Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Svatoně, o ústavní stížnosti stěžovatele A. B. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Horní Slavkov, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2023 č. j. 3 Tdo 971/2023-1035, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2023 č. j. 2 To 6/2023-947, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 3 T 11/2020-895, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení mělo spočívat (zjednodušeně) v nesprávně a nedostatečně odůvodněném rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele, nevypořádání jeho námitek a uložení nepřiměřeně přísného trestu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného trestního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl odsouzen za zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první i druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, a napadeným rozsudkem mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrok o vině za uvedené trestné činy byl obsažen v rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 2. 2022 č. j. 3 T 11/2020-776 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022 č. j. 2 To 43/2022-812. Těchto trestných činů se (zkráceně) dopustil tím, že po dobu cca dvou let opakovaně osahával na intimních partiích nezletilou dceru své tehdejší partnerky, vsouval své prsty do jejího konečníku a přirození, nutil ji k felaci svého penisu do vyvrcholení a opakovaně se (neúspěšně) snažil o vaginální pohlavní styk s ní. Rovněž ji nutil ke sledování pornografického materiálu a tato svá jednání a mlčenlivost poškozené si vynucoval výhružkami jejího možného umístění do dětského domova. U poškozené se vlivem trestné činnosti, která na ní byla páchána, rozvinuly posttraumatické potíže, zejm. poruchy spánku, a dle odborných posudků existuje riziko, že tyto prožitky mohou poškozenou dlouhodobě negativně ovlivňovat ve sféře partnerského a sexuálního života i duševního zdraví.
3. V původním řízení byl stěžovateli rovněž ukládán souhrnný trest odnětí svobody za sbíhající se trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 10. 2021 č. j. 3 T 162/2020-262, který byl nicméně později zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022 č. j. 8 Tdo 461/2022-330. Krajský soud dospěl k závěru, že za zrušená navazující rozhodnutí je nutné považovat i výrok o trestu z původního rozsudku ze dne 22. 2. 2022 č. j. 3 T 11/2020-776, neboť jím byl ukládán souhrnný trest ve vztahu k citovanému rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, a proto v napadeném rozhodnutí pouze učinil nový výrok o trestu. V napadeném rozsudku se tak krajský soud již nevěnoval otázce viny, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto, a pouze zběžně pro účely případného opravného prostředku zhodnotil nové důkazy předložené stěžovatelem, resp. jeho obhájcem.
4. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl napadeným usnesením tak, že jej zamítl. Ztotožnil se se závěry rozsudku krajského soudu o naplnění práva na obhajobu stěžovatele i řádném provedení a hodnocení navrhovaných důkazů. Potvrdil postup krajského soudu v tom, že bylo namístě rozhodovat o novém trestu po kasačním zásahu Nejvyššího soudu v jiném řízení, a že trest uložený stěžovateli je adekvátní a lze jej v kontextu zákonné trestní sazby hodnotit jako mírnější.
5. Na základě stěžovatelova dovolání rozhodl ve věci Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že dovolání odmítl. Nejvyšší soud, na rozdíl od soudů nižších instancí, přezkoumával vedle výroku o trestu také výrok o vině stěžovatele, kterému dosud neměl příležitost se věnovat. Dovolání v případě oddělených výroků o vině a trestu je přípustné až od doručení později učiněného rozhodnutí. Neztotožnil se však s námitkami stěžovatele a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí netrpí zásadními vadami. Dovolací argumentace stěžovatele představovala pouhou polemiku s úvahami soudů, a to jak ve vztahu k dokazování, tak k ukládání trestu.
6. Proti napadeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž se domáhá jejich zrušení pro jejich rozpor s jeho výše označenými základními právy. Soudy dle stěžovatele opomenuly vypořádání jeho klíčových námitek či je pouze paušálně odbyly, nedostatečně objasnily skutkový stav, z něhož však v rozhodnutích vycházely, přiklonily se k verzi, která je pro stěžovatele méně příznivá, a byl mu uložen zjevně nepřiměřený a extrémně přísný trest. Z těchto důvodů navrhuje konstatování porušení těchto práv a zrušení napadených rozhodnutí.
7. Podle stěžovatele Nejvyšší soud zabránil přezkumu napadených rozhodnutí, neboť na jednu stranu odbyl námitky stěžovatele jako opakování obhajoby, na druhou stranu však v případě, kdy stěžovatel v dovolání poukázal na nevypořádání argumentace krajským a vrchním soudem, vyhodnotil tuto námitku jako příliš obecnou. Stěžovateli tak není jasné, jakou argumentaci Nejvyšší soud očekává, kdy z jedné strany je hodnocena jako opakování obhajoby, z druhé jako obecné konstatování. Obdobně se se stěžovatelovými námitkami nevypořádal ani vrchní soud coby soud odvolací, když konstatoval, že nemůže zasahovat do hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně. Tím byl stěžovateli zcela upřen přístup ke spravedlnosti, když se oba soudy odmítly věcně zabývat stěžovatelovou argumentací a napadená rozhodnutí nepřezkoumaly.
8. Stěžovatel dále konkrétně napadá řadu pasáží napadených rozhodnutí, které se týkají jím uplatněných námitek a které považuje za nelogické a protichůdné. Jde zejména o vadné hodnocení výpovědi poškozené, když se soudy nezabývaly její věrohodností a subjektivním zabarvením. Nadto měly být poškozené během jejího výslechu kladeny návodné otázky, které její výpověď kontaminovaly natolik, že z ní nebylo možné vycházet, a přesto zejména na její výpovědi soudy svá rozhodnutí vystavěly. Soudy rovněž nekriticky přejaly závěry, že poškozená nemohla simulovat posttraumatickou stresovou poruchu a nemohla uvádět nepravdivou příčinu takové případné poruchy.
9. Co se týče trestu, namítá stěžovatel, že jemu uložený trest je nepřiměřeně vysoký a nespravedlivý. I přes vývoj ve věci, kdy došlo k dílčím úpravám popisu skutku v jeho prospěch (tj. "zjemnění" popisu celého jednání), nepromítly se tyto změny do výměry trestu. Stěžovatel byl dosud osobou netrestanou, a proto se trest odnětí svobody v délce sedmi let jeví jako extrémně nespravedlivý a přísný. Takto jej lze hodnotit i ve srovnání s typově obdobnými rozsudky, kdy byly odsouzeným ukládány tresty nižší, nezřídka také podmíněně odložené.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ).
13. Do základních práv stěžovatele však napadenými rozhodnutími zasaženo nebylo. Ústavní soud neshledal zásadní vady v tom, jak soudy hodnotily jednotlivé důkazy, jejich závěry jsou náležitě odůvodněné a přiléhavé. Stěžovatel opakovaně brojí proti ustálení skutkového stavu, k němuž se přiklonily obecné soudy, a předkládá vlastní, jemu příznivější skutkový stav. Obecné soudy se však dostatečně zabývaly skutečnostmi, jež mají odraz ve výroku o vině v tzv. skutkové větě, učiněná zjištění dostatečně a logicky odůvodnily, a polemika stěžovatele s těmito závěry proto neobstojí. Úlohou Ústavního soudu není posuzovat v jednotlivostech konkrétní zjištění či důkazy, ale pouze zhodnotit, zda proces v jeho celku byl řádně veden v souladu s ústavními principy, které na něj dopadají (srov. usnesení ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1073/24 , bod 23).
14. Přiléhavá není ani námitka stěžovatele vůči vypořádání jeho argumentace Nejvyšším soudem v rámci řízení o jeho dovolání. Stěžovatel tvrdí, že pokud Nejvyšší soud na jednu stranu uvádí, že stěžovatel pouze opakuje argumentaci z obhajoby, avšak v reakci na jeho námitku, že nižší soudy se jeho argumentací vůbec nezabývaly, uvede, že jde o námitku obecnou, dopouští se Nejvyšší soud logicky rozporných tvrzení. To je však nepochopením textu dovolacího rozhodnutí. Měl-li stěžovatel za to, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly některými z jeho námitek (případně i všemi), měl na tyto ve svém dovolání konkrétně poukázat a náležitě porušení práv, spočívající v jejich nevypořádání, vysvětlit, nikoli pouze en bloc odmítnout rozhodnutí krajského a vrchního soudu.
V dovolání však pouze opakoval již uplatněné a vypořádané námitky z obhajoby i odvolání (které následně opakuje také v ústavní stížnosti). Nejvyšší soud tyto námitky vzhledem k jejich opakování vypořádal dostatečným způsobem (viz bod 18 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
15. Stran námitky nepřiměřenosti trestu Ústavní soud nejprve uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 ), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23.
1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 ). Závěry obecných soudů týkající se výše trestu se nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn sám přistoupit ke kasačnímu zásahu. Soudy dodržely zákonné mantinely ukládání trestu a hodnotily přitom dostatečně okolnosti jak přitěžující, tak polehčující. Na tomto hodnocení nemůže nic změnit ani výčet rozhodnutí v obdobných věcech, kde byly uloženy nižší tresty, jak dokládá stěžovatel.
Ukládání trestu je vystavěno mimo jiné na zásadách speciality a personality a je nutné každý případ hodnotit individuálně vzhledem ke konkrétním okolnostem. Stěžovateli uložený trest se navíc ani v rámci jím předložených rozhodnutí nejeví jako zjevně excesivní. Konečně, Ústavnímu soudu jsou z úřední činnosti naopak známy i případy, kdy byly odsouzeným uloženy za podobné jednání výrazně přísnější tresty, než stěžovateli; předložení tendenčního výběru v zásadě náhodných rozhodnutí svědčících stěžovateli proto nemůže odůvodnit protiústavnost uloženého trestu.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu