Odmítnutí projednání kasační stížnosti proti kasačnímu rozsudku krajského soudu, po kterém správní orgány rozhodly novým rozhodnutím
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. Michaely Horynové, 2) Roberta Horyny, zastoupených prof. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem, se sídlem Revoluční 24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. ledna 2022 č. j. 1 As 199/2021-58, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a 1) Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, 2) Jiřího Bělky, zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem Sokolovská 49, Praha 8, 3) Statutárního města Hradec Králové, se sídlem Československé armády 408, Hradec Králové, a 4) Radky Bělkové Tučové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
II. Toto usnesení se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2022, č. j. 1 As 199/2021-58 kterým byla odmítnuta jejich kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 120 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen "s. ř. s.") pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, resp. že předmět řízení odpadl. Stěžovatelé mají za to, že je napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud nezákonně zbavil práva na projednání jejich věci před soudem a v rozporu s čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Hradci Králové nejprve rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 30 A 34/2020-108, zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje [vedlejšího účastníka 1)] ze dne 27. 1. 2020, č. j. KUKHK-36175/UP/2019 (Bk), a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedeným rozhodnutím krajský úřad zamítl odvolání žalobce [vedlejšího účastníka 2)] proti rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové (stavebního úřadu) ze dne 16. 9. 2019, č. j. MMHK/140869/2019 ST1/ZB (tj. prvostupňové rozhodnutí), jímž tento stavební úřad povolil změnu stavby před dokončením u novostavby rodinného domu v H. Stavebníky stavby rodinného domu byli stěžovatelé v řízení o ústavní stížnosti.
3. Kasační stížnost stěžovatelů však posléze Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší správní soud předeslal, že vedlejší účastníci 2) a 4) upozornili ve svém společném vyjádření ke kasační stížnosti na skutečnost, že žalovaný krajský úřad již v návaznosti na kasační rozsudek krajského soudu vydal dne 21. 10. 2021 nové rozhodnutí ve věci č. j. KUKHK-21151/UP/2021 (SH), jímž zrušil prvostupňové rozhodnutí (tj. rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 16. 9. 2019, č. j. MMHK/140869/2019 ST1/ZB, o povolení změny stavby před dokončením) a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. Dle Nejvyššího správního soudu tak odpadl předmět řízení, a nastal tak neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, pro který kasační stížnost odmítl.
4. V odůvodnění Nejvyšší správní soud blíže odkázal na to, že jakkoliv podle § 75 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. téhož zákona vychází Nejvyšší správní soud při svém rozhodování ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, splnění podmínek řízení zkoumá kdykoliv v průběhu řízení, a to z úřední povinnosti. V případě nesplnění podmínek řízení totiž nemůže o věci meritorně rozhodnout. Jednou z podmínek je také existence předmětu řízení. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že pokud je žalobou napadené rozhodnutí pravomocně zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno v jiném řízení, odpadl tím předmět řízení o žalobě podle § 65 s. ř. s. Odpadnutí předmětu řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, který vede k odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2016, č. j. 9 Ads 147/2015-24, totiž platí, že soudní přezkum a řízení o kasační stížnosti nemá sloužit k tomu, aby si kterýkoliv z účastníků řízení ověřoval správnost rozhodnutí správního orgánu či správního soudu, ale k domáhání se obrany před nezákonným rozhodnutím správního orgánu či správního soudu, a zejména k účinné nápravě takového stavu. Dle Nejvyššího správního soudu se totožné následky vztahují i na řízení o kasační stížnosti.
II. Ústavní stížnost
5. Proti usnesení Nejvyššího správního soudu brojí stěžovatelé ústavní stížností. Namítají, že jeho závěry nemají oporu v zákoně ani v judikatuře. Odmítnutí kasační stížnosti z důvodů, které uvedl Nejvyšší správní soud ve svém usnesení, je dle stěžovatelů nezákonné a představuje neoprávněné porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu jejich práv a práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, jak plyne z čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Judikatura, na kterou odkazuje soud v napadeném usnesení, řeší zcela odlišné případy a situace, než je věc stěžovatelů. V odkazované judikatuře totiž došlo ke zrušení "napadeného rozhodnutí" v jiném řízení, než v tom, ve kterém bylo původně vydáno (jak vyplývá např. z v napadeném usnesení uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 143/2006-95, č. j. 9 As 218/2018-72, ke zrušení napadených rozhodnutí došlo v přezkumném řízení, dle usnesení NSS č. j. 8 Azs 4/2019-36 ve zkráceném přezkumném řízení). V usnesení ze dne 14. 1. 2016, č. j. 9 Ads 147/2015-24, na které odkazuje Nejvyšší správní soud v usnesení napadeném touto ústavní stížností, se přitom výslovně uvádí: "Došlo-li v projednávané věci ke zrušení dosud existujícího prvostupňového rozhodnutí v jiném řízení než v důsledku zrušujícího rozhodnutí krajského soudu, odpadl dosavadní předmět soudního přezkumu. Proto v tomto případě v důsledku postupu prvostupňového orgánu odpadly podmínky řízení a je dán důvod k odmítnutí návrhu (kasační stížnosti) dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s." Z uvedeného závěru jednoznačně vyplývá, že byla kasační stížnost stěžovatelů odmítnuta v rozporu se zákonem i v rozporu s judikaturou správních soudů.
7. V dané věci je dle stěžovatelů zcela nepochybné, že zrušujícím rozsudkem krajského soudu z 20. 5. 2021 byla věc vrácena zpět do odvolacího řízení, ve kterém byl krajský úřad vázán právním názorem krajského soudu. Pokud by ovšem krajský soud shledal důvody i pro zrušení rozhodnutí stavebního úřadu z 16. 9. 2019, pak svým rozsudkem z 20. 5. 2021 mohl zrušit dle § 78 odst. 3 s. ř. s. nejen rozhodnutí odvolacího správního orgánu, ale současně i prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu, což ale neučinil. A pokud by se tak stalo, zrušením prvostupňového rozhodnutí by ovšem "neodpadl" předmět řízení, jak zcela nedůvodně tvrdí Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení. Projednání kasační stížnosti a přezkoumání zákonnosti rozsudku krajského soudu z 20. 5. 2021 nic nebrání, předmět soudního přezkumu zrušením původních správních rozhodnutí, ke kterému došlo poté, co se předmětná věc vrátila na základě zrušujícího rozsudku krajského soudu správnímu orgánu k dalšímu řízení, nikterak neodpadl. Ostatně pokud by rozsudek krajského soudu z 20. 5. 2021, jehož zákonnost stěžovatelé napadli ve své kasační stížnosti, nebyl vydán, nebylo by zrušeno ani prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu z 16. 9. 2019.
8. Stěžovatelé závěrem odkázali na skutečnost, že je zcela běžnou praxí ve správním soudnictví, kdy Nevyšší správní soud ruší rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo správní rozhodnutí zrušeno, a věc krajskému soudu vrací k dalšímu řízení (teorie používá v takových případech označení správních rozhodnutí jakožto "oživlých mrtvol").
9. Podle názoru stěžovatelů došlo v daném případě ze strany Nejvyššího správního soudu k porušení jejich základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zahrnuje i právo účastníka soudního řízení na zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem instančně nadřízeným, a to v případech stanovených zákonem i tam, kde má být přezkoumáno již pravomocné rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1237/15
ze dne 15. 3. 2016). Nejvyšší správní soud nezákonně zbavil stěžovatele práva na projednání jejich věci před soudem a v rozporu s čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod odepřel poskytnout stěžovatelům ústavním pořádkem zaručenou soudní ochranu jejich práv postupem stanoveným v § 102 a násl. s. ř. s., což je v demokratickém právním státě nepřípustné.
10. Nejvyšší správní soud, jakožto účastník řízení, se k podané ústavní stížnosti vyjádřil tak, že setrval na svém dosavadním stanovisku. K odůvodnění napadeného usnesení doplnil, že krajský úřad rozhodnutí zrušil z odlišných důvodů, než jakými ho zavázal krajský soud ve svém kasačním rozsudku, nadto v mezidobí došlo ke změně skutkového stavu. Podstatou správního soudnictví je ochrana konkrétních veřejných subjektivních práv účastníků řízení. Odpadne-li předmět řízení, jako tomu bylo v tomto případě, pozbyde soudní řízení správní smyslu, neboť by se jednalo o přezkum toliko akademický, který by neměl reálný dopad do práv a povinností účastníků řízení. V dané situaci proto nepovažuje odmítnutí kasační stížnosti za odepření přístupu k soudu. Ve věci již probíhá nová linie řízení, jehož výsledkem bude správní rozhodnutí, které lze napadnout opravnými prostředky podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a následně se rovněž nabízí možnost soudního přezkumu před správními soudy. Z odůvodnění nového rozhodnutí přitom jednoznačně vyplývá, že důvodem pro zrušení prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci tzv. "na začátek" nebyly výtky krajského soudu vyjádřené ve zrušujícím rozsudku, ale zcela jiná zjištění žalovaného. Ten na několika místech rozhodnutí zdůraznil, že vyšly najevo nové skutečnosti (které jsou mu známy z úřední činnosti), v jejichž světle dosavadní skutková zjištění neobstojí. Poukázal na průběh jiných správních řízení týkajících se téže nemovitosti (řízení o odstranění stavby, řízení o dodatečném povolení stavby) a vyjádřil, že je nezbytné učinit další kroky za účelem náležitého zjištění skutkového stavu. Žalovaný tedy nalezl vlastní důvody pro zrušení prvostupňového rozhodnutí, nad rámec výhrad vyjádřených ve zrušujícím rozsudku krajského soudu. V tomto ohledu se situace nápadně podobá případům, kdy dojde ke zrušení správního rozhodnutí kupříkladu v důsledku přezkumného řízení (viz judikatura odkazovaná v nyní napadeném usnesení).
11. Krajský úřad jako vedlejší účastník 1) ve svém vyjádření toliko rekapituloval skutkový stav předestřený účastníky. Vedlejší účastník 2), který byl žalobcem před správními soudy, se ke stížnosti stěžovatelů vyjádřil v tom smyslu, že se plně ztotožňuje s napadeným rozhodnutím. Rozhodnutí o změně stavby před dokončením i rozhodnutí o odvolání jsou k dnešnímu dni neexistující, a tudíž chybí jakýkoli podklad pro rozhodování soudů. Stěžovatelé v ústavní stížnosti sice popisují běžně nastávající situaci, kdy na základě kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zruší zrušující rozsudek krajského soudu a původně zrušená správní rozhodnutí znovu zakládají práva a povinnosti. Zde je však situace odlišná a původní správní rozhodnutí práva a povinnosti zakládat nemůže, pokud bylo novým rozhodnutím Krajského úřadu Královehradeckého kraje zrušeno.
12. Ústavní soud nežádal vyjádření vedlejších účastníků 3) a 4), kteří měli před správními soudy postavení osob zúčastněných na řízení a jejichž postoj k procesní otázce řešené Ústavním soudem by na věci nemohl ničeho změnit.
13. Ústavní stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a podmínky pro její projednání, které stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
14. Usnesením ze dne 17. 4. 2023 Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti přerušil s ohledem na řízení rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 8 Azs 172/2020, v němž byla řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu. Dne 20. 3. 2024 dal Nejvyšší správní soud Ústavnímu soudu na vědomí rozhodnutí rozšířeného (usnesení ze dne 27. 2. 2024, č. j. 8 Azs 172/2020-66). Důvod pro přerušení řízení o ústavní stížnosti tudíž odpadl, a proto bylo výrokem I. rozhodnuto o pokračování v řízení.
15. Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí i vyžádaných spisů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
17. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny poskytuje v rámci základního práva na soudní a jinou právní ochranu každému právo na přístup k soudu, tedy oprávnění domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Z tohoto ustanovení plyne závazek státu, aby v jeho právním systému existoval účinný právní prostředek nápravy umožňující jednotlivci, aby se domáhal ochrany svých práv.
18. Právo na přístup k soudu neplatí absolutně. Ačkoli náleží k hlavním atributům demokratického právního státu, může podléhat zákonným omezením. Ústavní soud musí zkoumat, zda omezení práva na přístup k soudu nezasahují do samotné podstaty tohoto práva (viz např. nález ze dne 20. 2. 2018
sp. zn. II. ÚS 3112/17
, bod 14; nález ze dne 15. 5. 2018
sp. zn. II. ÚS 635/18
, bod 25; či nález ze dne 23. 10. 2018
sp. zn. I. ÚS 1060/18
, bod 12). Jakékoli omezení práva na přístup k soudu bude odpovídat zárukám spravedlivého procesu pouze tehdy, pokud vede k legitimnímu cíli a pokud existuje přiměřený vztah mezi použitými prostředky a sledovaným cílem [viz nález ze dne 27. 11. 2018
sp. zn. Pl. ÚS 41/17
, bod 47; obdobně viz též rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 5. 1985 ve věci Ashingdane proti Spojenému království, stížnost č. 8225/78, § 57; ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, stížnost č. 57567/00, § 29; nebo ze dne 5. 4. 2018 ve věci Zubac proti Chorvatské republice, stížnost č. 40160/12, § 78].
19. Právo na přístup k soudu jednotlivcům náleží i v oblasti soudní kontroly aktů veřejné moci. Primárním účelem správního soudnictví je ochrana veřejných subjektivních práv jednotlivců před zásahy veřejné moci v oblasti veřejné správy. V demokratickém právním státě je třeba dbát na to, aby žádné úkony veřejné moci, jimiž je zasahováno do práv jednotlivců, nebyly imunní vůči soudnímu přezkumu a možnosti soudní obrany proti nim. To plyne především z čl. 36 odst. 2 Listiny, podle něhož, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny [viz nález ze dne 23. 1. 2018,
sp. zn. I. ÚS 2637/17
, bod 63; či výše citovaný nález
sp. zn. Pl. ÚS 41/17
, bod 49].
20. Konkrétní náležitosti práva na přístup k soudu již nejsou upraveny na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které stanoví, jakými konkrétními způsoby lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud jednotlivec stanovené postupy dodrží a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na přístup k soudu a k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae (srov. nálezy ze dne 23. 10. 2014
sp. zn. I. ÚS 3106/13
; ze dne 1. 10. 2014
sp. zn. I. ÚS 2723/13
; či ze dne 19. 7. 2016
sp. zn. I. ÚS 2804/15
).
21. V případě, kdy krajský soud kasační stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného správního orgánu zrušil, věc se vrátila tomuto orgánu (případně orgánu prvního stupně) k dalšímu řízení. I proti takovému rozhodnutí lze podat kasační stížnost z důvodů podle § 103 s. ř. s. Pokud následně Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhoví a rozsudek krajského soudu zruší, rozsudkem Nejvyššího správního soudu zrušené rozhodnutí správního orgánu "obživne". K tomu může s ohledem na délku soudního řízení dojít také až poté, co správní orgán v dalším řízení vydal nové rozhodnutí, které již nabylo právní moci, což je právě případ stěžovatelů v nyní projednávané věci.
22. Nelze opomenout, že nové správní rozhodnutí bude zejména v případech, kdy krajský soud žalobě nevyhověl pro nepřezkoumatelnost původního (nyní "obživlého") rozhodnutí či pro porušení procesních předpisů, s ohledem na závazný právní názor soudu od "obživlého" rozhodnutí odlišné. Ústavní soud dodává, že v případě kasačních rozsudků Nejvyššího správního soudu vydaných ve věci kasačních rozsudků krajských soudů se jedná o praxi běžnou (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2018, č. j. 1 Azs 169/2018-32; ze dne 27. 9. 2018 č. j. 5 As 100/2018- 34; ze dne 12. 3. 2020, č. j. 1 Azs 330/2019- 36; ze dne 20. 12. 2018, č. j. 10 Azs 151/2018-28; z nejnovějších pak rozsudek ze dne 24. 2.2022 č. j. 4 Afs 185/2020- 40). V téže věci tak mohou existovat dvě rozdílná rozhodnutí, a ačkoliv lze tento stav v obecné rovině považovat za nežádoucí, zákon jej mlčky předpokládá a i judikatura správních soudů reflektuje.
23. To ostatně stvrdil i rozšířený senát ve svém nedávném usnesení ze dne 27. 2. 2024, č. j. 8 Azs 172/2020-66, v němž se zabýval totožnou právní otázkou. Podle rozšířeného senátu je předmětem řízení o kasační stížnosti proti konečnému rozhodnutí krajského soudu právě toto rozhodnutí. Dokud napadené rozhodnutí krajského soudu existuje, nelze kasační stížnost odmítnout pro odpadnutí předmětu řízení podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z citovaného závěru je zjevné, že ústavní stížností napadené rozhodnutí neobstojí. Nejvyšší správní soud pochybil, když kasační stížnost odmítl, aniž by se s její argumentací meritorně vypořádal.
24. Jistou možností, jak účastníci mohou problematické situaci zcela předejít, je žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti - v návaznosti na něj správní orgán není nucen ve svém řízení pokračovat a jednoduše vyčká na výsledek řízení před Nejvyšším správním soudem, který může závěry krajského soudu zvrátit. Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že v nyní projednávané věci kasační stížnost podal vedlejší účastník jako fyzická osoba, přičemž se svou stížností návrh na přiznání odkladného účinku nespojil. I s ohledem na to tak vznikl zmíněný nežádoucí stav - odvolací správní orgán konal ve smyslu § 78 odst. 5 s.ř.s. a vydal nové rozhodnutí. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu, jímž bylo napadané rozhodnutí správního orgánu zrušeno, však bude často podávat správní orgán jakožto žalovaný v soudním řízení. Zejména správní orgány - vybavené profesionálním aparátem - jsou si vědomy možnosti spojit s kasační stížností, z procesní opatrnosti, i žádost o odkladný účinek. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu nicméně vyslovil v usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014-58, závěr, že hrozba existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci není sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (posledně aplikoval Nejvyšší správní soud v usnesení o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného ze dne 21. 4. 2022, č. j. 2 Azs 77/2022-19). Z uvedeného je zjevné, že ani spojení kasační stížnosti s žádostí o odkladný účinek negarantuje kasačním soudem vyhovění (odklad vykonatelnosti), a hrozbě existence dvou odlišných rozhodnutí se tak v obecné rovině nelze spolehlivě vyhnout.
25. S odůvodněním napadeného rozhodnutí Nejvyšším správním soudem lze souhlasit potud, že neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, pro který nelze v řízení pokračovat, je situace, kdy odpadne předmět řízení před soudem (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. 7 Afs 143/2006, ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 2 Afs 125/2009, ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. 8 Ao 8/2011, či ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. 2 Aps 5/2011; usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005 sp. zn. 7 Afs 1/2003, a ze dne 11. 8. 2005 sp. zn. 7 A 111/2002; usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2007 sp. zn. 62 Ca 44/2006; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 4 As 16/2014).
26. Jak Ústavní soud naznačil výše, předmětem řízení o kasační stížnosti je však právě rozhodnutí krajského soudu, přičemž Nejvyšší správní soud je povolán k přezkumu zákonnosti jeho právních závěrů. Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení odepřel stěžovatelům právo na přístup k soudu. Meritornímu projednání, s ohledem na výše uvedené, nebránila ani potenciální situace dvou souběžných správních rozhodnutí v případě, kdy by nakonec Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil. Argumentace účastníka v jeho vyjádření k ústavní stížnosti směřuje k tomu, že v rámci kvazimeritorního přezkumu v napadeném odmítavém usnesení byl de facto oprávněn posoudit zákonnost nového správního rozhodnutí. Jak ale sám účastník zdůraznil, k tomu dojde až v rámci samostatného přezkumu nového rozhodnutí krajského úřadu ze dne 21. 10. 2021 č. j. KUKHK-21151/UP/2021 (SH). Na povinnosti Nejvyššího správního soudu rozhodnout konečně nemůže mít vliv ani předběžná úvaha, že by kasační stížnosti v této věci meritorně nemohl vyhovět.
27. Závěry vyslovené v tomto nálezu lze stručně shrnout tak, že předmět řízení před Nejvyšším správním soudem neodpadne, pokud po zrušujícím rozsudku krajského soudu rozhodly správní orgány novým rozhodnutím. Předmětem řízení o kasační stížnosti proti konečnému rozhodnutí krajského soudu je totiž právě toto rozhodnutí. Odmítnutí takové kasační stížnosti s odkazem na § 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 120 s. ř. s., tedy pro odpadnutí předmětu řízení, představuje odepření práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
28. Nejvyšší správní soud svým postupem, jímž odmítl kasační stížnost stěžovatelů podle § 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 120 s. ř. s., odepřel stěžovatelům realizaci základního práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
29. Ústavní soud proto napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. března 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu