Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Karbanové, zastoupené Mgr. Lukášem Černým, advokátem, sídlem nám. Soukenné 115/6, Liberec, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2957/2024-528 ze dne 27. 11. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 185/2022-298 ze dne 3. 8. 2022, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 C 155/2018-275 ze dne 4. 2. 2022 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2958/2024-526 ze dne 26. 11. 2024, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 193/2024-493 ze dne 25. 7. 2024, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 C 155/2018-472 ze dne 2. 5. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily její základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V červnu 2010 byla proti stěžovatelce nařízena exekuce pro vymožení povinnosti vyklidit byt. Stěžovatelka byt opustila v roce 2013. Exekuční řízení pravomocně skončilo v červenci 2017.
3. Stěžovatelka se žalobou u civilních soudů proti vedlejší účastnici řízení domáhala zaplacení 1 855 000 Kč. Žalovaná částka měla představovat zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, které jí měly vzniknout v důsledku předmětného exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 72 EXE 6642/2010. Stěžovatelka konkrétně požadovala 105 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou exekučního řízení, 1 400 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením nezákonného exekučního řízení a 350 000 Kč jako náhradu majetkové škody.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 ("nalézací soud") stěžovatelčinu žalobu zamítl (ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 4. 2. 2022). Městský soud v Praze ("odvolací soud") prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 3. 8. 2022. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil následovně:
Ohledně nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé exekuční řízení odvolací soud dospěl k závěru, že za plnohodnotnou formu zadostiučinění lze považovat konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, což vedlejší účastnice stěžovatelce již dříve učinila. Podle odvolacího soudu v období od 7. 6. 2010 do 26. 10. 2016 byla délka řízení způsobena v nezanedbatelné míře obstrukčním chováním stěžovatelky, nemohla proto negativně zasáhnout do její psychické sféry; to platí i pro následné období do 13. 10. 2021, kdy exekuční řízení probíhalo výlučně z důvodu procesní aktivity stěžovatelky (bod 15 napadeného rozsudku ze dne 3. 8. 2022).
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že právo stěžovatelky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nezákonně vedeným exekučním řízením, bylo promlčeno. Stěžovatelka se o vzniku nemajetkové újmy dozvěděla z usnesení exekučního soudu ze dne 26. 10. 2016, kterým byl zamítnut návrh na nařízení exekuce proti stěžovatelce jako povinné, respektive z usnesení ze dne 24. 11. 2016, kterým bylo právě zmíněné usnesení zrušeno a řízení bylo zastaveno. Stěžovatelka na obě usnesení reagovala podáním ze dne 9. 12. 2016, nejpozději v ten den se proto dozvěděla o zastavení exekuce a zároveň o vzniklé nemajetkové újmě. Podle odvolacího soudu ode dne 10. 12. 2016 stěžovatelce běžela šestiměsíční promlčecí lhůta, která skončila dne 12. 6. 2017; stěžovatelka uplatnila předběžně svůj nárok u vedlejší účastnice až dne 26. 1. 2018 (bod 16 tamtéž).
Podle odvolacího soudu nalézací soud žalobu řádně zamítl rovněž ohledně nároku na náhradu majetkové škody; stěžovatelka totiž tento nárok i přes výzvu soudu nedoplnila (nekonkretizovala) [bod 18 tamtéž].
5. Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu brojila dovoláním; požádala přitom o osvobození od soudních poplatků za dovolací řízení. Nalézací soud řízení o této žádosti stěžovatelky zastavil a odvolací soud uvedené rozhodnutí potvrdil (viz ústavní stížností napadená usnesení ze dne 2. 5. 2024 a ze dne 25. 7. 2024).
6. Nejvyšší soud dovolání v meritu věci odmítl jako nepřípustné ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 27. 11. 2024). Stěžovatelčino dovolání ve věci zastavení řízení o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. (ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 26. 11. 2024).
7. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně:
Stěžovatelka namítá, že soudy dospěly k protiústavnímu závěru o promlčení jejího práva na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné vedení exekuce, neboť chybně stanovily počátek lhůty k jeho uplatnění. Podle soudů se stěžovatelka dozvěděla o nemajetkové újmě již doručením nepravomocného usnesení o zastavení exekuce ze dne 26. 10 2016, ačkoliv exekuční řízení bylo pravomocně zastaveno až 26. 7. 2017. Soudy protiústavně pominuly, že proti usnesení o zastavení exekuce podala odvolání nejen stěžovatelka jako povinná, ale současně také oprávněná protistrana.
Právní nejistota stěžovatelky neskončila v říjnu 2016, jelikož exekuční řízení dále probíhalo, a to nikoliv jen z důvodu procesní aktivity stěžovatelky (jak soudy svévolně dovodily). Podá-li odvolání i protistrana, je zjevné, že výsledek řízení je stále nejistý, a to minimálně v otázce náhrady nákladů řízení. Soudy ostatně za pravomocné skončení exekuce označují den 26. 7. 2017, je proto nelogické a nespravedlivé, že lhůtu k uplatnění nároku počítají od jiného data.
Závěr soudů o promlčení odporuje § 8 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož je podmínkou pro uplatnění nároku z nezákonného rozhodnutí okamžik nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno; v případě stěžovatelky šlo o pravomocné zastavení exekuce. Soudy zkrátily promlčecí lhůtu nároku o více než 7 měsíců. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2485/2013 ze dne 10. 2. 2014, z něhož přímo vyplývá, že "[p]ředpoklad odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o nařízení exekuce je splněn až v okamžiku nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce. Poškozenému nemůže začít běžet promlčecí doba dříve než ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce, přestože se subjektivně o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, mohl dozvědět již dříve". Ke shodnému závěru podle stěžovatelky dospívá i komentářová literatura. Nejvyšší soud dovolání protiústavně odmítl; odvolací soud nadto rozhodl bez nařízení jednání.
Stran rozhodnutí ve věci osvobození od soudních poplatků stěžovatelka jednak namítá, že ji odvolací soud nesprávně poučil o možnosti podat dovolání, dále tvrdí, že napadená usnesení byla svévolná. Nalézací soud zastavil řízení z formálního důvodu, že o návrhu stěžovatelky bylo již rozhodnuto (stěžovatelka byla dříve osvobozena v rozsahu 75 %), aniž řádně zvážil podstatnou změnu majetkových poměrů, kterou stěžovatelka řádně doložila (snížení důchodu, růst cen, zvýšení daně z nemovitosti a další mimořádné výdaje).
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
10. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je opakovaná polemika se závěrem civilních soudů o okamžiku počátku šestiměsíční promlčecí lhůty. Nejvyšší soud podle Ústavního soudu v napadeném usnesení ústavně konformně odůvodnil, proč se podle něj odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury. Ústavní soud nemá z ústavního hlediska co vytknout závěru soudů, podle kterého se o vzniku tvrzené újmy stěžovatelka dozvěděla (nejpozději) v okamžiku, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí, z něhož bylo patrné, že oprávněná vzala svůj návrh na nařízení exekuce zpět a že vůči stěžovatelce exekuce nakonec nařízena nebude, tedy z rozhodnutí, jímž bylo řízení o návrhu na nařízení exekuce zastaveno (viz bod 16 napadeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. 8. 2022 a bod 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024).
11. Namítá-li stěžovatelka, že byla v nejistotě z důvodu podání odvolání ze strany oprávněné a že odvoláním proti prvostupňovému usnesení o zastavení exekuce pouze uplatňovala své základní právo na přístup k soudu, lze pouze uvést, že je primárně v kompetenci Nejvyššího soudu sjednocovat výklad zákonných podmínek uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. V tomto ohledu není dostačující, že stěžovatelka poukazuje na rozpor zmíněného závěru s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu či s komentářovou literaturou.
12. Zjevně neopodstatněné jsou rovněž námitky stěžovatelky ohledně protiústavnosti rozhodnutí soudů ve věci osvobození od soudního poplatku. Jak vyplývá z napadeného usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 7. 2024, soudní poplatek za dovolání snížený o 75 % činí 3 500 Kč a jde tak o částku tzv. bagatelního charakteru. Napadená rozhodnutí přitom nelze označit za ústavně excesivní, jelikož soudy svůj závěr o absenci podstatné změny poměrů u stěžovatelky řádně odůvodnily. Za podstatný Ústavní soud považuje především závěr odvolacího soudu, že existence dluhů či exekucí sama o sobě není důvodem pro osvobození od soudních poplatků (viz bod 8).
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu