USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 581/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 855 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 155/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2022, č. j. 28 Co 185/2022-298,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2022, č. j. 42 C 155/2018-275, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 855 000 Kč (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 166,70 Kč (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 8. 2022, č. j. 28 Co 185/2022-298, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 1 855 000 Kč se žalobkyně po žalované domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a jako náhrady škody, které jí měly vzniknout v důsledku řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 72 EXE 6642/2010 (dále jen „posuzované řízení“) s tím, že za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky tohoto řízení požadovala částku 105 000 Kč, za nemajetkovou újmu spočívající v dlouhodobém nezákonném exekučním řízení částku 1 400 000 Kč a za blíže nespecifikovanou majetkovou škodu pak částku 350 000 Kč.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo proti rozhodnutí ve věci samé, tedy proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. V dovolání žalobkyně vymezila otázku posouzení námitky promlčení s ohledem na jí tvrzené uznání dluhu, jíž měl odvolací soud posoudit v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu označenou v bodě 13 dovolání (správně má být uvedeno 12; pozn. Nejvyššího soudu), a dále namítala, že se odvolací soud odchýlil od v bodě 14 dovolání uvedené judikatury Nejvyššího soudu tím, že rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv se ukázalo, že účastník řízení dosud nesplnil povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní. Předmětem řízení pak žalobkyně učinila tři odlišné nároky, jež byly zamítnuty každý z jiného důvodu, a to (1) nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky předmětného řízení ve výši 105 000 Kč, jenž byl zamítnut, neboť odvolací soud považoval za dostatečnou formu satisfakce za tuto újmu již žalovanou poskytnuté konstatování porušení práva, (2) nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nezákonném exekučním řízení ve výši 1 400 000 Kč, který byl zamítnut s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení ze strany žalované, a dále (3) nárok na náhradu škody ve výši 350 000 Kč, jenž byl zamítnut z důvodu, že žalobkyně i přes výzvy soudu prvního stupně v tomto směru neunesla břemeno
tvrzení a břemeno důkazní. Tyto samostatné nároky a jejich odlišné právní posouzení však žalobkyně v dovolání nerozlišuje.
6. Pokud jde o otázku posouzení námitky promlčení s ohledem na žalobkyní tvrzené uznání dluhu, tak ve vztahu k prvnímu a třetímu nároku tato námitka přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí ve vztahu k těmto dílčím nárokům nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), poněvadž tyto nároky byly zamítnuty z jiného důvodu, než s ohledem na posouzení námitky promlčení.
Tato otázka pak nezakládá přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. ani ve vztahu ke druhému nároku, jenž byl zamítnut s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Jako druhý nárok uplatnila žalobkyně v řízení nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nezákonném vedení exekučního řízení, tedy řízení o nařízení exekuce vůči ní, ve výši 1 400 000 Kč. Ve vztahu k tomuto nároku tudíž odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu odvozoval počátek běhu subjektivní promlčecí doby dle § 32 odst. 3 věta první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), od okamžiku, kdy se žalobkyně o vzniku nemajetkové újmy dozvěděla, tedy ode dne, kdy se dozvěděla, že v jejích poměrech nastaly nepříznivé důsledky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014, nebo ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012). Závěr odvolacího soudu, že o vzniku tvrzené újmy se žalobkyně dozvěděla (nejpozději) v okamžiku, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí, z nějž bylo patrné, že oprávněná vzala svůj návrh na nařízení exekuce zpět a že vůči žalobkyni exekuce nakonec nařízena nebude, tedy z rozhodnutí, jímž bylo řízení o návrhu na nařízení exekuce zastaveno, k čemuž došlo dne 28. 11. 2016, je tedy s výše uvedenou judikaturou v souladu. Zcela nepřípadné jsou v tomto směru poukazy žalobkyně na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k posouzení, kdy dochází k ukončení řízení pro účely posouzení nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení [a to na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Stanovisko“), a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3968/2015], neboť druhý nárok představuje zcela jiný druh požadavku (nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení uplatnila žalobkyně jako nárok č. 1 a ten nebyl zamítnut s ohledem na promlčení, nýbrž z důvodu, že žalovaná již přiměřenou formu satisfakce žalobkyni poskytla), u něhož pro účely posouzení počátku, příp. konce běhu promlčecí doby nemá okamžik pravomocného skončení posuzovaného řízení právní význam.
S právním posouzením druhého nároku se pak žalobkyně rovněž míjí, pokud poukazuje na žalovanou poskytnuté konstatování porušení práva jako na uznání dluhu ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nezákonném exekučním řízení, neboť toto konstatování se vztahovalo ke zcela odlišnému požadavku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku předmětného řízení (1. nárok). Naopak existenci druhého žalobkyní uplatněného nároku žalovaná od počátku popírala a namítala jeho promlčení. Staví-li tedy žalobkyně svou námitku nesprávného posouzení otázky promlčení druhého nároku na tom, že žalovaná měla tento nárok uznat, tak tato skutečnost ze skutkových zjištění soudů neplyne.
Žalobkyně tudíž konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a tato její námitka tedy ani v tomto směru nemůže přípustnost dovolání založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
7. Ani druhá procesní námitka přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť jejím prostřednictvím žalobkyně namítá existenci zmatečnostní vady dle § 229 odst. 3 o. s. ř., tedy že jí nesprávným postupem odvolacího soudu (nenařízením a rozhodnutím bez ústního jednání) byla odňata možnost jednat před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, a ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 29 Cdo 373/2002). Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. však nelze dovolání podat z důvodu vad uvedených mimo jiné v § 229 odst. 3 o.
s. ř. Navíc žalobkyní uváděná judikatura Nejvyššího soudu (a to rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, a ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003) se věnuje zcela jiné právní otázce, a to poučovací povinnosti soudu dle § 118a o. s. ř. (nikoliv tedy možnosti odvolacího soudu rozhodovat bez nařízení jednání) a zcela nepřípadný je i odkaz na § 115 odst. 1 o. s. ř. (povinnost soudu prvního stupně nařídit k projednání věci jednání, výjimky z níž jsou stanoveny v § 115a o.
s. ř.; poznámka Nejvyššího soudu), neboť soud prvního stupně v dané věci jednání konal a žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazních návrhů dle § 118a o. s. ř. vyzval a v potřebném rozsahu ji i poučil. Bez jednání rozhodl až odvolací soud, jenž se v tomto směru řídil § 214 o. s. ř., který upravuje podmínky, za nichž lze rozhodnout bez jednání v odvolacím řízení, jenž se od § 115a o. s. ř. liší.
8. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu