USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce D. J., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Rossmanithem, advokátem se sídlem v Brně, Mezírka 775/1, proti žalovaným 1) D. C., 2) J. K., 3) P. K., 4) L. M., 5) R. B., 6) J. K., všem zastoupeným Mgr. Ing. Vojtěchem Zacharem, advokátem se sídlem v Bílovci, Městský kopec 290/20, a 7) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 17 C 33/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2023, č. j. 15 Co 21/2023-490, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných 1)–6) na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 044,34 Kč k rukám zástupce žalovaných 1)–6) Mgr. Ing. Vojtěcha Zachara do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 7) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 17 C 33/2022-347, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 12. 2022, č. j. 17 C 33/2022-369, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem stávajících i nově vymezených pozemků v geometrickém plánu č. 3435-87/2021, vše v k. ú. XY, které jsou blíže specifikovány ve výroku
I (dále jen „pozemky“). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení mezi žalobcem a žalovanými 1) až 6). Doplňujícím rozsudkem ze dne 25. 11. 2022, č. j. 17 C 33/2022-368, rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 7).
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2023, č. j. 15 Co 21/2023-490, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I). Změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům 1)6). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III a IV). II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vlastnické právo k pozemkům nenabyl na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Má za to, že odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. Podle žalobce není důvodný závěr, že byl při držbě těchto pozemků v nepoctivém úmyslu (a proto nemohl nabýt vlastnické právo na základě mimořádného vydržení). Dále uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právních otázkách v praxi dovolacího soudu dosud neřešených, a to „zda lze institut mimořádného vydržení stále chápat jako držbu a zda se jako podmínka pro mimořádné vydržení vyžaduje i právě držba vlastnického práva dle § 989 odst. 1 občanského zákoníku“ a dále „jaké kvality musí vykazovat újma, kterou působí držitel druhé osobě, aby nebylo možné hovořit o nikoliv nepoctivém úmyslu“. V této souvislosti namítá také vnitřní rozpornost napadeného rozsudku. Podle dovolatele odvolací soud v odst. 24 uvedl, že dovolatel ani žádný jeho právní předchůdce nemohl držet vlastnické právo k pozemkům, avšak v odst. 27 dovodil, že se dovolatel „ujal držby předmětných pozemků“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009).
5. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje rovněž za nepřezkoumatelné, jelikož se odvolací soud nevypořádal s námitkou dovolatele o nicotnosti či absolutní neplatnosti nabývacích titulů žalovaných k výše uvedeným pozemkům. V této souvislosti odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 26 Cdo 942/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3219/2018.
6. Napadá také závěry odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
7. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaní 1)–6) považují závěry odvolacího soudu za věcně správné. Ztotožňují se se závěrem odvolacího soudu, že žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k pozemkům na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Mají také za to, že odvolací soud se řádně vypořádal se všemi námitkami žalobce. Poznamenávají, že dovolání žalobce směřující do závěrů odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
9. Žalovaná 7) se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
10. Dovolání není přípustné.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K mimořádnému vydržení
13. Odvolací soud uzavřel, že žalobce nenabyl vlastnické právo k pozemkům na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.
14. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
15. Nejvyšší soud vyložil otázky související s podmínkami mimořádného vydržení v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Na toto rozhodnutí rovněž odkázal v usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, nebo v usnesení ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022.
16. Ze shora uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že zákon k mimořádnému vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“.
17. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) tedy není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se tu neuplatní.
18. Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“.
19. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je především na úvaze soudů nižších stupňů, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022).
20. V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobce nenabyl vlastnické právo k pozemkům na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.
21. Je nutné především zohlednit, že žalobce si byl s ohledem na text kupní smlouvy ze dne 9. 8. 2019, prostřednictvím které nabyl vlastnické právo ke stavbám nacházejícím se na pozemcích, vědom, že předmětem koupě jsou pouze stavby, a nikoliv pozemky. To plyne mimo jiné z úředního záznamu o podání vysvětlení Policii ČR ze dne 2. 10. 2020. Soudy nižších stupňů vzaly dále za prokázané, že žalobce po nabytí vlastnického práva ke stavbám, které se na pozemcích nachází, usiloval o získání právního titulu k užívání těchto pozemků (např. formou nájmu či navrhovaného převodu vlastnického práva koupí). Odvolací soud rovněž zjistil, že i všichni právní předchůdci žalobce si byli vědomi, že stavby v jejich vlastnictví se nachází na pozemcích ve vlastnictvích třetích osob.
22. Z uvedeného se podává, že žalobce (a ani jeho právní předchůdci) nebyl držitelem pozemků nikoliv v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z., neboť si od počátku byl vědom, že pozemky nejsou v jeho vlastnictví. Jinak řečeno, od počátku si byl žalovaný vědom, že užívá cizí pozemky bez právního důvodu, tedy k újmě jejich vlastníka. Proto žalobce nenabyl vlastnické právo k pozemků na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.
23. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud poznamenává, že z výše uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že soud při hodnocení úmyslu držitele (jeho poctivosti) rovněž posuzuje, zda držba nepůsobí někomu jinému újmu (jinými slovy posouzení případné újmy způsobené držitelem někomu jinému je implicitně obsažené při hodnocení úmyslu držitele). Proto nelze považovat za otázku doposud v ustálené rozhodovací praxi nevyřešenou, „jaké kvality musí vykazovat újma, kterou působí držitel druhé osobě, aby nebylo možné hovořit o nikoliv nepoctivém úmyslu.“ V poměrech posuzované věci je možné uzavřít, že jestliže žalobce již na začátku držby věděl, že pozemky jsou ve vlastnictví jiné osoby a on nemá právní důvod k jejich užití, musel si být zároveň vědom, že faktickou držbou pozemků působí újmu jejich skutečnému vlastníkovi.
24. Dovolání žalobce proto není v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.
25. Opodstatněná není ani námitka žalobce týkající se držby vlastnického práva ve smyslu § 989 odst. 1 o. z. (která podle dovolatele nemůže být podmínkou mimořádného vydržení) a s tím související, žalobcem tvrzená, vnitřní rozpornost rozhodnutí odvolacího soudu.
26. V posuzované věci totiž odvolací soud neuzavřel, že žalobce nenabyl vlastnického právo na základě mimořádného vydržení, jelikož nebyla naplněna podmínka držby vlastnického práva. Odvolací soud dovodil, že žalobce nemohl tímto způsobem nabýt vlastnické právo, protože byl k okamžiku nabytí držby držitelem v nepoctivém úmyslu. Na dovolatelem formulované právní otázce tedy není napadené rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno.
27. Rozhodnutí odvolacího soudu není ani vnitřně rozporné. Odvolací soud v odst. 24 vyložil, že všichni právní předchůdci žalobce byli jen detentory pozemků, a proto se neujali držby vlastnického práva. V odst. 27 k tomu pouze doplnil, že i pokud se v průběhu času žalobce ujal držby vlastnického práva ve smyslu § 989 odst. 1 o. z., nemohl s ohledem na jeho nepoctivý úmysl nabýt vlastnické právo k pozemkům na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu
28. Žalobce také namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, jelikož se odvolací soud nevypořádal s námitkou žalobce o nicotnosti či absolutní neplatnosti titulů, na základě kterých žalovaní či jejich právní předchůdci nabyli vlastnické právo k pozemkům.
29. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Soudy se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí (dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015).
30. Odvolací soud se však se shora uvedenou námitkou žalobce vypořádal. Uvedl, že v posuzované věci neshledal za opodstatněné zkoumat nabývací tituly právních předchůdců žalovaných. Nebylo to totiž potřebné pro posouzení otázky, zda žalobce nabyl vlastnické právo k pozemkům na základě mimořádného vydržení. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje. Ani případné vady nabývacích titulů právních předchůdců žalovaných žádným způsobem nemohou v poměrech projednávané věci ovlivnit závěr, zda žalobce pozemky mimořádné vydržel, či nikoliv. Jinými slovy bylo v projednávané věci podstatné posoudit skutečnosti mající vliv na otázku mimořádného vydržení ze strany žalobce; mezi takové skutečnosti však nelze zahrnout okolnosti týkající se případných vad titulů, na základě kterých nabyli vlastnické právo k pozemkům žalovaní.
31. Odvolací soud se tak řádně vypořádal se všemi námitkami dovolatele, zohlednil veškeré okolnosti nyní projednávané věci a nepřevzal bez dalšího závěry soudu prvního stupně. Opodstatněná tedy není námitka dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak i v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů
32. Dovolání žalobce do části rozhodnutí odvolacího soudu týkající se výroků o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. IV. Závěr
33. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách (týkajících se mimořádného vydržení ve smyslu § 237 o. s. ř. a žalobcem tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu), při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V těchto částech tak není dovolání žalobce podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolání žalobce směřující do výroků o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
34. Proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
35. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalovaní 1)– 6) domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. 10. 2024
Mgr. David Havlík podepsáno Mgr. Michalem Králíkem, Ph.D. za nepřítomného předsedu senátu