7 Tdo 859/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2024 o dovoláních obviněných 1. Petra Václava, trvale bytem Kopretinová 2667/13, České Budějovice, 2. Tomáše Blahuta, trvale bytem Holečkova 2284/78, Praha 5 – Smíchov, 3. Radima Kubečka, trvale bytem Kladruby nad Labem 124, podaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 2 To 99/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 6/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Petra Václava, Tomáše Blahuta a Radima Kubečka odmítají.

1. Petr Václav jako výkonný ředitel a jednatel obchodní korporace ELEKTRA PV, s. r. o. (dále jen „společnost EPV“), zapsána v obchodním rejstříku Krajského soudu v Českých Budějovicích pod spisovou značkou C 2407, s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, registrována u správce daně Finanční úřad pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště České Budějovice (dále jen „správce daně“), od 1. 1. 1993 jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), a Tomáš Blahut v období do 21.

10. 2013 jako jednatel a jediný společník obchodní korporace EDEN WAY, s. r. o. (dále jen „společnost EW“), zapsána v obchodním rejstříku Městského soudu v Praze pod spisovou značkou C 59693, v zájmovém období s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, registrována u správce daně Finanční úřad pro Hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 2, od 1. 7. 2009 jako měsíční plátce DPH, v období nejméně od 1. 1. 2013 do 31. 1. 2014, po vzájemné domluvě a ve vzájemné součinnosti, se znalostí trhu se spotřební elektronikou v Polské republice a daňových předpisů souvisejících s obchodováním s tímto zbožím, s úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch na úkor České republiky, vytvořili v období nejméně od 1.

1. 2013 do 31. 10. 2013, se záměrem v rozporu s ustanovením § 25 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), neodvést daň při pořízení zboží z jiného členského státu Evropské unie s místem plnění v tuzemsku, účelový obchodní řetězec a to tak, že do stávajících obchodních vztahů mezi polskými dodavateli spotřební elektroniky a společností EPV zapojili společnost EW – tzv. ztraceného obchodníka – prostřednictvím kterého realizovali nákupy od polských dodavatelů, kdy předmětné zboží bylo společností EW bezprostředně formálně přeprodáno společnosti EPV, ačkoliv předmětné zboží bylo dodáváno polskými dodavateli nadále přímo společnosti EPV, přičemž společnost EW, zastoupená Tomášem Blahutem, podala daňové přiznání k DPH za období leden až únor 2013, kdy pouze v přiznání za měsíc únor roku 2013 přiznala pořízení předmětného zboží z jiného členského státu, a to pouze částečně, daň neodvedla a následně přestala daňová přiznání k DPH správci daně podávat, pro správce daně se stala nekontaktní, vydávala daňové doklady prokazující nákup spotřební elektroniky v rámci tuzemského plnění pro společnost EPV, přičemž společnost EPV, zastoupená Petrem Václavem, uplatnila tyto doklady u správce daně – Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště České Budějovice, jako nárok na odpočet DPH podle § 72 odst. 1, § 73 odst. 1 písm. b) zákona o DPH, a takto konal Petr Václav a Tomáš Blahut ve společném záměru zneužít systém osvobození od DPH přenesením daňové povinnosti ze společnosti EPV na společnost EW – tzv.

ztraceného obchodníka a získat tak neoprávněný majetkový prospěch, kdy skutečný obchodní vztah zastřeli stavem formálně právním, kdy v rozsudku soudu prvního stupně uvedenými daňovými doklady byl prokazován u společnosti EPV nákup spotřební elektroniky v tuzemsku – od společnosti EW, ač bylo zřejmé, že skutečným dovozcem tohoto zboží do České republiky je společnost EPV a uvedeným jednáním byl u této neoprávněně uplatněn nárok na odpočet DPH z v rozsudku soudu prvního stupně konkrétně uvedených daňových dokladů, neoprávněně, na základě Petrem Václavem a Tomášem Blahutem, výše uvedeným způsobem předstírané obchodní činnosti, byl úmyslně uplatněn ve zdaňovacím období leden 2013 až prosinec 2013 u společnosti EPV nárok na odpočet daně dle § 72 odst. 1 zákona o DPH z přijatých zdanitelných plnění v celkové výši nejméně 27 519 060 Kč, kdy z této částky se vědomě pokusili vylákat nadměrný odpočet na dani ve výši 8 773 826 Kč, který správcem daně nebyl do současné doby vyplacen a dále vylákali nadměrný odpočet na dani ve výši 2 699 192 Kč a zkrátili daň ve výši nejméně 16 046 042 Kč ku škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Jihočeský kraj,

2. Petr Václav jako výkonný ředitel a jednatel společnosti EPV, zapsána v obchodním rejstříku Krajského soudu v Českých Budějovicích pod spisovou značkou C 2407, s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, registrována u správce daně Finanční úřad pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště České Budějovice, od 1. 1. 1993 jako měsíční plátce DPH, neznámá osoba fakticky jednající jménem společností La Rosa, s. r. o. (dále jen „společnost La Rosa“), zapsaná v obchodním rejstříku Městského soudu v Praze pod spisovou značkou C 123280 s předmětem podnikání hostinská činnost, pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor bez poskytování jiných než základních služeb spojených s pronájmem nemovitostí bytů a nebytových prostor, registrována u správce daně Finanční úřad pro Hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 2, od 27.

7. 2007 jako měsíční plátce DPH, jednatelem ustanoven dne 7. 5. 2014 občan Bulharské republiky Svetoslav Georgiev Stechov, který se současně stal jediným společníkem, a Berilosso, s. r. o., (dále jen „společnost Berilosso“), zapsaná v obchodním rejstříku Městského soudu v Praze pod spisovou značkou C 209984 s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, registrována u správce daně Finanční úřad pro Hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1, od 26.

6. 2013 jako měsíční plátce DPH, jednatelem ustanoven dne 15. 5. 2013 občan Bulharské republiky Valeri Sergiev Angelov, který se současně stal jediným společníkem,

Radim Kubeček jako jednatel společnosti KR-Activities, s. r. o. (dále jen „společnost KRA“), zapsaná v obchodním rejstříku Městského soudu v Praze pod spisovou značkou C 194515 s předmětem podnikání obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, registrována u správce daně Finanční úřad pro Hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1, od 1. 7. 2012 jako plátce DPH a současně jako osoba jednající částečně za společnost La Rosa, v období nejméně od 1. 5. 2014 do 31. 12. 2015, po vzájemné domluvě a ve vzájemné součinnosti, se znalostí trhu se spotřební elektronikou v Polské republice a daňových předpisů souvisejících s obchodováním s tímto zbožím, s úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch na úkor České republiky, vytvořili v období nejméně od 9.

5. 2014 do 11. 11. 2015, se záměrem v rozporu s ustanovením § 25 zákona o DPH – neodvést daň při pořízení zboží z jiného členského státu Evropské unie s místem plnění v tuzemsku, účelový obchodní řetězec a to tak, že do stávajícího obchodního vztahu mezi dodavatelem AGD MARKET spólka z ograniczona odpowiedzialnościa se sídlem Polská republika, Kopalniana 32, Zabrze, PL6480000031 (dále jen „AGD“) a společností EPV zapojili tzv.

ztracené obchodníky – missing tradery – v období nejméně květen 2014 společnost Berilosso a v období nejméně od června 2014 do listopadu 2015 společnost La Rosa – které formálně nakoupily od tohoto polského dodavatele spotřební elektroniku bez DPH, přičemž toto zboží obě obchodní korporace bezprostředně účelově přeprodaly jako tuzemské zdanitelné plnění společnosti KRA, která byla výše uvedenými osobami do obchodního řetězce vložena jako buffer – jako tzv. nárazníkový obchodník z důvodu vyšší míry zabezpečení proti odhalení předstírané obchodní činnosti a který pouze formálně přeprodal v období od 9.

5. 2014 do 11. 11. 2015 dále spotřební elektroniku společnosti EPV, ačkoliv předmětné zboží bylo dodáváno společností AGD nadále přímo společnosti EPV, přičemž společnosti Berilosso a La Rosa, jejichž jménem konala neznámá osoba, podávaly v zájmovém období přiznání k DPH prostřednictvím datových schránek, ve kterých přiznaly pořízení zboží z jiného členského státu a v souladu se zákonem uplatnily zároveň nárok na odpočet daně z takto pořízeného zboží a současně vykázaly nepravdivá tuzemská plnění s minimální výslednou daňovou povinností za jednotlivá zdanitelná období, přičemž společnost EPV uplatnila níže uvedené daňové doklady od společnosti KRA u správce daně jako nárok na odpočet DPH podle § 72 odst. 1, § 73 odst. 1 písm. b) zákona o DPH, a takto úmyslně konali Petr Václav, Radim Kubeček a další neznámá osoba ve společném záměru zneužít systém osvobození od DPH přenesením daňové povinnosti ze společnosti EPV na tzv. ztraceného obchodníka a získat tak neoprávněný majetkový prospěch, kdy skutečný obchodní vztah zastřeli stavem formálně právním, kdy v rozsudku soudu prvního stupně uvedenými daňovými doklady byl prokazován u společnosti EPV nákup spotřební elektroniky v tuzemsku jako přijatá zdanitelná plnění od plátce, ač bylo zřejmé, že skutečným dovozcem tohoto zboží do České republiky je společnost EPV a uvedeným jednáním byl u této neoprávněně uplatněn nárok na odpočet DPH z v rozsudku soudu prvního stupně konkrétně uvedených daňových dokladů, tedy na základě výše uvedeným způsobem předstírané obchodní činnosti Petrem Václavem, Radimem Kubečkem a další neznámou osobou, byl úmyslně, neoprávněně uplatněn ve zdaňovacím období květen 2014 až březen 2015 a květen 2015 až listopad 2015 u společnosti EPV nárok na odpočet daně dle § 72 odst. 1 zákona o DPH, z takto přijatých zdanitelných plnění v celkové výši nejméně 15 179 785 Kč, kdy z této částky vědomě vylákali nadměrný odpočet na dani ve výši 2 955 257 Kč a zkrátili daň ve výši nejméně 12 224 528 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Jihočeský kraj, kdy takto konali společně Petr Václav a Tomáš Blahut s cílem navodit takový stav věcí, který povede k dosažení zkrácení daňové povinnosti, na základě vzájemné dohody zboží určené pro společnost EPV – spotřební elektroniku od polských dodavatelů – formálně nakoupila v období od 1.

1. 2013 do 31. 10.

2013 společnost EW a následně toto obratem přeprodala jako tuzemské zdanitelné plnění společnosti EPV, a

Petr Václav, Radim Kubeček a další neznámá osoba v období od 1. 5. 2014 do 31. 5. 2014 jednali společně tak, že předmětné zboží formálně nakoupila společnost Berilosso a v období od 1. 6. 2014 do 30. 11. 2015 společnost La Rosa a přes společnost KRA v pozici buffera bylo zboží přeprodáno společnosti EPV, a tímto způsobem bylo umožněno společnosti EPV – s využitím korporací v pozici missing tradera – společností EW, Berilosso, La Rosa a s využitím v pozici buffera – společnosti KRA – vyhnout se u takto pořízeného zboží daňové povinnosti na DPH splatné na základě odpovídajícího pořízení uvnitř Evropské unie a při vědomí této skutečnosti uplatnit jménem společnosti EPV nárok na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění od plátců, kdy Petr Václav z pozice jednatele a výkonného ředitele společnosti EPV – znajíc polského dodavatele zboží a jeho cenovou politiku – sjednal a řídil obchodní spolupráci se společností EW, věděl o jejím účelovém zařazení do obchodního řetězce, schvaloval platby na nezveřejněný účet společnosti EW, znal polské dodavatele a jejich prodejní ceny, vědomě byl neoprávněně uplatněn nárok na odpočet DPH, dále z pozice jednatele a výkonného ředitele společnosti EPV, znajíc polského dodavatele zboží a jeho cenovou politiku, sjednal a řídil obchodní spolupráci se společností KRA, věděl o jejím účelovém zařazení do obchodních řetězců, schvaloval platby na nezveřejněný účet společnosti KRA (účet zveřejněn až 24.

9. 2014), byl v kontaktu s osobami ovládající společnosti Berilosso a La Rosa – Radimem Kubečkem a další neznámou osobou, vědomě byl neoprávněně uplatněn nárok na odpočet DPH,

Tomáš Blahut z pozice jednatele společnosti EW – sjednal a řídil obchodní spolupráci se společností EPV, věděl o účelovém zařazení společnosti EW do obchodního řetězce, od ledna do října 2013 neodváděl DPH za uskutečněné obchody a od dubna 2013 nepodával daňová přiznání k DPH, zboží získané od polských dodavatelů přeprodával společnosti EPV za nižší ceny, než byly ceny pořizovací, Radim Kubeček společně s Petrem Václavem a neznámou osobou účelově vložil do obchodního řetězce při pořízení zboží z jiného členského státu společnosti Berilosso, La Rosa, KRA s vědomím, že povinnost odvést DPH do státního rozpočtu ze strany společností Berilosso a La Rosa – jako pořizovatele zboží, nebude splněna, kdy tyto společnosti v zájmovém období podávaly nepravdivá, účelová přiznání k DPH s minimální daňovou povinností – v řádech desítek tisíc korun, operoval jménem společnosti La Rosa – objednával zboží, ovládal firemní účet a prováděl autorizace plateb za zboží, a z pozice jednatele společnosti KRA sjednal a řídil obchodní spolupráci se společností EPV, osobně se účastnil vykládek zboží a přebíral zboží od polského dodavatele ve skladu společnosti EPV v Českých Budějovicích, prováděl platby na nezveřejněný účet společnosti La Rosa (účet zveřejněn až 8.

9.

2015), byl v pravidelném kontaktu s neznámou osobou ovládající společnosti La Rosa, Berilosso,

Petr Václav jednáním uvedeným pod bodem 1. a 2. s dalšími osobami zkrátil daň ve výši nejméně 42 698 845 Kč, a to dílem formou vylákání nadměrného odpočtu na dani ve výši nejméně 5 654 449 Kč, dílem formou zkrácení daně ve výši nejméně 28 270 570 Kč a dílem formou pokusu vylákání nadměrného odpočtu ve výši nejméně 8 773 826 Kč,

Tomáš Blahut jednáním uvedeným pod bodem 1. společně s Petrem Václavem zkrátil daň ve výši nejméně 27 519 600 Kč, a to dílem formou vylákání nadměrného odpočtu na dani ve výši nejméně 2 699 192 Kč, dílem formou zkrácení daně ve výši nejméně 16 046 042 Kč a dílem formou pokusu vylákání nadměrného odpočtu ve výši nejméně 8 773 826 Kč,

Radim Kubeček jednáním uvedeným pod bodem 2. s dalšími osobami zkrátil daň ve výši nejméně 15 179 785 Kč, a to dílem formou vylákání nadměrného odpočtu na dani ve výši 2 955 257 Kč, dílem formou zkrácení daně ve výši nejméně 12 224 528 Kč.

3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, č. j. 2 To 99/2022-8651, byla odvolání obviněných Petra Václava, Tomáše Blahuta, Radima Kubečka, státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích podaného v neprospěch obviněného Petra Václava do výroku o trestu a v neprospěch obviněného J. N. do výroku o zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. a poškozeného Finančního úřadu pro Jihočeský kraj směřující

4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný Petr Václav prostřednictvím obhájkyně dovolání. Předeslal, že v obou rozhodnutích učiněných ve věci panují zásadní rozpory mezi skutkovými zjištěními a závěry o vině obviněného. Tento stav je zapříčiněn opomenutím provedení důkazů stejně jako rezignací na hodnocení důkazů již provedených (výslechů obviněných a svědků) v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř.

5. Napadené usnesení vrchního soudu označil za nepřezkoumatelné, přičemž je pouze dvanáctistránkové, obsahuje písařské chyby a v hlavičce rozhodnutí chybí složení senátu. Odvolacími námitkami se pak zabývá jen v několika bodech, přičemž se s nimi nevypořádal. Z rozhodnutí není patrno, jak odvolací soud hodnotil před ním provedené důkazy ani jaké byly realizovány. Takový postup v obviněném vytvořil pochybnosti o libovůli orgánů činných v trestním řízení a negoval smysl obhajoby, neboť došlo k vyprázdnění práva na odvolání garantovaného čl. 2 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o lidských právech a základních svobodách, jakož i práva na přístup k nezávislému a nestrannému soudu podle čl. 6 této úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Došlo též k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť odvolací soud neprovedl navržené důkazy, neuvedl důvod tohoto rozhodnutí a hodnocení veškerých důkazů soudem prvního stupně shledal paušálně za správné. K nepřezkoumatelnosti coby důvodům pro mimořádné opravné prostředky odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, č. j. 8 Tdo 811/2023, v němž je uvedeno, že z rozhodnutí o opravném prostředku musí být patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně. Takto definovaná podmínka podle názoru obviněného splněna nebyla, přičemž poukázal na rozsah svého odvolání, v němž neopakoval pouze argumenty již dříve předložené, nýbrž namítal také nedostatečný rozsah odůvodnění rozsudku krajského soudu, zásadní skutkové rozpory, absolutní absenci důkazů prokazujících tvrzená jednání, rozporuplnost jednotlivých důkazů, chybějící rozbor subjektivní stránky, nenaplnění skutkové podstaty trestného činu, deformaci důkazů, rozpornost skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo, ale též nedostatečné odůvodnění přiklonění se na tu kterou verzi skutkového děje a zejména pak trest nereflektující judikaturu ESLP v případě průtahů zapříčiněných na straně orgánů činných v trestním řízení, jakož i dobu uplynulou od domnělého skutku. Jestliže vrchní soud přešel tato pochybení, aniž by se pokusil o jejich nápravu, došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

6. Obviněný měl též za to, že v jeho případě byl naplněn i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obhajoba byla přitom přesvědčena, že vady se týkají skutečností rozhodných pro samotné naplnění skutkových podstat trestných činů a spočívají v existenci zásadních skutkových rozporů. Dovolatel měl pak za to, že nejde o prostý nesouhlas nebo polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, nýbrž o poukázání na zjevné rozpory všech zásadních částí napadených rozhodnutí, v jejichž důsledku došlo k neopodstatněnému a nedůvodnému odsouzení obviněného.

7. Konkrétně poukázal na skutečnost, že měl s obviněným Tomášem Blahutem vytvořit účelový řetězec, který spočíval v záměrném neodvádění DPH finančnímu úřadu obviněným Tomášem Blahutem. Soudy činné ve věci sdílely přesvědčení, že obviněný musel o záměru spoluobviněného Tomáše Blahuta neodvést jím již plně uhrazenou daň vědět, resp. s ním na tomto postupu měl být přímo domluven, ačkoli o tom nesvědčí žádný důkaz. Soudy nespecifikovaly období, od něhož měl o trestné činnosti obviněného Tomáše Blahuta vědět. Nevypořádaly se rovněž se skutečností, že obviněný Tomáš Blahut uvedl, že o neodvádění daně nikomu neřekl, a to ani své osobní asistentce. Zejména by pak nebylo v jeho zájmu říct o této skutečnosti obviněnému Petru Václavovi, neboť ten by s jeho společností přerušil spolupráci. Domněnky, že měl obviněný opatřovat faktury razítkem společnosti obviněného Tomáše Blahuta, jen aby snížil svou daňovou povinnost jsou vyvracovány odposlechy z 1. 6. 2016, 2. 6. 2016, 24. 5. 2016, z nichž jednoznačně vyplývá, že obviněný Tomáš Blahut míval tuto činnost domluvenou přímo se zaměstnanci skladu.

8. Obviněný dále poukázal na skutečnost, že krajský soud za usvědčující důkaz považoval výpověď svědkyně K. M., sekretářky a asistentky obviněného Tomáše Blahuta, ačkoli tato jednoznačně sdělila, že obviněný Petr Václav o nelegálním jednání obviněného Tomáše Blahuta nic nevěděl. Obhajoba proto opakovaně žádala o přečtení protokolu z jejího výslechu nebo o přehrání audiozáznamu. Tomuto návrhu nebylo Vrchním soudem v Praze vyhověno. K rozpornosti mezi důkazy vrchní soud uvedl pouze to, že je právem nalézacího soudu část výpovědí svědků považovat za věrohodnou a část nikoli. Nicméně podmínkou tohoto postupu by mělo být vyložení důvodů, které krajským soudem dány nebyly.

9. Soud takto za věrohodnou z výpovědí obviněných shledal pouze výpověď obviněného Tomáše Blahuta, neboť údajně nejlogičtěji korespondovala se všemi dalšími skutkovými zjištěními. Avšak ani v této výpovědi nezaznělo, že by údajný účelový řetězec společnosti EPV a společnosti EW měl být založen za účelem krácení DPH. Tuto okolnost obviněný opakovaně popíral a prokazoval ji řádným hrazením ceny včetně DPH. Přestože neexistoval jediný důkaz, že by obchody měly účelový protiprávní podtext, soudy pokládaly subjektivní stránku obviněného za prokázanou. To, že je běžné obchodování v rámci řetězce subjektu A přímo k subjektu D, nakonec uznal i samotný vrchní soud, přesto uvedl, že v kombinaci s výpovědí obviněného Tomáše Blahuta jde o usvědčující okolnost.

10. Rozhodnutí o shledání viny obviněného bylo podle jeho názoru nesouladné i vzhledem ke zproštění spoluobviněného J. N., ač jeho činnost měla spočívat v jednání páchaném údajné s obviněným Petrem Václavem. Stejně tak je nepochybný i nestejný přístup vůči společnosti Alza, se kterou obviněný Tomáš Blahut rovněž obchodoval a v rámci jejichž spolupráce došlo ke způsobení škody na dani ve výši přibližně 56 mil. Kč. Přesto bylo podle § 159a odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o odložení věci a současně o dalším stíhání obviněného Petra Václava, ačkoli jím způsobená škoda měla být ani ne poloviční. Měl tak důvodné pochybnosti o naplňování zásady oficiality a legality, stejně jako o nedůvodném zásadně odlišném přístupu mezi společností EPV a Alzou.

11. Konečně namítal, že za účelem vyčíslení škody nebyl ani zpracován znalecký posudek z oboru ekonomiky, kdy soudy vycházely pouze z tvrzení finančního úřadu, přestože s ním je společností EPV vedeno několik soudních sporů o výši doměřené daně, a tedy výši škody. Tato otázka přesahuje odborné znalosti orgánů činných v trestním řízení a neměla být způsobilá k posouzení v rámci pouhé předběžné otázky. Za zcela nepravdivé označil tvrzení vrchního soudu, že by odborné vyjádření Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, tj. subjektu v postavení osoby poškozené, nebylo jakkoli zpochybňováno. V tomto odkázal na doplnění jeho odvolání, kdy právě s ohledem na četná soudní řízení s finančním úřadem lze mít nesporně o výši škody důvodné pochybnosti, které měly soud vést k rozhodnutí in dubio pro reo.

12. Závěrem konstatoval, že se cítí být zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, neboť soudy nezhodnotily důkazy hovořící v jeho prospěch a rezignovaly na hodnocení důkazů obecně. Není možné konstatovat jakoukoli domluvu s obviněným Tomášem Blahutem o úmyslu neodvést DPH. Naopak proti této okolnosti svědčí již jen to, že daň byla ze strany společnosti EPV obviněnému Tomáši Blahutovi uhrazena v celé výši. S těmito zásadními skutkovými rozpory se obecné soudy nevypořádaly. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil k dalšímu projednání soudu prvního stupně.

13. Obviněný následně své dovolání doplnil. K tvrzené nepřezkoumatelnosti usnesení vrchního soudu uvedl, že jeho strohé odůvodnění je v zásadě jen parafrázování zákonných ustanovení či obecné konstatování bez opory v provedeném dokazování a relevantní argumentace týkající odvolacích námitek obviněného. Dále soudy rezignovaly na určení rozsahu údajné škody. Byl proveden toliko odkaz na finanční úřad a jeho tvrzení, přičemž jeho jednotlivá rozhodnutí zkritizovaly jednotlivé soudy se sídlem mimo České Budějovice (Krajský soud v Brně a Nejvyšší správní soud).

Akcentoval, že po celou dobu trestního řízení opakovaně předkládal řadu důkazů, které jasně hovořily v jeho prospěch, popř. důkazy, které se postupem doby ukázaly jako zcela věrohodné, přičemž orgány činné v trestním řízení se vymanily z potřeby na ně reagovat. Nevypořádaly se s konkrétně uvedenými důkazy a skutečnostmi: - cenotvorba Heureka – prokazuje se možnost získávat zboží cenově výhodněji a absence potřeby „krátit“ DPH a vyvrací tvrzení trestních soudů - obchodování společnosti EPV – viz opakovaně nepravdivá tvrzení, jak poukazoval obviněný v rámci soudních řízení - obvyklosti obchodování na relevantní trhu elektroniky a spotřebičů (viz např. znalecký posudek)

- stovky mil. Kč odvedených do státní kasy a další stovky mil. Kč, o které se stát svým zásahem připravil - svědek Petr Václav st., druhý majitel a jednatel společnosti EPV, zodpovědný mj. za skladové prostory, jehož výslech byl zcela odmítnut - celkový dluh na DPH společnosti EW - určení výše škody (údajné zkrácené daňové povinnosti) - obsah odposlechů (potvrdily absenci viny obviněného a jakéhokoliv činu trestní povahy)

- nevěrohodnost osoby Tomáše Blahuta a jakou roli sehrál mimo jiné u společnosti KRA, což je zřejmé i z odposlechů, s tím, že byla naopak snaha obviněného Tomáše Blahuta či jiných osob podvést a využít obviněného Petra Václava

- toky finančních prostředků a získané „benefity“ z údajného úmyslně vytvořeného daňového podvodu

- identická situace u společností Alza či HP Tronic jako u společnosti EPV s odlišným přístupem orgánů činných v trestním řízení - insolvenční řízení společnosti EPV - nezákonná jednání orgánů finanční správy vůči společnosti EPV - odepření přístupu (ze strany finančního úřadu) obviněnému a společnosti EPV k relevantní dokumentaci a informacím k jednotlivým transakcím a možnosti se bránit v rámci trestního řízení.

14. Dále se obviněný vyjádřil k tvrzení vrchního soudu, který bez opory v dokazování uvedl, že obviněný Tomáš Blahut o tom, že svou daňovou povinnost nebude moci plnit a posléze, že neplní, obviněného Petra Václava jistě upozorňoval. Nejen, že i toto zcela zásadně popírá absenci jakéhokoli společného záměru úmyslně neodvádět daň, ale dokonce je tím popřena existence subjektivní stránky trestného činu obviněného. Obviněný neměl ani motiv krátit daň, neboť společnost EPV a obviněný mohli předmětné zboží pořídit i za nižší cenu (viz dokazování cenotvorbou Heureka), tj. fakticky pro ně bylo výhodnější pořizovat zboží někde jinde než od obviněného Tomáše Blahuta, a to i při zohlednění jím údajně neodvedeného DPH. Nesouhlasil s hodnocením výpovědi obviněného Tomáše Blahuta jako věrohodné, neboť z provedených a předložených důkazů vyplývá, že je velmi kontroverzní trestaná osoba. Soudy fakticky toliko na základě lživé výpovědi obviněného Tomáše Blahuta dospěly k závěru o vině obviněného. Deklaroval, že byl naplněn případ tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, kdy se jednalo o případ svévolného hodnocení důkazů, neboť odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovalo obsah provedeného dokazování.

15. Dále se zevrubně vyjádřil k již vznesené námitce, podle níž soudy neměly vycházet v otázce výše škody jen z tvrzení finančního úřadu, a tedy ze závěrů daňového řízení. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 8 Tdo 347/2024, podle něhož soud při rozhodování o vině ve věcech daní nemůže spoléhat bez dalšího na správnost výsledků daňového řízení a nemůže se zbavit své povinnosti tuto správnost sám přezkoumat po stránce skutkové i právní. Dále konstatoval, že pro účely znaleckého zjišťování určení výše škody odpovídající rozsahu neodvedené daňové povinnosti judikatura Nejvyššího soudu vymezila dílčí pravidla, která je třeba při znaleckém posuzování dodržovat. Je třeba (i) posoudit, zda mohla vzniknout povinnost přiznat a odvést DPH na výstupu, a to při zohlednění konkrétního daňového režimu, (ii) posoudit, zda mohl vzniknout nárok na odpočet daně bez ohledu na to, zda jsou či nejsou splněny formální podmínky pro uplatnění samotného již vzniklého nároku, které jsou relevantní toliko pro daňové řízení, (iii) znalecky určit, jaká by mohla být reálná daňová povinnost, a (iv) ideálně v návaznosti na znalecký posudek z oboru ekonomika posoudit, zda by se mohlo jednat o trestný čin podle § 240 nebo § 254 tr. zákoníku. Nic takového však v dané věci posuzováno nebylo.

16. Pro posuzování nejen nároku na odpočet daně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 4 Tdo 381/2019, které citoval a v němž je mj. uvedeno, že rozsah zkrácení daně v trestním řízení by měl v zásadě představovat rozdíl mezi uplatněnými a oprávněnými náklady, kdy výší oprávněných nákladů se soudy nezabývaly. Dodal, že toto koresponduje s nahlížením na možnost odepření nároku na odpočet daně a dodržení zásady daňové neutrality i v trestněprávní oblasti. V tomto usnesení Nejvyšší soud po svém kasačním zásahu soudům stanovil povinnost doplnit dokazování, aby bylo zřejmě na základě nově vypracovaného znaleckého posudku z oboru ekonomika určit, v jakém rozsahu a jestli vůbec obviněný zkrátil daň nebo vylákal výhodu na dani. Dále citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014, ve kterém je uvedeno, že je na orgánech činných v trestním řízení zjistit, zda v souvislosti s obstaráním tohoto zboží mohl vzniknout obviněnému nárok na odpočet daně. Rovněž bylo v tomto usnesení akcentováno, že soudy musí v dalším řízení znalecky určit, jaké stavební práce a v jakém rozsahu byly vykonány a jaká by potom byla reálná daňová povinnost obviněného.

17. Konstatoval, že je třeba zjišťovat skutečný skutkový stav věci a podle toho stanovit výši škody, je-li to možné, a to zejména právě aplikací tzv. oprávněných nároků na odpočet daně. Mělo by pak dojít ke zjištění skutkového děje (např. toku zboží napříč jednotlivými obchodníky – plátci či neplátci DPH), který je následně posouzen z hlediska systému DPH a relevantní právní úpravy. To souvisí i s rozdílem mezi důkazními břemeny v daňovém a trestním řízení, jenž je důvodem, proč se nemůže a priori vycházet pouze ze zpráv či jiných podkladů finančního úřadu, neboť rovněž z rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1049/2014 jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti obviněného jako daňového subjektu není v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby pro soud závazné, proto soud nemůže bez dalšího odkázat na takové rozhodnutí správce daně, aniž by jeho závěry přezkoumal po skutkové stránce a zabýval se správností a odůvodněností v něm učiněných právních názorů na rozhodnou daňovou otázku, a to především z hlediska uplatněné obhajoby.

18. Uvedl rovněž, že určení škody (rozsahu neodvedené daňové povinnosti) je skutkovou otázkou, která se odvíjí i od právního režimu DPH, přičemž z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že právě určení výše škody je jednou ze zásadních skutečností pro určení viny, kdy rozsah neodvedené (zkrácené) daňové povinnosti by měl být určen znaleckým posudkem z oboru ekonomika (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 4 Tdo 381/2019). Skutečnost, že určení rozsahu daňové povinnosti se pravidelně odvíjí od takového znaleckého rozhodnutí vyplývá dále např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1289/2020, ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 8 Tdo 716/2019, ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 131/2012, ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 663/2022, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 481/2020, ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1545/2017, ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 16/2018, ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 144/2021, či ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 8 Tdo 130/2023. Pro úplnost obviněný zdůraznil, že v rámci posouzení rozsahu zkrácené daňové povinnosti není jakékoli rozhodnutí orgánů finanční správy o daňové povinnosti závazné, a to ani ohledně skutkových otázek, jak zdůraznil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 8 Tdo 130/2023, či ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 4 Tdo 599/2023.

19. K tomu dodal, že daň (na výstupu) ani nárok na odpočet DPH nemají základ ve formálním dokladu, ale v existenci zdanitelného plnění. Je tedy třeba, aby zde byl soulad skutečného stavu se stavem formálně právním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 8 Tdo 189/2023). Namítal, že v projednávané věci se uplatněný nárok na odpočet DPH vs. oprávněný nárok na odpočet DPH nikterak neposuzoval, a to ani obecně, natož v kontextu podnikání firmy EPV, což je zcela zásadní pro posouzení viny obviněného, resp. pro úvahu o eventuálním rozsahu zkrácení nějaké daňové povinností, a tím i o možné výši trestu. Za paradoxní na závěrech soudů označil tu skutečnost, že vyloučily v kontextu tvrzení finančního úřadu veškeré uplatněné nároky na odpočet DPH (jako by EPV žádné zboží nepořídila), díky čemuž dovodily údajnou škodu, avšak související DPH na výstupu, přiznanou při prodeji pořízeného zboží, ponechaly v identické výši. Takový závěr byl podle něj chybný, nesprávný a neodpovídající racionalitě žádné ekonomické činnosti. Nárok na odpočet DPH by společnosti EPV vznikl, i kdyby pořídila zboží od jakéhokoli jiného tuzemského dodavatele. Soud by tak měl posoudit u každého konkrétního zboží, které EPV pořídila, v jaké hodnotě by jej pořídila v rámci „standardního dodavatelsko-obchodního řetězce“, a z této hodnoty vypočíst oprávněný nárok na odpočet DPH, porovnat jej s uplatněným nárokem na odpočet DPH, a vypočítat konečnou daňovou povinnost – škodu, pokud vůbec nějaká vznikla.

20. Uzavřel, že soudy se vůbec nezabývaly ani výší oprávněných nároků na odpočet DPH, čímž tak nebyly objasněny základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí zejména co se týče naplnění subjektivní stránky trestného činu, resp. pokud jde o výši škody, tj. o rozsah zkrácení daně či jiné povinné platby.

21. Obhajoba pak opětovně poukázala na nevypořádání se s jejími argumenty. K neprovedení návrhů na doplnění dokazování před odvolacím soudem bylo vrchním soudem uvedeno pouze to, že důkazy byly již zčásti provedeny, nebo nemohly zásadně změnit skutkový stav ani právní kvalifikaci, tj. bez bližšího odůvodnění či označení jednotlivých důkazů.

Dovolání obviněného Tomáše Blahuta

22. Usnesení soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím obhájce rovněž obviněný Tomáš Blahut a opřel jej o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále měl rovněž za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

23. Obviněný nejprve zdůraznil, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutkový stav a neprovedly všechny potřebné důkazy, kdy i nadále existují důvodné pochybnosti o tom, zda ze strany obviněného došlo k naplnění znaků skutkové podstaty vytýkaného trestného činu. Dále sporoval výši škody coby znak kvalifikované skutkové podstaty, resp. způsob jejího stanovení. Obviněný žádný nadměrný odpočet na dani nevylákal ani se o jeho vylákání nepokusil. Žádné společné jednání obviněného s ostatními spoluobviněnými nebylo v řízení prokázáno, nebyl členem žádného uskupení ani účelového obchodního řetězce.

24. Dovolatel se vyjádřil ke své výpovědi, jež byla jedním z klíčových důkazních prostředků pro rozhodnutí o jeho vině, přičemž soudy ji považovaly za částečné doznání. Obviněný sice připustil, že od určitého zlomového okamžiku přestal za společnost EW podávat daňová přiznání a platit DPH, ale rovněž vysvětlil i příčiny tohoto jevu. Naopak po celou dobu popíral, že by byl se spoluobviněným Petrem Václavem domluven na tom, že jimi aplikovaným obchodním modelem zkrátí DPH. Deklaroval, že jeho zapojení do obchodování společnosti EPV s polskými dodavateli nebylo žádným účelově zařazeným mezičlánkem v podobě ztraceného obchodníka, ale efektivním článkem obchodního řetězce, který až do okamžiku začlenění společnosti EW trpěl mnoha nedostatky. Plně v souladu se shodným tvrzením obviněného Tomáše Blahuta a Petra Václava jsou i závěry znaleckého posudku Ing. Gabriely Hrachovinové, která v něm mj. dospěla k závěru, že vícestranné či řetězové obchody jsou poměrně obvykle využívány při obchodování se zbožím.

25. K absenci požadovaného úmyslu obviněného zkrátit daň poukázal mj. i na svou důvěru v příslib spoluobviněného Petra Václava, že společně zahájí podnikatelskou aktivitu spočívající v prodeji mobilních telefonů do Německa. Obviněný Petr Václav ve své výpovědi bagatelizoval okolnosti takové dohody pro její neexistenci v písemné podobě. Nicméně písemná dohoda nebyla uzavřena ani na skutečně probíhající dovoz elektrospotřebičů z Polska, přičemž fakticky existovala. Ze strany obviněného nebylo naivní, že na takto předjednané přeshraniční obchodování čekal několik měsíců, neboť důvodně předpokládal, že zahájení této obchodní činnosti vůči novému trhu s novými obchodními partnery vyžaduje dostatečnou přípravu, proto vyčkával na pokyny obviněného Petra Václava coby původce tohoto podnikatelského záměru. To se však nestalo a dluh na dani mezitím citelně narostl, přičemž v rozporu s jeho původním očekáváním nebyl touto druhou obchodní činností nijak kompenzován.

26. Nalézací soud sice hodnotil výpověď obviněného Petra Václava jako nevěrohodnou, ale bez bližšího odůvodnění si z ní vybíral, co použije a co nikoli, což je nesprávný procesní postup. Ačkoli pak obecně přiznal výpovědi obviněného Tomáše Blahuta vyšší důvěryhodnost a celkovou pravdivost, i z jeho výpovědi vyčlenil části, které vyhovují pro odsouzení, naopak některé skutečnosti nepovažuje za věrohodné, ač se jedná o skutečnosti polehčující či přímo vyviňující. Tím se soudy dopustily zásadního pochybení při hodnocení důkazů majícího za následek nesprávné rozhodnutí o vině obviněného Tomáše Blahuta. Právní závěry soudů jsou pak v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Tento nesoulad měl za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení principů řádného a spravedlivého procesu.

27. Odvolací soud sice provedl navržený důkaz znaleckým posudkem Ing. Gabriely Hrachovinové předložený obviněným Petrem Václavem, nicméně v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení leží těžiště dokazování v řízení před soudem prvního stupně. Podle obviněného měl odvolací soud rozhodnout o zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně a vrátit věc spolu se svými pokyny k doplnění dokazování, čímž by byla zjištěna bezprostřednost, ústnost a právo na přezkum rozhodnutí soudem ve druhém stupni. V neposlední řadě pak z tohoto provedeného důkazu odvolací soud nevyvodil odpovídající závěry, které zejména ve vztahu k obviněnému Tomáši Blahutovi vyplývají, neboť tento důkaz dostatečně prokazuje odůvodněné zapojení společnosti EW a obviněného Tomáše Blahuta do předmětného obchodního řetězce společností dovážejících elektrospotřebiče z Polska.

28. Ani jeden ze soudů pak neprovedl obviněným navrhovaný výslech svědkyně Š. N., účetní, která měla podle přesvědčení dovolatele z titulu své funkce největší znalost faktické spolupráce společností EPV a EW. Podle obviněného mohl tento důkaz dostatečně prokázat pravdivost jeho zásadních tvrzení. V řízení sice bylo vyslechnuto větší množství svědků, nicméně toliko svědci M. P., O. S., J. S. a K. M. obviněného znali a byli schopni o něm alespoň něco vypovědět. Obviněný byl přesvědčen, že výpovědi těchto svědků jsou dokazované skutečnosti vzdálenější než navrhovaná výpověď svědkyně Š. N. Tím bylo fakticky zasaženo do zásady bezprostřednosti v oblasti dokazování. Soudy podle něj pochybily, když neprovedly předmětný navržený důkaz, jenž i nadále považoval za zásadní pro objasnění skutečného stavu věci, a jeho neprovedení za závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Na základě zbývajících provedených důkazů pak soudy obou stupňů učinily nesprávné skutkové, jakož i na ně navazující právní závěry.

29. Rovněž konstatoval, že soud prvního stupně nesprávně uvedl, že oba obvinění evidentně dobře věděli, o jaký druh trestné činnosti se jedná, a to tím spíše, že obviněný Tomáš Blahut se krátce předtím dopustil další trestné činnosti stejného charakteru. Takové tvrzení není podle přesvědčení dovolatele vůbec namístě, neboť on se krácení DPH nedopustil. Pokud tím měl soud na mysli předchozí odsouzení obviněného Tomáše Blahuta Okresním soudem v Prostějově za trestnou činnost v oblasti daní, tak k tomuto by pro jeho zahlazení nemělo být přihlíženo. Byl tedy toho názoru, že jeho vina v řízení nebyla spolehlivě prokázána.

30. Neztotožnil se ani s výrokem o trestu, zejména pak trestu odnětí svobody, jenž označil za nepřiměřeně přísný, a to i přes skutečnost, že trest odnětí svobody mu byl uložen blíže spodní hranici zákonné trestní sazby. Byl přesvědčen, že mělo být využito dobrodiní zákonodárce v podobě mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Akcentoval, že od spáchání projednávaného skutku uplynula značná doba, přičemž na rozhodování soudů s tak velkým časovým odstupem od skutku nenese žádné viny. Po celou dobu trestního řízení s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, k veškerým procesním úkonům se dostavoval a ve věci opakovaně podrobně a konzistentně vypovídal, přičemž jeho výpověď soudy považují za částečné doznání. Rovněž sporoval výši způsobené škody, žádný odpočet nevylákal ani se o to nepokusil, a škoda, kterou svým jednáním mohl způsobit, je tak znatelně nižší, což by mělo být nepochybně rovněž zohledněno při výměře trestu. Podle jeho přesvědčení byly dány důvody pro shovívavější přístup při ukládání trestu, neboť v jeho případě uvedené okolnosti případu, jakož i poměry pachatele vedou k závěru, že by použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a existuje možnost dosáhnout nápravy i trestem odnětí svobody kratšího trvání.

31. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k jeho osobě napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby následně buď soudu prvního stupně v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a ve věci rozhodl, popřípadě aby po zrušení obou uvedených rozhodnutí sám ve věci rozhodl v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem tak, že se obviněný obžaloby zprošťuje.

Dovolání obviněného Radima Kubečka

32. Proti usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce dovolání i obviněný Radim Kubeček z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a současně jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a dále napadený „rozsudek“ spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

33. Podle jeho přesvědčení odvolací soud v napadeném usnesení nekriticky převzal vadné skutkové závěry soudu prvního stupně a řádně se nevypořádal s námitkami obhajoby. Skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování, naopak jsou přímo vyvrácené, což je zřejmé především ze zprošťujícího výroku prvoinstančního soudu ohledně obviněného J. N. Obžaloba (viz bod II.) byla podána pro skutek, kterého se měl obviněný dopustit s dalšími dvěma osobami: obviněným Petrem Václavem a zproštěným J. N.; soudy však dospěly k závěru, že se obviněný měl dopustit trestné činnosti vedle spoluobviněného Petra Václava s blíže nijak neurčenou (nezjištěnou) „neznámou osobou“.

Uvedené skutkové zjištění o existující neznámé osobě odmítl, neboť existence takové osoby z dokazování nevyplynula. Naopak z masivního nasazení operativních prostředků v přípravném řízení přímo vyplynulo, že žádné takové osoby nikdy nebylo. Touto skutečností se odvolací soud nijak nezabýval a se souvisejícími námitkami obviněného se nevypořádal. Odvolací soud se tak podle přesvědčení dovolatele se soudem nalézacím dopustil narušení jednoty skutku. Vadné skutkové zjištění bylo současně promítnuto i do nesprávného právního posouzení skutku, neboť nelze užít právní kvalifikaci podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku, která vyžaduje nejméně dvou dalších osob, kterých zde však není. Akcentoval části rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž úkony podle § 158d tr. ř. nepřinesly významnějších poznatků a rovněž bez průkaznějších výsledků byly prováděny úkony podle § 88 tr. ř. Konstatoval tudíž, že není zřejmé, čím a kdy byla prokázána existence neznámé osoby, na čem a čím měla mít účast; naopak se jedná o ničím nepodložený konstrukt obou soudů, který měl být odmítnut jako nepřijatelný, neboť vytváří prostor pro libovůli a nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí.

34. Obviněný dále deklaroval nedostatečnost ve zjištění vzniklé škody, což pokládal za podstatné i pro právní kvalifikaci. Akcentoval, že stíhaný skutek byl kvalifikován jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby jakožto trestný čin výsledečný, při kterém vznikne účinek. Poukázal na skutkové zjištění soudu prvního stupně, kde se uvádí, že „Provedeným dokazováním pak soud zjistil, že u společnosti EPV bylo zajištěno v původním daňovém řízení dostatečné množství majetku, které by mělo umožnit úhradu škody i v rámci insolvenčního řízení.“ Je zřejmé, že soudy přijaly jako prokázanou skutečnost, že k případné úhradě daně zde byla dostatečná majetková podstata, která by k danému účelu mohla sloužit. Podle obviněného jsou závěry soudů hypotézou, která se opírá takřka výhradně o důkazní prostředky, jejichž původcem je sám poškozený, tzn. stát – Česká republika. V rozporu s tím, co uvedly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, konstatoval, že odborné vyjádření správce daně bylo obviněným zpochybněno přinejmenším v odvolacím řízení. S touto výhradou se odvolací soud v napadeném usnesení nijak nevypořádal, což jej činí i nepřezkoumatelným. Podle přesvědčení dovolatele nelze připustit, aby sám poškozený vydával pro účely určení škody, která mu měla vzniknout, odborná vyjádření a soudy tento postup akceptovaly. Skutkové zjištění je tak postaveno na procesně nepoužitelném důkazu, neboť v zásadě nejde o důkaz, ale o tvrzení poškozeného vtělené do podoby tzv. odborného vyjádření, což současně implikuje i nerovnost v procesním postavení stran trestního řízení. Z tohoto důvodu škoda a její výše nebyla zákonným způsobem prokázána, což je zejména též patrné z toho, že Česká republika byla odkázána se svými nároky do řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud by soudy neměly pochybnost, jistě by o nároku rozhodly.

35. Rovněž soudům vytýkal, že se řádně nevypořádaly se společenskou škodlivostí stíhaného skutku. Akcentoval znění § 12 odst. 2 tr. zákoníku a zásadu ultima ratio, jež soudy nesprávně právně posoudily. Z dokazování nezpochybnitelně vyplynulo, že u společnosti EPV běžela daňová řízení ve vztahu k dani z příjmů, k DPH, včetně na ně navazujících řízení soudních. Stát skrze orgány daňové správy a soudy vedl daňová řízení a své případné nároky si v potřebném rozsahu na majetku k dani povinných subjektů nechal zajistit. Za takového stavu nebylo namístě ve vztahu ke skutku zakládat odpovědnost trestněprávní, neboť daňová odpovědnost zcela postačovala. Navíc se společností EPV coby úpadcem je stále vedeno insolvenční řízení. Podle obviněného tak nastala absurdní situace, a to že ono řešení ultima ratio je zahájeno, užito a ukončeno jako prvé před všemi ostatními, která stále trvají. V dané souvislosti neopomenul ani tu skutečnost, že to byly v samém úvodu orgány činné v trestním řízení, které zničily zásadní část prostředků (zajištění HW a na něm provozovaný SW – obchodní systém), které měly být užity k dokazování, což se však nestalo.

36. Konečně obviněný vznesl své výhrady i vůči uloženému trestu. Nesouhlasil s vývody odvolacího soudu, neboť v takovém případě by bylo mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku neaplikovatelné, tj. stalo by se obsoletním. Obviněný měl za to, že soudy činné ve věci dané ustanovení vyložily nesprávně a s mimořádnou restrikcí. Užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody bylo zcela namístě. Odkázal na celospolečenský diskurz ohledně stíhání desetiletí starých skutků a ukládání nepodmíněných trestů prvotrestaným osobám. Konkrétně deklaroval, že z hlediska generální prevence je nevhodné po deset let trvajícím trestním stíhání uložit pětiletý nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť zájmem společnosti není, aby byl jedinec po tuto dobu ostrakizován a v nejistotě a následně vyloučen ze společnosti, neboť úhrnem takto postihujeme osobu na pětinu délky jejího života, případně v zásadě jednu čtvrtinu dospělého lidského života. Závěry soudů jsou podle něj v rozporu se smyslem trestání podle § 36 a násl. tr. zákoníku. Soudy nedostály ani požadavkům individuální prevence, neboť zahájení trestního stíhání a jeho skončení přišlo s velkým odstupem, pročež nedává smysl, aby takto dlouho stíhané osoby byly internovány do věznic, a to tím méně tam, kde se obviněný během tak dlouhé doby choval naprosto řádně. Ve shodě se zmíněnou společenskou škodlivostí a trestní represí jakožto krajním řešením považoval za postrádající smysl ukládání trestu nepodmíněného, neboť daňová a soudní řízení nejsou u konce a mohou dospět k opačným závěrům. Nepodmíněným trestem odnětí svobody soudy navíc v dané věci takřka vyloučily možnosti náhrady škod. Z dokazování navíc zcela zmizelo, jaký měl být motiv, smysl trestné činnosti obviněného, kdy obviněný ze stíhaných skutků neměl vůbec nic, což dokazují závěry operativních zjištění. Vyslovil své přesvědčení, že okolnosti případu i poměry pachatele svědčily pro to, aby mu nebyl uložen nepodmíněný trest. Připomněl, že v rámci daňových povinností nebyl na straně obviněného žádný problém, naopak vše řádně a včas plnil jak on, tak i firma, na níž měl účast či za níž statutárně zodpovídal. Rovněž zdůraznil svou osobu jakožto netrestaného aktivního člověka, který se angažuje v rámci veřejných, celospolečensky žádaných a potřebných aktivit. Odsouzení zcela redefinuje jeho život, především pak i jeho mentální nastavení včetně negativních dopadů na zdravotní stav. V předmětné věci tudíž soudy chybně aplikovaly § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, čímž došlo k nesprávnému užití norem trestního práva hmotného.

37. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a tomuto přikázal, aby odvolání obviněného Radima Kubečka proti usnesení (zřejmě rozsudku) soudu prvního stupně znovu projednal a rozhodl o něm.

Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

38. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněných Tomáše Blahuta, Petra Václava a Radima Kubečka uvedl, že podané opravné prostředky jsou zjevně neopodstatněné. Obvinění prostřednictvím valné většiny svých dovolacích námitek pouze opakovali svou obhajobu z předchozích fází řízení, přičemž odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vypovídají o tom, že se soudy s otázkou jejich důvodnosti vypořádaly odpovídajícím a přesvědčivým způsobem. Měl pak za to, že soudy důvodně dospěly k závěru, že dovolatelé vytvořili účelový řetězec obchodních společností se záměrem zkrátit DPH a neoprávněně nárokovat odpočet DPH.

39. Nejdříve se vyjádřil k výtkám směřujícím do oblasti hodnocení výpovědí v projednávané věci, kdy těžiště dokazování leží především v řízení před nalézacím soudem, přičemž zásadní roli hrají zásady bezprostřednosti a ústnosti. Exces umožňující zásah dovolacího soudu v projednávané věci nedovodil. Za přijatelný označil i postup nalézacího soudu, pokud si částečně pro stabilizaci svých skutkových zjištění vybral pouze některá sdělení obviněných či svědků. Podle něj není nic neobvyklého, pokud vyslýchaný tvrdí polopravdy, případně v některých částech neodpovídá pravdivě, zatímco v jiných ano. Za rozhodující označil i další ve věci provedené důkazy, a to, zda tyto spolu korespondují, zda je tvrzení vyslýchaného podložené, zda lze sdělení s ohledem na svůj charakter uvěřit apod. V projednávané věci nalézací soud všem postulátům hodnocení výpovědí dostál, přičemž svůj postup zcela přesvědčivým a zevrubným způsobem uvedl ve svém rozsudku ohledně všech obviněných i svědků. Nelze tak identifikovat žádný shora uvedený rozpor, pročež lze hodnotit skutkové námitky jako nedůvodné.

40. Ač se ztotožnil s obviněným Petrem Václavem, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu je stručnějšího rázu, nedovodil porušení jeho práva na spravedlivý proces. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, podle níž se o porušení práva na spravedlivý proces ohledně požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí bez dalšího nejedná, pokud se odvolací soud nevypořádal podrobně s každou jednotlivou námitkou uplatněnou v odvolání. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přitom označil ve vztahu ke skutkovým zjištěním i ukládaným trestům za precizní, totéž konstatoval k té části odůvodnění napadeného usnesení, v níž odvolací soud vysvětlil, proč nepřistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. Měl tedy za to, že postupu odvolacího soudu nelze v tomto směru nic zásadního vytknout.

41. K námitce obviněného Tomáše Blahuta, že odvolací soud pochybil, pokud sám provedl důkaz znaleckým posudkem Ing. Gabriely Hrachovinové, konstatoval, že právní řád odvolacímu soudu nebrání provádět dokazování. Naopak, současná koncepce odvolacího řízení projevující se posíleným apelačním principem nejen umožňuje, ale preferuje, aby případné vady v dokazování či skutkových závěrech byly napravovány v odvolacím řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22).

42. Rovněž se vyjádřil k námitce obviněného Tomáše Blahuta, že soudy při posuzování jeho subjektivní stránky vycházely z dřívějšího, nyní již zahlazeného odsouzení pro druhově totožnou kriminalitu. Upozornil na skutečnost, že nalézací soud pouze konstatoval, že si tento obviněný musel být vědom toho, že se účastní účelového řetězce společností, což mu nelze vytknout. Měl za to, že ve vztahu k subjektivní stránce nelze přehlédnout, že obviněný Tomáš Blahut, ovládající společnost EW podle právně-formálního stavu, dodával zboží společnosti EPV dlouhodobě za ceny, jež byly nevýhodné až likvidační. Musel si být vědom také toho, že zboží bylo fakticky dodáváno od polských dodavatelů přímo obchodní společnosti EPV. Přestože v určitých případech dal za pravdu, že způsob přímého dodání zboží subdodavatelem odběrateli může představovat standardní obchodní model, v projednávané věci takový závěr vylučuje především právě hospodářská neefektivnost modelu pro obchodní společnost EW a nezaplacená DPH. Obviněným Tomášem Blahutem tehdy ovládanou společnost EW tak nelze než vyhodnotit jako „missing trader“. Podle přesvědčení státního zástupce soudy nižších stupňů tedy naplnění subjektivní stránky dovodily důvodně.

43. Namítal-li obviněný Petr Václav rozpor v dokazování spočívající v tom, že soudy neměly reflektovat období, od něhož měl o trestné činnosti obviněného Tomáše Blahuta vědět, státnímu zástupci nebylo zřejmé, co tím přesně myslel. Souzený skutek totiž spočíval v tom, že obviněný Petr Václav společně s dalšími v této věci pravomocně odsouzenými se podílel na krácení daně ve spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, a to pod bodem 1. i 2. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu. Jasná nebyla ani námitka týkající se výpovědi svědkyně K. M. Svědkyně nikdy nesdělila, že by „pan Václav o nelegálním jednání pana Blahuta nic nevěděl“. Ta ve své výpovědi sdělila k osobě dovolatele pouze to, že ho nezná. Ke zmiňovaným odposlechům uvedl, že z doplnění odvolání obviněného Petra Václava vyplývá, že se týkají komunikace mezi obviněným Tomášem Blahutem a skladníkem Alzy, tj. bez vlivu na nyní projednávanou trestní věc.

44. Vznesenou námitku opomenutých důkazů označil za neopodstatněnou, neboť v rámci trestního řízení závisí na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, přičemž není povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, pakliže svůj postup přesvědčivě odůvodní. Takové odůvodnění obsahuje rozsudek nalézacího soudu, přičemž se závěrem o nadbytečnosti tohoto důkazu se ztotožnil, neboť informace o komunikaci mezi obchodními společnostmi EPV a EW již byly dostatečně důkazně podloženy.

45. Státní zástupce nesouhlasil ani s obviněným Radimem Kubečkem, že by případná rezignace soudů na zjištění jeho motivu měla jakýkoli vliv na zákonnost napadených rozhodnutí. Motiv není znakem skutkové podstaty souzeného zločinu, proto nelze soudům vytýkat, že by při právním posouzení skutku pochybily. Pro úplnost však uvedl, že nalézací soud dospěl k závěru, že všichni obvinění jednali v úmyslu získat neoprávněný prospěch.

46. Dále se zabýval obviněným Radimem Kubečkem namítaným nenaplněním kvalifikačního znaku podle § 240 odst. 2 písm. c) [zřejmě a)] tr. zákoníku. Úvahy nalézacího soudu v tomto směru pokládal za udržitelné. Přestože došlo ke zproštění obžaloby ve vztahu ke spoluobviněnému J. N., akceptoval závěr, že z hlediska fungování účelového řetězce společností (především z hlediska zapojení společnosti Berilosso) není možné, aby ke spáchání souzeného skutku postačovala vzájemná domluva mezi obviněnými Petrem Václavem a Radimem Kubečkem. Podle něj obstojí i závěr nalézacího soudu, že dovolatel Radim Kubeček nebyl schopen takové účelové propojení vymyslet a realizovat. I kdyby tento dovolatel nevěděl, se kterou konkrétní osobou spolupracuje, plně postačovalo, že si byl vědom alespoň součinnosti s dalšími dvěma osobami (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1122/2022).

47. Rovněž se vyjádřil k závěru o rozsahu zkrácené daně. Soudy při jejím výpočtu vycházely z odborného vyjádření finančního úřadu, jenž představuje orgán veřejné moci k takové činnosti odborně povolaný. Vyvstává-li otázka případné podjatosti osob služebně zařazených v tomto orgánu, bez vznesení pochybnosti o nepodjatosti konkrétní osoby nelze odmítnout zpracování či provedení takového odborného vyjádření (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 3 To 67/2007). V obecné rovině je pak zjištění výše zkrácené DPH toliko numerickým úkonem, k němuž není třeba žádných odborných znalostí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 3 Tdo 578/2023, ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 866/2016, nebo ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1488/2014-I). Nic tak nebrání, aby si rozsah výše zkrácené daně posoudil sám jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. Námitku dovolatele Petra Václava tedy v tomto směru odmítl.

48. Pokud se obviněný Petr Václav dovolával aplikace pravidla in dubio pro reo, státní zástupce zdůraznil, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění tohoto pravidla, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v tomto případě.

49. Dále vyslovil své přesvědčení, že zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze vykládat tak, jak to činil obviněný Radim Kubeček. Sama skutečnost, že lze jednání obviněného postihnout podle jiného odvětví právního řádu, neznamená, že by bylo nutné aplikovat materiální korektiv trestního bezpráví. Použití dané zásady přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy konkrétní skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V nyní posuzované věci spáchali obvinění daný trestný čin způsobem, který překračuje hranice společenské škodlivosti a již vyžaduje uplatnění trestního postihu. S ohledem na zkrácení daně přesahující hranici velkého rozsahu zcela typickým případem karuselového podvodu nelze dospět k závěru, že by byly splněny podmínky pro nevyvození trestní odpovědnosti obviněných.

50. Stran námitek obviněných Tomáše Blahuta a Radima Kubečka, že soudy měly přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, poukázal na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, jež se s touto alternativou zevrubně a obsáhle zabýval. S obviněnými se tudíž neztotožnil a za dostatečné považoval na tuto část napadeného rozhodnutí odkázat.

51. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

III. Přípustnost dovolání

52. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.

IV. Důvodnost dovolání

53. Pokud jde o všemi obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

54. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rovněž deklarovaný všemi dovolateli je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

K námitkám obviněných nepodřaditelným pod žádný z důvodů dovolání

55. Nejvyšší soud se nejprve vyjádří k námitce obviněného Petra Václava, jenž označil napadené usnesení za nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud rezignoval na přezkumnou činnost. Kromě strohosti odůvodnění odvolacímu soudu rovněž vyčítal písařské chyby, fakt, že v hlavičce rozhodnutí chybí složení senátu, skutečnost, že provedené důkazy nebyly obsaženy v odůvodnění, ani z něj není patrno jejich hodnocení.

56. Činil-li obviněný námitky vůči postupu odvolacího soudu, který se měl podle jeho přesvědčení paušálním odkazem na hodnocení důkazů soudem nalézacím nedůsledným způsobem vypořádat s jeho odvolacími námitkami, považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi stěžejními otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, či ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96). Obdobný postoj zastává i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, či ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II ÚS 2947/08). Byť je potvrzující usnesení odvolacího soudu stručnějšího rázu (a nepochybně by mohlo být odůvodněno podrobněji a důkladněji), dovolací soud dospěl k závěru, že takový postup je z odůvodnění jeho rozhodnutí patrný, přičemž akceptoval příklon odvolacího soudu ke skutkovým zjištěním nalézacího soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají. Pokud pak obviněný namítá, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, platí, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.

57. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že výhrady obviněného směřující proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze přijmout. Nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, ani naplnění deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Lze doplnit, že vytýkal-li současně obviněný napadenému usnesení skutečnost, že v hlavičce absentovalo složení senátu, podle obsahových náležitostí usnesení ve smyslu § 134 odst. 1 písm. a) tr. ř. musí usnesení obsahovat označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde. Tímto se rozumí název a sídlo instituce, o jehož rozhodnutí jde, tedy v konkrétním případě Vrchní soud v Praze, nikoli konkrétní složení senátu.

58. Obviněný Tomáš Blahut pak vytýkal odvolacímu soudu jeho procesní postup, kdy provedl navržený důkaz znaleckým posudkem Ing. Gabriely Hrachovinové. Podle jeho přesvědčení měl rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a věc mu vrátit spolu se svými pokyny k doplnění dokazování, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení leží těžiště dokazování v řízení před soudem prvního stupně a tímto způsobem by bylo zachováno právo na přezkum rozhodnutí soudem druhého stupně. K této námitce nutno konstatovat, že provedení dokazování přímo odvolacím soudem předpokládá platná právní úprava v § 263 odst. 6 tr. ř., podle něhož odvolací soud provede důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Podle § 263 odst. 7 tr. ř. pak z hlediska změny či doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlédnout jen k těm důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Dokazováním ve věci samé včetně hodnocení důkazů tedy nejsou pověřeny jen soudy prvního stupně, ale i soudy odvolací. Koncepce současného trestního řízení nejen umožňuje, ale preferuje, aby případné vady v dokazování či ve skutkových závěrech byly napravovány již v řízení o odvolání přímo odvolacím soudem, zatímco vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně platná a účinná právní úprava omezuje toliko na výjimečné případy, vyžadující opakování celého hlavního líčení či provádění rozsáhlého a obtížně proveditelného dokazování (srov. § 259 odst. 1 tr. ř.). Odvolací soud tak může provádět dokazování i ve výraznějším rozsahu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22). Právě zmíněný postup v nyní projednávané věci zvolil odvolací soud, a tudíž jej nelze hodnotit jako nepřípustný.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

59. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn všemi obviněnými.

60. Obvinění Petr Václav a Tomáš Blahut shodně namítali zjevný rozpor ve smyslu shora citovaného důvodu dovolání, jenž spatřovali v neprokázání vytvoření účelového řetězce jimi řízených společností. Ze samotné podstaty dané sofistikované trestné činnosti je ovšem zřejmé, že obviněný Petr Václav musel být s obviněným Tomášem Blahutem předem domluven.

61. Obviněný Petr Václav participoval na projednávané daňové trestné činnosti z pozice osoby výkonného ředitele a jednatele společnosti EPV, přičemž ve vztahu ke skutku pod bodem 1. po vzájemné domluvě a ve vzájemné součinnosti se znalostí trhu se spotřební elektronikou v Polské republice společně s obviněným Tomášem Blahutem vytvořili účelový obchodní řetězec, kdy do stávajících obchodních vztahů mezi polskými dodavateli spotřební elektroniky a společností EPV zapojili společnost EW, prostřednictvím které realizovali nákupy od polských dodavatelů, kdy předmětné zboží bylo společností EW bezprostředně formálně přeprodáno společnosti EPV, ačkoli bylo dodáváno i nadále polskými dodavateli přímo společnosti EPV. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé faktické zasahování obviněného do chodu společnosti, důvody zapojení obviněného Tomáše Blahuta, jehož hlavním úkolem bylo přetvořit polskou fakturu vystavenou společností EW pro společnost EPV a přepočítat polské zloté na české koruny (včetně zahrnutí slevy a příslušné DPH).

62. Výpověď obviněného Petra Václava byla zevrubně vyhodnocena soudem prvního stupně, jenž dospěl k závěru o její většinové nevěrohodnosti (viz odstavec 20. odůvodnění jeho rozsudku). Byť nalézací soud výpověď obviněného Tomáše Blahuta hodnotil ze všech obviněných nejvěrohodněji (a to především v části popisu fungování obchodní spolupráce mezi společnostmi EPV, EW a polskými dodavateli, neboť korespondovala se všemi dalšími skutkovými zjištěními plynoucími z provedeného dokazování), neuvěřil původní motivaci obviněného k zapojení do obchodování, v němž mu rychle vznikal vysoký dluh na DPH, přičemž neuvěřil skutečnosti, že by se spoléhal na vyrovnání dluhu prostřednictvím obchodu s mobilními telefony z Německa. Poukázal na vysoký objem dodávek zboží společnosti EPV a nerealizaci žádného „daňově vyrovnávacího“ obchodu s Německem, kdy taková naivita obviněného byla vyhodnocena jako rozporná s jeho širokými obchodnickými zkušenosti, jakož i následnou spoluprací s obviněným Radimem Kubečkem, kterému pomáhal s obchodem se společností EPV (viz odstavec 37. odůvodnění jeho rozsudku).

63. Právě zapojení společnosti Tomáše Blahuta do stávajícího řetězce při neměnném způsobu dodávání postrádalo opodstatnění, kdy objektivně jedinou relevantní změnou pro zapojení obviněného Tomáše Blahuta bylo snížení ceny získaných produktů ve výši neodvedené DPH. Přehled o obchodování společnosti EPV byl dovozen zejména z listinných důkazů (účetních dokladů týkajících se sledovaného období), jakož i svědeckých výpovědí zaměstnanců této společnosti, kteří popsali, že obchodování jejich zaměstnavatele se společnostmi EW a KRA měla specifika.

Používání cizích razítek skladníky či Radimem Kubečkem ve skladu společnosti EPV bylo zaměstnanci skladu označeno za neobvyklé, přičemž daný postup pro ně byl částečně tajemný, kdy se tato praxe týkala pouze společností EW, KRA (a Tramax) a vždy souvisela se závozem polského zboží. Z listinných materiálů, které v rámci daňového řízení opatřil Finanční úřad pro Jihočeský kraj jako místně příslušný správce daně vyplývá, že společnost EW neodváděla řádným způsobem DPH, ač společnost EPV za zboží platila předem včetně DPH.

Lze poukázat na fakt, že obviněný Tomáš Blahut ve své výpovědi připustil, že mohlo dojít k problému s úhradou DPH, přičemž o tomto s obviněným Petrem Václavem hovořil předtím, než spolu začali obchodovat. Společnost EPV přitom znala všechny polské dodavatele zboží společnosti ze své vlastní obchodní činnosti a věděla, že zboží je pořizováno u těchto polských dodavatelů, přičemž společnost EW v podstatě nahradila polské dodavatele, kteří společnosti EPV dodávali v předchozích obdobích, tedy společnost EW byla zřetelně zapojena do obchodního modelu bez jakéhokoli logického ospravedlnění.

Ze zprávy opatřené finančním úřadem výměnou informací bylo zjištěno, že někteří ze zahraničních dodavatelů společnosti EPV měli při obchodování za to, že společnost EW je dceřinou společností společnosti EPV vzhledem k tomu, že zboží bylo zasíláno přímo do skladů společnosti EPV a její prodejci prováděli objednávky zboží. I obviněný Tomáš Blahut vypověděl, že celý obchodní model byl nastaven společností EPV. Účelový obchodní řetězec byl potvrzen i výpisy z účtů jednotlivých společností zapojených do dané trestné činnosti a jejich analýzy provedené policejním orgánem, zejm.

zjištění k nákupním a prodejním cenám společnosti EW (jakož i společností KRA, Berilosso a La Rosa) a portfolio jejich obchodních partnerů (takřka výhradně zaměřené na konečného zákazníka – společnost EPV). Nelze opomenout, že např. v rámci domovní prohlídky v domě užívaném Tomášem Blahutem byl zajištěn notebook, ve kterém se nacházely účetní doklady společnosti La Rosa a KRA a souhrnné tabulky o pohybu zboží mezi společnostmi La Rosa, KRA a EPV. Konečně lze poukázat na zprostředkované předání obviněným Petrem Václavem nejen mobilního telefonu, ale i písmenných instrukcí k výpovědi Tomáši Blahutovi, jak plyne z výpovědí obviněných Tomáše Blahuta a Radima Kubečka, jakož i dodatečné potvrzování dokladů na nátlak Petra Václava.

64. Soudy přezkoumatelně dospěly k závěru o vytvoření onoho účelového řetězce spočívajícího v záměrném neodvádění DPH, neboť se nejednalo o standardní dodavatelsko-obchodní řetězec. Tento závěr nemohl zvrátit ani obviněným Petrem Václavem v odvolacím řízením předložený znalecký posudek Ing. Gabriely Hrachovinové, která uvedla, že vícestranné či řetězové obchody jsou poměrně obvykle při obchodování využívány včetně dopravy předmětného zboží od subjektu A k subjektu D. Odvolací soud k tomu konstatoval, že v obecné rovině dané schéma nezpochybňuje, nicméně souhrnné hodnocení vyjmenovaných okolností vedlo k závěru o vině obviněných. Těmito okolnostmi je např. charakter jednotlivých obchodních společností, způsob komunikace, časová návaznost jednotlivých obchodních operací, způsob úhrady jednotlivých obchodů, prokázaná ztrátovost a zejména skutečnost, že DPH nebyla uhrazena (viz odstavec 12. odůvodnění jeho usnesení). S ohledem na vyhodnocení právě těchto okolností pak není možno dospět k závěru, že by se jednalo o efektivní článek obchodního řetězce.

65. K dílčím výhradám obviněných stran nesouhlasu s hodnocením jednotlivých výpovědí osob lze pak uvést, že je zcela přípustné jejich vyhodnocení jako zčásti věrohodné, pročež je-li takový postup náležitě odůvodněn, nelze hovořit o rozporuplném hodnocení. Jestliže soud prvního stupně vyhodnotil výpověď obviněného Petra Václava z velké části jako nevěrohodnou, své závěry, jak již bylo shora předestřeno, náležitě rozvedl. Co se týče výpovědi obviněného Tomáše Blahuta, tato byla vyhodnocena ze všech obviněných nejvěrohodněji, zejména pak v částech, v nichž korespondovala s dalšími provedenými důkazy, nebyla tak přijata nekriticky a bylo poukázáno na nepravdivá či problematická místa. Odkaz obviněného Petra Václava na další trestnou činnost obviněného Tomáše Blahuta se pak jeví jako jeho snaha o zbavení se vlastní trestní odpovědnosti, která však byla provedenými důkazy spolehlivě prokázána.

66. Pakliže obviněný Petr Václav rovněž nesouhlasil s hodnocením výpovědi svědkyně K. M., asistentky obviněného Tomáše Blahuta. Tato výpověď byla soudem prvního stupně shledána věrohodnou, přičemž v rámci vyhodnocení zapojení obviněného do účelově vytvořeného řetězce byla brána v kontextu výpovědí obviněných Petra Václava i Tomáše Blahuta, kdy potvrdila nákup spotřebičů z Polska, v jehož souvislosti na pokyn obviněného Tomáše Blahuta vystavovala (s vysokou frekvencí) faktury pro společnost EPV, přičemž přepočetla na základě aktuálního kurzu cenu z polských zlotých na české koruny. Jestliže obviněný předkládá dovolacímu soudu její údajné tvrzení, že „pan Václav o nelegálním jednání pana Blahuta nic nevěděl,“ z příslušných protokolů je zřejmé, že tato v rámci její výpovědi u hlavního líčení (na č. l. 8279v) i v přípravném řízení (na č. l. 854) k dotazům opakovaně uvedla, že obviněného Petra Václava nezná.

67. V souladu s názorem státního zástupce ani Nejvyššímu soudu není zřejmé, co mínil obviněný Petr Václav námitkou, že soudy nereflektovaly období, od něhož měl o trestné činnosti obviněného Tomáše Blahuta vědět. Jak již bylo shora osvětleno, obviněný se společně s dalšími osobami podílel na krácení daně způsobem podrobně popsaným v tzv. skutkové větě rozsudku včetně časového vymezení skutkového děje, a to jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku. Nadto je zřejmé, že již od počátku měl záměr páchat trestnou činnost, přičemž jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl zasáhnout právem chráněný zájem na správném vyměření daně. Stejný závěr o zavinění pak byl učiněn i vůči obviněnému Tomáši Blahutovi. Lze zopakovat, že tento závěr je nepochybný již ze samotného charakteru jednání, jež s ohledem na sofistikovaný způsob provedení a dobu trvání vyžadovalo velice důkladnou a rozsáhlou přípravu, tj. vytvoření dostatečné sítě personálně propojených subjektů a přímou účast obviněných. Pakliže obvinění vznášeli výhrady vůči subjektivní stránce vytýkaného trestného činu, činili tak toliko na podkladě svých alternativních skutkových zjištění o nevědomosti podstatných okolností, v případě obviněného Tomáše Blahuta též odkazem na příslib obviněného Petra Václava ve vztahu k prodeji mobilních telefonů z Německa, což však bylo provedeným dokazováním vyvráceno. Konečně nelze přisvědčit ani námitce obviněného Tomáše Blahuta, že soudy dospěly nesprávně k závěru o jeho subjektivní stránce z dřívějšího odsouzení pro druhově stejnou kriminalitu. Nalézací soud pouze konstatoval, že oba obvinění – Petr Václav i Tomáš Blahut evidentně dobře věděli, o jaký druh trestné činnosti se jedná. Z provedeného dokazování je pak zejména zřejmá vědomost obviněných o faktickém dodávání zboží od polských dodavatelů přímo společnosti EPV, jakož i o hospodářské neefektivitě nastaveného modelu pro obchodní společnost EW, jak již bylo shora vysvětleno, což potvrzuje nezaplacená DPH. Námitky obviněných zpochybňující naplnění subjektivní stránky tak jsou, kromě toho, že jsou primárně skutkové povahy, zcela bezpředmětné.

68. Obdobně poněkud nejednoznačně obviněný Petr Václav uvedl, že domněnky, že měl opatřovat faktury razítkem společnosti obviněného Tomáše Blahuta, aby snížil svou daňovou povinnost, jsou vyvracovány odposlechy z 1. 6. 2016, 2. 6. 2016, 24. 5. 2016, z nichž vyplývá, že obviněný Tomáš Blahut míval tuto činnost domluvenou přímo se zaměstnanci skladu. Pokud se jedná o zmiňované odposlechy, z doplnění odvolání obviněného Petra Václava ze dne 2. 11. 2022 (na č. l .8406v) vyplývá, že se týkají komunikace mezi obviněným Tomášem Blahutem a skladníkem Alzy. Není proto zřetelné, jaké by tyto skutečnosti měly mít vliv na projednávanou trestní věc.

69. Další námitky skutkového charakteru obviněného Petra Václava, že rozhodnutí o shledání viny obviněného je nesouladné vzhledem ke zproštění obviněného J. N., ač jeho činnost měla spočívat v jednání páchaném s obviněným, a zmínka stran nestejného přístupu vůči společnosti Alza, se s obsahem deklarovaného důvodu dovolání míjí. Lze doplnit, že závěry ohledně jiného obviněného či dříve zcela jinou projednávanou trestní věc nemůžou ovlivnit závěry o vině obviněného. Pakliže tento obviněný dále zdůraznil, že neměl potřebu krátit DPH, již soud prvního stupně přitakal obviněnému, že pro společnost EPV nebylo obchodování s daným účelovým řetězcem ani jediným, ani nejvýznamnějším zdrojem příjmů. Nicméně jednalo se o doplněk ostatního řádného podnikání, přičemž se obviněný nezdráhal využít i nelegálních praktik (takový přístup nevylučuje, že v případě, kdy mohla společnost EPV zboží sehnat ještě levněji než za využití daňového podvodu, učinila tak). Soud pak vzal tuto skutečnost v potaz při svých úvahách o trestu.

70. Lze tedy uzavřít, že obviněnými Petrem Václavem a Tomášem Blahutem namítaná pochybení nebyla Nejvyšším soudem shledána, kdy důkazy byly v tomto směru vyčerpávajícím způsobem popsány, logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodněny, přičemž zásada volného hodnocení důkazů není projevem libovůle.

71. Obviněný Radim Kubeček rovněž namítal extrémní nesoulad ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož důsledku došlo též k nesprávné právní kvalifikaci, ve skutečnosti, že nebyla prokázána existence neznámé osoby zakládající jeho trestněprávní odpovědnost za kvalifikovanou skutkovou podstatu vytýkaného zločinu podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Konkrétně poukázal na skutečnost, že podle obžaloby se měl jednání dopustit s dalšími dvěma osobami: obviněným Petrem Václavem a zproštěným J. N., načež soudy dospěly k závěru, že se měl trestné činnosti vedle obviněného Petra Václava dopustit s blíže neurčenou a nezjištěnou neznámou osobou. Takový závěr označil za rozporný s provedeným dokazováním, kdy z nasazených operativních prostředků (sledování osob a odposlechy telefonních hovorů) vyplynul opak.

72. K této námitce nutno konstatovat, že existence další, byť nekonkretizované osoby, která měla na uskutečněném daňovém podvodu účast, prokázána byla. Nalézací soud přesvědčivě a přezkoumatelně osvětlil (viz odstavec 174. odůvodnění jeho rozsudku), proč oproti obžalobě neměl za prokázané ve vztahu k výroku 2. rozsudku, že osobou podílející se na páchání trestné činnosti byl konkrétně i obviněný J. N. Nicméně provedenými důkazy měl za spolehlivě prokázané účelové začlenění společností La Rosa, Berilosso a KRA do celého obchodního řetězce za účelem neoprávněného získání daňové výhody.

Logicky k tomuto zařazení společností La Rosa a Berilosso nepostačovala pouze vzájemná domluva obviněných Petra Václava a Radima Kubečka, přičemž bylo třeba ještě účasti další osoby na straně těchto společností, jež za ně jednala a organizovala jejich podíl v celém účelovém řetězci. Bylo vysvětleno, proč současně touto osobou nemohl být obviněný Petr Václav (neměl se společnostmi žádné prokázané propojení) ani obviněný Radim Kubeček (mohl za společnost La Rosa jednat a činil tak, nebyl však schopen takové účelové propojení vymyslet a realizovat, a se společností Belirosso nebyl nijak výrazněji propojen).

V situaci, kdy nebylo prokázáno, že touto osobou byl obviněný J. N., nelze soudům vyčítat, že dospěly k závěru o vzájemné domluvě s další neznámou osobou. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že úkony podle § 158d tr. ř. ani podle § 88 tr. ř. nepřinesly výraznějších poznatků.

73. Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Vrchní soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, zjevný rozpor shledán nebyl. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž odůvodnil. V podrobnostech Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Neshledal-li pak v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, ve které nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o vině obviněných nevznikly.

74. Dovolatelé Petr Václav a Tomáš Blahut dále namítali, že zjištěný skutkový stav neobstojí vzhledem k neprovedení některých specifikovaných důkazů. Konkrétně obviněný Tomáš Blahut poukazoval na navrhovaný výslech svědkyně Š. N., účetní, jejíž výslech měl prokázat pravdivost jeho zásadních tvrzení. Obviněný Petr Václav pak zmiňoval, že nebyl vyslyšen jeho důkazní návrh učiněný před odvolacím soudem na přečtení protokolu z výslechu svědkyně K. M., případně přehrání audiozáznamu, neboť její výpověď byla považována za usvědčující, ač jednoznačně sdělila, že obviněný o nelegálním jednání obviněného Tomáše Blahuta nevěděl. V rámci svého doplnění dovolání dále toliko okrajově zmínil, že byl odmítnut výslech svědka Petra Václava st., druhého majitele a jednatele společnosti EPV zodpovědného mj. za skladové prostory. Předmětná konstatování lze sice podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té jeho alternativě, podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, nicméně je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde.

75. Pakliže obviněný Petr Václav dále ve zcela obecné rovině namítal, že k neprovedení návrhů na doplnění dokazování před odvolacím soudem bylo v usnesení vrchního soudu uvedeno toliko to, že důkazy byly již zčásti provedeny nebo nemohly zásadně změnit skutkový stav ani právní kvalifikaci, odkazuje na svou předchozí argumentaci ke kvalitě napadeného rozhodnutí. V rámci nyní posuzované třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom platí, že není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř. Předmětný dovolací důvod vyžaduje konkrétní vymezení, mj. kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).

76. Je pak namístě připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

77. Soud prvního stupně již v úvodu svého odsuzujícího rozsudku (viz odstavec 3. jeho odůvodnění) osvětlil, které důkazní návrhy zamítl a z jakého důvodu tak učinil. Takto nevyhověl návrhu na provedení důkazu výslechem svědkyně Š. N., jako osobní asistentky obviněného Petra Václava, neboť informace ke komunikaci mezi společnostmi EPV a EW měl za dostatečně prokázané ostatními provedenými důkazy. Obdobně se vyjádřil ve vztahu k navrhovanému výslechu svědka Petra Václava st., neboť navržený důkaz směřoval k prokázání poměrů ve společnosti EPV, k čemuž měl soud již dost informací u ostatních provedených důkazů. Odvolací soud následně nevyhověl doplňujícím návrhům na doplnění dokazování (viz odstavec 13. odůvodnění jeho usnesení), neboť navržené důkazy byly zčásti opakováním již provedených důkazů, a pokud byly nové, nemohl jimi být nijak zásadně změněn skutkový stav věci ani právní kvalifikace. Lze připustit, že vrchní soud pojal odůvodnění svého postupu v napadeném usnesení poněkud stroze a nekonkrétně. Nicméně z protokolů o veřejném zasedání je zřejmé, které návrhy byly učiněny či provedeny, jakož i vyhrazení si rozhodnutí o provedení dalších důkazů do závěrečné porady a jejich následné zamítnutí.

78. Nejvyšší soud pak (s uvedenou výhradou) nemá proti zvolenému postupu výtek. Lze tak dospět k závěru, že důkazní řízení vadou předvídanou třetí alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netrpí, neboť zvolený postup soudů odpovídal možnému neakceptování důkazního návrhu. Zmiňovaným postupem tak nemohlo dojít k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného Petra Václava na spravedlivé řízení.

79. Konečně všichni tři obvinění shodně rozporovali rozsah výše zkrácené daně (coby znak kvalifikované skutkové podstaty), resp. způsob jejího stanovení, byť s individuálním mírou detailnosti. Vesměs panovala shoda, že soudy nesprávně vycházely z odborného vyjádření, tj. důkazního prostředku, jehož původcem byl sám poškozený. Jedna linie argumentace směřovala k tomu, že odborné vyjádření přinejmenším v odvolacím řízení zpochybňováno bylo, nicméně odvolací soud se s jejich výhradami nevypořádal. Druhá pak poukazovala na nepřípustnost toho, aby sám poškozený vydával pro účely určení škody odborná vyjádření (za situace, kdy s ním společnost EPV vede soudní spory o výši doměřené daně), z nichž soud následně vychází, neboť takový postup implikuje nerovnost v procesním postavení stran trestního řízení, a ohledně výše zkrácené daně měl být vypracován příslušný znalecký posudek. Lze připustit, že obvinění touto námitkou deklarují druhou alternativu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu (zde zejména výši škody coby znak vytýkané kvalifikované skutkové podstaty) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Případně lze připustit, že alternativně rovněž namítají, že ve vztahu k těmto rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ve smyslu třetí alternativy důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomiky.

80. K vznesené námitce lze nejprve předestřít, že soud nalézací ve svém rozsudku konstatoval, že rozsah zkrácené DPH stanovil na základě odborného vyjádření správce daně a závěrů zprávy o provedené kontrole, přičemž žádný z obviněných právě tato zjištění nečinil spornými (viz odstavec 151.). Návazně soud odvolací konstatoval, že výši zkrácené daně prokazuje nijak stranami trestního řízení před krajským soudem nezpochybněné odborné vyjádření Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (viz odstavec 12. odůvodnění jeho usnesení). Z trestního spisu je zřejmé, že odborné vyjádření Finančního úřadu pro Jihočeský kraj bylo podle § 105 odst. 1 tr. ř. zpracováno výhradně z podkladů zaslaných tomuto policejním orgánem a ze skutečností uvedených v předmětné žádosti a jejím doplnění. Konkrétními podklady byly poskytnuté faktury, dobropisy k vydaným fakturám, opravné daňové doklady, daňová evidence společnosti EPV a podaná daňová přiznání (č. l. 4200 a násl.). Z obsahu příslušného odborného vyjádření je tedy zjevné, že jeho zpracovatelné při svém zkoumání využili celou řadu podkladů, zejména relevantní primární prameny představované daňovými doklady.

81. Soudy pak při výpočtu zkrácené daně, tj. při určení výše škody vycházely z odborného vyjádření finančního úřadu, jenž představuje orgán veřejné moci k takové činnosti odborně povolanému. O odbornosti finančního úřadu ve věcech daní nemůže být pochyb, kdy se jedná o orgán státu, který má náplň práce jasně stanovenou právními předpisy, a bez vznesení pochybnosti o nepodjatosti zcela konkrétní osoby tohoto subjektu nelze odmítnout zpracování odborného vyjádření jako podané osobou, u níž lze mít pochybnost o nepodjatosti. Výše, v jaké pachatel zkrátil daň trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, může být v řízení o tomto trestném činu určena na základě odborného vyjádření zpracovaného příslušným správcem zkrácené daně nebo nadřízeným orgánem tohoto správce daně (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 3 To 67/2007, publikované v časopise Trestněprávní revue, č. 1/2010, s. 23). Pokud měli obvinění za to, že existují okolnosti zakládající důvody k pochybnostem o nepodjatosti uvedeného finančního úřadu, nic jim nebránilo v opatření nového odborného vyjádření od jiného subjektu nebo předložení znaleckého posudku. Skutečnost, že rozsah škody byl v obviněným Petrem Václavem předkládaných rozhodnutích určen na základě znaleckého posudku z oboru ekonomika, je z tohoto pohledu irelevantní.

82. V případě výpočtu výše zkrácené DPH se jedná o daň, která je ve smyslu zákona o DPH pevně stanovena. Lze obecně konstatovat, že pokud jde o daňovou povinnost týkající se DPH, pak celková škoda je jasně vypočítatelná s ohledem na základní vstupní informace, tedy jaké zboží bylo ze zahraničí dovezeno bez DPH a v jaké výši tak měla být DPH zaplacena. Zjištění výše zkrácené DPH je toliko numerickým úkonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 3 Tdo 578/2023, ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 866/2016, ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1488/2014-I, nebo ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1289/2016).

83. Podle přesvědčení dovolacího soudu měl soud prvního stupně dostatečné podklady pro objektivizaci způsobené škody ve formě příslušných faktur reprezentujících pohyb zboží v řetězci jednotlivých společností. Vyjma provedených faktur soudy vycházely i z řady jiných důkazů, jež jsou součástí spisového materiálu a byly k důkazu provedeny v hlavním líčení, např. jednotlivá daňová přiznání či zprávy finančních úřadů. Důvodně pak vzaly za základ pro určení výše škody odborné vyjádření správce daně, s nímž se ztotožnily. Závěry o výši škody totiž vzešly z procesu dokazování před obecnými soudy, jež měly dostatečné podklady pro objektivizaci výše zkrácené DPH a postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., čímž dostály požadavkům kladeným na jejich postup judikaturou k této problematice (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod č. 27/1979 Sb. a pod č. 20/2002-III Sb. rozh. tr., ale i obviněným poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 8 Tdo 347/2024). Námitce, že otázka přesahuje odborné znalosti orgánů činných v trestním řízení k posouzení předběžné otázky, tudíž nelze přiznat opodstatnění. S ohledem na shora uvedené závěry dovolací soud v postupech soudů nižších stupňů stran vyčíslené zkrácené DPH neshledal pochybení.

84. Pokud obviněný namítal, že soudy se nezabývaly výší oprávněných nákladů, jelikož rozsah zkrácení daně v trestním řízení by měl představovat rozdíl mezi uplatněnými a oprávněnými náklady, pak je nutné konstatovat, že v projednávané věci, žádné oprávněné náklady nevznikly.

85. Podle judikatury nejvyššího soudu do celkového rozsahu zkrácené daně nelze zahrnovat náklady pachatele vynaložené na spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Při zjišťování rozsahu zkrácení daně se neuplatní stejná hlediska jako v případě určování výše prospěchu, který pachatel získal trestnou činností. Zatímco při určování výše prospěchu má význam čistý prospěch stanovený teprve po odpočtu všech nezbytných nákladů, které by jinak musely být v souvislosti s uskutečněním nějakého cíle ze strany pachatele či jiné osoby z jejich prostředků vynaloženy (viz např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 4/2009 a č. 31/2009 Sb. rozh. tr.), při zkrácení daně pachatel zčásti nebo vůbec neplní své zákonné povinnosti přiznat a zaplatit daň a využívá k tomu postupy, které nejsou v souladu se zákonem. Výše zkrácené daně pak respektuje to, jaká byla skutečná daňová povinnost příslušného plátce či poplatníka, do které se promítají všechny slevy, odpočty, náklady a další položky, jimiž lze legálně snižovat daňový základ. Byla-li daň a výše jejího zkrácení takto zjištěna, není už namístě při určování rozsahu zkrácení daně odečítat od zkrácené daně nějaké další náklady na provedení trestné činnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013, uveřejněné pod č. 45/2014 Sb. rozh. tr.).

86. V projednávané věci však obviněný žádné konkrétní oprávněné náklady neuvádí. Navíc tyto náklady ani obviněnému vzniknout nemohly. Jednak proto, že nelze započítat náklady na provedení trestné činnosti, jednak i proto, že žádné náklady mít nemohl. Výše nadměrného odpočtu a zkrácení daně byla vypočítána toliko z částek připadajících toliko na DPH za konkrétní období (blíže specifikované v rozsudku), které mělo být zaplaceno spol. ELEKTRA PV, s. r. o. společnosti EDEN WAY, s. r. o., a které následně nebyly touto společností odvedeny. Nemohla a nebyla vypočtená ze základu daně, kde by snad mohly oprávněné náklady vzniknout (na zakoupené spotřební elektronice).

87. Pokud obviněný poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak tyto se týkaly jiného způsobu páchání trestné činnosti než v projednávané věci. Ve věci 4 Tdo 381/2019 šlo o zkrácení DPH a DPPO prostřednictvím fiktivních faktur za stavební práce, které však byly z části provedeny, tedy faktury byly navýšeny a soudy dospěly k závěru, že je nutné zkoumat v jakém rozsahu tyto stavební práce provedeny byly a v jaké ne a teprve na tomto základě stanovit výši zkrácené daně. V tomto případu tedy oprávněné náklady vzniknout mohly, nicméně se jedná o odlišný případ od projednávané věci. Stejně tak v druhém uvedeném případě vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1503/2014 šlo o zkrácení DPH a DPPO prostřednictvím fiktivních faktur ve vztahu ke stavebním pracím, když soudy dospěly k závěru, že stavební práce v určitém rozsahu provedeny byly. Jde tedy opět o věc odlišnou od projednávané věci.

88. Lze tedy uzavřít, že se nejednalo o procesně nepoužitelný důkaz, jakož ani o výši škody nepanovaly důvodné pochybnosti, které by soud měly vést k rozhodnutí in dubio pro reo. Stejnou optikou lze dodat, že by se nemohlo ani jednat pro neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru ekonomika o nedůvodně neprovedený navrhovaný podstatný důkaz.

89. Pro úplnost lze doplnit, že obviněný Radim Kubeček usuzoval na neprokázání výše škody ze skutečnosti, že Česká republika byla se svými nároky odkázána do řízení ve věcech občanskoprávních. Takové tvrzení lze označit za zavádějící a nesouvisející, přičemž soudy svůj postup ve vztahu k poškozenému podle 229 odst. 1 tr. ř. dostatečně zdůvodnily (viz zejm. odstavec 201. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 17. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

90. Dále se Nejvyšší soud věnoval námitkám, jež byly obviněnými subsumovány pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již bylo výše předestřeno, tento je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé a nelze v jeho rámci zpochybňovat správnost a úplnost skutkových zjištění. Pokud tedy není současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí.

91. Dovolatel Radim Kubeček brojil proti právnímu závěru o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, která vyžaduje nejméně dalších dvou osob. Nicméně, jak již bylo shora osvětleno, závěr o participaci obviněného na předmětném daňovém podvodu za účasti nejméně dvou dalších osob má oporu v provedeném dokazování. Proto i navazující právní závěr je nutné hodnotit jako správný. Pro úplnost lze doplnit, že z formulace znaku spočívajícího ve spáchání činu nejméně se dvěma osobami vyplývá, že k jeho naplnění není třeba, aby další osoby, s nimiž obviněný spáchal daný trestný čin, byly obviněny či odsouzeny společně s ním. Relevantní je pouze to, že se podílely na trestné činnosti, přičemž následné postavení těchto osob v případném trestním řízení nemá vliv na naplnění zmíněného znaku skutkové podstaty. Pachatel si přitom musí být vědom součinnosti s nimi ve smysl § 17 písm. b) tr. zákoníku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3122). I kdyby pak tento dovolatel nevěděl, se kterou konkrétní osobou spolupracuje, plně postačuje, že si je vědom alespoň součinnosti s dalšími dvěma osobami a je s jejich účastí na činu přinejmenším srozuměn. Musí tedy vědět o jejich existenci a mít alespoň hrubou představu, že jeho a jejich jednání směřuje k naplnění shodného cíle, což v daném případě bylo bezpochyby naplněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013, uveřejněné pod č. 54/2014 Sb. rozh. tr., a ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1122/2022). Pakliže obviněný v této souvislosti odkazoval na narušení jednoty skutku, nutno ve stručnosti podotknout, že jednota skutku je pojem hmotněprávní a je rozhodující pro určení, zda jde o souběh jednočinný nebo vícečinný (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1491/2017).

92. Poukazoval-li obviněný Radim Kubeček velice obecným způsobem na absentující motiv jeho trestné činnosti, jelikož ze stíhaných skutků (podle svých slov) neměl vůbec nic, je potřeba uvést, že motiv není znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016), tudíž jej není nutno prokazovat. Nicméně ve vztahu ke všem obviněným byl učiněn závěr, že svým jednáním chtěli získat neoprávněný prospěch (viz odstavec 178. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

93. Konečně obviněný Radim Kubeček spatřoval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v tom, že se soudy nevypořádaly se společenskou škodlivostí stíhaného skutku, neboť nezohlednily § 12 odst. 2 tr. zákoníku a zásadu ultima ratio. Za situace, kdy stát skrze orgány daňové správy a následně soudy vedl daňová řízení a své případné nároky si v potřebném rozsahu na majetku povinných subjektů nechal zajistit, nebylo podle jeho přesvědčení namístě zakládat odpovědnost trestněprávní, neboť zcela postačovala daňová odpovědnost. V této souvislosti označil za absurdní, že řešení ultima ratio bylo ukončeno jako prvé před ostatními, kdy daňová, soudní, včetně insolvenčního trvají. Nicméně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že daným námitkám nelze přisvědčit.

94. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

95. Subsidiarita trestní represe přitom neznamená, že se trestní odpovědnost neuplatní, jestliže existuje i jiný typ odpovědnosti za protiprávní čin. Z důvodu subsidiarity je trestní odpovědnost vyloučena jen za situace, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, které se demonstrují zejména splněním cíle reparačního a preventivního, přičemž represivní funkce není v daném případě nezbytná. Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují.

Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 205/2015, ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, či ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1114/2022). Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti (např. odpovědnost obchodněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní) (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 10.

10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2550/12, nebo ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2801/16).

96. V konkrétní věci obviněného Radima Kubečka se nejedná o případ, v němž by bylo takové posouzení možné, a nelze dojít k závěru, že by nyní posuzovaný trestný čin svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. V případě obviněného je potřeba vzít v potaz délku páchání trestné činnosti, kdy se nejednalo o jednorázový exces, nýbrž o záměrné jednání obviněného, jehož se dopouštěl v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zejména je pak nutno zohlednit výši způsobené škody, přičemž byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata zločinu (a to dokonce zvlášť závažného zločinu podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku) zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016). Uvedeným trestným činem byla způsobena škoda 15 179 785 Kč, tj. škoda přesahující více než 1,5krát spodní hranici způsobené škody velkého rozsahu [srov. § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku]. Ačkoli aplikace zásady subsidiarity trestní represe není zcela vyloučena ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.), po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií nelze dospět k závěru, že by společenská škodlivost tohoto případu nedosahovala ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty či by v dané věci byl stupeň trestního bezpráví extrémně nízký, případně existovaly okolnosti snižující míru společenské škodlivosti na úroveň jednání zcela bagatelního. Jednání obviněného tak bylo důvodně hodnoceno jako trestný čin.

K námitkám vztahujícím se k uloženým trestům

97. Obvinění Tomáš Blahut a Radim Kubeček rovněž v podstatě shodně namítali, že jim uložené tresty odnětí svobody byly nepřiměřeně přísné, neboť v jejich případě mělo být přikročeno k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku.

98. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem na (žádným z obviněných výslovně neuplatněný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné

hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

99. Jde-li o oběma obviněnými požadovanou aplikaci § 58 odst. 1 (byť obviněný Radim Kubeček nespecifikoval konkrétní odstavec daného ustanovení) tr. zákoníku, nutno podotknout, že tato je toliko na volné úvaze ve věci rozhodujícího soudu, tzn. že jde o fakultativní postup soudu, který tak není povinen dané ustanovení využít. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že pod žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. nelze podřazovat námitky směřující proti tvrzené nepřiměřené mírnosti či přísnosti trestu, a tedy ani námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené daným ustanovením splňuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněné pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.).

100. Je tudíž nutno konstatovat, že námitky uplatněné obviněnými obsahově nenaplňují stanovený dovolací důvod, neboť tresty odnětí svobody byly uloženy v souladu se zákonem a nejsou tak tresty, které zákon nepřipouští. Nejvyšší soud proto pouze pro úplnost uvádí, že za spáchané zločiny mohl být obviněným uložen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trestní sazbě pět až deset let. V případě obviněného Tomáše Blahuta byla výměra trestu odnětí svobody stanovena na pět let a osm měsíců, tj. pod jednou pětinou zákonné trestní sazby. V případě obviněného Radima Kubečka byl vyměřen trest odnětí svobody v trvání pěti let, tedy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Oba byli v souladu s § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uvedených trestů zařazeni do věznice s ostrahou.

101. Obviněný Tomáš Blahut deklaroval, že pro užití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku svědčí skutečnost, že od projednávaného skutku uplynula značná doba, s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, kdy jeho výpověď soudy považovaly za částečné doznání. V tomto ohledu rovněž sporoval výši způsobené škody, neboť ta je znatelně nižší a měla by být zohledněna při výměře trestu. V jeho případě pro shovívavější přístup při ukládání trestu svědčí okolnosti případu i poměry pachatele, pročež užití nesnížené sazby trestu odnětí svobody je pro něj nepřiměřeně přísné a existuje možnost dosáhnout nápravy i trestem odnětí svobody kratšího trvání.

102. Obviněný Radim Kubeček nesouhlasil s odůvodněním soudu odvolacího stran neužití § 58 tr. zákoníku, neboť bylo vyloženo nesprávně a s mimořádnou restrikcí. Zmínil deset let trvající trestní stíhání, dále rozpor s § 36 a násl. tr. zákoníku i s požadavkem individuální prevence, skutečnost, že se v jeho případě jedná o osobu prvotrestanou, angažující se v rámci veřejných, celospolečenských a potřebných aktivit, stále probíhající daňová a soudní řízení a vyloučení možnosti náhrady škody. I v jeho případě podle jeho přesvědčení okolnosti případu i poměry pachatele svědčily pro neukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody, kdy on (i společnost jím zastupovaná) řádně a včas plnil daňové povinnosti, přičemž odsouzení má negativní dopady na jeho život.

103. S ohledem na namítané neuplatnění tohoto moderačního práva soudu je opětovně nutno zdůraznit (a současně respektovat) výjimečný charakter ustanovení § 58 tr. zákoníku. Daný postup totiž může být použit jen v případech, kdy lze skutečně přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se přitom jednat o souhrn jakýchkoli polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě či kvantitě u daného trestného činu běžně nevyskytují a výrazně tak snižují míru jeho škodlivosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 791/2023). Takový závěr však v nyní projednávané věci učinit nelze. Postup zvolený soudy nižších stupňů, které se rozhodly ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku neaplikovat, považuje Nejvyšší soud za věcně správný.

104. V případě § 58 odst. 1 tr. zákoníku musí jít o okolnosti případu nebo poměry pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Vysvětlení toho, proč byly obviněným správně ukládány tresty v zákonné trestní sazbě, jakož i argumentaci pro neaplikaci tohoto ustanovení se odvolací soud věnoval (viz odstavec 15.

odůvodnění jeho usnesení). Dospěl přitom k závěru, že z provedeného dokazování žádná mimořádnost na straně jakéhokoli z obviněných zjištěna nebyla. V tomto ohledu lze rovněž odkázat na zevrubné a pečlivé odůvodnění uložení trestů jednotlivým obviněným soudem prvního stupně (viz odstavec 180. až 197. odůvodnění jeho rozsudku). Ve stručnosti lze zopakovat, že bylo zohledněno, že chráněný zájem byl jednáním obviněných významně zasažen, kdy se úmyslně podíleli na dlouhodobém a organizovaném způsobu podnikání obcházející řádné vyměření DPH, přičemž následky daného trestného činu byly vyhodnoceny jako vysoce závažné.

U obviněného Tomáše Blahuta z hlediska způsobu provedení trestného činu a okolností, za nichž byl spáchán, soud hodnotil částečně ve prospěch skutečnost, že v necelé jedné třetině šlo o trestný čin ve stadiu pokusu, u obviněného Radima Kubečka šlo o trestný čin dokonaný, u obou se pak jednalo o čin trvající delší dobu. Míra zavinění obou obviněných byla vyhodnocena jako vysoce přitěžující [jednali v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a předmětného jednání se dopouštěli s rozmyslem.

Stran okolností na straně obviněných z hlediska osobních, rodinných, majetkových a jiných poměrů soud nalézací označil za podstatné, že všichni obvinění žijí stabilně, jejich majetková situace je stabilizovaná a jsou schopni se živit legálně. Na oba obviněné soud hleděl jako na trestně bezúhonné (byť z hlediska možností jejich nápravy zdůraznil excesivní charakter jejich provinění), což vnímal jako důvod k uložení mírnějšího trestu a veškerá zjištění k jejich osobám hodnotil výrazně v jejich prospěch.

Obviněnému Tomáši Blahutovi pak částečně polehčovalo jeho neplné doznání. Rovněž byla zohledněna doba, která uplynula od spáchání činu a částečně i délka trestního řízení, které trvalo od zahájení trestního stíhání (20. 10. 2016) do jeho skončení (5. 10. 2023) přibližně sedm let, přičemž je nutné přihlédnout k povaze a rozsahu dané trestné činnosti. V tomto směru sice soudy nekonkretizovaly, o jakou dobu uložený trest zkrátily, nicméně je možné dovodit, že v případě že by trestní stíhání netrvalo sedm let, tresty by byly uložený spíše v jedné čtvrtině zákonné trestní sazby, a nikoliv při její dolní hranici, jak je soudy uložily.

Navíc pak u obviněného Radima Kubečka byl při ukládání nejmírnějšího trestu v rámci zákonné trestní sazby zohledněn i jeho věk a zkušenosti.

105. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby (na její samotné spodní hranici nebo mírně nad ní) bylo v případě obviněných Tomáše Blahuta a Radima Kubečka namístě a nebyly shledány výjimečné okolnosti odůvodňující postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak lze poukázat na skutečnosti, které tento institut vylučují.

106. Nejvyšší soud pro úplnost a na okraj konstatuje, že rovněž dospěl k závěru, že uložené tresty odnětí svobody s ohledem na všechny skutečnosti nejsou v příkrém rozporu s povahou a závažností spáchaných trestných činů a s dalšími relevantními hledisky, že by byly neslučitelné s ústavním principem proporcionality trestní represe, byť si je plně vědom nutnosti jeho zásahu právě v takových případech (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Muselo by však jít o výjimečný, skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny. Taková situace v posuzovaných případech nenastala. Aniž by tedy byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výroky o konkrétních uložených trestech z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že výroky o trestech odnětí svobody uložené obviněným Tomáši Blahutovi a Radimu Kubečkovi vytýkaným ústavním deficitem netrpí, jsou naopak správné a řádně odůvodněné.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

107. Obviněný Tomáš Blahut rovněž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.