Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Kláskové, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, č. j. 22 Cdo 2811/2024-1145, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Jiřího Kláska, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve věci jde o vypořádání společného jmění stěžovatelky a jejího bývalého manžela. Okresní soud Plzeň-sever ("okresní soud") rozsudkem ze dne 28. 6. 2023, č. j. 3 C 225/2013-998, zaniklé společné jmění manželů ("SJM") vypořádal. Nevypořádal však dle návrhu žalobkyně nemovitou věc - rodinný dům, do jehož přestavby účastníci vložili finanční prostředky. Podle soudu patřil dům do výlučného vlastnictví otce žalovaného a později dům nabyl do výlučného vlastnictví žalovaný.
2. Předmětem vypořádání SJM okresní soud neučinil ani pohledávku za obchodní společností vedlejšího účastníka, neboť byla uplatněna po třech letech od zániku SJM. Stěžovatelka sice v žalobě navrhla "vypořádání podnikání žalovaného" v této společnosti, nicméně požadavek nijak nekonkretizovala, a proto nešlo o řádné uplatnění položky k vypořádání. Stěžovatelka přitom vedla účetnictví společnosti, o částkách vkládaných ze SJM do společnosti tak musela mít povědomí.
3. Krajský soud v Plzni ("krajský soud") rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 10 Co 368/2023-1102, rozsudek okresního soudu změnil ve způsobu vypořádání SJM. Ani krajský soud však nevypořádával vnos ze SJM do společnosti vedlejšího účastníka a nově uplatněný požadavek na vypořádání vnosu ze SJM do nemovitosti otce (a později přímo vedlejšího účastníka) rovněž odmítl. Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka od počátku požadovala vypořádání domu, nárok na vypořádání investic do výlučného majetku uplatnila až po uplynutí tříleté lhůty, a to přestože byla zastoupena advokátem a již od prvního vyjádření vedlejšího účastníka bylo zjevné, že jde o spor, zda nemovitost do SJM spadá. Pokud tedy stěžovatelka alespoň eventuálně nenavrhla vypořádání vnosů, nemůže krajský soud nahrazovat její procesní neaktivitu a přistoupit k vypořádání, neboť by porušil rovnost účastníků řízení.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné. Uvedl, že jde-li o námitku nedostatečně provedeného disparitního vypořádání SJM, stěžovatelka nevymezila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by byl rozsudek odvolacího soudu založen a která by měla být podrobena dovolacímu přezkumu. V této části tedy není dovolání věcně projednatelné.
5. Co se týče investic ze SJM do nemovitosti, Nejvyšší soud upozornil, že nárok na vypořádání vnosu ze společného do výlučného majetku je uplatněn, tvrdí-li účastník, že určitá věc je ve výlučném majetku druhého a že na tuto věc byly vynaloženy prostředky ze společného jmění (základ nároku), a navrhuje-li, aby tyto prostředky (vynaložené peníze) byly vypořádány. Naopak tvrdí-li účastník, že přestavbou domu ve vlastnictví třetí osoby vznikla nová věc, která je v SJM, a že původní dům v důsledku přestavby zanikl a vznikl nový, jehož stavebníky v občanskoprávním smyslu byli oba manželé, nedomáhá se zařazení vynaložených prostředků do vypořádání, ale zařazení domu do vypořádání. Tak tomu bylo v případě stěžovatelky.
6. Nejvyšší soud potvrdil závěr krajského soudu i co do investic ze SJM do společnosti vedlejšího účastníka. Dospěl k závěru, že ve skutkových poměrech dané věci, kdy stěžovatelka měla relevantní informace o vnosech do společnosti, aniž je však v žalobě alespoň částečně specifikovala, nelze vágní návrh na "vypořádání podnikání u společnosti" považovat za řádně uplatněné pohledávky vynaložené ze společného jmění manželů vůči třetí osobě.
7. Stěžovatelka namítá zejména svévolnou (nesprávnou) aplikaci normy jednoduchého práva ze strany Nejvyššího soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Výsledek soudního procesu je podle stěžovatelky v rozporu s principem obecné spravedlnosti.
8. Stěžovatelka popisuje, jakým způsobem bylo investováno ze SJM do domu vedlejšího účastníka a do jeho společnosti, jak v tomto smyslu formulovala žalobu i jak rozhodly obecné soudy. Předkládá přitom argumentaci na podporu svého názoru, že investice ze SJM měly být obecnými soudy v její prospěch vypořádány.
9. Ústavní stížností se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv dle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
10. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud předně konstatuje, že v posuzované věci Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky částečně pro vady a částečně pro nepřípustnost. Dle Nejvyššího soudu se přitom odvolací soud od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či Ústavního soudu nemohl odchýlit již jen proto, že závěry odkazovaných rozhodnutí do poměrů projednávané věci nedopadají. Současně stěžovatelce vysvětlil, proč tomu tak není.
12. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka na důvody odmítnutí jejího dovolání v ústavní stížnosti reaguje minimálně, což je dáno i tím, že až na drobné odchylky (doslovné převzetí části odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu) je ústavní stížnost obsahově shodná s dovoláním. Nijak nezpochybňuje závěr Nejvyššího soudu, že část dovolání je stižena vadou, pro kterou není projednatelné, ani že částečně není přípustné. Měla-li však stěžovatelka skutečně za to, že napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud porušil její práva, bylo na ní, aby toto tvrzení náležitě ústavněprávně odůvodnila, aby se jím zdejší soud mohl meritorně zabývat.
Ústavní soud je totiž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci je oprávněn přezkoumávat pouze to, zda v řízení nebo v něm vydaným rozhodnutím nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Stěžovatelka tak mohla stěží uspět pouze s argumentací, kterou uplatnila v řízení o dovolání.
13. Ústavní soud tedy vyšel z napadeného usnesení Nejvyššího soudu a shledal, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil svůj závěr o odmítnutí dovolání. Stejně jako předtím i krajský soud stěžovatelce vysvětlil, jakým způsobem a v jaké lhůtě je třeba formulovat návrh na vypořádání vnosů ze SJM na výlučný majetek druhého z manželů či třetí osoby. V tomto smyslu se obecné soudy skutečně nijak neodchýlily od ustálené judikatorní praxe Nejvyššího soudu.
14. Jde-li o vázanost obecných soudů návrhem stěžovatelky a o jejich požadavek na výslovnou formulaci nároku, Ústavní soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu, vydaný ještě za dřívější úpravy dnešního SJM (ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 999/2006). Již tehdy Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, neboť "...odvolací soud tyto věci z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vypustil a aniž by některý z účastníků výslovně takový návrh vznesl, učinil předmětem vypořádání pohledávku obou manželů za žalovaným z titulu náhrady toho, co bylo z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vynaloženo na pořízení věcí náležejících jen žalovanému.
Tím odvolací soud překročil meze návrhu a rozhodl o něčem, co žádný z účastníků předmětem řízení neučinil." Z období zániku manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka pak lze zmínit například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012, "[v]ypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, "aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek" v řízení o vypořádání společného jmění manželů." Požadavek obecných soudů na jednoznačnou a včasnou formulaci uplatňovaného nároku - ať již jde o vnos ze SJM do výlučného majetku či z výlučného majetku do SJM - tak nelze považovat za překvapivý či formalistický.
15. Ústavní soud uzavírá, že v dané věci stěžovatelka primárně usiluje o přezkum výkladu podústavního práva obecnými soudy, její argumentace přitom zůstává totožná s tou, kterou uplatnila již v řízení před nimi. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že výklad podústavního práva je primárně záležitostí obecných soudů, z tohoto pohledu tedy nedosahuje stěžovatelčina argumentace ústavněprávní roviny. Pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je rozhodující, že obecné soudy vyložily podústavní právo ústavně souladným způsobem, resp. jeho výklad nezatížily libovůlí.
16. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavně právního plně akceptovatelné a nelze je považovat za vybočující či překvapivé. Ústavní soud při rozhodování Nejvyššího soudu neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu