Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Terezy Adamyk, advokátky, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2025 č. j. 16 Co 323/2025-123 a výroku IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. července 2025 č. j. 14 Nc 3104/2024-90, 49 P a Nc 272/2024, 49 P a Nc 273/2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a P. S. a E. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 1 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") omezil posuzovaného prvního vedlejšího účastníka ve svéprávnosti (výroky I. a II.) a ustanovil mu opatrovníkem druhou vedlejší účastnici (výrok III.). Stěžovatelce jako opatrovníkovi posuzovaného prvního vedlejšího účastníka pro řízení přiznal odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů, celkem 4 200 Kč (výrok IV.), dále rozhodl o nákladech státu (výrok V.) a o nákladech účastníků řízení (výrok VI.). Obvodní soud ve výroku IV. rozsudku přiznal opatrovníkovi podle § 9 odst. 2 a § 7 bod 3. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, odměnu za zastupování podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu ve znění platném do 31. 12. 2024 (převzetí a příprava zastoupení) za 1 úkon právní služby po 1 000 Kč, podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 náhradu hotových výdajů za tento 1 úkon právní služby po 300 Kč, odměnu za zastupování podle § 9 odst. 7, § 7 odst. 3 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 za 2 úkony právní služby (písemné vyjádření ze dne 9. 6. 2025, účast na jednání dne 15. 7. 2025) po 1 000 Kč, tj. 2 000 Kč, podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 náhradu hotových výdajů za tyto 2 úkony právní služby po 450 Kč, tj. 900 Kč, celkem tedy 4 200 Kč.
3. Proti výroku IV. rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Napadeným rozsudkem městského soudu byl uvedený rozsudek obvodního soudu ve výroku IV. potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že obvodní soud s ohledem na právní úpravu obsaženou v § 9 odst. 7 advokátního tarifu správně vycházel pro účely stanovení odměny opatrovníka jmenovaného soudem z tarifní hodnoty 5 000 Kč, když vycházel z platné právní úpravy účinné od 1. 1. 2025, kdy § 9 odst. 7 advokátního tarifu nebyl zrušen. Vysvětlil, že normotvůrce (Ministerstvo spravedlnosti) záměrně rozlišil funkci ustanoveného opatrovníka v § 9 odst. 7 advokátního tarifu, jemuž náleží právě v tam uvedených věcech [tedy nikoli obhajoba v trestní věci jako tomu bylo v případě nálezu ze dne 28. 8. 2020
sp. zn. Pl. ÚS 23/19
(N 15/98 SbNU 116, č. 43/2020 Sb.)], odměna nižší toliko ve výši 1 000 Kč vycházeje z tarifní hodnoty 5 000 Kč, oproti odměně 1 500 Kč v případě zastoupení advokáta ve smluvním vztahu s klientem. S ohledem na výši rozdílu 500 Kč dospěl městský soud k závěru, že nejde o odměnu mnohonásobně nižší, jak tomu bylo v dřívějších předpisech, ale tato výše odměny snížená o 1/3 zohledňuje i stav, kdy advokát nemusí aktivně vyhledávat klienty, jako je tomu v případě aplikace podle § 9 odst. 2 advokátního tarifu, a s ohledem na uvedenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, zároveň vykonává činnost ve veřejném zájmu za sníženou odměnu hrazenou státem. Opatrovníkovi pro řízení tak náleží odměna za jeden úkon právní služby učiněný po 1. 1. 2025 ve výši 1 000 Kč (§ 9 odst. 7 advokátního tarifu), jedna náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), pozn. celkem šlo o 2 úkony právní služby.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že advokátní tarif ve znění účinném od 1. 1. 2025 rozdělil jinak totožné parametry určení tarifní hodnoty ve věcech podpůrných opatření, svéprávnosti, nezvěstnosti a smrti, přivolení k zásahu do integrity a přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu do dvou odstavců téhož ustanovení. Jediným rozdílem jinak obsahově totožné části právní úpravy je vymezení, že § 9 odst. 2 advokátního tarifu hovoří obecně o všech advokátech (potažmo zvolených právních zástupcích), zatímco § 9 odst. 7 advokátního tarifu hovoří ve věcně totožných řízeních o advokátech ustanovených. Stěžovatelka poukazuje na to, že normotvůrce (Ministerstvo spravedlnosti) se navrácením této dvojí rozdílné úpravy způsobu stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta za výkon právní služby v totožných případech opětovně dopustil protiústavní svévolné diskriminační normotvorby. Neexistuje přitom důvod pro to, aby byla za stejnou práci poskytnuta odlišná odměna u soudem jmenovaného opatrovníka a opatrovníka zastupujícího účastníka řízení na základě plné moci. Není podstatné, že právní pomoc není poskytována na základě smlouvy, nýbrž na základě rozhodnutí soudu, neboť ustanovením opatrovníka stát plní svoji povinnost chránit v soudních řízeních práva těch, kteří nemohou svá práva dostatečně hájit sami, a plnění této povinnosti je obsahově ekvivalentní s poskytováním právní pomoci na základě smlouvy a mělo by být ekvivalentní i co do poskytnuté právní pomoci a odměny. Uvedený názor stěžovatelky ostatně potvrdil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 12. 2025
sp. zn. Pl. ÚS 32/25
(č. 4/2026 Sb.), kterým dotčenou část § 9 odst. 7 advokátního tarifu zrušil.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou. Stěžovatelka je advokátka, a proto v souladu se stanoviskem pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 [(ST 42/79 SbNU 637, č. 90/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], nemusí být podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zastoupena jiným advokátem.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud, jak plyne z jeho ustálené judikatury, staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005
sp. zn. I. ÚS 457/05
či ze dne 26. 11. 2025
sp. zn. II. ÚS 2948/25
).
8. Ústavní soud standardně vychází z toho, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, která rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud také mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, které jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svoji výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně, v rozporu s principem minimalizace zásahů, vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
9. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, které by ji posouvaly co do významu do ústavněprávní roviny [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014
sp. zn. III. ÚS 3725/13
]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014
sp. zn. III. ÚS 1161/14
, ze dne 25. 3. 2020
sp. zn. II. ÚS 762/20
, ze dne 2. 7. 2025
sp. zn. II. ÚS 1818/25
, nález ze dne 8. 4. 2025
sp. zn. I. ÚS 2552/24
, bod 31) a proč věc není bagatelní ve své kvalitativní dimenzi [viz nález ze dne 10. 4. 2014
sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89), bod 33].
10. V předmětné věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými jí byla jako ustanovenému opatrovníkovi za zastupování za jeden úkon právní služby učiněný po 1. 1. 2025 přiznána odměna pouze ve výši 1 000 Kč oproti odměně 1 500 Kč v případě zastoupení advokáta ve smluvním vztahu s klientem. Celkem stěžovatelka provedla po 1. 1. 2025 dva úkony právní služby. Rozdíl mezi soudy přiznanou a stěžovatelkou požadovanou odměnou tedy činí 1000 Kč.
11. Ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 [(č. 97/2025 Sb.), dále též jen "stanovisko"] Ústavní soud v bodě 34 uvedl, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona.
12. Podle výše uvedeného stanoviska musí pro dovození ústavněprávního rozměru rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši existovat mimořádné okolnosti, typicky významný přesah vlastních zájmů stěžovatele. Teprve tyto okolnosti mohou vést Ústavní soud k meritornímu projednání ústavní stížnosti, v rámci kterého je následně oprávněn se konkrétně zabývat námitkami stěžovatele. Nevykazuje-li posuzovaná nákladová bagatelní věc mimořádné okolnosti, které by z ní činily věc ústavněprávního významu, Ústavní soud její věcný přezkum není povinen, dokonce ani oprávněn připustit, a to s ohledem na svoji Ústavou danou pravomoc. Je tomu tak i v případech, kdy v typově podobných kauzách Ústavní soud dříve rozhodl nálezem. V těchto dřívějších kauzách totiž přesah vlastních zájmů stěžovatele mohl být dán poukazem na určitý systémový problém v otázce náhrady nákladů řízení v daném typu řízení. To, že Ústavní soud na takové problémy v minulosti upozornil (a to zejména v důsledku absence soudního orgánu, který by nákladovou judikaturu sjednocoval), však ještě neznamená, že na sebe Ústavní soud provždy bere úlohu nejvyššího nákladového soudu (srov. nález ze dne 8. 4. 2025
sp. zn. I. ÚS 2552/24
, též nález ze dne 12. 6. 2025
sp. zn. I. ÚS 2/25
).
13. V nálezu ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 32/25 (č. 4/2026 Sb.), na který stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, Ústavní soud zrušil § 9 odst. 7 advokátního tarifu, ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb., ve slovech "podpůrných opatření, svéprávnosti, nezvěstnosti a smrti, přivolení k zásahu do integrity, přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu a", a to dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv. Ústavní soud v uvedeném nálezu vyslovil, že rozlišení tarifních hodnot (a v souvislosti s tím i rozdílných sazeb odměny) u řízení vymezených v § 9 odst. 2 advokátního tarifu, ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb., a v § 9 odst. 7 advokátního tarifu, které nespočívá v objektivní odlišnosti agend či typově rozdílné povaze právní služby, ale pouze ve způsobu určení právního zástupce, je projevem libovůle. U neaktivních či nekontaktních subjektů, kterým je ustanoven opatrovník za účelem jejich zrušení a likvidace, lze argument o odlišnosti právní služby naproti tomu akceptovat, neboť náplň činnosti advokáta a advokáta jako ustanoveného opatrovníka zdaleka není totožná. Přestože platí, že advokát může vykonávat závislou činnost jako zaměstnaný advokát, není vztah mezi advokátem v pozici zaměstnance a advokátem (resp. advokátní kanceláří) v pozici zaměstnavatele nijak regulován advokátním tarifem. Advokátní tarif se netýká vnitřních pracovněprávních vztahů uvnitř advokátní kanceláře, ale ceny právních služeb, tedy podnikání či provozování samostatné výdělečné činnosti ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny. Při posuzování souladu § 9 advokátního tarifu s ústavním pořádkem proto není namístě použít jako referenční kritérium čl. 26 odst. 3 a čl. 28 Listiny.
14. Jak vyplývá z výše citovaného stanoviska, kvalitativní dimenze případu, který je jinak svým významem bagatelní, může být oslabena, pokud Ústavní soud již zodpověděl otázku ústavněprávní relevance, která původně u daného typu případů onu kvalitativní dimenzi vytvářela. Jinými slovy, přesah vlastních zájmů stěžovatele, který by jinak bagatelní nákladovou věc povyšoval do ústavněprávní roviny, může být v jednom případě dán poukazem na určitý systémový problém, zatímco v pozdějším případě již být dán nemusí. Skutečnost, že Ústavní soud v určitém okamžiku zasáhl i v jinak bagatelním typovém případu, neznamená, že na sebe navždy bere úlohu nejvyššího nákladového soudu v bagatelních případech v režimu zákona č. 82/1998 Sb. (srov. též nález ze dne 12. 6. 2025
sp. zn. I. ÚS 2/25
). To platí i v nyní posuzované věci.
15. Z výše uvedeného stanoviska vyplývá, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši jsou typově (tj. obecně ve skutkově a právně obdobných případech jako je věc stěžovatelky) zjevně neopodstatněné, nejsou-li patrny mimořádné okolnosti věci, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatelky. Pro kasační zásah Ústavního soudu ve věci nákladů řízení v bagatelní výši jsou vyžadovány další mimořádné okolnosti, pokud Ústavní soud v minulosti v obdobné věci již kasačně zasáhl.
16. V předmětné věci stěžovatelka v ústavní stížnosti směřující proti nákladům řízení v bagatelní výši žádné takové mimořádné okolnosti, které by předmětnou věc posouvaly do ústavněprávní roviny, neuvedla, a ani Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, odůvodňující jeho zásah. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly na základě (v době rozhodování) platné právní úpravy. V napadeném rozhodnutí městského soudu neabsentuje řádné odůvodnění a rozhodnutí městského soudu nelze ani označit za extrémní případ svévolné interpretace a aplikace právních norem.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu