Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové ve věci ústavní stížnosti F. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem se sídlem Sokolovská 24/37, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023 č. j. 8 Tdo 1186/2022-10853, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. 3 To 15/2021 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2020 sp. zn. 4 T 46/2012, o návrhu na vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci, takto: Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 531/24
.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") byli stěžovatel a další dva obvinění uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Stěžovatel byl za tento zločin odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 10 500 000 Kč (700 denních sazeb po 15 000 Kč) a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel podle § 226 písm. c) tr. řádu zprošťuje obžaloby v části, kterou mu bylo kladeno za vinu, že spolu s již za toto jednání pravomocně odsouzenými M. V., V. T. a A. V. spáchali trestný čin podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákoníku v období od ledna do prosince roku 2007.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil ohledně stěžovatele a obviněných D. B. a M. B. pouze ve výrocích o náhradních trestech odnětí svobody, které byly těmto obviněným podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uloženy. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změn a podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání stěžovatele, obviněného D. B. i odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze.
4. Proti usnesení odvolacího soudu, podali dovolání obvinění D. B. podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, M. B. podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. řádu, a stěžovatel podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. řádu.
5. Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a odst. 2 tr. řádu z podnětu dovolání stěžovatele a obviněného D. B. částečně zrušil usnesení odvolacího soudu, a to ve výroku, jímž byly podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušeny náhradní tresty odnětí svobody těmto obviněným uložené podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil další rozhodnutí na zrušenou část uvedeného usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (výrok II.). Podle § 265m odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud nově rozhodl o odvoláních státního zástupce podaných v neprospěch stěžovatele a obviněného D. B. tak, že se podle § 256 tr. řádu zamítají (výrok III.). V ostatních výrocích zůstalo usnesení dovolacího soudu beze změn (výrok IV.).
6. Napadená rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal, že mu bylo kladeno za vinu to, že měl v období od ledna 2008 do června 2009 v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (DPH) a daň z příjmů právnických osob u společností A, a DPH u společnosti B, dávat společně se spoluobviněným D. B. na pravidelných poradách přímo nebo prostřednictvím M. B. pokyny L. B. a M. V. ohledně řízení společnosti, ohledně reklamních partnerů, ohledně nakládání s finančními prostředky, ohledně snížení daňové povinnosti, rozhodovat o dalším směřování společnosti A, a dávat pokyny L.
B. a M. V. k předání finančních částek vybraných z účtu společnosti C, na adresu X, nebo na adresu Y přímo jemu. Tím se měl podílet na zkrácení DPH a daně z příjmů a způsobit tak České republice škodu velkého rozsahu ve výši 304 947 013 Kč. Podstata trestněprávně relevantního jednání měla spočívat v tom, že společnosti ovládané dříve odsouzenými B. a V. vytvořily v rámci výroby reklamy, která byla objednána a posléze skutečně i na sportoviště umístěna, řetězec pouze fiktivních subdodavatelů výroby reklamního plnění, prostřednictvím kterých ve výroku rozsudku popsaným způsobem krátili daně, aniž by se všichni tito subdodavatelé (kteří mnohdy neměli ani žádné zaměstnance, kancelářské či výrobní prostory) skutečně na výrobě reklamního plnění podíleli.
Stěžovatel tedy nebyl subjektem podléhajícím daňové povinnosti, ale svým údajným (společným) shora popsaným jednáním měl způsobit, že jiným osobám byla vyměřena daň, jež neměla odpovídat jejich skutečné daňové povinnosti. Profit z takto zkrácené daně měl být pak hotovostními výběry odčerpán z bankovních účtů jednotlivých společností a část z něj pak měla následně skončit v dispozici odsouzených.
9. Hlavní a podle stěžovatele v podstatě jediné usvědčující důkazy mají v předmětné trestní věci představovat odposlechy. Jako usvědčující přitom nalézací soud označil odposlechy uvedené na straně 87 až 89, body 141 až 144 jeho rozsudku. Na význam odposlechů pro danou trestní věc lze potom usuzovat také z procesního vývoje dané kauzy. Původně rozsudkem ze dne 12. 11. 2015 soud prvního stupně zprostil stěžovatele obžaloby s konstatováním, že po provedeném dokazování nebylo možné učinit kategorický závěr, zdali jednání obžalovaných naplňuje skutkovou podstatu daného trestného činu v postavení spolupachatelů, zdali naplňuje ,,pouze" některou z forem účastenství na daném trestném činu (například ve formě návodu či pomoci) či zda vůbec skutkovou podstatu trestného činu nenaplňuje.
Odvolací soud však rozsudkem ze dne 22. 11. 2018 rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Přitom vyslovil názor, že skutková zjištění jsou nedostatečná a dal závazný pokyn k jejich doplnění, neboť dospěl k závěru, že příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, které byly vydány v předmětné trestní věci v přípravném řízení, lze považovat za souladné s příslušnými ustanoveními trestního řádu, a proto i derivované důkazy, které byly na základě těchto příkazů opatřeny, jsou procesně použitelné a měly by být provedeny v hlavním líčení a stát se tak předmětem hodnotících úvah nalézacího soudu.
10. Stěžovatel je přesvědčen, že v dané trestní věci je naprosto zásadní způsob interpretace odposlechů, přičemž interpretace, jak ji učinily rozhodující soudy, je podle jeho názoru nesprávná a jde tedy o skutkovou vadu spočívající v nesprávném hodnocení důkazů. Na podporu své obhajoby stěžovatel vznesl několik důkazních návrhů, které však soudy označily za nadbytečné. Ani jeden ze soudů však blíže neuvedl, proč důkazy stěžovatelem navrhované považoval za nadbytečné. V případě odposlechů stěžovatel napadá rovněž jejich nezákonnost, když podle jeho názoru příkazy nesplňovaly zákonem ani judikaturou požadované náležitosti.
11. K výroku o trestu stěžovatel uvedl, že peněžitý trest mu byl vyměřen a uložen v rozporu se zákonem. Navíc výše peněžitého trestu neodpovídá "zjištěným" majetkovým poměrům stěžovatele. Dále je toho názoru, že obecné soudy nezohlednily dostatečně dobu, která uplynula od spáchání trestného činu a ani délku trestního řízení. Stejně tak ani některé další obecné zásady trestání a jeho zákonná kritéria ve smyslu § 39 a násl tr. zákoníku. V konečném důsledku tak celý výrok o trestu stěžovatele odporuje základním zásadám trestání, zejména přiměřenosti a personality sankce, jakož i postulátům ,,fér" procesu.
13. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a odst. 6 a § 125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
14. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13 ). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
15. Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele bylo dovolání. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovoláním stěžovatele zabýval velmi pečlivě a vypořádal se se všemi relevantními námitkami, které jsou nyní předmětem ústavní stížnosti. V prvé řadě se Nejvyšší soud vyjádřil k procesním otázkám ohledně přípustnosti důkazů získaných na základě nařízených odposlechů. Po posouzení obsahu příkazů shledal, že příkazy k vydání odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu odpovídaly podmínkám, a to včetně jejich náležitostí a skutečností, které jejich vydání opodstatňovaly, jak jsou vymezeny v § 88 odst. 2 tr. řádu. Odůvodnění příkazů podle Nejvyššího soudu nejsou příliš obsažná, což však samo o sobě nemůže zavdat důvod pro nepoužitelnost odposlechů a záznamů, které na jejich základě byly provedeny. Rozhodné totiž je, aby, byť i ve stručně popsaných skutečnostech, byly obsaženy základní informace vymezující čin, pro který jsou vydány. S přihlédnutím k tomu, že byly vydány v počáteční fázi objasňování trestního jednání obviněných, je stručnost vysvětlitelná, a proto i nepříliš obsažná odůvodnění těchto příkazů nevykazují vady, pro něž by nemohly obstát, pokud obsahují alespoň základní podstatné skutečnosti. Závěr Nejvyššího soudu o použitelnosti takto získaných důkazů je v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
16. Optikou judikatury Ústavního soudu posoudil Nejvyšší soud rovněž otázku tzv. opomenutých důkazů. K zamítnutí některých návrhů nižšími soudy uvedl, že z argumentů, které soud prvního stupně v rozsudku rozvedl v bodech 156. až 158., je zjevné, že dostatečně vysvětlil, proč důkazní návrhy stěžovatele neprováděl. Poukázal přitom na jejich nadbytečnost, přičemž uvedl i konkrétní důvody, pro něž jednotlivé důkazy shledal nepotřebnými pro objasnění skutkového stavu věci, a rovněž zdůraznil, že některé z návrhů by byly zcela mimo skutečnosti, kterých se týkají činy, pro něž jsou obvinění postaveni před soud. Odvolací soud se rovněž důkazními návrhy zabýval a shledal, že důkazní návrhy stěžovatele (výslechy osob, další záznamy telekomunikačního provozu, znalecké posudky a další listiny) by nepřinesly žádné nové poznatky významné pro trestní řízení, neboť dokladovaly skutečnosti s trestnou činností nesouvisející, a poukázal i na jejich nadbytečnost s odkazem na výsledky provedeného dokazování. Z těchto důvodů soudy nezatížily svá rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně nepostupovaly v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Soudy v posuzované věci rozhodné skutečnosti posuzovaly řádně, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností.
17. Podrobně se Nejvyšší soud zabýval námitkou stěžovatele proti uloženému trestu. Dospěl k závěru, že soudy braly v úvahu všechna kritéria pro ukládání trestu a stěžovateli uložily, s ohledem na všechny jimi zjištěné okolnosti, trest odnětí svobody ve výměře, která nevybočuje z běžných zásad pro jeho ukládání a nelze jej považovat za nepřiměřeně tvrdý ani drakonický či nezákonný. Soud se při jeho stanovení zaměřil na uvážení všech dalších skutečností ve smyslu § 39 a násl. tr. zákoníku. Ve prospěch stěžovatele zohlednil celkovou délku trestního řízení, která od zahájení trestního stíhání až do vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně přesáhla 10 roků. Nejvyšší soud proto shledal, že soudy v dostatečné míře uvážily všechny rozhodné skutečnosti podle § 38 tr. zákoníku a trest ukládaly v souladu s pravidly vymezenými v § 39 a násl. tr. zákoníku. Dbaly též na zásadu přiměřenosti (proporcionality). Zabývaly se všemi rozhodnými skutečnostmi, které byly povinny při ukládání trestu zvažovat z hledisek stanovených v § 37 až 42 tr. zákoníku, a to jak s ohledem na osobu pachatele, tak i okolnosti, za nichž byl čin spáchán.
18. S ohledem na kompetence Ústavního soudu lze na závěry Nejvyššího soudu odkázat, neboť jednotlivé námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti již byly tímto soudem posouzeny. Napadená skutková zjištění soudů nižších stupňů hodnotil dovolací soud jako odpovídající výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními a jako správné shledal i jejich právní posouzení.
19. Ústavní soud závěrem konstatuje, že stěžovatel zopakoval svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právem na spravedlivý proces je zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
20. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. Věc původně napadla senátu ve složení, v němž měl o věci rozhodovat i soudce Pavel Šámal, který však podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu prohlásil, že se ve věci cítí být podjatý, a Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 531/24 ze dne 20. 3. 2024 rozhodl o jeho vyloučení. Podle platného rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2024 zastupuje vyloučeného soudce Pavla Šámala soudkyně Kateřina Ronovská. Proto rozhodl Ústavní soud ve složení, které je uvedeno v záhlaví tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu