Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Lucie Kratochvílové, 2) MUDr. Pavla Diviše, 3) Martina Štochla, 4) Sylvy Trambové, 5) Jozefa Pálfyho a 6) Vlasty Pálfyové, všichni zastoupeni Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2024 č. j. 28 Co 2/2021-3090, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") výrokem I. rozsudku ze dne 20. 8. 2020 č. j. 12 C 198/2009-1462, ve znění opravných usnesení ze dne 19. 12. 2022 č. j. 12 C 198/2009-2296 a ze dne 21. 12. 2023 č. j. 12 C 198/2009-2524 (dále jen "usnesení okresního soudu") rozhodl tak, že žalobu, kterou se žalobci a) - ddd) [celkem bylo žalobců 55; stěžovatelé 1) - 6) vystupovali v řízení před obecnými soudy jako žalobci e), m), s), u), mm), nn)] vůči žalovaným 1 - 249 se domáhali zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví pozemku p. č. X, zastavěná plocha a nádvoří, a budovy bez čísla popisného nebo evidenčního, stavby občanského vybavení, nacházející se na pozemku p. č. X v k. ú. J. (dále jen "předmětná nemovitost"), zamítl. Výrokem II. uvedeného rozsudku uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 3 814 694 Kč. Výrok I. napadeného rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že k okamžiku rozhodnutí nebyli všichni zapsaní podíloví spoluvlastníci předmětné nemovitosti účastníky řízení, což založilo takový nedostatek věcné legitimace, pro který nebylo možné žalobě vyhovět. Výrok II. napadeného rozhodnutí okresní soud odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zásadou úspěchu ve věci.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 21. 12. 2023 č. j. 12 C 198/2009-2524 bylo mj. rozhodnuto o zrušení napadeného rozhodnutí a o zastavení řízení ve vztahu k žalobcům o), t), gg), kk) a bbb) a ve vztahu k žalovaným 55), 63), 77), 103), 127), 129), 199) a 230), kteří zemřeli po vyhlášení napadeného rozhodnutí a v době jejich úmrtí již nebyli spoluvlastníky předmětné nemovitosti. Zároveň bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá vůči druhé procesní straně právo na náhradu nákladů řízení.
4. Proti rozsudku okresního soudu podali žalobci zastoupení Mgr. Jiřím Kokešem odvolání. Proti uvedenému rozhodnutí okresního soudu se odvolala i žalobkyně ww), která mj. uvedla, že spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech nikdy nevlastnila a také se nikdy nestala účastníkem probíhajícího řízení. Podáním ze dne 22. 10. 2020 vzala žalobkyně ww) žalobu z těchto důvodů zpět. Podáním ze dne 23. 11. 2020 se proti rozhodnutí okresního soudu odvolala též žalobkyně ff). Uvedla, že k podání žaloby nikdy neudělila plnou moc, nestala se tedy účastníkem řízení.
V průběhu odvolacího řízení vzali žalobci zastoupení Mgr. Jiřím Kokešem (tedy i stěžovatelé) dne 9. 1. 2024 žalobu zpět s odůvodněním, že žalobci a žalovaní již nedisponují spoluvlastnickými podíly k nemovitosti, která je předmětem žaloby, a tedy, že v důsledku změny spoluvlastnických vztahů odpadl předmět řízení. Uvedli, že mají za to, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu by žádnému z účastníků neměla být přiznána náhrada nákladů řízení, a to právě z toho důvodu, že předmět řízení odpadl z důvodu plynutí času, což nemůže jít k tíži těm účastníků, kteří spor nevyvolali.
Žalovaní přitom před podáním žaloby neprojevili snahu spor řešit smírně. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozsudek okresního soudu ve znění opravných usnesení ve vztahu mezi žalobci a) - n), p) - s), u) - ff), hh) - jj), 11) - aaa), ccc) a ddd) a žalovanými 1. - 54., 56. - 62., 64. - 76., 78. - 102., 104. - 126., 128., 130. - 198., 200. - 229., 231. - 249. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.).
5. Jde-li o náklady řízení, kterých se podaná ústavní stížnost týká, krajský soud o nich rozhodl tak, že ve vztahu mezi žalobci a) - n), p) - s), u) - ff), hh) - jj), 11) - aaa), ccc) addd) a žalovanou 200. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani před krajským soudem (výrok II.). Ve vztahu mezi žalobkyní ff) a žalovanými 1. - 54., 56. - 62., 64. - 76., 78. - 102., 104. - 126., 128., 130. - 198., 201. - 229., 231. - 249. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani před krajským soudem (výrok III.).
Dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem g) a žalovanými 1. - 54., 56. - 62., 64. - 76., 78. - 89., 90. - 102., 104. - 126., 128., 130. - 198., 201. - 229., 231. - 249. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani před krajským soudem (výrok IV.). Ve vztahu mezi žalobci a) - n), p) - s), u) - ee), hh) - jj), 11) - aaa), ccc) a ddd) a žalovanými 3., 11., 25., 26., 31., 47., 58., 59., 72., 85., 86., 90., 91., 165., 176., 177., 180. a 229. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani před krajským soudem (výrok V.).
Dále rozhodl, že žalobci a) - f), h) - n), p) - s ), u) - ee), hh) - jj), ll) - aaa), ccc) a ddd) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným 1., 2., 4. - 10., 12. - 24., 27. - 30., 32. - 46., 48. - 54., 56., 57., 60. - 62., 64. - 71., 73. - 76., 78. - 84., 87. - 89., 92. - 102., 104. - 126., 128., 130. - 164., 166. - 175., 178., 179., 181. - 198., 201. - 228., 231. - 249. oprávněným společně a nerozdílně na nákladech řízení před okresním soudem částku ve výši 1 026 201 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 8 712 Kč (výrok VI.).
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že pro zpětvzetí žaloby ve smyslu § 96 a násl. o. s. ř. se rozhodli zejména z toho důvodu, že u některých účastníků řízení odpadl předmět řízení, a to i zapříčiněním samotných žalovaných, když převážná většina spoluvlastnických podílů na výše specifikované nemovitosti byla na základě kupních smluv s městysem J. převedena na tuto obec. Krajský soud však v napadeném rozhodnutí tuto skutečnost nezohlednil. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že "nelze mít za to, že by předmět řízení odpadl z důvodu plynutí času - nemovitost i v době rozhodování odvolacího soudu existuje a existující spoluvlastnictví by tedy v obecné rovině bylo stále možné zrušit a vypořádat", neboť bylo v zájmu všech účastníků na základě podání žaloby rozhodnout o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, když žalovaní nedali žalobcům, a tedy i stěžovatelům, žádnou možnost uzavřít věc smírným řešením. Předmětem řízení tedy bylo zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vůči všem konkrétním spoluvlastníkům, kteří svým jednáním vůči žalobcům zapříčinili zahájení řízení u okresního soudu, neboť před podáním žaloby neprojevili zájem řešit věc smírnou cestou, naopak do jisté míry si šikanózním způsobem vynucovali výkon práva na užívání příslušných prostor.
7. Tyto skutečnosti podle stěžovatelů se zřetelem na judikaturu Ústavního soudu nasvědčují tomu, že soudy v předmětné věci neměly žalobcům, a tedy ani stěžovatelům, nákladovou povinnost stanovit. U některých spoluvlastníků (u žalobců, ale především u žalovaných) došlo k prodeji jejich podílů na výše specifikované nemovitosti. Proto postupně zanikal jejich podíl na nemovitosti a odpadal tak předmět sporu. I na uvedený případ pamatuje rozhodovací praxe Ústavního soudu, která dospěla k závěru, že "pokud odpadne předmět sporu v důsledku uplynutí času, nemohou se nepříznivé majetkové důsledky vyvolané tímto sporem dotknout toho účastníka řízení, který svým procesním úkonem spor nevyvolal" [srov. usnesení ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 563/01 (U 8/30 SbNU 519), nález ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 682/20 (N 142/100 SbNU 552), nález ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19 (N 211/97 SbNU 260), či nález ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 645/20 (N 136/100 SbNU 499); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Napadené rozhodnutí krajského soud tak bylo pro stěžovatele překvapivé, neboť bylo v rozporu s jejich legitimním očekáváním. Překvapivost rozhodnutí podle stěžovatelů spočívá ve výše uvedených skutečnostech, vzhledem k judikatuře Ústavního soudu, ale i s ohledem na usnesení krajského soudu ze dne 17. 11. 2017 č. j. 30 Co 8/2017-1212 předcházející napadenému rozhodnutí, v němž je mj. uvedeno, že "poté je ve věci zapotřebí urychleně nařídit jednání a co nejdříve rozhodnout, když při uvedeném množství účastníků narůstá riziko dalších změn okruhu účastníků řízení z důvodu úmrtí, zániku, převodu či přechodu spoluvlastnického podílu apod. Odvolací soud přitom připomíná, že řízení je vedeno pod dobu déle než 7 let a prozatím proběhlo pouze jedno jednání, aniž byla žaloba věcně projednána". V citovaném usnesení krajský soud rovněž uvedl, že "je na soudu I. stupně, aby si vyjasnil, kdo je aktuálně účastníkem tohoto řízení (tuto povinnost nemůže přenášet na účastníky, jak několikrát v řízení činil, případně aby rozhodl dle § 107 o. s. ř. či poučil žalobce ve smyslu § 107 o. s. ř." Okresní soud i krajský soud však tuto povinnost přenesly na žalobce, a tedy i na stěžovatele, což bylo i důvodem původního zamítnutí žaloby okresním soudem. Tímto postupem okresní soud ignoroval závazný pokyn krajského soudu, a "nevyjasněné účastníky řízení tak připsal k tíži žalobcům". Uvedený postup okresního soudu krajský soud napadeným rozhodnutím schválil, čímž zpochybnil své předchozí usnesení.
9. Stěžovatelé dovozují, že krajský soud v předmětné věci své povinnosti přesunul na stěžovatele, když jim stanovil povinnost k náhradě nákladů řízení vůči žalovaným. Ve svém rozhodnutí uvedl, že "vyhovět žalobě tedy nelze primárně z důvodu nesprávného okruhu účastníků, což však nelze klást k tíži nikomu jinému, než žalobcům...". K tomuto závěru dospěl krajský soud i přes to, že sám dříve deklaroval, že to byl právě okresní soud, který se měl s otázkou účasti některých osob na řízení vypořádat. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, jakož i na rozhodovací praxi Ústavního soudu, stěžovatelé dovozují, že na základě chování žalovaných, ale i příslušných soudů, nelze břemeno spočívající v nákladech za oprávněné uplatňování jejich nároku přesouvat na stěžovatele [srov. nález ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 3202/20 (N 191/109 SbNU 54)].
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ve vztahu k výrokům II. až VI. usnesení krajského soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněnými stěžovateli, jež byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [podle § 238 odst. 1 písm. h) není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení].
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. V ústavní stížnosti stěžovatelé brojí proti nákladovým výrokům usnesení krajského soudu. Namítají, že krajský soud nesprávně posoudil otázku zavinění na zastavení řízení a uložil jim povinnost nahradit žalovaným náklady (prvostupňového) řízení. Krajský soud měl podle stěžovatelů rozhodnout, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to s ohledem na nepřiměřenou délku řízení a na individuální okolnosti daného případu.
15. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud, jak plyne z jeho ustálené judikatury, staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, a proto i na něj dopadají požadavky (řádného) spravedlivého procesu [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20 (N 57/105 SbNU 148)].
16. Pochybení při rozhodování o nákladech řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze např. tehdy, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177) nebo nález ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20 (N 174/108 SbNU 120)].
17. V předmětné věci krajský zjistil, že žalovaná 200. dne 25. 4. 2024 zemřela, aniž by se jiná osoba stala jejím nástupcem. Krajský soud proto řízení v souladu s § 107 odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. ve vztahu k ní zastavil a současně ve vztahu k ní zrušil rozsudek okresního soudu. K otázce náhrady nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a neuložil povinnost k náhradě nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť 200. žalované jako non-subjektu případnou povinnost uložit nelze, a žalobcům pak ze stejného důvodu zjevně nelze uložit povinnost hradit náklady tohoto non-subjektu (srov. výroky I. a II. usnesení krajského soudu).
18. Krajský soud dále zjistil, že žalobkyně ff) se nestala účastnicí řízení, neboť neudělila Mgr. Jiřímu Kokešovi plnou moc a nebyla tak splněna podmínka řízení, kterou je existence návrhu. Krajský soud proto vzhledem k tomuto zjištění dospěl k závěru, že je třeba rozhodnout o zastavení řízení v souladu s § 103 a § 104 odst. 2, věty třetí, o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. a o zrušení rozsudku okresního soudu, přičemž v souladu s § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není namístě žádnému z účastníků přiznat náhradu nákladů řízení (srov. výroky I. a III. usnesení krajského soudu).
19. Krajský soud dále zjistil, že žalobce g) vystupuje v rámci řízení též jako 90. žalovaný. Žalobce g) žalobu nepodával, od počátku řízení měl procesní postavení žalovaného. Jako žalobkyně g) byla v žalobě uvedena Blažena Gerlová, která ale v době zahájení řízení (1. 7. 2009) již spoluvlastnicí nemovitosti nebyla, neboť svůj spoluvlastnický podíl předtím převedla na 90. žalovaného. Přesto okresní soud usnesením ze dne 2. 7. 2014 č. j. 12 C 198/2009-901 rozhodl o vstupu 90. žalovaného do řízení na místo původní žalobkyně g). Za této situace krajský soud uzavřel, že správné procesní postavení Václava Veselého je na straně žalované. Zároveň krajský soud tuto procesní situaci samu o sobě považoval za důvod pro aplikaci § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal (srov. výroky I. a IV. usnesení krajského soudu).
20. Krajský soud dále poukázal na to, že žalobkyně ww) vstoupila do řízení podle § 107a o. s. ř. usnesením okresního soudu ze dne 2. 7. 2014 č. j. 12 C 198/2009-901, namísto svých rodičů, původních žalobců. Za situace, kdy sama žalobkyně ani nikdo jiný z účastníků řízení uvedené usnesení nenapadl odvoláním, se tato stala účastníkem řízení, bez ohledu na to, zda byly podmínky uvedeného ustanovení pro její vstup do řízení splněny.
21. Krajský soud v napadeném usnesení přiléhavě poukázal na to, že v posuzovaném případě je podstatné i to, že všichni spoluvlastníci předmětné nemovitosti nejsou účastníky řízení, což bylo ostatně důvodem pro zamítnutí žaloby. Nebylo tomu tak od počátku řízení a účastníkem řízení byla nadto v procesním postavení žalobkyně i Blažena Gerlová. V průběhu řízení převážná část účastníků svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech převedla. Ne ve všech případech však bylo rozhodnuto o vstupu nabyvatele práva do řízení na místo původního účastníka podle § 107a o.
s. ř. O některých návrzích žalobců nebylo rozhodnuto, v případě některých převodů nepodali návrh na postup podle uvedeného ustanovení. Někteří účastníci v průběhu řízení před okresním soudem zemřeli, aniž se okresní soud zabýval tím, zda, případně kdo je jejich procesním nástupcem [např. žalobkyně x), 54., 56. 70., 95. a 102. žalovaní]. Tímto postupem okresní soud jednak zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava, a rovněž nepokračoval v řízení s procesním nástupcem účastníka, který po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (např. 70.
žalovaná, spoluvlastnický podíl po 54. či 56. žalované zdědila dcera). Za této situace by krajskému soudu nezbylo, než rozsudek okresní soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. To by však muselo skončit pravděpodobně zamítnutím žaloby, neboť někteří účastníci zemřeli v průběhu řízení před okresním soudem poté, co svůj spoluvlastnický podíl na nemovitosti převedli na jinou osobu, aniž byl podán návrh na vstup nabyvatele práva do řízení podle § 107a o. s. ř.
22. Podle § 146 odst. 2, věty první, o. s. ř. platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Krajský soud v předmětné věci dovodil, že žalovaní mají v souladu s § 146 odst. 2, věty první, o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, neboť to byli žalobci, kteří nepochybně zavinili, že řízení o jejich návrhu muselo být zastaveno, a to již tím, že vzali žalobu zpět. Krajský soud dospěl k závěru, že okolnosti projednávané věci vylučují, aby snaha o smírné řešení věci či její absence byla jakkoliv relevantní v situaci, kdy se od doby zahájení řízení podstatně změnil jak okruh spoluvlastníků, tak okruh účastníků.
Současně však krajský soud zdůraznil, že nelze mít za to, že by předmět řízení odpadl z důvodu plynutí času - předmětná nemovitost i v době rozhodování krajského soudu existuje a existující spoluvlastnictví k ní by tedy v obecné rovině bylo stále možné zrušit a vypořádat. Krajský soud dovodil, že proto nelze aplikovat závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho usnesení ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 563/01 , jehož se žalobci dovolávali. Stejně tak na projednávanou věc nejsou použitelné jimi označené nálezy Ústavního soudu ze dne 30.
6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 682/20
(N 142/100 SbNU 552) a ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 3778/18
(N 171/96 SbNU 192), neboť v jimi posuzovaných případech bylo žalující straně stranou žalovanou po zahájení řízení plněno. Krajský soud proto dospěl k závěru, že žalobě tak nelze primárně vyhovět z důvodu nesprávného okruhu účastníků, což však nelze klást k tíži nikomu jinému než žalobcům zastoupeným Mgr. Jiřím Kokešem a Mgr. Andreou Tomečkovou. Krajský soud dále vysvětlil, že použít nelze ani žalobci odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19 , neboť ten se tyká rozhodování o nákladech řízení v případě rozhodnutí ve věci samé.
23. V předmětné věci krajský soud řízení zastavil na návrh žalobců. Sami stěžovatelé, vystupující v předmětném řízení na straně žalobců, v ústavní stížnosti uvádějí, že ke zpětvzetí žaloby se rozhodli z toho důvodu, že převážná většina spoluvlastnických podílů na předmětné nemovitosti byla na základě kupních smluv převedena na obec J. (tedy, že žalobci a žalovaní již nedisponují spoluvlastnickými podíly k předmětné nemovitosti). Krajský soud návrhu žalobců vyhověl a předmětné řízení zastavil. Pro účely rozhodnutí o nákladech řízení přitom krajský soud zkoumal, kdo nese zavinění na zastavení řízení. Zavinění na zastavení řízení je přitom nutno posuzovat výlučně z procesního hlediska [srov. např. nález ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 3778/18 (N 171/96 SbNU 192) nebo nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3447/15 (N 141/86 SbNU 411) či nález ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 133/24 ]. Krajský soud shledal zavinění na straně žalobců, kteří vzali žalobu zpět, neboť žalobě nebylo možno vyhovět především z důvodu nesprávného okruhu účastníků. Od doby zahájení řízení se podstatně změnil jak okruh spoluvlastníků, tak okruh účastníků, přičemž všichni spoluvlastníci předmětné nemovitosti nejsou účastníky řízení (k okamžiku rozhodnutí nebyli všichni zapsaní podíloví spoluvlastníci předmětné nemovitosti účastníky řízení, což založilo nedostatek věcné legitimace). Současně však nelze mít za to, že by předmět řízení odpadl, neboť předmětná nemovitost i v době rozhodování krajského soudu nadále existovala a existující spoluvlastnictví k ní by tedy bylo stále možné zrušit a vypořádat. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout, když krajský soud se v napadeném usnesení dostatečně přesvědčivě vypořádal i s odkazy stěžovatelů na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k předmětné oblasti.
24. K tomu Ústavní soud dodává, že stěžovatelé byli v předmětném řízení zastoupeni advokátem a museli si být tudíž vědomi toho, že soudní řízení s takto vysokým počtem účastníků v sobě ponese různá procesní úskalí, zejména, že v průběhu řízení může docházet ke změnám ve spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti, a tím také ke změně aktivní či pasivní věcné legitimace účastníků řízení, a že tedy průběh řízení nebude jistě procesně jednoduchý. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. rozhoduje soud pouze na návrh. Návrh na vstup nového účastníka do řízení na místo dosavadního účastníka je oprávněn učinit pouze žalobce jako účastník řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1105/2004, podle kterého k podání návrhu na vstup nového účastníka do řízení na místo účastníka dosavadního je legitimován výlučně žalobce). Jde o typický projev dispoziční zásady. Soud není oprávněn o vstupu nového účastníka do řízení rozhodnout bez návrhu z vlastní iniciativy a to ani v případě, že by právní skutečnost, zakládající právní nástupnictví, vyplynula z provedeného dokazování; takovou skutečnost soud ovšem zohlední v meritorním rozhodnutí.
25. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že krajský soud s ohledem na skutečnost, že náhrada nákladů řízení by v poměrech projednávané věci byla nepřiměřeně vysoká, přistoupil v předmětné věci k aplikaci § 150 o. s. ř., podle něhož jsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznává [srov. nález ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 529/16 (N 89/81 SbNU 471) nebo nález ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV. US 158/24]. Tyto důvody zvláštního zřetele hodné shledal krajský soud v tom, že šlo o právně jednoduchou věc, zástupce žalovaných nemusel jednat s ohledem na specifické postavení jednotlivých zastoupených, většina žalovaných již není spoluvlastníkem nemovitosti, jejíž hodnota s ohledem na její charakter bude nevýznamná ve vztahu k nepřiměřeně vysokým nákladům řízení. Jen za řízení před okresním soudem by přitom zastoupeným žalovaným náleželo na odměně 1 662 800 Kč, na náhradě hotových výdajů 70 800 Kč a na dani z přidané hodnoty 364 056 Kč, tj. celkem 2 097 656 Kč.
26. Vzhledem k tomu, že nezastoupeným žalovaným 3., 11., 25., 26., 31., 47., 58., 59., 72., 85., 86., 90., 91., 165., 176., 177., 180. a 229. žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl krajský soud výrokem V. rozhodnutí krajského soudu tak, že žádný z účastníků ve vztahu mezi těmito žalovanými a žalobci nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani před krajským soudem. Naproti tomu žalovaným 1., 2., 4. - 10., 12. - 24., 27. - 30., 32. - 46., 48. - 54., 56., 57., 60. - 62., 64. - 71., 73. - 76., 78. - 84., 87. - 89., 92. - 102., 104. - 126., 128., 130. - 164., 166. - 175., 178., 179., 181. - 198., 201. - 228., 231. - 249. náklady řízení spočívající v nákladech vynaložených na zastoupení advokátem vznikly. Těmto žalovaným tak náleží náhrada nákladů řízení za zastoupení advokátem v celkové výši 1 026 201 Kč. Zbývající výše odměny, která by advokátovi náležela podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu, s daní z přidané hodnoty, krajský soud podle § 150 o. s. ř. s ohledem na důvody hodné zvláštního zřetele nepřiznal (srov. výrok VI. usnesení krajského soudu).
27. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že rozhodnutí krajského soudu pro ně bylo překvapivé. Překvapivým, resp. nepředvídatelným, je takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Usnesení krajského soudu vydané v předmětné věci pro stěžovatele nemohlo být ve smyslu výše uvedeného překvapivé, neboť z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že přípisem krajského soudu ze dne 4. 10. 2024 byli účastníci seznámeni s právním názorem krajského soudu o tom, jak rozhodne o zpětvzetí žaloby i o nákladech řízení. Na tento přípis reagovali jen žalobci zastoupení Mgr. Jiřím Kokešem, kteří uvedli, že setrvávají na svých předchozích vyjádřeních a mají za to, že žádnému z účastníků by nemělo být právo na náhradu nákladů řízení přiznáno. V této souvislosti Ústavní soud pro úplnost poukazuje na to, že krajský soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě poznamenal, že zástupce žalovaných na úvahu o použití § 150 o. s. ř. a její důvody upozornil, čímž naplnil zásadu legitimního očekávání ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 55/22 (N 62/112 SbNU 67) a dal ji na vědomí i ostatním účastníkům řízení (srov. body 13 a 43 odůvodnění usnesení krajského soudu).
28. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. V závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
29. Požadují-li stěžovatelé zrušení I. výroku napadeného usnesení krajského soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v této části (subjektivně) nepřípustná, neboť tímto výrokem bylo stěžovatelům vyhověno, když řízení bylo k jejich návrhu zastaveno.
30. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k výrokům II. - VI. napadeného usnesení krajského soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřující proti výroku I. usnesení krajského soudu Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu