8 Tdo 1186/2022

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2023 o dovoláních obviněných 1) D. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Hradec Králové, 2) M. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, a 3) F. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 46/2012, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.

II. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněných D. B. a F. B. částečně zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, ve výroku, jímž byly podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušeny náhradní tresty odnětí svobody těmto obviněným uložené podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část uvedeného usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje o odvoláních státního zástupce podaných v neprospěch obviněných D. B. a F. B. tak, že se podle § 256 tr. ř. zamítají.

IV. V ostatních výrocích zůstává napadené usnesení beze změn.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2020, sp. zn. 4 T 46/2012, byli obvinění D. B., M. B, a F. B. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ve znění zákona účinném do 30. 6. 2016) ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustili skutkem zkráceně popsaným tak, že spolu s již pravomocně odsouzenými L. B., A. V., M. V., J. B., P. Č. a D. M. (k nim viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 762/2019), obvinění D. B. a F. B. nejméně od 1. 1. 2008 na území České republiky řídili činnost L. B. a M. V., v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále „DPH“), kdy za účelem zkrácení DPH a daně z příjmů právnických osob (dále jako „DPPO“) byla založena společnost T., s. r. o., IČ XY, sídlo XY, XY č. p. XY (dále „společnost T.“), na kterou byla převedena ze společnosti E. M., a. s., sídlo XY, XY, IČ XY (dále „společnost M.“), kde byl dříve předsedou představenstva M. V., většina činností, které spočívaly zejména v poskytování reklamy, a to prostřednictvím umisťování reklamních bannerů na sportovní zápasy a dále poskytování poradenství a dalších služeb, přičemž běžný chod společnosti T.

vykonával zejména L. B., který zároveň vystupoval jako zmocněnec této společnosti a osoba mající dispoziční práva k účtům společnosti, a M. V., přičemž jako jednatel společnosti T. byl do obchodního rejstříku zapsán B. B. Ch., nar. XY, bydliště XY, který však činnost společnosti žádným způsobem neovlivňoval a běžnou činnost společnosti T. spočívající v zajišťování reklamních ploch tisku log jednotlivých společností, jejich umisťování na sportovní utkání a další společenské akce, zajišťovali pracovníci společnosti P.

L., a. s., IČ XY, sídlo XY, XY č. p. XY (dále „společnost P. L.“), ve které byl předsedou představenstva L. B., společnost T. měla z výše uvedené činnosti vysoké příjmy a vysokou přidanou hodnotu a za rok 2008 vystavila za vykázané služby odběratelům faktury ve výši základu daně 771.445.609 Kč, přičemž L. B. na pokyn obviněných D. B. a F. B. jako zmocněnec společnosti T., v úmyslu neodvést DPH a též daně z příjmů, jež byla společnost T. povinna odvést, zahrnul do účetnictví společnosti T., které sloužilo jako podklad pro daňové přiznání, faktury společnosti C., s.

r. o., IČ XY, sídlo XY, XY (dále „společnost C.“), která však nevykonávala žádnou činnost, tedy žádné služby nedodala, a nedošlo tak ke zdanitelným plněním, účetní doklady za tuto společnost byly na pokyn L. B. vytvářeny A. V. a dalšími zaměstnanci společnosti P. L., k čemuž měli k dispozici razítko této společnosti, a rovněž i podání daňových přiznání DPPO a DPH za společnost C. zařizoval L. B. společně s M. V., následně od ledna 2009 byla výše popsaná reklamní činnost převedena ze společnosti T.

na společnost P. L., která vystavovala faktury odběratelům reklamy a dalších služeb, L. B. jako předseda představenstva společnosti P. L. v období od ledna 2009 do dubna 2009 zahrnul do účetnictví společnosti P. L. faktury společnosti T., následně L. B. zahrnoval do účetnictví společnosti T.

fiktivní faktury společností C. - jednatel J. B., a A., s. r. o., IČ XY, sídlo XY, XY, XY (dále jako „společnost A.“), jednatel byl D. M., kterého do této funkce zajistil P. Č., přičemž tyto faktury L. B. zahrnoval do účetnictví společnosti T. za účelem, aby ani této společnosti nevznikla daňová povinnost, veškerou činnost spočívající v poskytování reklamy a dalších služeb ve skutečnosti nadále vykonávaly stejné osoby, konkrétně zaměstnanci společnosti P. L., přičemž společnost T., kde byl zmocněncem L.

B., téměř žádnou faktickou činnost nevykonávala, ani společnosti A. a C. žádnou činnost nevykonávaly, přičemž s takto získanými finanční prostředky bylo následně v úmyslu zastřít jejich skutečný původ z trestné činnosti manipulováno takto: J. B. pro společnost C. a D. M. pro společnost A. zřídili na pokyn P. Č. bankovní účty, na tyto účty byly z účtu společnosti T. převáděny finanční prostředky jako platba z fiktivních obchodů a následně byly veškeré finanční prostředky ve výši více než 665.478.717 Kč převáděné na tyto účty vybírány v hotovosti J.

B. a D. M. za účasti P. Č., který k objednání výběru hotovosti dostával telefonické pokyny od M. V. a L. B. a následně dojednával hotovostní výběry v jednotlivých bankách a hotovostní prostředky vybrané J. B. a D. M. předával přímo nebo prostřednictvím další osoby M. V. a L. B., popřípadě byly doručovány na adresu XY, Praha XY, a to buď přímo na pokyn obviněných F. B., D. B. či M. B., kdy tyto pokyny byly dávány telefonicky kódovaně, přímo nebo prostřednictvím sekretářky J. K., a finanční prostředky byly předávány přímo těmto osobám nebo do kanceláří na adrese XY č. p.

XY, Praha XY, které užívali obvinění F. B., D. B. a M. B. v roce 2009, případně též obviněnému F. B. na adresu XY č. p. XY, Praha XY, a zejména M. B. v okolí sídla společnosti S., a. s., a C., a. s., na XY, ulice XY (dále jako „ společnost S.“ a „společnost CZ.“), přičemž výše uvedenou činnost řídili obvinění F. B. a D. B., kteří dávali pokyny k řízení společnosti T. v roce 2008 na pravidelných poradách konaných na adrese XY č. p. XY, Praha XY, kde se těchto porad účastnili zejména M. V., L. B., obvinění D.

B., M. B., F. B., a na těchto poradách M. V. a L. B. dostávali pokyny ohledně chodu společnosti T. a P. L., a od ledna 2009 byly pokyny k řízení společnosti P. L. a T. předávány nepravidelně obviněným M. B., který tyto pokyny dostával především od obviněného D. B. a částečně též od obviněného F. B., přičemž tyto pokyny se týkaly zejména převodu a výběru hotovosti finančních prostředků, dále též vedení společností, postupu při vytýkacím řízení u společnosti T. vedeného na Finančním úřadu Praha – západ, a obchodních partnerů, s nimiž budou uzavírány smlouvy na poskytnutí reklamy, a na základě konkrétního uvedeného jednání v letech 2008 a 2009 popsaného na stranách 3 až 16 rozsudku soudu prvního stupně v rámci podávaných daňových přiznání, k nimž byly doloženy faktury uvedené v tabulkách na týchž stranách rozsudku, zkrátili DPH a DPPO, přičemž obviněný D.

B.

se podílel na výše popsaném jednání tím, že v období od ledna 2008 do června 2009 v úmyslu zkrátit DPH a DPPO u společnosti T. a DPH u společnosti P. L., dával společně s obviněným F. B. na pravidelných poradách přímo nebo prostřednictvím obviněného M. B. pokyny L. B. a M. V. ohledně řízení společností, ohledně reklamních partnerů a nakládání s finančními prostředky, pro snížení daňové povinnosti, a rozhodoval o jejich dalším podnikaní a na základě jeho pokynů předával L. B. či M. V. finanční prostředky vybírané z účtů společnosti C.

nebo A. na adresu XY č. p. XY, Praha XY, později též obviněnému M. B., a tímto jednáním se tak podílel na zkrácení DPH a DPPO a způsobil tak České republice zastoupené Finančním úřadem pro Prahu – západ a Finančním úřadem Kladno škodu velkého rozsahu ve výši 304.947.013 Kč, obviněný F. B. se podílel na výše popsaném jednání tím, že v období od ledna 2008 do června 2009 v úmyslu zkrátit DPH a DPPO u společnosti T. a DPH u společnosti P. L., dával společně s obviněným D. B. na pravidelných poradách přímo nebo prostřednictvím obviněného M.

B. pokyny L. B. a M. V. ohledně řízení společnosti, ohledně reklamních partnerů, o nakládání s finančními prostředky, pro snížení daňové povinnosti, rozhodoval o dalším směřování společnosti T. a dával pokyny L. B. a M. V. k předání finančních částek vybraných z účtu společnosti C. na adresu XY č. p. XY, Praha XY, nebo na adresu XY, Praha XY, přímo jemu a popsaným jednáním se podílel na zkrácení DPH a DPPO a způsobil tak České republice zastoupené Finančním úřadem pro Prahu – západ a Finančním úřadem Kladno škodu velkého rozsahu ve výši 304.947.013 Kč, obviněný M.

B. se podílel na výše popsaném jednání tím, že v období od přesně neurčené doby nejméně od června 2008 do dubna 2009 v úmyslu zkrátit DPH a DPPO u společnosti T. a DPH u společnosti P. L. sám dával pokyny L. B., M. V. zejména ohledně předávání finančních částek vybíraných z účtu společnosti C. a A. na postup úhrad daně z příjmů za společnost T. a případně předával pokyny, které obdržel od obviněného D. B. nebo též od obviněného F. B. ohledně činnosti této společnosti, zejména nakládání s částkami, které byly vybírány z účtů společnosti C., účastnil se porad konaných za účasti M.

V., L. B., obviněných D. B. a F. B. na adrese XY č. p. XY, Praha XY, podílel se na zajišťování finančních částek k zaplacení DPPO a DPH společnosti T. a podílel se tak na zkrácení DPH a daně z příjmů a způsobil České republice zastoupené Finančním úřadem pro Prahu – západ a Finančním úřadem Kladno škodu velkého rozsahu ve výši 278.562.300 Kč.

2. Dovolatelé byli za tento zločin odsouzeni podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, konkrétně obvinění D. B. a F. B. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl každému uložen peněžitý trest ve výměře 10.500.000 Kč (700 denních sazeb po 15.000 Kč) a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku jim byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Obviněný M. B. byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl o uložen peněžitý trest ve výměře 2.000.000 Kč (200 denních sazeb po 10.000 Kč), a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, určen náhradní trest odnětí svobody v osmnácti měsíců.

3. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o tom, že se obvinění D. B. a F. B. podle § 226 písm. c) tr. ř. zprošťují obžaloby v části, kterou jim bylo kladeno za vinu, že spolu s již za toto jednání pravomocně odsouzenými M. V., V. T. a A. V. spáchali trestný čin podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku v období od ledna do prosince roku 2007 (viz strany 21 až 23 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněných D. B., L. B., T. K., J. S. a J. S. podle § 226 písm. b) tr. ř. (viz strany 23 až 33 rozsudku soudu prvního stupně).

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ohledně obviněných D. B., M. B. a F. B. pouze ve výrocích o náhradních trestech odnětí svobody, které byly těmto obviněným podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uloženy. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změn a podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných D. B. a F. B., jakož i odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podané v neprospěch M B., L. B., T. K., J. S. a J. S.

II. Dovolání obviněných

5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, podali prostřednictvím obhájců dovolání obvinění D. B. podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., M. B. podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., a F. B. podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř.

a) dovolání obviněného D. B.

6. Obviněný D. B. dovolání s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zaměřil pouze proti výroku o uloženém peněžitém trestu, neboť tvrdil, že Vrchní soud v Praze v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 tr. zákoníku a s ustanovením § 3 odst. 1 tr. zákoníku postupem podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil výrok o náhradním trestu odnětí svobody z rozsudku soudu prvního stupně, který mu byl uložen podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že dovoláním nenapadá výrok o vině ani výrok o trestu odnětí svobody, který v současné době řádně vykonává, a jeho námitky proti výroku o peněžitém trestu nesměřují proti jeho uložení, neboť ho již v plné výši zaplatil, nýbrž mu jde výlučně o vyjasnění otázky časové působnosti trestního zákoníku.

7. Odvolací soud podle tvrzení obviněného nevyjasnil, v čem spatřoval porušení zákona podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., protože tento závěr dostatečně nevysvětlil (viz body 12. a 17. usnesení odvolacího soudu), a odůvodnění svědčí o snaze odvolacího soudu z podnětu odvolání státního zástupce hodnotit přiměřenost trestů uložených obviněným B., B. a B. [§ 258 odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Obviněný poukázal na to, že při ústním odůvodnění rozhodnutí o zrušení původně uložených náhradních trestů k peněžitým trestům odvolací soud uvedl to, co písemné odůvodnění rozhodnutí postrádá, že v této části byl novelizován trestní zákoník s výsledkem, že náhradní trest, který podle § 69 odst. 1 tr.

zákoníku byl ukládán v této podobě, již neexistuje, přičemž platí zásada, že v době, kdy se rozhoduje, může být uložen pouze takový trest, který trestní zákon zná (viz záznam odůvodnění usnesení předsedou senátu). Tato posledně zmíněná argumentace odpovídá aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 tr. zákoníku na daný případ, avšak i v případě, že tomu tak je, je tento postup nesprávný a ve svém důsledku znamená porušení zásady podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl trestný čin spáchán a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Uvedená zásada je vyjádřením principu, že přísnější zákon nemá v trestním právu hmotném zásadně zpětnou působnost, což plyne již z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). Poukázal na to, že při posouzení trestnosti činu platí, že souhrnu trestněprávních norem je třeba použít jako celku a rozhodujícím kritériem je pro pachatele příznivější celkový výsledek z hlediska trestnosti, což v jeho případě znamená, že co do druhu a výměry uložených trestů, zejména peněžitého trestu, je pro něj příznivější posouzení podle trestního zákoníku ve znění účinném do 30.

6. 2016, které aplikoval soud prvního stupně, neboť náhradní trest odnětí svobody k peněžitému trestu mu byl podle tohoto znění zákona uložen ve výměře 30 měsíců, oproti znění účinnému v době rozhodování odvolacího soudu, podle kterého přeměněný nezaplacený peněžitý trest představuje obligatorně 38 měsíců (1400 dnů) odnětí svobody, tedy přísnější postih. Takové rozhodnutí je však v přímém rozporu s § 2 odst. 1 tr. zákoníku, na čemž nemění nic fakt, že odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněného, neboť to nemůže být skutečností, která by mohla prolomit zásadu nepřípustnosti retroaktivity trestněprávních norem vyjádřenou v § 2 odst. 1 tr.

zákoníku v návaznosti na čl. 40 odst. 6 Listiny. Pokud důvodem postupu odvolacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byla aplikace § 3 odst. 1 tr. zákoníku, pak ani v tomto případě nelze napadené rozhodnutí považovat za správné. Toto ustanovení je sice výjimkou z ustanovení § 2 odst. 1 tr.

zákoníku a za jistých podmínek umožňuje i přísnější postih pachatele, ale na druhé straně správný výklad pojmu „druh trestu“ závisí na širším posouzení okolností a podmínek pro ukládání jednotlivých druhů trestů, než je pouhé slovní označení druhu trestu. Součástí druhu trestu je i jeho výměra a další související podmínky. I když trestní zákoník účinný od 1. 10. 2020 pojem náhradního trestu v dřívější úpravě § 69 odst. 1 tr. zákoníku nezná, upravuje podmínky pro postih pachatele pro případ nezaplacení peněžitého trestu trestem odnětí svobody obdobně jako trestní zákoník ve znění použitém soudem prvního stupně, a to včetně shodné horní hranice tohoto trestu odnětí svobody v přepočtu denních sazeb, tj. v trvání 4 roky. Obdobná je i v obou zněních úprava výkonu peněžitého trestu podle § 341 a násl. tr. ř.

8. Z těchto důvodů se obviněný D. B. neztotožnil s odvolacím soudem, pokud podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil výrok o náhradním trestu odnětí svobody z rozsudku soudu prvního stupně, protože tím porušil zásady uvedené v § 2 odst. 1 tr. zákoníku, v čemž je napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zatíženo vadou spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud toto usnesení zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

b) dovolání obviněného F. B.

9. Obviněný F. B. podal dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. K důvodu podle § 265b odst. 1 pi?sm. g) tr. ř. namítal, že soudy učiněná skutkova? zjis?te?ni? jsou v kategoricke?m a pr?i?kre?m rozporu s fakticky provedeny?m dokazova?ni?m a jeho vy?sledky, protože naprosto z?a?dny? z provedeny?ch du?kazu? nesve?dc?i? o jeho vině. Poukázal na průběh trestního řízení s tím, že vy?sledky du?kazni?ho r?i?zeni? pr?ed kasac?ni?m rozhodnuti?m Vrchni?ho soudu v Praze nesve?dc?ily o jeho vine?, a proto ho nale?zaci? soud obz?aloby zprostil.

Ani po doplne?ni? dokazova?ni? pr?ed soudem prvni?ho stupne? se však situace nezme?nila (viz body 141. až 144. rozsudku). Por?i?zené odposlechy bylo nutné hodnotit mimo jine? s ohledem na to, z?e me?l v roce 2008 rozsa?hlou ekonomickou c?innost, kterou v souvislosti s na?stupem do funkce na?me?stka hejtmana Str?edoc?eske?ho kraje a investic?ni?ho na?me?stka pe?ti oblastni?ch nemocnic ukončoval. V ra?mci toho jednal a musel jednat pra?ve? se spoluobviněnými, k čemuž pr?edloz?il nespoc?et du?kazu?, s obviněnými komunikoval pra?ve? ohledne? ukonc?ova?ni? svy?ch ekonomicky?ch aktivit, což soudy nebraly na vědomí.

Mezi osobami, se ktery?mi takto komunikoval, me?l významnou roli zejména obviněný M. B., nebot? z pove?r?eni? obviněného D. B. zajis?t?oval smlouvy a dokumentaci souviseji?ci? s pr?evodem majetkovy?ch pra?v ke spolec?nostem pr?eva?de?ny?m dovolatelem pra?ve? na obviněného D. B. Potr?ebne? podklady doda?vali i odsouzený L. B. a dals?i? osoby v této věci vystupuji?cí. Komunikace se ty?kala vy?hradne? tzv. PR smluv (reklama – sportovni? akce, ver?ejne? akce, kulturni? akce), marketingove? studie a persona?lni? agendy.

Pořízené odposlechy měly tudíž být hodnoceny ve vy?s?e uvedeny?ch souvislostech, protože jen minimum z nich poukazuje na hlavni? roli dovolatele v projedna?vane? trestne? c?innosti, a to v rozporu s jejich skutec?ny?m obsahem. Konkrétně odkázal na komunikaci s M. V. pod ko?dem STREET 02, kde je jeden hovor s ním, v za?znamu komunikace STREET 03 si ze 120 telefonni?ch spojeni? (ve sledovane?m obdobi? 5. 10. 2008 – 2. 2. 2009) M. V. volal s dovolatelem pouze c?tyr?ikra?t (7. 10. 2008, 17. 10. 2008, 20.

10. 2008, 23. 12. 2008) a dvakra?t prostr?ednictvi?m J. K. (7. 11. 2008, 27. 11. 2008). Hovory ze dne 17. 10. 2008, 7. 11. 2008 a 23. 12. 2008 nale?zaci? soud v Praze nezar?adil mezi du?kazy, jez? maji? sve?dc?it o vine? dovolatele. Uvedené osoby spolu komunikovaly pouze nahodile. U STREET 04 PG se jedna? o komunikaci mezi A. V. s M. V. a L. B. a z celkových 20 telefonni?ch spojeni? nebyl jediny? za?znam hovoru, ve ktere?m by jakkoliv figuroval dovolatel. Pr?esto soudy r?adi? tyto odposlechy mezi du?kazy usve?dc?uji?ci? dovolatele.

Z 213 telefonni?ch spojeni?ch STREET 05 PG si L. B. volal s dovolatelem tr?ikra?t (9. 12. 2008, 23. 12. 2008 a 3. 3. 2009). Ovlivn?ova?ni? chodu spolec?nosti? z nich však nelze dovodit. Jediny? za?znam hovoru dovolatele, ktery? byl zar?azen mezi vy?znamne? odposlechy, je hovor ze dne 3. 3. 2009 v 11:47 hod., kde se jedna? o snahu J. T., tehdejs?i?ho na?me?stka hejtmana XY, jenž nevypovi?da?

o jake?mkoliv ovlivn?ova?ni? chodu jednotlivy?ch spolec?nosti?. Za?znamy telekomunikac?ni?ho provozu STREET 06 týkající se dovolatele, se vztahuji? k prodeji obchodni?ch podi?lu? spolec?nosti? S. a CZ. ze dne 28. 11. 2008 a ukonc?ova?ni? ekonomicky?ch aktivit dovolatele. Z celkovy?ch 132 telefonni?ch spojeni? na sledovane? stanici STREET 07 PG nebyl žádný za?znam hovoru dovolatele. Z vypsany?ch pr?episu? je zřejmé, z?e dovolatel se nepodi?lel na z?a?dny?ch u?konech, ktere? by jaky?mkoli zpu?sobem ovlivn?ovaly chova?ni? spolupachatelů.

Obdobné závěry platí pro 188 telefonni?ch spojeni? na sledovane? stanici STREET 08 PG. Soud prvního stupně uvádí na strane? 88 odposlech STREET 10 u data 11. 6. 2009 v 8:58 hod., ten vu?bec neexistuje. Uvedene?ho dne jsou u stanice STREET 10 dva za?znamy, a to v 11:35 hod. a ve 22:57 hod., oba se ty?kaji? obviněného D. B., když soudy obou stupňů pr?i hodnoceni? odposlechu? vu?bec nerozlis?ovaly mezi jednotlivy?mi dovolateli. Ze stanice STREET 14 PG se pak pouze 5 hovorů ty?kalo komunikace mezi M.

B. a dovolatelem.

10. Soud vycha?zel z odposlechu?, ktere? ve skutec?nosti vu?bec neexistuji? v případech STREET 05, ze dne 3. 2. 2009 9:54 hod., STREET 10, ze dne 11. 6. 2009, 8:58 hod., STREET 03, ze dne 10. 11. 2008, 15:38 hod. a STREET 03, ze dne 1. 12. 2008, 12:20 hod., na což odvolaci? soud nereagoval, byť na to obviněný poukazoval, neboť soud neexistenci těchto hovorů označil za písařskou chybu, což svědčí o porušení pravidel spravedlive?ho procesu. Stejně jako to, z?e soudy vycha?zely z du?kazu?, ktere? se vztahuji? k pravomocne? zastavene? c?a?sti trestni?ho sti?ha?ni? z roku 2013 (viz pr?i?loha „T“ odvola?ni? dovolatele), ktera? s nyni? projedna?vanou trestnou c?innosti? dovolatele nema? nic spolec?ne?ho.

11. V posuzované trestní věci odposlechy samy o sobě jako důkazy neobstojí, neboť mohou jen dokreslovat skutec?nosti doka?zane? jiny?mi du?kazni?mi prostr?edky, a proto je nepr?i?pustne? z vi?ceznac?ny?ch vyja?dr?eni? spekulativne? dovozovat chte?ny? vy?znam, jestliz?e takovy? vy?znam v kaz?de?m jednotlive?m pr?i?pade? nepotvrzuje jiny? du?kaz. Ani soud odvolaci?, stejne? jako soud prvni?ho stupne?, neuva?di?, jaky?mi konkre?tni?mi du?kazy jsou podloz?eny jeho za?ve?ry o skutec?ny?ch vy?znamech „skryte?“ komunikace.

V pr?i?pade? dovolatele pr?itom neexistuji? z?a?dne? prostorove? odposlechy, nety?kaji? se jej listinne? du?kazy poskytnute? pene?z?ni?mi u?stavy stran hotovostni?ch vy?be?ru? a neexistuji? ani jine? listinne? du?kazy, jez? by mohly, byt? jen vzda?lene?, nasve?dc?ovat jeho vine? tvrzeny?m skutkem. Soud hodnotil jen ne?ktere? z nepr?esny?ch pr?episu? chybne? interpretovany?ch policejni?m orga?nem, aniz? by zohlednil korelace s ostatni?mi odposlechy. Obviněný vytkl, že soud dospěl k závěru, z?e jednotlivi? spoluobvinění pouz?i?vali ko?dovanou r?ec? s pouz?iti?m slov „smlouvy“ a „dokumentace“, neboť je zr?ejme?, z?e osoby na odposloucha?vane? stanici hovor?ili skutec?ne? o podkladech, pr?i?loha?ch a smlouva?ch a nejednalo se o z?a?dnou ko?dovanou r?ec?.

Zpochybnil i kód „kluci“ a existenci tzv. „pravidelny?ch porad“ ve sloz?eni? obviněných B., B., B., B. a V., jejichž vy?pove?di jsou pak potvrzova?ny te?z? obsahem kalenda?r?e (dia?r?e) dovolatele, o ktere?m soudy hovor?i? jako o usve?dc?uji?ci?m du?kazu. Za?znamy ze sledova?ni? osob a ve?ci? a ve?cné a listinné du?kazy zajis?te?né pr?i domovni?ch prohli?dka?ch a prohli?dka?ch jiny?ch prostor o jeho vině nevypovi?daji?. Odposlechy naopak potvrzuji? obhajobu dovolatele, z?e se z?a?dny?m zpu?sobem nepodi?lel na r?i?zeni? spolec?nosti M., T.

a P. L. Na bankovni?m pa?sku na jme?no F. B., nar. XY, jeho otisky nebyly zjis?te?ny a daktyloskopicke? experti?zy vyluc?uji?, z?e by se s vybi?rany?mi pene?z?ni?mi prostr?edky dostal do kontaktu. O tom, že by finanční prostředky byly obviněnému skutečně předány, nesvědčí žádný z pořízených důkazů. K tomu navi?c dovolatel sa?m doloz?il dan?ova? pr?izna?ni? za roky 2007, 2008, 2010, 2011 a 2012 vc?etne? financ?ni?ch kontrol, jimiž chtěl pouka?zat jednak na svoji ve?rohodnost a da?le na to, z?e financ?ni? u?r?ad u dovolatele neshledal z?a?dna? pochybeni? c?i nejasnosti.

12. Znalecky? posudek z oboru kriminalistika – odve?tvi? technicke? zkouma?ni? pi?semnosti? a experti?za ruc?ni?ho pi?sma, ze dne 2. 6. 2010, vyhotoveny? soudni?m znalcem RNDr. Miloslavem Musilem z Prahy 4, dokladuje, z?e dovolatel neni? podepsa?n na z?a?dne? faktur?e nebo jine?m dokladu vydane?m společností C., pr?ic?emz? zkoumane? pi?semnosti byly zajis?te?ny pr?i ne?kolika domovni?ch prohli?dka?ch. Z ostatni?ch du?kazů zmi?nil, z?e ani c?tyr?i znalecke? posudky z oboru kybernetika, odve?tvi? vy?poc?etni? technika, zpracovane? znalcem Ing. Janem Jankou, neuva?de?ji? z?a?dne? konkre?tni? u?daje ty?kaji?ci? se jeho osoby. Výpověď A. V. z pr?i?pravne?ho r?i?zeni? je nepoužitelná, neboť v r?i?zeni? pr?ed soudem uvedl, z?e „byl v pr?i?pravne?m r?i?zeni? vys?etr?ovatelem nucen k vy?pove?di proti obz?alovane?mu B.“. I obviněný M. V. hovořil o na?tlaku vys?etr?ovatele, ktery? jej me?l nutit vypovi?dat proti ostatním osoba?m (viz str. 44, bod 13. rozsudku soudu prvni?ho stupne?). Podle tvrzení obviněného jde o nezákonné důkazy, které použít nelze.

13. Nezákonnými shledal i příkazy k odposlechům a za?znamům telekomunikac?ni?ho provozu vydané Okresni?m soudem Praha – vy?chod dne 10. 11. 2008 pod sp. zn. Nt 11107/2008/V, V 107/2008, a to pro jejich nedostatečné odůvodnění a nesplnění náležitostí uvedených v § 88 odst. 1, odst. 2 tr. ř. (viz napr?. usneseni? Nejvys?s?i?ho soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013, ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Pzo 2/2014, a na?lez U?stavni?ho soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. U?S 615/06), nebot? nesplňují ani jeden ze za?kladni?ch pr?edpokladu?, ktere? jsou na ne? za?konem a judikaturou kladeny. S argumentací odvolacího soudu na ně zaměřenou se obviněný neztotožnil, a pokud poukázal na usneseni? Me?stske?ho soudu v Praze pr?i prodluz?ova?ni? povoleni? odposlechu? podle § 88 odst. 4 tr. r?., takový soud ve věci nevystupoval, neboť předmětná rozhodnutí se týkala pouze Okresni?ho soudu Praha – vy?chod ze dne 10. 11. 2008 (sp. zn. Nt 11107/2008/V, V 107/2008), a prodlouz?eni? nar?i?dil soudce Krajske?ho soudu v Praze dne 9. 3. 2009 pod sp. zn. Nt 808/2009.

14. Nedostatky obviněný shledal i v rozhodnutí Vrchni?ho soudu v Praze, jenž nijak nereagoval ani na na?mitku obhajoby, z?e na c?. l. 2439 soudni?ho spisu se nacha?zi? pr?i?kaz k odposlechu a za?znamu telekomunikac?ni?ho provozu u?c?astnicke? stanice 602 422 942 (M. V.), ktery? byl vyda?n dne 29. 9 2008 na podne?t Krajske?ho sta?tni?ho zastupitelstvi? v Praze ze dne 26. 9. 2008 (c?. l. 2436 až 2438). Policie vs?ak tento na?vrh i pr?i?kaz pr?evzala podle razi?tek na obou pi?semnostech jiz? dne 3.

9. 2008. Policejni? orga?n tedy od 3. 9. 2008 disponoval rozhodnuti?m o odposlechu, ktere? bylo vyda?no az? koncem dane?ho me?si?ce, a proto také tato skutec?nost vzbuzuje du?vodne? pochybnosti ohledne? za?konnosti odposlechu? a cele?ho trestni?ho r?i?zeni?. Nedůvodně též nevyhověl jeho důkazním návrhům, a to vy?slechem osob (H., T., Z.) a spisem ve ve?ci pravomocne? zastavene?, a to vc?etne? za?znamu? telekomunikac?ni?ho provozu na CD, jež odu?vodnil (viz str. 24, bod 95. jeho odvola?ni?), odvolaci? soud se s nimi sice vypor?a?dal na strane? 28 a 29 sve?ho usneseni?, avšak fakticky rezignoval na pr?ezkumnou c?innost, ke ktere? je ze za?kona povinen, neboť absentuje jake?koliv odu?vodne?ni? ohledne? pr?ipojeni? spisu ty?kaji?ci? se zastavene? c?a?sti trestni?ho sti?ha?ni?.

Pr?itom c?teni?m listin z tohoto spisu c?i pr?ehra?ni?m za?znamu? telekomunikac?ni?ho provozu mohla by?t jednoznac?ne? potvrzena obhajoba dovolatele. Jde proto o opomenuté důkazy (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn.

III. U?S 3320/09, IV. U?S 802/02, II. U?S 623/05, a další).

15. Obviněný F. B. spatřoval nedostatky i ve výši způsobené škody, protože mělo být respektováno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004, podle nějž vy?s?e zkra?cene? dane? c?i vyla?ka?ni? vy?hody musi? odpovi?dat tomu, jaka? byla skutec?na? dan?ova? povinnost pr?i?slus?ne?ho pla?tce c?i poplatni?ka, do ktere? se promi?taji? vs?echny slevy, odpoc?ty, na?klady a dals?i? poloz?ky, jimiz? lze lega?lne? sniz?ovat dan?ovy? za?klad. Proto je dovolatel toho na?zoru, z?e pr?i urc?ova?ni? rozsahu nyni? projedna?vane? trestne? c?innosti me?la by?t odec?tena uskutec?ne?na? (nefiktivni?) zdanitelna? plne?ni?. Z te?chto du?vodu? považoval za?ve?ry nale?zaci?ho soudu o vy?s?i s?kody za nespra?vne? a tvrzeni? odvolacího soudu, jenž je potvrdil za neakceptovatelené, když navíc soud měl zjistit rozsah zkra?ceni? dane? a vyc?i?slit ho ve vy?roku rozsudku (srov. usneseni? Nejvys?s?i?ho soudu ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1565/2011). Zpu?sob, jaky?m soudy postupovaly pr?i urc?ova?ni? rozsahu zkra?ceni? dane?, je v rozporu s § 89 odst. 1 pi?sm. e) tr. ř. i § 138 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozsudek Nejvys?s?i?ho soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001, pr?im. též srov. rozsudek Nejvys?s?i?ho soudu ze dne 21. 8. 2001, sp. zn. 4 Tz 171/2001). Soudy zr?ejme? nerozlis?ovaly mezi s?kodou, ktera? me?la vzniknout v nyni? projedna?vane? trestni? ve?ci a s?kodou, ktera? me?la hypoteticky vzniknout v pravomocne? zastavene? c?a?sti trestni?ho sti?ha?ni?, což podle obviněného znamená, že skutkova? zjis?te?ni? soudu? vycha?zi? z du?kazu?, ktere? se nyni? projedna?vane? trestni? ve?ci vu?bec nety?kaji?. Proto skutkove? za?ve?ry soudu? jsou v tzv. extre?mni?m rozporu s provedeny?m dokazova?ni?m.

16. V návaznosti na uvedené obviněný zpochybnil i naplnění objektivni? a subjektivni? podmi?nky spolupachatelstvi? (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1208/2014), jimiž se soudy ve smyslu § 23 tr. za?koni?ku vu?bec nezaby?valy, a tvrdil, že se nepodařilo prokázat, kdo a jakým způsobem měl obviněným předávat finanční hotovost, přičemž napadené rozhodnutí neobsahuje odůvodnění toho, jakým způsobem se odvolací soud s uvedenými námitkami vypořádal. Tím je naplněn důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutkove? za?ve?ry soudu? nelze z důkazů dovodit, protože soudy vycha?zely z du?kazu?, ktere? nebyly provedeny, resp. dokonce vu?bec neexistuji?, nebo byly procesne? nepouz?itelne? (at? uz? se jedna? o odposlechy nebo o vy?pove?di A. V. a M. V.). Odvolaci? soud opomenul du?kazy, ktere? mohly ve?st k ospravedlne?ni? dovolatele. Sta?vaji?ci? skutkova? zjis?te?ni? jsou pouhy?mi hypoteticky?mi domne?nkami o moz?ne?m pru?be?hu skutkove?ho de?je a nemaji? naprosto nic spolec?ne?ho s objektivni? realitou (§ 2 odst. 5 ve?ta prvni? tr. ř.). Proto dovodil porušení principu presumpce neviny a z ne?j vyply?vaji?ci?ho pravidla in dubio pro reo, § 2 odst. 1, odst. 2, odst. 5 ve?ta prvni?, odst. 5 ve?ta tr?eti? a odst. 6 tr. ř.

17. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný zdůraznil nezákonnost uloženého trestu odnětí svobody i peněžitého trestu a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších strupňů pene?z?itého trestu, který byl uložen v rozporu se zákonem, protože soudy při jeho výměře nedbaly všech zákonných hledisek, nedodržely povinnost zjistit pome?ry obviněného, c?isty? pr?i?jem, ani nebraly v u?vahu rozsah jeho jiz? nabyte?ho majetku, jeho vyz?ivovaci? povinnosti, vy?s?i za?vazku? apod. Zmínil nedobytnost trestu, při níž nemohou by?t zohledn?ova?ny prostr?edky, jez? pachatel zi?skal protipra?vne?, dokonce trestnou c?innosti? (srov. S?c?erba, F. a kol. Trestni? za?koni?k. Komenta?r?. 1. vyda?ni?. Praha: C. H. Beck, 2021, usneseni? Nejvys?s?i?ho soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1411/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1466/2011, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 9/2014 a další). V nyni? posuzovane? trestni? ve?ci podle obviněného soudy niz?s?i?ch stupn?u? pr?i rozhodova?ni? o druhu a vy?me?r?e pene?z?ite?ho trestu splnily de facto jen podmi?nku, jimi pouze ale tvrzenou, že se snažil o zi?ska?ni? majetkove?ho prospe?chu, a nebraly na vědomí, že pene?z?ity? trest ma? by?t uloz?en jen v takove? celkove? vy?me?r?e, v jake? je dobytny?.

18. Nesprávnost právní kvalifikace podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval ve vadném uvážení podmínek spolupachatelství podle § 23 tr. za?koni?ku (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1208/2014) a shledal, že se z?a?dne?ho jedna?ni?, ktere? by bylo moz?no povaz?ovat za sloz?ku de?je, nedopustil, a z?e zjis?te?ny? skutkovy? stav odpovi?da? spi?s?e u?c?astenstvi? v uz?s?i?m smyslu, a sice organiza?torstvi? ve smyslu § 24 odst. 1 pi?sm. a) tr. za?koni?ku, protože mu je kladeno za vinu, že vydával pokyny dalším spoluobviněným (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1009/2009, nebo sp. zn. 3 Tdo 1152/2017). Úc?astenstvi? je typove? me?ne? spolec?ensky s?kodliva? forma trestne?ho c?inu nez? vlastni? spa?cha?ni? c?inu hlavni?m pachatelem, proto pr?i jinak identicky?ch vs?ech ostatni?ch relevantni?ch okolnostech je tr?eba uloz?it u?c?astni?kovi mi?rne?js?i? trest nez? hlavni?mu pachateli, byt? si je dovolatel ve?dom, z?e v pr?i?pade? organiza?torstvi? je tato za?sada relativizova?na.

19. Za zásahy do spravedlivého procesu obviněný považoval neuvedení, jaky?mi u?vahami se soud pr?i hodnoceni? provedených důkazů r?i?dil, a to, že se nepokusil vypor?a?dat s jeho obhajobou, ani nevysvětlil, proc? neuve?r?il skutkove? verzi obhajoby a nezákonně mu uložil peněžitý trest. Odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami a uváděl skutečnosti neodpovi?dající skutec?ne?mu obsahu odu?vodne?ni? rozsudku nale?zaci?ho soudu. Zpu?sob odu?vodne?ni? jeho rozhodnutí je z hlediska poz?adavku? za?kona a rozhodovaci? praxe naprosto nepr?i?pustny? (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. U?S 684/06). Soudy obou stupňů podle obviněného při odůvodňování rozhodnutí nerespektovaly ustanovení § 125 a § 134 tr. ř.

20. Obviněný poukázal i na to, že pr?edseda sena?tu nale?zaci?ho soudu Mgr. Robert Pacovsky? rozhodoval u soudu prvního stupně v době, kdy věděl, že bude pu?sobit na Vrchni?m soudu v Praze, a to ve stejne?m sena?tu, ktery? rozhodoval o odvola?ni? dovolatele. Za takove?to situace vyjádřil rovněž pochybnosti o nepodjatosti jednotlivy?ch c?lenu? pr?i?slus?ne?ho sena?tu odvolaci?ho soudu. Významnou je podle obviněného nepřiměřená délka trestního řízení, které trvalo dvanáct let, což navazuje na na?mitku nepr?ime?r?ene?ho trestu odne?ti? svobody (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. U?S 603/06, nebo Su?ßmann proti Ne?mecku, rozsudek ESLP ze dne 16. 9. 1996, c?. 20024/92, Frydlender proti Francii, rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 2000, č. 30979/96), a proto měly soudy tuto skutečnost promi?tnout odpovi?daji?ci?m zpu?sobem i do vy?roku o trestech, což se však nestalo.

21. Závěrem ze všech uvedených důvodů obviněný F. B. navrhl, aby Nejvys?s?i? soud napadená rozhodnutí zrušil, a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. pr?ika?zal pr?i?slus?ne?mu soudu k nove?mu projedna?ni? a rozhodnuti?, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve ve?ci sa?m rozhodl. Za?roven? navrhl, aby pr?edseda sena?tu podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odloz?eni? nebo pr?erus?eni? vy?konu rozhodnuti?, proti ne?muz? bylo poda?no dovola?ni?. Současně požádal Nejvys?s?i? soud, aby rozhodl ve veřejném zasedáni?.

c) dovolání obviněného M. B.

22. Obviněný M. B. dovolání uplatnil podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. a pro závažnost vad požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Tvrdil, že řízení je zatíženo skutkovými i právními vadami, jejichž důsledkem je extrémní nesoulad skutkových zjištění se závěry soudu prvního stupně, jenž nebyl odstraněn ani odvolacím soudem, čímž došlo k závažným zásahům do jeho základních lidských práv a svobod, zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny příp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „ Úmluva“).

23. Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal neexistenci relevantních důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07). Tvrdil, že skutkový stav neodpovídá realitě, protože verze soudů je zcela smyšlená a skutková zjištění jsou v příkrém rozporu s fakticky provedeným dokazováním a zejména s jeho výsledky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1501/16). Soudy obou stupňů zcela rezignovaly na kritické hodnocení důkazů předložených obžalobou, a podle zjištěných vad je zjevné, že se jimi řádně nezabývaly. Nezákonně jako údajný důkaz použily záznamy telekomunikačního provozu z jiné trestní věci, která byla řádně a pravomocně zastavena usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 7 VZV 20/2012-558, ve vztahu k obviněným D. B., F. B. a dalším podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Soudy obou stupňů též odmítly jako důkaz provést a hodnotit spisový materiál související s citovaným usnesením, který se týká nezákonně pořízených důkazů v podobě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jež odvolací soud řádně neposoudil. Poukázal na nedostatečnost odůvodnění příkazu k odposlechu, která může spočívat zejména v absenci konkrétních skutkových okolností odůvodňujících odposlech, dále v absenci odůvodnění doby trvání odposlechů či jasné absenci úvahy o nezbytnosti zásahu do soukromí dotčených osob (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013, ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Pzo 2/2014, ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 4 Pzo 2/2015, ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 4 Pzo 6/2015, a ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 4 Pzo 9/2015). Uvedl, že v posuzované věci náležitosti příkazů k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu nebyly respektovány (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06), a proto nemohou obstát, protože prokazatelně nesplňují ani jeden ze základních předpokladů. Odvolací soud podle obviněného nesprávně odůvodnil zákonnost odposlechů, neboť odkazoval na odůvodnění příkazů Městským soudem v Praze a nepatřičně argumentoval něčím, co ve skutečnosti neexistuje, neboť první příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu obviněných vydal Okresní soud Praha - východ dne 10. 11. 2008 pod sp. zn. Nt 11107/2008/V, V 107/2008, a prodloužení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nařídil soudce Krajského soudu v Praze dne 9. 3. 2009 pod sp. zn. Nt 808/2009. Městský soud v Praze v daných odposleších vůbec nefiguroval.

24. Odvolací soud nesplnil své povinnosti ve vztahu k námitkám obviněného, protože na ně nereagoval, a výhrady proti odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu opomenul jakkoliv komentovat, ačkoliv je naprosto zjevné, že jejích povolení se netýkalo pouze výběrových hovorů, ale všech odposlechů. Tyto však nikdy nebyly předloženy a datové soubory – nahrávky, byly soudům předloženy již upravené a vyjmuté z celého pořízeného záznamu.

25. Za zásah do základních lidských práv a svobod obviněný považoval ignorování zásady presumpce neviny, protože bylo pracováno výlučně s jednou vyšetřovací verzí popsanou v obžalobě, důkazní návrhy předkládané obhajobou byly opomíjeny, konkrétní námitky nereflektovány a záměrně nevypořádány, či bagatelizovány. Obviněný byl zbaven de facto, ale i de iure možnosti podat odvolání, neboť odvolací soud jeho řádný opravný prostředek řádně nevypořádal, pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně, a ještě rozsudek nalézacího soudu ze dne 12.

11. 2015, sp. zn. 4 T 46/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 762/2019, a uvedl, že když ve věci došlo k odsouzení jiných osob, tak i obviněný je vinen, protože tak již bylo v obdobné věci rozhodnuto, což jsou zcela nepřípustné závěry. Nalézací, ale i odvolací soud argumentovaly při odsouzení obviněného jiným rozhodnutím, které se zjevně týká jiných osob, a navíc bylo vydáno na základě jiných skutkových zjištění, přičemž obviněný je přesvědčen, že jiné rozhodnutí nemůže potvrzovat jeho vinu.

Proto se argumentace soudů nižších stupňů s odkazem na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu v jiné věci jeví jako nepatřičná a nepřezkoumatelná, neboť takový způsob odůvodnění je z hlediska požadavků zákona a rozhodovací soudní praxe naprosto nepřípustný (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/06). Přestože obviněný tuto námitku vznášel v předchozím řízení opakovaně, soudy se s ní v potřebné míře nevypořádaly, a to přesto, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 12. 11. 2015, byl podle § 226 písm. c) tr.

ř. obviněný zcela zproštěn obžaloby. Tento rozsudek byl však zrušen k odvolání státní zástupkyně Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016. Shora popsaná námitka byla opakovaně zmiňována a řešena v rámci celého hlavního líčení, před prvním rozhodnutím nalézacího soudu, ale i v průběhu druhého nalézacího řízení, a zejména před odvolacím soudem, a přesto se touto námitkou soudy obou stupňů nezabývaly dostatečně a nejen, že neshledaly předkládané důkazy (odposlechy z jiného trestního řízení) procesně nepoužitelnými, ale ještě z nich vyvodily neodpovídající závěry (viz nález Ústavního soudu ze dne 23.

3. 2006, sp. zn. III. ÚS 451/04).

26. Soudům obou stupňů dovolatel vytknul, že nehodnotily jeho faktickou pracovní činnost a postavení ve vztahu k dalším spolupachatelům, neboť nereflektovaly jeho pracovní postavení a doložené smluvní dokumenty, protože v opačném případě by jeho komunikaci s dalšími obviněnými nemohly hodnotit tak, jak je popsána v napadených rozhodnutích. Připustil, že měl významnou roli, protože byl zaměstnancem společnosti CZ. na pozici finančního ředitele, a dále byl na základě plné moci zplnomocněn ke konkrétním úkonům ve vztahu k povinnostem finančního ředitele společnosti S., a z pověření obviněného D.

B. zajišťoval smlouvy a dokumentaci související s převodem majetkových práv ke společnostem převáděným obviněným F. B. na obviněného D. B. I přesto, že v průběhu všech vedených řízení v dané věci před nalézacím soudem, ale i odvolacím soudem, bylo prokázáno, že veškerá komunikace s uvedenými osobami se týkala výhradně tzv. PR smluv (reklama – sportovní akce, veřejné akce, kulturní akce), tyto skutečnosti soudy vyhodnotily chybně v jeho neprospěch a proti němu. Obsahem komunikace mezi ním a obviněným F.

B. byla toliko příprava smluvní dokumentace k zápočtům mezi jím a obviněným D. B., o čemž svědčí obsah konkrétních hovorů, STREET 14, ze dne 2. 6. 2009, 14:39 až 14:40 hod., kde potvrzuje F. B., že pro něj bude mít ve čtvrtek připravenou smluvní dokumentaci, jednalo se však o řešení vypořádání společnosti B., a. s., a obdobný obsah je v hovoru STREET 14, ze dne 19. 6. 2009, 10:45 hod. Ani jeden ze soudů se těmito důkazy a podanými námitkami nezabýval, a navíc odvolací soud tento důkazní návrh zamítl, a toto své rozhodnutí nikterak, natož řádně, neodůvodnil.

Obviněný vše vykonával na pokyn a podle plné moci od obviněného D. B., což soudy nižších stupňů rovněž nezohlednily. Za vadu označil, že odvolací soud bagatelizoval, že některé záznamy o telekomunikačním provozu, resp. odposlechy, jež označil jako zásadní podklad pro rozhodnutí, fakticky vůbec neexistují. Jedná se o odposlechy STREET 05, ze dne 3. 2. 2009, 9:54 hod., STREET 10, ze dne 11. 6. 2009, 8:58 hod., STREET 03, ze dne 10. 11. 2008, 15:38 hod. a STREET 03, ze dne 1. 12. 2008, 12:20 hod. Není ničím podloženo, že by šlo o údajné písařské chyby, a proto jde o zjevně nezákonné vysvětlení svědčící o libovůli soudů.

27. Obviněný se neztotožnil ani s výpočtem škody, k níž soudy přistoupily zcela mechanicky a nekriticky, protože nebylo možné dojít k závěru o tom, že se podílel na zkrácení DPH a DPPO ve výši 278.562.300 Kč tím, že měl sám dávat pokyny již dříve odsouzeným L. B. a M. V. poté, co měl obdržet pokyny od obviněných D. B. a F. B., což neodpovídá žádnému důkazu. Soudy presumovaly, že veškerá činnost tvrzená obžalobou, byla činností fiktivní, tj. vykazovanou bez reálného podkladu jen za účelem páchání trestné činnosti. Výše škody měla být objektivně určena opatřeným znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Jiřím Svobodou, jenž však neprokázal jakoukoliv „fiktivnost“ předkládaných daňových dokladů. Soud se pouze omezil na tvrzení, že toho nebylo třeba, protože ji dokládají jinými důkazy, jež však obviněný označil za nepoužitelné, protože výše škody je pak toliko tvrzením Finančního úřadu pro Prahu-Západ, což je však v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 643/2011, podle nějž má soud povinnost vykázanou daň porovnávat s tou daní, jaká správně vykázána být měla, nikoliv s tou výší, kterou vypočte správce daně. Soudy tudíž při prokazování výše vzniklé škody měly hodnotit, jaká část podnikatelské činnosti, konkrétně té, které právnické osoby byla nikoli fiktivní (tedy skutečně vykonaná), a jaké s ní byly spojeny konkrétní náklady. Pouze tímto postupem by bylo možno postavit najisto, jaká byla daňová povinnost konkrétních daňových subjektů, procházejících tímto řízením. Náležitá pozornost měla být věnována právě účetnictví, což se nestalo, neboť z rozsudku soudu prvního stupně byla zřejmá naprostá neznalost relevantních právních předpisů, např. zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, či zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.

28. Obviněný pak zcela odmítl závěr odvolacího soudu, že „přinejmenším část z vybraných finančních prostředků končila v jejich dispozici“, tedy v dispozici obviněných, protože k tomuto závěru nejenom že není žádný důkaz, ale nikdy ani existovat nemohl, a proto jej ani v jednom z rozhodnutí soudů nelze nalézt.

29. Výhrady proti trestu obviněný podřadil k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Brojil proti výši peněžitého trestu 2.000.000 Kč, u něhož došlo pouze ke zrušení náhradního trestu odnětí svobody, což nesvědčí o jeho správnosti. Poukázal na to, že jeho výše nebyla odůvodněna, a odvolací soud v bodě 17. pouze konstatoval, že s podmínkami podle § 67 a § 68 tr. zákoníku se nalézací soud řádně vypořádal, aniž by zvažoval jeho dopad na práva třetích osob. Nebylo však prováděno dokazování k závazkům obviněného, nebyl opatřen výpis z jeho účtu ke dni rozhodování odvolacího soudu (listopad 2021). Nebylo bráno na zřetel, že dovolateli byl uložen citelný trest odnětí svobody. Prostředky k úhradě peněžitého trestu, s nímž nesouhlasil, si zapůjčil (viz Smlouva o zápůjčce ze dne 6. 4. 2022) ještě před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody, aby umožnil po dobu výkonu trestu alespoň základní standard své rodině, ručitelem tohoto závazku se stal jeho bratr.

30. Nepřiměřeným shledal uložený trest odnětí svobody s poukazem na celkovou délku řízení zahájeného již v roce 2009, jíž nelze přičítat obviněným, k níž soudy ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, případně ESLP, nepřihlédly (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny, stanovící kritéria, podle nichž mají soudy postupovat). Z hlediska zákonných kritérií jsou uložené tresty odnětí svobody a peněžitý trest zcela nepřiměřené.

31. Podle důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný vytýkal nedostatky shora rozvedené a zdůraznil, že odvolací soud nesplnil povinnost doplnit řízení o důkazy potřebné k tomu, aby mohl rozhodnout o podaném odvolání. Ačkoliv byly splněny podmínky pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci, odvolací soud napadeným rozhodnutím sám rozhodl a provedl toliko pouze kosmetickou změnu ve zrušení alternativního (náhradního) trestu k peněžitému trestu. Ostatní vady namítané v odvolání, zejména pak důvodné námitky a opomenuté důkazy, zůstaly bez náležitého vypořádání, čímž je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

32. Závěrem dovolání obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, podle § 265k tr. ř. zrušil, a v rozsahu zrušení podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl, nebo podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu o věci znovu jednat a rozhodnout. Zároveň dovolatel navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. po předběžném přezkoumání tohoto mimořádného opravného prostředku rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Současně dovolatel požádal Nejvyšší soud, aby bylo ve věci rozhodnuto ve veřejném zasedání. III. Připomínky Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněných

a) k dovolání obviněného D. B.

33. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného D. B. (§ 265h odst. 1 tr. ř.) uznal důvodnost námitky týkající se peněžitého trestu dopadající na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. s tím, že v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo ke zhoršení postavení obviněného, protože soud rozhodoval z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněných, a proto zpřísnění uložených trestů v odvolacím řízení bylo možné. Vadu však shledal v tom, jakým způsobem odvolací soud v neprospěch obviněného do výroku o trestu zasáhl zrušením náhradního trestu odnětí svobody, který byl podle § 69 odst. 1 tr.

zákoníku k peněžitému trestu pro případ jeho nezaplacení obviněnému D. B. uložen v rozsudku prvoinstančního soudu, a připustil, že tento závěr představuje reálné zpřísnění oproti zákonné úpravě, podle které nalézací soud peněžité tresty, resp. náhradní tresty odnětí svobody ukládal. Tím ovšem de facto odvolací soud přiznal, že rozhodoval podle (pozdější) právní úpravy, která je pro pachatele méně příznivá, což je v přímém rozporu se zásadou stanovenou v § 2 odst. 1 tr. zákoníku. V této věci se nemůže uplatnit výjimka stanovená v § 3 odst. 1 tr.

zákoníku z jinak obecné zásady o časové působnosti vymezené v ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku. V § 52 odst. 1 tr. zákoníku udávající taxativní výčet druhů trestů, jenž nelze rozšiřovat, nefiguruje náhradní trest odnětí svobody. Uložení náhradního trestu odnětí svobody je třeba považovat za obsahovou složku trestnosti činu, neboť jde o zákonem určenou součást ukládání peněžitého trestu. Odvolací soud tudíž porušil povinnost postupovat podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku, protože obviněnému D. B. byl podle právní úpravy § 69 odst. 1 tr.

zákoníku účinné do 30. 9. 2020 pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců (v případě částečného splnění by se podle § 344 odst. 3 tr. ř. přeměňovala poměrná část z této výměry trestu odnětí svobody). Podle nové právní úpravy trestního zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. od 1. 10. 2020, platí, že každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody, přičemž rozhodné je, že obviněnému byl peněžitý trest vyměřen jako 700 denních sazeb.

V takovém případě, pokud by obviněný nevykonal celý peněžitý trest, by mu tento trest byl přeměněn na náhradní trest odnětí svobody v trvání téměř 4 roků (1400 dnů). Pakliže odvolací soud krom zrušení uloženého náhradního trestu odnětí svobody jinak do výroků rozsudku prvoinstančního soudu, které se týkaly obviněného D. B., nezasáhl, nová právní úprava trestního zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., podle níž odvolací soud ke zrušení náhradního trestu přistoupil, pro tohoto obviněného nebyla příznivější.

Odvolací soud měl zrušit celý peněžitý trest a sám jej obviněnému znovu uložit. Zřejmě však neměl důvod do tohoto výroku zasahovat, jak lze dovodit z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud totiž při ukládání peněžitého trestu obviněnému D. B.

žádný exces neshledal, naopak konstatoval, že nalézací soud zkoumal podmínky stanovené v § 67 a 68 tr. zákoníku s veškerou pečlivostí. Podle obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí se ztotožnil s námitkou státní zástupkyně týkající se nízké výměry trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Měl tudíž rozhodnout o změně výroku o tomto druhu trestu, nikoli ve vztahu k trestu peněžitému. Výrok rozsudku odvolacího soudu o tom, že se rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. částečně zrušuje ohledně obviněného D.

B. ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody, který byl uložen podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, je proto vadný. I přes toto konstatování státní zástupce nenavrhl zrušení příslušné části dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť není nutné, aby odvolací soud věc znovu projednal a rozhodl, jak navrhoval dovolatel, protože i v případě zrušení části napadeného rozhodnutí by mohl sám hned ve věci, tzn. o odvolání státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného, rozhodnout Nejvyšší soud. V posuzované věci je totiž zcela zřejmé, že projednání dovolání nemůže zásadně ovlivnit postavení obviněného.

Ten v dovolání výslovně potvrdil, že peněžitý trest zaplatil v plné výši. Přeměna peněžitého trestu, ať již v náhradní trest odnětí svobody uložený podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, či v trest odnětí svobody uložený podle § 69 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, a nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody nebo jeho poměrné části, tak již v posuzované věci nepřipadá v úvahu, a nejedná se ani o otázku zásadního významu. Proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného D.

B. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

34. Námitkám obou těchto obviněných státní zástupce nepřisvědčil. Za nedůvodné označil tvrzení o nezákonnosti příkazů k odposlechům s tím, že prvoinstanční soud jejich stručnost nezastírá, avšak s tím, že to neznamená, že by z důvodu stručnosti byly příkazy nepřípustné. Soudy se správně při posuzování toho, zda důkazy vzešlé z přikázaných odposlechů jsou v řízení použitelné, neomezily jen na formální stránku věci, ale zabývaly se i dostatečně důkladně materiálním posouzením přípustnosti odposlechů z hlediska zachování přiměřenosti a subsidiarity odposlechů. Formální nedostatek v tomto směru automaticky neznamená nezákonnost příkazu. Pokud ze všech okolností případu, i když stručně uvedených, z jeho obsahu a trestního spisu přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu byly skutečně dány, potom pouhý nedostatek podrobného, obsáhlého, písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu v příkazu k prohlídce nemusí být nutně bez dalšího posuzován jako ústavněprávní pochybení vedoucí k nepoužitelnosti důkazu. Při použití testu účinnosti trojí kontroly (policejní orgán - státní zástupce - soud) dospěl k závěru, že v předmětném případě policejní orgán podal odůvodněné návrhy státnímu zástupci a ten pak soudci, přičemž všichni posuzovali příkaz k odposlechu jako úkon, jehož neodkladnost, resp. neopakovatelnost je zachycena a prokázána ve spisovém materiálu.

35. Státní zástupce nepřisvědčil ani argumentaci poukazující na vadu opomenutých důkazů, protože prvoinstanční soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně věnoval těm důkazním návrhům, kterým nevyhověl, a rozvedl i důvody, které jej k tomu vedly (srov. body 156. až 159. rozsudku).

36. Pokud obviněný M. B. zpochybňoval pod hlavičkou hmotněprávního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [tzn. podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v aktuálním znění] výši způsobené škody, nejde o námitky korespondující s označeným důvodem dovolání. Vyjádřil totiž svůj nesouhlas s výší způsobené škody obecně, na podkladě odmítnutí jejího prokázání v jakékoliv výši, i prokázání příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a neprokázanou škodou, což svědčí o námitkách proti způsobu výpočtu škody, což se týká hodnocení provedených důkazů, a nikoliv hmotněprávního právního posouzení. Podstatné je i to, že obviněný neuvedl žádné konkrétní vady výpočtu a argumentaci orientoval na obecné prohlášení, že škoda nebyla prokázána. Pokud obviněný tvrdil, že znalecký posudek zpracovaný Ing. Jiřím Svobodou, resp. jeho výslech při hlavním líčení, neprokázal jakoukoliv fiktivnost daňových dokladů, státní zástupce připomněl, že úkolem znalce nebylo prokazovat fiktivnost fakturace nebo existenci zdanitelného plnění (srov. strany 76 až 83 rozsudku soudu prvního stupně).

37. Výhradám obviněného F. B. podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že u něj nešlo o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, státní zástupce nepřisvědčil, protože podle učiněných skutkových zjištění se nemohlo jednat o účastenství ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Poukázal na to, že se soudy společným jednáním obviněných zabývaly a zkoumaly je na základě výsledků provedeného dokazování v souladu se zásadami vyjádřenými v § 23 tr. zákoníku, přičemž své úvahy vysvětlily s ohledem na konkrétní role jednotlivých obviněných, včetně F. B. Z této činnosti soudů vyplynulo, že obviněný F. B. nezajišťoval toliko řídící činnost hlavním pachatelům, byť udílení pokynů tvořilo hlavní náplň jeho spoluúčasti na trestné činnosti, nýbrž šlo o participaci na trestné činnosti ostatních obviněných. Obviněný totiž činil i úkony směřující k tomu, aby dotčené nerealizované obchody byly důsledně prezentovány na úrovni finančních pohybů, účetních dokladů i fyzického provedení služeb jako obchodní případy skutečné, s konkrétním dopadem do sféry sledované správcem daně, což odpovídá znakům skutkové podstaty podle § 240 tr. zákoníku, jež vlastním jednáním obviněný naplňoval. I kdyby o uvedenou formu účastenství šlo, nebylo by možné čin dovolatele podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku posoudit, protože v jeho případě je organizátorství výrazně nejzávažnější, nejnebezpečnější a nejškodlivější forma účastenství, a zde nebezpečnější než samotné pachatelství (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1283/2010, či ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 572/2010).

38. Oba dovolatelé uplatnili i téměř totožné námitky směřující do výroků o uložených trestech. V ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. se výroku o uloženém trestu výslovně týká pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021]. Podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož byl obviněným ukládán trest, lze uložit trest odnětí svobody na pět až deset let. Byl-li tedy obviněnému F. B. uložen ve výměře šesti let a obviněnému M. B. ve výměře pěti let, nešlo ani o druh trestu, který zákon nepřipouští, ani o trest mimo zákonnou trestní sazbu. Oba dovolatelé se s poukazem na délku trestního řízení, potažmo dobu, která od trestného činu uplynula, domáhali mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku, pro což však soud podmínky zákonem stanovené neshledal, a uložil jim nepodmíněné tresty, avšak při samé dolní hranici trestní sazby. Nejedná se o tresty, které by byly v rozporu s ústavněprávní zásadou proporcionality.

39. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva na význam a smysl nepřiměřené délky trestního řízení státní zástupce uzavřel, že odvolací soud akceptoval všechna rozhodná kritéria, která sám vyjádřil a posoudil, a se soudem prvního stupně souhlasil. Dospěl k závěru, že nebylo nutno reagovat využitím možnosti moderačního oprávnění soudu podle § 58 tr. zákoníku, protože pro takový postup nebyly dány zákonné podmínky. Svůj postup soudy také dostatečně odůvodnily.

40. Námitky obviněných státní zástupce neshledal důvodnými ani ohledně výhrad vůči uloženým peněžitým trestům z hlediska jejich nedobytnosti (§ 68 odst. 6 tr. zákoníku) a odkázal na zavedenou soudní praxi, relevantní ustanovení tr. zákoníku a pro stručnost i odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů s tím, že žádné pochybnosti nenastaly u obviněného F. B., který se přes dvacet let pohybuje v podnikatelském prostředí, a to i v oblasti pronájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Podle dostupných údajů v obchodním rejstříku v minulosti působil v patnácti obchodních společnostech. V době vyhlášení odsuzujícího rozsudku byl jediným akcionářem ve společnosti A., a. s., v níž se mimochodem svých akcií zbavil po vyhlášení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve prospěch manželky A. B. Tato společnost přitom vlastní luxusní byt (podle dostupných informací v roce 2011 koupený za 63 milionů korun) obývaný obviněným, který se nachází ve XY XY. Obdobně se obviněný v roce 2020 zbavil akcií ve společnosti S., a. s., (společnost disponovala aktivy i v řádech desítek milionů korun) či obchodního podílu ve společnosti P. R., s. r. o. I u obviněného M. B. lze dohledat jeho podnikatelské aktivity či právní vztahy k nemovitému majetku. Majetková situace obviněných byla v trestním řízení mapována. Pakliže obviněný M. B. zmínil, že se soudy nezabývaly dopadem peněžitého trestu na práva třetích osob a neprováděly dokazování stran jeho závazků a stavu jeho účtu, nemohl se státní zástupce k takové námitce blíže vyjádřit, jelikož není patrno, o jaké třetí osoby a jaká jejich práva by se mělo jednat. Šetření k bankovním účtům při úvahách o dobytnosti peněžitého trestu může mít nanejvýš jen podpůrný význam, neboť nelze očekávat, že by stíhané osoby ohrožené trestem majetkové povahy na svých bankovních účtech nějaké finanční prostředky uchovávaly. Z možných závazků obviněný v dovolání zmiňuje pouze plnění vyživovací povinnosti k manželce. Pro účely stanovení peněžitého trestu je nicméně nutno odlišovat zákonnou vyživovací povinnost zejména na nezletilé děti (zvlášť pokud je přiznána soudním rozhodnutím), u nichž je téměř vždy předpoklad, že se nejsou schopny samy živit, od obecné vymezené vyživovací povinnosti mezi manžely. Byť si tedy lze jistě představit obsáhlejší odůvodnění soudního rozhodnutí, v tomto případě, co se týče splnění všech zákonných předpokladů pro uložení peněžitého trestu, nedostatky státní zástupce neshledal.

41. Pro úplnost se vyjádřil i k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který de facto učinil součástí svého dovolání obviněný M. B. [byť chybně podle znění trestního řádu účinného do 31. 12. 2021, tedy podle číselného označení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř]. Ani pro jeho naplnění neshledal zákonem stanovené podmínky, protože odvolání obviněných byla v souladu se zákonem podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumána. Podle druhé alternativy existence jiného z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. shledána nebyla.

42. Po zvážení všech shora uvedených skutečností proto dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněných sice částečně byla podána v mezích uplatněných dovolacích důvodů, avšak námitky byly zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

43. Obvinění D. B., M. B. a F. B. ani jejich obhájci na tato vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství do dne konání veřejného zasedání písemně nereagovali.

IV. Z vyjádření stran při veřejném zasedání

44. Veřejného zasedání se obhájce JUDr. Josef Kulhavý (za obviněného D. B.) účastnil a při něm odkázal na písemné vyhotovení dovolání a zdůraznil, že obviněný nechce žádný zásah do viny, ani do trestu, ani do peněžitého trestu, neboť se se vším ztotožnil a smířil. Dovolání podal, aby se nalezlo právo a zodpověděla otázka, zda odvolací soud postupoval správně, když zrušil výrok o uložení náhradního trestu odnětí svobody u peněžitého trestu. Závěrečný návrh upravil tak, že nově navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil zrušující výrok usnesení Vrchního soudu v Praze. Pro úplnost dodal, kdyby byly shledány důvodnými dovolání proti vině u ostatních obviněných, aby se soud zabýval otázkou beneficia cohaesionis.

45. Obhájce Mgr. et Mgr. Roman Hošta (za obviněného M. B.) plně odkázal na písemné vyhotovení dovolání a zdůraznil zásadní mezníky dovolací argumentace s důrazem na otázku použitelnosti odposlechů, postavení obviněného v trestné činnosti a přiměřenosti uloženého trestu. Závěrem přednesl návrh shodný s tím, jak byl vymezen v písemně zpracovaném dovolání, a že navrhuje, aby byl obviněný zcela zproštěn obžaloby, případně aby Nejvyšší soud věc zrušil a přikázal k novému projednání tak, aby veškeré náležitosti a vytknuté vady předchozího řízení a nesprávné postupy byly napraveny.

46. Obhájce doc. JUDr. Eduard Bruna, Ph.D. (za obviněného F. B., jenž se veřejného zasedání osobně zúčastnil) uvedl, že dovolání zpracoval na 38 stránkách, protože spis a rozhodnutí krajského soudu i vrchního soudu jsou naplněny mnoha nedostatky a překrouceními faktů, že mu nezbylo, než je podrobně zpracovat. Shledal pochybení v oblasti práva hmotného, v oblasti práva procesního, a i zásadní nedostatky a chyby v dokazování. V podrobnostech citoval podstatné části z písemného vypracování dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu věc k novému projednání a rozhodnutí, in eventum, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl. Zároveň navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. po přezkoumání mimořádného opravného prostředku rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Obviněný F. B. se plně připojil k návrhu obhájce.

47. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství rovněž odkázal na písemná vyhotovení vyjádření, která byla prostřednictvím Nejvyššího soudu předložena i obhajobě. Podrobněji komentoval námitku obviněného D. B. s tím, že pokud došlo ke zrušení náhradních trestů odnětí svobody a ke zpřísnění postihu, o vadu by šlo jen v případě, pokud by peněžitý trest nebyl uhrazen. Zpřísnění nastalo u peněžitých trestů uložených obviněným D. B. a F. B., když v důsledku zrušení náhradního trestu odnětí svobody nyní v případě nezaplacení trestu hrozí oběma obviněným vyšší postih, než tomu bylo za předešlé právní úpravy, za níž rozhodoval nalézací soud. Obviněný D. B. však peněžitý trest uhradil, a proto státní zástupce navrhl dovolání podle § 2165b odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnout. U dalších dvou dovolání navrhl odmítnutí podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněných. Státní zástupce rovněž předpokládal, že Nejvyšší soud zřejmě přistoupí k revizi uložených trestů, samozřejmě nemohl předvídat způsob rozhodnutí, a pro tento případ navrhl, aby došlo k novému rozhodnutí o peněžitém trestu, kde by tato skutečnost byla zohledněna.

48. Obviněný F. B. v rámci závěrečného návrhu uvedl, že po celé trestní řízení tvrdí, že je nevinný, a to samé zdůrazňuje i dnes a bude bojovat, dokud bude moct, protože se cítí nevinný a je nevinný. Trest přijal, ale nesouhlasí s ním. Má 3 děti a kvůli nim zde dnes stojí. Chtěl být u veřejného zasedání fyzicky, protože chtěl, aby ho u soudu viděli, nechce být schovaný.

V. Přípustnost dovolání

49. Nejvyšší soud jako soud dovolací ke všem dovoláním shledal, že byla podána prostřednictvím obhájců, a jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

VI. Obecně k důvodům dovolání

50. Ke všem dovoláním lze souhrnně uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit. Nejvyšší soud je proto povinen nejprve zjistit, zda v dovolání označené důvody korespondují s jejich zákonným vymezením, protože věcné přezkoumání dovolání je možné pouze na podkladě relevantně učiněných námitek obsahově naplňujících některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

51. Obviněný D. B. dovolání podal dne 2. 6. 2022 podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., F. B. dne 25. 4. 2022 podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., a M. B. dne 2. 6. 2022 podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. S ohledem na současné znění trestního řádu je třeba nejprve uvést, že přestože všechna dovolání byla podána již po 1. 1. 2022, kdy vstoupila v účinnost novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., tak pouze obviněný F. B. důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. vymezil v souladu s aktuální právní úpravou. Dovolání obviněných D. B. podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a M. B. podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. jsou podána podle dřívější právní úpravy.

52. Zmiňovanou novelou trestního řádu byl pod písmeno g) § 265b odst. 1 vložen nový dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat, „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle původní právní úpravy je po novele zákonem č. 220/2021 Sb. uveden pod písmenem h) téhož ustanovení.

53. Nejvyšší soud rozhodující za účinnosti citované novely, aplikuje v rámci přezkumu podaného dovolání pouze nové znění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což vychází ze zásady, že na procesní postup je třeba aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době, kdy je úkon prováděn, tj. včetně trestního řádu ve znění novely účinné od 1. 1. 2022 provedené zákonem č. 220/2021 (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.). Současně je však vázán obviněnými uvedenými důvody i argumenty uplatněnými v podaných dovoláních.

54. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu zákona č. 220/2021 Sb., na jehož základě dovolání podal obviněný F. B., je dán třemi alternativami, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát; a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla napadána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).

55. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který ve znění platném před novelou zákonem č. 220/2021 Sb., dovolání opírali obvinění D. B. a M. B., odpovídá stávajícímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž v aktuálním znění v dovolání užil i obviněný F. B. Všichni tři obvinění nicméně vytýkali „že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

56. Obvinění F. B. odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tzn. ve znění po novele zákonem č. 220/2021 Sb., a M. B. prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění před uvedenou novelou, brojili proti výroku o trestu. Uvedený důvod dovolání je po obsahové stránce totožný a je možné na jeho základě dovolání podat, jestliže „byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným“. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje.

57. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., o který ve znění před novelou trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. opřel dovolání obviněný M. B., je v trestním řádu po citované novele označen písmenem m) a ve stejném znění spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný M. B. dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, jímž byla odvolání věcně projednána, a proto je zjevné, že bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, a pokud obviněný označil i další dovolací důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., uplatnil druhou alternativu tohoto důvodu.

58. Nejvyšší soud podle obsahu podaných dovolání shledal, že obviněnými uplatněné výhrady respektovaly zákonem stanovené vymezení jimi označených důvodů dovolání, a proto se zabýval ve vztahu ke každému z dovolatelů jím uvedenými námitkami, a to jednak vůči správnosti výroku o vině, který napadali obvinění M. B. a F. B., a jednak vůči správnosti výroku o trestu, proti němuž brojili všichni tři dovolatelé.

VII. K námitkám proti výroku o vině

59. Obvinění F. B. a M. B. v podaných dovoláních poukazovali na existenci extrémního nesouladu a porušení pravidel spravedlivého procesu v postupech orgánů činných v trestním řízení a při zajišťování dokazování, které považovali za nedostatečné, a proto vytýkali: a) nedostatky při zajišťování odposlechů zejména s ohledem na jejich nezákonnost pro nedostatečná odůvodnění příkazů, z toho plynoucí nepřípustnost jako důkazů v trestním řízení a v návaznosti na jejich provedení též nesprávné hodnocení odposlechů soudy nižších stupňů, b) vady spočívající v opomenutých důkazech, které obvinění navrhovali pro podporu své obhajoby a soudy je neprovedly, c) na podkladě provedených důkazů neobjasněnou výši škody založenou na vadně vyhotovených znaleckých posudcích z oboru ekonomika, d) nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se nevypořádal s námitkami obviněných, e) a že soudy vycházely z výpovědí A. V. a M. V., kteří byli k výpovědi nezákonně donuceni (obviněný F. B.).

60. Uvedenými výhradami obviněný F. B. respektoval hlediska pro důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění po novele zákonem č. 220/2021 Sb., protože poukazoval na to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků zločinu podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a že ve vztahu k nim byly nedůvodně neprovedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný M. B. tento důvod neuplatnil, ale s ohledem na jím uvedený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v dřívější verzi, který jinak sloužil k odstranění vad hmotněprávní povahy, byl Nejvyšší soud povinen respektovat pravidla spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Úmluvy, jehož porušení tento dovolatel vytýkal, a proto i z podnětu dovolání uvedené vady posuzoval (viz část V. shora) a zkoumal, zda nedošlo postupem soudů k porušení pravidel spravedlivého procesu (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.). A. K výhradám proti procesním postupům

61. S ohledem na obsah spisového materiálu, odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a obviněnými vznesené námitky považuje Nejvyšší soud za vhodné předeslat, že shora vymezené dovolací výhrady obviněných jsou ve velké míře opakováním jejich obhajoby uplatňované v řízení před soudem prvního i druhého stupně, které na námitky obviněných reagovaly, a ve vztahu k nim se v přezkoumávaných rozhodnutích vyjadřovaly a svá stanoviska k nim uváděly, jak plyne z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí. a) k odposlechům

62. Dovolatelé F. B. a M. B. vytýkali nedostatky při zajišťování odposlechů zejména s ohledem na jejich nezákonnost kvůli nedostatečně odůvodněným příkazům, z toho plynoucí nepřípustnost jako důkazů v trestním řízení a jejich nesprávné hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Od tohoto tvrzeného nedostatku obvinění odvíjeli další argumentaci, včetně toho, že odposlechy byly při hlavním líčení nesprávně provedeny, neboť jejich přepis od policejního orgánu nebyl úplný, a že některé soudem označené odposlechy vůbec neexistují.

63. K uvedené námitce, jíž byla věnována soudy nižších stupňů velká pozornost, je třeba předeslat, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, jakož i námitek obviněných plyne, že právě tato otázka byla stěžejní pro vydání prvního rozsudku soudu prvního stupně, jímž byli dovolatelé v této trestní věci rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 4 T 46/2012, zproštěni obžaloby. Důvodem byl závěr tohoto soudu, že příkazy k odposlechům nemohou obstát, v důsledku čehož neměl dostatek podkladů pro závěr o vině obviněných.

64. S tímto názorem se neztotožnil Vrchní soud v Praze jako odvolací soud, jenž v rozsudku ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016 (jímž jinak potvrdil rozsudek o vině týkající se ostatních spolupachatelů v této trestní věci, jak je na jejich trestnou činnost poukázáno mimo jiné i v popisu skutkových zjištění výše, viz bod 1., a navazovalo na jejich dovolání i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 762/2019), tuto zprošťující část zrušil, a soudu prvního stupně uložil, aby znovu pečlivě posoudil všechny rozhodné skutečnosti plynoucí z obsahu spisu, na něž poukázal, a o použitelnosti odposlechů opět rozhodnul. Poukázal zejména na to, že příkazy nařizující tyto odposlechy jsou sice stručné, avšak obsahují vše podstatné, co do skutkového stavu stíhané věci s tím, že s ohledem na fázi řízení, v níž byly vydány, byl již povahy věci patrný předpoklad, že jiná možnost získání potřebných informací v dané chvíli nebyla. Formalistické trvání na podrobnosti příkazů nebylo namístě, jestliže skutkově byla věc aspoň v podstatných rysech popsána a byl zde s ohledem na stav věci důvodný předpoklad, že v dané době není jiná možnost opatření poznatků, zejména když objasnění důležitých skutečností v zájmu vyšetřování spěchalo.

65. Soud prvního stupně na základě těchto instrukcí (srov. body 6. a 9. nyní přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně) vysvětlil, proč následně shledal dostatečnost udělených příkazů k odposlechům, a následkem tohoto svého změněného postoje provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu ve vztahu k obviněným F. B., M. B. a D. B. na rozdíl od předchozího řízení, posoudil jako splňující základní podmínky pro jejich použitelnost. Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu na základě tohoto svého postoje soud prvního stupně jako důkazy provedl a hodnotil postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. a shledal, že se jedná o důkazy v přípravném řízení získané zcela v souladu s trestním řádem a jeho příslušnými ustanoveními účinnými v době provádění daných úkonů při plném šetření práv obviněných. Odvolací soud v nyní přezkoumávaném usnesení tento závěr akceptoval a setrval na něm (bod.14. usnesení odvolacího soudu).

66. Nejvyšší soud se z podnětu dovolání obviněných uvedenou skutečností zabýval podle jimi vytknutých nedostatků, a to s ohledem na uvedenou počáteční nejednotnost závěrů soudu prvního a druhého stupně, a mimo jiné posuzoval vhodnost posouzení uvedených skutečností soudem prvního stupně po zrušení předchozího rozhodnutí, a zkoumal, zda pokyny, které odvolací soud ukládal (viz § 264 odst. 1, 2 tr. ř.), byly založeny na objektivních skutečnostech. Podle obsahu spisu proto posuzoval povahu a formu příkazů, vůči nimž námitky dovolatelů směřovaly (srov. rozhodnutí č. 59/1994 Sb. rozh.

tr., nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 296/2001) a podstatné či extrémní nedostatky neshledal. K této fázi řízení je však třeba dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není provádět kontrolu úkonů, které prováděly orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení, neboť tato činnost je v rukou dozorujícího státního zástupce, případně soudce. Přesto však s ohledem na vznesené námitky bylo třeba posoudit zákonnost postupu odvolacího soudu, čehož výsledkem je závěr, že odvolací soud povinnosti plynoucí z § 258 a násl. tr.

ř. neporušil a dodržel pravidla, která jsou zákonem stanovena. Obsah spisového materiálu (zejména č. l. 2433 až 2533 spisu, svazek č. 11, kde jsou příkazy k odposlechům založeny), svědčí o tom, že tyto příkazy nebyly zdaleka tak stručné, jak obvinění namítali, neboť obsahují základní údaje o odposlouchávaných osobách i telefonní čísla, příp. emailové adresy, které mají být sledovány. Je v nich obsažena informace o tom, kdo bude odposlech provádět a na základě jakého zjištěného skutkového stavu, včetně domnělé výše způsobené škody a předpokládané právní kvalifikace, je příkaz vydáván.

Stejně tak je v nich vymezeno, k jakému účelu by měly odposlechy sloužit, tedy k odhalení a k identifikaci pachatelů trestné činnosti, a jak dlouho by měly odposlechy probíhat – po dobu 4 měsíců, což se jevilo jako adekvátní doba s ohledem na možné odhalení zapojení dalších osob než těch, jež byly primárně sledovány. Lze tak přisvědčit správnosti úvah Vrchního soudu v Praze, jenž v rozhodnutí ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016, rozvedl a vyložil, proč je názor soudu prvního stupně o nepoužitelnosti odposlechů nesprávný.

67. Nejvyšší soud po posouzení obsahu příkazů (viz č. l. 2433 až 2533 spisu, svazek č. 11), shledal, že příkazy k vydání odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu odpovídaly podmínkám, a to včetně jejich náležitostí a skutečností, které jejich vydání opodstatňovaly, jak jsou vymezeny v § 88 odst. 2 tr. ř., podle něhož: „Nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu je oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje.

V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se bezodkladně doručí policejnímu orgánu.

V přípravném řízení opis příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudce bezodkladně zašle státnímu zástupci“. Lze připustit v souladu s názory soudů obou stupňů i Nejvyššího státního zastupitelství, že formální náležitosti příkazů odpovídají těmto zákonným podmínkám, a v tomto směru žádné nedostatky ani v zásadě vytýkány nebyly. Pokud jde o odůvodnění příkazů, ta obsažná příliš nejsou, což však samo o sobě nemůže zavdat důvod pro nepoužitelnost odposlechů a záznamů, které na jejich základě byly provedeny.

Rozhodné totiž je, aby byť i ve stručně popsaných skutečnostech byly obsaženy základní informace vymezující čin, pro který jsou vydány. Je třeba mít na paměti, v jakém stádiu trestního řízení o činu, který má být teprve objasněn, byly příkazy vydány, neboť nelze přehlížet, že jsou pořizovány v počátku trestního řízení, kdy teprve na jejich podkladě je trestná činnost odhalována. S přihlédnutím k tomu, že byly vydány v počáteční fázi objasňování trestného jednání obviněných, je stručnost vysvětlitelná, a proto i nepříliš obsažná odůvodnění těchto příkazů nevykazují vady, pro něž by nemohly obstát, pokud obsahují alespoň základní podstatné skutečnosti.

S ohledem na fázi řízení je pochopitelné, že na odůvodnění příkazů ke jmenovaným úkonům nelze klást takové nároky jako na jiné rozhodnutí v pozdějších stádiích, proto lze jen konstatovat, že nejsou z pochopitelných důvodů zcela detailní.

68. Pokud v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu ani v příkazu k provedení takového úkonu nebyla odůvodněna jeho neodkladnost či neopakovatelnost, pak je nutné povahu tohoto pochybení zvažovat i z materiálního hlediska, tedy zda i přes chybějící odůvodnění existují v konkrétním případě podmínky pro provedení tohoto úkonu jako neodkladného či neopakovatelného, jak jsou uvedeny v § 160 odst. 4 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 37/2013 Sb. rozh. tr.).

69. Se zřetelem na tuto skutečnost jejich obsahová stránka, vzato do úvahy, že se jedná o neodkladné a neopakovatelné úkony (§ 160 tr. ř.), dostačuje pro posouzení jejich správnosti. Je třeba mít na paměti, že příkazy ve smyslu § 88 odst. 2 tr. ř. jsou nástrojem kontroly nezávislých soudů, resp. státního zastupitelství jako garanta zákonnosti v přípravném řízení nad postupem policie v případech, kdy její úkony citelně zasahují do základních práv osob. Ani stručné odůvodnění příkazů nicméně neznamená automaticky porušení práv spravedlivého procesu, neboť odůvodnění je primárně nástrojem kontroly, resp. zárukou proti zneužívání institutů trestního práva dotýkajících se základních lidských práv (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 13.

12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1033/07). V tomto duchu Nejvyšší soud obsah odůvodnění posuzoval, a to i se zřetelem na další podstatné skutečnosti, a zneužití institutů trestního řízení neshledal. V této souvislosti lze připomenout ustálenou soudní praxi, podle níž soudy k posouzení odůvodnění příkazu povolujícího zásah do soukromí (např. odposlech nebo domovní prohlídku) nemají přistupovat ryze formálně, nýbrž mají aplikovat formálně-materiální přístup, tedy zkoumat ve světle testu účinnosti trojí kontroly existenci materiálních důvodů nařízení předmětného opatření, které lze dovodit nejen z kontextu celého odůvodnění příkazu, ale i ze spisového materiálu a z okolností případu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7.

5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17, rovněž i rozhodnutí ESLP ve věci Maslák a Michálková proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, stížnost č. 52028/13, a ve věci Duong proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, stížnost č. 21381/1). Z uvedených rozhodnutí plyne, že případné slabé či dokonce chybějící odůvodnění takového úkonu je sice formální vadou, nicméně ta sama o sobě nevede k závěru o nezákonnosti příslušných meritorních rozhodnutí, které byly na jejich základě vydány (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh.

tr.). Kromě toho se úroveň obsahové preciznosti odůvodnění určitého rozhodnutí odvíjí mimo jiné též od pokročilosti stadia trestního řízení, v němž je rozhodnutí vyhotoveno, např. v usnesení o zahájení trestního stíhání trestná činnost nemusí a ani prakticky nemůže být objasněna v podrobnostech a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu u podané obžaloby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03). Nahlíženo touto perspektivou ve stadiu před zahájením trestního stíhání jsou nároky na podrobnost odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení logicky také o něco nižší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14.

5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08).

70. Rovněž lze připomenout, že o záznamech telekomunikačního provozu byly zpracovány protokoly (viz č. l. 2539 až 2577 spisu) obsahující zákonem stanovené podstatné náležitosti (§ 88 odst. 6 tr. ř.), a to údaje o místě, času, způsobu provedení úkonu, jakož i osobě, která záznam pořídila, jsou v nich zaznamenány i údaje; o obsahu provedeného záznamu (srov. rozhodnutí č. 56/2001 Sb. rozh. tr.). Na základě těchto kritérií, jakož i okolností a situace, v jaké byly příkazy vydány, s ohledem na všechny skutečnosti, které v nich jsou obsaženy, nelze přisvědčit námitkám obviněných, že se orgány přípravného řízení při jejich vydání dopustily pochybení, která by zakládala porušení zásad fair procesu.

71. K námitkám obviněných, že přepisy odposlechů pořízené policejním orgánem, jež byly provedeny při hlavním líčení, byly neúplné, je třeba zdůraznit, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 7. 2020 vyplývá, že odposlechy byly předloženy k nahlédnutí podle § 213 odst. 1 tr. ř. ve formě protokolů o nich a pořízených DVD nosičů, a to za splnění všech zákonem stanovených podmínek. Rozhodné je, že žádná ze stran, tedy ani nikdo z obviněných, na faktickém přehrání těchto záznamů netrvala (srov. č. l. 9861 spisu). K tomu je třeba dodat, že obvinění i jejich obhájci byli na tento postup soudu předem upozorněni soudem prvního stupně dne 25. 4. 2019 vydaným vyrozuměním (viz č. l. 9431 a 9432 spisu), jímž obhájce obviněných informoval o tom, že plánuje při nově nařízeném hlavním líčení protokoly o odposleších provést s požadavkem o stanovisko, zda budou požadovat přehrání DVD nosičů, anebo budou souhlasit jen s jejich předložením podle § 213 odst. 1 tr. ř. k nahlédnutí. Na tuto informaci obhájci obviněných M. B. (č. l. 9858 spisu), F. B. (č. l. 9496 spisu) i D. B. (č. l. 9856 spisu), reagovali tak, že souhlasili se čtením protokolů a vyjádřili, že na přehrávání DVD nosičů netrvají.

72. Tento postup soudu prvního stupně je plně v souladu se závěrem, který o obdobných výhradách obviněných učinil již odvolací soud, jenž v bodě 14. přezkoumávaného usnesení odkázal na postup soudu prvního stupně i reakci obhájců, a neshledal vady, které obvinění v odvoláních uvedené proceduře vytýkali s tím, že pokud žádné nedostatky v provádění uvedeného důkazu nebyly zjištěny, nebyl důvod pro to, aby došlo k jeho opakování. Nezjistil takové okolnosti, pro které by bylo možné namítat jejich nepoužitelnost jen z toho důvodu, že odposlechy nebyly fyzicky přehrány, neboť měli prostor pro to, aby požadavek na jejich faktické provedení před soudem prvního stupně uplatnili. Dodatečné výtky proti tomuto postupu, který korespondoval s pravidly stanovenými trestním řádem, nemají žádné opodstatnění v rámci odvolacího řízení (tím spíše v mimořádném opravném prostředku) poté, kdy byli seznámeni s rozsudkem nalézacího soudu. V dané situaci, když již ze zrušujícího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyplynulo, že tento důkazní prostředek bude nutné v rámci hlavního líčení realizovat, nelze hovořit ani o porušení principu předvídatelnosti rozhodování, jenž v podstatě znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat – v celkovém vyznění – stejně. Takový postup byl zachován, a respektoval právní jistotu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16), protože obvinění byli o všech rozhodných skutečnostech vždy dostatečně jasně a včas informováni.

73. Z těchto důvodů námitkám obviněných proti způsobu provedení záznamů telekomunikačního provozu a odposlechů nepřisvědčil ani Nejvyšší soud, neboť z obsahu spisu i přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že k provedení těchto důkazů došlo plně v souladu s trestním řádem a obvinění měli možnost proces zajištění a pořízení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu zpochybňovat přímo při hlavním líčení, kde tyto důkazy byly správným procesním způsobem provedeny. Nelze totiž odhlížet od toho, že těžištěm dokazování je hlavní líčení, do něhož je koncentrováno dokazování, čehož však obvinění nevyužili, a teprve s odstupem doby, když soud tyto důkazy zhodnotil a vydal rozhodnutí, procesní stránku jejich provedení začali zpochybňovat, a to přesto, že obvinění ani jejich obhájci žádné námitky vůči provádění těchto důkazů při hlavním líčení nevznesli. Proto nebylo možné na jejich výhrady o neúplnosti přepisů odposlechů v dovolacím řízení reagovat, a to i s přihlédnutím k tomu, že když procesní strany nepožadují provedení důkazu jeho přehráním, lze vycházet jen z jeho vyhodnocení zpracovaného policejním orgánem, a to na základě postupu podle § 213 odst. 1, 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 37/2022 Sb. rozh. tr.), čímž se soudy nižších stupňů v této trestní věci řídily.

74. Obvinění M. B. i F. B. dále vytýkali, že soudy nižších stupňů pro své skutkové závěry vycházely z důkazů, které se vztahovaly k zastavené části trestního stíhání, k němuž došlo usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 1. 7. 2013, č. j. 7 VZV 20/2012-558. K tomu lze uvést, že obviněný M. B. přesně neoznačil, o jaké důkazy se mělo jednat, a obviněný F. B. uvedl, že šlo zejména o odposlechy s označením STRET 3 a STRET 5. Z obsahu spisového materiálu je nicméně patrné, že tyto odposlechy byly pořízeny na základě příkazů vydaných v nyní projednávané trestní věci dne 1.

10. 2008 (STRET 3, č. l. 2446 spisu) a dne 10. 11. 2008 (STRET 5, č. l. 2460 spisu) a protokoly o nich byly řádně provedeny při hlavním líčení dne 14. 7. 2020 (č. l. 9861v spisu). Z těchto důvodů se jedná o použitelné důkazy, neboť byly pořízeny na základě procesu odpovídajícího trestnímu řádu a při hlavním líčení řádně provedeny, přičemž vůči jejich provedení obvinění žádné námitky nevznesli. Rozhodné totiž je to, že se jednalo o tutéž trestní věc, ve které bylo trestní stíhání zahájeno, v níž byly uvedené příkazy vydány, a o níž bylo v závěru meritorně rozhodnuto.

Lze říci, s ohledem na zjištěné skutečnosti, že se jednalo o totožný skutek, který v průběhu řízení dostál různých procesních řešení. K totožnosti skutku je vhodné obecně doplnit, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu.

Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku (srov. rozhodnutí č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. je pak zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku (viz rozhodnutí č. 21/2010 Sb. rozh. tr.), což bylo v přezkoumávané věci ve vztahu k obviněným dodrženo.

75. Nelze rovněž opomíjet, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu je zajišťovacím institutem, který je svou povahou velmi blízký operativně pátracím prostředkům podle § 158b a násl. tr. ř. a v širším smyslu tedy slouží k předcházení, odhalování a objasňování trestné činnosti, jakož i pátrání po skrývajících se pachatelích, pátrání po hledaných nezvěstných osobách a po věcných důkazech. Lze jej považovat za podklad pro další konání trestního řízení, v němž teprve jsou skutečnosti, které jsou v odposlechu zaznamenány, prověřovány a objasňovány. Použití záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v jiné trestní věci (§ 88 odst. 6 věta třetí tr. ř.) nebrání skutečnost, že řízení, ve kterém byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden (§ 88 odst. 1 tr. ř.), se již nekoná (např. trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno), nebo že právní kvalifikace skutku, která podle § 88 odst. 1 tr. ř. vedla k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, se v dalším řízení neprokázala a obviněný nebyl takovým trestným činem uznán vinným (srov. rozhodnutí č. 5/2016 Sb. rozh. tr.). Použití uvedených odposlechů a záznamů telekomunikačního zařízení se netýkalo dílčích útoků téhož skutku nebo části páchané trestné činnosti, ale trestní věci, v níž bylo objasňování vykonáváno. Pokud došlo v průběhu trestního řízení k zastavení části trestního stíhání, neznamená to, že by důkazy pořízené pro objasnění trestné činnosti obviněných, které se vztahovaly k této části, automaticky přestaly být použitelnými. Ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 37/2017 Sb. rozh. tr. platí, že v trestní věci lze podle § 88 odst. 6 věta in fine tr. ř. užít jako důkaz záznam telekomunikačního provozu i tehdy, byl-li odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden za splnění podmínek § 88 odst. 1 tr. ř. v jiné trestní věci. Z těchto důvodů Nejvyšší soud porušení procesních předpisů ve vztahu k této skutečnosti neshledal.

76. Pokud obvinění poukazovali na to, že soudy vycházely z odposlechů, které vůbec neexistují, konkrétně odposlechů označených jako STREET 05, 3. 2. 2009, 9:54 hod., STREET 10, 11. 6. 2009, 8:58 hod., STREET 03, 10. 11. 2008, 15:38 hod. a STREET 03, 1. 12. 2008, 12:20 hod., na obdobnou námitku odvolací soud v bodě 14. přezkoumávaného usnesení reagoval a uvedl, že ve skutečnosti se jedná toliko o písařskou chybu v označení odposlechů, která vzhledem k časové posloupnosti jednotlivých hovorů vyjmenovaných v odůvodnění napadeného rozsudku žádnou zmatečnost nevyvolává. Jako příklad uvedl hovor STREET 05 20. 1. 2008 (15.43), systematicky zařazený mezi STREET 05 11. 1. 2009 a STREET 05 26. 1. 2009, kdy chyba je v označení roku a správně mělo být uvedeno 2009 místo 2008, čemuž odpovídá správné označení tohoto hovoru ve spisovém materiálu, tedy STREET_05_PG 20. 1. 2009 15:43:20 délka 00:03:03 (č. l. 84 přílohy č. 1).

77. Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisového materiálu v souladu se závěry odvolacího soudu shledal porovnáním označení odposlechů v bodě 144. rozsudku soudu prvního stupně s jejich označením v příloze č. 1 trestního spisu, že u odposlechů STRET 05, 3. 2. 2009, 9:54 hod., STRET 10, 11. 6. 2009, 8:58 hod., STRET 03, 10. 11. 2008, 15:38 hod. a STRET 03, 1. 12. 2008, 12:20 hod., se jedná o zjevné písařské chyby, nikoliv faktickou neexistenci takových důkazů. Pro to, aby předmětný důkaz neexistoval, jak dovolatelé tvrdí, není v obsahu spisu žádný podklad, protože odposlechy jsou označovány třemi hlavními údaji, a to názvem sledovací akce „STRET a příslušné číslo“ (nikoli STREET, jak uváděli obvinění v dovoláních), datem pořízení a časem pořízení.

Z přílohy č. 1 trestního spisu, kde jsou odposlechy vyhodnocené policejním orgánem uloženy, vyplývá, že odposlech STRET 03, 10. 11. 2008, 15:38 hod. je a zcela totožně označený s tím, který obvinění považovali za neexistující, a je v příloze obsažen, a to na č. l.

111. Co se týká odposlechu STRET 03, 1. 12. 2008, 12:20 hod., lze odkázat na č. l. 114 přílohy č. 1 trestního spisu, kde je uveden odposlech, který se shoduje datem i označením, avšak pouze časové určení nesedí, neboť místo 12:20 hod. byl pořízen v 12:22, což lze přiznat chybě při přepisování tohoto záznamu. Obdobně byl zaměněn i odposlech STREET 10, 11. 6. 2009, 8:58 hod., který měl být správně označen číslem STRET 9 (č. l. 105v přílohy č. 1 spisu), neboť datum i čas jeho pořízení jsou totožné, avšak tento odposlech se nachází v části spisu, kde jsou převážně přepisy odposlechů s číslem STRET 10, čímž lze vysvětlit i jejich případnou záměnu.

Poslední z odposlechů označený jako STRET 05, 3. 2. 2009, 9:54 hod. byl obviněnými rovněž mylně interpretován jako neexistující, neboť v rozsudku soudu prvního stupně (bod 144.) je doslovně uvedena formulace „STRET 12, 3. 2. 2009, STRET 05, 3.2.2009 9:54 + 10:00 + 10:10 + 12:11 + 14:38 + 17:16 hod.“, kdy odposlech STRET 12 neobsahuje žádný časový údaj, pouze datum. Z přílohy č. 1 spisu č. l. 85v je nicméně patrné, že existují odposlechy STRET 12, 3. 2. 2009, pořízené v časech 9:54 a 10:00 hod., které jsou navíc uvedeny mezi odposlechy s označením STRET 5 pořízenými ve stejný den v jednom případě i ve stejnou hodinu (10:00 hod.), a tudíž lze dovozovat, že soud měl na mysli právě odposlechy STRET 12, neboť u nich časový údaj neuvedl, ale časový údaj za odposlechem STRET 5 s nimi koresponduje.

Faktický stav věci v obsahu spisu dává potřebný podklad pro závěr, že se soudy neopíraly o neexistující důkazy, ale že došlo k chybám při jejich označování.

78. Nejvyšší soud k těmto pochybením v označení uvádí, že jim nelze přiznávat takovou váhu, která by vedla ke kasaci přezkoumávaných rozhodnutí, neboť nesvědčí o nesprávném hodnocení důkazů či jejich zkreslování, ale spíše o nepozornost soudů nižších stupňů. Pro závěr o vině obviněných má téměř zanedbatelný význam, a to zejména s ohledem na to, že se jedná o pouhou výseč z velkého množství zaznamenaných hovorů, které obviněné z trestné činnosti usvědčují, aniž by byly nesprávně označeny. Posuzovanou nedokonalost lze označit za formální vysvětlitelnou nesprávnost, k níž lze uvést, že dovolací soud posuzuje pouze to, zda výsledný proces jako celek, a to především co do jeho průběhu v řízení před soudem, byl pro obviněného spravedlivý.

Zasáhnout může jen tehdy, pokud k případným závažným nedostatkům došlo a nebyly zhojeny v řízení před soudem, a tím pádem měly dopad z hledisek porušení zásad stanovených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebo čl. 36, 38, 40 Listiny, neboť ne každé pochybení je s to založit neústavnost výsledného rozhodnutí, pokud je nedostatek zhojen v rámci probíhajícího řízení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02, a ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2764/08). Dovolání jako mimořádný opravný prostředek neslouží k nápravě jen formálních nedostatků jednotlivých úkonů, za což lze písařské chyby v označení odposlechů považovat.

79. Nejvyšší soud neshledal pochybení ani v tom, když obvinění soudu prvního stupně vytýkali způsob, jakým provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu hodnotil. Je vhodné zmínit, že soud se důkazy a výsledky provedeného dokazování podrobně zabýval a skutečnosti, ke kterým na základě nich dospěl, popsal zejména v bodech 138. až 147. rozsudku, kde rozvedl všechny podstatné úvahy týkající se toho, co z nich jako z důkazních prostředků vyplynulo za důkazy, a jakým způsobem je hodnotil a zasadil je i do kontextu dalších důkazů.

Nejvyšší soud proto shledal, že v kontextu s ostatními důkazy poskytují velmi plastický a jednoznačný obraz ohledně zapojení se obviněných do celé trestné činnosti a zejména o jejich vedoucí roli v rámci páchané trestné činnosti i při přebírání finančních prostředků, když soud uzavřel, že z odposlechů vyplývají zejména informace ohledně toho, jak obvinění jednali s ostatními osobami do trestné činnosti zapojenými a jakým způsobem je úkolovali. Nelze přehlédnout, že závěry vycházející z jednotlivých odposlechů jsou doplňovány dalšími důkazy a jsou v kontextu i s výpovědí již odsouzených A.

V. a M. V. stejně jako se závěry plynoucími ze sledování osob a věcí a zbylých důkazů, které soud prvního stupně popsal v bodech 148. až 155. rozsudku. K uvedeným námitkám, které nemají opodstatnění, je vhodné doplnit, že obvinění F. B. i M. B. ve vztahu k pořízeným odposlechům zpochybňovali, že bylo prokázáno, že byli jakkoli do trestné činnosti, jež jim je kladena za vinu, zapojeni, a že přebírali finanční prostředky, které z trestné činnosti pocházely. V těchto tvrzeních se nelze s dovolateli ztotožnit v tom, že o jejich konkrétní činnosti neexistují žádné důkazy, a ty co byly provedeny, jejich jednání neprokazují, protože uvedené pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tímto jejich názorem nekorespondují.

I přes rozsáhlou argumentaci obviněných je z podaných dovolání zřejmé, že vždy rozebírali odděleně jednotlivé důkazy, aniž by je podrobili komplexnímu hodnocení s dalšími ve věci učiněnými zjištěními rovněž plynoucími z výsledků provedeného dokazování. Pro úplnost lze jen odkázat na části odůvodnění soudu prvního stupně, v nichž konstatoval jak důkazy, tak i skutečnosti z nich plynoucí. Dostatečně vysvětlil úvahy o tom, které z důkazů sloužily za podklad pro závěr o trestném jednání jmenovaných obviněných, a z odůvodnění jeho rozsudku je jasné a logické, na podkladě čeho dovolací soud neshledal žádná pochybení.

80. Obstát nemůže ani tvrzení obviněného F. B., že jeho diář, který zajistila policie a znalecké posudky z oboru kriminalistika – odvětvi? technické zkoumání písemností a expertíza ručního písma, a čtyři znalecké posudky z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, zpracované znalcem Ing. Janem Jankou, neuvádějí žádné konkrétní údaje týkající se tohoto dovolatele, a že ani daktyloskopické expertízy neprokázaly, že by se dostal do styku se zajištěnými finančními prostředky, neboť všechny soudem provedené a hodnocené důkazy nemusí výslovně vypovídat o vině obviněného. Skutečnost, že nebyly zajištěny otisky, ještě nemůže sama o sobě vést k závěru, že obviněný s penězi nemanipuloval, že o okolnostech trestné činnosti nerozhodoval a že do ní nebyl zapojen, když tuto skutečnost objasnily jiné důkazy. Je totiž třeba poukázat na způsob utváření důkazního postupu, jenž je procesem (srov. § 2 odst. 5, 6 tr. ř.), při němž soud zhodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 889/10, ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, a další), což v přezkoumávané věci nalézací soud respektoval.

81. Lze proto uzavřít, že zpochybnění správnosti uvedených postupů obvinění nečinili na podkladě objektivních skutečností, ale podle vlastního hodnocení některých dílčích sdělení plynoucích z jednotlivých odposlechů, z nichž upozorňovali na kusé informace, jež neodpovídaly závěrům a objektivním postupům podle § 2 odst. 6 tr. ř., jimiž se řídil soud prvního stupně, a tudíž se jedná pouze o individuální závěry obviněných založené na skutečnostech vycházejících z odlišného hodnocení důkazů, bez obecného náhledu na všechna rozhodná zjištění plynoucí z celého komplexu ve věci zajištěných a provedených důkazů, a bez reálného vnímání okolností, které vyplynuly i z výsledků celého provedeného dokazování (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Ze všech rozvedených poznatků Nejvyšší soud v uvedených procesních postupech stran pořízených odposlechů neshledal vady, neboť netrpí vytýkanými nedostatky a lze uzavřít, že důkazy opatřené provedenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu jsou procesně použitelnými, neboť byly pořízeny v souladu s příslušnými procesními pravidly, a spolu s dalšími ve věci opatřenými důkazy dávají potřebný podklad pro závěr o vině obviněných.

82. K uvedenému postupu je vhodné doplnit, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, kterými se soudy musí řídit, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Nejvyšší soud uzavírá, že soudy obou stupňů se soustředily na to, aby objasnily všechny rozhodné skutečnosti, na základě nichž mohly věrohodnost hodnocených výpovědí posuzovat a postupovaly plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Vysvětlily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily. Detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily svůj důkazní postup a nešlo o neodůvodněnou selekci důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). K uvedenému lze připomenout, že odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014), tak jako tomu bylo i v této posuzované věci. Soudy vysvětlily, na základě jakých důkazních zjištění, při absenci přímých důkazů, byla vina obviněného prokázána, a že tento závěr je založen na vzájemně propojených a doplňujících se skutečnostech, které mají návaznost a vnitřní jednotu (viz § 2 odst. 6 tr. ř.). Lze uzavřít, že skutek, pro který byli obvinění odsouzeni, má oporu v provedených důkazech, a proto nedošlo k porušení jejich práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku ani k porušení presumpce neviny zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny (viz a contrario nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 1226/21.

b) opomenuté důkazy

83. Obvinění M. B. a F. B. namítali vady spočívající v tom, že soudy neprovedly důkazy, které navrhovali, a považovali tento postup soudů obou stupňů za vadu v tzv. opomenutých důkazech, zejména z důvodu, že soudy nevěnovaly pozornost důkazům, které měly prokazovat, že obvinění pouze vypořádávali vztahy ohledně společnosti B., a. s., a dále důkazním návrhům označeným v dovolání F. B. (přílohy A až T, výslechy H., T. a Z.) a důkazu spisem ohledně trestního stíhání, které bylo zastaveno. Těmto výhradám nelze přiznat důvodnost, protože soudy nižších stupňů na důkazní návrhy obviněných patřičně reagovaly a vypořádaly se s nimi, o čemž svědčí zejména obsah přezkoumávaných rozhodnutí.

84. S ohledem na shora uvedené námitky a i předchozí pasáž tohoto rozhodnutí lze zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu v tomto směru znovu opakovat argumenty a souvislosti, které soudy v přezkoumávaných rozhodnutích k požadavkům dovolatelů v uvedených pasážích rozvedly, obzvláště za situace, kdy bylo možné konstatovat, že o libovůli ze strany soudu nešlo a nejedná se o opomenuté důkazy, a to se zřetelem na okolnosti, za kterých byl čin obviněným kladený za vinu spáchán, rozsah a smysl provedeného dokazování, a též i důvody, jimiž obvinění podložili své požadavky na provedení dalších důkazů.