Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Heřmanice, zastoupeného Mgr. Tadeášem Holubem, advokátem, sídlem Tyršova 504/5, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2024 č. j. 4 Tdo 36/2024-780, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. srpna 2023 č. j. 3 To 147/2023-647 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 27. února 2023 č. j. 104 T 130/2022-569, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočky v Havířově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatele a spoluobviněného P. V. (dále jen "spoluobviněný") vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tohoto zločinu se podle okresního soudu dopustili (ve stručnosti uvedeno) tím, že v přesně nezjištěné době od 01:00 do 03:34 hodin dne 6. 11. 2021 v konkretizovaném bytě v H. přivedli silně podnapilého nezletilého poškozeného, který vzhledem ke své podnapilosti nebyl schopen projevit svou vůli, na jejich požadavky adekvátně reagovat a jakkoli se bránit, a vedeni záměrem uspokojit svůj sexuální pud, s ním prováděli různé (ve skutkové větě rozsudku blíže popsané) sexuální aktivity. Za tento zločin okresní soud podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku a sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku z trestního příkazu okresního soudu ze dne 13. 6. 2022 č. j. 102 T 78/2022-225 stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, a dále mu uložil trest propadnutí specifikované věci. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu okresního soudu ze dne 13. 6. 2022 č. j. 102 T 78/2022-225, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresní soud podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli a spoluobviněnému uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému nemajetkovou újmu v penězích ve výši 200 000 Kč a se zbytkem nároku odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání, které proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel, Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Následně Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatel namítá, že ve věci rozhodoval zaujatý předseda senátu okresního soudu, který nerespektoval zásadu presumpce neviny, nemístně zasahoval do jeho výslechu, komentoval ho a následně označil za zcela bizarní. Jeho zaujatost vyplývá též ze způsobu vedení dokazování, neboť povolil provedení důkazů jen v neprospěch stěžovatele a spoluobviněného, zatímco důkazy obhajoby zamítl jako nadbytečné.
6. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy namítl, že poškozený je bisexuální a homosexuálních praktik se aktivně a dobrovolně účastnil. Soud poukázal na konstatování znalkyně (obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie), že poškozený je - jak sám poznačil v předloženém písemném dotazníku - heterosexuál, a zamítl provedení znaleckého zkoumání poškozeného v oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, které by závěr opírající se pouze o tvrzení poškozeného vyvrátilo. Okresní soud zamítl rovněž návrh na prověření výpovědí poškozeného na detektoru lži. Soud tedy prakticky zúžil prostor pro obhajobu stěžovatele a v souhrnu rezignoval na svou povinnost náležitě zjistit skutkový stav věci a prokázat vinu nade vši pochybnost. V zásadě účelově vedl dokazování tak, aby v řízení byla potvrzena verze obžaloby, zatímco stěžovatel a spoluobviněný byli shledáni vinnými. Nezávislé kontradiktorní řízení se nekonalo, přitom souzená věc se od samého počátku nachází ve značné důkazní nouzi, jelikož poškozený si v důsledku své opilosti prakticky nic nepamatuje a vina stěžovatele byla vyslovena v zásadě jen na základě kusých nepřímých důkazů.
7. Nezákonný způsob provádění důkazů demonstruje výslech poškozeného v hlavním líčení, jemuž předseda senátu pokládal návodné otázky, případně otázky, na které byla možná jen odpověď ano, či naopak ne. A dokonce na některé položené otázky obratem sám předseda senátu za poškozeného odpovídal a z těchto svých vlastních odpovědí jako z odpovědí poškozeného nakonec vycházel při rozhodnutí věci. Okresní soud zcela bez opory v provedených důkazech uzavřel, že poškozený byl bezproblémový žák střední školy, opak je však pravdou, neboť měl již v 16 letech závažné potíže s pitím alkoholu. Tuto pověst potvrzují i slova policistů, kteří po něm pátrali tak, že se jeho spolužáků dotazovali "kde je ten opilec". Podle stěžovatele si poškozený verzi o znásilnění vymyslel, aby před svou matkou zatajil, že se opět opil. Do bytu své kamarádky se bezprostředně po údajném znásilnění dostavil zcela střízlivý a "normálně hovořil". Stěžovatel a spoluobviněný tedy nemohli zneužít jeho bezbrannosti způsobené požitím alkoholu. Poškozený též nepravdivě vypověděl, že se pokusil předávkovat lékem Ibuprofen. Poškozenému nikdo nebránil opustit byt, kde ke znásilnění mělo dojít, přičemž si pamatuje jen to, co se mu hodí.
8. Tyto vady stěžovatel namítal také ve svém odvolání a dovolání. Tím, že krajský soud ani Nejvyšší soud vady nezhojily, i jejich rozhodnutí v ústavněprávní rovině neobstojí, neboť porušují jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu).
9. Závěrem stěžovatel vytýká, že mu obecné soudy uložily nepřiměřeně přísný trest, který nemá oporu v trestním zákoníku, zejména jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť byl v zásadě osobou dosud netrestanou a s ohledem na jeho osobní poměry a tresty ukládané v jiných srovnatelných případech mu měl být uložen trest podmíněný.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se projevuje z posouzení, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní lze doplnit tyto závěry.
15. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel námitky tohoto druhu neuplatnil, resp. v případě kritiky výslechu poškozeného při hlavním líčení pouze v obecné rovině, nikoli konkrétním způsobem.
16. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
17. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
18. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelovy námitky, že skutková zjištění soudů, podle kterých se dopustil zvlášť závažného zločinu znásilnění, neodpovídají obsahu provedených důkazů. Stěžovatel dovozuje, že soudy rozhodly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, neboť vycházely z jediného stěžejního důkazu představovaného výpovědí poškozeného, aniž by náležitě zkoumaly její pravdivost a zabývaly se otázkou, zda je konstantní a věrohodná.
19. K námitkám stěžovatele o nevěrohodnosti poškozeného lze uvést, že prvostupňový soud v hlavním líčení provede všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně vyhodnotí samostatně i v souhrnu v odůvodnění rozsudku. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání či řízení o ústavní stížnosti. Z § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu vyplývá, že zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na soudní ochranu je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí podle § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 trestního řádu. Obecné soudy se věrohodností poškozeného zabývaly, měly k dispozici znalecký posudek a byli vyslechnuti jeho zpracovatelé, kteří považovali výpověď poškozeného za reprodukci skutečně prožitých událostí. Znalci dále zdůraznili, že poškozený nemá sklony k patologické lhavosti nebo zkreslování skutečností, nebyly u něj zjištěny ani motivy pro uvádění nepravdy, lhaní či vymýšlení. Znalci shodně akcentovali, že poškozený s ohledem na svůj stav a intoxikaci alkoholem nemohl nebezpečnost jednání stěžovatele a spoluobviněného rozpoznat a dostatečně účelně mu čelit. Za významný důkazní prostředek obecné soudy považovaly též znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Dále vycházely z výpovědi matky poškozeného a čtyř jeho kamarádů, kteří sice nebyli svědky jednání stěžovatele a spoluobviněného, velmi přesně však popsali sdělení a rozpoložení poškozeného poté, co s ním nedlouho po činu hovořili. Obecné soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly též s požadavkem stěžovatele na doplnění dokazování o specializované psychiatrické (sexuologické) zkoumání poškozeného (srov. rozsudek okresního soudu, bod 39. a 40., a usnesení krajského soudu, bod 36.), resp. použití tzv. detektoru lži.
20. Ústavní soud dospěl v posuzované věci k závěru, že obecné soudy se nedopustily žádného z výše uvedených pochybení, ani se jiným způsobem nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům, na něž poukazuje stěžovatel. K výtkám o "zaujatosti" předsedy senátu okresního soudu lze připomenout, že důvodem pro vyloučení soudce samy o sobě nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení soudcem nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení při vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci.
21. Stěžovatel dále obrací pozornost k závěrům obecných soudů o přiměřenosti trestu. K jeho výhradám Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence [např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Závěry obecných soudů týkající se výše trestu se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn přistoupit ke kasačnímu zásahu. Odůvodnění druhu trestu a jeho výměry je ústavněprávně konformní. Jde-li o výměru ukládaného trestu, pak za uvedený trestný čin byl stěžovatel v rámci trestní sazby podle § 185 odst. 2 trestního zákoníku ohrožen uložením trestem odnětí svobody v sazbě 2 až 10 let. Uložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, tedy v jedné čtvrtině zákonné trestní sazby, očividně nepředstavuje trest nepřiměřeně přísný, či dokonce excesivní, a tedy vybočující z ústavněprávních požadavků. K zařazení pro výkon trestu do věznice s ostrahou ani uloženému trestu propadnutí věci stěžovatel konkrétní námitky neuplatnil.
22. Stěžovatel vytýká, že Nejvyšší soud "vady nezhojil", nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvádí, a ani Ústavní soud žádné nezjistil. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
23. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v rovině navazujícího právního hodnocení zjištěného skutkového stavu. Věcně udržitelné jsou též úvahy o výši trestu odnětí svobody.
24. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu