23 Cdo 1842/2023-506
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MUDr. Aleny Prokšové, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2666/7, identifikační číslo osoby 60436859, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 1 664 796,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 461/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023, č. j. 53 Co 407/2022-464, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 11. 4. 2022, č. j. 12 C 461/2019-386, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 659 807,08 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 659 807,08 Kč od 22. 7. 2020 do zaplacení (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 988,98 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 988,98 Kč od 22. 7. 2020 do zaplacení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované uhrazení částky 1 664 796,06 Kč jako doplatku ceny zdravotních služeb poskytovaných žalobkyní pojištěncům žalované v letech 2011 až 2015.
3. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2023, č. j. 53 Co 407/2022-464, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (první výrok), ve výroku II jej změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 4 988,98 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 22. 7. 2020 do zaplacení zamítá (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (třetí výrok).
4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry učiněnými soudem prvního stupně. V rámci právního posouzení odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nároky žalobkyně na doplatek za poskytnuté zdravotní služby za roky 2011, 2012, 2013 a 2014 jako promlčené. Ohledně nároku žalobkyně na doplatek za zdravotní služby za rok 2015 odvolací soud uzavřel, že výše a výpočet celkové úhrady ze strany žalované za tento rok se řídí úhradovým mechanismem stanoveným v úhradovém dodatku, který žalobkyně a žalovaná pro rok 2015 uzavřely. Žalovaná dle odvolacího soudu mechanismus při stanovení výše úhrady dodržela a odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ohledně částky 4 988,98 Kč s příslušenstvím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, neboť se dle odvolacího soudu jednalo o nepřesnost při výpočtu provedeného soudem prvního stupně.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí dle žalobkyně závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavní soudu, a to (i) zda lze bez dalšího akceptovat v rámci rozhodování o úhradě zdravotní péče v odbornosti 603 a 604 pro rok 2015 podzákonný předpis, konkrétně vyhlášku č. 324/2014 Sb., vyhláška o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2015 (dále jen „vyhláška č. 324/2014 Sb.“), ačkoliv přenesení mechanismu tvorby ceny do podzákonné úrovně, jak plyne z ustanovení § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., zákon o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“), je v rozporu s čl. 31 Listiny základních práv a svobod, (ii) zda je možné provést jednostranné započtení pohledávek žalované vůči žalobkyni za situace, kdy je ve smlouvě uvedeno, že zápočet je možný pouze v případě zjištění pochybení ve vyúčtování ve smyslu čl. 4 odst. 8 přílohy vyhlášky č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy, což předpokládá provedení kontroly dle § 42 zákona č. 48/1997 Sb., (iii) zda státní regulace, která vychází ze zohlednění výše vybraného pojistného, výše nákladů při poskytování zdravotní péče a dalších faktorů, má zohlednit i možnost tvorby zisku a právo vlastnit majetek ve smyslu závěrů Pléna Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2785/08, a ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, a (iv) zda pohledávky žalované byly způsobilé k započtení proti pohledávkám dovolatelky.
6. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje řízení v rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, zastavit, ve zbylém rozsahu navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti a zda je přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Dovolací soud v první řadě uvádí, že dovolatelka v dovolání ohlašuje, že svým dovoláním napadá rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud nicméně přihlédl k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a shledal, že dovolání ve skutečnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně nesměřuje, když k tomu postrádá i jakékoliv odůvodnění (nadto by k projednání takového dovolání nebyla dána funkční příslušnost Nejvyššího soudu).
13. K otázce (i) zda lze bez dalšího akceptovat v rámci rozhodování o úhradě zdravotní péče v odbornosti 603 a 604 pro rok 2015 podzákonný předpis, konkrétně vyhlášku č. 324/2014 Sb., ačkoliv přenesení mechanismu tvorby ceny do podzákonné úrovně, jak plyne z ustanovení § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., je v rozporu s čl. 31 Listiny základních práv a svobod, dovolací soud předně podotýká, že pro rok 2015 se výpočet celkové úhrady ze strany žalované za zdravotní úkony provedené žalobkyní řídil úhradovým dodatkem, který žalobkyně s žalovanou pro rok 2015 uzavřely, nikoliv vyhláškou č. 324/2014 Sb. Pokud žalobkyně podanou otázkou rozporuje samotný mechanismus výpočtu úhrady stanovený vyhláškou č. 324/2014 Sb., který dodatek pro způsob úhrady přijal (nadto však dodatek přiznával žalobkyni další konkrétně specifikované úhrady nad rámec úhrad přiznaných vyhláškou), je třeba poznamenat, že shodnou otázku již dovolatelka Nejvyššímu soudu předložila v odlišném řízení, přičemž ji pouze vztáhla k jinému roku.
14. Dovolací soud v onom usnesení ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 279/2022, uzavřel, že Ústavní soud samotný mechanismus úhradové vyhlášky nezpochybnil. Otázkou zákonné úpravy úhradových vyhlášek se Ústavní soud zabýval opakovaně a mechanismus jejich přípravy (dohodovací řízení) a fungování akceptoval jako ústavně souladný, a to i přímo ve vztahu k vyhlášce č. 324/2014 Sb. a právu na ochranu zdraví a bezplatnou zdravotní péči chráněnými dle čl. 31 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15, či usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1702/18, a rozhodnutí Ústavního soudu v něm citovaná). Pokud odvolací soud v daném případě aplikoval úhradový dodatek, který obsahoval úhradový mechanismus dle vyhlášky č. 324/2014 Sb., nepostupoval v rozporu s článkem 31 Listiny, jakož ani s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a žalobkyní vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá.
15. Dovolatelka dále předkládá dovolacímu otázku, (ii) zda je možné provést jednostranné započtení pohledávek žalované vůči žalobkyni za situace, kdy je ve smlouvě uvedeno, že zápočet je možný pouze v případě zjištění pochybení ve vyúčtování, přičemž v této souvislosti poukazuje na vyhlášku č. 618/2006 Sb., jež v čl. 4 odst. 8 její přílohy předpokládá provedení kontroly dle § 42 zákona č. 48/1997 Sb.
16. Rovněž tuto otázku již dovolatelka Nejvyššímu soudu předložila k vyřešení ve shora zmíněném řízení, přičemž dovolací soud uzavřel, že dovolatelka při formulaci otázky vychází z předpokladu, že ve smlouvě bylo započtení sjednáno pouze pro případ pochybení při vyúčtování, které předpokládá provedení kontroly dle § 42 zákona č. 48/1997 Sb., přičemž ke kontrole nedošlo. Takovéto skutkové zjištění však odvolací soud neučinil a uvedená otázka vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu a že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto nemůže založit v dovolání formulovaná otázka, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019).
17. Dovolatelka namítá, že (iii) napadená rozhodnutí odporují závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2785/08, a ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, podle nichž musí státní regulace, která vychází ze zohlednění výše vybraného pojistného, výše nákladů při poskytování zdravotní péče a dalších faktorů, zohlednit i možnost tvorby zisku a zároveň právo vlastnit majetek.
18. Odvolací soud však při svém právním posouzení věci nevycházel ze skutkového stavu, podle něhož by úhradovým dodatkem stanovený objem zdravotní péče znamenal pro dovolatelku nemožnost dosáhnout zisku.
19. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, podle kterého tvrzení dovolatelky o tom, že stanovený objem zdravotní péče pro ni znamenal nemožnost dosáhnout zisku (resp. že by nepřiznání úhrady v požadovaném rozsahu bylo pro ni „likvidační“), bylo uplatněno v odvolacím řízení nově, a tedy v rozporu s § 205a o. s. ř. Odvolací soud tak s ohledem na pravidla tzv. neúplné apelace k tomuto tvrzení dovolatelky nepřihlížel. Nad rámec toho pak odvolací soud poznamenal, že žalobkyně ani netvrdí takové okolnosti, které by mohly odůvodnit výjimečné překročení smluvně dohodnutého (či vyhláškou stanoveného) objemu zdravotní péče. Takovými výjimečnými okolnostmi jsou v souladu s judikaturou ústavního soudu například nárůst počtu pacientů dané pojišťovny či mimořádné události jako hromadné nehody, přírodní katastrofy apod. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13). Odvolací soud tak vycházel z toho, že se žalobkyně svojí žalobou domáhala vyšší úhrady pouze na základě argumentu, že poskytla-li zdravotní péči hrazenou z prostředků veřejného zdravotního pojištění odůvodněně (lege artis), průkazně ji zdokumentovala a řádně vyúčtovala, má právo na její úhradu bez zřetele na limity určené úhradovými vyhláškami.
20. Dovolatelka tedy při uplatnění této otázky v dovolacím řízení vychází z odlišného skutkového stavu, než z jakého vyšel vzhledem k pravidlům tzv. neúplné apelace podle § 205a o. s. ř. při právním posouzení věci odvolací soud. Jestliže odvolací soud nezohlednil tvrzení dovolatelky o tom, že v předmětném období nebyla schopna dosáhnout zisk (resp. že by nepřiznání úhrady v požadovaném rozsahu bylo pro ni „likvidační“), pak na otázce dovolatelky založené na jejím vlastním skutkovém tvrzení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a tato otázka proto přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého přípustnost dovolání nemůže založit otázka, která vychází z odlišných skutkových zjištění, než která učinil odvolací soud (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3492/2021, či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
21. K námitce, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 205a o. s. ř. o pravidlech tzv. neúplné apelace dovolatelka ve svém dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolací soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu (pouhé vymezení dovolacího důvodu) ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019, a ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3491/2022).
22. Dovolatelka dále rozporuje (iv) platnost jednostranného zápočtu učiněného žalovanou, který dle jejího názoru nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro jednostranné započtení, a to určitost a splatnost pohledávek žalované, čímž se odvolací soud dle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozsudkem ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, a rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněným pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V této souvislosti dále dovolatelka namítá, že se ze strany žalované jedná o pohledávky fiktivní a tyto pohledávky „neměly povahu účetního dokladu“ a byly tedy nejisté a neurčité.
23. Tato otázka přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení otázky započtení nejistých a neurčitých pohledávek od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Názor dovolatelky, že o pohledávky nejisté a neurčité se jedná tehdy, „nemají-li povahu účetních dokladů“, z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neplyne.
24. Dovolatelka namítá rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněným pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť dle tohoto rozsudku je neurčitou či nejistou pohledávkou taková pohledávka, která není bez dalšího akceptována. Takový závěr ovšem z uvedeného rozsudku nevyplývá, když tento rozsudek výslovně uvádí, že za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále vyplývá, že pohledávka je objektivně sporná, pokud proti ní má žalobce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, uveřejněný pod číslem 23/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
25. V projednávané věci se jednalo o přeplatky za úhrady zdravotních služeb, které vyplývaly z úhradového mechanismu plynoucího z dodatku uzavřeného mezi žalovanou a žalobkyní, přičemž žalobkyni bylo zaslanými dopisy oznámeno, jaké pohledávky vůči jakým pohledávkám a v jaké výši budou (byly) započteny. Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že se nejedná o pohledávky nejisté či neurčité.
26. Pokud žalobkyně namítá, že se jedná o fiktivní pohledávky a nikoliv pohledávky skutečné, rozporuje ve skutečnosti svojí argumentací v dovolání skutkový stav tak, jak jej zjistil odvolací soud. Jak uvedeno již shora, dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a není již oprávněn skutkový stav zjišťovat sám, proto námitky týkající se skutkového stavu přípustnost dovolání založit nemohou.
27. Odvolací soud se existencí a povahou jednotlivých pohledávek žalované v napadeném rozhodnutí podrobně zabýval i po právní stránce, přičemž odkázal i na další rozhodnutí, jimiž již byla tato námitka žalobkyně opakovaně vypořádána. Dovolatelka v tomto rozsahu pouze polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by v dovolání vymezila splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018).
28. Rozporuje-li dovolatelka ve svém dovolání správnost právního posouzení promlčení nároků za roky 2011 až 2014, nepředkládá v této souvislosti dovolacímu soudu k vyřešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, když prostřednictvím své argumentace pouze polemizuje se závěry učiněnými odvolacím soudem. Dovolatelka v této souvislosti neuvádí, jakým způsobem se měl odvolací při právním posouzení promlčení jednotlivých nároků odchýlit od konkrétní ustálené rozhodovací praxe, když pouze odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, jenž však řešil (pouze) otázku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
29. Stejný závěr platí i ve vztahu k tvrzenému nároku žalobkyně na bonifikace, když dovolatelka nepřekládá dovolacímu soudu k vyřešení žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, přičemž uvádí pouze úvahy o možné důvodnosti svého nároku podle zákona č. 48/1997 Sb.
30. Dovolatelka konečně namítá, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval některými námitkami, které žalobkyně v řízení vznesla. Touto námitkou dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemohou založit námitky týkající se vad řízení, neboť takovými námitkami není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není.
31. Nejvyšší soud pro úplnost podotýká (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 76/2017), že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
32. Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě dovolatelky nebyly.
33. Rovněž námitka dovolatelky o nedostatku protokolu z jednání před odvolacím soudem ve smyslu § 40 o. s. ř. je námitkou vady odvolacího řízení, k níž dovolací soud v projednávané věci ze shora uvedených důvodů nemůže přihlížet.
34. Z výše uvedeného plyne, že dovolání zčásti neobsahuje zákonem stanovené náležitosti a ve zbývajícím rozsahu nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř., proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
35. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 4. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu