Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Daniela Jiříčka, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Rossmanithem, advokátem, sídlem Mezírka 775/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2024 č. j. 22 Cdo 210/2024-642, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. března 2023 č. j. 15 Co 21/2023-490 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. října 2022 č. j. 17 C 33/2022-347 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1.
prosince 2022 č. j. 17 C 33/2022-369 a doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. listopadu 2022 č. j. 17 C 33/2022-368, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a 1) Dany Cenknerové, 2) Jany Koutské, 3) Petra Kresty, 4) Luďka Machaly, 5) Reného Bzirského, 6) Ing. Jany Klozíkové a 7) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem stávajících i nově vymezených pozemků v geometrickém plánu č. 3435-87/2021, vše v k. ú. P., které jsou blíže specifikovány ve výroku I. rozsudku (dále jen "pozemky"). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení mezi stěžovatelem jako žalobcem a vedlejšími účastníky 1) až 6) jako žalovanými. Doplňujícím rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu doplnil o výrok III., kterým rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí 7). Okresní soud konstatoval, že v řízení nebyl prokázán žádný právní důvod, pro který by mělo dojít ke změně zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí k předmětným pozemkům na stěžovatele podle § 985 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), když zápisy jsou v souladu se skutečným stavem. I kdyby tomu tak bylo, nemůže tato okolnost sama o sobě znamenat, že vlastníkem pozemků vedlejších účastníků 1) až 7) se stává bez dalšího stěžovatel jako vlastník staveb na pozemcích. Okresní soud procesně úspěšným vedlejším účastníkům 1) až 6) přiznal rovným dílem náhradu nákladů řízení v částce 166 403 Kč a následně doplňujícím rozsudkem přiznal plnou náhradu nákladů řízení také vedlejší účastnici 7) částkou 2 975 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.). Změnil jej ve výroku II. o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých vedlejším účastníkům 1) až 6). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. a IV.). Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že v předmětné věci nebyly splněny podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva stěžovatele k předmětným pozemkům. Krajský soud však změnil nákladový výrok rozsudku okresního soudu a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům 1) až 6) rovným dílem částku 434 689 Kč. V odvolacím řízení plně procesně úspěšným vedlejším účastníkům 1) až 6) byla přiznána náhrada nákladů tohoto řízení celkem ve výši 145 453 Kč. Dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 7) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 148 Kč.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je založeno na právních otázkách (týkajících se mimořádného vydržení ve smyslu § 237 o. s. ř. a stěžovatelem tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu), při jejichž řešení se krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a proto dovolání stěžovatele podle § 237 o. s. ř. není přípustné. Dovolání stěžovatele směřující proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy tvrdí, že jednal v nepoctivém úmyslu, avšak otázku, zda jsou vedlejší účastníci 1) až 6) [pozn. byť vlastníky předmětných pozemků jsou vedlejší účastníci 1) až 7)] řádnými vlastníky předmětných pozemků, žádný ze soudů nezkoumal. Stěžovatel jednal v dobré víře (§ 984 odst. 1 občanského zákoníku). Stěžovatel nemohl nepoctivě jednat v případě, kdy katastrální vlastníci jsou zapsáni v rozporu s právem. Krajskému soudu vytýká, že se odmítl zabývat otázkou nicotnosti či absolutní neplatnosti nabývacích titulů současných vlastníků předmětných pozemků.
6. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že nemohl vlastnické právo k předmětným pozemkům mimořádně vydržet a že podmínkou pro mimořádné vydržení vlastnického práva je i držba vlastnického práva ve smyslu § 989 odst. 1 občanského zákoníku. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, ve kterém se uvádí, že občanský zákoník v § 1095 jako podmínku mimořádného vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl prokázán držiteli nepoctivý úmysl. Stěžovatel má za to, že mu nepoctivý úmysl prokázán nebyl. Krajský soud však dospěl k závěru, že stěžovatel ani jeho předchůdci v držbě nenaplnili podmínku držby vlastnického práva, a proto nemohl naplnit ani podmínku doby dvaceti let držby. Stěžovatel má za to, že na zjištěný skutkový stav aplikoval krajský soud nesprávnou právní normu, resp. tuto právní normu nesprávně vyložil, když podle názoru stěžovatele se pro mimořádné vydržení nevyžaduje držba vlastnického práva. Krajský soud tak institut mimořádného vydržení nesprávně posoudil. Krajský soud se při právní kvalifikaci držby předmětných pozemků stěžovatelem a jeho předchůdců v držbě odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to zejména rozsudku ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, přičemž Nejvyšší soud tuto vadu nenapravil.
7. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho námitkou, zda institut mimořádného vydržení lze chápat jako držbu a zda se jako podmínka pro mimořádné vydržení vyžaduje i držba vlastnického práva podle § 989 odst. 1 občanského zákoníku. Tato otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem vyřešena. Dovolací námitku o naplnění podmínek mimořádného vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům podle § 1095 občanského zákoníku Nejvyšší soud nesprávně vyložil. Tím své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti.
8. Stěžovatel uvádí, že i předchůdci v držbě jednali tak, že jim náleží právo, které drží. Není správný závěr, že by stěžovatel či jeho předchůdci v držbě pozemky drželi nikoli pro sebe. Vedlejší účastníci 1) až 6) nepředložili důkaz o opaku této skutečnosti, ačkoli podle judikatury je v tomto tíží důkazní břemeno. Soudy se však nezabývaly tím, že stěžovatel mohl již předtím vlastnické právo k předmětným pozemkům mimořádně vydržet.
9. Stěžovatel tvrdí, že výroky II. a III. rozsudku krajského soudu došlo k porušení zásady právní jistoty a jeho legitimního očekávání, tudíž jde o překvapivé rozhodnutí. Porušena byla i zásada zákazu reformationis in peius Krajský soud ignoroval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, kterým Nejvyšší soud připustil aplikaci zásady zákazu reformationis in peius i v civilních věcech, který se vztahuje i na otázku rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ačkoli odvolání podal jen stěžovatel, krajský soud nepředvídatelným způsobem změnil rozsudek okresního soudu v neprospěch stěžovatele, přičemž mu jeho nákladovou povinnost navýšil o dalších cca 300 000 Kč, které musel stěžovatel zaplatit navíc na náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud vadné výroky o náhradě nákladů řízení v rozsudku krajského soudu nenapravil.
10. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud aplikoval obecný § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ačkoli měl být aplikován speciální § 9 odst. 4 písm. b) tohoto předpisu. Ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu je uvozeno "není-li stanoveno jinak", což znamená, že stanovuje-li na jiném místě advokátní tarif konkrétní tarifní hodnotu, tak je nutné aplikovat právě toto speciální ustanovení. Krajský soud při stanovení hodnoty sporu vyšel ze dvou let starého znaleckého posudku Ing. Ivana Viskupče ze dne 12. 4. 2021 č. 14/2021, který byl do spisu založen až v rámci odvolacího řízení, a který krajský soud na jednání dne 13. 3. 2023 provedl. Stěžovatel má za to, že tímto postupem byl porušen princip neúplné apelace odvolacího řízení. Krajský soud provedl důkaz, který žádná ze stran k provedení nenavrhovala. Provedení tohoto znaleckého posudku se promítlo v rozhodnutí, které bylo v neprospěch stěžovatele v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius. Tato situace je o to absurdnější, že zmíněný znalecký posudek nechal vypracovat stěžovatel. Vedlejší účastníci tedy těží ze znaleckého posudku, který za úplně jiným účelem nechal vypracovat sám stěžovatel.
11. Stěžovatel dále namítá, že ačkoli krajský soud v meritu věci rozsudek okresního soudu nezměnil, přesto přistoupil ke změně náhrady nákladů řízení v prvním stupni v neprospěch stěžovatele a jeho nákladovou povinnost mu výrazně navýšil. V takové situaci jde o překvapivé rozhodnutí. Krajský soud přitom na tuto změnu stěžovatele neupozornil a nedal mu tak možnost se k tomuto vyjádřit a argumentovat. Stěžovatel poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 3100/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a namítá, že nemohl legitimně očekávat, že krajský soud rozhodne v rozporu s těmito rozhodnutími a na věc bude aplikovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu a při stanovení hodnoty sporu bude vycházet ze shora označeného znaleckého posudku. Krajský soud se tak opět odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržel. Krajský soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě poukázal na to, že stěžovatel od počátku věděl, že kupuje stavby na pozemcích jiných osob, snažil se k předmětným pozemkům získat užívací právo formou nájmu či získat právo vlastnické v důsledku koupě pozemků, což se nezdařilo, a to za situace, kdy mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky jakožto vlastníky pozemků pod a v bezprostředním okolí staveb stěžovatele docházelo ke konfliktům o užívání těchto pozemků, o odstranění staveb, či o vyklizení pozemků.
Ujal-li se za dané situace stěžovatel vlastnické držby předmětných pozemků, měl krajský soud za prokázané, že pozemky držel, resp. stále drží, v nikoliv poctivém úmyslu, neboť vzhledem k nastalé situaci nemůže předpokládat, že držbou pozemků nepůsobí újmu jejich vlastníkům, kteří se dovolávají již od roku 2021 v soudních řízeních vyklizení svých pozemků, odstranění staveb z nich a vydání bezdůvodného obohacení za jejich bezesmluvní užívání. Stěžovatel sám za dobu, kdy se stal vlastníkem staveb, nemohl naplnit dobu držby nezbytnou pro mimořádné vydržení vlastnického práva k pozemkům ve smyslu § 1095 občanského zákoníku.
Nebyly-li splněny podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva stěžovatele k předmětným pozemkům, a to z důvodu absence držby vlastnického práva k nim či doby jejího trvání, případně držby tohoto práva v nikoli nepoctivém úmyslu, pak stěžovatel nenabyl vlastnické právo k pozemkům a žaloba není důvodná bez ohledu na to, zda zápisy vlastnického či spoluvlastnického práva v katastru nemovitostí svědčící vedlejším účastníkům 1) až 7) jsou či nejsou po právu. Krajský soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatele, že vlastnické právo k pozemkům mohli řádně vydržet již jeho předchůdci.
Vysvětlil, že tato právní skutečnost nemohla nastat již z důvodu absence jejich vlastnické držby. I kdyby nastala, stěžovatel by se vlastníkem předmětných pozemků nestal, pokud na něj jeho předchůdci vlastnické právo k pozemkům, které by vydržením sami nabyli, nepřevedli.
16. Nejvyšší soud nepovažoval úvahu krajského soudu, že stěžovatel nenabyl vlastnické právo k pozemkům na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 občanského zákoníku, za zjevně nepřiměřenou. Poukázal na to, že z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že zákon k mimořádnému vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán "nepoctivý úmysl". Stěžovatel si byl s ohledem na text kupní smlouvy ze dne 9. 8. 2019, prostřednictvím které nabyl vlastnické právo ke stavbám nacházejícím se na pozemcích, vědom toho, že předmětem koupě jsou pouze stavby, a nikoli pozemky, což plyne mimo jiné z provedeného dokazování.
Soudy nižších stupňů vzaly dále za prokázané, že stěžovatel po nabytí vlastnického práva ke stavbám, které se na pozemcích nachází, usiloval o získání právního titulu k užívání těchto pozemků (např. formou nájmu či navrhovaného převodu vlastnického práva koupí). Krajský soud rovněž zjistil, že i všichni právní předchůdci stěžovatele si byli vědomi toho, že stavby v jejich vlastnictví se nachází na pozemcích ve vlastnictvích třetích osob. Z uvedeného je i podle Nejvyššího soudu zřejmé, že stěžovatel (a ani jeho právní předchůdci) nebyl držitelem pozemků nikoliv v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 občanského zákoníku, neboť si od počátku byl vědom, že pozemky nejsou v jeho vlastnictví.
Od počátku si tedy byl vědom, že užívá cizí pozemky bez právního důvodu, tedy k újmě jejich vlastníka. Proto stěžovatel nenabyl vlastnické právo k pozemkům na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 občanského zákoníku. Nejvyšší soud proto uzavřel, že věděl-li stěžovatel již na začátku držby, že pozemky jsou ve vlastnictví jiné osoby a on nemá právní důvod k jejich užití, musel si být zároveň vědom toho, že faktickou držbou pozemků působí újmu jejich skutečnému vlastníkovi. Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatele týkající se držby vlastnického práva ve smyslu § 989 odst. 1 občanského zákoníku (která podle stěžovatele nemůže být podmínkou mimořádného vydržení).
Nejvyšší soud připomněl, že v posuzované věci totiž krajský soud neuzavřel, že stěžovatel nenabyl vlastnické právo na základě mimořádného vydržení, neboť nebyla naplněna podmínka držby vlastnického práva. Krajský soud dovodil, že stěžovatel nemohl tímto způsobem nabýt vlastnické právo, protože byl k okamžiku nabytí držby držitelem v nepoctivém úmyslu. Na stěžovatelem formulované právní otázce tedy není napadené rozhodnutí krajského soudu založeno.
17. Ústavní soud k tomu dodává, že nesouhlasí-li stěžovatel s názorem krajského soudu, že nemohl vlastnické právo k předmětným pozemkům mimořádně vydržet, neboť podmínkou pro mimořádné vydržení vlastnického práva je i držba vlastnického práva, je třeba poukázat na § 1095 občanského zákoníku, podle kterého uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, prokáže-li se mu nepoctivý úmysl. Z uvedeného vyplývá, že podmínkami mimořádného vydržení jsou poctivá držba a čas dvojnásobně dlouhý než pro situaci řádného vydržení; tedy šest let u movité věci a dvacet let u nemovitosti. Dovodil-li Nejvyšší soud ze své ustálené rozhodovací praxe, že zákon k mimořádnému vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán "nepoctivý úmysl", pak je uvedeného dostatečně zřejmé, že existence (poctivé) držby se zde rovněž předpokládá. Nebyly-li splněny podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva stěžovatele k předmětným pozemkům, když stěžovatel (a ani jeho právní předchůdci) nebyl držitelem pozemků nikoli v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 občanského zákoníku, pak z uvedeného vyplývá, že stěžovatel vlastnické právo k předmětným pozemkům nenabyl.
18. Vytýká-li tedy stěžovatel krajskému soudu, že se odmítl zabývat otázkou nicotnosti či absolutní neplatnosti nabývacích titulů současných vlastníků předmětných pozemků, poukazuje Ústavní soud na to, že okresní soud v napadeném usnesení dostatečně vysvětlil, že vzhledem k právním závěrům, pro které byla žaloba zamítnuta, se již nezabýval důvodností ostatních námitek účastníky vznesených, zejména vydržením vlastnického práva ze strany vedlejších účastníků1) až 6) a údajnou nicotností správních rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Nový Jičín v restitučních věcech po roce 1992.
19. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech prvostupňového řízení pro něj bylo překvapivé. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že stěžovatel podal odvolání i do nákladového výroku prvostupňového rozhodnutí, přičemž namítal nesprávnou aplikaci advokátního tarifu. Konkrétně okresnímu soudu vytýkal skutečnost, že při vyčíslení odměny advokáta vycházel z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, ačkoli pozemky, k nimž se stěžovatel domáhal určení svého vlastnického práva, již byly oceněny na částku 189 Kč/1m2. Nejde tedy o věc neocenitelnou ani ocenitelnou s obtížemi.
20. Krajský soud k odvolání stěžovatele nákladový výrok II. rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky 1) až 6) přezkoumal a změnil, neboť dospěl k závěru, že ačkoli okresní soud správně přiznal procesně úspěšným vedlejším účastníkům 1) až 6) plnou náhradu nákladů řízení, jejich výši nesprávně určil, a to v části náhrady nákladů za právní zastoupení těchto vedlejších účastníků.
21. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud nesprávně použil advokátní tarif, poukazuje Ústavní soud na to, že krajský soud v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, že náhrada účelně vynaložených nákladů na právní zastoupení účastníků se ve smyslu § 6 odst. 1 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu odvíjí od výše tarifní hodnoty předmětu úkonu, jehož se právní služba týká. Pouze nelze-li hodnotu věci nebo práva, které je předmětem řízení, tedy i úkonů právní služby v tomto řízení poskytovaných, vyjádřit v penězích nebo lze-li ji stanovit jen s nepoměrnými potížemi, použije se § 9 advokátního tarifu. V odvolacím řízení vyšlo najevo, že hodnotu pozemků, k nimž se stěžovatel domáhal určení vlastnického práva vůči advokátně zastoupeným vedlejším účastníkům 1) až 6), nebylo nemožné zjistit či by bylo možno ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi; naopak - jak uvedl stěžovatel ve svém odvolání - předmětné pozemky již byly předmětem ocenění krátce před zahájením řízení ve znaleckém posudku Ing. Ivana Viskupiče ze dne 12. 4. 2021 č. 14/2021, v němž znalec určil obvyklou (tržní) cenu těchto pozemků v částce 189 Kč/1 m2, což při výměře pozemků ve vlastnictví vedlejších účastníků 1) až 6) o celkové rozloze 5 390,5 m2 odpovídá tarifní hodnotě ve výši 1 018 804,50 Kč.
22. Krajský soud se současně v napadeném rozhodnutí vypořádal s námitkou stěžovatele, že v odvolacím řízení nepřípustně provedl důkaz stěžovatelem předloženým znaleckým posudkem. Vysvětlil, že i když je stanovení ceny věci pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení otázkou zjišťování skutkového stavu, nebrání provedení důkazu k hodnotě věci pro účely rozhodnutí o nákladech řízení formou znaleckého posudku jeho předložení až v odvolacím řízení, neboť zásada koncentrace řízení ve smyslu § 118b o. s. ř. i zásada neúplné apelace odvolacího řízení ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř. ovládá pouze rozhodování ve věci samé, nikoliv rozhodování o náhradě nákladů řízení. Proti správnosti závěrů znalce Ing. Viskupiče přitom žádná ze stran nevznesla žádné námitky. Krajský soud proto změnil nákladový výrok rozsudku okresního soudu a zavázal stěžovatele zaplatit vedlejším účastníkům 1) až 6) rovným dílem částku 434 689 Kč. K navýšení náhrady nákladů řízení těmto vedlejším účastníkům, kteří sami odvoláním nákladový výrok rozsudku okresního soudu nenapadli, k tíži stěžovatele pak krajský soud uvedl, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ovládaného principem oficiality zákaz reformationis in peius neplatí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 230/04 ). Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
23. K tomu Ústavní soud dodává, že ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že ze systematiky advokátního tarifu a z dikce jednotlivých ustanovení vyplývá, že je-li předmětem řízení plnění penězi ocenitelné, je třeba při určení výše náhrady nákladů řízení postupovat primárně podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a nikoli z tarifní hodnoty stanovené v § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Ze systematiky advokátního tarifu (i dikce jednotlivých ustanovení) je zřejmé, že § 9 odst. 1 advokátního tarifu je v jistém smyslu "zbytkové" ustanovení, které se pro výpočet odměny použije ve všech ostatních případech, kdy předmět právní pomoci není možné podřadit pod jiné ustanovení advokátního tarifu [srov. nález ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2108/21 (N 15/110 SbNU 136)]. Toto ustanovení by mělo být aplikováno až jako poslední možnost, kdy nelze posuzovanou věc podřadit pod žádné jiné ustanovení advokátního tarifu, a to dokonce i tehdy, kdy by se takové řešení nabízelo jako nejjednodušší možnost. Například v nálezu ze dne 4. 7. 2021 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23) Ústavní soud vyslovil: "Nelze bez dalšího vycházet z tarifní hodnoty stanovené v případě věcí či práv, které nelze vyjádřit v penězích nebo je lze zjistit jenom s nepoměrnými obtížemi, ale je třeba zkoumat, zda lze předmět právního úkonu ocenit, a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů" [obdobně též nálezy ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01 (N 6/29 SbNU 41), ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08 (N 141/53 SbNU 747), ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 2886/07 (N 53/56 SbNU 571) či ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 538/10 (N 54/60 SbNU 671)].
24. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že § 9 advokátního tarifu lze použít pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (srov. nález ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22 ). Pojem "nepoměrné" obtíže ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu pak předpokládá proporcionální poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má. Jinými slovy, čím větší je disproporce mezi odměnou určenou podle § 8 advokátního tarifu, ve srovnání s odměnou podle § 9 tohoto předpisu, tím spíše lze tolerovat jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu sporu. Znalecký posudek představuje v tomto směru nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, nejde však o způsob jediný [srov. nálezy ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763), ze dne 31. 3. 1999 sp. zn. IV. ÚS 15/99 (N 50/13 SbNU 359) či ze dne 4. 7. 2021 sp. zn. II. ÚS 598/2000 ]. Právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, jde-li konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny.
25. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud na základě jeho odvolání rozhodl o nákladech prvostupňového řízení v jeho neprospěch, Ústavní soud poukazuje na to, že ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 Ústavní soud vyslovil, že změní-li odvolací soud výrok soudu prvního stupně o nákladech občanského soudního řízení v neprospěch odvolatele, neporuší tím jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Podle tohoto stanoviska výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně bude odvolacím soudem přezkoumáván vždy, jestliže je přímo proti němu podán opravný prostředek. V nyní posuzované věci jde právě o tento případ.
26. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč dovolání stěžovatele není přípustné. Nejvyšší soud přisvědčil krajskému soudu, že stěžovatel vlastnické právo k pozemkům na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 občanského zákoníku nenabyl. Současně se vyjádřil i k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu a k náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů. Vysvětlil, že dovolání stěžovatele do části rozhodnutí krajského soudu týkající se výroků o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ex lege přípustné, a proto se námitkami stěžovatele týkajícími se nákladů řízení před krajským soudem nemohl zabývat.
27. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud v závěrech ve věci jednajících soudů nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
28. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu