22 Cdo 2811/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. K., zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Dagmar Soukupovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Perlová 68/7, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 225/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2024, č. j. 10 Co 368/2023-1102, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Okresní soud Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2023, č. j. 3 C 225/2013-998, vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále také „SJM“) - účastníků řízení (výroky I až IV), a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení státu (výroky V až VII).

2. Soud prvního stupně, jenž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) - viz § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, (dále jen „o. z.“); srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (tento rozsudek je přístupný - shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), nevypořádal dle návrhu žalobkyně nemovitou věc - stavbu č. p. XY, rodinný dům, stojící na pozemku parcelní č. XY, v obci a katastrálním území XY, s odůvodněním, že dům patří do výlučného vlastnictví otce žalovaného, do jehož přestavby účastníci vložili finanční prostředky; později dům nabyl do výlučného vlastnictví žalovaný. Předmětem vypořádání SJM též soud prvního stupně neučinil pohledávku účastníků za společností A. – K. s. r. o. ve výši 1 293 000 Kč, neboť byla uplatněna až dne 30. 4. 2021, tedy po třech letech od zániku SJM (manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 1. 2. 2013). Žalobkyně sice v žalobě navrhla „vypořádání podnikání žalovaného“ v této společnosti, nicméně tento požadavek nijak nekonkretizovala; tudíž nešlo o řádné uplatnění položky k vypořádání. Soud prvního stupně dále uvedl, že by se dalo o vypořádání této položky uvažovat, pokud by žalobkyně „netušila, jaký byl chod společnosti“. Tak tomu však nebylo, neboť žalobkyně vedla účetnictví této společnosti až do roku 2012, přičemž uvedená částka byla do společnosti vkládána postupně od roku 2004 (viz bod 63 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně rozsudku). Tato skutečnost - dle mínění soudu prvního stupně - ostatně vyplývá i z účetních knih předložených žalobkyní; proto musela mít o pohledávce „povědomí“.

3. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 10 Co 368/2023-1102, rozsudek soudu prvního stupně změnil způsobem vyplývajícím z výroku I rozsudku, rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a o nákladech řízení státu (výroky III a IV).

4. Ani odvolací soud nezahrnul do vypořádání SJM sporné položky - výše uvedenou nemovitou věc a pohledávku vůči společnosti A. – K. s. r. o. Žalobkyně se v odvolacím řízení domáhala toho, aby - pro případ, že by výše uvedený dům nebyl shledán součástí SJM, byla vypořádána částka, kterou účastníci ze SJM vynaložili na jeho rekonstrukci. Tvrdila, že účastníkům vznikla vůči otci žalovaného pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení, která je součástí společného jmění manželů, a je nezbytné ji vypořádat, přičemž její výše odpovídá zhodnocení domu, které vzniklo v důsledku provedených investic z prostředků společného jmění manželů.

Odvolací soud však uvedl, že i tato pohledávka byla navržena k vypořádání po třech letech od zániku SJM. Vysvětlil, že žalobkyně od počátku řízení až do uplynutí tříleté lhůty od zániku společného jmění manželů, tedy do dne 1. 2. 2016, kdy ve vztahu k neuplatněným hodnotám nastoupila nevyvratitelná právní domněnka vypořádání dle § 150 odst. 4 obč. zák., vždy žádala v rámci vypořádání společného jmění manželů účastníků vypořádat rodinný dům č. p. XY v XY, včetně jeho součástí a příslušenství, a naopak nežádala vypořádat investice ze SJM účastníků do přestavby, přístavby, vestavby a rekonstrukce tohoto rodinného domu.

Odvolací soud připomněl, že žalobkyně sice ve tříleté lhůtě poukazovala v žalobě i dalších podáních na to, že účastníci byli stavebníky ve stavebním řízení ve vztahu k příslušné přístavbě, přestavbě, vestavbě a rekonstrukci rodinného domu č. p. XY v XY, včetně jeho příslušenství a součástí, a že vynakládali na tuto stavební činnost prostředky spadající do společného jmění manželů účastníků, nicméně tyto skutečnosti uváděla na podporu svého tvrzení o tom, že dům, včetně jeho součástí a příslušenství, tvoří součást SJM účastníků, a nikoli proto, že by žádala vypořádat investice do domu jako investice do výlučného majetku někoho jiného (ať již otce žalovaného či žalovaného samotného).

Odvolací soud též konstatoval, že při hodnocení této otázky nelze přehlédnout to, že žalobkyně byla od počátku zastoupena v řízení advokátem a že otázka, zda dům spadá do SJM, byla mezi účastníky od prvního vyjádření žalovaného uplatněného před uplynutím tříleté lhůty od zániku SJM sporná. Nic tedy žalobkyni nebránilo v tom, aby alespoň eventuálně pro případ, že by se soud neztotožnil s jejím právním názorem ohledně toho, zda věc do společného jmění manželů účastníků spadá, navrhla vypořádání investic ze společného jmění manželů účastníků do tohoto nemovitého majetku.

Pokud tak žalobkyně řádně neučinila, neboť takový návrh ve skutečnosti nepodala, nelze dle názoru odvolacího soudu v neprospěch žalovaného nyní tuto nedostatečnou aktivitu žalobkyně nahrazovat soudem a k vypořádání takových investic ze společného jmění manželů účastníků přesto přistoupit, neboť by tak soud porušil rovnost účastníků řízení v neprospěch žalovaného.

5. K návrhu žalobkyně na zohlednění úvěrů u bankovních ústavů, které byly použity na investice do nemovitého majetku patřícího nyní žalovanému,

odvolací soud uvedl: „Odvolací soud i zde souhlasí se soudem prvního stupně, že je možné vypořádat jen ty závazky, které ke dni zániku manželství trvaly a nikoli ty závazky, které byly v průběhu trvání manželství sice převzaty, ale již uspokojeny, a tedy v době zániku společného jmění manželů účastníků již neexistovaly. K tomu je třeba uvést, že vypořádání společného jmění manželů není sporem účetním, ve kterém by se vypořádávaly veškeré hodnoty za celou dobu jeho trvání, nýbrž vypořádávány jsou pouze ty hodnoty, které zde existují v době jeho zániku.

Závazky účastníků, které vznikly za trvání manželství a za trvání manželství také zanikly, nemohly být výjimečně vypořádávány ani z toho důvodu, že prostředky z nich měly být podle tvrzení žalobkyně investovány do výlučného majetku otce žalovaného, případně následně žalovaného, a že žalovaný nyní tyto nemovité věci sám užívá, jelikož by tím ve skutečnosti bylo obcházeno to, že žalobkyně včas investice z takto převzatých úvěrů do výlučného majetku třetí osoby jako pohledávku spadající do společného jmění manželů či jako vnosy do výlučného majetku žalovaného neuplatnila.

Ani v tomto směru nelze tedy vyhovět námitkám žalobkyně a žalovanému ukládat povinnost nahradit žalobkyni jednu polovinu výše již splacených úvěrů. To samé platí i ohledně možnosti zohlednit tyto již splacené závazky jako důvod pro disparitu podílů účastníků při vypořádání jejich společného jmění. Odvolací soud se tudíž otázkou úvěrů převzatých za trvání manželství účastníky, pokud závazky z nich zanikly ještě před zánikem společného jmění manželů účastníků, dále nezabýval“.

6. Odvolací soud vypořádal závazek ze smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. 2319687652 převzatého na základě smlouvy uzavřené dne 20. 8. 2009 mezi Modrou pyramidou, stavební spořitelnou, a. s., jako věřitelem a žalobkyní jako dlužníkem a žalovaným jako spoludlužníkem. Odvolací soud v případě tohoto úvěru zjistil, že po zániku společného jmění manželů bylo do 31. 5. 2024 uhrazeno celkem 215 614,73 Kč a zbývá ještě na jeho úplné zaplacení uhradit částku 57 104,48 Kč. Celkem tedy na tento úvěr bude po zániku společného jmění manželů účastníků zaplaceno 272 719,21 Kč. Z těch splátek, které již byly uhrazeny, žalobkyně uhradila částku 16 500 Kč a žalovaný částku 199 114,73 Kč. Žalovaný až do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně žalobkyni pravidelně zasílal platby na plnění závazků z úvěrů účastníků, které, i s připočtením plateb na pojištění vztahující se k těmto závazkům, celkovou výši uhrazených závazků ze strany účastníků překročily. Platby do 30. 6. 2023, které byly na tento úvěr uhrazeny, byly uhrazeny žalovaným; ten ještě v měsíci lednu 2024 uhradil na tento úvěr částku 1 500 Kč. Žalobkyně tento úvěr hradila ze svých výlučných prostředků částkou 16 500 Kč až poté, kdy jí žalovaný přestal platby zasílat. S ohledem na to, že jde o závazek převzatý jako dlužnicí žalobkyní a že žalovaný se po zániku manželství na jeho úhradě podílel v podstatně větším rozsahu než žalobkyně, dospěl odvolací soud ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že je namístě dosud nesplacený zůstatek tohoto závazku ve výši 57 104,48 Kč přikázat k úhradě žalobkyni.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také

„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení (níže uvedeným způsobem) předestřených otázek procesního a hmotného práva, které odvolací soud posoudil nesprávně a v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - nesprávně posoudily otázku uplatnění a vypořádání položek, a to a) pohledávky SJM na vydání bezdůvodného obohacení vůči otci žalovaného za investice ze společných prostředků do nemovitostí ve vlastnictví otce žalovaného, b) investic ze společných prostředků do nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalovaného a c) pohledávky SJM vůči společnosti A. – K. s. r. o.

8. Žalobkyně namítá, že - na rozdíl od závěru odvolacího soudu - byly všechny uvedené položky uplatněny včas, tedy v průběhu zákonné tříleté lhůty, jdoucí od zániku SJM. Připouští, že sice nebyly uplatněny výslovně, nicméně byly dostatečně tvrzeny po skutkové stránce s tím, že právní hodnocení skutkových tvrzení účastníků je věcí soudu. Uvádí, že v žalobě a dalších podáních do skončení tříleté vypořádací lhůty jasně a jednoznačně po skutkové stránce vymezila, že se domáhá vypořádání SJM z důvodu, že účastníci byli stavebníky v rámci rekonstrukce a přístavby rodinného domu, že tento dům byl ve vlastnictví otce žalovaného, že rekonstrukci a přístavbu provedli z prostředků SJM, že si na to brali úvěry a že dne 18. 3. 2011 došlo k uzavření darovací smlouvy, na základě které je žalovaný v katastru evidován jako výlučný vlastník domu. Na základě těchto tvrzení se domáhala vypořádání. Pokud soudy shledaly dům ve výlučném vlastnictví žalovaného, chybně neřešily a nevypořádaly investice ze SJM do domu.

9. Má za to, že rozsudek odvolacího soudu je rozporný s principem spravedlivého vypořádání a s judikaturou Nejvyššího soudu, jež za podstatné považuje uplatnění skutkových okolností a skutkových tvrzení, nikoliv pak právní hodnocení a potažmo doslovnou specifikaci vypořádávaných položek [v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, a ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1336/2015, dále na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1054/2004, a ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3554/2008, nebo na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09 (nález je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https:nalus.usoud.cz)].

10. Dovolatelka dále uvádí, že odvolací soud sice správně v její prospěch aplikoval pravidlo disparity podílů, nicméně v rámci této disparity nezohlednil všechny „disparitní důvody“; opomenul zohlednit, že velmi vysoké společné finanční prostředky získané z většiny z úvěrů byly investovány do nemovitostí, které jsou nyní ve výlučném vlastnictví žalovaného, kdy navíc tyto nemovitosti byly výlučně přičiněním účastníků značně zvelebeny. Úvěry použité na rekonstrukci nemovitostí a uhrazené za trvání manželství sice nelze vypořádat, avšak jedná se o důvod, který měl založit další (vyšší) disparitu podílů. Řešení této otázky odvolacím soudem má dovolatelka za nesouladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (tento rozsudek byl uveřejněn pod číslem 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 753/2020 (tento rozsudek byl uveřejněn pod číslem 23/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní),

11. Ve vztahu k vypořádání pohledávky vůči společnosti A. – K. s. r. o. ve výši 1 293 000 Kč setrvává žalobkyně na stanovisku, že tato položka nebyla uplatněna po uplynutí tří let a že bylo třeba ji vypořádat. Právní moc rozsudku o rozvodu manželství nastala až 1. 2. 2013, tedy po skončení účetního období roku 2012, a poté, kdy žalobkyně přestala vést účetnictví. V mezidobí mohlo dojít - dle mínění žalobkyně - k libovolnému nakládání s pohledávkou, a pohledávka tak již ke dni zániku SJM nemusela existovat. Žalobkyně v té době již neměla účetnictví pod kontrolou. Právě z tohoto důvodu bylo v žalobě uváděno, že žádá vypořádat podnikání žalovaného ve společnosti A. – K. s. r. o. a v doplnění žaloby byla uvedena „firma žalobce“.

12. Dovolatelka navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

13. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 6. 6. 2024 v řízení zahájeném u soudu prvního stupně dne 9. 5. 2013 (srovnej bod 2, části první článku II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).

15. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

16. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací

návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

18. Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu a obsahových náležitostí dovolání žalobkyně, jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je zčásti vadné (věcně neprojednatelné) a zčásti nepřípustné.

19. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

20. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15. Uvedené potvrdilo i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (stanovisko bylo uveřejněno pod číslem 460/1017 Sb.) týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

21. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.

22. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).

23. Dovolání žalobkyně není věcně projednatelné v rozsahu, v němž brojí proti nedostatečně provedenému disparitnímu vypořádání SJM účastníků, neboť v intencích nesouhlasné argumentace s rozsudkem odvolacího soudu o nezohlednění další relevantní okolnosti (viz výklad níže) nevymezila v rozporu se shora připomenutou judikaturou Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního soudu, žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by byl rozsudek odvolacího soudu založen, a jež by měla být podrobena dovolacímu přezkumu.

24. Nad rámec závěru o vadě dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Dovolatelka konstatuje, že dalším disparitním důvodem (vyjma těch, k nimž odvolací soud přihlédl - viz body 51 a 52 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) „byly velmi vysoké společné finanční prostředky získané z většiny úvěrů, jež byly investovány do nemovitostí, které ‚skončily‘ ve výlučném vlastnictví žalovaného, kdy navíc tyto nemovitosti byly výlučně přičiněním účastníků značně zvelebeny.“ Dovolatelka v tomto ohledu vychází z premisy, že práva na vypořádání vnosů a pohledávky vůči otci zůstavitele byla uplatněna včas, a od toho rozvíjí další úvahy. Odvolací soud však dospěl k jinému závěru, když konstatoval, že „závazky účastníků, které vznikly za trvání manželství a za trvání manželství také zanikly, nemohly být výjimečně vypořádávány ani z toho důvodu, že prostředky z nich měly být podle tvrzení žalobkyně investovány do výlučného majetku otce žalovaného, případně následně žalovaného, a že žalovaný nyní tyto nemovité věci sám užívá, jelikož by tím ve skutečnosti bylo obcházeno to, že žalobkyně včas investice z takto převzatých úvěrů do výlučného majetku třetí osoby jako pohledávku spadající do společného jmění manželů či jako vnosy do výlučného majetku žalovaného neuplatnila“. Tento závěr, jak bude níže uvedeno, přitom souzní s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

25. Disparitní vypořádání SJM pak žalobkyně dále nepřiléhavě odůvodňuje nesouhlasem s tím, že k datu zániku SJM nesplacený závazek ze smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. 2319687652 uzavřené dne 20. 8. 2009 byl přikázán k úhradě pouze dovolatelce, ač jej měl uhradit výlučně žalovaný. Dovolatelka ovšem přehlíží, že pro další disparitu v neprospěch žalovaného by nebyl se zřetelem na skutková zjištění soudů nižších stupňů žádný důvod, neboť prostředky z úvěru, na jehož úhradě se ostatně větší měrou podílel žalovaný (viz body 47 a 53 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nebyly výlučně a ani převážnou měrou použity na zvelebení nemovitostí nyní ve výlučném vlastnictví žalovaného, ale byly vynaloženy na rekonstrukci bytové jednotky ve vlastnictví rodičů žalobkyně (viz skutková zjištění pod bodem 46 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

26. Na konto námitek dovolatelky o nedostatečném provedení disparitního vypořádání SJM účastníků sluší se dále upozornit i na nepřípadnost argumentace závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 753/2020, s nimiž konkluze odvolacího soudu dovolatelka poměřuje. Prvé z odkazovaných rozhodnutí sice podává obecný výklad o disparitním vypořádání podílů a jeho judikatorní reflexi, nicméně v poměrech tehdy posuzované věci nebyla disparita podílů účastníků provedena a absence takového způsobu vypořádání ani nebyla předmětem kritiky dovolacího soudu. Dovolací soud v odkazované věci posuzoval správnost závěru o nezohlednění vnosů (splátek úvěru) jednoho z účastníků z výlučného majetku na závazek náležící do SJM, jež byly uskutečněny po jeho zániku. Taková situace ovšem v poměrech projednávané věci nenastala (a není tak ani důvodem k další disparitě podílů v neprospěch žalovaného), jak se podává z bodu 47 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Po zániku SJM až do rozhodnutí o vypořádání totiž žalovaný uhradil na společný závazek ze svých výlučných prostředků na splátkách úvěru zhruba desetkrát větší částku než žalobkyně. Dovoláním dotčený rozsudek nelze, pokud jde o problematiku disparitního vypořádání SJM, poměřovat ani se závěry druhého z odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť rozhodnutí se zabývalo posouzením mimořádných okolností, na jejichž základě se lze odklonit od obecného pravidla, že v řízení o vypořádání SJM se úhrada společného dluhu přikazuje zásadně oběma manželům rovným dílem, a že k disparitě podílů je přirovnávána ona neběžná situace, kdy společný závazek je k úhradě přikázán jen jednomu z účastníků, popřípadě oběma, nicméně v jiném než rovnodílném poměru, bez toho, aby bylo mezi účastníky rozhodováno o kompenzační pohledávce.

27. Společným jmenovatelem dovolacích námitek žalobkyně, jimiž brojí proti tomu, že soudy obou stupňů nevypořádaly pohledávku SJM na vydání bezdůvodného obohacení vůči otci žalovaného za investice ze společných prostředků do nemovitostí v jeho vlastnictví, dále investice ze společných prostředků do nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalovaného a pohledávku SJM za společností A. – K. s. r. o., je nesouhlas dovolatelky se závěrem odvolacího soudu, že požadavek na vypořádání těchto pohledávek a investic byl uplatněn až po třech letech od zániku SJM, a tudíž ohledně nich již nastoupila nevyvratitelná domněnka vypořádání podle § 150 odst. 4 obč. zák. Dovolatelka má za to, že pohledávky k vypořádání v uvedené lhůtě uplatnila, byť nikoliv výslovně. Toto uplatnění se má podávat z jejích skutkových tvrzení, jež považuje za dostatečná, jednoznačná a srozumitelná, co do identifikace položek, jež žádá vypořádat. Má za to, že se odvolací soud při posouzení včasnosti uplatnění uvedených položek v zákonné tříleté lhůtě od zániku SJM odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované odkazovanými usneseními Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, a ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1336/2015, a dále nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09 (další rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež dovolatelka v kontextu problematiky včasného uplatnění investic a pohledávky, které by měly být v řízení vypořádány, označila, již reflektují pravidla o vypořádání pohledávek v SJM, ať již ve vztahu mezi účastníky, tak i vůči třetím osobám).

28. V rozsahu, v němž je prezentována polemika dovolatelky s konkluzí odvolacího soudu o opožděném uplatnění pohledávky SJM za otcem žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení, společných investic do nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalovaného a pohledávky SJM za společností A. – K. s. r. o. shledává Nejvyšší soud při vstřícném přístupu k posuzování náležitostí dovolání dle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. v projednávané věci dovolání věcně projednatelným, nikoliv však se zřetelem na § 237 o. s. ř. přípustným.

29. Při řešení otázky včasného uplatnění požadavku na vypořádání shora označených položek se totiž odvolací soud od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož ani od odkazovaného nálezu Ústavního soudu, nemohl odchýlit již jen proto, že závěry odkazovaných rozhodnutí do poměrů projednávané věci nedopadají. Jakkoliv všechna z dovolatelkou připomenutých rozhodnutí vycházejí z obecného požadavku neposuzovat obsah žalobního žádání přísně formalisticky a za vyhovující znění uplatňovaného práva či ukládané povinnosti považují jejich dostatečné skutkové vymezení, nelze přehlédnout, že judikatorní závěry v odkazovaných věcech byly formulovány se zřetelem na odlišné skutkově nesouměřitelné poměry té které věci (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 909/2003 ve vztahu k formulaci žalobního petitu obsahujícího identifikaci úkonu, jímž došlo k rozvázání pracovního poměru, a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3137/09 ohledně žalobního žádání ukládajícího povinnost předložit listiny o hospodaření se společnou nemovitou věcí menšinovému spoluvlastníkovi). Pouze závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1336/2015, jsou do poměrů projednávané věci dílem přenositelné (viz výklad níže), nicméně ve svém důsledku vyznívají v neprospěch dovolatelky.

30. Soud jistě není „otrocky“ vázán žalobním návrhem, to však neznamená, že stačí popsat skutkový děj a soud pak bude zkoumat, co žalobci přizná. Tak by vlastně za žalobce formuloval žalobní návrh a vymezil by namísto něj předmět řízení podle toho, co by snad žalobce mohl na základě uvedených skutečností žádat; tím by ovšem porušil zásadu rovnosti účastníků i zásadu dispoziční. Ostatně Ústavní soud se ve shora označeném nálezu zmiňuje o „nepodstatných věcích petitu“; avšak to, zda účastník chce vypořádat dům v SJM, a tak formuluje i žalobu, či zda žádá o vypořádání vnosu do tohoto domu, není nepodstatné. Skutkové okolnosti zakládající nárok na vypořádání vnosu do výlučného majetku ze SJM nejsou totožné s těmi, které mají za následek nabytí stavby do SJM. „Předmět sporného řízení ovládaného zásadou projednací (tj. předmět sporu) je vymezen dvěma prvky: předmětem, představovaným požadovanými účinky soudního rozhodnutí vyjádřenými v žalobním petitu, a základem, jímž jsou skutečnosti, které žalobce přednesl k odůvodnění žalobního petitu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, který v podrobnostech odkazuje na odbornou literaturu: Macur, J. Předmět sporu v civilním řízení soudním. Brno: Masarykova univerzita, 2002). Vzhledem k uplatnění zásady dispoziční v řízení o vypořádání SJM pak musí být z obsahu podání zřejmé, jakou hodnotu účastník navrhuje vypořádat.

31. Promítne-li dovolací soud obecné požadavky na formulaci žaloby žádající vypořádání určité majetkové hodnoty v řízení o vypořádání SJM do poměrů projednávané věci, pak jejich prostřednictvím v případě vypořádání investic do domu ve výlučném vlastnictví žalovaného, respektive investice ze SJM do domu předtím ve vlastnictví otce žalovaného, hodnotí dovolatelčiny závěry o tom, že dům byl součástí SJM (tato tvrzení uplatnila v řízení před soudem prvního stupně), a popisované skutkové okolnosti týkající se přestavby domu, kterou účastníci provedli.

32. Nárok na vypořádání vnosu ze společného do výlučného majetku je uplatněn, tvrdí-li účastník, že určitá věc je ve výlučném majetku druhého, a že na tuto věc byly vynaloženy prostředky ze společného jmění (základ nároku), a navrhuje-li, aby tyto prostředky (vynaložené peníze) byly vypořádány. Naopak tvrdí-li účastník, že přestavbou domu ve vlastnictví třetí osoby vznikla nová věc, která je v SJM, musí tvrdit, že původní dům v důsledku přestavby zanikl a vznikl nový, jehož stavebníky v občanskoprávním smyslu byli oba manželé; nedomáhá se zařazení vynaložených prostředků do vypořádání, ale zařazení domu do vypořádání. Navrhuje-li tedy účastník, aby do vypořádání byla zařazena určitá věc jako součást SJM, neznamená to, že tím uplatňuje i nárok na vypořádání vnosu pro případ, že v této části nebude úspěšný.

33. V řízení před soudem prvního stupně žalobkyně jednoznačně tvrdila, že dům je součástí SJM, právo na vypořádání vnosu neuplatnila ani výslovně, ani se takové uplatnění nepodává z obsahu spisu. Jak správně uvedl odvolací soud, žalobkyni muselo být od prvního vyjádření žalovaného zřejmé, že žalovaný popírá, že by dům byl součástí SJM, a musela tedy počítat s tím, že soud jej nevypořádá; pro tento případ měla současně navrhnout i vypořádání vnosu. To však neučinila, resp. tak učinila až po třech letech od zániku SJM; skutečnost, že soud jej nevypořádal, tak není důsledkem nespravedlivého postupu soudu, jak se dovolatelka domnívá, ale toho, že žalobkyně se neřídila zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (práva bdělých jsou chráněna).

34. Ve vztahu k požadavku na vypořádání pohledávky za společností A. – K. s. r. o. ve výši 1 293 000 Kč dovolatelka nepopírá, že tuto pohledávku v zákonné tříleté lhůtě od zániku SJM řádně neuplatnila. Tím sice sama přípustnost dovolání v principu zpochybňuje, nicméně současně má za to, že poznatky, které k existenci pohledávky a její výši v době, kdy ji mohla řádně uplatnit, měla, jí nedovolovaly více, než ji individualizovat způsobem, jakým to učinila (v žalobě navrhla vypořádat „podnikání žalovaného ve společnosti A. – K. s. r. o.“ a v doplnění žaloby „firmy žalobce“).

35. Řešení situace, kdy účastník ví o pohledávce SJM za třetí osobou, související s podnikáním protistrany, avšak nezná její přesnou výši k době zániku SJM, resp. neví, zda pohledávka nezanikla, tj. tíží jej tzv. informační deficit ohledně určité pro věc významné skutečnosti, je rozhodovací praxí dovolacího soudu již dostatečně reflektováno. Dovolací soud opětovně vyslovil, že nemá-li jeden z manželů kvůli chování (nedostatku součinnosti) druhého ve tříleté lhůtě od zániku společného jmění manželů objektivně možnost položky navržené k vypořádání blíže specifikovat, postačí, pokud je v uvedené lhůtě označí alespoň obecněji (uvede tzv. opěrné body svého tvrzení) a upřesní je v průběhu dalšího řízení. Současně zdůraznil, že to, zda vzhledem k poměrům dané konkrétní věci byla určitá položka vypořádávaného společného jmění manželů navržena k vypořádání ve tříleté lhůtě jeho zániku dostatečně konkrétně, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4376/2016, či dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1336/2015, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2014).

36. Dovolatelka tvrdí tzv. informační deficit, pokud jde o existenci a výši pohledávky ke dni zániku SJM, s tím, že neznala přesnou výši pohledávky ani to, zda ještě trvala. Uvedla, že účetnictví označené společnosti vedla do konce roku 2012 a v následném období již neměla o hospodaření společnosti přehled. Žalobkyně však mohla již v žalobě uvést tzv. opěrné body, na kterých požadavek na vypořádání zakládá, tedy že je tu pohledávka za uvedenou společností, která vznikla tak, že žalovaný na její účet zasílal určité částky, s tím, že konečná výše pohledávky ke dni zániku SJM není žalobkyni pro informační deficit známa; zcela jistě by postačovalo uvést přibližnou výši, kterou měla žalobkyně v paměti z doby, kdy měla účetnictví společnosti, jak sama v dovolání tvrdí, tzv. pod kontrolou. Tím by byl nárok na vypořádání pohledávky v celé výši uplatněn. Ve skutkových poměrech dané věci však nemohl vágní návrh na „vypořádání podnikání u společnosti“ vyvolat odpovídající procesní důsledek řádně uplatněné pohledávky vynaložené ze společného jmění manželů vůči třetí osobě, společnosti A. – K. s. r. o. Závěr, že tato pohledávka nebyla včas uplatněna k vypořádání, tudíž rovněž obstojí.

37. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalobkyně směřujícího proti výroku I rozsudku odvolacího soudu nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout jako zčásti vadné (věcně neprojednatelné) a zčásti nepřípustné.

38. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 12. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu