5 Tdo 866/2016

5 Tdo 866/2016-136

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2016 o

dovolání obviněného Mgr. R. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne

10. 12. 2015, sp. zn. 6 To 32/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní

věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T

32/2012, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 věta prvá před středníkem tr. ř. se z podnětu dovolání

obviněného Mgr. R. B. z r u š u j í rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze

dne 10. 12. 2015, sp. zn. 6 To 32/2013, v části II. výroku vztahující se k

obviněnému Mgr. R. B., jímž bylo zamítnuto jeho odvolání ohledně výroku o

trestu, jímž byl obviněnému Mgr. R. B. podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr.

zákoníku uložen peněžitý trest, a to včetně podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku

uloženého náhradního trestu odnětí svobody, a rozsudek Krajského soudu v Brně –

pobočky ve Zlíně ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 61 T 32/2012, v té části výroku o

trestu, jímž byl obviněnému Mgr. R. B. podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr.

zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna denní

sazba činí 5 000 Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 1 000 000 Kč (jeden

milion korun českých), a jímž mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro

případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložen náhradní

trest odnětí svobody v trvání 200 dnů.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na

zrušené části zrušených výroků těchto rozsudků obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jinak zůstávají uvedené rozsudky beze změny.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. 2.

2013, sp. zn. 61 T 32/2012, byli obvinění J. Š. za jednání pod bodem I. a II.1

– II.7, M. J. za jednání pod bodem I. a II.3 – II.7, P. D. za jednání pod

bodem I. a II.1, R. I. V. za jednání pod bodem I., Mgr. R. B. za jednání pod

bodem I. a II.2 – II.5, J. M. za jednání pod bodem I. a II.1 – II.7, S. N. za

jednání pod bodem II.3 – II.7, S. P. za jednání pod bodem II.1 – II.3 a O. R.

za jednání pod bodem II.1 – II.3, uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem

zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2

písm. a), odst. 3 trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) spáchaného formou

spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

2. Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný J. Š. podle § 240 odst. 3

tr. zákoníku ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu

odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku

byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1,

3 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu

výkonu funkce ve statutárních orgánech, obchodních společnostech a družstvech

na dobu 10 (deset) let a k zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení

motorových vozidel na dobu 36 (třicet šest) měsíců. Podle § 70 odst. 1 písm. c)

tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci – peněžních prostředků, včetně

příslušenství, na bankovním účtu společnosti S. H. V. Metal Steel, vedeného u

Volksbank CZ, a. s., SRN číslo …, vedeného u banky – Volksbank CZ, a. s., Na

Pankráci 1724/129, 140 00 Praha 4, a to v aktuálním zůstatku 738 937,87 EUR ke

dni zajištění. Současně byl zrušen výrok o trestu v trestním příkazu Okresního

soudu ve Zlíně ze dne 23. 3. 2011, č. j. 34 T 46/2011-23, který byl obviněnému

doručen dne 30. 8. 2011, a nabyl právní moci dne 8. 9. 2011, jakož i všechna

další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k

níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný M. J. byl za tentýž zločin odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku,

ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání

6 (šest) let a 6 (šest) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl

pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3

tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu

funkce ve statutárních orgánech, obchodních společnostech a družstvech na dobu

10 (deset) let. Současně byl zrušen výrok o trestu, týkající se obviněného M. J., z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 31 T

74/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze

dne 25. 10. 2011, sp. zn. 6 To 471/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na

tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu. Za uvedený zločin byl obviněný P. D. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku

k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šest) let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73

odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v

zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech, obchodních společnostech a

družstvech na dobu 10 (deset) let. Obviněný R. I. V. byl za tento zločin odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku

k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pět) let a 6 (šest) měsíců. Podle § 56

odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s

ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech,

obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 (deset) let. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty – rodinný dům na

adrese H., H. č. p.

…, okres U. H., a parcela p. č. …, vše zapsáno na listu

vlastnictví č. … pro Katastrální území H., obec H. Obviněný Mgr. R. B. byl za tentýž zločin odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedm) let a 6 (šest) měsíců. Podle

§ 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do

věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest

zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech,

obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 (deset) let. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200

denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 5 000 Kč, tedy k peněžitému trestu ve

výměře 1 000 000 Kč (jeden milion korun českých). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest

vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 200 dnů. Obviněný J. M. byl za uvedený zločin odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku

k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedm) let a 6 (šest) měsíců. Podle § 56

odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s

ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech,

obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 (deset) let. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře

200 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 5 000 Kč, tedy k peněžitému

trestu ve výměře 1 000 000 Kč (jeden milion korun českých). Podle § 69 odst. 1

tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest

vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 200 dnů. Obviněný S. N. byl odsouzen za stejný zločin podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku

k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šest) let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67

odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře

100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 5 000 Kč, tedy k peněžitému

trestu ve výměře 500 000 Kč (pět set tisíc korun českých). Podle § 69 odst. 1

tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest

vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 100 dnů. Podle § 73

odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v

zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech, obchodních společnostech a

družstvech na dobu 10 (deset) let. Obviněný S. P. byl za uvedený zločin odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku,

ve smyslu § 58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v

trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle § 73

odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v

zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech, obchodních společnostech a

družstvech na dobu 10 (deset) let. Podle § 80 odst. 1, 2 tr.

zákoníku mu byl

uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře 10 (deset) let. Obviněný O. R. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a ve smyslu § 43

odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šest) let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do

věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest

zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech,

obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 (deset) let. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky ve

výměře 10 (deset) let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského

soudu v Brně ze dne 21. 7. 2012, č. j. 12 T 33/2012-896, ve spojení s rozsudkem

Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2012, č. j. 7 To 374/2012-970, jakož i

všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke

změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Vrchní soud v Olomouci, který jako soud odvolací projednal odvolání

obviněných Mgr. R. B., P. D., a manželky obviněného Mgr. R. B. K. B., rozhodl

rozsudkem ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 6 To 32/2013, tak, že

I. podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 101 odst. 2

písm. a) tr. zákoníku se vyslovuje ochranné opatření – zabrání věci, a to

peněžních prostředků, včetně příslušenství na bankovním účtu společnosti S. H.

V. Metal Steel UG GmbH, IČ 26284, se sídlem Fürther Strasse 27, Norimberk

90429, SRN, č. ú. …, vedeného u banky – Volksbank CZ, a. s., Na Pankráci

1724/129, 140 00 Praha 4, a to v aktuálním zůstatku 738 937,87 EUR ke dni

zajištění.

II. podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných Mgr. R. B., P. D. a manželky

obviněného Mgr. R. B. K. B. zamítnul.

4. Nutno předeslat, že Vrchní soud v Olomouci opětovně rozhodoval poté,

co Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1488/2014-I.,

rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. z podnětu dovolání obviněných

Mgr. R. B. a P. D. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7.

2013, sp. zn. 6 To 32/2013, ohledně obviněných Mgr. R. B. a P. D., včetně všech

rozhodnutí na tuto zrušenou část obsahově navazujících, pokud vzhledem ke

změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř.

Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc obviněných Mgr. R. B. a P. D.

v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.

z podnětu dovolání obviněného J. Š. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci

ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 6 To 32/2013, v té části výroku o trestu, jímž mu

byl podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci –

peněžních prostředků včetně příslušenství, na bankovním účtu společnosti S. H.

V. Metal Steel UG GmbH, IČO 26284, se sídlem Fürther Strasse 27, Norimberk 904

29, SRN, č. ú. …, vedeného u banky – Volksbank CZ, a. s., Na Pankráci 1724/129,

140 00 Praha 4, a to v aktuálním zůstatku 738 937,87 EUR ke dni zajištění,

včetně všech rozhodnutí na tuto část zrušeného výroku obsahově navazujících,

pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265i

odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných R. I. V., S. N. a O. R. odmítl.

5. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí odvolacímu soudu uložil,

aby umožnil obviněnému P. D., aby mohl vypovídat v novém řízení před odvolacím

soudem, v jehož rámci tak bude mít i obviněný Mgr. R. B. možnost klást

jmenovanému obviněnému otázky a vyjádřit se k jeho výpovědi, případně

uplatňovat i další námitky. Obviněnému Mgr. R. B. tak měla být zároveň dána

možnost k jím požadovanému ústnímu vyjádření k usvědčující výpovědi J. Š.,

které požadoval v dovolání. V návaznosti na toto vyjádření měl odvolací soud

zvážit, zda s ohledem na obsah takového vyjádření bude nutný nový výslech J.

Š., kterého by však bylo nutné vyslýchat již jako svědka po zákonném poučení

podle § 101 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 100 tr. ř. V té souvislosti považoval

za potřebné Nejvyšší soud připomenout, že odvolací soud musí dbát na dodržení

ustanovení § 214 tr. ř., které ukládá, aby obžalovaný byl po provedení každého

důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do

protokolu (srov. i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst.

13 a § 33 odst. 1 věta první tr. ř.). Pokud jde o uložené tresty obviněnému

Mgr. R. B. Nejvyšší soud uvedl, že ačkoliv soudy nižších stupňů podaly

vyčerpávající odůvodnění týkající se zejména trestu odnětí svobody a peněžitého

trestu, uložených obviněnému Mgr. R. B., Nejvyšší soud se uplatněnou dovolací

argumentací obviněného blíže nezabýval, a to s ohledem na to, že rozsudek

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 6 To 32/2013, byl ohledně

obviněného Mgr. R. B. zrušen v celém rozsahu, tedy i ve výroku o vině, a to

vzhledem k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (viz

shora), a věc byla v tomto rozsahu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázána

odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud, pokud uzná

opětovně obviněného Mgr. R. B. vinným (resp. potvrdí takový rozsudečný výrok

soudu nalézacího), se tedy bude znovu zabývat všemi otázkami vztahujícími se k

případnému výroku o trestu. V té souvislosti je třeba pro úplnost poznamenat,

že se mohou v dalším řízení objevit i okolnosti nové, dosud neznámé, které

mohou uvedené úvahy o případném ukládaném trestu či trestech, a to včetně

trestu peněžitého, ovlivnit. Obviněný Mgr. R. B. bude mít také možnost v

průběhu nového odvolacího řízení se opětovně vyjádřit mj. i k podmínkám

rozhodným pro případné ukládání namítaného peněžitého trestu s ohledem jak k

okolnostem případu, tak i vzhledem k jeho osobním, majetkovým a jiným poměrům.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti novému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015,

sp. zn. 6 To 32/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka

ve Zlíně ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 61 T 32/2012, podal obviněný Mgr. R. B.

prostřednictvím obhájce Mgr. Daniela Toboly dovolání z důvodů uvedených v §

265b odst. 1 písm. g), h) [ačkoliv dovolatel tento dovolací důvod zřejmě

označil nesprávně písmenem g), z jeho slovního vyjádření je zřejmé, že se jedná

o dovolací důvod podle písmene h)], k) a l) tr. ř.

7. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku konkrétně namítal,

že odvolací soud zatížil rozsudek závažnou procesní chybou, kdy porušil

ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř., neboť nerespektoval nařízení Nejvyššího

soudu. Přestože odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že

dovolateli byla dána možnost vyjádřit se k usvědčující výpovědi obviněného J.

Š., kterou využil, není tomu tak, což lze vysledovat z protokolu o veřejném

zasedání konaném dne 10. 12. 2015. Dovolatel k výslechu obviněného J. Š.

vypovídá pouze poslední větou, což nelze podle dovolatele považovat za

vyjádření k usvědčující výpovědi J. Š. Navíc podle dovolatele se k výpovědi J.

Š. nemohl v souladu s § 214 tr. ř. vyjádřit ani obviněný P. D. Podle názoru

obviněného Mgr. B. se tento na dotaz předsedy senátu, zda nad rámec důkazů,

jejichž provedení uvedl ve svých podáních, činí procesní strany další návrhy,

vyjadřuje pouze k návrhu č. 1, přičemž následně nebyl dotázán, zda činí další

návrhy a k vyjádření nebyl vyzván ani obviněný P. D. Nadto dovolatel spatřuje

pochybení odvolacího soudu v tom, že vyzval obviněné Mgr. R. B. a P. D., aby se

u prováděného důkazu č. 1 vyjádřili toliko k doplněným důkazům, nikoli k návrhu

jako takovému. V souvislosti s tímto vyjádřením měly být soudu předloženy

usvědčující odposlechy a další důkazní materiály ze spisu, měl být předložen

výčet zásadních rozporuplných výroků obviněného J. Š. vůči dovolateli a výčet

extrémních nesouladů v hodnocení důkazů nalézacího soudu. Dovolatel rovněž

nesouhlasí s tím, že odvolací soud provedl pouze část jím navrhovaných důkazů,

když dovolatel považuje i neprovedené důkazy za relevantní a nutné k prokázání

skutkového stavu.

8. Ostatní dovolací námitky obviněného Mgr. R. B. se týkaly peněžitého

trestu, jež mu byl uložen. Dovolatel považuje uložený peněžitý trest za

neoprávněný, neboť z doložených dokladů vyplývá, že takto uložený by byl

fakticky nedobytný. Kromě toho odvolací soud nijak nezdůvodnil svá tvrzení.

Dovolateli byl tedy uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (srov. §

68 odst. 6 tr. zákoníku). I neprokázaná hypotéza, že by v roce 2010 a 2011

inkasoval nějaké výnosy z trestné činnosti, nemůže mít vliv na posouzení jeho

poměrů ke dni vyhlášení rozsudku, tj. 18. 2. 2013. Dovolatel k tomu dále

konstatuje, že jelikož nebyla průkazně stanovena výše škody, nelze stanovit i

výši trestu. Dovolatel podle svého tvrzení v současné době zadal vypracování

znaleckého posudku soudnímu znalci Ing. Petru Janíčkovi, Dis, kdy v době

jednání o povolení obnovy bude soudu předložen.

9. Ačkoliv dovolatel v úvodu svého mimořádného opravného prostředku

uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr.

ř., tj. že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, v odůvodnění

nenamítl žádnou skutečnost, jež by svědčila uplatněnému dovolacímu důvodu.

10. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný Mgr. R. B.

navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 6 To 32/2013, a podle §

265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další na předmětné usnesení obsahově

navazující rozhodnutí. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr.

ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci nové projednání a rozhodnutí ve věci,

nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl. V případě

zrušení napadeného rozhodnutí nebo některého jeho výroku dovolatel rovněž

navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265l odst. 3 tr. ř. nařídil projednání

věci v jiném složení senátu. Obviněný Mgr. R. B. ve svém přípise ze dne 21. 3.

2016 a přípise ze dne 1. 4. 2016, který podal prostřednictvím svého právního

zástupce, vyjádřil souhlas s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.

11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo

dovolání obviněného Mgr. R. B. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.,

uvedla, že jestliže z obsahu protokolu o veřejném zasedání před Vrchním soudem

v Olomouci ze dne 10. 12. 2015 vyplynulo, že obviněnému Mgr. R. B. byla dána

možnost, aby se za podmínek § 214 tr. ř. vyjádřil k usvědčující výpovědi J. Š.,

pak se takový aspekt výkonu jeho práva na obhajobu mohl vztahovat pouze k

důkazu aktuálně provedenému v této fázi řízení, konkrétně pak k výpovědi

bývalého spoluobviněného J. Š., který odmítl vypovídat; za daného stavu věci se

dovolatel nemohl vyjádřit k jeho usvědčující výpovědi, ale toliko okomentovat

svědkem zaujatý procesní postoj slovy: „Mrzí mě, že Š. nechce vypovídat“. Je

tedy zřejmé, že takovým postupem odvolacího soudu bylo pokynu dovolacího soudu

tzv. učiněno za dost, a to zejména s ohledem na (dovolacím soudem konstatovaný)

chybějící materiální dopad nedodrženého postupu nalézacího soudu ve smyslu §

208 věta druhá tr. ř. ve spojení s využitím oprávnění obviněného podle § 214

tr. ř., pro který tak nebyl dán jinak použitelný důvod kasačního způsobu

rozhodování podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Nelze tak dovolateli

přisvědčit, pokud odvolacímu soudu vytýká, že v této fázi veřejného zasedání se

podle § 214 tr. ř. vyjádřil k provedenému výslechu svědka J. Š. toliko poslední

větou a že toto nelze považovat za vyjádření k jeho usvědčující výpovědi.

12. Obsah pořízené protokolace o veřejném zasedání před odvolacím soudem

ze dne 10. 12. 2015 pak podle státní zástupkyně dále spolehlivě vypovídá o tom,

že (jak) obviněný Mgr. R. B., (tak i spoluobviněný P. D.) měl možnost se za

podmínek § 214 tr. ř. vyjádřit k veškerým při tomto procesním úkonu provedeným

důkazům a že prve jmenovaný obviněný takového oprávnění využil téměř ve vztahu

ke každému listinnému důkazu předestřenému procesním stranám podle § 213 odst.

1 tr. ř.; učinil tak také k dovolacím soudem nařízené výpovědi spoluobviněného

P. D., kterému při této příležitosti kladl poměrně četné dotazy. Jestliže

dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že mu umožnil, aby výkon svého oprávnění ve

smyslu § 214 tr. ř. mohl využít pouze k důkazům, o které se důkazní stav věci

na odvolací úrovni doplňoval (viz jejich číselné označení na č. l. 9 shora

protokolu o veřejném zasedání), pak přehlédl znění tohoto procesního

ustanovení, které se vztahuje na každý aktuálně provedený důkaz, nikoliv již na

jím uplatněné, leč neprovedené důkazní návrhy, jak nesprávně dovozuje. V tomto

směru bylo o důkazních návrzích (viz jejich číselné označení na č. l. 23 shora

protokolu o veřejném zasedání) rozhodnuto ve smyslu § 216 odst. 1 tr. ř. tak,

že se zamítají. Ze znění tomu odpovídajících pasážích odůvodnění napadeného

rozsudku je pak nade vší pochybnost patrné, že důvody, které odvolací soud

vedly k zamítnutí důkazních návrhů obviněného Mgr. R. B., se za podmínek § 125

odst. 1 věta druhá tr. ř. velmi podrobně zabýval (viz č. l. 81 – 86 jeho

vyhotovení). Zásah do dovolatelova práva na obhajobu tak v uvedeném směru nelze

dovodit.

13. K otázce objektivizace výše způsobené škody, ke které dovolatel

namítá, že nalézací soud v tomto směru vycházel z neprůkazného účetnictví

společností, ze kterých nesprávným rozsahem konstatuje množství dovezeného

zboží do ČR a tak i výši neodvedené DPH, je podle státní zástupkyně třeba nejen

poukázat na tomu odpovídající část stále platného vyjádření ze dne 29. 1. 2014,

sp. zn. 1 NZO 951/2013, 1 NZO 56/2014, k dovolání celkem 7 obviněných (č. l. 8

– 9), ale v této spojitosti pak především na přezkumné závěry dovolacího soudu

na č. l. 34 zdola až 36 uprostřed jeho rozhodnutí, ve kterých zaujal zcela

jednoznačné stanovisko, kterým plně aproboval postup soudů nižších stupňů. Jeho

právní názor je tak zapotřebí ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. respektovat, a to

zejména za stavu, že kasační důvody jeho rozhodnutí a s nimi spojené procesní

úkony, které byly odvolacímu soudu na podkladě jeho zjištění o porušení práva

obviněného Mgr. R. B. na obhajobu uloženy, se této otázky nedotýkaly; byly

totiž zaměřeny na procesní čistotu provádění důkazů ke způsobu, jakým se na

takto objektivizovaném škodlivém následku podílel v trestné součinnosti se

zbývajícími spoluobviněnými.

14. K dovolacím námitkám obviněného Mgr. R. B. týkajícím se uloženého

peněžitého trestu státní zástupkyně uvedla, že logické úvaze soudů nižších

stupňů o tom, že obviněný přisouzenou trestnou činností s ohledem na výši

prokázaného daňového úniku zřejmě získal výrazný majetkový profit, nelze ničeho

podstatného vytýkat. Avšak na straně druhé tato sama o sobě, t.j. bez

odpovídající konfrontace s aktuálními majetkovými poměry obviněného k době

ukládání peněžitého trestu v poměrně nezanedbatelné výši 1 000 000 Kč, nemá

potřebnou vypovídací hodnotu o tom, zda by uložený peněžitý trest nebyl ve

smyslu § 68 odst. 6 tr. ř. (správně tr. zákoníku) v době jeho ukládání

nedobytný a tím i trestem, který zákon nepřipouští (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 829/2015, sp. zn. 6 Tdo 538/2014). Ostatně

odvolacímu soudu bylo za podmínek § 265s odst. 1 tr. ř. Nejvyšším soudem (č. l. 77 zdola až 78 shora) explicitně uloženo, že pokud uzná opětovně obviněného

Mgr. R. B. vinným (resp. potvrdí takový rozsudečný výrok soudu nalézacího), pak

se bude znovu zabývat všemi otázkami, vztahujícími se k případnému výroku o

trestu. V této souvislosti pro úplnost Nejvyšší soud poznamenal, „že se mohou v

dalším řízení objevit i okolnosti nové, dosud neznámé, které mohou uvedené

úvahy o případném ukládaném trestu či trestech, a to včetně trestu peněžitého,

ovlivnit. Obviněný Mgr. R. B. bude mít také možnost v průběhu nového odvolacího

řízení se opětovně vyjádřit m.j i k podmínkám rozhodným pro případné ukládání

namítaného peněžitého trestu s ohledem jak k okolnostem případu, tak i vzhledem

k jeho osobním, majetkovým a jiným poměrům“. Podle výsledku takto nařízených

úkonů, směřujících k doplnění aktuální finanční situace obviněného Mgr. R. B. k

době ukládání peněžitého trestu, tak měla jejich prostřednictvím opatřená

zjištění postavit na jisto, zda umožňovala uložení takového druhu trestu, který

by byl v přisouzené výši trestem dobytným. Pokud Nejvyšší soud odvolacímu soudu

ve svém kasačním rozhodnutí provedení takového dokazování uložil, pak měl

nepochybně na mysli otázku přezkoumatelnosti závěru o dobytnosti peněžitého

trestu a tím i odstranění pochybností, zda byl v daném případě uložen trest,

který zákon připouští. Jestliže tedy dovolatel ke svým osobním a majetkovým

poměrům doložil odvolacímu soudu důkazy pod č. 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26,

27, 28, 29, 31 a 33, které byly za podmínek § 213 odst. 1 tr. ř. při veřejném

zasedání ze dne 10. 12. 2015 předloženy procesním stranám k nahlédnutí, pak

bylo na místě jejich následné vyhodnocení právě v tom kontextu, zda a jakým

konkrétním způsobem mohla jejich celková vypovídací hodnota (zejména pak u

důkazů pod č. 22 o výsledcích finančního šetření v související trestní věci

téhož nalézacího soudu sp. zn. 68 T 7/2014, dále pod č. 23 k likvidaci

společnosti COMERCIO ZLÍN, dále pod č. 25 a č. 28 o evidenci obviněného na

příslušné krajské pobočce Úřadu práce a konečně pod č.

33 o přiznání dávky

státní sociální podpory), a to ve spojení s případnými důkazy dalšími vést bez

důvodných pochybností k závěru, že k době uložení peněžitého trestu v

přisouzené výši 1 000 000 Kč splňoval tento sankční výrok zákonné kritérium

podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Takovými hodnotícími úvahami se odvolací soud

při přezkoumání zákonných podmínek pro uložení peněžitého trestu v uvedené výši

však již podrobně nezabýval, pouze takové listiny označil na č. l. 103 zdola až

104 shora jako důkazy, jimiž se obviněný Mgr. R. B. – v kontextu s nemalým

rozsahem inkasa z přisouzené trestné činnosti – zjevně snažil přesvědčit

odvolací soud o tom, že jeho aktuální finanční a majetková situace, stejně jako

finanční situace jeho rodiny, není taková, aby mu mohl být uložen peněžitý

trest. Rozhodnutí odvolacího soudu tak v tomto směru nemůže unést kritérium své

přezkoumatelnosti. Státní zástupkyně dále podotkla, že pokud bude v budoucnu

dodatečně zjištěn nějaký majetek obviněného Mgr. R. B., který je v současné

době orgánům činným v trestním řízení skrytý, pak by měl primárně sloužit k

uspokojení pohledávek státu vzniklých v souvislosti s daňovou trestnou

činností, za kterou byl obviněný v této trestní věci odsouzen (srov. usnesení

Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 829/2015 str. 8 zdola).

15. Státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší

soud, pokud nebude postupovat podle § 265o odst. 2 tr. ř., podle § 265k odst.

1, 2 věta prvá před středníkem tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci

ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 6 To 32/2013, v části II. vztahující se k

obviněnému Mgr. R. B., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal

Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno

rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.,

vyjádřila i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání

(§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).

16. Obviněný Mgr. R. B. ve své replice ze dne 8. 8. 2016 k vyjádření

státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že jeho dovolání,

pokud se týká uplatněných dovolacích důvodů, obsahuje zjevnou chybu v psaní,

což lze dovodit i z celé formulace (cit.) „je dán důvod dovolání uvedený v (…)

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněnému byl uložen takový druh trestu,

který zákon nepřipouští.“ Obviněný tedy uplatňuje (mimo jiné) dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž poukazuje i na to, že písmena „g“

a „h“, k jejichž záměně došlo, jsou na klávesnici vedle sebe. Dovolatel dále ve

své replice poznamenal, že nesouhlasí s tím, že by se byl vyjádřil k

usvědčující výpovědi J. Š., neboť jeho vyjádření v dané fázi směřovalo toliko k

výpovědi provedené při veřejném zasedání, resp. k procesní situaci, kdy svědek

Š. odmítl vypovídat. Z průběhu veřejného zasedání a tedy i zvukového záznamu je

patrno, že se obviněný vyjadřuje pouze k aktuálně prováděnému důkazu, což

vyplývá i z obsahu jeho vyjádření „Mrzí mě, že Š. nechce vypovídat.“ Nelze tedy

shrnout, že by se obviněný vyjádřil k „usvědčující výpovědi J. Š.“. Rovněž z

předchozích vět obviněného jasně vyplývá deklarace jeho vůle se k usvědčující

výpovědi vyjádřit v jiné fázi veřejného zasedání. Dovolatel dále poznamenal, že

o důkazech v číselném označení na č. l. 9 protokolu z veřejného zasedání ze dne

10. 12. 2015 není soudem rozhodnuto o doplnění dokazování o návrh č. 1, ale v

následném dokazování soud připustil návrh, když přečetl doplňující návrh k

tomuto bodu, tedy protokol o výslechu svědka Mgr. R. B. u Specializovaného

finančního úřadu (č. l. 8512 – 8525) a protokol o ústním podání osoby M. H. (č.

l. 8526 – 8534), přičemž poté soud přistoupil k provedení celého tohoto důkazu.

Dovolatel dále zdůraznil, že správné vyhodnocení osobních poměrů obviněného

nemá vliv toliko na rozhodnutí o stanovení peněžitého trestu, nýbrž i na

rozhodnutí o trestu, jeho délce a přiměřenosti. Tedy jakkoli se shoduje s

názorem předestřeným státní zástupkyní Nejvyššího státního zastupitelství,

připisuje této argumentaci i další důsledky.

III.

Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem

zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i

odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §

265a odst. 1, 2 písm. a) a h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobami

oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e

odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat

jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále

posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací

důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l)

tr. ř. byly uplatněny v podstatě v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.

Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem pro odmítnutí dovolání podle § 265i

odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, avšak

důvody pro tento postup neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal

ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného Mgr. R. B. podle § 265i odst.

1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch

výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a

z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí

předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud

přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo

podáno dovolání.

18. Obviněný Mgr. R. B. uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku

dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je

stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné

namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní

kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými

ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z

toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být

samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení

(kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková

zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku

a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z

hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně

posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými

ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze

skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných

odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní

posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích

nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v

závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To

vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém

mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a

právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další

(třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v

takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z

hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také

nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může

skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až §

150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního

soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností

nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.,

přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah

Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu

jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními

závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne

17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn.

ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS

84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. násl. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových

zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li

dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi

provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního

soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního

soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud i při

respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění

dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o

ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda

nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně

jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu

ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení

Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud

zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a

některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve

vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného Mgr. R. B., a to z hlediska

posouzení jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a

podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. V té

souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud

výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého

nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní

kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy

dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. …

Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat

naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro

lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října

2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou

podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona

o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze

dne 4. března 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního

soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a

usn. ÚS ČR].

19. Obviněný Mgr. R. B. také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §

265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí

nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení

uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní

podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu

předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §

265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy

spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z

tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §

253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro

takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových

náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně

poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo

řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou

důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému

rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §

265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

IV.

Důvodnost dovolání

20. Jak již bylo shora konstatováno, obviněný Mgr. R. B. namítal, že mu

v rozporu s tvrzením odvolacího soudu nebyla dána možnost vyjádřit se k

usvědčující výpovědi obviněného J. Š., jak vyplývá z protokolu o veřejném

zasedání konaném dne 10. 12. 2015, neboť dovolatel k výslechu obviněného J. Š.

vypovídá pouze poslední větou, což nelze podle dovolatele považovat za

vyjádření k usvědčující výpovědi J. Š. Navíc podle dovolatele se k výpovědi J.

Š. nemohl v souladu s § 214 tr. ř. vyjádřit ani obviněný P. D.

21. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že obviněný

Mgr. R. B. se v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp.

zn. 5 Tdo 1488/2014 (viz str. 75 tohoto rozhodnutí), mohl vyjádřit k výpovědi

J. Š. u veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem dne 10. 12. 2015. Jak

plyne z protokolu o tomto veřejném zasedání, obviněný Mgr. R. B. této možnosti

využil a k výpovědi J. Š. se vyjádřil (viz č. l. 8539 verte) – v podrobnostech

srov. str. 71 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud rovněž v

odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v intencích pokynů, kterých se mu dostalo

ve vícekrát zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5

Tdo 1488/2014, v rámci veřejného zasedání konaného dne 10. 12. 2015, především

doplnil dokazování výslechem obviněného P. D. Rovněž tak učinil pokus o výslech

J. Š. v procesním postavení svědka. Posledně jmenovaný ovšem, jak vyplývá z

obsahu protokolu o veřejném zasedání (viz č. l. 8539 verte), odmítl výpověď.

Odvolací soud, opětovně v intencích výše zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu,

umožnil obviněnému Mgr. R. B., aby se vyjádřil, jak k výpovědi obviněného P.

D., tak i k předchozím výpovědím J. Š., učiněných v procesním postavení

obžalovaného (srov. str. 78 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

22. Jelikož dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku polemizuje

s těmito závěry odvolacího soudu, Nejvyšší soud tak přezkoumal protokol o

veřejném zasedání ze dne 10. 12. 2015, z něhož zjistil následující. Na straně 6

zmíněného protokolu se konkrétně uvádí, že v 10:00 hodin byl předveden eskortou

svědek J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim. Na dotaz

předsedy senátu svědek J. Š. uvedl, že vypovídat nebude. Obžalovaný Mgr. R. B.

byl dotázán podle § 214 tr. ř., a uvedl, že v souvislosti s usvědčující

výpovědí J. Š. navazuje na písemnou výpověď, kterou dal na podkladě

protokolace. Protokoly o jeho výpovědi nebyly sepsány doslovně, byly tam

mezery, chtěl se vyjádřit ke zvukovému záznamu z výslechu ze dne 20. 12. 2012

pana J. Š., a to i proto, že vedle obecných věcí, které by tam mohly chybět,

chybí tam posouzení toho, jakým způsobem J. Š. vypovídá a zda není pravda to,

co bylo řečeno ohledně toho, že i v rámci hlavních líčení tam jsou příznaky

toho, že byl J. Š. pod vlivem drog. Na podkladě tohoto zvukového záznamu uvedl,

že by se rád vyjádřil. Chtěl také doplnit své původní vyjádření o všechny nové

skutečnosti, týkající se návrhů na provedení dalších důkazů, které byly soudu

předloženy, a dále učinit doplnění dalších listinných důkazů. Mrzelo jej, že J.

Š. nechce vypovídat. Obžalovaný P. D. byl dotázán podle § 214 tr. ř., avšak

nevyjádřil se (srov. str. 6 protokolu o veřejném zasedání ze dne 10. 12. 2015).

23. Podle ustanovení § 214 tr. ř. obžalovaný musí být po provedení

každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše

do protokolu. Tímto ustanovením se realizuje v hlavním líčení právo

obžalovaného na vlastní obhajobu, které zde spočívá v tom, že obžalovaný může

vyjádřit vlastní stanovisko ke všem provedeným důkazům a ke každému z nich, a

ovlivnit tak úvahy soudu při jejich hodnocení, a to bez ohledu na skutečnost,

zda důkaz svědčí v jeho prospěch či neprospěch (srov. nález Ústavního soudu ze

dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, publikovaný pod č. 78/1995 Sb. rozh.

ÚS). Vyjádření obžalovaného může směřovat jak ke způsobu obstarání a provedení

důkazu, tak i k jeho vlastnímu obsahu anebo též ke způsobu hodnocení důkazu.

Protože obžalovaný není povinen vypovídat a ani ho k tomu nelze nutit, nemusí

se rovněž vůbec vyjadřovat k důkazům prováděným v hlavním líčení nebo k

některému z nich, aniž by to pro něj mohlo mít negativní důsledky. Soud je

povinen dotázat se obžalovaného po provedení každého důkazu, zda se chce k němu

vyjádřit, i když se případně k předešlému důkazu nevyjádřil. Obžalovaný je

oprávněn (a musí mu k tomu být dána možnost), aby se vyjádřil ke všem důkazům

prováděným u hlavního líčení, o které se soud opíral při rozhodování. Vyjádření

obžalovaného ke každému provedenému důkazu se vždy zapíše do protokolu o

hlavním líčení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 1976, sp. zn.

3 To 5/76, publikované pod č. 29/1977-IV. Sb. rozh. tr.). Nevyjádří-li se

obžalovaný, poznamená se i tato skutečnost do protokolu.

24. Nejvyšší soud tedy po prostudování protokolu o veřejném zasedání ze

dne 10. 12. 2015 shledal, že obviněný Mgr. R. B. byl v souladu s ustanovením §

214 tr. ř. dotázán, zda se chce vyjádřit k pokusu o výslech obviněného J. Š.

(který však odmítl vypovídat) a jeho vyjádření bylo zapsáno do protokolu. Není

tedy pochyb o tom, že obviněný Mgr. R. B. vyjádřil vlastní stanovisko k tomuto

provedenému důkazu. K námitce dovolatele, že jeho výpověď nelze považovat za

vyjádření k usvědčující výpovědi J. Š., Nejvyšší soud dále poznamenává, že bylo

pouze na vůli dovolatele, co konkrétně uvede poté, co byl dotázán podle § 214

tr. ř., když odvolací soud byl ve svém procesním postupu limitován tím, že

dovolatel nebyl povinen vypovídat a ani ho k tomu nemohl nutit. Jestliže se

dovolatel domnívá, že se k výpovědi obviněného J. Š. vyjádřil pouze poslední

větou, nelze tento postup, který si sám zvolil, klást k tíži odvolacího soudu,

který jinak postupoval zcela v souladu se zákonem, tj. s ustanovením § 214 tr.

ř. Navíc hned v úvodu svého vyjádření obviněný Mgr. R. B. uvedl: „V souvislosti

s usvědčující výpovědí J. Š. navazuji na písemnou výpověď, kterou jsem dal na

podkladě protokolace.“ Také z této formulace vyplývá, že se vyjadřuje i k

usvědčující výpovědi J. Š., přičemž rozsah tohoto vyjádření byl ve smyslu § 214

tr. ř. a shora uvedených právních závěrů (viz bod 23. shora) zcela na něm, když

mu odvolacím soudem byla dána možnost se ústně vyjádřit ve smyslu závazného

právního názoru Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo

1488/2014-I., se kterým byl též seznámen, a v možnosti a rozsahu vyjádření mu

nebylo odvolacím soudem v žádném směru bráněno. Nakonec se k výpovědi J. Š.

vyjadřoval opakovaně písemně i ve všech svých dalších vyjádřeních. Konečně jak

již bylo shora uvedeno, samotný přepis protokolu o veřejném zasedání ze dne 10.

12. 2015 vyvrací tvrzení dovolatele, že se k výpovědi J. Š. nemohl v souladu s

§ 214 tr. ř. vyjádřit ani obviněný P. D.

25. Obviněný Mgr. R. B. dále namítal, že se na dotaz předsedy senátu,

zda nad rámec důkazů, jejichž provedení uvedl ve svých podáních, činí procesní

strany další návrhy, vyjadřuje pouze k návrhu č. 1, přičemž následně nebyl

dotázán, zda činí další návrhy a k vyjádření nebyl vyzván ani obviněný P. D.

Nadto dovolatel spatřuje pochybení odvolacího soudu v tom, že vyzval obviněné

Mgr. R. B. a P. D., aby se u prováděného důkazu č. 1 vyjádřili toliko k

doplněným důkazům, nikoli k návrhu jako takovému. V souvislosti s tímto

vyjádřením měly být soudu předloženy usvědčující odposlechy a další důkazní

materiály ze spisu, měl být předložen výčet zásadních rozporuplných výroků

obviněného J. Š. vůči dovolateli a výčet extrémních nesouladů v hodnocení

důkazů nalézacího soudu.

26. K této námitce dovolatele Nejvyšší soud předně poznamenává, že

odvolací soud neprovedl důkaz označený č. 1, což také řádně odůvodnil. Odvolací

soud konkrétně uvedl, že neprovedl další důkazy, jejichž provedení navrhoval ve

svých podáních obviněný Mgr. R. B., přičemž konkrétně se jedná o důkazy, které

obviněný Mgr. R. B. označil ve svých návrzích na doplnění dokazování (č. l.

8169, 8197, 8299, 8505) pod čísly 1, 2, 5 až 11, 13, 14, 16 až 18, 30, 32, 34

až 36, 41, 43 až 56, 58 až 61, 63 až 68, 70, 71, 73 až 88, 90 až 96, 98 až 102.

Obviněný Mgr. R. B. především, jak vyplývá z jeho komentáře k jednotlivým

navrhovaným důkazům, provádí vlastní, pro sebe pochopitelně výhodnější,

hodnocení skutkového děje, když konstatuje, že skutkový děj se podle jeho

tvrzení odehrál jinak a na této trestné činnosti se podílely jiné osoby. Do

této skupiny důkazů lze zařadit důkazy označené čísly 1, 2, 5, 11 až 15, 30,

56, 66 až 68, 70, 71, 73, 76, 80 až 83, 87 až 90, 93, 94, 96, 99, 101 a 102.

Odvolací soud dále konstatoval, že na odchylné hodnocení skutkového děje má

právo samozřejmě každý obviněný, tedy i obviněný Mgr. R. B. Nicméně je třeba

upozornit obviněného, že orgánem, který je nadán k autoritativnímu hodnocení

provedených důkazů, je nalézací soud. Pokud dospěl odvolací soud k závěru, že v

hodnotící činnosti soudu prvního stupně, realizované ve smyslu § 2 odst. 6 tr.

ř. nelze shledat žádné, tím méně extrémní, rozpory s obsahem provedených

důkazů, potom je odvolací soud tímto hodnocením důkazů vázán. Odvolací soud

tedy z těchto důvodů neprovedl ty důkazy, které zmínil, neboť jejich provedením

se, jak vyplývá z jejich popisu ve výše naznačených podáních, obviněný Mgr. R.

B. fakticky domáhá jiného hodnocení ve věci provedených důkazů (srov. str. 81

odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

27. Nejvyšší soud se rovněž zaměřil na protokol o veřejném zasedání ze

dne 10. 12. 2015, v němž se na straně 16 a násl. uvádí, že na dotaz předsedy

senátu, zda nad rámec zbývajících návrhů, uvedených v podáních obviněného Mgr.

R. B., které byly soudu doručeny, činí procesní strany ještě jiné důkazní

návrhy, státní zástupce uvedl, že ne. Obhájce obviněného Mgr. R. B. uvedl, že

pokud důkaz č. 1 nebude proveden, předkládá a dává k založení do spisu protokol

o ústním podání při správě daní týkající se M. H. a protokol o výslechu svědka

Mgr. R. B. u Specializovaného finančního úřadu a žádal, aby byly provedeny k

důkazu. Obhájce obviněného Mgr. R. B. předal soudu krátkou cestou k provedení

důkazu protokol o výslechu svědka Mgr. R. B. u Specializovaného finančního

úřadu (č. l. 8512 – 8525) a protokol o ústním podání při správě daní s osobou

M. H. (č. l. 8526 – 8534). Na dotaz předsedy senátu uvedl obviněný Mgr. R. B.,

že trvá na přečtení shora předložených listin, protože tyto protokoly vznikly

půl roku od sebe a popisují celkovou situaci, která se týká i této věci. S

ohledem na výše uvedené byly shora uvedené protokoly provedeny k důkazu

přečtením podle § 213 odst. 2 tr. ř. Předseda senátu přečetl podle § 213 odst.

2 tr. ř. protokol o výslechu svědka Mgr. R. B. u Specializovaného finančního

úřadu (č. l. 8512 – 8525). Obviněný P. D. byl dotázán podle § 214 tr. ř., avšak

nevyjádřil se. Obviněný Mgr. R. B. byl dotázán podle § 214 tr. ř., přičemž

tento obviněný se vyjádřil. Předseda senátu poté přečetl podle § 213 odst. 2

tr. ř. protokol o ústním podání osoby M. H. (č. l. 8526 – 8534). Obviněný P. D.

byl dotázán podle § 214 tr. ř., avšak opět se nevyjádřil. Obviněný Mgr. R. B.

byl dotázán rovněž podle § 214 tr. ř. a tento se opět vyjádřil. Následně

obviněný Mgr. R. B. předal krátkou cestou písemnost nazvanou žádost o

přezkoumání vyřízení podání, opětovný podnět k trestnímu stíhání pana Šedy a

žádost o přikázání věci jinému státnímu zastupitelství a orgánu PČR. Tato

listina byla založena do spisu (č. l. 8535 – 8537). Shora uvedené bylo krátkou

cestou předáno k seznámení se státnímu zástupci a obviněný Mgr. R. B. se k tomu

dále vyjádřil (srov. str. 16 – 17 protokolu o veřejném zasedání ze dne 10. 12.

2015).

28. Nejvyšší soud tedy nemá ani tuto část námitek obviněného Mgr. R. B.

za důvodnou, neboť důkaz č. 1 nebyl proveden, což odvolací soud, jak již bylo

shora podrobně rozebráno, rovněž dostatečně odůvodnil. Přitom podle shora

předestřené části protokolu o veřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2015

obhájce dovolatele nad rámec již navrhovaných důkazů předložil další dokumenty,

jejichž provedení vyžadoval, pokud nebude soudem proveden důkaz č. 1, čemuž

odvolací soud vyhověl a rovněž v souladu s ustanovením § 214 tr. ř. dal oběma

obviněným, tj. Mgr. R. B. a P. D., možnost vyjádřit se k nově předloženým

důkazům. Jestliže odvolací soud jednou vyzval procesní strany, aby se

vyjádřily, zda činí další návrhy na doplnění dokazování, nebylo jeho povinností

se po doplnění dokazování opětovně na uvedené dotazovat. Podle Nejvyššího soudu

se nejedná o pochybení odvolacího soudu, jestliže vyzval obviněné Mgr. R. B. a

P. D., aby se u prováděného důkazu č. 1 vyjádřili toliko k doplněným důkazům,

nikoli k návrhu jako takovému, když, jak již bylo opakovaně zmíněno, důkaz č. 1

nebyl odvolacím soudem prováděn. Nejvyšší soud tedy nemohl přiznat relevanci

ani těmto dovolacím námitkám obviněného Mgr. R. B.

29. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž nesouhlasil

s tím, že odvolací soud provedl pouze část jím navrhovaných důkazů, když

dovolatel považuje i neprovedené důkazy za relevantní a nutné k prokázání

skutkového stavu.

30. Nejvyšší soud se tak zaměřil na obsáhlou část odůvodnění rozsudku

odvolacího soudu, v níž se odvolací soud zabývá důvody, pro něž neprovedl

všechny obviněným Mgr. R. B. uplatněné důkazy. Jedná se zejména o strany 81 –

86 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud nemá výhrad k postupu

odvolacího soudu, který se po částech vypořádává s neprovedením jednotlivých

důkazů (srov. zejména str. 81 – 85 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), ani k

jeho závěrečné hodnotící části, v níž konkrétně uvádí následující. Odvolací

soud vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně shromáždil dost důkazů a v

takové kvalitě, aby na jejich základě mohl být ustálen skutkový stav, o němž

nejsou důvodné pochybnosti. Na tomto závěru odvolacího soudu ničeho nemění ani

skutečnost, že sám odvolací soud v rámci veřejného zasedání dne 10. 7. 2015

doplnil dokazování předložením (§ 213 odst. 1 tr. ř.), popřípadě přečtením (§

213 odst. 2 tr. ř.), některých listin, které předložil především obviněný Mgr. R. B., ale i obviněný P. D. (hodnocení posledně jmenovaného zaměstnavatelem). Šlo předně o rozsudky Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, Krajského

soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Městského soudu v Praze. Dále šlo o

odvolání obviněného Mgr. R. B. a jeho manželky proti rozsudku Krajského soudu v

Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 68 T 7/2014. Konečně

odvolací soud doplnil dokazování listinnými důkazy, které byly obviněným Mgr. R. B. předloženy až ve stádiu odvolacího řízení, poté, co byl rozsudek Vrchního

soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2013, č. j. 6 To 32/2013-6745, ve vztahu k

obviněnému Mgr. R. B. (a též obviněnému P. D.), zrušen Nejvyšším soudem. Konkrétně šlo o listiny, označené v návrzích obviněného Mgr. R. B. na doplnění

dokazování čísly 3, 11, 12, 15, 19–29, 31, 37, 38–40, 42, 57, 60, 69, 72, 89 a

97, dále přípisy adresované obviněnému Mgr. R. B. státními zástupci Vrchního

státního zastupitelství v Olomouci (č. l. 8509), či Nejvyššího státního

zastupitelství (č. l. 8510), a protokoly o výslechu svědka, popřípadě o ústním

podání, sepsané podle příslušných ustanovení zák. č. 280/2009 – daňový řád (č. l. 8512 a 8526). V případě všech výše uvedených listinných důkazů, jimiž

odvolací soud u veřejného zasedání doplnil dokazování, šlo o důkazy, které byly

opatřeny až v řízení před odvolacím soudem. Žádný z těchto listinných důkazů

tedy neměl soud prvního stupně v době svého rozhodování k dispozici, a tudíž

jimi logicky důkaz provést nemohl. Doplnění dokazování ze strany odvolacího

soudu tedy nebylo motivováno tím, že by soud prvního stupně provedl dokazování

v nedostatečném rozsahu, ale tím, že důkaz výše naznačenými listinami nemohl

soud prvního stupně provést prostě proto, že v době svého rozhodování je neměl

k dispozici. Odvolací soud navíc cítil povinnost s ohledem na obsáhlost

námitek, týkajících se údajného nedostatečného rozsahu dokazování, poukázat na

konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v celé řadě svých nálezů (kupř. I. ÚS 234/04, či I.

ÚS 1368/09), judikoval, že není povinností obecných soudů

provést veškeré procesními stranami navržené důkazy, jestliže zamítnutí návrhu

na doplnění dokazování odůvodní, z provedených důkazů je možné učinit věrohodný

závěr o vině obžalovaného a navrhovaný důkaz by byl nadbytečný. Ústavní soud

také konstatuje, že podstatou zásady nezávislosti soudů a zásady volného

hodnocení důkazů je diskrece soudů, které důkazy je třeba provést a zda a

nakolik je potřebné stávající stav dokazování doplnit, přičemž je třeba

posuzovat také důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Odvolací soud v této

souvislosti vyslovil své přesvědčení, že jak on sám, tak i soud prvního stupně,

respektovaly postuláty ventilované ve výše uvedených rozhodnutích Ústavního

soudu. Krajský soud v příslušných pasážích odůvodnění napadeného rozsudku

uvedl, z jakých důvodů nepokládá za potřebné doplnit dokazování vypracováním

znaleckého posudku k objektivizaci vzniklé škody. Stejně tak odvolací soud

rozebral, z jakých důvodů má za to, že není třeba doplňovat dokazování těmi

důkazy, jejichž provedení navrhl zejména obviněný Mgr. R. B. (srov. str. 86 –

87 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

31. Nejvyšší soud závěrem k provedenému dokazování a také s přihlédnutím

k tomu, že některé důkazní návrhy obviněného Mgr. R. B. nebyly provedeny,

poznamenává, že považuje závěry nalézacího a odvolacího soudu za odpovídající a

nevykazující vad z hlediska hodnocení provedených důkazů. Oba soudy postupovaly

v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž Nejvyšší neshledal extrémní

nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší

soud připomíná, že jestliže dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní

posouzení, logicky z toho vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho

hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení

hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový

stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního

posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění

domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily

soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Je

tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž

dovolatelé usilují o jiné hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy,

tím i o změnu ve skutkových zjištěních soudů a o jejich nahrazení jinou verzí

skutkového stavu, kterou sami prosazují. Dovolacím důvodem nejsou námitky proti

tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z důkazů vyvodily, jak

postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že

nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný

opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných

rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého

stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. S ohledem na zásady vyplývající

z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud

zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela

výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními

soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže

skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy,

jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z

logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů

jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato

zjištění učiněna, apod. Rovněž z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je

nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na

straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí

vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na

straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tak tomu však v posuzovaném

případě bylo.

Pouze v případě, pokud by bylo zjištěno, že právní závěry soudu

jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v

žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno

takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36

odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a

spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková

zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. usnesení Ústavního

soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzovaném případě se však

o takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně –

pobočka ve Zlíně, která v napadeném rozsudku akceptoval také Vrchní soud v

Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně

nejedná. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahovou vazbu na provedené

důkazy, soudy své hodnotící úvahy jasně, přehledně a logicky vysvětlily, aniž

při tom vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Pouhý

nesouhlas obviněného s tímto hodnocením a se skutkovými závěry obou nižších

soudů není dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 224/2009). Nejvyšší soud proto konstatuje, že soudy obou

stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě

zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,

který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení

provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečně

zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových

zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla

odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o

vině obviněného Mgr. R. B., ale i ostatních spoluobviněných, jak bylo ohledně

nich již konstatováno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5

Tdo 1488/2014-I.

32. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud rovněž

splnil pokyny Nejvyššího soudu, které mu uložil ve svém zrušujícím rozhodnutí

ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1488/2014-I., což plyne jak z odůvodnění

rozsudku odvolacího soudu, tak i ze samotného protokolu o veřejném zasedání

konaného dne 10. 12. 2015. Odvolací soud tedy umožnil obviněnému P. D., aby

mohl vypovídat v novém řízení před odvolacím soudem, v jehož rámci měl i

obviněný Mgr. R. B. možnost klást jmenovanému obviněnému otázky a vyjádřit se k

jeho výpovědi, případně uplatňovat i další námitky (srov. str. 3 – 6 protokolu

o veřejném zasedání ze dne 10. 12. 2015). Obviněnému Mgr. R. B. zároveň byla

dána možnost k jím požadovanému ústnímu vyjádření k usvědčující výpovědi J. Š.

(srov. str. 6 protokolu o veřejném zasedání ze dne 10. 12. 2015), kdy odvolací

soud učinil pokus o výslech J. Š. v procesním postavení svědka, tento však

odmítl vypovídat (srov. rovněž str. 6 protokolu o veřejném zasedání ze dne 10.

12. 2015). V neposlední řadě Nejvyšší soud poznamenává, že z opakovaně

zmiňovaného protokolu o veřejném zasedání ze dne 10. 12. 2015 se jednoznačně

podává, že odvolací soud dbal na dodržení ustanovení § 214 tr. ř., které

ukládá, aby obžalovaný byl po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k

němu vyjádřit, což odvolací soud důsledně činil jak u obviněného Mgr. R. B.,

tak i u obviněného P. D. a jejich vyjádření vždy zapsal do protokolu.

33. Dovolatel ve svém posledním mimořádném opravném prostředku opakovaně

namítal, že jelikož nebyla průkazně stanovena výše škody, nelze stanovit i výši

trestu. Nejvyšší soud jej v rámci této dovolací námitky nejprve odkazuje na

závěry odvolacího soudu na str. 82–83 odůvodnění rozsudku. Odvolací soud

konkrétně uvedl, že pokud se týče znaleckého posudku k objektivizaci způsobené

škody, pak s tímto důkazním návrhem se vypořádává již soud prvního stupně na

str. 59 odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s argumentací tam uvedenou

ztotožnil, když zejména souhlasí s tím, že v případě výpočtu výše zkrácené daně

z přidané hodnoty se jedná o daň, která je ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., o

dani z přidané hodnoty, pevně stanovena. Lze tudíž souhlasit s argumentací

soudu prvního stupně v tom smyslu, že daň z přidané hodnoty je jasně

vypočitatelná s ohledem na základní vstupní informace, tedy s ohledem na

prokázání toho, jaké zboží bylo ze zahraničí bez zaplacení daně z přidané

hodnoty dovezeno a v jaké výši měla být DPH zaplacena. Zjištění výše zkrácené

daně z přidané hodnoty je, i podle názoru odvolacího soudu, toliko numerickým

úkonem, k němuž není třeba žádných odborných znalostí. Pokud v souvislosti s

navrhovaným znaleckým posudkem argumentoval obžalovaný Mgr. B. tím, že ke

zjištění výše škody způsobené na dani z přidané hodnoty nepostačují daňová

přiznání k této dani, případně vyjádření finančních úřadů, pak je třeba

poukázat na to, co koneckonců uvádí již soud prvního stupně, totiž, že výše

škody je zjišťována nikoli pouze z daňových přiznání, ale především z důkazů,

které jsou podkladem pro vypracování těchto daňových přiznání. Těmito podklady

jsou příslušné faktury. Tyto faktury jsou dílem obsahem spisového materiálu a

dílem tvoří jednu z příloh trestního spisu, kterou byl, jak vyplývá z protokolu

o hlavním líčení, ve věci proveden důkaz. Je tedy možno konstatovat, že podle

přesvědčení odvolacího soudu měl soud prvního stupně dostatečné podklady pro

objektivizaci výše zkrácené daně z přidané hodnoty ve formě příslušných faktur

reprezentujících pohyb zboží v řetězci jednotlivých firem. Odvolací soud v

daných souvislostech poukázal i na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne

30. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1488/2014-I. (zejména str. 34 – 36). Z těchto pasáží

plyne, že i Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsah zkrácení daně z přidané

hodnoty lze zjistit i bez znaleckého posudku (srov. str. 82 – 83 odůvodnění

rozsudku odvolacího soudu).

34. Nejvyšší soud k opakované námitce dovolatele týkající se rozsahu

způsobené škody považuje za potřebné ze svého předchozího rozhodnutí uvést

následující. Předně Nejvyšší soud ve svém posledním rozhodnutí v návaznosti na

učiněné závěry soudy nižších stupňů přezkoumal předložený spisový materiál.

Pokud se týká části I. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, Nejvyšší soud

provedl součet DPH vydaných faktur společnosti FULL POWER (č. l. 2151 a násl.

spisu), přičemž zjistil, že uváděný součet odpovídá částce udávané v tabulce č.

2, tj. částce 50 301 048,58 Kč. K tomu Nejvyšší soud dodal, že obviněným je tak

kladeno za vinu, že neuhradili daň na výstupu, a proto není třeba brát v úvahu

operace na vstupu. Současně je třeba si uvědomit, že karuselové (kolotočové)

obchody využívají toho, že dodání zboží do jiného členského státu EU je od DPH

osvobozeno a povinnost odvést daň se hromadí u prvního obchodníka, který zboží

získá z jiného státu a prodává ho v rámci stejného státu, ve kterém on sám

působí. Proto nejsou tak významné operace na vstupu, ale naopak na výstupu, kdy

první tuzemská firma, tj. společnost FULL POWER, měla odvést vypočtenou daň na

výstupu, což neučinila, a zkrátila tak daň o 50 301 048,58 Kč (srov. str. 34 –

35 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo

1488/2014-I.). Obdobně bylo pro soudy nižších stupňů, zejména nalézací soud,

možné i bez znaleckého posudku určit rozsah zkrácení daně (v terminologii obou

nižších soudů – „vzniklé škody“) v případě výroku o vině v části II. v rozsudku

nalézacího soudu (pozn. Nejvyšší soud se rovněž v podrobnostech zabýval

jednotlivými body výroku o vině v části II. rozsudku nalézacího soudu), neboť i

v případě výroku o vině II. v rozsudku nalézacího soudu se jednalo o prostý

výpočet a případný součet nezaplaceného DPH na výstupu, který měla zaplatit

první tuzemská společnost, jež nabyla zboží od zahraniční společnosti, a která

ho následně přeprodala další české společnosti (v podrobnostech srov. str. 35 –

36 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo

1488/2014-I.).

35. Nejvyšší soud proto nemá ani v tomto stádiu řízení pochybnosti o

správně zjištěném rozsahu zkrácení daně (v terminologii obou nižších soudů –

„vzniklé škody“) soudy nižších stupňů, konkrétně soudem prvního stupně, jehož

závěry byly opakovaně potvrzeny jak soudem odvolacím, tak i soudem Nejvyšším.

Nejvyšší soud setrvává na potvrzení toho, co uvedly soudy nižších stupňů, tj.

že daň z přidané hodnoty je jasně vypočitatelná s ohledem na základní vstupní

informace, tedy s ohledem na prokázání toho, jaké zboží bylo ze zahraničí bez

zaplacení daně z přidané hodnoty dovezeno a v jaké výši měla být DPH zaplacena.

Nejvyšší soud rovněž setrvává na tom, že soud prvního stupně měl dostatečné

podklady pro objektivizaci výše zkrácené daně z přidané hodnoty ve formě

příslušných faktur reprezentujících pohyb zboží v řetězci jednotlivých firem.

Nejvyšší soud proto nepovažuje opakovanou argumentaci dovolatele týkající se

určení rozsahu způsobené škody za důvodnou.

36. K tvrzení dovolatele, že v současné době zadal vypracování

znaleckého posudku soudnímu znalci Ing. Petru Janíčkovi, Dis, kdy v době

jednání o povolení obnovy bude soudu předložen, Nejvyšší soud pouze stručně

poznamenává, že dovolatelem avizovaný znalecký posudek není součástí

předloženého spisového materiálu. Dovolatel na něj rovněž odkazuje ve svém

doplnění návrhu na obnovu řízení ze dne 13. 1. 2016 (srov. č. l. 8679–8681

spisu), ovšem spisový materiál neobsahuje ani rozhodnutí o návrhu na obnovu

řízení, který byl soudu doručen manželkou obviněného Mgr. R. B. – K. B. – dne

19. 8. 2015, k němuž se připojil i obviněný přípisem doručeným soudu dne 20. 8.

2015 (srov. č. l. 8060 spisu). Z těchto důvodů se Nejvyšší soud nebude a ani

nemůže blíže vyjadřovat k tvrzení obviněného Mgr. R. B. týkajícího se

předmětnému zatím nepředloženému znaleckému posudku.

37. Oproti námitkám, kterými se Nejvyšší soud zabýval výše, však shledal

pochybení v postupu odvolacího soudu při hodnocení důkazů doplněných u

veřejného zasedání dne 10. 12. 2015, týkajících se dobytnosti uloženého

peněžitého trestu Mgr. R. B. Obviněný Mgr. R. B. opětovně uplatnil dovolací

důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [byť v dovolání původně

zřejmě omylem označeného „podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“], a to v té

variantě, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Druhem

trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl

obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 odst. 1 tr. zákoníku

bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním

případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý

druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky.

38. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku konkrétně namítal,

že považuje uložený peněžitý trest za neoprávněný, neboť z doložených dokladů

vyplývá, že takto uložený trest by byl fakticky nedobytný. Kromě toho odvolací

soud nijak nezdůvodnil svá tvrzení. Dovolateli byl tedy uložen takový druh

trestu, který zákon nepřipouští (srov. § 68 odst. 6 tr. zákoníku). I

neprokázaná hypotéza, že by v roce 2010 a 2011 inkasoval nějaké výnosy z

trestné činnosti, nemůže mít vliv na posouzení jeho poměrů ke dni vyhlášení

rozsudku, tj. 18. 2. 2013.

39. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zkonstatoval, že má za

správný a zákonný postup soudu prvního stupně, pokud ten uložil obviněnému Mgr.

R. B. za podmínek § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, peněžitý

trest ve výměře 1 milionu Kč. Podle názoru soudu odvolacího především soud

prvního stupně zjistil majetkové poměry obviněného Mgr. R. B., když tento sám u

hlavního líčení uvedl, že jeho majetek je v hodnotě cca 2 000 000 Kč. Odvolací

soud samozřejmě nepřehlédl, že obviněný Mgr. R. B. v řízení po vydání již výše

vícekrát zmíněného zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu předložil odvolacímu

soudu listiny, jimiž zjevně hodlal prokázat svoji špatnou finanční a majetkovou

situaci. Zde je nutno zmínit především důkazy, označené obviněným Mgr. R. B.

pod body 20 až 29 (viz návrh na doplnění dokazování obviněného Mgr. R. B. na č.

l. 8169 - 8174). Jmenovaný obviněný se zjevně těmito listinnými důkazy snažil

přesvědčit odvolací soud o tom, že jeho aktuální finanční a majetková situace,

stejně jako finanční situace jeho rodiny, není taková, aby mu mohl být uložen

peněžitý trest. V reakci na obsah těchto listinných materiálů je ovšem podle

mínění odvolacího soudu nutno odkázat na skutečnosti, že důkazy v tomto řízení

bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný Mgr. R. B. inkasoval z

trestné činnosti, kterou byl uznán vinným, finanční prostředky v poměrně

významné výši. Odvolací soud zde učinil odkaz na výpovědi J. Š. či M. J.,

stejně jako na obsah zachycených SMS zpráv či odposlechnutých telefonních

hovorů, z nichž podle mínění odvolacího soudu zcela jednoznačně vyplývá, že

obviněnému Mgr. R. B. byly v průběhu páchání trestné činnosti vyplaceny nikoliv

nevýznamné finanční prostředky, v řádu desítek tisíc euro a statisíců korun.

Podle názoru odvolacího soudu je potom závěr soudu prvního stupně v tom smyslu,

že obviněný Mgr. R. B. pro sebe získal úmyslným trestným činem majetkový

prospěch, a to v nikoliv zanedbatelné výši, závěrem správným. Byly tedy dány

podmínky pro uložení peněžitého trestu ve smyslu § 67 odst. 1 tr. zákoníku.

Pokud jde o vlastní výměru peněžitého trestu ve smyslu § 68 odst. 1, 2 tr.

zákoníku, potom ani tu nelze hodnotit jako nepřiměřenou či dokonce nezákonnou.

Podle přesvědčení odvolacího soudu správně krajský soud zohlednil jak zjištěné

majetkové poměry obviněného Mgr. R. B., tak především prokázaný profit, který

jmenovaný inkasoval z trestné činnosti. Odvolacímu soudu se tedy nejeví

peněžitý trest, uložený ve výměře 1 mil. Kč, jako trest nepřiměřený (srov. str.

103 – 104 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

40. Nejvyšší soud přezkoumal závěry odvolacího soudu stran dobytnosti

uloženého peněžitého trestu a zjistil, že v rámci veřejného zasedání konaného

dne 10. 12. 2015 byly procesním stranám s jejich souhlasem podle § 213 odst. 1

tr. ř. předloženy tyto důkazy. Důkazy č. 19 a 20, 37 a 38 (výpis z účtu na č. l. 8326 – 8389, přehled transakcí platebními kartami a přehledy půjček J. Š. a

P. D. od obviněného Mgr. R. B. na č. l. 8413 – 8414). Obviněný Mgr. R. B. k

důkazu č. 19 a 20 uvedl, že jedna rovina prokazuje to, že jeho rodina byla v

době vyhlášení rozsudku nemajetná. Přišli o hlavní aktiva rodiny, byl to podíl

ve společnosti COMERCIO ZLÍN, což byla původně rodinná firma. Druhá rovina je

to, že J. Š. uvádí, že mu dával provize v milionech Kč, avšak není možné, aby

obviněný utajil tyto peníze před rodinou a před veřejností, aby rodina žila z

kontokorentu nebo v rámci spotřebitelského úvěru. Obviněný doložil výpisy z

účtu, kde je vidět, že v žalované době nedošlo k žádným anomáliím, že by na

rodinném účtu přibyly peníze. Je tam čerpán kontokorent ve značné výši, je tam

spotřebitelský úvěr (srov. str. 11 protokolu o veřejném zasedání ze dne 10. 12. 2015). Důkaz č. 21 (přehled stavu žádosti o spotřebitelský úvěr na č. l. 8390 –

8398). K účelu tohoto důkazu obviněný poznamenal, že slouží pro dokreslení

celkové finanční situace rodiny. Stěží by v roce 2011 čerpali v rodině

spotřebitelské úvěry, kdyby měli takto mimořádné výnosy z trestné činnosti, jak

uvádí J. Š. Důkaz č. 22 (výpis z katastru nemovitosti na jméno Mgr. R. B. na č. l. 8398). Tento výpis z katastru nemovitosti podle dovolatele rozporuje to, že

je majitelem nemovitosti. Důkaz č. 23 (výpis z obchodního rejstříku firmy

COMERCIO ZLÍN v likvidaci na č. l. 8188). Podle dovolatele tento důkaz souvisí

s tou skutečností, že rodinná aktiva byla umístěna ve firmě COMERCIO ZLÍN, kdy

tato společnost, která je v likvidaci, má zpravidla nulovou hodnotu, což je

tento případ. Z tohoto důvodu je dovolatel nemajetný. Důkaz č. 24 (předpis

splátek a odpovědní lístek k předčasnému ukončení smlouvy o úvěru na č. l. 8399

– 8340). Obviněný Mgr. R. B. uvedl, že tento úvěr byl pořízen v květnu 2011,

tj. dva měsíce po žalované době. V souladu s předcházejícími důkazy jde vidět,

jakým způsobem to bylo financováno, skutečně z kontokorentu a ze

spotřebitelského úvěru. Důkaz č. 25 (potvrzení o zaměstnání – zápočtový list,

výpověď z pracovního poměru na č. l. 8401 – 8402). Z tohoto důkazu je podle

dovolatele patrno to, že v době vyhlášení rozsudku nebyl zaměstnán ve

společnosti, byl evidovaný na Úřadu práce a soud nesprávně vyhodnotil jeho

majetkové poměry ke stanovení peněžitého trestu. Důkaz č. 26 (zápis z mimořádné

valné hromady COMERCIO ZLÍN a neúplný mzdový list na č. l. 8403 – 8406). K

těmto důkazům obviněný Mgr. R. B. poznamenal, že v době vyhlášení rozsudku

neměl příjem a první dokument uvádí to, že jeho odměna jako předsedy

představenstva a člena představenstva společnosti, která byla schválena valnou

hromadou v roce 2011, nebyla vyplacena z důvodu, který je uveden v zápisu

(srov. str. 12 protokolu o veřejném zasedání ze dne 10. 12.

2015). Důkaz č. 27

(potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu manželky Mgr. B. K. B. na č. l. 8407). K tomuto důkazu dovolatel doplnil, že jediným příjmem v době vyhlášení rozsudku

a v době předcházející v rodině byla částka cca 13 tis. Kč. Byl to příjem

manželky, dovolatel v té době neměl žádné příjmy. Toto při stanovení peněžitého

trestu soud nevyhodnotil. Důkaz č. 28 (potvrzení o době vedení v evidenci

uchazečů Úřadu práce České republiky, Krajská pobočka ve Zlíně na č. l. 8408 v

době od 11. 2. 2013 do 16. 6. 2013). Důkaz č. 29 (informativní osobní list

důchodového pojištění na č. l. 8409). Tento důkaz podle dovolatele dokumentuje

to, že finanční situace v jejich rodině byla konzistentní, vyvíjela se plynule

a žalovaná doba neovlivňovala příjmy rodiny. Důkaz č. 31 (společenská záruka na

č. l. 8179). Důkaz č. 33 (oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory a

oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory na č. l. 8410 – 8412). Obviněný Mgr. R. B. poznamenal, že i tento důkaz dokazuje přesnou situaci

rodiny v době vyhlášení rozsudku (srov. str. 13 protokolu o veřejném zasedání

ze dne 10. 12. 2015). Všemi těmito listinami provedl Nejvyšší soud v neveřejném

zasedání dne 17. 8. 2016 důkaz.

41. Nejvyšší soud se v rámci neveřejného zasedání opětovně zabýval

důkazy, jež jsou v podrobnostech konstatovány shora v bodě 40. tohoto

rozhodnutí, přičemž dospěl k následujícím zjištěním a závěrům. Především s

ohledem na shora konstatované odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz bod 39. shora) nebyla odvolacím soudem náležitě vyřešena otázka, zda by uložený

peněžitý trest nebyl ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku nedobytný a tím i

trestem, který zákon nepřipouští. Nejvyšší soud již ve své dřívější rozhodovací

praxi (konkrétně v usnesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015)

stanovil, že uvažuje-li soud o uložení peněžitého trestu, je povinen si opatřit

potřebné podklady pro stanovení výše peněžitého trestu, který se ukládá v

denních sazbách, přičemž počet denních sazeb se určí s přihlédnutím k povaze a

závažnosti spáchaného trestného činu a výši denní sazby soud stanoví se

zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom se zpravidla vychází

z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den (viz

§ 68 odst. 1, 3 tr. zákoníku). To znamená, že soud si musí nejdříve opatřit

údaje o příjmech pachatele, o jeho majetku apod., a jestliže se mu je nepodaří

obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci

pachatele a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého

trestu. Jde o subsidiární postup soudu pro případ, když se dostupnými důkazy

nepodaří blíže zjistit majetkové poměry pachatele, tj. nejen jeho čistý denní

příjem ve smyslu § 68 odst. 3 tr. zákoníku, ale ani hodnotu jeho majetku a

ostatních zdrojů, které jsou relevantní pro určení výše denní sazby peněžitého

trestu. Odhad soudu ovšem nemůže vykazovat libovůli, musí vycházet jednak z

důkazů, které má soud k dispozici, jednak z logického posouzení možných příjmů

pachatele a jeho majetku v závislosti na zjištění např. o jeho vzdělání,

sociálním a profesním zařazení, způsobu života, ale též o jeho závazcích či

jiných majetkových povinnostech apod. Podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku pak soud

neuloží peněžitý trest, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Zřejmá nedobytnost

trestu tak zakládá zákonnou překážku pro uložení peněžitého trestu (shodně

rozhodnutí publikované pod č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je

na místě dále upozornit, že závěr o dobytnosti peněžitého trestu se musí

nezbytně opírat nejen o výše zmíněné spolehlivé zjištění hodnoty majetkových

aktiv obviněného, ale také o informace o jeho závazcích, včetně rozsahu jeho

zákonné vyživovací povinnosti a rozsahu povinnosti k náhradě škody. Je totiž

vždy nutné důsledně dbát práv a zájmů i osob poškozených trestnou činností,

zejména jejich práva na náhradu škody či nemajetkové újmy. Tento aspekt musí

být z logiky věci vnímán vždy jako prvořadý, nadřazený trestu spojenému s

majetkovým postihem obviněného. Přitom i částka, o kterou pachatel zkrátil daň

nebo kterou vylákal jako daňovou výhodu ve smyslu § 240 tr.

zákoníku,

představuje ve svém rozsahu v podstatě škodu způsobenou trestným činem zkrácení

daně, poplatku a podobné povinné platby, byť náhradu této škody zpravidla nelze

uplatňovat a přiznat v adhezním řízení (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.). Neúplné či nesprávné zjištění majetkových poměrů

pachatele včetně jeho závazků tedy brání náležitému posouzení existence či

neexistence podmínky uvedené v § 68 odst. 6 tr. zákoníku (viz usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014). V posuzované

trestní věci soudy nižších stupňů při rozhodování o druhu a výměře trestu

ukládaného obviněnému Mgr. R. B. správně poukázaly na to, že jmenovaný získal

trestným činem majetkový prospěch a že v hlavním líčení uvedl, že jeho majetek

je cca 2 000 000 Kč. Právě z tohoto důvodu mu uložily peněžitý trest, ovšem

nepostupovaly důsledně podle § 68 odst. 3, 4 a 6 tr. zákoníku. V tomto kontextu

Nejvyšší soud rovněž odkazuje na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího

státního zastupitelství, která poznamenala, že jestliže dovolatel ke svým

osobním a majetkovým poměrům doložil odvolacímu soudu důkazy pod č. 19, 20, 21,

22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 31 a 33, které byly za podmínek § 213 odst. 1

tr. ř. při veřejném zasedání ze dne 10. 12. 2015 předloženy procesním stranám k

nahlédnutí, pak bylo na místě jejich následné vyhodnocení právě v tom kontextu,

zda a jakým konkrétním způsobem mohla jejich celková vypovídací hodnota, a to

ve spojení s případnými důkazy dalšími vést bez důvodných pochybností k závěru,

že k době uložení peněžitého trestu v přisouzené výši 1 000 000 Kč splňoval

tento sankční výrok zákonné kritérium podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Takovými

hodnotícími úvahami se odvolací soud při přezkoumání zákonných podmínek pro

uložení peněžitého trestu v uvedené výši však již podrobně nezabýval, pouze

takové listiny označil na straně 103 až 104 shora jako důkazy, jimiž se

obviněný Mgr. R. B. – v kontextu s nemalým rozsahem inkasa z přisouzené trestné

činnosti – zjevně snažil přesvědčit odvolací soud o tom, že jeho aktuální

finanční a majetková situace, stejně jako finanční situace jeho rodiny, není

taková, aby mu mohl být uložen peněžitý trest. Takové hodnocení Mgr. R. B. předložených důkazů bez konkrétního rozboru provedených důkazů nelze považovat

za souladné s § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud v tomto směru ani nerespektoval

již zmíněný závazný pokyn Nejvyššího soudu v shora uvedeném zrušujícím

usnesení, kterým mu bylo uloženo, aby se v případě, že uzná obviněného vinným,

resp. potvrdí takový rozsudečný výrok soudu nalézacího, znovu zabýval všemi

otázkami vztahujícími se k případnému výroku o trestu, přičemž bylo v této

souvislosti Nejvyšším soudem výslovně také poznamenáno, že se mohou v dalším

řízení objevit i okolnosti nové, dosud neznámé, které mohou ovlivnit uvedené

úvahy o případném ukládaném trestu či trestech, a to včetně trestu peněžitého. Nejvyšší soud se tedy všemi důkazy uvedenými v bodě 40. shora po jejich

provedení v neveřejném zasedání znovu zabýval a zjistil, že podle údajů z

katastru nemovitostí obviněný Mgr. R. B.

nemá evidována žádná vlastnická ani

jiná věcná práva (srov. č. l. 8398 spisu). Ve společnosti COMERCIO ZLÍN

ukončil pracovně právní vztah k datu 31. 1. 2013 (srov. č. l. 8401 spisu, srov. rovněž výpověď z pracovního poměru danou zaměstnavatelem ze dne 13. 11. 2012 na

č. l. 8402 spisu). Podle potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu zaměstnankyně

K. B. tato do roku 2015 nedosahovala platu přesahujícího 14 202 Kč (srov. č. l. 8407 spisu). Podle potvrzení o době vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání a o

poskytování podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci byl dovolatel

veden v době od 11. 2. 2013 do 16. 6. 2013 v evidenci uchazečů o zaměstnání

(srov. č. l. 8408 spisu). Podle oznámení o přiznání dávky státní sociální

podpory byl K. B. od 1. 3. 2014 přiznán přídavek na dítě (srov. č. l. 8410

spisu). Zhodnotí-li se tyto důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., a to s

přihlédnutím i k provedeným dalším shora uvedeným důkazům (zejména viz důkaz

pod č. 23 k likvidaci společnosti COMERCIO ZLÍN) je třeba učinit závěr, že v

době rozhodování odvolacího soudu nebyly majetkové poměry obviněného Mgr. R. B. takové, že by z nich bylo možno učinit závěr o dobytnosti uloženého peněžitého

trestu ve výši 1 000 000 Kč. Nelze totiž přehlédnout, že v řízení nebylo, a to

i přes důkazy konstatované odvolacím soudem (výpovědi J. Š. či M. J., stejně

jako obsah zachycených SMS zpráv či odposlechnutých telefonních hovorů)

jednoznačně prokázáno, jak bylo s inkasovanými finančními prostředky v poměrně

významné výši z trestné činnosti, kterou byl uznán vinným, obviněným Mgr. R. B. naloženo, když zcela zřejmě ve prospěch rodinného rozpočtu je nepoužil, jak to

nakonec vyplývá i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (srov. str. 85 –

„Odvolací soud má tedy za to, že obžalovaný Mgr. B. nepochybně utajil jak před

členy své rodiny, před svými příbuznými … samozřejmě i získaný profit z této

trestné činnosti.“ – srov. k tomu i str. 99 rozsudku odvolacího soudu). Za

tohoto stavu věci s přihlédnutím i k tomu, že je třeba vzít v úvahu ve smyslu

shora uvedených právních názorů, že případně nalezené finanční prostředky by

měly být použity k úhradě i obviněným Mgr. B. zkrácené daně, nezbývá Nejvyššímu

soudu než konstatovat, že napadený rozsudek odvolacího soudu, ale i jemu

předcházející rozsudek soudu prvního stupně trpí vytýkanou vadou ve výroku o

peněžitém trestu, který byl uložen obviněnému Mgr. R. B. v rozporu s

ustanovením § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Odvolací soud proto v napadeném rozsudku

pochybil, pokud v rozporu se zákonem zamítl odvolání obviněného Mgr. R. B. i

ohledně uloženého peněžitého trestu, ač pro jeho uložení nebyly splněny zákonné

podmínky.

42. Vzhledem ke všem těmto důvodům Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §

265k odst. 1, 2 tr. ř. z podnětu dovolání obviněného Mgr. R. B. zrušil rozsudek

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 6 To 32/2013, v části

II. výroku vztahující se k obviněnému Mgr. R. B., jímž bylo zamítnuto jeho

odvolání ohledně výroku o trestu, jímž byl obviněnému Mgr. R. B. podle § 67

odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest, a to včetně podle

§ 69 odst. 1 tr. zákoníku uloženého náhradního trestu odnětí svobody, a

rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. 2. 2013, sp. zn.

61 T 32/2012, v té části výroku o trestu, jímž byl obviněnému Mgr. R. B. podle

§ 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200

denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 5 000 Kč, tedy k peněžitému trestu ve

výměře 1 000 000 Kč (jeden milion korun českých), a jímž mu byl podle § 69

odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest

vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 200 dnů, včetně všech

rozhodnutí na tyto části zrušených výroků těchto rozsudků obsahově

navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jinak ponechal uvedené rozsudky beze změny. Nejvyšší soud tedy svým rozhodnutím

uvedený peněžitý trest zrušil, aniž by však současně sám o tomto trestu znovu

rozhodl nebo přikázal věc některému ze soudů nižších stupňů k novému projednání

a rozhodnutí, neboť dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru o nedobytnosti

uloženého peněžitého trestu.

43. Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b)

tr. ř. v neveřejném zasedání, když navíc ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr.

ř. obviněný i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dali souhlas

s projednáním dovolání podaného Mgr. R. B. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou

obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. srpna 2016

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

předseda senátu