Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Alenou Tibitanzlovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 937/2024-1221 ze dne 13. listopadu 2024, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 108/2022-1052 ze dne 17. června 2024 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 34 T 10/2022-829 ze dne 1. listopadu 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Krajský soud v Plzni ("nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání těžkého zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 téhož zákona, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou a povinnost společně a nerozdílně s druhým odsouzeným nahradit zdravotní pojišťovně škodu ve výši 248 197 Kč, poškozenému zaplatit na náhradu škody 37 141 Kč a nemajetkové újmy 993 048 Kč. Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") ve veřejném zasedání odvolání odsouzených zamítl. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl jejich dovolání jako zjevně neopodstatněná.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), v čl. 5 odst. 1 písm. a), čl. 6 odst. 1, 2 a 3 odst. b), c) a d, čl. 7 odst. 1 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Protokol"), čl. 2 odst. 1 Protokolu a v čl. 6, čl. 17 odst. 1, čl. 47 odst. 1 a 2, čl. 48 odst. 1 a 2 a v čl. 49 odst. 1 Charty (Listiny) základních práv Evropské Unie ("Charta").
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá absenci usvědčujících důkazů a nesprávné právní závěry ohledně jeho účasti na trestné činnosti; především brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. V podrobném popisu svých námitek stěžovatel zpochybňuje způsob vzniku hlavních zranění poškozeného, hodnotí znalecké posudky a lékařská vyšetření, poukazuje na jejich vzájemné rozpory a uvádí, že si poškozený mohl zranění způsobit sám. Obecné soudy nevzaly v úvahu i jiné možnosti skutkového děje, neprovedly všechny navržené důkazy, neaplikovaly zásadu in dubio pro reo [například nález sp. zn. IV.
ÚS 335/05 ze dne 6. června 2006 (N 116/41 SbNU 453)] a nevyvrátily přetrvávající pochybnosti. Nejvyššímu soudu vytýká, že pouze odkázal na závěry soudů nižších stupňů. Stěžovatel dále odmítá svoji účast na vzniku zranění, zaregistroval sice útok spolupachatele (kterého do té doby neznal), nijak se na něm však neúčastnil. Závěry obecných soudů považuje za vytržené z kontextu, jednostranné a založené na nepodložených spekulacích a domněnkách.
4. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není dalším stupněm obecných soudů a není jim instančně nadřazen. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením ani se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, neznamená-li současně porušení základního práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů - jejich úkolem je posoudit, jsou-li dány podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnit.
Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasáhne jen tehdy, byl-li jejich postup excesivní do té míry, že překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)] nebo že napadená rozhodnutí vycházejí ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [například nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257) či sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud tedy zasáhne jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, zejména vykazují-li závěry obecných soudů znaky svévole.
O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
6. Stěžovatelova ústavně právní argumentace se většinově zúžila na pouhé konstatování dotčených základních práv, aniž by uvedl, jak měla být napadenými rozhodnutími porušena. Není úkolem Ústavního soudu, aby dovozoval, čím mělo být porušeno například jeho vlastnické právo (čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 Protokolu, čl. 17 odst. 1 Charty), brojí-li v ústavní stížnosti proti ne-aplikaci zásady in dubio pro reo plynoucí z presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy a v čl. 48 odst. 1 Charty) a právnímu posouzení skutku.
7. Z napadených rozhodnutí se podává, že sporný nebyl konflikt mezi stěžovatelem a spolupachatelem na straně jedné a poškozeným na straně druhé, stěžovatel však odmítá závěry obecných soudů ohledně vzniku zranění poškozeného a své spoluúčasti. Nalézací soud podrobně popsal okolnosti předcházející konfliktu (a z nich plynoucí možnou motivaci), zjištění týkající se samotného konfliktu i okolnosti následující a vyloučil, že by zranění mohlo vzniknout jinak či jindy, jak argumentovala obhajoba. Předestřené pochybnosti o způsobu a rozsahu nejzávažnějších zranění byly předmětem znaleckých posudků provedených ve veřejném zasedání a rozpory vyloučil doplňující posudek znaleckého ústavu, který nepřisvědčil verzi obhajoby.
8. Zásadu in dubio pro reo vyplývající presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) lze aplikovat pouze tehdy, existují-li pochybnosti, z nichž objektivní pozorovatel nemůže ani jednu vyloučit - nepostačuje pochybnost, vnímaná subjektivně účastníkem řízení - nebo jím tvrzená alternativní verze skutkového děje.
9. Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za podrobně odůvodněná a vypořádávající všechny relevantní námitky stěžovatele. Závěr o vině nebyl založen jen na výpovědi poškozeného, jak namítá stěžovatel, ale na více doplňujících se důkazech. Poškozený pachatele dříve neznal - oba byli ztotožněni teprve na základě dalších důkazů. V trestním řízení nebyly opomenuty žádné důkazy, stěžovatelovy dodatečné návrhy vypořádal odvolací soud a neprovedl-li navržený znalecký posudek, dostatečně odůvodnil, proč důkaz považuje za nadbytečný.
Rovněž Nejvyšší soud se věcí pečlivě zabýval; není důvod jeho závěry jakkoli zpochybňovat a lze na jeho závěry odkázat, neboť námitky stěžovatele uplatněné i v ústavní stížnosti přesvědčivě vypořádal. Ústavní soud není další instancí, která se má znovu všemi již uplatněnými námitkami znovu zabývat. Skutková zjištění odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními, a správné bylo i jejich právní posouzení obecnými soudy.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení jeho základních práv postupem obecných soudů; z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí dostatečně a řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Jejich postup byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí jsou řádně odůvodněna.
11. Ústavní soud napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu