Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. T., t. č. ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Janem Heldesem, advokátem, sídlem Husovo náměstí 20, Polná, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2024 sp. zn. 4 To 85/2023, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. října 2023 č. j. 2 Nt 1001/2023-545, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 6 Tdo 1041/2022-10456, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2022 č. j. 3 To 55/2020-10235, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2020 č. j. 3 To 55/2020-9743 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. ledna 2019 č. j. 3 T 12/2015-9306, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 1. 2019 byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, kterých se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že se spolu s dalšími osobami jako člen organizované zločinecké skupiny podílel na činnosti společnosti X, vystupující v průběhu celního řízení v České republice jako majitelka zboží dováženého z jihovýchodní Asie, která poskytovala blíže nezjištěným skutečným majitelům zboží službu spočívající v proclení dováženého zboží za nižší clo a DPH. Pro potřeby nižšího proclení a výpočtu nižší DPH předkládala společnost X, při celním řízení falešné dokumenty s nižší než skutečnou kupní cenou dováženého zboží, přičemž fiktivní kupní cena byla určovaná pracovníky uvedené společnosti tak, aby byla pokud možno co nejnižší a průchozí v celním řízení. Stěžovatel se na činnosti organizované zločinecké skupiny podílel tak, že nejpozději od konce roku 2013 vyráběl falešné dokumenty s nižší než skutečnou kupní cenou zboží, které byly následně předkládány při celním řízení. Za to byl odsouzen podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou. Dále mu byly uloženy podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci a podle § 71 odst. 1 trestního zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, specifikovaných ve výroku rozsudku.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ve vztahu ke stěžovateli shora označeným rozsudkem ze dne 3. 11. 2020 rozsudek krajského soudu z důvodu podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 2, 3 trestního řádu stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci a podle § 71 odst.1 trestního zákoníku propadnutí náhradní hodnoty podle specifikace ve výroku rozsudku.
4. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 7. 2021 č. j. 6 Tdo 583/2021-10141 ve vztahu ke stěžovateli rozsudek vrchního soudu zrušil a přikázal, aby tento soud věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Po novém projednání vrchní soud rozsudkem ze dne 14. 3. 2022 při nezměněném výroku o vině podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku a za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou a současně mu uložil tresty propadnutí věci a propadnutí náhradní hodnoty, které byly specifikovány ve výrokové části rozsudku. Dovolání stěžovatele proti v pořadí druhému rozsudku vrchního soudu ve věci Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 23. 11. 2022 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. Proti všem těmto rozhodnutím v bodech 2 až 4 (vyjma usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021 č. j. 6 Tdo 583/2021-10141) podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2023
sp. zn. II. ÚS 13/2023
(pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl.
6. Dne 3. 1. 2023 podal stěžovatel ke krajskému soudu návrh na povolení obnovy řízení, který krajský soud napadeným usnesením ze dne 19. října 2023 podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítl, neboť neshledal důvody obnovy podle § 278 trestního řádu. V návrhu stěžovatel zejména namítl, že nově získal znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, specializace daně, vypracovaný Ing. Gabrielou Hrachovinovou, LL.M., který podle něj obsahuje nové skutečnosti, a to že Celním úřadem pro Ústecký kraj (dále jen "celní úřad") vypracovaná odborná vyjádření jsou chybná a že celní úřad postupoval při určení výše škody nesprávně. Dále uvedl jako nový důkaz konečnou zprávu likvidátora společnosti X. Krajský soud k projednání návrhu na obnovu řízení nařídil veřejné zasedání, kde především znalkyně Ing. Gabriela Hrachovinová, LL.M., přednesla nově předložený posudek, k čemuž byla i vyslechnuta, dále byla přečtena konečná zpráva likvidátora společnosti X, a také byl proveden důkaz odborným vyjádřením celního úřadu, které krajský soud zadal celnímu úřadu vypracovat v návaznosti na nově předložený znalecký posudek. Zamítnut pro nadbytečnost byl mimo jiné návrh stěžovatele na výslech likvidátora společnosti X, M. K., který vypracoval danou konečnou zprávu. Po provedení dokazování krajský soud uzavřel, že návrh stěžovatele na povolení obnovy není důvodný a že závěry o jeho vině nebyly v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v žádném směru zpochybněny.
7. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu vrchní soud napadeným usnesením ze dne 16. ledna 2024 zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá neúplně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí, že rozsudek krajského soudu byl vydán ještě za účinnosti předchozí právní úpravy a soud měl tak aplikovat pro něj příznivější právní úpravu účinnou do 30. 9. 2020 s hranicí škody velkého rozsahu v částce 5 000 000 Kč. Krajský soud podle jeho mínění rovněž nekriticky přejal argumentaci uvedenou v odborném vyjádření celního úřadu ze dne 9. 10. 2023, kterým se daný celní úřad vyjadřoval ke stěžovatelem předloženému znaleckému posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, specializace daně. Rozhodujícímu soudu vytýká také to, že neprovedl výslech likvidátora společnosti X, M. K. Je přesvědčen, že z uvedeného znaleckého posudku vyplývá, že celní úřad postupoval při určení výše škody chybně, k čemuž cituje jednotlivé pasáže znaleckého posudku. Má za to, že závěry znaleckého posudku představují novou skutečnost, která je způsobilá odůvodnit jiné rozhodnutí o jeho vině, případně trestu.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že proti napadeným usnesením krajského soudu ze dne 19. října 2023 a vrchního soudu ze dne 16. ledna 2024 byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla daná rozhodnutí vydána. V této části je tak Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Jinak je tomu u ostatních v záhlaví specifikovaných rozsudků krajského soudu a vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu, o nichž Ústavní soud již jednou rozhodoval, a to odmítavým usnesením
sp. zn. II. ÚS 13/2023
(sub bod 6.). Ač nejde o překážku věci rozhodnuté podle § 35 zákona o Ústavním soudu, neboť předcházející ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením, přičemž pouze meritorní přezkum zakládá překážku rei iudicatae, ve vztahu k uvedeným rozhodnutím je ústavní stížnost opožděná, neboť byla podána po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009
sp. zn. II. ÚS 2445/08
(N 174/54 SbNU 193) a ze dne 15. 9. 2015
sp. zn. III. ÚS 2288/15
(N 168/78 SbNU 513), dále usnesení ze dne 5. 11. 2015
sp. zn. III. ÚS 1735/15
].
13. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004
sp. zn. IV. ÚS 178/03
(U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009
sp. zn. I. ÚS 2517/08
(N 34/52 SbNU 343)].
14. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011
sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011
sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013
sp. zn. III. ÚS 2850/12
]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky v této posuzované věci obstojí, neboť krajský soud a vrchní soud zamítly návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Uzavřely, že stěžovatel v návrhu ve skutkové rovině neuvedl nic, co by bylo soudu dříve neznámé a odůvodnilo by obnovu řízení, resp. nepředložil žádný důkaz mimořádného charakteru, který by sám o sobě či ve spojení s důkazy již dříve provedenými mohl, byť v míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí ve věci.
15. Po posouzení stěžovatelem nově předloženého znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, specializace daně, soudy shledaly, že daný posudek dílem na příslušnou věc nedopadá, tedy není novým důkazem ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu, a dílem je nepřesvědčivý. Mimo jiné zdůraznily, že tento znalecký posudek pomíjí, že celnímu orgánu byly ze strany odsouzených prokazatelně předkládány padělané doklady prokazující nižší než skutečnou cenu dováženého zboží (fiktivní faktury), a k tíži jim byl poté kladen rozdíl mezi deklarovanou a skutečnou cenou zboží, resp. neodvedení cla a daně z přidané hodnoty odpovídajícím takto zjištěnému rozdílu mezi nepravdivě deklarovanou a zjištěnou skutečnou cenou zboží, dovezeného, resp. proclívaného, v jednotlivých případech. Je zřejmé, že vycházela-li zpracovatelka posudku znalkyně Ing. Gabriela Hrachovinová, LL.M., z fiktivních faktur, nemohou být výsledkem jejího zkoumání validní závěry. Konstrukt vyslovený znalkyní, že dokud nejsou daň z přidané hodnoty a clo vyměřeny celním úřadem, nedochází k protiprávnímu jednání v důsledku jejich neuhrazení, krajský soud správně označil jako neudržitelný.
16. Obecné soudy se vypořádaly i s námitkami stěžovatele týkajícími se odborného vyjádření celního úřadu. V případě všech útoků, kterými byl stěžovatel uznán vinným, byla zákonným postupem stanovena skutečná celní hodnota dovezeného zboží. Na základě stanovené ceny zboží byl odbornými vyjádřeními celního úřadu proveden výpočet výše zkrácení cla, antidumpingového cla a DPH v případě každého procleného kontejneru se zbožím. V tomto rozsahu bylo stěžovateli takové zkrácení kladeno za vinu. Příslušné soudy odborná vyjádření celního úřadu, včetně nového odborného vyjádření vypracovaného v návaznosti na stěžovatelem doložený znalecký posudek, hodnotily v kontextu všech v řízení provedených důkazů (včetně důkazů provedených v původním trestním řízení) a nezjistily žádný důvod k pochybnostem o správnosti vyčíslení úniku na DPH. Rovněž nelze nic namítat proti závěru krajského soudu a vrchního soudu, že opakující se polemika stěžovatele týkající se dodatečných platebních výměrů, přesnosti vyčíslení cla nebo toho, zda celní úřad byl pravomocný k určení DPH, nemůže představovat novou skutečnost nebo důkaz, na základě kterých by bylo možné dospět k závěru, že je dán důvodný předpoklad, že je možná změna rozhodnutí o vině nebo trestu stěžovatele.
17. Co se týče návrhu stěžovatele na doplnění dokazování výslechem M. K., který vypracoval konečnou zprávu likvidátora společnosti X, příslušné soudy dospěly ke shodnému závěru o jeho nadbytečnosti, a to z toho důvodu, že výslech jmenovaného svědka by zjevně korespondoval s obsahem jím vypracované konečné zprávy likvidátora, kterou stěžovatel k návrhu na obnovu rovněž doložil a která jako důkaz provedena byla. Zdůraznily rovněž, že z obsahu konečné zprávy likvidátora je zřejmé, že tato konečná zpráva se závěry obecných soudů nesouvisí, neboť likvidace společnosti, je proces, který probíhá nezávisle na trestním řízení a na v trestním řízení provedené dokazování nemá žádný vliv. S ohledem na to je možno učinit závěr, že zde nejsou skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a předložené či navržené stěžovatelem, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
18. Námitka stěžovatele, že odsuzující rozsudek v této věci byl vydán dne 3. 11. 2020 [rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 55/2020-9743), a přitom novela trestního zákoníku, kterou došlo k posunutí hranice škody velkého rozsahu z částky 5.000.000,- Kč na 10.000.000,- Kč nabyla účinnosti dne 1. 10. 2020, a proto měla být aplikována právní úprava příznivější pro obviněného, kterou byl trestní zákoník účinný do 30. 9. 2020 s hranicí škody velkého rozsahu v částce 5.000.000,- Kč, směřuje do rozhodnutí, ve vztahu k nimž je ústavní stížnost opožděná. Proto se touto námitkou nemohl Ústavní soud v této věci zabývat (viz sub 10 a 13 shora).
19. Krajský soud i vrchní soud tak v přezkoumávaných napadených rozhodnutích řádně a dostatečně odůvodnily, proč stěžovatelem uvedená tvrzení nejsou způsobilá povolení obnovy řízení v jeho věci odůvodnit. Ústavní soud v jejich postupu nespatřuje žádné znaky neústavního pochybení.
20. Trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebude-li za skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé podle § 278 odst. 1 trestního řádu považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení. Tyto skutečnosti nebo důkazy mohou být v řízení o povolení obnovy (nikoliv až v řízení obnoveném) posuzovány rovněž z hlediska toho, zda na jejich základě lze dospět k jinému hodnocení skutečností a důkazů známých z předchozího řízení (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20).
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), přičemž ze shora popsaných důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1).
22. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatele odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání (sub bod 10), a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu