USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný Ľ. Ď., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 2. 2024, č. j. 2 To 135/2023-557, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 13/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ľ. Ď. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 4 T 13/2022, uznal obviněného Ľ. Ď. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným ad 1) zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a ad 2) přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se obviněný měl dopustit jednáním popsaným ve skutkových větách rozsudku. Za to nalézací soud obviněného podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku soud obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti trenéra či vedoucího dětského sportovního oddílu, resp. klubu v trvání 24 měsíců.
2. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 2 To 135/2023-557, rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově uznal obviněného vinným ad 1) zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a ad 2) přečinem podání alkoholu dítěti podle § 204 tr. zákoníku. Obviněnému pak uložil tytéž tresty jako soud nalézací.
3. Uvedených trestných činů se obviněný dopustil tím, že:
1) přesně nezjištěného dne v březnu 2018 v jeho bytě na ulici XY č. p. XY, v XY, okres XY, po oslavě narozenin své dcery AAAAA (pseudonym), prováděl bez předchozího souhlasu zákonných zástupců masáž nezletilým BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym), při které na sobě měly oblečeny pouze kalhotky, přičemž během masáže přední části těla nezletilé CCCCC, která zahrnovala masáž hrudníku, břicha, nohou i rukou, se jí dotázal, zda by chtěla masáž i toho nejcitlivějšího místa, poté, co tato souhlasila, jí začal přejíždět rukama po jejích vnitřních stranách stehen až k přirození, následně zajížděl rukou pod kalhotky a jemně jí masíroval povrch přirození a u toho sledoval její reakci, přičemž své počínání ukončil, když mu sdělila, že už chce jít, později téhož dne, když ležel společně se svou dcerou AAAAA, BBBBB a CCCCC v obývacím pokoji na manželské posteli a dívali se na televizi, kdy CCCCC ležela vedle něj, začal jmenovanou hladit po stehně, a ještě později, před spaním, nabídl nezletilé CCCCC aplikaci spreje na ucpaný nos s tím, že si má lehnout k němu do postele v obývacím pokoji než sprej zapůsobí a přitom ji hladil po stehně, levou rukou zajížděl na vnitřní stranu stehen a následně se přes kalhotky dotýkal jejího přirození, proto mu řekla, že už půjde a z místnosti odešla,
2) v období od prosince 2020 nejméně do března 2021 nabízel nejméně v pěti případech ve svém bytě na ul. XY č. p. XY, v XY, okres XY, při návštěvách nezletilé DDDDD (pseudonym) a nezletilé EEEEE (pseudonym) alkoholické nápoje, a to ovocné alkoholické pivo Frisco 0,33 l, s obsahem alkoholu 4,5 %, a v jednom případě po skleničce šampaňského Bohemia sekt, které s ním dívky konzumovaly.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ľ. Ď. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Filipa Coufala dovolání. Rozsudek odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, jeho argumentace však fakticky směřuje pouze proti výroku o vině. Dovolání opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný vytýká oběma nižším soudům, že neprovedly navrženou rekonstrukci, kterou považuje za stěžejní důkaz. V důsledku toho podle obviněného nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, byla porušena zásada in dubio pro reo a došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Obviněný poukázal na to, že rekonstrukci důrazně doporučil soudní znalec pro případ, že sexuologické vyšetření obviněného vyjde v jeho neprospěch.
6. Výslechy poškozených podle obviněného vykazují značné rozpory. Obviněný tvrdí, že mu omezená hybnost horní končetiny neumožňovala provádět masáž intimních partií tak, jak bylo popisováno poškozenými. Soudy řádně nezhodnotily stěžejní výpověď svědkyně AAAAA, která opakovaně uvedla, že k tvrzenému jednání nedošlo. Pouze při jediném výslechu za přítomnosti matky a její spřízněné osoby uvedla, že se mohl obviněný projednávané trestné činnosti dopustit. Toto svědectví podle obviněného nemá žádný význam, pokud sám soudní znalec uvedl, že věrohodnost této svědkyně v čase klesá, a tedy je nutné považovat za věrohodné to, co uvedla nejblíže samotnému činu.
7. Obviněný rozporuje svůj úmysl, kdy podle něj nebyla prokázána žádná motivace obviněného k podání alkoholu nezletilým nebo k pohlavnímu zneužití, což potvrdily i závěry sexuologického zkoumání.
8. Odvolací soud se pak podle obviněného k jeho námitkám nevyjádřil a nedoplnil dokazování ani o obviněným navrhovanou rekonstrukci.
9. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.
10. Dne 5. 11. 2024 bylo Nejvyššímu soudu doručeno doplnění dovolání obviněného. Obviněný k tomuto podání přiložil k důkazu vědeckou studii RNDr. Mgr. Dušana Kešického, Ph.D. (Slovenská republika) s názvem Forenznopsychologické aspekty sexuálneho zneužívania detí. Tento důkaz podle obviněného svědčí o neúplném dokazování v hlavním líčení. Poukazuje na to, že sexuální deviace a sexuální preference jsou odlišné pojmy. Dále akcentuje, že znalecký posudek z oboru psychologická sexuologie z Hradce Králové č. 12/2022 vylučuje u obviněného pedofilní i hebefilní sexuální preferenci, jakož i sexuální deviaci. Soudy podle obviněného založily svá rozhodnutí na nesprávném posouzení provedeného dokazování, které je neúplné a v rozporu se závěry znaleckých posudků. Přikládá také přehled rizikových skupin dospělých, páchajících sexuální trestné činy zaměřené na děti.
11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta nejprve shrnula dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám.
12. Podle státní zástupkyně je dovolání obviněného vystavěno na doslovném opakování námitek z předchozích fází trestního řízení. Takové dovolání je zpravidla zjevně neopodstatněné. V nyní projednávané věci soudy na všechny dovolací námitky obviněného již adekvátním způsobem reagovaly, s jejich argumenty se státní zástupkyně ztotožňuje.
13. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný obsahově uplatnil jeho první a třetí alternativu (nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů, opomenuté důkazy). Námitky obviněného pod uvedený dovolací důvod s jistou dávkou tolerance podřadit jde, jsou však zjevně neopodstatněné.
14. Soud prvního stupně realizoval komplexní a bezvadné dokazování, odvolací soud pak řádně přezkoumal odvolání obviněného a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal, přičemž k odvolání obviněného upravil právní kvalifikaci jeho jednání.
15. Ke zpochybňované úplnosti dokazování státní zástupkyně uvádí, že rozsah dokazování není bezbřehý a nemůže být určován přáními obviněného či státního zástupce. Státní zástupkyně shrnuje důkazy, které obviněného usvědčují. Ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že u poškozené CCCCC nebyly nalezeny přímé vlivy osob, podle nichž by vypovídala. U této poškozené byl prokázán viktimizační syndrom. Znalec vzhledem k sekundární viktimizaci této poškozené doporučil zamezit jakémukoliv kontaktu s projednávanými událostmi, které ji poznamenaly víc, než si připouští, jakož i kontaktu s obviněným. Poškozená AAAAA je podle znaleckého zkoumání lehce manipulovatelná, od předškolního věku byla často zpracovávána otcem i matkou. Ze skutku pod bodem 2) byl obviněný usvědčen rovněž výpovědí nezletilých DDDDD a EEEEE, jakož i opět výpovědí nezletilé AAAAA. Jednání obviněného bylo prokázáno rovněž výpověďmi rodičů nezletilých P. V., S. Ď., A. P. a M. K., která uvedla, že viděla screeny nějakých mejdanů u obviněného, byly tam nezletilé holky, držely Frisco a popíjely alkohol. Toto jí ukazovala dcera na Instagramu. Jednání obviněného tak bylo podle státní zástupkyně provedenými důkazy prokázáno s tím, že právní kvalifikace jeho jednání tak, jak ji použil odvolací soud, je zcela přiléhavá.
16. Státní zástupkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
18. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
20. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
22. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
24. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
25. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí a vydání rozhodnutí, jehož se obviněný domáhá.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1.
1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr.
ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
27. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů) je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takový zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soud prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
28. O takovýto případ však v posuzované věci nejde a námitky obviněného stran hodnocení důkazů se s užitým dovolacím důvodem míjí. Nad rámec potřebného odůvodnění lze konstatovat, že soudy nepochybily, pokud své závěry založily na důkazech provedených v hlavním líčení.
29. Dovolací soud považuje námitky obviněného za opakování již uplatněné obhajoby, s níž se soud prvního stupně i soud odvolací ve svých rozhodnutích vypořádaly. Je zde možno připomenout například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Je možné zopakovat, že dovolací soud není povolán k tomu znovu posuzovat provedené důkazy (tím spíše, že je za použití zásady přímosti, ústnosti a bezprostřednosti prováděl a hodnotil soud prvního stupně, nikoliv soud dovolací) a může do zjištěného skutkového stavu zasáhnout primárně pouze tehdy, pokud existuje zjevný nesoulad mezi konkrétními provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Obecně však se s dovolacím důvodem míjí argumentace obviněného směřující do prostého hodnocení důkazů soudem prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017).
30. Ačkoliv obviněný označuje i tuto první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a formálně tvrdí, že existuje „zjevný rozpor“, jeho základní námitkou je poukazování na neprovedení jím navrhovaného důkazu (rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu), to však spadá pod druhou variantu tohoto dovolacího důvodu (viz níže). Všechny ostatní skutkové námitky jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, resp. soudem odvolacím. V tomto směru lze vyzdvihnout mimořádně pečlivou práci odvolacího soudu, který se všemi skutkovými námitkami obviněného zabýval a rozsudek přesvědčivě upravil tak, aby odpovídal prokázaným skutkovým zjištěním, a správně skutek právně kvalifikoval, přičemž i odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je koncipováno mimořádně důsledně. Nepochopení podstaty této varianty dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů) obviněným je patrné i z různého užití pojmu „zjevný/extrémní rozpor/nesoulad“, když obviněný formálně tvrdí nejen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ale (na jiném místě dovolání) rovněž, že existuje „extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci“ nebo že „výslechy jednotlivých poškozených vykazují značné rozpory“. Žádné z těchto tvrzení však nenaplňuje první variantu zmiňovaného dovolacího důvodu a obviněným tvrzené rozpory mezi výpověďmi poškozených, hodnocení výpovědi AAAAA, apod. je prostou polemikou s hodnocením důkazů soudy, což tento dovolací důvod naplňovat nemůže. Totožného charakteru je potom argumentace uvedená v doplnění dovolání obviněného polemizující s různým pojetím sexuální deviace a sexuální preference. I s těmito kategoriemi soudy pracovaly a ani odborné názory prezentované v obviněným předkládané vědecké studii do situace nevnášejí zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními.
31. Je tudíž zřejmé, že uvedené alternativě dovolacího důvodu námitky obviněného neodpovídají.
32. Dovolatel obecně neoznačuje druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech), když prostý nesouhlas s obsahem určitého důkazu nebo s jeho hodnocením nečiní žádný z důkazů „procesně nepoužitelným“.
33. V podstatě celý obsah dovolání obviněného v různých variacích směřuje k námitce odpovídající třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy), které odpovídá námitka obviněného spočívající v zamítnutí důkazního návrhu obviněného na „provedení rekonstrukce skutku“, byť v průběhu řízení před soudem navrhoval provedení vyšetřovacího pokusu a tyto pojmy tak používá promiskue. Dovolací soud se brání přepjatému formalismu a jakkoliv obviněný tedy výrazně nerozlišuje mezi těmito dvěma důkazními postupy, je zřejmé, že navrhuje, aby se navodily obdobné podmínky jako při údajném spáchání skutku, aby se ověřilo, zda je tohoto jednání schopen, případně jak němu mohlo dojít.
34. K námitkám tzv. opomenutých důkazů je třeba připomenout, co uvádí Ústavní soud (nález ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21): „Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné ústavně přikázaná kontradiktornost řízení, tj. právo všech účastníků řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny, přičemž dané ustanovení Listiny je aplikovatelné na všechny druhy soudního řízení včetně řízení trestního [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 569/05 ze dne 11. 5. 2006 (N 100/41 SbNU 293)]. Byť je postavení státního zástupce a obviněného zejména v přípravném řízení odlišné od postavení stran civilního sporu, musí při jakémkoli soudním rozhodování v trestním řízení fakticky docházet k naplnění procesní rovnosti těchto účastníků. Jen tak lze vnímat proces jako férový.“ Krom toho ve svém usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 3093/20, Ústavní soud vyložil, že „ani z principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) nevyplývá povinnost obecných soudů vyhovět všem návrhům účastníků“.
35. Na základě uvedeného je zřejmé, že princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní se projevuje v rovném přístupu stran k soudu, tedy mj. možností obhajoby navrhovat důkazy. Neznamená však, že budou všechny návrhy obhajoby provedeny, ani že bude provedeno stejné množství důkazů jako na návrh obžaloby. Zachování principu kontradiktornosti řízení rozhodně nelze posuzovat toliko na základě početního porovnání důkazů, jež byly provedeny na návrh každé strany. Podle Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/2009) procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí.
36. Na druhou stranu je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě totiž předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 4 Tdo 331/2024). Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění, popř. jeho opomenutí, nemůže ještě samo o sobě vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Je tomu tak proto, že porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
37. Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře (např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010, nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005) formuloval důvody, pro něž může soud neprovést navrhovaný důkaz. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
38. Pokud dovolací soud vztáhl výše uvedené teoretické premisy na přezkoumávaný případ, pak došel k závěru, že vadou opomenutých důkazů (v ústavním rozměru směřují k porušení zásady spravedlivého procesu) napadená rozhodnutí netrpí. Předně je zřejmé, že na tento důkazní návrh reagoval jak soud prvního stupně (v bodě 55. svého rozsudku) i soud odvolací (v bodě 52. napadeného rozsudku) a logicky oba soudy vysvětlily z jakých důvodů považují tento důkazní návrh za nadbytečný a dokazování doposud provedené za dostatečné. S tímo hodnocením se pak dovolací soud rovněž ztotožňuje. Jednání obviněného bylo dostatečně prokázáno doposud provedeným dokazováním a navrhovaný vyšetřovací pokus či rekonstrukce na skutkových závěrech soudu prvního stupně (resp. soudu odvolacího nemůže nic změnit). Je zřejmé, že na důkazní návrh bylo odpovídajícím způsobem reagováno. Skutkový stav byl dostatečně (v rozsahu potřebném pro rozhodnutí soudu) prokázán provedeným dokazováním a jeho další doplnění není potřebné. Opomenutým důkazem tak tento navrhovaný důkaz (rekonstrukce či vyšetřovací pokus) není jak z toho důvodu, že na tento návrh soudy adekvátně reagovaly, tak proto, že neprovedení tohoto důkazu věcně nepředstavuje „závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti“.
39. Je tomu tak i proto, že obviněný výrazně dezinterpretuje závěry znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie PhDr. Petra Šišáka ze dne 21. 7. 2022, když znalec nikterak kategoricky nekonstatuje (jak uvádí dovolatel), že „bez provedení rekonstrukce skutku nelze spolehlivě určit průběh skutkového děje“, ale pouze (nad rámec zadání znaleckých otázek, neboť šlo o znalecký posudek k posouzení osoby svědkyně AAAAA) konstatoval, že „…se velmi obtížně dokazuje nadhraniční limity chování, kde vede demarkační linie mezi profesí (masér) a pedofilií … a znalec doporučuje rekonstrukci pomocí figurantek, …“ To rozhodně neznamená, že by znalec uváděl, že není možné určit průběh skutkového děje bez „rekonstrukce“. A i kdyby se takovéto poznámky znalec dopustil, šlo by o překročení jeho znaleckého úkolu, resp. role znalce, neboť hodnocení důkazů a na jejich podkladě činění skutkových závěrů je primárním úkolem pouze soudu. Soudy se této role zhostily dobře a logicky vysvětlily, jaké skutečnosti mají za prokázané a z jakých důkazů a proč považují důkazní návrh (návrhy) obviněného za nadbytečné.
40. Lze proto uzavřít, že dovolatelova námitka i ve vztahu k třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla shledána neopodstatněnou.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
41. Jakkoliv obviněný formálně označil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení), jeho námitky věcně tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají.
42. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, potažmo napadeného rozhodnutí. Jeho prostřednictvím se nelze domáhat samotného přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, ani skutkových zjištění jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Soudy ustálený skutkový stav je hodnocen z toho pohledu, zda skutek nebo jiné skutkové okolnosti byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva (zejména v souladu s ustanoveními tr. zákoníku). Východiskem pro zjištění existence tohoto dovolacího důvodu je popis skutku obsažený ve výroku rozhodnutí, popřípadě rozvedený v jeho odůvodnění. O
nesprávné právní posouzení skutku půjde tehdy, jestliže popis skutkových okolností ve výroku rozsudku neodpovídá použité právní kvalifikaci (viz DRAŠTÍK, A, FENYK, J. a kol. Trestní řád. I. díl. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017).
43. Tomuto vymezení žádná z námitek obviněného neodpovídá, neboť obviněný nenamítá, že prokázaný skutkový stav byl chybně právně kvalifikován, případně byla chybně vyřešena nějaká jiná právní otázka důležitá pro rozhodnutí soudu. V odstavci „nesprávné právní posouzení“ pouze uvádí, že „bez provedení rekonstrukce skutku nelze vyloučit pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, která byla základem pro posouzení věci. Tím se soudy dopustily nesprávného právního posouzení skutku.“ Jak je vidno, taková námitka je jen jinými slovy uplatněná námitka opomenutého důkazu, a nikoliv nesprávného právního posouzení skutku.
44. Námitkou, která by teoreticky mohla směřovat proti právnímu hodnocení, resp. naplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty trestných činů, pro které byl obviněný odsouzen by mohla mít námitka obviněného směřující proti tomu, že by byl prokázán jeho úmysl trestné činy spáchat. Z bližšího zkoumání této námitky je však zřejmé, že obviněný namítá, že „nebyla prokázána žádná, a to ani minimální motivace obviněného…“ a z toho obviněný dovozuje absenci úmyslu. Takováto námitka však není věcně námitkou proti dovození úmyslného jednání, ale pouze k prokázání motivace obviněného. K tomu je třeba pouze poznamenat, že neprokázání motivace obviněného nemusí mít žádný význam pro prokázání úmyslného jednání, které je založeno na existenci volní a rozumové složky jednání pachatele a motivace není nezbytnou složkou subjektivní stránky trestného činu (byť někdy může být předpokladem úmyslného jednání). V daném případě nebylo jediných pochybností, že obviněný jednal úmyslně, tedy zaviněně. Nadto jde o skutkovou otázku, která nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.
45. Námitky obviněného tedy nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
IV./3. K otázce porušení základních práv obviněného
46. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.
47. Pokud obviněný obecně namítal porušení zásady presumpce neviny, resp. z ní vyvěrajícího principu hodnocení důkazů in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). V tomto směru je třeba odkázat na ustálenou praxi Nejvyššího soudu, podle níž námitka porušení zásady in dubio pro reo obsahově nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. avšak ani jiný zákonný dovolací důvod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Nesprávnou aplikací této zásady však může být zasaženo právo obviněného na spravedlivý proces, avšak pouze v případě faktického zjištění extrémního (zjevného) nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Pak by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak pouze za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Jak je patrné z odůvodnění tohoto rozhodnutí shora, dovolací soud k závěru o existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními (a tedy naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) nedospěl. K samotné aplikaci zásady in dubio pro reo pak lze pouze doplnit, že má-li soud po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). Nadto uplatnění zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Vzhledem k tomu, že odůvodnění soudů obou stupňů nepostrádá logické vazby a bylo v dostatečné míře reagováno na námitky obviněného, neshledává dovolací soud místo pro uplatnění zásady in dubio pro reo v důkazním řízení v této věci. Tato námitka obviněného tedy nenaplňuje žádný dovolací důvod a nepředstavuje ani důvod pro kasaci napadených rozhodnutí v důsledku porušení zásad spravedlivého procesu.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
48. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného Ľ. Ď. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
49. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 12. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Zpracoval: Mgr. Martin Lýsek