Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Červinky, insolvenčního správce, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, sídlem Adámkova třída 149, Hlinsko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2024, č. j. 29 ICdo 47/2024-71, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, č. j. 101 VSPH 543/2023-51, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2023, č. j. 77 ICm 324/2023-33, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a České kanceláře pojistitelů, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel je insolvenčním správcem dlužníků Jana Moravčíka a Radky Moravčíkové a ústavní stížností se domáhá zrušení výše označených rozhodnutí vydaných v rámci incidenčního sporu o určení pravosti pohledávky vedlejší účastnice. Namítá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva nepřípustným výkladem podústavního práva, který podle stěžovatele hraničí se soudcovskou normotvorbou.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že vedlejší účastnice přihlásila svou pohledávku do insolvenčního řízení dlužníka. Právní důvod její pohledávky spočívá v příspěvku vlastníka či provozovatele motorového vozidla, jež bylo provozováno dlužníkem bez zákonného pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, do garančního fondu [ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla)].
3. Stěžovatel jako insolvenční správce pohledávku popřel co do pořadí s tím, že spadá pod výjimku v insolvenčním zákoně a je vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení. Odkázal přitom na § 170 písm. d) insolvenčního zákona.
4. Vedlejší účastnice následně podala žalobu na určení pořadí pohledávky, kterou Krajský soud v Praze ("krajský soud") pro předčasnost zamítl.
5. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") rozsudek krajského soudu změnil tak, že se určuje, že žalobce má za dlužníkem pohledávku ve výši 3 308 Kč přihlášenou co do pořadí po právu. Konstatoval, že příspěvek do garančního fondu nelze považovat za mimosmluvní sankci ve smyslu dané výjimky v insolvenčním zákoně, jelikož neplní primárně sankční funkci, ale směřuje k zajištění dostatečných prostředků pro výplatu náhrad škod způsobených nepojištěnými vlastníky nebo provozovateli motorových vozidel. Sporná pohledávka tedy není pohledávkou vyloučenou ze způsobů řešení úpadku, neboť ji nelze podřadit pod výjimky uvedené v § 170 písm. d) insolvenčního zákona.
6. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř., neboť právní posouzení věci vrchním soudem zcela odpovídá závěrům, jež Nejvyšší soud (v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) formuloval v rozsudku ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 29 ICdo 72/2024, vydaném v incidenčním sporu vedeném mezi týmiž účastníky v insolvenčním řízení jiného dlužníka. Nejvyšší soud citoval závěry, které přijal v odkazovaném rozsudku, a které lze shrnout tak, že příspěvek do garančního fondu dle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. nemá charakter mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona, a pohledávky z titulu tohoto příspěvku tak nejsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení.
7. Stěžovatel napadá rozhodnutí krajského, vrchního i Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily zásadu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), že porušily jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Dále namítá, že soudy porušily čl. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 3 a čl. 95 Ústavy České republiky.
8. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud podotýká, že není další přezkumnou instancí, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí
obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu ale v posuzované věci nebylo.
10. V nyní posuzované věci jde o jednu ze tří ústavních stížností stěžovatele, kterými se brání - zkráceně řečeno - způsobu, jakým obecné soudy vyložily povahu příspěvku do garančního fondu. Jelikož jde o obsahově podobné ústavní stížnosti proti obdobným rozhodnutím obecných soudů, i právní závěry Ústavního soudu a odůvodnění jeho rozhodnutí vzájemně korespondují.
11. V posuzované věci Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť shledal, že je právní posouzení, na němž napadené rozhodnutí spočívá, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. S tím ovšem stěžovatel nesouhlasí, konkrétně se neztotožňuje s tím, že obecné soudy nepodřadily příspěvek do garančního fondu pod výjimku ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Nejvyšší soud se však v již výše citovaném rozsudku sp. zn. 29 ICdo 72/2024 touto otázkou podrobně zabýval a v návaznosti na svou ustálenou judikaturu zdůraznil, že určujícím kritériem "mimosmluvních sankcí" ve smyslu citovaného ustanovení je jejich základní účel směřující k potrestání dlužníkova protiprávního jednání (viz body 28 a 29 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Proto se také Nejvyšší soud účelem příspěvku do garančního fondu zabýval.
12. S oporou v důvodové zprávě, jakož i své prejudikatuře vyložil, že účelem příspěvku je jednak zajištění dostatečných prostředků pro výplaty zákonem stanovených plnění z garančního fondu, jednak vyrovnání postavení osob povinných uzavřít pojištění odpovědnosti. I když má příspěvek rovněž motivační funkci k plnění zákonné povinnosti uzavřít pojištění odpovědnosti, nejedná se podle Nejvyššího soudu o hlavní důvod pro zavedení příspěvku. Základním účelem příspěvku tedy není potrestání protiprávního jednání dlužníka. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí reagoval i na nynější stěžovatelův argument, že by se výjimka z pravidla měla vykládat restriktivně (viz body 41 a 42 rozsudku Nejvyššího soudu). Vypořádal se s ním tak, že stěžovatel považuje za výjimku z pravidla to, co lze spíše chápat jako výjimku z výjimky. Už samotná výjimka - vyloučení mimosmluvních sankcí z uspokojení v insolvenčním řízení - by se ale měla vykládat podle Nejvyššího soudu restriktivně.
13. Ústavní soud konstatuje, že stejně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 526/25
stěžovatel v ústavní stížnosti prakticky nepředložil žádnou věcnou argumentaci, jíž by se pokoušel vyvracet jednotlivé úvahy či závěry Nejvyššího soudu. Pouze setrvale namítá, že ze strany obecných soudů šlo o nepřípustné dotváření zákona, potažmo již o samotnou tvorbu práva. Ústavní soud má však za to, že v daném případě ani nešlo o výklad, který by se odchyloval od jazykového znění § 170 písm. d) insolvenčního zákona, či dokonce se ocital v rozporu s obvyklými interpretačními zásadami. Ze samotného významu slova "sankce" lze dovodit, že se jedná o následek protiprávního jednání, který obvykle směřuje k potrestání, což odpovídá výkladu podanému Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud také hodnotil podstatu příspěvku do garančního fondu, i tu přitom vyložil v souladu s obvyklými interpretačními zásadami, neboť přihlédl k účelu tohoto institutu s ohledem na legislativní vývoj a úmysl zákonodárce. Tomuto závěru též nelze z pohledu ústavněprávního přezkumu nic vytknout.
14. Stěžovatel se nadto s argumentací Nejvyššího soudu poněkud míjí. Nebrojí ani tak proti tomu, že Nejvyšší soud nepodřadil příspěvek do garančního fondu pod pojem mimosmluvní sankce, ale spíše upozorňuje na zbylou část dotčeného ustanovení insolvenčního zákona a na to, že příspěvek není uveden v následném výčtu výjimek. V tomto výčtu jsou obsaženy vybrané instituty, o kterých zákonodárce rozhodl, že i když je lze považovat za mimosmluvní sankce, v insolvenčním řízením se přesto uspokojují. Nejvyšší soud si však již vystačil s tím, že institut příspěvku do garančního fondu nelze vůbec podřadit pod pojem "mimosmluvní sankce", proto se ani nemusel zabývat tím, že příspěvek není uvedený výslovně v daném výčtu. Úvahy stěžovatele o tom, že Nejvyšší soud rozšiřuje výčet výjimek nad rámec textu zákona, jsou tak mimoběžné.
15. Ani námitka porušení práva na ochranu vlastnictví, potažmo legitimního očekávání ostatních věřitelů, jejichž společný zájem stěžovatel hájí, není opodstatněná. Pouhé popření pohledávky jednoho věřitele insolvenčním správcem nemůže založit legitimní očekávání ostatních věřitelů, že o to více budou jejich pohledávky uspokojeny. Naopak je třeba brát v potaz i práva věřitele popřené pohledávky - v tomto případě vedlejšího účastníka, kterému musí zůstat možnost pořadem práva domoci se svého nároku (viz též bod 44 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu).
16. Jelikož se výklad krajského soudu (viz obiter dictum v bodu 12 rozsudku) a vrchního soudu shoduje s tím, který podal Nejvyšší soud, lze považovat i námitky stěžovatele směřující proti rozsudkům krajského a vrchního soudu za neopodstatněné (nad rámec podané interpretace stěžovatel ostatně ani nic dalšího nenamítá). Ústavní soud tedy neshledal, že by postup obecných soudů při interpretaci daného ustanovení vykazoval projevy libovůle či svévole, ani že by byla interpretace a aplikace podústavních norem v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či jinak ústavně nepřijatelná. Předložený výklad lze naopak považovat za rozumný a dostatečně odůvodněný a na napadená rozhodnutí lze v tomto ohledu zcela odkázat.
17. Ústavní soud tedy uzavírá, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele neshledal a přijatým závěrům nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu