Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti 1) R. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Lněničkou, advokátem, sídlem Újezd 409/19, Praha 1, 2) P. V., zastoupeného JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph. D., advokátkou, sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 859/2024-8849 ze dne 4. prosince 2024, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 99/2022-8651 ze dne 5. října 2023 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 17 T 6/2021-8332 ze dne 29. června 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Krajský soud v Českých Budějovicích ("krajský soud") uznal oba stěžovatele vinnými ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. června 2016; druhého stěžovatele též ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu ve spolupachatelství podle § 21 odst. 1 a § 23 trestního zákoníku ve znění účinném do 30.
června 2016. Za to byl prvnímu stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou a trest zákazu činnosti - podnikání v předmětu výroba, obchod a služby neuvedených v přílohách 1-3 živnostenského zákona na dobu čtyři roky; druhému stěžovateli trest odnětí svobody v trvání šesti let a osmi měsíců ve věznici s ostrahou a trest zákazu činnosti - podnikání v předmětu výroba, obchod a služby neuvedených v přílohách 1-3 živnostenského zákona na dobu sedmi let. Poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") ve veřejném zasedání odvolání všech odsouzených, státního zástupce i poškozeného zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání všech odsouzených jako zjevně neopodstatněná.
2. Oba stěžovatelé podali ústavní stížnosti samostatně; usnesením Ústavního soudu ze dne 21. května 2025 byly spojeny ke společnému projednání pod sp. zn. II. ÚS 965/25
. Řádně zastoupení stěžovatelé ve včas podaných ústavních stížnostech splňujících požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítají porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 až 4, čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
3. První stěžovatel namítá porušení zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, neboť byl uznán vinným za jednání, které podle něj není trestným činem. Skutkové závěry považuje za vyvrácené tím, že jeden obžalovaný byl krajským soudem zproštěn obžaloby. Obecné soudy nekriticky a bez opory v dokazování dovodily jeho vinu ze spáchání trestného činu ve spojení s neznámou osobou; nezabývaly se přitom námitkami stěžovatele a nebyl prokázán ani jeho motiv přesto, že ve vztahu k němu by stíhané jednání nedávalo žádný smysl.
4. Druhý stěžovatel namítá, že obecné soudy rezignovaly na zjištění, jaká měla vzniknout škoda. Krajský soud vychází z odborného vyjádření finančního úřadu, aniž by vypořádal argumentaci stěžovatele. Neprovedením znaleckých posudků k této otázce byla podle stěžovatele porušena rovnost účastníků řízení. Obecné soudy nezohlednily pochybení finančního úřadu, který vše způsobil daňovou exekucí a znepřístupněním podkladů, a proto považuje za pochybnou i výši vzniklé škody, neboť obecné soudy při rozhodování nesprávně spoléhaly pouze na výsledek daňového řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 347/2024 ze dne 22. května 2024). V řízení nebyl porovnán uplatněný a skutečný nárok na odpočet DPH a rovněž byly vyloučeny všechny uplatněné nároky na odpočet DPH.
5. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti; proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti zasáhne jen tehdy, je-li stižena vadami, které znamenají porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
7. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé zkrátili daň (DPH) ve výši přesahující 15 milionů korun (1. stěžovatel) a 42 milionů korun (2. stěžovatel), dílem vylákáním nadměrného odpočtu na dani (3 mil. Kč a 14 mil. Kč) a dílem zkrácením daně (12 mil. Kč a 28 mil. Kč). Jejich jednání spočívalo v přeprodeji zboží dovezeného z ciziny se zapojením tzv. missing tradera, který neplnil daňové povinnosti.
8. Krajský soud popsal účelový řetězec obchodních vztahů mezi zapojenými společnostmi a rozlišil míru účasti jednotlivých obžalovaných. Při určení výše způsobené škody vycházel nejen z odborného vyjádření finančního úřadu, ale sám hodnotil i jednotlivé faktury (specifikované ve výroku rozsudku), výpisy z účtů a další provedené důkazy. U skutku týkajícího se prvního stěžovatele bylo prokázáno zapojení další osoby, nepodařilo se však prokázat zapojení jednoho konkrétního obžalovaného (bylo pouze pravděpodobné), a proto jej krajský soud obžaloby zprostil. Podle vrchního soudu zjistil krajský soud skutkový stav bez důvodných pochybností; proto potvrdil správnost jeho závěrů a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší soud se podrobně zabýval námitkami všech obžalovaných a vypořádal se i s námitkami, které byly předestřeny teprve v dovolání (výše škody); v postupu krajského ani vrchního soudu nezjistil namítaná pochybení a porušení základních práv obžalovaných.
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují nesouhlas se závěry obecných soudů, aniž by uvedli, jak měla být porušena jejich základní práva. Ohledně určení výše škody vytýká druhý stěžovatel obecným soudům, že nenechaly vypracovat znalecký posudek, jeho zadání však v řízení nenavrhl a výši škody nikdo v hlavním líčení nerozporoval (viz bod 151 rozsudku či bod 12 usnesení vrchního soudu). Tato námitka byla předložena teprve Nejvyššímu soudu, který se jí zabýval a srozumitelně odůvodnil své závěry.
Odkázal přitom na svoji judikaturu, podle které, ač je zjištění výše zkrácené DPH toliko numerickým úkonem, nemůže se soud při rozhodování o vině v daňových věcech spoléhat jen na správnost výsledků daňového řízení, ale musí ji sám přezkoumat, stejně jako správnost právních závěrů vyplývajících z rozhodnutí finančního orgánu, "neboť je to soud, kdo posuzuje veškeré právní problémy vážící se k vině obviněného bez ohledu na to, zda jde o právní otázky z oboru trestního práva, anebo jiných právních odvětví" (usnesení sp. zn. 8 Tdo 347/2024, bod 38).
Uvedené požadavky napadená rozhodnutí splňují, neboť krajský soud informace finančního úřadu ověřil a sám určil výši škody. V řízení bylo prokázáno zapojení další osoby ovládající společnosti, nepodařilo se však bez důvodných pochybností prokázat, že by touto osobou byl zproštěný obžalovaný.
10. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny) představuje záruku, že řízení bude probíhat před nezávislým a nestranným soudem podle předem stanovených pravidel, nezaručuje však, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníků řízení. Právo na rovnost (čl. 37 odst. 3 Listiny) poskytuje účastníkům záruku, že jejich návrhy a podněty budou obecné soudy hodnotit stejným způsobem, bez ohledu na to, kdo je navrhl. Za porušení tohoto práva nelze považovat stav, kdy účastník řízení, aniž by navrhl důkaz, očekává, že jej obecné soudy provedou a z toho dovozuje nesprávnost vyslovených závěrů.
Je úkolem obecných soudů, aby na základě objektivního posouzení věci posoudily, naplňuje-li konkrétní šetřené jednání všechny znaky trestného činu, jak je stanoví zákon (čl. 39 Listiny). Nesdílí-li účastník řízení tyto závěry a na základě subjektivní konstrukce a hodnocení věci je přesvědčen, že jeho jednání není trestným činem, nepředstavuje tento odlišný názor porušení jeho základních práv. Ve vztahu k porušení práva na náhradu škody (čl. 36 odst. 3 Listiny) či práva na urychlené a veřejné projednání věci (čl.
38 odst. 2 Listiny) stěžovatelé své námitky nespecifikovali.
11. Stěžovatelé neuvedli nic, co by svědčilo o porušení jejich základních práv; z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí zabývaly podrobně, jejich postup byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna.
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu