Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ľ. Ď., zastoupeného Mgr. Filipem Coufalem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 168, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 995/2024-645 ze dne 4. prosince 2024, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 2 To 135/2023-557 ze dne 29. února 2024 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 4 T 13/2022-415 ze dne 25. dubna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud ve Vsetíně ("okresní soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání (1) zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku a (2) přečinu ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců a trest zákazu činnosti trenéra či vedoucího dětského sportovního oddílu na dvacet čtyři měsíce. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("krajský soud") ve veřejném zasedání zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a nově uznal stěžovatele vinným (1) ze zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku a (2) přečinu podávání alkoholu dítěti podle § 204 trestního zákoníku.
Za to mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců a trest zákazu činnosti trenéra či vedoucího dětského sportovního oddílu na dvacet čtyři měsíce. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
3. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že nebyl proveden vyšetřovací pokus, který by mohl prokázat, že pro neurologické omezení je pro něj fyzicky nemožné, aby se při masáži nezletilé (stěžovatel je držitelem masérského certifikátu) dopustil vytýkaného jednání. Současně poukazuje na skutečnost, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno až po třech letech, což vedlo k deformaci výpovědí, které jsou podle znalce nevěrohodné. Současně nebyla zohledněna věrohodnost stěžovatele ani jeho zdravotní stav (Aspergerův syndrom), které vylučují jeho manipulaci se svědky.
Veřejnému zasedání krajského soudu byl stěžovatel přítomen prostřednictvím videokonference, a proto si není jist, zda byl schopen pochopit a porozumět všemu, co bylo u soudu projednáváno, a vytýká orgánům činným v trestním řízení, že nezajistily jeho osobní přítomnost u veřejného zasedání. V ústavní stížnosti stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu [například nálezy sp. zn. I. ÚS 1756/08 ze dne 24. listopadu 2008 (N 200/51 SbNU 439), sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. února 2020
(N 28/56 SbNU 315) či sp. zn. IV. ÚS 456/24 ze dne 20. listopadu 2024 (všechna rozhodnutí jsou zveřejněna na https://nalus.usoud.cz)] a navrhl napadená rozhodnutí zrušit.
4. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto může ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení reagovat jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, byť by i byl podle podústavního práva vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
6. Z napadených rozhodnutí se podává, že okresní soud rozhodl na základě provedených výslechů, včetně znaleckého zkoumání věrohodnosti svědků a vysvětlil, proč provedení navrženého vyšetřovacího pokusu zamítl pro nadbytečnost. Krajský soud ve veřejném zasedání k námitkám stěžovatele znovu provedl dokazování a ohledně neprovedení vyšetřovacího pokusu se ztotožnil s okresním soudem. Jednání krajského soudu se stěžovatel účastnil formou videokonference, neboť v té době byl ve vazbě na Slovensku, kde byl stíhán pro totožné protiprávní jednání, kterého se tam dopustil. Krajský soud se zabýval důvody, pro které bylo trestní stíhání zahájeno až po třech letech - s tím, že "pozdní" zahájení se projevilo dopadem na psychiku jedné poškozené (sekundární viktimizace), zabýval se znaleckým zkoumáním stěžovatele a uzavřel, že u trestného činu pohlavního zneužívání nezáleží na sexuální orientaci či deviaci pachatele.
7. Při právním hodnocení druhého skutku krajský soud dovodil nižší intenzitu jednání stěžovatele, a proto jej překvalifikoval. Námitkou neprovedení vyšetřovacího pokusu se zabýval i Nejvyšší soud, v postupu okresního ani krajského soudu (i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu) však tvrzené pochybení nezjistil. Nejvyšší soud se rovněž vypořádal s námitkami stěžovatele k tvrzenému porušení práva na soudní ochranu, na spravedlivý proces a hodnocení důkazů v souladu in dubio pro reo.
8. Obecné soudy srozumitelně vysvětlily, proč provedení vyšetřovacího pokusu považují za nadbytečný důkaz, nejde tedy o opomenutý důkaz (neprovedení bez věcně adekvátního odůvodnění). Z protokolu o veřejném zasedání krajského soudu je patrné, že stěžovatel byl o zasedání spraven řádně a včas, s ohledem na jeho vazební stíhání na Slovensku byla zvolena forma videokonference, při níž nebyl omezen v předkládání svých návrhů, komentářů a vyjádření k prováděným důkazům. Ani stěžovatel, ani jeho zástupce ve veřejném zasedání nenamítali porušení práv spočívající v tom, že stěžovatel je přítomen pouze formou videokonference, a nikoli osobně. Z protokolu i z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel opakuje svoji obhajobu, popírá věrohodnost svědků a dovozuje vliv své bývalé manželky na řízení ve věci.
9. Ústavní soud nezjistil, že by postupem obecných soudů bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), které zaručuje rozhodování věci nestranným a nezávislým soudem podle předem stanovených pravidel; nezaručuje, že každý důkazní návrh účastníka bude proveden a budou z něj vyvozeny jím očekávané závěry.
10. Ústavní soud nezjistil ani porušení práva na přítomnost u jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny). Stěžovatel byl ve vazbě v jiném státě, jeho obhájce byl přítomen přímo u krajského soudu a nikdo nenamítl porušení práva provedením videokonference.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit porušení jeho základních práv, obecné soudy se věcí zabývaly v dostatečném rozsahu, své závěry podrobně a srozumitelně odůvodnily a vysvětlily, na základě jakých důkazů a úvah vyslovily závěr o vině a trestu.
12. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku okresního soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu