Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala, o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. Davidem Karabcem, MPA, LL.M., advokátem, sídlem Na Spojce 610/6, Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2025, č. j. 7 To 105/2024-2699, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 6. 12. 2024, č. j. 16 T 98/2024-2529, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11, 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodl tak, že podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu zajistil peněžní prostředky nacházející se na dvou bankovních účtech stěžovatele, jakožto náhradní hodnotu, a to až do výše 6.699.255 Kč, neboť nelze zajistit věc, která je výnosem nebo nástrojem trestné činnosti. Stěžovatel je trestně stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 7. 2016, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu. Stěžovateli je kladeno za vinu, že uvedenou trestnou činností dlouhodobě získával majetkový prospěch, a to v minimální výši 7.679.261 Kč.
3. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu stížností, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") tak, že ji jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel namítá, že vrchní soud se nedostatečně zabýval skutkovými otázkami uvedenými v usnesení krajského soudu, jejichž nepravdivost stěžovatel namítal. Tím vrchní soud poškodil stěžovatele i jeho rodinu, neboť na účtech stěžovatele se nacházejí toliko finanční prostředky ze sociálních dávek poskytovaných stěžovateli či jeho rodinným příslušníkům a dále pak finanční prostředky zasílané rodinnými příslušníky na podporu stěžovatele a jeho rodiny. Stěžovatel nemá žádné další příjmy a blokací těchto účtů se ocitl v naprosté existenční nouzi, neboť jinými účty nedisponuje.
5. Vrchní soud dle námitek stěžovatele nepostupoval v souladu s § 147 odst. 1 trestního řádu a založil své rozhodnutí toliko na neověřených závěrech převzatých od krajského soudu. Stěžovatel je spolu se svou rodinou vystaven účelovému strádání a trýzni a je přímo ohrožen na životě a zdraví. Vrchní soud v napadeném usnesení vůbec nepřihlížel ke stěžovatelovým důkazům anebo nevyčerpal jejich obsah. Takto stěžovatel rozporuje skutečnosti uvedené v napadeném rozhodnutí, např. že za rok 2024 byly na účet stěžovatele připsány finanční prostředky ve výši 577.642 Kč, kdy toliko 40.700 Kč bylo určeno pro insolvenční řízení. Stěžovatel uvádí, že jeho matka zasílá na jeho účet částku ve výši 12.173 Kč měsíčně, což je její starobní důchod. Stěžovatel podrobně vysvětluje, jakým způsobem hospodaří se svými bankovními účty. Stěžovatel dále uvádí, že je finančně zcela závislý na svém invalidním důchodu, příspěvku na péči a mobilitu, na bydlení a přídavcích na děti. Tyto finanční prostředky však nemohou pokrýt potřeby jeho rodiny, a tudíž je odkázán na pomoc ze strany své matky a otce své manželky. Všechny tyto prostředky dohromady činí částku ve výši několika set tisíc korun, nicméně ani to není pro stěžovatele dostatečné, neboť např. v roce 2024 se mu porouchalo vozidlo a oprava včetně pravidelné údržby stála několik set tisíc korun. Stěžovatel uzavírá, že vrchní soud podrobněji nezkoumal finanční toky, nedotázal se stěžovatele na původ finančních prostředků a uchýlil se k domněnkám, na základě nichž vydal protiústavní rozhodnutí, které navíc bylo vydáno až po 14 letech od zahájení trestního stíhání a jeví se jako šikanózní.
6. Stěžovatel dále uvádí, že se soudy měly zabývat otázkou, zda nedošlo k promlčení této trestní věci, což měl učinit krajský soud v rámci předběžného projednání obžaloby, což však krajský soud neučinil a nařídil hlavní líčení. Krajský soud tuto otázku ignoruje stejně tak jako ji ignoroval v přípravném řízení státní zástupce. Stěžovatel takto namítá i postup státního zástupce, který údajně stěžovateli neustále vyhrožoval vazebním stíháním, zakazoval mu jeho ošetřujícího lékaře a odmítal akceptovat lékařské zprávy. Krajskému soudu stěžovatel taktéž vytýká, že 12 hodin po obdržení obžaloby rozeslal pochybný znalecký posudek vyhotovený v přípravném řízení k osobě stěžovatele na všechny státní instituce a soudy, ačkoliv mu muselo být zřejmé, že je zjevně chybný. Tímto se konkrétní osoby dle náhledu stěžovatele dopustily trestného činu podle § 329 trestního zákoníku. Krajský soud taktéž po podání obžaloby nesplnil vůči stěžovateli jako obžalovanému žádnou z povinností soudu podle pravidel stanovených v trestním řádu.
7. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, jakož i Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Praze, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti stěžovatele.
8. Krajský soud uvedl, že ve věci probíhá hlavní líčení. K napadeným rozhodnutím uvedl, že řízení o nich bylo vedeno korektně a nestranně; účastník si není vědom, a to i s ohledem na vysokou aktivitu obhajoby, žádných pochybení.
9. Vrchní soud uvedl, že ústavní stížnost předkládá zkreslený obraz přezkumné činnosti účastníka a opomíjí některé podstatné skutečnosti vyplývající ze spisu. Účastník totiž nepřevzal závěry krajského soudu bez dalšího, ale sám provedl dokazování, kdy si vyžádal úplné výpisy obou bankovních účtů stěžovatele, rozhodnutí o všech přiznaných dávkách a ověřil si údaje týkající se insolvenčního řízení.
10. Vrchní soud zdůraznil, že zajištění se týká tzv. náhradní hodnoty, tj. je připuštěno výslovně i postižení majetku legálního původu, odpovídá-li hodnotě výnosu z trestné činnosti. Vrchní soud se zabýval i tím, zda lze na účtech stěžovatele identifikovat jednotlivé chráněné dávky. Takto účastník zjistil, že na účty docházely taktéž různé pravidelné platby od třetích osob ve významné výši a neidentifikovatelné platby prostřednictvím složenek. Tvrzení stěžovatele, že se na účtech nacházejí pouze sociální dávky, je tak v přímém rozporu s výsledky dokazování. Prostředky na účtech byly následně mezi účty převáděny a došlo k jejich naprostému smísení. Účty jako celek tedy nelze ze zajištění vyloučit, neboť by to odporovalo účelu zákona a vedlo k faktické nepostižitelnosti náhradní hodnoty, protože by stačilo pouze smísit prostředky různých povah. Účastník zdůraznil, že stěžovatel má podle § 79f trestního řádu možnost domáhat se vyloučení konkrétních částek ze zajištění. Vrchní soud pak uzavřel, že výsledky dokazování neprokazují, že by byl život stěžovatele a jeho celé rodiny ohrožen v důsledku napadených rozhodnutí. Zajištění náhradní hodnoty se ani nijak neprojevilo na průběhu stěžovatelova insolvenčního řízení.
11. Krajské státní zastupitelství v Praze ani Vrchní státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřily, čímž se vzdaly v souladu s poučením uvedeným ve výzvě Ústavního soudu postavení vedlejších účastníků řízení.
12. Stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu repliku k vyjádření účastníků řízení. Nesouhlasí s obsahem předmětných vyjádření. Vyjádření krajského soudu považuje stěžovatel za účelové, obsahově se jeho argumentace shoduje s ústavní stížností a dále na ni navazuje, když rozporuje trestní řízení jako celek a vyjadřuje se i k probíhajícímu hlavnímu líčení. S vyjádřením vrchního soudu stěžovatel taktéž v žádném případě nesouhlasí. Stěžovatel rozporuje zejména tvrzený podrobný přezkum usnesení krajského soudu a konkrétnost odůvodnění, ve kterém postrádá vypořádání jednotlivých námitek. Stěžovatel dále opakuje svou argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
14. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů či jiných orgánů veřejné moci je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění nástrojů trestné činnosti, výnosů z trestné činnosti či náhradní hodnoty podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03
,
I. ÚS 331/04
,
I. ÚS 155/06
,
I. ÚS 105/07
,
II. ÚS 2475/08
,
IV. ÚS 1935/09
,
IV. ÚS 1054/12
,
II. ÚS 2531/22
,
IV. ÚS 258/22
,
I. ÚS 797/23
a další).
15. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79a a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14
ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275) či nález sp. zn. I. ÚS 1181/21
ze dne 30. 8. 2021]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o "úpravě užívání majetku" podle čl. 1 Protokolu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13
ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429) či nález sp. zn. III. ÚS 24/17
ze dne 14. 11. 2017 (N 210/87 SbNU 429)]. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13
ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 42)].
16. Požadavky, které jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud zformuloval do následujících tří tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
17. Vychází-li Ústavní soud ze stěžovatelovy argumentace, pak je možno konstatovat, že stěžovatel namítá porušení podmínky existence zákonného podkladu a uplatnění svévole. Takto stěžovatel argumentuje nedostatečně zjištěným skutkovým stavem týkajícím se jeho bankovních účtů, na nichž byly finanční prostředky napadenými rozhodnutími zajištěny jako náhradní hodnota. Uvádí, že jde toliko o prostředky pocházející ze sociálních dávek a od rodičů, které slouží k zajištění základních životních potřeb rodiny. Vrchní soud se tudíž těmito námitkami stěžovatele zabýval a provedl za účelem ověření stěžovatelových tvrzení dokazování. Ústavní soud si k této otázce vyžádal vyjádření vrchního i krajského soudu.
18. Vrchní soud v napadeném usnesení shrnul, že za kalendářní rok 2024 byly celkově na bankovní účet stěžovatele připsány finanční prostředky ve výši 577.642 Kč, z toho bylo pro insolvenční řízení určeno toliko 40.700 Kč, tj. měsíčně 3.700 Kč po dobu 11 měsíců, což odpovídá i dokumentaci, kterou si vrchní soud opatřil k průběhu insolvenčního řízení. Stěžovateli bylo v rámci celkové částky připsáno na účet prostřednictvím České pošty, tj. nebylo možno identifikovat odesílatele, celkem 145.168 Kč. Vrchní soud přisvědčil stěžovateli, že na účty mu chodily též sociální dávky, avšak tyto se smísily s dalšími finančními prostředky od třetích osob, které zčásti ani nebylo možno identifikovat.
Vrchní soud postupoval v souladu s § 3 zákona o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a zohlednil tak stěžovatelovy námitky, avšak zdůraznil, že vzhledem ke smísení finančních prostředků, kdy se podle výsledků dokazování na účtech z velké části nacházely finanční prostředky pocházející právě z jiných zdrojů, postupoval vrchní soud v souladu se zásadou přiměřenosti a stížnost stěžovatele po důkladném zvážení zamítl. Vrchní soud uzavřel, že stěžovatel ani jeho rodina nejsou v důsledku napadených rozhodnutí vystaveny strádání a stěžovatel má k dispozici procesní institut ve formě návrhu na vyloučení finančních prostředků vymezených v § 3 odst. 2 písm. a) až d) zákona o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení avšak pouze do výše základní nezabavitelné částky.
19. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí uzavírá, že usnesení krajského soudu obsahovalo jisté deficity v odůvodnění, neboť se nezabývalo konkrétními okolnostmi věci. Tyto vady však napravil ve stížnostním řízení vrchní soud, který k námitkám stěžovatele vedl dokazování, a tudíž napadené rozhodnutí vrchního soudu lze považovat za řádně odůvodněné a prosté svévole, čímž je naplněna jedna ze tří podmínek zmíněných v bodě 16. tohoto usnesení. Další podmínkou formulovanou judikaturou Ústavního soudu v otázce ústavnosti zajištění majetku podle trestního řádu je příslušnost orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, což je podmínka, která byla splněna taktéž a stěžovatel absenci této podmínky ani nenamítal.
Konečně poslední podmínkou je zákonný podklad pro rozhodnutí, které musí naplňovat požadavky čl. 2 odst. 2 Listiny. Tyto námitky jsou i těžištěm ústavní stížnosti. Ústavní soud, byť si je vědom postavení stěžovatele, který je osobou zdravotně indisponovanou, se nicméně domnívá, že vrchní soud naplnil taktéž požadavky zákonnosti svého rozhodnutí, když vycházel z příslušných ustanovení trestního řádu i zákona o výkonu zajištění věcí a majetku v trestním řízení a řídil se ústavně právním imperativem zakotveným v čl.
4 odst. 4 Listiny. Aplikoval tedy zásadu přiměřenosti, když na jedné straně hodnotil smysl a účel zajišťovacího opatření, kterým je snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou (případnou) trestnou činností, a na straně druhé poměřoval oprávněné zájmy a práva stěžovatele a jeho rodiny. V kontextu posuzované věci nelze přehlédnout, že stěžovatel sice deklaruje naprostou existenční nouzi poté, co mu byly zajištěny finanční prostředky napadenými usneseními, avšak zároveň sám ve své ústavní stížnosti např. uvádí náklady toliko na údržbu a opravu automobilu v řádu statisíců korun ročně, což rozhodně nelze považovat za běžnou částku určenou k těmto účelům.
Deklarovaná finanční nouze tudíž v případě stěžovatele zůstává pouhým tvrzením a soudy zásadu přiměřenosti v případě stěžovatele aplikovaly obezřetně. Stěžovatel byl navíc poučen ze strany vrchního soudu, že domnívá-li se, že část finančních prostředků nepodléhá zajištění, je oprávněn se s takovým návrhem obrátit na krajský soud.
20. Jde-li o další námitky stěžovatele, tyto nejsou předmětem tohoto řízení, nýbrž se vztahují k průběhu trestního řízení, resp. nyní probíhajícího hlavního líčení, jako celku a stěžovatel tyto námitky může uplatnit v rámci hlavního líčení, resp. dále v řízení odvolacím či dovolacím.
21. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu