USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání obviněného Tibora Farkaše, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 68 To 48/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 53/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Tibora Farkaše odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2023, sp. zn. 1 T 53/2021, byl obviněný Tibor Farkaš uznán vinným v bodech 1 až 11) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Odsouzen byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 ve spojení s § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Bylo též rozhodnuto o náhradě škody. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, z jakých důvodů vypustil dílčí útok pod bodem 7) obžaloby z jednání, jež bylo obviněnému kladeno za vinu.
2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jako odvolací soud, rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 68 To 48/2023, z podnětu odvolání obviněného Tibora Farkaše a státního zástupce podaného ve prospěch i neprospěch obviněného, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným v bodech 1 až 11) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jenž popsal ve shodě se soudem prvního stupně zkráceně tak, že obviněný jako jediný jednatel společnosti APARTMENT SK, s. r. o., v likvidaci, IČ: 29382246, se sídlem Holická 1173, Olomouc (dále jako „společnost APARTMENT“), registrované jako plátce daně z přidané hodnoty (dále jako „DPH“) s měsíčním zdaňovacím obdobím, v úmyslu vylákat výhodu na povinné platbě, neoprávněně uplatnil nárok na odpočet DPH tím, že podal prostřednictvím datové schránky této společnosti u Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště Olomouc, v jednotlivých jedenácti případech za uvedené měsíce roku 2014 od února do prosince, kromě měsíce srpna, a v lednu 2015, v rozsudku popsaná přiznání k DPH za konkrétní zdaňovací období, do kterých neoprávněně zahrnul popsané faktury označené datem uskutečněného zdanitelného plnění dodavatele společnosti VIPOGRAM, s. r. o., v likvidaci, IČ: 24261777, se sídlem Holečkova 789/49, Praha 5 – Smíchov (dále jako „společnost VIPOGRAM“), s vyznačeným základem daně a vypočtenou výší DPH (21 %), ačkoliv si byl plně vědom, že nikdy nedošlo k předmětu plnění uvedenému na těchto fakturách ani k jejich úhradě, a takto jednal s cílem úmyslně zkrátit za uvedená zdaňovací období DPH, čímž poškodil rozpočet České republiky o částku v celkové výši 1.322.398,56 Kč.
3. Obviněného odsoudil podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 ve spojení s § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na tři roky. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nároku na náhradu škody poškozené České republiky. Odvolací soud obviněného dále zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. pro dílčí jednání popsané pod bodem 7) obžaloby.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti odsuzující části uvedeného rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože soudy řádně nehodnotily důkazy, neodstranily rozpory, na které upozorňoval, a odvolací soud se dostatečně nezabýval jeho námitkami, čímž bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Rovněž tvrdil, že při výslechu svědka Petra Migaše u hlavního líčení soud postupoval nesprávně, a že bylo porušeno jeho právo být přítomen při výslechu svědka Miroslava Fitaly. Tvrdil též, že došlo k procesním vadám i při stanovení výše škody.
5. Porušení zásady in dubio pro reo obviněný spatřoval v tom, že soudy dostatečně nebraly do úvahy jeho obhajobu u skutků pod bod 2), 3), 7), 8) rozsudku odvolacího soudu, přestože podrobně popsal, které zboží prodal v září 2015 na Slovensko. Nebyl proveden žádný důkaz svědčící o tom, že obchod neproběhl. Poukázal na obsah své výpovědi, avšak s tím, že když prodal svůj podíl ve společnosti APARTMENT, nebyl schopen ke svému tvrzení předložit potřebné důkazy. Soud však mohl vycházet ze zprávy Finančního úřadu v Olomouci, podle níž přeshraniční obchod společnosti APARTMENT v září 2015 na částku ve výši 2.490.000 Kč proběhl, tak jak tvrdil dovolatel, protože ho společnost WEINE FIT, s. r. o. (dále jako „společnost WEINE FIT“), řádně přiznala v hlášení k DPH za 9/2015 a byla z něj řádně odvedena DPH. Primární doklady k obchodu však nebyly zajištěny, a přesto soudy uzavřely, že jím tvrzený obchod nikdy neproběhl, a to jen s ohledem na jimi tvrzenou fiktivnost zboží. Zprávy Finančního úřadu v Olomouci a Daňového úřadu v Trenčíně naopak potvrzují obhajobu obviněného a vyvracejí soudy tvrzený závěr, že zboží, které od společnosti VIPOGRAM společnost APARTMENT zakoupila, neexistovalo.
6. Výslech svědka Petra Migaše obviněný považoval za vadný proto, že tento svědek sice byl vyslechnut ve dnech 27. 8. 2021 a 3. 8. 2022 u hlavního líčení a byl soudem poučen o povinnosti svědčit a možnosti odepřít výpověď (§ 97, 99, 100, 10, 103, 104 tr. ř.), výslovně neprohlásil, že vypovídat bude, jak je uvedeno v protokolech z hlavního líčení (viz zvukový záznam ze dne 27. 8. 2021 a ze dne 3. 8. 2021), pouze vypovídal, což jeho výpověď činí procesně nepoužitelnou, neboť se svědek musí výslovně vyjádřit, zda svého práva odepřít výpověď využívá či nikoli. Obviněný brojil i proti věrohodnosti tohoto svědka, protože jde o osobu, která trpí výpadky paměti, je závislá na alkoholu, byla několikrát léčena na psychiatrii, a ze zvukového záznamu je jasné, že jeho výpověď nemůže mít žádnou vypovídající hodnotu. Podle obchodního rejstříku byl společníkem a jednatelem i v dalších společnostech (např. Prague Teletrade, s. r. o. a Faspagroup, s. r. o.). Ze všeho plyne, že není možné učinit z výpovědi svědka Petra Migaše žádný závěr, na rozdíl od výpovědi obviněného, kterou však soudy nebraly do úvahy, stejně jako výpověď svědka Jaroslava Smažila, který vylíčil, jak obchodní transakce probíhaly a že zboží prodával. Tuto výpověď hodnotily nekomplexně a poukazovaly pouze na skutečnosti svědčící o vině dovolatele.
7. Nezákonnost výslechu svědka Miroslava Fitaly provedeného cestou mezinárodní spolupráce obviněný spatřoval v tom, že obhajoba ani státní zástupce nebyli vyrozuměni o konání tohoto výslechu (srov. § 211 odst. 2, 3, 4 tr. ř.). Při porušení této zásady nebylo možné protokol o výslechu svědka v hlavním líčení přečíst (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 6 Tdo 346/2006). Byť obviněný souhlasil se čtením této výpovědi, neztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že tím byl uvedený nedostatek zhojen, a že soudy pro závěr o vině nevycházely pouze z tohoto důkazu, čemuž odporuje jejich závěr, že právě výpovědí Miroslava Fitaly a podle zprávy o šetření k jeho osobě byla vina obviněného objasněna. Z těchto důvodů jsou skutková zjištění soudů o neexistenci zboží, které měla společnost APARTMENT prodat společnosti WEINE FIT, založena na procesně nepoužitelných důkazech (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 376/01) a soud prvního stupně nevyčerpal všechny možnosti, aby svědka vyslechl u hlavního líčení (případně formou videokonference).
8. Dovolatel dále poukázal na neobjasnění okolností rozhodných pro závěr o jeho vině u dílčích útoků pod body 2), 3), 7), 8), a tím na porušení zásady in dubio pro reo, protože existenci jím tvrzeného zboží zakoupeného od společnosti VIPOGRAM potvrzuje i účetnictví společnosti APARTMENT. V rámci doplnění dokazování soud prvního stupně od daňového úřadu v Trenčíně zjistil, že společnost WEINE FIT opravdu obviněným namítanou transakci přiznala a z připojených dokumentů vyplývá, že společnost WEINE FIT daňová přiznání k DPH podávala a obchodovala i s jinými subjekty. V rozporu s tím však soud prvního stupně uzavřel, že svědek Miroslav Fitala je „bílý kůň“ a společnost WEINE FIT byla prověřována finančním úřadem v jiné kauze (není však známo v jaké a kdy), což je tvrzení, které nic neprokazuje a nelze ho zvažovat k jeho tíži. Obviněný poukázal na to, že jednotlivé důkazy na sebe nenavazují a spolehlivě neprokazují všechny okolnosti, a proto soudy měly postupovat obdobně jako u dílčího útoku v bodě 7), a zprostit ho obžaloby.
9. Vady obviněný spatřoval i ve způsobu stanovení výše škody určené správcem daně na 2.055.919 Kč, což je v trestním řízení nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 567/2014). Rozsah zkrácení daně v trestním řízení by měl v zásadě představovat rozdíl mezi uplatněnými a oprávněnými náklady, a proto by se orgány činné v trestním řízení měly zabývat výší oprávněných nákladů. Před zahájením trestního stíhání bylo nutné stanovit přesně rozsah zkrácení daně na podkladě údajů zjištěných v rámci prověřování, které provádí správce daně formou odborného vyjádření nebo je nutné přibrat znalce z oboru ekonomika. Byť v odvolacím řízení obviněný navrhl tento důkaz provést, odvolací soud ho zamítl jako nadbytečný.
10. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 68 To 48/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a replika obviněného
11. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolání opřenému o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně odpovídá námitka, že z provedených důkazů nevyplývá závěr o fiktivnosti obchodů, avšak taková výhrada není důvodná, protože ve skutkových zjištěních popsaných v tzv. skutkové větě jsou k této okolnosti uvedeny všechny rozhodné skutečnosti, které mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Skutková zjištění jsou v souladu se skutečným obsahem těchto důkazních prostředků bez známek jakékoli deformace, včetně povinné reakce soudů na obhajobu uplatněnou obviněným svědčící o tom, že obviněný zkrátil DPH ve značném rozsahu. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá přesvědčivost úvah soudů při hodnocení důkazních prostředků i učiněných skutkových zjištění, která jsou dostatečným podkladem pro právní závěry z nich dovozené a vyložily správnost právního posouzení činu obviněného podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
12. Za správné považoval i závěry soudů o postavení svědka Petra Migaše jako tzv. bílého koně, i s důvody, pro které soudy takový závěr učinily. V daných souvislostech bylo provedeným dokazováním vyvráceno i tvrzení obviněného, že předmětné zboží existovalo a bylo dále prodáno slovenské obchodní společnosti WEINE FIT, protože z výsledků mezinárodní justiční spolupráce vyplývá, že statutárním orgánem tohoto zahraničního podnikatele byl svědek Miroslav Fitala, který nebyl schopen ani ochoten vykonávat tuto funkci, a i on měl postavení tzv. bílého koně, obzvláště když uvedl, že nezná obchodní společnost APARTMENT.
13. Podle státního zástupce nic nesvědčí o tom, že by došlo k porušení pravidla in dubio pro reo, protože závěry soudů nižších stupňů o průběhu skutkového děje jsou opřeny o logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky dokazování provedeného v řízení před nalézacím soudem, a jehož skutkové závěry akceptoval odvolací soud při svém rozhodnutí o vině obviněného. Za opodstatněné nepovažoval ani srovnání se závěry u zproštěného dílčího útoku v bodě 7) obžaloby, protože okolnosti u něj byly poněkud odlišné od výsledků dokazování u zbývajících dílčích útoků (k tomu odkázal bod 24. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
14. Výhrady obviněného o procesně nepoužitelných výpovědích svědků Petra Migaše a Miroslava Fitaly nepovažoval státní zástupce též za důvodné, protože výslech Petra Migaše byl proveden v souladu se zákonem, neboť podle protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 8. 2021 jmenovaný svědek vypovídal, a tedy výslovně neprohlásil, že nebude vypovídat. V jeho výpovědi neshledal důvody pro závěr o jeho nevěrohodnosti, protože soud vyložil, z jakých důvodů byla věrohodná. U výpovědi svědka Miroslava Fitaly se ztotožnil s argumentací odvolacího soudu v bodě 22. odůvodnění jeho rozsudku a doplnil, že svědek byl vyslechnut v cizím státě způsobem upraveným v jeho právním řádu. Při hlavním líčení tak bylo možné číst protokol o jeho výpovědi za podmínek § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., pokud obviněnému nebo obhájci byla v průběhu trestního řízení alespoň jednou dána možnost, aby mohl tomuto svědkovi klást otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu (viz usnesení ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 235/2015, uveřejněné pod č. 16/2016 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci sice nebyli obviněný ani jeho obhájce řádně vyrozuměni o konání výslechu dotyčného svědka ve Slovenské republice, jejíž orgány činné v trestním řízení prováděly jeho výslech na základě evropského vyšetřovacího příkazu vydaného Okresním soudem v Olomouci, naproti tomu bylo obviněnému umožněno, aby o osobní výslech svědka Miroslava Fitaly požádal při hlavním líčení, což neučinil. Tímto procesním postojem dal obviněný soudu jednoznačně najevo, že osobní výslech svědka Miroslava Fitaly nepovažuje za nutný. Byly tedy splněny podmínky pro postup podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. o přečtení protokolu o výpovědi svědka, ke kterému soud přistoupil navíc za situace, kdy v této věci rozhodně nešlo o jediný nebo rozhodující usvědčující důkaz. Podle něj proto nedošlo k namítanému porušení práva na obhajobu.
15. Státní zástupce neshledal nedostatky ani v tom, že soudy nepovažovaly za nutné vyžádat odborné vyjádření nebo znalecký posudek k rozsahu zkrácené DPH, protože tyto nejsou podstatným důkazem ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když věc byla objasněna jinými důkazy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 866/2016, a bod 26. rozsudku odvolacího soudu). Protože obviněný námitkami nenaplnil ani jednu z alternativ důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolání jako celek zjevně neopodstatněné, a proto státní zástupce navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
16. Obhájkyně obviněného toto stanovisko nepovažovala za správné a ve svém vyjádření k němu odkázala na argumenty obviněného v dovolání a na neměnnost jeho obhajoby. Doplnila, že soud prvního stupně rezignoval na to, že svědek Miroslav Fitala si první předvolání nevyzvedl, a nepokusil se svědka předvolat opakovaně či vyslechnout jiným způsobem (např. formou videokonference). Obecně totiž platí, že aby byl výslech svědka v souladu s trestním řádem, musí se uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obviněného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění, a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě jeho přímého pozorování, chování a reakcí. Dovolatel rovněž setrval na své argumentaci ohledně stanovení rozsahu způsobené škody a na svém závěrečném návrhu.
IV. Přípustnost dovolání a dovolací důvody
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
18. Dovolání je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. a Nejvyšší soud proto vždy posuzuje, zda výhrady uplatněné v dovolání tomuto zákonnému vymezení odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
19. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
20. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
21. Z dovolání obviněného je patrné, že nedostatky shledal v procesně vadně provedených výpovědích svědků Petra Migaše a Miroslava Fitaly a v tom, že soudy nesprávně hodnotily výpovědi těchto svědků, jakož i v neprovedení odborného vyjádření nebo znaleckého posudku ohledně stanovení rozsahu zkrácené daně. Tyto výhrady splňují formální vymezení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný tvrdil, že se trestného jednání nedopustil a vytýkal, že skutečnosti určující pro naplnění znaků zločinu podle § 240 odst. 1 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jsou založené na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a proto se Nejvyšší soud zabýval důvodností těchto výhrad. Připomíná však, že smyslem dovolacího řízení není, aby v něm Nejvyšší soud rekapituloval nebo opakoval soudy provedené důkazy, ani podrobně rozebíral postup soudů, jímž všechny důkazy vyhodnocovaly, ale jeho úkolem je posoudit, zda v procesu dokazování nedošlo k těm vadám, které jsou v uvedeném dovolacím důvodu vymezeny, případně nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu vymezených v čl. 6 Úmluvy a čl. 36 až 38 Listiny. Nejvyšší soud proto posuzuje, zda z přezkoumávaných rozhodnutí plyne, které skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, a zda tento postup odpovídá podmínkám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
V. K námitkám obviněného
22. Srovnáním posuzovaných námitek obviněným uplatněných v dovolání a obsahu přezkoumávaných rozhodnutí lze shledat, že jde o opakování výhrad, jež byly vyjádřeny již v předchozích fázích trestního řízení a soudy na ně reagovaly. Jde tedy z velké části o opakovanou obhajobu, s níž se soudy obou stupňů vypořádaly, což zásadně svědčí o neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
23. O tom, že se soudy obhajobě obviněného dostatečně věnovaly, svědčí mimo jiné to, že první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 1 T 53/2021, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 2. 2022, sp. zn. 68 To 279/2021, a to s ohledem na potřebu objasnit okolnosti, na něž poukazoval i obviněný v rámci své obhajoby. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování ohledně faktur týkajících se prodeje zboží společnosti VB Business Consult, s. r. o., a společnosti APARTMENT, i faktur, které deklarují následný prodej tohoto zboží dalším subjektům, jakož i dalších dokumentů, a ověřit dodání a existenci zboží i u jiných kupujících. Nařídil rovněž výslech Petra Migaše a osoby oprávněné jednat za společnost WEINE FIT, případně provést další důkazy.
24. Posoudí-li se řízení, které po tomto rozhodnutí odvolacího soudu následovalo, a na jeho podkladě vydané nyní přezkoumávané rozhodnutí, lze shledat, že soud prvního stupně uvedené doplnění i pokyny odvolacího soudu splnil. Stručně je možné zmínit, že v bodech 2. až 25. popsal důkazy, z nichž své závěry o vině obviněného učinil. Svá zjištění shrnul v závěr o fungování celého systému předstírané obchodní spolupráce mezi dotčenými společnostmi APARTMENT a VIPOGRAM (viz body 25. a 26. rozsudku). V jeho postupu nic neukazuje na to, že by se zpronevěřil pravidlům stanoveným v § 2 odst. 5 tr. ř., a jím vydané rozhodnutí neobsahuje vady, které by svědčily o závažných nedostatcích, nedůslednosti nebo nerespektování práv obviněného (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Z uvedeného je zřejmé, že byly vyčerpány dostupné důkazní prostředky pro to, aby byl čin obviněného dostatečně objasněn, a to i se zřetelem na jeho obhajobu. Odvolací soud napravil vadu soudu prvního stupně v procesním postupu a správně obviněného zprostil obžaloby u dílčího skutku pod bodem 7). Vypořádal se se zásadními námitkami obviněného i státního zástupce, odůvodnil své závěry a vysvětlil zjištění, že vina obviněného byla dostatečně prokázána a byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (srov. body 16. až 27. rozsudku odvolacího soudu).
25. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného o vadném postupu při výslechu svědka Petra Migaše, že tento svědek, byť podal výpověď, tak při hlavním líčení výslovně neprohlásil, že chce vypovídat. Z obsahu spisového materiálu je patrné, že uvedený svědek byl vyslýchán celkem dvakrát, a to při hlavním líčení dne 27. 8. 2021 (č. l. 949 spisu) a dne 3. 8. 2022 (č. l. 1048v spisu). Při každém z těchto výslechů se mu dostalo řádného zákonného poučení podle § 100 tr. ř. a dalších ustanovení trestního řádu a bylo mu vysvětleno i jeho právo odepřít výpověď. Ze zvukového záznamu pořízeného při hlavním líčení (srov. CD založené u č. l. 1166 spisu) je patrné, že uvedený svědek neuvedl výslovně, že „bude vypovídat“, a v tom směru by bylo možné považovat písemné zpracování protokolu za ne zcela přesné, avšak z hlediska požadavku obviněného jde o přepjatý formalismus, protože rozhodné je to, že svědek po řádném poučení svého práva nevypovídat nevyužil a zcela spontánně vypovídal.
26. Poučení podle § 100 odst. 1, 2 tr. ř. umožňuje svědkovi v tam uvedených případech odepřít výpověď, což je výjimka z obecné povinnosti svědčit vymezené v § 97 tr. ř. Není proto dáno na vůli svědka, zda svědčit bude nebo nebude, neboť při odepření povinnosti vypovídat musí uvést splnění některé z okolností uvedených v § 100 odst. 1, 2 tr. ř. Vyjádření svědka o tom, zda využívá či nevyužívá svého práva na odepření výpovědi, včetně obsahu předchozího poučení, se vždy zaznamená do protokolu o jeho výslechu (srov. rozhodnutí č. 34/1980 a rozhodnutí č. 9/1985 Sb. rozh. tr.). O tom, zda svědek využívá či nikoli své právo odmítnout ve věci výpověď podle § 100 odst. 1, 2 tr. ř., se musí vyjádřit takovým způsobem, aby nebylo pochyb o jeho projevené vůli. Na druhé straně však není možno svědka nutit, aby použil přímo zákonné formulace, že „nevyužívá práva odepřít výpověď“ (srov. rozhodnutí č. 18/1999-I. Sb. rozh. tr.). Jestliže svědek po řádném poučení výslovně neprohlásil, že bude vypovídat, tzn. že svého práva odmítnout výpověď nevyužívá, ale přitom začal se svou výpovědí, je již z tohoto jeho postoje zjevné, že vypovídat chtěl a tuto vůli výpovědí vyjádřil. V daném případě proto nejde o skutečnost, která by zakládala nepoužitelnost takové výpovědi, protože nejde o žádnou vadu v řízení. K tomu lze jen pro úplnost podotknout, že pokud byla obhajoba nespokojena s nepřesností protokolace, obviněný ani jeho obhájkyně přítomní u hlavního líčení nic nenamítali a vůči obsahu protokolu se nijak nevymezili (srov. § 57 tr. ř.). Lze jen dodat, že ze záznamu o hlavním líčení plyne, že Petr Migaš po jeho zákonném, srozumitelném a jasném poučení vypovídal opakovaně, takže o tom, že znal svá práva a povinnosti, nevznikají žádné pochybnosti.
27. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani výhradě obviněného o tom, že by soud výpověď tohoto svědka vadně hodnotil nebo nepřihlédl důsledně k tomu, že jde o osobu závislou na alkoholu, která si nevybavuje zcela jasně všechny skutečnosti, protože i s ohledem na tyto osobnostní nedostatky svědka, soud své úvahy na hodnocení jeho věrohodnosti zaměřil. V odůvodnění rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů svědkovi uvěřil, a proč shledal, že ve společnosti VIPOGRAM nikdy fakticky nejednal. Soud prvního stupně při hodnocení uvedené výpovědi postupoval v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř. a z jeho rámce nevybočil (viz body 25. až 27. rozsudku). Pro úplnost je možné poukázat na úvahy soudu odvolacího, který v reakci na námitky obviněného této výpovědi věnoval taktéž nutnou pozornost (srov. bod 20. rozsudku odvolacího soudu). Soudy nižších stupňů se tudíž věnovaly věrohodnosti svědka Petra Migaše a reagovaly na obhajobu obviněného, s níž se vypořádaly, a proto lze shledat, že splnily požadavky na hodnocení důkazů, i když u jmenovaného svědka stojí jím uváděné tvrzení proti výpovědi obviněného a objektivně byla přítomna pochybnost o jeho věrohodnosti (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16).
28. Pokud obviněný v dovolání tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu provedením protokolu o výslechu svědka Miroslava Fitaly vyslechnutého prostřednictvím mezinárodní justiční spolupráce slovenskými trestními orgány dne 7. 12. 2022, tak je možné zdůraznit, že tuto námitku neučinil při provádění této výpovědi při hlavním líčení, při němž souhlasil s přečtením protokolu o výslechu, ale uplatnil ji až v odvolání. Odvolací soud na ni reagoval v bodě 22. přezkoumávaného rozsudku, kde zdůraznil, že soud prvního stupně při hlavním líčení dne 13. 2. 2023 za podmínek § 211 odst. 1 tr. ř. uvedenou výpověď svědka přečetl se souhlasem obviněného, který na žádné nedostatky neupozornil.
29. Nejvyšší soud k uvedené námitce považuje za vhodné poukázat na protokol o výslechu tohoto svědka pořízený Policií Slovenské republiky, Okresním ředitelstvím policejního sboru v Považskej Bystrici dne 7. 12. 2022, sp. zn. ORPZ-TN-OKPI-51-003/2022 a ORPZ-PB-OKP2-150/2022 (č. l. 1077 až 1080 spisu), na základě dožádání podle evropského vyšetřovacího příkazu vydaného Okresním soudem v Olomouci dne 12. 9. 2022, sp. zn. 1 T 53/2021 (č. l. 1058 až 1063 spisu). Dožádaný orgán sdělil Okresnímu soudu v Olomouci, že výslech svědka se bude konat dne 7. 12. 2022, a bylo též oznámeno, že byl udělený souhlas s účastí osob jmenovitě uvedených v evropském vyšetřovacím příkazu o úkonu právní pomoci. Zúčastněné osoby mohly klást vyslýchané osobě doplňující dotazy jen prostřednictvím vyšetřovatele (srov. č. l. 1073 spisu). Podle protokolu o výslechu svědka je na č. l. 1080 spisu uvedeno, že obhájce obviněného Mgr. Zuzana Vrtělková byla vyrozuměná, ale nepřítomná, obžalovaný Tibor Farkaš byl vyrozuměný, ale nepřítomný. Uvedený orgán tedy garantoval, že jmenované osoby vyrozuměny byly.
30. Z těchto skutečností Nejvyšší soud neshledal, že by byl evropský vyšetřovací příkaz pro zajištění výslechu svědka Miroslava Fitaly vydán v rozporu s procesními předpisy nebo že by byl výslech provedený v rozporu s právním řádem Slovenské republiky, jímž bylo třeba se při shora uvedených úkonech řídit. K tomu lze dodat, že činnost spočívající v přezkumu procesního postupu dožádaných orgánů není v pravomoci Nejvyššího soudu (k tomu srov. rozhodnutí č. 11/2005 Sb. rozh. tr.). České orgány činné v trestním řízení musí oprávněně presumovat, že byly splněny podmínky ustanovení čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních. Závěr, že by tuzemské orgány činné v trestním řízení měly interpretací cizozemské procesní normy zjišťovat, zda dožádaný stát provedl úkon v souladu se svým právním řádem, je nesprávný, neboť je prakticky nerealizovatelný a zpochybňuje apriorně důvěryhodnost postupu orgánů dožádané strany (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 59/04).
31. Uvedená výpověď byla podle protokolu o hlavním líčení konaném dne 13. 2. 2023 (č. l. 1100v spisu) provedena před soudem jako důkaz jejím přečtením postupem podle § 211 odst. 1 tr. ř. (nikoli podle § 211 odst. 2 tr. ř., případně jiných odstavců tohoto ustanovení, jak nesprávně uváděl ve vyjádření státní zástupce i obviněný v dovolání) se souhlasem obviněného i státního zástupce. Podle něho lze místo výslechu svědka v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi, jestliže soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce i obviněný s tím souhlasí. Podle tohoto ustanovení může soud postupovat též tehdy, jde-li o přečtení protokolu o dřívější výpovědi takové osoby, která byla vyslechnuta v cizině v rámci právní pomoci poskytnuté jiným státem na základě tzv. evropského vyšetřovacího příkazu podle § 357 a násl. zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (zajištěním výkonu evropského vyšetřovacího příkazu v jiném členském státě se konkrétně zabývají § 374 až 380 tohoto zákona).
32. Obviněný ani obhájkyně výhrady proti této výpovědi ani způsobu, jakým byla zajištěna, nevznesli.
33. K osobě svědka Miroslava Fitaly bylo ze zprávy Okresního ředitelství policejního sboru v Trenčíně ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. PPZ-MPS-NUI-560/2019-PN(168271) zjištěno, že svědek Miroslav Fitala je bezdomovec, nezaměstnaný, pohybující se v městě XY, požívající alkohol, přespávající na různých místech, posledních 10 let tzv. „bílý kůň“, který na sebe přepsal obchodní společnosti za alkohol (srov č. l. 1031). Jestliže se za těchto okolností rozhodl soud prvního stupně pro postup podle § 211 odst. 1 tr. ř. bylo na obviněném a jeho obhájkyni, aby v případě nesouhlasu nebo potřeby jej osobně slyšet, soudu svůj postoj sdělili, což však neučinili.
34. Dáním souhlasu se čtením výpovědi se obhajoba ztotožnila s tím, jak byl uvedený výslech prováděn. K námitce obviněného, která nemá podklad v protokolu o výslechu svědka, slovenské orgány uvedly, že obviněný i obhájkyně byli vyrozuměni. I přesto Nejvyšší soud v tomto ohledu připomíná, že i kdyby k jejich vyrozumění nedošlo, nešlo by o vadu řízení, protože ta by byla před soudem zhojena postupem podle § 211 odst. 1 tr. ř., jestliže byl dán souhlas státním zástupcem a obviněným se čtením protokolu o takovém úkonu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 7 Tdo 729/2013). Postupem podle § 211 odst. 1 tr. ř. se totiž obviněný a státní zástupce vyjadřují zejména k tomu, že nemají námitky proti tomu, jak byla výpověď pořízena a jak je její obsah zachycen v protokole, a že neshledávají potřebným položit svědkovi doplňující nebo upřesňující otázky nebo požádat, aby ho mohli sami vyslechnout.
35. S ohledem na shora uvedené způsob provedení důkazu protokolem o výslechu svědka Miroslava Fitaly podle § 211 odst. 1 tr. ř. nevede k závěru o extrémním porušení práv obviněného, a nešlo o porušení práva obviněného na jeho obhajobu podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, k němuž je vhodné zmínit, že ne každé procesní pochybení soudu je tak závažným, aby dosahovalo rozměru subjektivního porušení práva obviněného na spravedlivý proces (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02).
36. Soudy obou stupňů se v předcházejícím řízení zabývaly i tvrzeními obviněného o nedostatečných skutkových závěrech k dílčím útokům pod body 2), 3), 7) a 8) včetně jeho obhajoby, že zboží bylo přeprodáno a platby proběhly, k čemuž odkazoval na transakce uskutečněné se společností WEINE FIT, která je řádně zdanila (srov. zejména body 26. rozsudku soudu prvního stupně a 22. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud na správné a úplné závěry soudů nižších stupňů jen odkazuje s tím, že dostatečným způsobem objasnily i popsaly, z jakých důvodů obhajobě obviněného nepřisvědčily. Tyto závěry opřely o důkazy, které z dokazování vyplynuly, a svědčí o tom, že faktury popsané v těchto bodech byly zcela fiktivní a žádná obchodní spolupráce mezi obviněným zmiňovanými subjekty neprobíhala. Obviněným tvrzený převod zboží měl proběhnout až v roce 2015, když jednateli společností APARTMENT a WEINE FIT byli svědci Petr Migaš a Miroslav Fitala, kteří o této transakci vůbec nic nevěděli, jelikož byli tzv. bílými koňmi, což uvedli ve svých výpovědích. Pro dotvrzení správnosti úvah soudů nižších stupňů lze jen poznamenat, že společnost WEINE FIT, jak vyplývá ze sdělení Daňového úřadu v Trenčíně, byla ex offo zlikvidována ke dni 17. 6. 2016, přičemž faktura od společnosti APARTMENT je sice uvedena v daňovém přiznání za září 2015, ale nic bližšího nebyl správce daně schopen uvést, protože u tohoto subjektu neproběhla daňová kontrola. Na obou stranách transakce stály společnosti, o nichž jejich jednatelé nic nevědí. Šlo o obviněným organizovanou a promyšlenou činnost, při níž dodavatelská i odběratelská společnost měly cíleně obsazeny statutární orgány osobami zcela nezpůsobilými k výkonu jakékoliv funkce. Předmětné daňové doklady byly vystaveny a následně zahrnuty do účetnictví společnosti APARTMENT zcela účelově a neoprávněně, pouze s úmyslem snížit daňovou povinnost a zkrátit DPH, respektive nárokovat odpočet DPH.
37. Nebylo možné shledat důvodnými ani výhrady obviněného o neúplnosti provedeného dokazování spojeného s požadavkem na zpracování odborného vyjádření nebo znaleckého posudku k objasnění jeho daňové povinnosti. S tímto požadavkem se již soudy vypořádaly a lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že výši celkově způsobené škody bylo možné určit součtem neoprávněných odpočtů DPH, i přesto, že nebylo provedeno znalecké zkoumání. Uvedený důkaz dovolatel navrhl již v řízení před odvolacím soudem, který jej však zamítl a svůj postup odůvodnil i tím, že je nadbytečný (srov. bod 26. rozsudku odvolacího soudu). Z těchto důvodů nešlo ani o tzv. opomenuté důkazy, protože za ty se považují pouze důkazy, o nichž ve vlastních rozhodovacích důvodech není ve vztahu k jejich zamítnutí či hodnocení zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].
38. Výše jednotlivých zdanitelných plnění vyplývají z provedeného dokazování, tj. z jednotlivých fiktivních faktur blíže popsaných ve skutkové větě rozsudku. Zjištění výše zkrácené DPH je toliko numerickým úkonem, k němuž není třeba žádných odborných znalostí (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 866/2016). Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí lze doplnit, že odvolací soud se rozsahem zkrácené daně důsledně zabýval, neboť v tomto směru dokonce korigoval závěry soudu prvního stupně, který se při přepočtu zkrácené daně dopustil pochybení (srov. body 25.
a 26. rozsudku odvolacího soudu). Pro úplnost pak Nejvyšší soud pouze poznamenává, že soud při rozhodování o vině ve věcech daní nemůže spoléhat bez dalšího na správnost výsledků daňového řízení a nemůže se zbavit své povinnosti tuto správnost sám přezkoumat, a to jak po stránce skutkové, tak i právní. Trestní soud je rovněž povinen posoudit i správnost právních závěrů vyplývajících z takového rozhodnutí finančního orgánu, neboť je to soud, kdo musí posuzovat veškeré právní problémy vážící se k vině obviněného bez ohledu na to, zda jde o právní otázky z oboru trestního práva, anebo jiných právních odvětví.
Této povinnosti musí trestní soud dostát i v případě, že je takovým rozhodnutím finančního orgánu řešen právní problém z oboru daňového práva. Jde-li o otázku, zda byl správně určen základ pro výpočet daně, jak z hledisek správnosti a úplnosti skutkových zjištění, tak i závěrů o otázkách z oblasti daňového práva, musí se s ní k námitkám a obhajobě obviněného vypořádat trestní soud, který posuzuje správnost takového rozhodnutí finančního orgánu, a to na podkladě skutkových okolností zjištěných postupy založenými na zásadách vymezených v § 2 odst. 5, 6 tr.
ř. a v návaznosti na ně též vlastními právními úvahami založenými na znalosti daňových právních předpisů (iura novit curia). V dané souvislosti není významné, zda o takové daňové právní otázce již rozhodl správní orgán, protože i kdyby takové rozhodnutí správního orgánu existovalo, nezbavuje to trestní soud povinnosti, pro řešení otázky viny (§ 9 odst. 1 tr. ř.), samostatně správnost takového rozhodnutí správního orgánu zejména z hlediska argumentů uplatněných obhajobou přezkoumat. To přitom neznamená, že trestní soud se nemůže s takovým rozhodnutím finančního orgánu nebo správního soudu ztotožnit.
Vždy však z hledisek § 125 tr. ř. musí vysvětlit, z jakých důvodů se s ním ztotožňuje, anebo proč s ním nesouhlasí a zaujímá jiný právní názor (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 48/2015 Sb. rozh. tr.), což v přezkoumávané věci zejména odvolací soud učinil. Dovolací soud tudíž ani v postupech soudů nižších stupňů stran vyčíslení zkrácené DPH neshledal žádná pochybení. Poukazoval-li obviněný na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 567/2014, a v něm s ohledem na předchozí jeho judikaturu vyjádřený názor, že se soudy nezabývaly, zda obviněnému vzniklo v konkrétním případě právo na to, aby byly promítnuty náklady vynaložené na provedené práce, činil tak zcela mimo učiněná skutková zjištění.
Podle této zásady orgány činné v trestním řízení postupovat nemohly s ohledem na to, že shromážděné důkazy svědčí pro závěr, že žádné práce ani obchody obviněným v bodech 1) až 11) realizovány nebyly. Šlo jen o fiktivní faktury, a tedy obviněný ve vztahu k nim žádné náklady neměl.
39. Odvolací soud pak správně nepřikládal význam skutečnosti, že poškozená se připojila s vyšším nárokem na náhradu škody, neboť s ním lze souhlasit v tom, že pouze tato skutečnost nemůže zakládat pochybnost o rozsahu zkrácené daně tak, jak vyplývá ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně a z provedených důkazů, ale je to pouze důvodem pro vyslovení výroku o nároku k náhradě škody podle § 229 odst. 2 tr. ř. (srov. body 26. a 30. až 32. rozsudku odvolacího soudu).
VI. Závěr
40. Ze shora popsaných důvodů obviněný nenaplnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože soudy své povinnosti řádně zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, splnily. Posuzovaný skutek byl objasňován podle pravidel vymezených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a souhrn důkazů, o něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Důkazy provedené v tomto trestním řízení vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, včetně objektivní a subjektivní stránky, které soudům umožnily učinit bez důvodných pochybností závěr o vině obviněného. Nejvyšší soud neshledal ani porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a od ní se odvíjejícího principu rozhodování in dubio pro reo. K trestnímu stíhání a odsouzení obviněného tedy nedošlo v rozporu se zásadou zakotvenou v čl. 8 odst. 2 Listiny. Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014).
41. Nejvyšší soud nezjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V obsahu napadených rozhodnutí taktéž nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010), případně o porušení pravidel spravedlivého procesu.
42. Z těchto důvodů Nejvyšší soud na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a trestního spisu učinil závěr o nedůvodnosti podaného dovolání, a proto ho odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu