Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky PONTO GROUP, s.r.o., sídlem Pobřežní 249/46, Praha 8, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Jablonského 640/2, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, č. j. 23 Cdo 1860/2024-473, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 8. 2023, č. j. 16 C 274/2021-341 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 3. 8. 2023, č. j. 16 C 274/2021-371 a opravným usnesením ze dne 6. 12. 2023, č. j. 16 C 274/2021-407, bylo rozhodnuto, že žalovaná (vedlejší účastnice) Alspirata s. r. o., je povinna zaplatit stěžovatelce částku 458 411,10 Kč s příslušenstvím a dále částku 263 090,30 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Takto rozhodl obvodní soud v řízení, v němž se stěžovatelka původně domáhala po vedlejší účastnici zaplacení 996 822,20 Kč s příslušenstvím a částky 526 180,60 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o postoupení pohledávek advokáta JUDr. Vladimíra Gelbiče za vedlejší účastnicí na stěžovatelku. Stěžovatelka požadovala svůj nárok z titulu nezaplacené mimosmluvní odměny za právní služby poskytnuté vedlejší účastnici advokátem JUDr. Vladimírem Gelbičem, přičemž ten měl jako postupitel uzavřít se stěžovatelkou jako postupníkem dne 16.
3. 2021 smlouvu o postoupení souboru pohledávek, na jejímž základě se stěžovatelka stala oprávněnou osobou k vymáhání veškerých pohledávek za vedlejší účastnicí. Poté měl JUDr. Gelbič (postupitel) započíst s poskytováním právních služeb vedlejší účastnici udělením generální plné moci ze dne 7. 9. 2019, která byla vedlejší účastnicí odvolána až přípisem ze dne 21. 5. 2020. Poskytnuté právní služby měly být provedeny v období mezi 7. 9. 2019 a 21. 1. 2020, kdy neexistovalo žádné ujednání o odměně advokáta za poskytování právních služeb.
Obvodní soud zdůraznil, že v řízení byla původně uplatněna pohledávka za dva úkony právní služby i) příprava a převzetí právního zastoupení ze dne 7. 9. 2019 a ii) procesní úkon směřující k příslušnému exekutorovi ze dne 10. 10. 2019, honorované odměnou ve výši jedné poloviny "běžného" úkonu právní služby dle tarifní hodnoty ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Výše odměny za úkon byla vypočtena z tarifní hodnoty dílčích pohledávek vedlejší účastnice za třetími osobami.
Žaloba byla částečně pravomocně zamítnuta, předmětem řízení se tak stal již jen úkon právní služby ad i).
4. K posouzení, zda byla uzavřena dohoda o právním zastoupení a jakého byla obsahu (zejména zda byla sjednána odměna za právní zastoupení), obvodní soud provedl zejména vedlejší účastnicí navržené důkazy, a to důkaz výslechem dřívějšího jednatele vedlejší účastnice a člena představenstva společnosti, která vlastní vedlejší účastnici. Dospěl k závěru, že mezi vedlejší účastnicí a JUDr. Gelbičem byla uzavřena ústní smlouva o poskytování právních služeb v souladu se zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, která je smlouvou příkazní dle § 2430 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.
z.) a která se projevila udělením plné moci dne 7. 9. 2019 JUDr. Gelbičovi (s uznáním podpisu dne 8. 10. 2019) - poskytování sjednaných právních služeb. Plnou moc podepsal dne 7. 9. 2019 jednatel vedlejší účastnice, který i po celou dobu spolupráce v souvislosti s předáním pohledávek k vymáhání jednal za vedlejší účastnici. Dne 21. 5. 2020 odvolala plnou moc a dne 27. 5. 2020 odstoupila od smlouvy o správě. Mezi účastníky podle obvodního soudu nebylo sporné, že již dne 10. 10. 2019 byla oznámena exekutorům změna právního zastoupení, dne 18.
10. 2019 byl fyzicky předán soubor podkladů k pohledávkám, ani že byly dále prováděny další úkony. Sporná zůstala zejména otázka výše odměny za právní služby. Vedlejší účastnice podle obvodního soudu neunesla břemeno důkazní, že mezi ní a JUDr. Gelbičem byla uzavřena ústní dohoda o odměně za právní služby již v době udělení plné moci (tj. pro období od září 2019 do ledna 2020). Základem nároku na mimosmluvní odměnu byla v tomto případě jistina pohledávek vedlejší účastnice za jednotlivými dlužníky (§ 8 advokátního tarifu).
Stěžovatelka provedla zápočet vzájemných pohledávek v celkové výši 40 000 Kč v souvislosti s předchozím soudním řízením. V tomto rozsahu vzala stěžovatelka svůj žalobní návrh zpět a řízení bylo ohledně částky 40 000 Kč zastaveno.
5. Městský soud v Praze poté rozhodnutím ze dne 15. 2. 2024, č. j. 58 Co 368/2023, 58 Co 2/2024-427 ve výroku I změnil rozsudek obvodního soudu ve znění opravných usnesení tak, že žaloba o zaplacení částky 457 140,60 Kč s příslušenstvím a o zaplacení částky 263 090,30 Kč s příslušenstvím se zamítá, jinak jej v tomto výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Učinil tak po nařízení ústního jednání, kde po zopakování listinných důkazů plnou mocí ze dne 7. 9. 2019, smlouvou o správě ze dne 20. 1. 2021, předloženými fakturami a po sdělení obsahu samotného vyjádření stěžovatelky ze dne 15. 7. 2020 a 22. 9. 2020 dospěl k závěru, že odvolání vedlejší účastnice je důvodné.
6. Městský soud na základě zjištěného skutkového stavu uzavřel, že k datu provedení sporného úkonu nemohla být právnímu zástupci vedlejší účastnice známa tarifní hodnota pro určení odměny dle § 7, § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu v případě vymáhání každé jednotlivé pohledávky, z níž postupník požaduje nyní zaplacení odměny, pokud neměl povědomí o jednotlivých dlužnících ani o výši vymáhaných pohledávek po jednotlivých dlužnících, a to celkem v 1120 případech. JUDr. Gelbič učinil úkon spočívající v přípravě a převzetí zastoupení vedlejší účastnice obecně ve vztahu k vymáhání blíže nespecifikovaných pohledávek vedlejší účastnice za jejími dlužníky, aniž by znal jejich výši a konkrétní osoby dlužníků, aniž by měl povědomí o jednotlivých exekučních titulech a aniž by bylo známo, ve kterých konkrétních případech byly exekuce již ukončeny.
Stěžovatelka teprve k datu 18. 10. 2019 převzala podklady k pohledávkám, aby mohla být provedena administrace zpracování portfolia pohledávek a jejich převedení do elektronické podoby, což vyústilo v uzavření smlouvy o správě pohledávek ze dne 21. 1. 2020. Následně byl k datu 18. 5. 2020 zpracován ucelený přehled o jednotlivých dlužnících a výši jednotlivých pohledávek k vymáhání. V rozhodném období nebyla známa konkrétní informace, tedy ani tarifní hodnota pro stanovení odměny za úkon právní služby (příprava a převzetí zastoupení) právnímu zástupci ani jeho klientovi (vedlejší účastnici).
Při ústním jednání dne 30. 11. 2021 účastníci učinili nesporným, že vedlejší účastnice předala soubor pohledávek JUDr. Gelbičovi k poskytování právních služeb, ovšem nikoliv na základě plné moci ze dne 7. 9. 2019, ale až na základě smlouvy o správě pohledávek.
7. Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatelky v záhlaví uvedeným usnesením odmítl a uložil jí zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení. Vzhledem k závěrům odvolacího soudu byla stěžovatelkou předestřená otázka kvantitativního posouzení práva advokáta na mimosoudní odměnu za poskytnutí úkonu právní služby v kauzách hromadného vymáhání pohledávek (bez přehledného souboru informací o nich) založena na vlastních skutkových závěrech stěžovatelky, k nimž však odvolací soud nedospěl a na kterých právní posouzení věci nezaložil.
Stěžovatelka se v dovolání pokusila o zpochybnění právního posouzení věci, resp. o vlastní právní posouzení vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.) ale nemůže založit v dovolání formulovaná otázka vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017).
Stěžovatelka se taktéž dovolávala závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3042/2021, podle nichž mimosmluvní odměna advokáta vypočtená podle advokátního tarifu nepodléhá korektivu dobrých mravů. Podle Nejvyššího soudu přitom přehlédla, že uvedené rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 1190/22
. Nadto městský soud své zamítavé rozhodnutí nezaložil na závěru o tom, že by přiznání dané částky bylo či nebylo v rozporu s dobrými mravy. Rozhodné bylo právě to, že v době provedení úkonu právní služby spočívajícího v přípravě a převzetí zastoupení nebyla zmocněnci známa tarifní hodnota pro určení odměny dle § 7, § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, který podle ní neměl dovolání (kvazimeritorně) odmítat, ale naopak ho měl věcně posoudit. Nejvyšší soud dílčí argumentační pasáže dovolání vytrhl z kontextu, jeho obsah dezinterpretoval a dovolání jako celek neposoudil podle jeho smyslu a obsahu. To vše učinil, aby se vyhnul otázce, která dovolacím soudem nebyla dosud řešena. Otázka stěžovatelky (ii) byla formulována dostatečně obecně a není nijak vázána na skutkový závěr, zda JUDr. Gelbič měl či neměl povědomí o rozsahu souboru pohledávek převzatého k vymáhání a o jednotlivých tarifních hodnotách. Stěžovatelka v souvislosti s posouzením správnosti právního závěru odvolacího soudu po Nejvyšším soudu mimo jiné žádala, aby závazně vyložil ustanovení § 6 odst. 1 advokátního tarifu, konkrétně co se rozumí onou "věcí", ve které advokát koná úkony právní služby. Stěžovatelka současně žádá, aby se Ústavní soud v rámci obiter dicta pro účely výpočtu mimosmluvní odměny advokáta vyslovil též k položené otázce posuzování, resp. určování počtu úkonů právní služby spočívajících v převzetí a přípravě právního zastoupení, a to v situaci, kdy advokát převezme od klienta soubor tisíců individualizovaných pohledávek k vymáhání, přičemž jejich převzetí si vyžádá měsíce intenzivní práce.
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
11. Stěžovatelka svou stížností argumentaci soustředila pouze na posouzení dovolání Nejvyšším soudem (vyjma požadavku vyslovení obiter dicta). Vzhledem k celkové koncepci ústavní stížnosti je Ústavní soud formálně vázán petitem ústavní stížnosti a bude dále posuzovat toliko eventuální porušení základních práv stěžovatelky Nejvyšším soudem.
12. Ústavní soud si pro posouzení případu stěžovatelky vyžádal dovolání a rozhodnutí nižších soudů. Po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že argumentace stěžovatelky je zjevně neopodstatněná.
13. Pro přehlednost Ústavní soud blíže rekapituluje argumentaci městského soudu, která vyústila v nepříznivý závěr pro stěžovatelku. (Jestliže Nejvyšší soud dovodil, že dovolání přednáší "jiný výklad" skutkových a právních závěrů, než na jakých stála podstata rozhodnutí odvolacího soudu, je bližší seznámení se s obsahem rozhodnutí městského soudu podstatné, jakkoliv není jeho rozhodnutí napadeno ústavní stížností).
14. Z rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že vedlejší účastnice před nižšími soudy uváděla, že mezi ní a JUDr. Gelbičem byla uzavřena ústní příkazní smlouva. Její stěžejní procesní obrana spočívala v tvrzení, že odměna za právní zastoupení byla ústně sjednána shodně jako ve smlouvě o správě ze dne 21. 1. 2020. Stěžovatelka tvrdila, že odměna za právní zastoupení ústně sjednána nebyla, tedy pro stanovení výše odměny za právní zastoupení bylo nutno vyjít z advokátního tarifu. Vedlejší účastnice tvrdila existenci ústní smlouvy o právním zastoupení, na základě níž byla dne 7.
9. 2019 JUDr. Gelbičovi udělena plná moc. Podle jejího tvrzení byla odměna sjednána shodně jako v ujednání smlouvy o správě. K prokázání tohoto tvrzení označila daňové doklady. Z provedených daňových dokladů soud dovodil, že za období říjen 2019, listopad 2019, prosinec 2019 a dne 14. 1. 2020 byla stěžovatelkou - dodavatelem (nikoliv JUDr. Gelbičem) fakturována vedlejší účastnici (odběrateli) odměna za správu pohledávek podle čl. 5.2 Smlouvy o komplexní správě pohledávek a poskytování právních služeb, a nikoliv právním předchůdcem stěžovatelky odměna za poskytnuté právní služby JUDr.
Gelbičem na základě ústně uzavřené příkazní smlouvy.
15. Z obsahu rozhodnutí městského soudu vyplývá, že podle odvolacího soudu byla mezi vedlejší účastnicí a JUDr. Gelbičem uzavřena příkazní smlouva podle § 2430 o. z. ústní formou, která se navenek projevila písemnou plnou mocí ze dne 7. 9. 2019. Ujednání o odměně za právní zastoupení nebylo sjednáno. Příkazní smlouva nemusí mít písemnou podobu, přičemž za dostatečný důkaz o její existenci považoval odvolací soud předloženou plnou moc. Právo na zaplacení odměny advokátovi vzniká tam, kde nebyla uzavřena smlouva o odměně, provedením úkonu právní služby, tj. splněním příkazu, a před splněním příkazu vzniká zánikem právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb v souvislosti s ukončením zastoupení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2570/2017).
Podle městského soudu tak JUDr. Gelbič vyúčtoval odměnu za přípravu a převzetí zastoupení ve všech případech vymáhaných pohledávek, které jsou specifikovány v žalobě (celkem 705 + 415 případů) dle advokátního tarifu. Podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu mimosmluvní odměna náleží za každý z těchto úkonů právní služby: převzetí a příprava zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb.
16. Městský soud zdůraznil, že převzetí a příprava zastoupení může trvat několik hodin nebo i několik dnů (jde-li o velmi složitou věc). Přesto má advokát nárok na odměnu za tento úkon pouze jednou. K datu provedení tohoto úkonu v době od 7. 9. 2019 do 21. 1. 2021, kdy byla uzavřena smlouva o správě, pak podle odvolacího soudu nemohla být právnímu zástupci vedlejší účastnice známa tarifní hodnota, z níž postupník požaduje nyní zaplacení odměny dle § 7, § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu, pokud neměl povědomí o jednotlivých dlužnících, ani o výši vymáhaných pohledávek po jednotlivých dlužnících, a to celkem v 1120 případech.
Úkon příprava a převzetí zastoupení se vztahoval obecně k zastupování zmocnitele ve věci vymáhání jeho pohledávek, aniž by tyto byly blíže specifikovány, tedy aniž by byly známy osoby dlužníků a výše jednotlivých pohledávek k vymáhání. Je na místě za tento úkon právní služby přiznat advokátovi toliko jednu odměnu dle § 9 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu, neboť nebylo lze hodnotu práva vyjádřit v penězích, za tarifní hodnotu se tak považuje částka 10 000 Kč. Takto stanovená výše odměny odpovídá úkonu právní služby (příprava a převzetí zastoupení ve věci vymáhání blíže neurčených pohledávek a dlužníků pro vedlejší účastnici), který advokát pro vedlejší účastnici vykonal.
Nelze podle městského soudu shledat, že by nárok na odměnu v takto stanovené výši byl v rozporu s dobrými mravy - odměna za právní zastoupení sjednána nebyla, odměnu tak bylo na místě stanovit podle zákonné úpravy (advokátního tarifu).
17. Podle stěžovatelčina dovolání rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na řešení otázky spočívající v kvantitativním posouzení práva advokáta na mimosoudní odměnu za poskytnutí úkonu právní služby spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení podle advokátního tarifu v situaci, kdy přebírá od klienta v rámci hromadného vymáhání pohledávek za dlužníky klienta v rozsahu stovek až tisíců pohledávek soubor podkladů o těchto pohledávkách, který je nedostatečně přehledně evidovaný a organizovaný. Stěžovatelka však pomíjí, že způsob výpočtu odměny provedený stěžovatelkou podle odvolacího (i Nejvyššího) soudu nemá oporu v zákonné úpravě, pokud v době provedení úkonu právní služby nebylo možné hodnotu práva vyjádřit v penězích.
Nejvyšší soud právě v návaznosti na to stěžovatelce v napadeném rozhodnutí osvětlil, proč jsou skutkové a právní závěry v souladu s obsahem spisu a proč je argumentace stěžovatelky mimoběžná. Poukázal na to, že v rozhodném období konkrétní informace, tedy ani tarifní hodnota pro stanovení odměny za úkon právní služby (příprava a převzetí zastoupení) právnímu zástupci ani jeho klientovi (vedlejší účastnici) známa nebyla, přičemž při ústním jednání dne 30. 11. 2021 účastníci učinili nesporným, že vedlejší účastnice předala soubor pohledávek JUDr.
Gelbičovi k poskytování právních služeb, ovšem nikoliv na základě plné moci ze dne 7. 9. 2019, ale až na základě smlouvy o správě pohledávek.
18. Ústavní soud se nedomnívá, že by se Nejvyšší soud dopustil ústavně relevantního pochybení v podobě zkreslení materiální podstaty dovolání. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není povolán k tomu, aby přezkoumával detaily civilního procesu, které vycházejí z příslušných právních předpisů podústavního práva, pokud jimi současně není zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud se s argumentací stěžovatelky řádně vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. V jeho postupu Ústavní soud neshledal prvky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti. Argumentace přednesená v ústavní stížnosti představuje nesouhlas a setrvalou polemiku se závěry obecných soudů, které však ústavní ochrana (bez dalšího) nenáleží.
19. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu