USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně
PONTO GROUP, s. r. o., se sídlem v Praze, Pobřežní 249/46, identifikační číslo
osoby 02701065, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze, Jablonského 640/2, proti žalované Alspirata s. r. o., se sídlem v Praze,
Choceradská 3046/12, identifikační číslo osoby 02756421, zastoupené Mgr.
Danielou Vlčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jana Masaryka 252/6, o
zaplacení částky 996.822,20 Kč s příslušenstvím a částky 526.180,60 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 274/2021,
40 C 291/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 15. 2. 2024, č. j. 58 Co 368/2023, 58 Co 2/2024-427, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 13.939,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalované.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 8. 2023, č. j. 16 C 274/2021-341,
40 C 291/2021, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 8. 2023, č. j. 16 C
274/2021-371, 40 C 291/2021, a opravného usnesení ze dne 6. 12. 2023, č. j. 16
C 274/2021-407, 40 C 291/2021, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni částku 458.411,10 Kč s příslušenstvím a dále částku 263.090,30 Kč s
příslušenstvím (výrok I), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žaloba o zaplacení
částky 457.140,60 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a o
zaplacení částky 263.090,30 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným
se zamítá, jinak jej v tomto výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že odvolací soud dle jejího
názoru rozhodl správně a navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím
řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1
o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní
náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné.
Dle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky spočívající
v kvantitativním posouzení práva advokáta na mimosoudní odměnu za poskytnutí
úkonu právní služby spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení dle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), v situaci, kdy přebírá od klienta v rámci
hromadného vymáhání pohledávek za dlužníky klienta v rozsahu stovek až tisíců
pohledávek soubor podkladů o těchto pohledávkách nedostatečně přehledně
evidovaný a organizovaný. Odvolací soud dle dovolatelky dospěl k nesprávnému závěru, dle něhož advokátovi
nevzniklo právo na mimosmluvní odměnu za převzetí a přípravu zastoupení
žalované v rozsahu všech mu k vymáhání předaných pohledávek jen proto, že tento
advokát neměl v daném období povědomí o jednotlivých dlužnících ani o výši
vymáhaných pohledávek. Dovolatelka je přesvědčena, že dostatečné (alespoň
základní) povědomí o rozsahu souboru pohledávek převzatého k vymáhání a o
jednotlivých tarifních hodnotách advokát měl. Dovolatelka namítá, že při
převzetí agendy JUDr. Gelbičem sice neexistoval ucelený detailní přehled
pohledávek v elektronické nebo listinné podobě, tedy evidence pohledávek byla
vedena (stejně jako podklady k nim existovaly) zčásti v elektronické, zčásti v
listinné podobě, což bylo pro ucelenou správu a vymáhání nepraktické, ovšem
neznamená to, že by JUDr. Gelbičovi nebyly známy, resp. snadno zjistitelné
alespoň základní skutečnosti o každé pohledávce, zejména co do určení osoby
povinného a tarifní hodnoty jeho dluhu. Odvolací soud též zcela přehlédl, že
všechny pohledávky byly pravomocně rozhodnuty a JUDr. Gelbič měl tato
rozhodnutí od počátku (předání agendy) k dispozici (ať již v elektronické či
listinné podobě) a naprostá většina pohledávek převzatých JUDr. Gelbičem k
vymáhání byla již předmětem exekučních řízení, tudíž z těchto pravomocných
rozhodnutí a z exekučních titulů (či exekučních příkazů), jež JUDr. Gelbič
bezpečně při převzetí podkladů převzal, byla tarifní hodnota sporu pro určení
odměny advokáta za úkon právní služby snadno seznatelná. V nyní projednávané věci však odvolací soud na základě zjištěného skutkového
stavu dospěl k závěru, že k datu provedení předmětného úkonu (žalobkyně přitom
výslovně učinila předmětem žaloby odměnu za úkony učiněné v září a říjnu 2019)
nemohla být právnímu zástupci žalované známa tarifní hodnota [pro určení odměny
dle § 7, § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu v případě vymáhání každé
jednotlivé pohledávky], z níž postupník požaduje nyní zaplacení odměny, pokud
neměl povědomí o jednotlivých dlužnících ani o výši vymáhaných pohledávek po
jednotlivých dlužnících, a to celkem v 1.120 případech. Odvolací soud uvedl, že
JUDr. Gelbič učinil úkon spočívající v přípravě a převzetí zastoupení žalované
obecně ve vztahu k vymáhání blíže nespecifikovaných pohledávek žalované za
jejími dlužníky, aniž by znal jejich výši a konkrétní osoby dlužníků, aniž by
měl povědomí o jednotlivých exekučních titulech, aniž by bylo známo, ve kterých
konkrétních případech byly exekuce již ukončeny atd.
Odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně teprve k datu 18. 10. 2019 převzala
podklady k pohledávkám, aby mohla být provedena administrace zpracování
portfolia pohledávek a jejich převedení do elektronické podoby, což vyústilo v
uzavření smlouvy o správě pohledávek ze dne 21. 1. 2020, a následně k datu 18. 5. 2020 byl zpracován ucelený přehled o jednotlivých dlužnících a výši
jednotlivých pohledávek k vymáhání; v rozhodném období konkrétní informace,
tedy ani tarifní hodnota pro stanovení odměny za úkon právní služby (příprava a
převzetí zastoupení) právnímu zástupci ani jeho klientovi (žalované) známa
nebyla. Odvolací soud dále dodal, že při ústním jednání dne 30. 11. 2021
účastníci učinili nesporným, že žalovaná předala soubor pohledávek JUDr. Gelbičovi k poskytování právních služeb, ovšem nikoliv na základě plné moci ze
dne 7. 9. 2019, ale až na základě smlouvy o správě pohledávek. Dovolatelkou předestřená otázka je tak založena na vlastních skutkových
závěrech dovolatelky, k nimž však odvolací soud nedospěl a na kterých právní
posouzení věci nezaložil, a na zpochybnění právního posouzení věci, resp. na
vlastním právním posouzení, vycházejícím z jiného skutkového stavu, než z
jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Dovolací soud ve svém
rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry
odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, dovolací soud je vázán
skutkovým závěrem odvolacího soudu, a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových
závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na
kritice hodnocení důkazů. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
proto nemůže založit v dovolání formulovaná otázka vycházející z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017,
ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23
Cdo 395/2019, či ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1842/2023). Pouhý odlišný
názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů
za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních
skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.)
způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní
posouzení odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4586/2017).
Jestliže se dovolatelka dále dovolává závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 2. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3042/2021, podle nichž mimosmluvní odměna advokáta
vypočtená podle advokátního tarifu nepodléhá korektivu dobrých mravů, přehlíží,
že uvedené rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2023,
sp. zn. III. ÚS 1190/22. Nadto odvolací soud v nyní projednávané věci zamítavé
rozhodnutí nezaložil na závěru o tom, že by přiznání dané částky bylo či nebylo
v rozporu s dobrými mravy, nýbrž rozhodné bylo, že, jak výše uvedeno, v době
provedení úkonu právní služby spočívajícím v přípravě a převzetí zastoupení
nebyla zmocněnci známa tarifní hodnota pro určení odměny dle § 7, § 11 odst. 2
písm. e) advokátního tarifu.
Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu všech
výroků. Z obsahu dovolání je však patrno, že proti části prvního výroku
rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně
ve výroku I, ve skutečnosti dovolání nesměruje; ostatně v této části by bylo
dovolání subjektivně nepřípustné (k subjektivní přípustnosti dovolání srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo
3660/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo
3808/2023). Proti nákladovým výrokům pak dovolání není přípustné dle § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o
samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně
podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž tak sdílí
osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. také
nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu