Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové ve věci ústavní stížnosti M. K., t. č. ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Simonou Hinkelmannovou, advokátkou se sídlem Slovanská 275/16, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023 č. j. 8 Tdo 900/2023-4096, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. 7 To 86/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021 sp. zn. 73 T 7/2020, o návrhu na vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci, takto: Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 602/24
.
1. V posuzované věci je jedním z napadených rozhodnutí v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu vydané senátem 8 Tdo, v němž zasedala a rozhodovala jako členka JUDr. Milada Šámalová, manželka soudce Ústavního soudu Pavla Šámala.
2. Soudce Pavel Šámal v přípisu předloženém předsedovi I. senátu dne 13. 3. 2024 uvedl, že vzhledem k tomu, že by - s ohledem na jeho uvedený vztah k JUDr. Miladě Šámalové - objektivně mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, předkládá spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní pak o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
5. S ohledem na poměr soudce Pavla Šámala k uvedené soudkyni Nejvyššího soudu, která se podílela na přijetí napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu o stěžovatelem podaném dovolání v dané věci, proto I. senát Ústavního soudu, určený podle § 9 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2024 pro rozhodnutí o vyloučení soudce II. senátu, dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a rozhodl o vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. II. ÚS 602/24
. Vzhledem k tomu, že byl takto vyloučen soudce zpravodaj, předseda Ústavního soudu návazně přidělí věc podle § 9 odst. 2 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2024 jinému soudci II. senátu Ústavního soudu jako soudci zpravodaji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal podrobně jednotlivá skutková zjištění, na jejichž základě byla kvalifikována jeho jednání jako zvlášť závažné zločiny loupeže, znásilnění a těžké újmy na zdraví. Namítá, že pokud jde o dokazování, obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny, zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny. Extrémní porušení této zásady vedlo též k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti stěžovatel rozvedl jednotlivé námitky, uvedl k nim skutková ujištění, s nimiž se neztotožňuje a zrekapituloval důkazy, zejména svědecké výpovědi, na nichž byla tato podle něj nesprávná skutková zjištění založena. Tvrdí, že soudy přistupovaly k obhajobě stěžovatele v podstatě odmítavým způsobem, veškeré pochybnosti vykládaly v jeho neprospěch a zcela nedostatečně se zabývaly námitkami stěžovatele a skutečnostmi svědčícími v jeho prospěch. Stěžovatel je dále toho názoru, že k porušení jeho základních práv došlo především v procesu dokazování před obecnými soudy, zejména extrémně vadným hodnocením provedených důkazů, kdy dokazování neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu.
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
10. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13 ). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
11. Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele bylo dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel v dovolání uplatnil své námitky k důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu primárně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž poukazuje na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by rozhodnutí odvolacího soudu, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
12. Podle Ústavního soudu se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele zabýval velmi pečlivě, proto není důvodu jeho závěry jakkoli zpochybňovat. S ohledem na kompetence Ústavního soudu lze na jeho závěry odkázat, neboť jednotlivé námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti již byly tímto soudem posouzeny a Ústavní soud není další instancí, která se má znovu všemi již vypořádanými námitkami znovu zabývat. Napadená skutková zjištění soudů nižších stupňů hodnotil dovolací soud jako odpovídající výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními, a jako správné shledal i jejich právní posouzení.
13. Právní kvalifikace všech tří skutků byla soudy v konečné poloze správně a přesvědčivě odůvodněna. Soudy hodnotily důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 6 tr. řádu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. řádu vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a proč jí neuvěřily. Neporušily ani zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo též zmiňované v dovolání. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 ). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině stěžovatele však v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětných skutků a usvědčují z jejich spáchání stěžovatele. Obecné soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.
14. Ústavní soud závěrem konstatuje, že stěžovatel zopakoval svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Jeho argumentace v ústavní stížnosti je nadto obecného charakteru a soustřeďuje se většinou na skutkové otázky, do nichž však Ústavní soud zasahuje pouze ve výjimečných případech (viz výše). Právem na spravedlivý proces je zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
15. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jen pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ve všech jeho výrocích, nelze než konstatovat, že s ohledem na částečně zrušující výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze a jeho nové rozhodnutí, je nutno odmítnout tuto část návrhu podle 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť k jeho projednání Ústavní soud podle své ustálené judikatury není příslušný.
16. Věc původně napadla jako soudci zpravodaji Pavlu Šámalovi. Ten však podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu prohlásil, že se ve věci cítí být podjatý, a Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 602/24 ze dne 20. 3. 2024 rozhodl o jeho vyloučení a jako novému soudci zpravodaji přidělil předseda Ústavního soudu ústavní stížnost dne 28. 3. 2024 soudci Janu Svatoňovi. Podle platného rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2024 zastupuje vyloučeného soudce Pavla Šámala v senátu soudkyně Kateřina Ronovská. Proto rozhodl Ústavní soud ve složení, které je uvedeno v záhlaví tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu