4 Tdo 1289/2020

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovoláních obviněných M. B., nar. XY ve XY, bytem XY, P. H., nar. XY v XY, bytem XY, P. N., nar. XY v XY, bytem XY a R. S., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. 3 To 52/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 2/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 1 T 2/2016, byli obvinění M. B., P. H., P. N. a R. S. uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:

obž. P. H., společně se samostatně stíhaným obž. V. J., narozeným XY, po předchozí vzájemné dohodě a v úmyslu získat majetkový prospěch na úkor České republiky tím, že zajistí dovoz pohonných hmot ze zahraničí do České republiky a jejich následný prodej tuzemským odběratelům, ze kterého nebude řádně odvedena daň z přidané hodnoty, získali k tomuto záměru za příslib finanční odměny z takto dosaženého budoucího neoprávněného zisku další osoby ochotné ke spolupráci, a to obž. M. B., který získal za příslib podílu na finanční odměně z takto dosaženého budoucího neoprávněného zisku obž. P. N., který za stejných okolností získal také obž. R. S., který pak jako jediný jednatel společnosti P., IČO: XY, se sídlem XY (dále jen P.) dne 15.7.2011 uzavřel Smlouvu o poskytování služeb při nakládání s minerálními oleji se společností T.-O., IČO: XY, se sídlem XY (dále jen T.-O.), kdy finanční prostředky na uhrazení potřebné kauce ve výši 1.000.000 Kč podle článku 23 uvedené smlouvy poskytl v hotovosti obž. P. H. a tyto finanční prostředky byly postupně přes samostatně stíhaného obž. V. J., obžalované M. B. a P. N. předány obž. R. S., který je dne 25.7.2011 vložil na účet č. XY společnosti P., z tohoto účtu obž. S. téhož dne hotovost vybral a vložil na účet č. XY společnosti T.-O., a dále za finanční prostředky poskytnuté v hotovosti obž. P. H. a postupně opět předané přes samostatně stíhaného obž. V. J., obžalované M. B., P. N. až k R. S., který je vložil dne 26.7.2011 ve výši 362.000 Kč a 575.000 Kč na účet č. XY společnosti P. a dne 25.7.2011 ve výši 22.000 EUR na účet č. XY společnosti P., z těchto finančních prostředků nakoupili pro společnost P. motorovou naftu od slovinské společnosti Petrop Slovinska Energetska Družba, DIČ: SI802267432, sídlo Lublaň, Dunajska č. 50, které byla před první obchodní transakcí uhrazena dne 25.7.2011 částka ve výši 20.736 EUR a dne 26.7.2011 částka ve výši 20.800 EUR z účtu č. XY společnosti P. na zahraniční účet dodavatele vedený ve Slovinsku, takto zakoupené pohonné hmoty byly ve dnech 26.7. 2011 a 27.7.2011 dopraveny slovinským dopravcem z daňového skladu jiného členského státu Evropské unie v celním režimu podmíněného osvobození od daně do daňového skladu v České republice, provozovaného společností T.-O. v XY jako oprávněným příjemcem, který od společnosti P. vybral a následně uhradil spotřební daň, další četné nákupy motorové nafty pak následovaly obdobným způsobem, až do 22.9.2011, avšak společnost P. takto získanou motorovou naftu dále prodala v celním režimu volného oběhu, tedy již včetně započítané spotřební daně a daně z přidané hodnoty tuzemským odběratelům, od kterých přijala na svůj účet č. XY platby, jak je níže uvedeno, kdy variabilní symbol odpovídá číslu vydané faktury společnosti P., a tímto způsobem bylo postupně přijato:

A.

od společnosti Celron s.r.o., IČO: 24725196, se sídlem Praha 1, Těšnov 1163/5 (dále jen Celron), z bankovního účtu č. XY celkem 194.455.387 Kč:

Datum Částka (v Kč) Variabilní symbol 1.8.2011 1.000.000,- 10011 2.8.2011 165.020,- 811 2.8.2011 314.000,- 811 2.8.2011 405.000,- 911 2.8.2011 1.000.000,- 20011 3.8.2011 49.797,- 911 3.8.2011 164.000,- 20011 3.8.2011 200.000,- 1111 3.8.2011 336.000,- 20011 4.8.2011 350.000,- 30011 4.8.2011 400.000,- 1111 4.8.2011 405.000,- 30011 5.8.2011 200.000,- 1411 5.8.2011 245.000,- 30011 5.8.2011 249.742,- 1411 5.8.2011 299.759,- 1211 5.8.2011 400.000,- 40011 5.8.2011 449.742,- 1511 5.8.2011 964.809,- 1611 8.8.2011 4.000,- 811 8.8.2011 1.000.000,- 811 8.8.2011 1.900.000,- 811 9.8.2011 49.405,- 1511 10.8.2011 9.752,- 1511 11.8.2011 2.111,- 63637 11.8.2011 61.526,- 2111 11.8.2011 400.000,- 2111 11.8.2011 1.900.000,- 911 12.8.2011 26.912,- 2811 15.8.2011 350.000,- 110011 15.8.2011 420.430,- 2911 15.8.2011 1.000.000,- 811 15.8.2011 1.900.000,- 1011 16.8.2011 100.000,- 911 16.8.2011 1.000.000,- 1211 16.8.2011 1.900.000,- 1211 17.8.2011 1.800.000,- 1311 18.8.2011 655.500,- 4311 18.8.2011 906.564,- 4411 19.8.2011 700.000,- 140011 19.8.2011 875.520,- 4711 19.8.2011 906.564,- 4511 19.8.2011 1.072.000,- 1311 22.8.2011 7.626,- 3411 22.8.2011 28.598,- 2211 22.8.2011 204.704,- 4811 22.8.2011 891.942,- 5111 22.8.2011 904.500,- 4911 23.8.2011 738.152,- 5511 23.8.2011 876.735,- 5211 23.8.2011 885.960,- 5711 23.8.2011 945.024,- 5311 23.8.2011 948.510,- 5611 23.8.2011 974.556,- 5411 24.8.2011 75.872,- 3411 24.8.2011 933.888,- 5911 24.8.2011 944.994,- 6211 24.8.2011 945.024,- 6711 24.8.2011 945.024,- 6411 24.8.2011 945.024,- 6111 24.8.2011 945.024,- 6811 24.8.2011 945.083,- 6011 25.8.2011 978.120,- 7311 25.8.2011 948.480,- 6911 25.8.2011 946.796,- 7011 25.8.2011 945.024,- 7611 25.8.2011 945.024,- 7711 25.8.2011 945.024,- 7211 25.8.2011 945.024,- 7111 25.8.2011 800.000,- 1511 25.8.2011 40.000,- 4111 26.8.2011 2.882.000,- 160011 26.8.2011 1.900.000,- 170011 26.8.2011 1.210.812,- 8411 26.8.2011 948.480,- 7911 26.8.2011 945.024,- 7811 26.8.2011 945.024,- 8111 26.8.2011 945.024,- 8811 26.8.2011 945.024,- 8511 26.8.2011 915.492,- 8611 26.8.2011 782.598,- 8011 26.8.2011 738.477,- 8211 26.8.2011 592.800,- 9011 29.8.2011 947.564,- 9211 29.8.2011 945.142,- 9311 29.8.2011 945.024,- 10011 29.8.2011 945.024,- 9411 29.8.2011 945.024,- 9711 29.8.2011 945.024,- 10111 29.8.2011 945.024,- 10211 29.8.2011 915.492,- 8911 29.8.2011 327.244,- 9111 29.8.2011 148.480,- 8711 29.8.2011 10.000,- 9911 30.8.2011 976.932,- 10811 30.8.2011 950.784,- 11011 30.8.2011 947.328,- 10711 30.8.2011 885.960,- 10311 30.8.2011 799.308,- 10411 30.8.2011 651.288,- 10911 31.8.2011 1.906.000,- 1811 31.8.2011 981.863,- 11911 31.8.2011 980.615,- 12311 31.8.2011 979.596,- 12611 31.8.2011 976.932,- 12111 31.8.2011 976.932,- 11711 31.8.2011 947.417,- 11111 31.8.2011 947.328,- 12011 31.8.2011 947.328,- 12511 31.8.2011 740.100,- 12211 31.8.2011 200.000,- 4111 31.8.2011 1.568,- 11811 1.9.2011 2.850.000,- 1911 1.9.2011 976.902,- 13211 1.9.2011 965.640,- 13611 1.9.2011 950.784,- 13311 1.9.2011 947.328,- 13011 1.9.2011 947.328,- 13411 1.9.2011 917.600,- 12911 1.9.2011 888.090,- 13111 1.9.2011 3.456,- 13411 1.9.2011 124,- 12911 2.9.2011 1.935.000,- 2011 2.9.2011 1.184.160,- 13811 2.9.2011 950.784,- 13911 5.9.2011 950.784,- 14511

5.9.2011 947.328,- 14611 5.9.2011 740.100,- 14111 6.9.2011 961.890,- 15311 6.9.2011 961.800,- 15111 6.9.2011 651.288,- 14911 6.9.2011 162.564,- 4111 7.9.2011 998.000,- 2211 7.9.2011 991.980,- 15711 7.9.2011 961.920,- 16711 7.9.2011 961.920,- 16311 7.9.2011 961.920,- 16911 7.9.2011 961.920,- 16011 7.9.2011 751.109,- 15911 7.9.2011 450.900,- 15811 7.9.2011 450.900,- 16111 7.9.2011 2.352,- 15411 8.9.2011 2.540.000,- 2511 8.9.2011 991.980,- 17011 8.9.2011 965.376,- 17811 8.9.2011 961.920,- 18111 8.9.2011 961.920,- 17511 8.9.2011 961.920,- 17111 8.9.2011 841.680,- 17611 8.9.2011 635.000,- 2411 8.9.2011 450.900,- 17311 8.9.2011 450.900,- 17211 8.9.2011 420.336,- 18011 9.9.2011 2.903.000,- 2711 9.9.2011 1.146.384,- 19511 9.9.2011 995.544,- 18911 9.9.2011 992.010,- 18411 9.9.2011 965.376,- 18511 9.9.2011 961.920,- 19211 9.9.2011 961.920,- 19811 9.9.2011 4.832,- 110100144 12.9.2011 1.003.464,- 20511 12.9.2011 1.003.464,- 20411 12.9.2011 1.003.464,- 20011 12.9.2011 972.874,- 20611 12.9.2011 965.760,- 20811 12.9.2011 965.760,- 20711 12.9.2011 931.860,- 19911 13.9.2011 995.940,- 21211 13.9.2011 995.940,- 21511 13.9.2011 965.760,- 21311 13.9.2011 452.640,- 21611 13.9.2011 332.010,- 21411 14.9.2011 1.968.000,- 2811 14.9.2011 1.013.760,- 22411 14.9.2011 983.040,- 23011 14.9.2011 983.040,- 22511 14.9.2011 979.584,- 22211 14.9.2011 918.360,- 22711 15.9.2011 1.012.000,- 2911 15.9.2011 979.584,- 24111 15.9.2011 979.584,- 23811 15.9.2011 979.584,- 23111 15.9.2011 979.584,- 23411 15.9.2011 918.360,- 23611 15.9.2011 765.300,- 23711 15.9.2011 336.732,- 24311 16.9.2011 1.599.000,- 3011 16.9.2011 1.010.196,- 24711 16.9.2011 1.010.196,- 25111 16.9.2011 983.040,- 25811 16.9.2011 983.040,- 25811 16.9.2011 979.584,- 24611 16.9.2011 979.584,- 25311 16.9.2011 979.584,- 24511 16.9.2011 979.584,- 25411 16.9.2011 979.584,- 24811 16.9.2011 979.584,- 25011 16.9.2011 612.240,- 25511 16.9.2011 243.840,- 25211 16.9.2011 1.760,- 24911 19.9.2011 1.011.084,- 26911 19.9.2011 1.010.196,- 26611 19.9.2011 979.584,- 26211 19.9.2011 979.584,- 26311 19.9.2011 979.584,- 26511 19.9.2011 979.584,- 26411 20.9.2011 1.010.196,- 28111 20.9.2011 988.416,- 27611 20.9.2011 979.584,- 27711 20.9.2011 979.584,- 27411 20.9.2011 979.584,- 27211 20.9.2011 979.584,- 27111 20.9.2011 617.760,- 27911 21.9.2011 1.988.000,- 310011 21.9.2011 1.019.304,- 28311 21.9.2011 991.872,- 28711 21.9.2011 988.416,- 28411 21.9.2011 988.416,- 28511 21.9.2011 988.416,- 28611 21.9.2011 367.080,- 28211 21.9.2011 234,- 5211 22.9.2011 1.019.304,- 28911 22.9.2011 988.416,- 29411 23.9.2011 1.019.304,- 29711 23.9.2011 991.872,- 30011 23.9.2011 988.416,- 29811 23.9.2011 988.416,- 29911 23.9.2011 339.768,- 30111 23.9.2011 167.197,- 30211 27.9.2011 256.618,- 30311

B.

od společnosti CLLARUSS GALL s.r.o., IČO: 18234356, se sídlem Praha 5, nám. 14. října 1307/2 (dále jen CLLARRUS GALL), z bankovních účtů č. XY a č. XY celkem 45.961.981 Kč:

Datum Částka (v Kč) Variabilní symbol 26.7.2011 982.733,- 111 27.7.2011 958.116,- 211 28.7.2011 966.792,- 311 29.7.2011 952.270,- 411 1.8.2011 953.808,- 511 1.8.2011 954.393,- 611 2.8.2011 969.371,- 711 3.8.2011 905.382,- 1011 4.8.2011 972.318,- 1311 9.8.2011 927.768,- 1811 11.8.2011 958.233,- 2511 11.8.2011 929.280,- 2011 11.8.2011 580.510,- 2311 12.8.2011 929.338,- 2711 12.8.2011 929.019,- 2611 15.8.2011 929.251,- 3011 15.8.2011 928.873,- 3211 15.8.2011 914.760,- 3111 17.8.2011 915.894,- 3511 17.8.2011 901.356,- 3811 17.8.2011 901.356,- 3711 23.8.2011 943.872,- 5811 24.8.2011 943.872,- 6611 24.8.2011 943.872,- 6511 25.8.2011 943.872,- 7511 25.8.2011 943.872,- 7411 26.8.2011 943.872,- 8311 29.8.2011 943.872,- 9811 30.8.2011 946.176,- 11211 30.8.2011 946.176,- 10511 31.8.2011 946.176,- 12711 31.8.2011 946.176,- 12411 1.9.2011 946.176,- 13511 5.9.2011 975.744,- 14711 5.9.2011 946.176,- 14311 6.9.2011 960.768,- 15611 6.9.2011 930.744,- 15211 6.9.2011 930.744,- 15511 6.9.2011 760.000,- 210011 7.9.2011 990.792,- 16211 7.9.2011 990.792,- 16611 7.9.2011 990.792,- 16511 7.9.2011 73.952,- 16411 8.9.2011 990.792,- 17911 8.9.2011 990.792,- 17711 8.9.2011 760.000,- 230011 8.9.2011 990.792,- 17411 9.9.2011 990.792,- 18711 12.9.2011 998.712,- 20311

C.

od společnosti Gerald a.s., IČO: 29022746, se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4 (dále jen Gerald), z bankovního účtu č. XY celkem 27.330.541 Kč:

Datum Částka Variabilní symbol 9.9.2011 1.000.000,- 260011 12.9.2011 170.906,- 20911 13.9.2011 1.009.008,- 22011 13.9.2011 1.009.008,- 110021 13.9.2011 1.009.008,- 110020 13.9.2011 978.432,- 22111 14.9.2011 1.009.008,- 23211 14.9.2011 1.009.008,- 22911 14.9.2011 1.009.008,- 23311 14.9.2011 978.432,- 22611 15.9.2011 1.009.008,- 24211 15.9.2011 1.009.008,- 23511 15.9.2011 1.009.008,- 23911 16.9.2011 1.009.008,- 26111 16.9.2011 1.009.008,- 25611 16.9.2011 1.009.008,- 25911 16.9.2011 978.432,- 26011 16.9.2011 978.432,- 25711 19.9.2011 1.009.039,- 27011 19.9.2011 1.009.008,- 26811 19.9.2011 1.009.008,- 26711 20.9.2011 1.009.008,- 27511 20.9.2011 1.009.008,- 28011 21.9.2011 1.018.116,- 28811 22.9.2011 1.020.276,-29011 22.9.2011 1.018.116,- 29611 22.9.2011 1.018.116,- 29211 22.9.2011 1.018.116,- 29311

D.

od společnosti CG Inkasní s.r.o., IČO: 24666017, se sídlem Praha 5, nám. 14. října 1307/2 (dále jen CG Inkasní), z bankovního účtu č. XY celkem 3.181.304 Kč:

Datum Částka (v Kč) Variabilní symbol 9.9.2011 990.792,- 19311 9.9.2011 193.088,- 19711 12.9.2011 998.712,- 20211 12.9.2011 998.712,- 20111

E. MARIN OIL s.r.o.,

od společnosti IČO: 26917866, se sídlem Jihlava, Padovská 3136/73 (dále jen Marin Oil), z bankovního účtu č. XY celkem 1.235.040 Kč:

Datum Částka (v Kč) Variabilní symbol 14.9.2011 614.400,- 22811 20.9.2011 620.640,- 27811

přičemž obž. R. S. v období od 25.7.2011 do 3.10.2011, podle původní dohody a podle pokynů předávaných od obž. P. H. přes samostatně stíhaného obž. V. J., obžalované M. B. a P. N., postupně vybral v hotovosti finanční prostředky v celkové výši 31.764.049 Kč a 60.900 EUR z účtů společnosti P., z nichž měla být provedena úhrada DPH, a to konkrétně:

- z účtů vedených u Komerční banky a.s. č. XY celkem 8.735.449 Kč a č. XY celkem 59.200 EUR,

- z účtů vedených u ČSOB a.s. č. XY celkem 21.628.000 Kč a č. XY celkem 1.700 EUR,

- z účtu vedeného u Unicredit Bank Czech Republic & Slovakia a.s. č. XY celkem 1.400.600 Kč,

tyto finanční prostředky, které obž. R. S. z účtů postupně vybíral, ihned předával obž. P. N. a ten je dále předával přes obž. M. B. a samostatně stíhaného obž. V. J. až k obž. P. H.,

následně byl dne 6.10.2011 cíleně převeden obchodní podíl ve společnosti P. na bezdomovce Ľ. K., narozeného XY, státního příslušníka Slovenské republiky, který se stal také jednatelem společnosti, jehož jménem obž. P. N. sestavil a podal nebo nechal podat dne 2.11.2011 za společnost P. na Finančním úřadu pro Prahu 2, přiznání k dani z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí roku 2011, kterým byl nárokován nadměrný odpočet ve výši 127.842 Kč;

ačkoli měla být ve skutečnosti daňová povinnost za období 3. čtvrtletí 2011 na výstupu 73.826.432,27 Kč s daňovým odpočtem na vstupu ve výši 29.824.505,68 Kč a vlastní daňová povinnost tak měla činit 44.001.926,59 Kč, tedy zkrátili DPH o 44.001.926 Kč, ke škodě Českého státu zastoupeného Finančním ředitelstvím pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 2.

2. Obviněný M. B. byl Městským soudem v Praze podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb při výši denní sazby 5.000 Kč, tedy v celkové výši 1.000.000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl uložen podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku.

3. Obviněný P. H. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků a 6 (šesti) měsíců, přičemž podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb při výši denní sazby 10.000 Kč, tedy v celkové výši 2.000.000 Kč, kdy pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil mu soud podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců.

4. Obviněný P. N. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku soud uložil obviněnému peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb při výši denní sazby 5.000 Kč, tedy v celkové výši 600.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců.

5. Obviněný R. S. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 1 T 2/2016, podali všichni obvinění odvolání, která směřovala do výroku o vině a uložených trestech. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. 3 To 52/2019 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k nim

7. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. 3 To 52/2019, podali všichni obviněný prostřednictvím obhájců dovolání.

8. Obviněný M. B. podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť má za to, že v řízení existují závažné vady, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí a dále že mu byly uloženy nezákonné tresty.

9. Obviněný poté výslovně uvádí, že v přípravném řízení učinil plné doznání, jak na úřední záznam, tak i v rámci svého výslechu v procesním postavení obviněného a dále pořídil zvukové záznamy sloužící k usvědčení jiného obviněného. Policejní orgán proto již v přípravném řízení navrhl státnímu zástupci, aby ho v obžalobě označil za spolupracujícího obviněného. Státní zástupce však porušil svoji povinnost a neoznačil ho za spolupracujícího obviněného (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3525/16, bod 37.) Dovolatel dále namítá, že v řízení před soudem prvního stupně předsedkyně senátu JUDr. Lišková (při prvním dokazování) do protokolu uvedla, že nevadí, že obvinění (dovolatel s obviněným S.) nejsou v obžalobě označeni jako spolupracující obvinění, soud je tak bere i bez toho. U dalšího hlavního líčení ovšem toto nesprávné poučení před jeho prvním výslechem dementovala a konstatovala, že nemá status spolupracujícího obviněného, přičemž jej bezprostředně poté vyzvala, aby začal vypovídat. Dovolatel namítá, že tak neměl dostatek času na přípravu své obhajoby z hlediska změny svého statusu a ve zmatku změnil svou pravdivou výpověď z přípravného řízení. Obviněný pak výslovně uvádí, že jeho dovolací argumentace se vztahuje předně k tomu, že nebyl v obžalobě označen za spolupracujícího obviněného (bod II. dovolání).

10. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 791/2016 dovozuje, že naplnění zvoleného dovolacího důvodu mohou vyvolat i závažné vady řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Následně vytýká orgánům činným v trestním řízení porušení práva na obhajobu (§ 2 odst. 13 tr. ř.), když došlo k porušení práva na vhodné a srozumitelné poučení o právech umožňujících plné uplatnění obhajoby. Dále došlo k porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, když byl sice poučován o statutu spolupracujícího obviněného, ovšem vždy úplně jinak, což znemožňovalo řádné uplatnění jeho obhajoby (bod III. dovolání).

11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá, že soud prvního stupně při ukládání trestu zvýhodnil spoluobviněného N., když mu uložil peněžitý trest ve výměře pouze 600 000 Kč místo výměry 1 000 000 Kč, což konstatoval soud druhého stupně. Takovým postupem došlo k porušení ustanovení § 37 odst. 3 Listiny. Při ukládání trestu byl soudem prvního stupně zvýhodněn rovněž spoluobviněný S., když soudy bez splnění zákonných podmínek aplikovaly ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Ve zvýhodnění uvedených spoluobviněných při ukládání trestů a opomenutí zvýhodnit rovněž jeho, tedy dovolatele, spatřuje porušení principu rovnosti účastníků řízení (bod III. dovolání).

12. Obviněný současně podrobně rozebírá svoji spolupráci s orgány činnými v trestním řízení během přípravného řízení a poukazuje na dohodu s policií ohledně jeho statusu spolupracujícího obviněného, přičemž zdůrazňuje, že je i jasné, který policista mu toto navrhl a nesouhlasí s argumentací soudu druhého stupně obsaženou v bodě 14 jeho rozhodnutí. Zdůrazňuje, že ho státní zástupkyně v rámci přípravného řízení poučila o tom, že může získat status spolupracujícího obviněného (viz č. l. 2256), což však následně neučinila.

Nesouhlasí s hodnocením vyjádření státní zástupkyně u veřejného zasedání ohledně obsahu protokolu podle § 178a odst. 3 tr. ř., když odkazuje na svoji výpověď, kterou učinil jako obviněný v rámci přípravného řízení (viz č. l. 831, 835), kde vypovídal komplexně a jeho výpovědi byly použity jako usvědčující důkaz. Rozhodnutí státní zástupkyně neoznačit ho za spolupracujícího obviněného považuje za chybné, neboť tak učinila jen na základě protokolu o výslechu obviněného státním zástupcem podle § 178a odst. 3 tr.

ř., aniž by zohlednila jeho další výpovědi a jeho spolupráci s policejními orgány. V návrhu na podání obžaloby, kterou ovšem bylo možno vyhotovit jen na podkladě jeho doznání a doznání spoluobviněného S., ovšem není ze strany policejního orgánu zmínka o tom, že by je chtěli označit za spolupracující obviněné. Vyjadřuje přesvědčení, že poté, co byli tzv. vytěženi, přestali pro orgány činné v trestním řízení existovat. Zdůrazňuje, že ačkoliv je konečné rozhodnutí soudu prvního stupně protkáno jeho výpověďmi a výpovědí spoluobviněného S., což prokazuje vysokou důkazní hodnotu jejich výpovědí, tak nebyli označeni za spolupracující obviněné.

V tomto spatřuje porušení povinnosti státního zástupce stanovenou nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3525/16 bod 37, jakožto i porušení principu rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení. Podle dovolatele si státní zástupkyně byla vědoma problematičnosti svého postupu, a proto původně nedala do spisu protokoly o výsleších obviněných podle § 178 odst. 3 tr. ř. a dodala je až na výzvu soudu (bod IV. dovolání).

13. Poté dovolatel opětovně namítá porušení práva na vhodné a srozumitelné poučení o právech umožňujících plné uplatnění obhajoby (§ 2 odst. 13 tr. ř.), jenž spatřuje v chybném poučení předsedkyně senátu JUDr. Liškové, která u hlavního líčení dne 19. 7. 2016 uvedla, že se na institutu spolupracujícího obviněného u obviněných S. a B. nic nemění, pokud toto nebylo zmíněno při čtení obžaloby. Tímto chybným poučením byl uveden v omyl, neboť pokud nebyl v obžalobě označen jako spolupracující obviněný, nelze aplikovat ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku. Opětovně zdůrazňuje, že s návrhem na přiznání statusu spolupracujícího obviněného přišel policista H. Následně poukazuje na postup předsedkyně senátu JUDr. Liškové, která u dalšího hlavního líčení dne 3. 11. 2016 sdělila, že se toliko domnívala, že obviněný S. má status spolupracujícího obviněného. Současně opětovně zdůrazňuje, že právě rozporuplné a překvapující vyjádření předsedkyně senátu ho vedlo k tomu, že při prvním výslechu u soudu jaksi zazmatkoval a svojí pravdivou výpověď z přípravného řízení dementoval (viz bod III. dovolání, str. 7-12).

14. V závěru podaného dovolání obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. se ruší napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. 3 To 52/2019, jakožto i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 1 T 2/2016 a věc se vrací do přípravného řízení za tím účelem, aby státní zástupce splnil svou povinnost označit ho v obžalobě jako spolupracujícího obviněného.

15. Pro případ, že se dovolací soud neztotožní s předchozím návrhem dovolatele, navrhnul M. B., aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a též rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil k řízení soudu prvního stupně za tím účelem, aby byl před prvním výslechem u hlavního líčení řádně poučen ohledně statusu spolupracujícího obviněného a byl mu tak poskytnut dostatečný čas k přípravě obhajoby. Jako další alternativu navrhnul Nejvyššímu soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušit napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a vrátit věc odvolacímu soudu k novému řízení za tím účelem, aby ve výroku o trestech bylo dodrženo právo na spravedlivé řízení v podobě rovnosti účastníků řízení.

16. Obviněný P. H. podal dovolání také z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakožto i z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

17. Dovolatel poté dovolací důvody shrnul do 4 okruhů. Především má za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nezákonné. Soud druhého stupně nesprávně posoudil provedené důkazy, a současně se s provedenými důkazy a jeho námitkami řádně nevypořádal, když současně rozvádí, v čem je spatřována soudy jeho trestná činnost, přičemž podle názoru obviněného si soudy dokonce část skutkového děje vymyslely. Vyslovuje přesvědčení, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by skutek spáchal, naopak z něj vyplynulo, že jeho trestní stíhání je omylem orgánů činných v trestním řízení. Rekapituluje skutková zjištění soudů a vyvozuje závěr o nesprávném posouzení skutku, neboť provedené dokazování je v rozporu se skutkovými zjištěními. Soudy podle něj porušily § 120 odst. 3 a § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Má za to, že ve věci nebyl proveden jediný důkaz, jež by prokazoval zapojení jeho osoby do této trestní věci. Výrok je neurčitý (co konkrétně mělo být předmětem dohody mezi ním a obviněným J., včetně toho, kdy a kde měla být předmětná dohoda uzavřena, kdy a kde měly být předávány finanční prostředky) a v odůvodnění chybí údaj, na základě jakých důkazů mají soudy skutek za prokázaný. Podle něj odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, že není třeba vždy skutek specifikovat, je v rozporu s trestním řádem. Namítá, že ve věci nebyl proveden jediný důkaz, který by jeho zapojení do trestné činnosti prokazoval. Výrok o jeho vině je založen na argumentech pravděpodobnosti, čímž došlo k porušení § 2 odst. 5 tr. ř.

18. Následně soudům vytýká existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Cituje dílčí skutková zjištění soudů, když poté je na základě vlastního hodnocení důkazů označuje za spekulativní, nepodložená a vymyšlená. Za účelové označuje jeho tvrzené spojení s obviněným J. Polemizuje nad automobilem, jenž byl zaparkován v jeho domě při domovní prohlídce domu v XY. Hodnotí výpovědi spoluobviněného B. i výpověď obviněného J., když připouští, že tohoto spoluobviněného sice zná, ovšem ve spojitosti s jinou záležitostí (prodej hotelu jeho synem). Upozorňuje na osobu J. Z. Hodnotí výpovědi dalších osob, jakožto i dalších spoluobviněných, přičemž podle něj žádná z těchto osob nepotvrdila, že by se měl dopustit jednání, které je mu kladeno za vinu. Odmítá prokázání toho, že by se on a spoluobviněný N. znali. I spoluobviněný S. připustil, že ho nezná. Rovněž hodnotí i výpověď svědka R., jehož úloha v celé věci není zcela jasná, když ovšem z jeho výpovědi u hlavního líčení je nepochybné, že v dané věci disponoval celou řadou informací a že spolupracoval aktivně s různými policejními orgány. Následně cituje jeho výpověď, když zpochybňuje hodnocení výpovědi tohoto svědka soudem prvního stupně, který na jedné straně ve vztahu k němu považuje výpověď tohoto svědka za nevěrohodnou, ovšem na druhé straně tento svědek má usvědčovat spoluobviněné B. a N.

19. Rovněž prostorové odposlechy mezi spoluobviněným B. a obviněným J. ze dne 15. 7. 2014 označuje za pořízené v rozporu se zákonem, a jako takové nepoužitelné v rámci trestního řízení. Zdůrazňuje, že detailně se k důvodům nezákonnosti a jejich nepoužitelnosti vyjádřil v rámci námitek k provedení důkazů přehráním záznamu telekomunikačního provozu a k přehrání zvukového záznamu pořízeného při sledování osob a věcí, přičemž soud prvního stupně na jeho námitky řádně nereagoval, neboť s jeho závěry nelze souhlasit, když toliko odkázal na starší judikaturu Ústavního soudu a nevypořádal se s novou judikaturu Ústavního soudu. Navíc, i pokud by bylo možno tento důkaz vzít v úvahu, tak k tomuto důkazu nelze přihlížet tak, že spáchal trestný čin, který je mu kladen za vinu, když úvahy soudu prvního stupně jsou zcela spekulativní. Současně zdůrazňuje, že soud druhého stupně na tyto jeho námitky nereagoval, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, zakotveno v čl. 36 a násl. Listiny.

20. Uzavírá, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno zapojení jeho osoby do trestné činnosti, jakož i veškerá skutková tvrzení, týkající se jeho osoby. Celé trestní řízení trpí zásadními vadami, které zapříčiňují nezákonnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Veškeré skutečnosti jsou vnitřně rozporné a vzhledem k existenci dalších možností, kterou je zejména možné zapojení osoby J. Z. do celé věci, je namístě postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, která je spolu s presumpcí neviny jednou ze základních zásad trestního řízení.

21. Obviněný ve svém dovolání současně požádal o odklad výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., když podle jeho názoru využití tohoto institutu je zcela na místě.

22. Závěrem obviněný P. H. Nejvyššímu soudu navrhnul, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k tr. ř. se ruší napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. 3 To 52/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 1 T 2/2016, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání ve smyslu § 265l tr. ř., in eventum, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.

23. Podáním ze dne 15. 1. 2021 zaslal obviněný P. H. Nejvyššímu soudu doplnění dovolání. Zde je namístě uvést, že obviněnému P. H. bylo usnesení soudu druhého stupně doručeno dne 28. 4. 2020 a jeho obhájcům JUDr. Pelechovi, Ph.D. a JUDr. Rampulovi oběma shodně 23. 4. 2020, takže z pohledu ustanovení § 265e odst. 2 tr. ř. připadl konec lhůty k podání dovolání na 29. 6. 2020. Je tedy zřejmé, že podání ze dne 15. 1. 2021, označené jako doplnění dovolání, bylo podáno opožděně, a proto k němu dovolací soud nemůže přihlížet.

Je totiž nezbytné zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, jež byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř., přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. (k doplnění dovolací argumentace po uplynutí lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019; usnesení Ústavního soudu ze dne 21.

4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř., je možná toliko pouze po dobu dovolací lhůty.

24. Obviněný P. N. uplatnil v dovolání ze dne 15. 6. 2020 důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na základě výzvy soudu prvního stupně podle § 265h odst. 1 tr. ř. k odstranění vad podaného dovolání ve lhůtě do dvou týdnů od doručení výzvy, jež byla doručena obviněnému dne 28. 7. 2020 a jeho obhájci dne 24. 7. 2020, doplnil obviněný své dovolání podáním ze dne 31. 7. 2020 prostřednictvím obhájce Mgr. Milana Fritze. Dovolatel poukazuje na svou nevinu, když podle jeho názoru ve věci nebyl proveden žádný důkaz, který by ho ze spáchání uvedené trestné činnosti usvědčoval. Celé odsouzení stojí na vymyšlených, lživých a účelových tvrzeních a neexistujících důkazech. Namítá, že nebylo zkoumáno založení firmy P. a její fungování, nebylo řešeno převedení této firmy na společníka K., který nebyl vyslechnut, nebylo zjištěno, kdo vedl účetnictví firmy P. a nebyly zjištěny doklady dokládající obchody této společnosti. Soudy podle něj zcela rezignovaly na svou zákonnou povinnost objasnit trestnou činnost a důkazy podepřít své rozhodnutí ve věci. Konstatuje, že soudy se vůbec nezabývaly otázkou, kam zmizely peníze ze společnosti P., nezabývaly se tím, že odběratelé této firmy nakupovali PHM pod nákupní cenou, takže věděli, že jde o zboží, u kterého byla krácena daňová povinnost. Vyhodnocuje, že spoluobviněný S. nebyl jen bílým koněm, ale aktivně se podílel na činnosti společnosti P. Rozhodně nebyl řízen jím. Opakuje, že s trestnou činností společnosti P. neměl nic společného, když objasňuje skutečnosti týkající se jeho vztahu ke spoluobviněným S. a B., přičemž velmi podrobně hodnotí výpověď spoluobviněného B. a jeho postoj k trestné činnosti v průběhu trestního řízení. Podle jeho názoru by na posuzovanou věc připadala v úvahu právní kvalifikace jeho jednání jako podílnictví z nedbalosti, když k trestné činnosti pomáhal zapůjčením auta či pomoci s ubytováním obviněného S. a za tuto pomoc obdržel údajně finanční prostředky. Poukazuje na to, že nebylo zjištěno, proč spoluobviněný B. volal na linku společnosti A. a vydával se za spoluobviněného S. Role J. nebyla nijak důkazně podepřena a H. je podle jeho názoru obětí státního systému. Má za to, že mu byla chybně přiřknuta role organizátora. Zmiňuje nezákonnost „nahrávky“, jež měla být pořízena policejním provokatérem svědkem R. Závěrem uvádí, že nebylo zjištěno, v jaké výši došlo k daňovému úniku, kdo se na této trestné činnosti podílel a kdo se na této trestné činnosti obohatil a v jaké výši. Nedošlo proto k objasnění objektivní ani subjektivní stránky předmětného trestného činu. Tímto postupem bylo v případě dovolatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

25. V závěru dovolání P. N. navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 1 T 2/2016, jakožto i na něj navazující usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. 3 To 52/2019. Pro případ, že dovolací soud shledá důvody pro rozhodnutí podle ustanovení § 265m tr. ř. navrhuje, aby byl obžaloby zproštěn.

26. Své dovolání doplnil obviněný P. N. podáním ze dne 23. 10. 2020 učiněným obhájcem JUDr. Tomášem Sokolem. Obviněnému P. N. bylo usnesení soudu druhého stupně doručeno dne 4. 5. 2020 a jeho obhájci Mgr. Milanu Fritzovi dne 23. 4. 2020, takže lhůta pro podání dovolání skončila dne 7. 7. 2020, resp. po výzvě k odstranění vad podaného dovolání skončila dne 11. 8. 2020. Je tedy zřejmé, že podání ze dne 23. 10. 2020, označené jako doplnění dovolání, bylo podáno opožděně, a proto k němu dovolací soud nebude přihlížet (k doplnění dovolací argumentace po uplynutí lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř., viz bod 23.).

27. Obviněný R. S. uplatnil v dovolání důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění dovozuje z toho, že nebyla prokázána objektivní stránka věci, nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, a současně došlo ke zneužití institutu spolupracujícího obviněného a ovlivňování svědků. Ve vztahu k naplnění objektivní stránky trestného činu soudům vytýká, že závěr o zkrácení daně a jeho rozsahu byl učiněn jen na základě znaleckého posudku zpracovaného podle instrukcí Policie ČR. Tedy, že daňová povinnost společnosti P. byla stanovena za předpokladu, že finanční prostředky odeslané z bankovních účtů společnosti odpovídaly platbám za přijatá zdanitelná plnění, tj. základu DPH. Dovolatel však znalecký posudek považuje za nepřesvědčivý, neboť znalec neměl k dispozici originální výpisy z bankovního účtu společnosti a při svých výpočtech vycházel pouze z excelové tabulky, kterou mu předaly policejní orgány. Závěry o protiprávním jednání obviněných nejsou tedy učiněny na základě daňových dokladů, ale na základě předpokladů, přibližných výpočtů a tabulek, se kterými však mohlo být manipulováno, a proto je nelze považovat za relevantní důkaz. Současně poukazuje na to, že nebylo prokázáno, za jaké ceny měly být pohonné hmoty prodávány, kdo podepisoval faktury nebo zda skutečně mělo být za dané zboží odváděno DPH či nikoliv.

28. Argumentace dovolatele týkající se naplnění subjektivní stránky spočívá v tvrzení, že přestože byl zapsán jako jediný jednatel společnosti P. a vystupoval za společnost „navenek“ (vlastním jménem podepisoval dokumenty společnosti a vybíral peníze z bankovních účtů), faktického řízení společnosti se nijak nezúčastnil a neměl o něm ani žádné povědomí. Akcentuje svou podprůměrnou inteligenci, pro kterou se jevil jako ideální bílý kůň. Své námitky směřuje k tomu, že byl pouhým živým nástrojem, který v tíživé životní situaci udělal s vidinou odměny vše, co se po něm chtělo, a proto nelze dovodit jeho úmysl páchat trestnou činnost. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 1045/2014) jakožto i Ústavního soudu (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1635/18), podle které v případě bílého koně nelze bez dalšího dovozovat existenci úmyslného zavinění. Podle jeho názoru nebylo v posuzované věci prokázáno, že by jednal v přímém úmyslu zkrátit daň, poplatek nebo podobnou povinnou platbu.

29. Dále má za to, že orgány činné v trestním řízení zneužily institut spolupracujícího obviněného, jenž mu byl přislíben policejním orgánem výměnou za to, že bude v dané věci vypovídat a spolupracovat. Pokud by věděl, že nezíská status spolupracujícího obviněného, pak by policii sdělil mnohem méně informací, případně by nevypovídal vůbec. Postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení principu nemo tenetur se ipsum accusare. Současně vyslovuje pochybnost o zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s informacemi získanými od svědka R., který měl s policií spolupracovat jako tzv. policejní informátor. Informace, které policejní orgán od informátora získal, nemohou být použity v trestním řízení, neboť se nejedná o zákonem předpokládaný způsob zajištění důkazů pro trestní řízení jako takové. Tvrdí, že policejní orgány ovlivňovaly obviněné a svědky prostřednictvím svědka R.

30. Podle jeho názoru by k výslechu obviněného jako spolupracujícího obviněného mělo dojít pouze v případě, že výpověď obviněného považuje státní zástupce za klíčovou a nezbytnou pro podání obžaloby. Pokud státní zástupkyně uvedla, že z jeho strany nedošlo ke sdělení nových informací, neboť podle ní potvrdil jen informace, které již byly známy, tak to vyvolává dojem, že jediným účelem přislíbení statusu spolupracujícího obviněného bylo vylákání jeho výpovědi a jeho spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. Zdůrazňuje, že i podle soudů svojí výpovědí přispěl k objasnění celé věci, takže mu měl být přiznán status spolupracujícího obviněného.

31. V závěru dovolání R. S. navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. 3 To 52/2019 a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 1 T 2/2016, a poté aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

32. Opisy dovolání byly za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovoláním jednotlivých obviněných vyjádřil samostatně.

33. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného M. B. ze dne 16. 6. 2020, č. j. 1 NZO 469/2020-28, nejprve uvedl, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v čem spatřuje jejich naplnění. Podle státního zástupce spočívá těžiště námitek obviněného ve skutečnosti, že mu nebyl přiznán status spolupracujícího obviněného, resp. že nebyl v obžalobě takto označen. Tato procesní námitka se však nachází zcela mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i jakéhokoliv jiného dovolacího důvodu. Akcentuje, že status spolupracujícího obviněného není nárokový. Státní zástupce disponuje diskrecí v otázce označení obviněného v obžalobě za spolupracujícího obviněného, když ani není vázán případným návrhem policejního orgánu. Neexistuje povinnost státního zástupce za určitých podmínek označit obviněného za spolupracujícího ve smyslu § 178a tr. ř. Proto nelze dovozovat porušení práva na spravedlivý proces z nepřiznání tohoto postavení dovolateli. Navíc poukazuje na skutečnost, že dovolatel u hlavního líčení zcela změnil svoji výpověď z přípravného řízení, a je tudíž absurdní, když se za této situace v rámci dovolání opětovně domáhá přiznání statusu spolupracujícího obviněného. Poukazuje rovněž na náležité odůvodnění soudu druhého stupně, jež se touto problematikou zabýval v bodě 14. svého usnesení.

34. Zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídá ani argumentace týkající se vhodného a srozumitelného poučení obviněného o právech umožňujících plné uplatnění obhajoby. Není totiž povinností soudu podrobně poučovat obviněného o jeho momentální procesní situaci a vhodné taktice obhajoby. Obzvláště za situace, kdy z důvodu nutné obhajoby měl obviněný obhájce, když zajištění kvalifikované obhajoby náleželo především tomuto obhájci, když mu také musela být známa úprava § 58 odst. 4 tr. zákoníku. Obhájce obviněného si musel být z podané obžaloby vědom skutečnosti, že obviněnému nebyl zmiňovaný status přiznán. Bylo na obhájci, aby se svým klientem probral další taktiku obhajoby. Z jistého nepřesného vyjádření předsedkyně senátu soudu prvního stupně o postavení obviněného jako spolupracujícího obviněného, nelze dovozovat porušení práva na spravedlivý proces. Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 3525/16 považuje za nepřípadný, když v dané věci bylo se stěžovatelem jednáno jako se spolupracujícím obviněným, přičemž o tom, že toto postavení nemá, se dozvěděl až z odůvodnění rozhodnutí ve věci samé.

35. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zdůrazňuje, že námitky obviněného směřují v neprospěch jiných obviněných a nelze se jimi v dovolacím řízení zabývat, neboť podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. může obviněný podat dovolání jen pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Výroky o trestech jiných spoluobviněných se dovolatele samozřejmě nedotýkají.

36. Ve vyjádření k dovolání obviněného P. H. ze dne 5. 8. 2020, č. j. 1 NZO 469/2020-46, státní zástupce nejprve shrnul obsah dovolání obviněného, a následně se k argumentaci dovolatele vyjádřil. Podle státního zástupce dovolatel v obecné rovině vytýká soudům nesprávné posouzení provedených důkazů, jeho se týkající část skutkového děje označuje za neprokázanou, či dokonce vymyšlenou, následně polemizuje s dílčími skutkovými zjištěními, a současně provádí vlastní obsáhlé hodnocení důkazů. Takové námitky směřují do oblasti skutkových zjištění a dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu stojí i odkazy na zásady in dubio pro reo a presumpce neviny.

37. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky proti znění skutkové věty, ve kterých dovolatel soudům vytýká nedostatečnou podrobnost popisu skutku. Skutek v podobě vymezené ve skutkové větě však vykazuje všechny znaky uvedeného zločinu. Z popisu je patrno, že dohoda mezi obviněným H. a J. se týkala okolností společného páchání daňové trestné činnosti při obchodování s pohonnými hmotami, jakož i výše částek, které obviněný H. do páchání trestné činnosti vložil, a výše částek odpovídající výtěžku z trestné činnosti, jež byly prostřednictvím dalších spoluobviněných předány obviněnému H. Okolnosti jsou vymezeny dostatečně podrobně, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Odvolací soud sice v bodě 16. svého odůvodnění použil poněkud nejasné formulace, ale jinak správně konstatoval, že do výše zmíněných podrobností nelze při popisu skutku zacházet.

38. V souvislosti s námitkami týkajícími se procesní nepoužitelnosti prostorových odposlechů zdůrazňuje, že dovolatel jen odkazuje na námitky uplatňované v původním řízení. Vzhledem k charakteru dovolacího řízení však pro řádné uplatnění námitky nepostačuje odkaz na skutečnosti uplatněné v rámci přednesů a podání učiněných v původním řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 587/2012).

39. Ve vztahu k argumentaci dovolatele týkající se extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy podotýká, že z uplatněných námitek existence takového rozporu nevyplývá. Obviněný se totiž pouze domáhá odlišného hodnocení důkazů, např. aby soudy nevycházely z výpovědí některých spoluobviněných z přípravného řízení, ale z jejich změněných výpovědí učiněných u hlavního líčení. Některá rozporovaná zjištění mají přitom pro závěr o vině marginální až nulový význam (jaké vozidlo bylo zaparkováno v garáži při domovní prohlídce, otázka vlastnictví benzínových pump), navíc za situace, kdy soud druhého stupně existenci dílčích nepřesností v odůvodnění nalézacího soudu výslovně připustil (viz body 18., 19. rozhodnutí odvolacího soudu). Rovněž nelze extrémní rozpor dovozovat ze spekulací týkajících se zmanipulování výpovědí některých spoluobviněných za využití příslibu statusu spolupracujících obviněných, či z vyjádření obviněného, že si soud část skutkového děje doslova vymyslel. Extrémní rozpor nemůže založit skutečnost, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy odlišně od dovolatele.

40. Z uvedeného pak vyplývá, že zvolené námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Jelikož obviněný neuplatnil žádné právně relevantní námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není relevantně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

41. Ve vyjádření k dovolání obviněného P. N. ze dne 3. 9. 2020, č. j. 1 NZO 469/2020-59, státní zástupce nejprve ve stručnosti uvedl obsah dovolání obviněného a následně vyslovuje názor, že obviněný nevznáší jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a naplnění zákonných znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Dovolatel vyslovuje vlastní skutková a spekulativní tvrzení, jakožto i vlastní hodnocení důkazů. Zmiňuje možnost právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podílnictví z nedbalosti (§ 215 tr. zákoníku), ale tento požadavek vychází z jeho vlastní skutkové konstrukce. Tvrzení o neobjasnění subjektivní a objektivní stránky není nijak konkrétní. Rovněž porušení práva na spravedlivý proces uplatňuje jen v obecné rovině. Uzavírá, že dovolací námitky obviněného P. N. směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani zčásti obsahově neodpovídají.

42. Ve vyjádření k dovolání obviněného R. S. ze dne 28. 5. 2020, č. j. 1 NZO 469/2020-14, státní zástupce předně zrekapituloval obsah podání obviněného, a následně k němu uvedl následující. Námitky stran nepřiznání statusu spolupracujícího obviněného směřují výlučně do procesní nikoli do hmotněprávní oblasti. Na tomto místě opětovně zdůrazňuje diskreci státního zástupce v této otázce, a to i za splnění zákonných podmínek. Na status spolupracujícího obviněného není dán právní nárok. Poukazuje na skutečnost, že označení obviněného v obžalobě za spolupracujícího podle § 178a tr. ř. není pro soud závazné a nemá vliv na použití ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku. Navíc v posuzované věci se dovolatel nikdy plně nedoznal k okolnostem zakládajícím subjektivní stránku trestného činu a procesní podmínka pro přiznání tohoto statusu podle § 178 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyla u dovolatele splněna.

43. Zcela mimo zvolený dovolací důvod stojí rovněž námitky týkající se svědka R. Soudy nevycházely z informací poskytnutých R. jako informátorem, ale z jeho výpovědi učiněné v procesním postavení svědka (bod 24. odůvodnění nalézacího soudu). Z ničeho pak nevyplývá, že by informátor podle § 73 zákona č. 273/2008 Sb., nemohl vypovídat jako svědek v trestním řízení a že by soud k jeho výpovědi nemohl přihlížet.

44. Argumentaci obviněného proti existenci objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku vyhodnocuje tak, že směřuje primárně do oblasti skutkových zjištění (odmítá závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví evidence, daně a cla znalce JUDr. Richarda Švejdy, LL.M.; prodejní ceny pohonných hmot a podpisy na fakturách má za neprokázané, zpochybňuje, zda měla být za dané zboží odváděna daň z přidané hodnoty).

45. S notnou dávkou tolerance připouští jako právně relevantně uplatněné námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu, jelikož nalézací soud stroze konstatoval existenci přímého úmyslu u všech obviněných (bod 133. rozsudku), a odvolací soud se touto otázkou podrobněji ani nezabýval. Proto jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů z hlediska existence úmyslného zavinění obviněného S. na hranici přezkoumatelnosti. Následně státní zástupce obecně uvádí, že tzv. bílý kůň se reálně stává statutárním orgánem, kterému jsou uloženy různé povinnosti, a proto tyto osoby mohou být stíhány pro trestnou činnost, na které se podílejí s ostatními osobami (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1425/2016). Zdůrazňuje, že dovolatel typickým bílým koněm nebyl, neboť jeho úloha se neomezovala jen na formální zaujetí pozice jednatele společnosti. Obviněný zakládal účty v bankách, činil vklady a výběry z těchto vkladů, jednal se společností T.-O. a účastnil se i některých dalších jednání. Za svou činnost obdržel od ostatních obviněných částku 700 000 Kč, kdy tato částka tvoří sice pouze malou část na celkovém majetkovém prospěchu z trestné činnosti, ale přesahuje rámec drobných odměn běžně tzv. bílým koním za jejich služby poskytovaným. Obviněný se sice plně nedoznal, ale připustil, že „věděl, že z toho bude průšvih, ale bylo mu to jedno, měl z toho peníze a oni říkali, že se na nic nepřijde“ (str. 30 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Současně uvedl, že po návštěvě v T.-O. zjistil, čím se bude společnost zabývat (str. 25-26 odůvodnění rozsudku) a že bylo jasné, že bude problém s daní (str. 31. odůvodnění). Byť dovolatel jednal podle instrukcí jiných osob a neznal právní úpravu povinnosti k dani z přidané hodnoty a detaily mechanismu páchané trestné činnosti, alespoň v hrubých rysech věděl, že se podílí na obchodování s pohonnými hmotami, při kterém má být generován „zisk“ zkrácením daňové povinnosti. Vhledem k výši vybíraných částek mu musel být znám rozsah provozované činnosti. Závěr o úmyslném zavinění ve formě přímého úmyslu je tak zcela na místě.

46. Závěrem státní zástupce ve vyjádřeních k dovolání obviněných M. B. a P. N. navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Ve vyjádření k dovoláním obviněných P. H. a R. S. navrhl, aby dovolací soud jejich podání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Současně Nejvyššímu soudu navrhl, aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.

47. Obviněný H. využil možnosti repliky na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podáním ze dne 21. 10. 2020 vyjádřil prostřednictvím obhájce JUDr. Josef Pelecha, Ph.D., názor, že se státní zástupce ve svém vyjádření omezuje pouze na sdělení, že uplatněné dovolací důvody nejsou naplněny, když obviněný soudům vytýká nesprávné posouzení provedených důkazů. Má za to, že z obsahu vyjádření je zřejmá neochota se danou věcí zabývat, neboť jinak by Nejvyšší státní zastupitelství nemohlo ignorovat podstatu celé věci. Nesouhlasí se závěry státního zástupce uvedenými pod bodem 14. jeho vyjádření, neboť má za to, že v podaném dovolání uvedl konkrétní námitky proti nepoužitelnosti tzv. prostorových odposlechů, a tudíž byly specifikovány dostatečně. Vyjádření státního zastupitelství považuje za nepřiléhavé a zdůrazňuje, že vyjádření získal na základě umožnění nahlédnutí do spisu, nikoli na základě zaslání vyjádření ze strany soudu.

48. Podáním ze dne 8. 12. 2020 reagoval obviněný P. N. prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání. Zdůraznil, že státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neměl k dispozici jeho podání ze dne 23. 10. 2020 (učiněné prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola), jenž obsahuje námitku nesprávnosti právní kvalifikace s uvedením, v čem konkrétně spočívá nesoulad zákonných znaků soudy učiněných skutkových zjištění a znaků trestného činu, kterým byl uznán vinným a poukaz na nesprávnou aplikaci hmotného práva. S ohledem na tuto skutečnost, nelze podle obviněného při posouzení důvodnosti dovolání přihlížet k závěru uvedenému v bodu 12. vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

III. Přípustnost dovolání

49. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

IV. Důvodnost dovolání

50. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

51. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájci – advokáty (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

52. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán s výjimkou existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Povahu právně relevantních námitek proto nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatelé vytýkají neúplnost provedeného dokazování.

Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího

rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Z uvedených skutečností vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

53. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).

54. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci přichází v úvahu alternativa, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přičemž sice došlo k věcnému přezkoumání věci, ovšem v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

55. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.

56. Především je třeba uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňují ve svých podáních všichni čtyři obvinění. Jeho naplnění dovozují z nesprávného hmotněprávního posouzení. Obvinění B. a S. navíc spatřují naplnění tohoto dovolacího důvodu v porušení práva na spravedlivý proces, když nebyli označeni státním zástupcem za spolupracujícího obviněného. Za právně relevantně uplatněné námitky ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu lze s jistou dávkou tolerance považovat námitky obviněného S. týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným, jelikož lze skutečně připustit, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou z hlediska posouzení otázky zavinění u dovolatele na hranici přezkoumatelnosti.

57. Ohledně zbývající argumentace obviněných lze uvést, že tuto pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit. Jedná se především o tu část dovolací argumentace, jejímž prostřednictvím obvinění H., N. a S. zpochybňují skutková zjištění soudů nižších stupňů o komunikaci mezi obviněnými, o jejich vzájemných vztazích, o tom, kdo co dělal a nedělal, jakožto i o tom, kdo koho měl řídit a kdo měl komu dávat instrukce, když obvinění jen vyjadřují nesouhlas s výpověďmi spoluobviněných, svědků, znaleckým posudkem, jakožto i s dalšími provedenými důkazy, ale zejména způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy. Stručně uvedeno, jedná se o tu část dovolací argumentace, ve které obviněný H. vyjadřuje nesouhlas s provedenými důkazy a sám následně velmi podrobně hodnotí provedené důkazy a uvádí, že z provedeného dokazování nevyplývá jeho vina. U obviněného N. se jedná o námitky, kterými obviněný odmítá závěr o svojí vině, a následně uvádí výčet chybných skutkových zjištění. U obviněného S. se jedná o zdánlivě právně relevantní argumentaci proti existenci objektivní stránky trestného činu, když ovšem fakticky obviněný své námitky směřuje primárně do oblasti skutkových zjištění, když odmítá závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví evidence, daně a cla znalce JUDr. Richarda Švejdy, LL.M., neboť znalec neměl k dispozici účetnictví firem, kterých se obchody s PHM týkaly, nebyla zjištěna prodejní cena pohonných hmot, a současně má za neprokázané, kdo podepisoval faktury. Ve vztahu k těmto námitkám je třeba obecně konstatovat, že obvinění, jak již bylo naznačeno, toliko jen zpochybňují skutková zjištění soudů nižších stupňů, takže jejich námitky mají procesní charakter a nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Je tomu tak proto, že takto formulované námitky primárně směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když obvinění v podstatě vyjadřují nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a předestírají vlastní verzi události, která je pro ně příznivější. Obvinění tedy fakticky neuvádí žádné konkrétní hmotněprávní argumenty vztahující se ke skutkovému základu zjištěnému soudy nižších stupňů, pouze soudům vytýkají především vadné řízení spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů a následně vadná skutková zjištění. Jak již bylo naznačeno, touto argumentací obvinění zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný.

58. Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné se k některým argumentům obviněných vyjádřit.

Obviněný M. B.

59. Obviněný B. dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v porušení práva na spravedlivý proces. Porušení tohoto práva spatřuje v neoznačení své osoby státním zástupcem při podání obžaloby za spolupracujícího obviněného podle § 178a tr. ř., čím podle dovolatele státní zástupce porušil svou povinnost jej takto označit (srov. II. ÚS 3525/16) a současně v chybném poučení předsedkyně senátu JUDr. Liškové při prvním hlavním líčení konaném dne 19. 7. 2016, což mělo za následek porušení jeho práva na vhodné a srozumitelné poučení o právech umožňujících plné uplatnění obhajoby (§ 2 odst. 13 tr.

ř.). Zde pro jistou přesnost a srozumitelnost rozhodnutí v této věci Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že rovněž obviněný S. spatřuje v postupu orgánů činných v trestním řízení, jež ho neoznačily za spolupracujícího obviněného, porušení práva na spravedlivý proces, takže část úvah dovolacího soudu týkajících se dovolací argumentace obviněného B. ve vztahu k otázce spolupracujícího obviněného bude použitelná i ve vztahu k obviněnému S.

60. Obecně je třeba konstatovat, že institut spolupracujícího obviněného podle § 178a tr. ř. je institutem trestního práva procesního. Mohlo by se jevit, že z pohledu tohoto závěru není uplatněná dovolací argumentace podřaditelná pod zvolený dovolací důvod a že by bylo možno uzavřít, že tato dovolací argumentace stojí zcela mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu a že nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání. Protože ovšem obvinění, tedy i obviněný S., tuto námitku uplatnili s argumentací, že postupem orgánů činných v trestním řízení z pohledu řešení otázky, zda měli být označeni za spolupracující obviněné podle § 178a tr.

ř., došlo k porušení práva na spravedlivý proces, jenž je zakotveno např. v čl. 36 odst. 1 Úmluvy a čl. 6 Úmluvy, když také nelze pominout, že institut spolupracujícího obviněného má významné hmotněprávní důsledky, jak bude rozvedeno dále, považoval Nejvyšší soud za nutné na tuto námitku reagovat. Zde je třeba objasnit, že podstatou dovolací argumentace obou obviněných je námitka, že orgány činné v trestní řízení a to zejména v přípravného řízení, v nich fakticky vyvolali záměrně dojem, že budou bráni jako spolupracující obvinění podle § 178a tr.

ř. a že na základě vyvolání tohoto dojmu od nich získaly doznání k trestné činnosti a poté jim status spolupracujícího obviněného nepřiznaly, čímž porušily princip nemo se ipsum accusare. Jak již bylo naznačeno, vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace považoval Nejvyšší soud za nutné na předmětnou dovolací argumentaci reagovat, neboť podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu by případné procesní pochybení mohlo za jistých okolností naplňovat zvolený dovolací důvod.

Bylo by tomu tehdy, pokud by procesní pochybení bylo takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný a proto by takové procesní pochybení mohlo zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.

2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010) nebo kdyby v řízení bylo porušeno právo na spravedlivé řízení jako celek. O takovou situaci se ovšem v dané věci nejednalo.

61. Institut spolupracujícího obviněného je v trestním řádu upraven v ustanovení § 178a tr. ř. Podle § 178a odst. 1 tr. ř. může státní zástupce v obžalobě označit obviněného za spolupracujícího, jestliže obviněný a) oznámí státnímu zástupci skutečnosti, jež jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny a zaváže se podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech; b) dozná se k činu, pro který je stíhán, přičemž nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho doznání bylo učiněno svobodně, vážně a určitě; a c) prohlásí, že souhlasí s tím, aby byl označen jako spolupracující obviněný, a považuje-li státní zástupce takové označení za potřebné vzhledem k povaze trestného činu, k jehož objasnění se obviněný zavázal, a to i s přihlédnutím k trestnému činu uvedenému v doznání obviněného, k osobě obviněného a k okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal a jaké následky svým jednáním způsobil.

Všechny tyto podmínky musí být splněny kumulativně, aby státní zástupce mohl označit obviněného za spolupracujícího obviněného, přičemž dovolací soud akcentuje skutečnost, že státní zástupce takto obviněného může označit, nikoliv musí. Jinak vyjádřeno, aby obviněný mohl být označen za spolupracujícího obviněného ve smyslu § 178a tr. ř., musí být splněny všechny shora uvedené podmínky uvedené v § 178a odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř., (formální předpoklady), když ovšem nesplnění, byť jen jedné z nich má za následek, že nelze vůbec uvažovat o tom, aby obviněný byl označen za spolupracujícího obviněného.

Současně platí, že po splnění všech podmínek uvedených v § 178a odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. musí státní zástupce následně zvažovat splnění podmínek uvedených v § 178a odst. 1, věta poslední, tr. ř. (materiální podmínky), neboť až poté může rozhodnout, zda obviněnému status spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 tr. ř. přizná či nikoliv, když i po splnění všech podmínek uvedených v § 178a odst. 1 tr. ř. není na této označení právní nárok, jeho postup je fakultativní. Tento závěr vyplývá z dikce ustanovení § 178a odst. 1, věta první, tr.

ř., kde je výslovně uvedeno, že takto učinit státní zástupce může, nikoliv musí, když při rozhodování o přiznání statusu spolupracujícího obviněného musí vždy pečlivě zvažovat nejen podmínky formální, ale zejména hlediska uvedené v § 178a odst. 1, věta poslední, tr. ř. (materiální podmínky). Jestliže státní zástupce shledá splnění zákonných podmínek pro označení obviněného jako spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 tr. ř., musí takto obviněného vždy označit v obžalobě. Zde se ještě sluší poznamenat, že označení obviněného jako spolupracujícího obviněného v obžalobě podle § 178a odst. 1 tr.

ř. má významné důsledky, které mají přesah do hmotného práva. Jedná se zejména o skutečnost, že státní zástupce může za určitých okolností (viz § 178a odst. 2 tr.

ř.) v obžalobě přímo navrhnout, aby bylo upuštěno od potrestání takto označeného obviněného (viz § 46 odst. 2 tr. zákoníku) nebo upuštěno od potrestání s dohledem (viz § 46 odst. 1 tr. zákoníku), když se opětovně ze strany státního zástupce jedná o fakultativní postup, na který není právní nárok a skutečnost, že u spolupracujícího obviněného lze trest snížit za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku (v době rozhodování soudů podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku) pod dolní hranici zákonné trestní sazby.

62. Jak již bylo uvedeno, oba dovolatelé naznačují, že jim byl status spolupracujícího obviněného záměrně slibován orgány činnými v trestním řízení, ačkoliv orgány činné v trestní řízení neměly od prvopočátku v úmyslu jim tento status přiznat, přičemž tato nepravdivá informace ze strany orgánů činných v trestním řízení ovlivnila jejich výpovědi, a proto byl obsah jejich výpovědí v přípravném řízení takový, jaký byl. Z pohledu této argumentace je třeba vyzdvihnout některé skutečnosti. Především je třeba uvést, že pro posouzení věci není důležité a rozhodující, zda bylo obviněným policejním orgánem sděleno, že jim status spolupracujícího obviněného může být přiznán, popř. zda to policejní orgán navrhoval státnímu zástupci, takže v tomto směru nebylo nutno provádět nějaké dokazování a soudy nižších stupňů postupovaly správně, pokud neprováděly žádné dokazování ohledně tohoto tvrzení obviněných.

Při formulování tohoto závěru je třeba zdůraznit, že status spolupracujícího obviněného nemůže přiznat obviněným policejní orgán, přičemž jeho přiznání není vázáno na nějaký návrh (správně podnět) na tento postup ze strany policejního orgánu, když ovšem lze připustit, že v praxi velmi často bude ze strany policejního orgánu navrhováno státnímu zástupci zvážit tento postup, ovšem případné podání tohoto podnětu neznamená, že je tímto podnětem státní zástupce nějak vázán. Obecně z pohledu postupu policejního orgánu lze připustit, že poučení o možnosti získat status spolupracujícího obviněného, bude i součástí standardního poučení osoby podezřelé ze spáchání trestné činnosti nebo obviněného v případech kdy takový postup bude odůvodňovat trestný čin, pro který se řízení vede.

Rozhodující a důležitá je ovšem skutečnost, že status spolupracujícího obviněného může obviněnému přiznat jen státní zástupce, což je výrazem postavení státního zástupce v rámci přípravného řízení, který jako jediný oprávněný orgán může podat obžalobu či návrh na potrestání k soudu. Zde je také nezbytné zdůraznit, že tato skutečnost byla nepochybně oběma obviněným známa, stejně jako jejich obhájcům, když v přípravném řízení od okamžiku sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. měli obhájce, takže jim byla poskytnuta odpovídající právní pomoc a jejich právo na obhajobu bylo plně respektováno, o čemž nakonec svědčí skutečnost, že návrh na přiznání statusu spolupracujícího obviněného podali jejich obhájci státní zástupkyni, takže ze strany policejního orgánu nemohli být uvedeni v omyl, že návrh policejního orgánu na jejich označení za spolupracující obviněné automaticky znamená, že jim tento status bude přiznán.

63. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba konstatovat, že ze spisového materiálu není pochyb o tom, že výslech podle § 178a tr. ř. byl iniciován nikoliv orgány činnými v trestním řízení, ale samotnými obviněnými S. a B. prostřednictvím jejich obhájců (viz č. l. 2244-2245, č. l. 2242), byť tato skutečnost není podstatná. Na žádost obviněných reagovala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze JUDr. Ivana Komárková přípisy ze dne 28. 8. 2014 (viz č. l. 2246, 2247), které obsahovaly informaci, že státní zastupitelství bere žádost na vědomí, že bude zvážen tento postup a o dalších krocích v tomto směru pak budou obvinění informováni.

Již z této informace muselo být obviněným a jejich obhájcům zřejmé, že jejich žádost je zvažována, ale že jim státní zástupce netvrdí, že jim status spolupracujícího obviněného bude přiznán. Následně byl sepsán dne 1. 10. 2014 (viz č. l. 2252-2255) podle § 178a odst. 3 tr. ř. protokol o výslechu obviněného S., kdy výslech prováděla státní zástupkyně, a to za účasti advokátní koncipientky obhájkyně JUDr. Hrdé. Protokol o výslechu obviněného B. podle § 178a odst. 3 tr. ř. byl realizován státní zástupkyní dne 3.

10. 2014 (viz č. l. 2256-2257) za účasti obhájce JUDr. Petra Velínského. Zde je třeba uvést, že tento postup odpovídal plně dikci ustanovení § 178a odst. 3 tr. ř. a z toho, že státní zástupkyně tento výslech realizovala, nelze dovozovat nějaké uvedení v omyl obviněných v tom směru, že jim bude status spolupracujícího obviněného přiznán či je jim snad přiznáván. Z dikce ustanovení § 178a odst. 3 tr. ř. lze dovodit, že státní zástupce musí tento výslech realizovat a teprve poté může kvalifikovaně rozhodnout, zda status spolupracujícího obviněného bude přiznán či nikoliv, když ovšem svůj závěr ohledně této skutečnosti nemusí sdělit obviněnému a jeho obhájci ihned v rámci výslechu podle § 178a odst. 3 tr.

ř., může ho sdělit i později, ovšem nejpozději tak může učinit při rozhodnutí o podání obžaloby, když toto je mezní okamžik, kdy státní zástupce může obviněného za spolupracujícího obviněného v obžalobě označit. Lze konstatovat, že oba obvinění byli při předmětných výsleších před započetím samotného výslechu náležitě poučeni o svých právech podle § 178a odst. 1, odst. 2 tr. ř., o podstatě označení za spolupracujícího obviněného, o povinnosti setrvat na svém doznání a dodržet své závazky uvedené v § 178a tr.

ř., jakož i o tom, že pokud by v přípravném řízení či v řízení před soudem porušili své závazky, nebyli by považováni za spolupracujícího obviněného. Byli tedy poučeni o možnosti státního zástupce je označit za spolupracující obviněné v obžalobě, nikoliv o povinnosti státního zástupce je takto označit, a současně jim byly sděleny všechny zákonné předpoklady, jež musí obvinění naplnit, aby takto případně mohli být označeni. Lze tedy uzavřít, že uvedenými přípisy i výslechy podle § 178a odst. 3 tr.

ř. nebyl ze strany státní zástupkyně v obviněných nikterak vzbuzován dojem, že jejich označení za spolupracující obviněné je postaveno najisto.

Obecně je třeba zdůraznit, že samotné poučení o předpokladech, za kterých lze obviněného označit za spolupracujícího obviněného, nelze interpretovat tak, že by tímto dávala státní zástupkyně najevo, že obvinění budou označení za spolupracujícího obviněného, neboť jak již bylo naznačeno, jedná se o standardní postup, který musí předcházet vlastnímu rozhodnutí státního zástupce o tom, zda k takovému označení obviněného přistoupí, když po tomto poučení a zejména patřičnému objasnění institutu spolupracujícího obviněného, teprve poté může obviněný, který usiluje o postavení spolupracujícího obviněného podle § 178a tr. ř. splnit předpoklady uvedené v § 178a odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a následně může státní zástupce teprve náležitě posoudit, zda obviněnému přiznat status spolupracujícího obviněného podle § 178a tr. ř. či nikoliv.

64. Na tomto místě je vhodné uvést, že mimo podmínek uvedených v § 178a odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (označení rozhodných skutečností, doznání obviněného) je dalším předpokladem pro udělení zmiňovaného statusu prohlášení obviněného o souhlasu s označením za spolupracujícího obviněného [§ 178a odst. 1 písm. c) tr. ř.], které musí být učiněno poté, co je proveden výslech státním zástupcem podle § 178a odst. 3 tr. ř. a obviněný je státním zástupcem poučen o statutu spolupracujícího obviněného, zejména o všech povinnostech spolupracujícího obviněného v rámci řízení.

Obviněný musí učinit prohlášení o tom, že souhlasí s tím, aby byl označen jako spolupracující obviněný. Forma prohlášení může být písemná nebo může být zahrnuta do protokolu o výslechu obviněného podle § 178a odst. 3, případně dalšího protokolu o výslechu obviněného. V praxi bude namístě spíše i tuto (stejně jako ostatní) náležitost označení obviněného za spolupracujícího začlenit do protokolu o výslechu podle § 178a odst. 3 tr. ř. (In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář 7.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2321). Zde je třeba uvést, že ze zmiňovaných protokolů o výsleších obviněných podle § 178a odst. 3 tr. ř. však není patrné, a toto není zjevné ani z listinných materiálů založených ve spise, že by jeden či druhý obviněný učinil vůči státní zástupkyni po svém poučení podle § 178a odst. 3 tr. ř. prohlášení o souhlasu s označením za spolupracujícího obviněného. Již z tohoto je zřejmé, že obvinění tuto samostatnou podmínku pro přiznání institutu spolupracujícího obviněného nesplnili.

Současně je na místě zdůraznit, že oba obvinění byli o nutnosti učinit toto řádné prohlášení poučeni, když, jak již bylo uvedeno, měli v trestním řízení obhájce, kteří si této podmínky nepochybně byli vědomi.

65. Ze samotného spisového materiálu je patrno, že v rámci výslechu podle § 178a odst. 3 tr. ř. oba obvinění po náležitém poučení sdělili k věci určité skutečnosti, přičemž k tomu, zda se jednalo o skutečnosti způsobilé významně přispět k objasnění zločinu se vyjádří Nejvyšší soud dále, byť je třeba zdůraznit, že posouzení této podmínky primárně náleží vždy státnímu zástupci. Zde je ovšem třeba uvést, že obviněný B. označil toliko určité skutečnosti vztahující se ke splnění podmínky podle § 178a odst. 1 písm. a) tr.

ř., když lze mít za to, že již samotné jeho označení těchto skutečností bylo jistým způsobem vágní, neboť obviněný uvedl skutečnosti, které v té době byly již orgánům činným v trestním řízení známy z jejich předchozího šetření podle § 158 tr. ř., tedy neuvedl žádné nové relevantní skutečnosti o fungování této organizované skupiny včetně řádného objasnění svého zapojení do činnosti této skupiny a jeho vědomostí o tomto zapojení do činnosti této organizované skupiny. Již z tohoto pohledu bylo nepochybné, že ze strany obviněného B.

nebyla řádně splněna podmínka uvedená v § 178a odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně je třeba uvést, že v době sepisování protokolu podle § 178a odst. 3 tr. ř. nebyla u obviněného B. splněna podmínka jeho doznání podle § 178a odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy, že se doznal k trestnému činu, pro který byl stíhán, neboť pokud se v ustanovení § 178a odst. 1 písm. b) tr. ř. hovoří o doznání, tak se tímto rozumí výslech obviněného po sdělení obvinění (§ 160 odst. 1 tr. ř.), nestačí tedy výslech v postavení podezřelého.

Vzhledem k tomuto závěru je možno uvést, že v době sepisování protokolu podle § 178a odst. 3 tr. ř. s obviněným B. nepřicházelo ze strany státního zástupce v úvahu, aby vůbec v tomto okamžiku mohl učinit nějaké kladné rozhodnutí ohledně statusu spolupracujícího obviněného ohledně tohoto obviněného. Navíc je třeba odkázat na předchozí úvahy ohledně splnění předpokladů pro přiznání statusu spolupracujícího obviněného ze strany tohoto obviněného. Stejné závěry platí ve vztahu k obviněnému S. v rámci výslechu podle § 178a odst. 3 tr.

ř. Pokud obviněný B. poukazuje na své podání vysvětlení, ve kterém jak tvrdí, se k trestné činnosti doznal, tak je třeba uvést, že se nejednalo o doznání ve smyslu § 178a odst. 1 písm. b) tr. ř. Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že případné doznání obviněného před sdělením obvinění je v dalším řízení jako důkaz procesně nepoužitelné, což bylo obhajobě rovněž známo, a i z pohledu tohoto závěru je rovněž nepřípadná námitka obviněného, že se pod vlivem slibu přiznání statusu spolupracujícího obviněného doznal na úřední záznam ve fázi před zahájením trestního stíhání.

66. Na tomto místě se sluší v návaznosti na výše uvedené shrnout běžný postup při posuzování otázky, zda obviněnému udělit status spolupracujícího obviněného či nikoliv, jakožto i možný výstup z tohoto procesu. Především je třeba uvést, že pouze státní zástupce může provést výslech obviněného podle § 178a odst. 3 tr. ř. k obsahu jeho oznámení a k jeho doznání, když také jen státní zástupce může právně účinně poučit před výslechem obviněného o jeho právech, o podstatě označení za spolupracujícího obviněného, o povinnosti setrvat na svém doznání a dodržet své závazky uvedené v odstavci 1 a také o tom, že jakmile obviněný v přípravném řízení nebo v řízení před soudem poruší své závazky, nebude nadále považován za spolupracujícího obviněného.

Státní zástupce při postupu podle § 178a odst. 3 tr. ř. tedy nejprve musí provést srozumitelné shora naznačené poučení obviněného a následně jej státní zástupce vyslechne jednak ke skutečnostem, které by mohly přispět k objasnění zločinu [viz § 178a odst. 1 písm. a) tr. ř.] a jednak k jeho doznání k činu, pro který je stíhán, když teprve poté, co provede tyto úkony a obviněný učiní prohlášení podle § 178a odst. 1 písm. c) tr. ř., může zvažovat přiznání statusu spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 tr.

ř. V praxi bude naznačený postup realizován pravidla dvojím způsobem. V prvém případě státní zástupce v rámci postupu podle § 178a odst. 3 tr. ř. nejprve vyslechne obviněného ke skutečnostem podle § 178a odst. 1 písm. a) tr. ř. a poté ho vyslechne k jeho doznání, pokud v té době již obviněný byl vyslechnut v procesním postavení obviněného, zejména k okolnostem tohoto doznání [§ 178a odst. 1 písm. b) tr. ř.] nebo ho sám vyslechne po řádném poučení jako obviněného (viz požadavek doznání obviněného) a to podle § 91 a násl. tr.

ř., když tento postup bude přicházet v úvahu zejména tehdy, pokud státní zástupce sezná, že sdělené skutečnosti jsou skutečně způsobilé významně přispět k objasnění zločinu specifikovaném v § 178a odst. 1 písm. a) tr. ř., a z pohledu i dalších skutečností (např. osoba obviněného, okolnosti případu, jeho účasti na páchání trestné činnosti, následkům jednání obviněného) bude zvažovat přiznání statusu spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 tr. ř. V praxi může jisté úskalí tohoto postupu spočívat v tom, že pokud by to té doby nebyl obviněný vyslechnut v procesním postavení obviněného a tento výslech by provedl sám dozorový státní zástupce, musel by být obviněný v rámci přípravného řízení znovu vyslechnut podle § 91 a násl. tr.

ř. tak, aby se tohoto výslechu mohli účastnit obhájci dalších obviněných a požádají o účast při úkonech v přípravném řízení (§ 165 odst. 2, 3 tr. ř.). V druhém případě bude zpravidla postupováno tak, že státní zástupce provede výslech obviněného podle § 178a odst. 3 tr. ř., obviněného řádně poučí, přičemž obviněný splní předpoklady uvedené v § 178a odst. 1 písm. a) tr.

ř., ovšem v daném okamžiku nebude splněna podmínka doznání obviněného, ale již v tomto okamžiku státní zástupce na podkladě již zjištěných skutečností sezná, že v dané věci přichází v úvahu přiznání tohoto statusu podle § 178a odst. 1 tr. ř., a výslech ukončí. Následně se účastní výslechu obviněného, který bude provádět policejní orgán, když tohoto výslechu se budou moci zúčastnit i obhájci dalších spoluobviněných (zásada kontradiktornosti řízení), přičemž tento výslech provede sám či vlastní výslech obviněného provede policejní orgán, když státní zástupce na počátku tohoto výslechu opětovně poučí obviněného podle § 178a odst. 3 tr.

ř., čímž bude mimo jiné dána skutečnost, že v dané věci je uvažováno o statutu spolupracujícího obviněného, na vědomí i obhájcům ostatních obviněných, a následně bude obviněný vyslechnut jako obviněný, kdy po tomto výslechu následně státní zástupce rozhodne o tom, zda se přiznává obviněnému status spolupracujícího obviněného či nikoliv za předpokladu, že ve věci byla ze strany obviněného splněna podmínka uvedená v § 178a odst. 1 písm. c) tr. ř. Toto rozhodnutí může učinit státní zástupce přímo v rámci tohoto výslechu či i poté a obviněnému toto písemně sdělí, popř. sdělení učiní tím, že obviněného jako spolupracujícího obviněného označí v obžalobě.

Lze připustit, že budou připadat v úvahu i různé další varianty tohoto postupu, když rozhodující je, že před vlastním rozhodnutím státního zástupce o přiznání či nepřiznání statusu spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 tr. ř. musí být splněny všechny formální předpoklady pro tento postup [§ 178odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř.], když teprve poté může státní zástupce rozhodnout.

67. V posuzovaném případě však ze strany státní zástupkyně bylo sice na základě podnětu obviněných přistoupeno k tomu, že obvinění byli poučeni podle § 178a odst. 3 tr. ř., a následně byli vyslechnuti obsahu svého oznámení podle § 178a odst. 1 písm. a) tr. ř., ovšem obvinění v rámci tohoto výslechu neučinili prohlášení obviněného o souhlasu s označením za spolupracujícího obviněného [§ 178a odst. 1 písm. c) tr. ř.], ale co je rozhodující, nebyli vyslechnuti ke svému doznání, neboť v té době prokazatelně jejich doznání neexistovalo, když nebyli vyslechnuti v procesním postavení obviněných. V daném okamžiku muselo být přinejmenším obhájcům obviněných zřejmé, že obviněným požadovaný status není ze strany státní zástupkyně slibován, což nakonec ani obvinění netvrdí, nýbrž že se jednalo ze strany státní zástupkyně jen o jejich poučení o podmínkách přiznání statusu spolupracujícího obviněného, aby tito mohli sami zvážit další postup ve věci, když se strany státní zástupkyně poté bylo přistoupeno jen k tomu, že obvinění byli vyzvání k označení rozhodných skutečností [§ 178a odst. 1 písm. a) tr. ř.], což je logické, neboť bez toho by ani státní zástupkyně nemohla zvažovat přiznání statusu spolupracujícího obviněného. Takže již z tohoto postupu státní zástupkyně muselo být obviněným a jejich obhájcům zřejmé, že státní zástupkyně jim status spolupracujících obviněných nepřiznala a z logiky věci ani v tomto okamžiku nemohla.

68. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že po provedení výslechu státní zástupkyní podle § 178a odst. 3 tr. ř., byl následně proveden policejním orgánem výslech obviněných v procesním postavení obviněných (obviněného B. dne 13. 11. 2014 a dne 27. 3. 2015, obviněný S. dne 12. 11. 2014). Zde je ovšem třeba zdůraznit, že v rámci těchto výslechů nebylo uvedeno, že je ze strany státního zástupce zvažováno přiznání statusu spolupracujícího obviněného u těchto obviněných, takže obvinění ani při konání tohoto výslechu nebyli uvedeni v omyl, že by se snad v tomto okamžiku jednalo o výslech obviněného, který by měl následně sloužit státní zástupkyni k zvážení dalšího postupu z pohledu ustanovení § 178a odst. 1 tr. ř. Obecně lze připustit, že teoreticky po těchto výsleších by nic nebránilo tomu, aby státní zástupkyně provedla opětovně výslech podle § 178a odst. 3 tr. ř., aby mohli být obvinění vyslechnuti ke svému doznání k činu, pro který byli stíhání, čímž by byla splněna podmínka, že obvinění byli státní zástupkyní vyslechnuti ke svému doznání [§ 178a odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Pokud ovšem k tomuto státní zástupkyně nepřistoupila, nepochybně dala obviněným a jejich obhájcům najevo, že o přiznání statusu spolupracujícího obviněného u obviněných po jejich výslechu v procesním postavení obviněných neuvažuje, což muselo být zejména obhájcům obviněných jako osobám práva znalých, zřejmé.

69. Nad rámec tohoto závěru je nezbytné uvést, že pokud se hovoří v § 178a odst. 1 písm. b) tr. ř., že se obviněný doznal k činu, pro který je stíhán, tak se tímto rozumí, že obviněný se dozná nejen k naplnění objektivní stránky daného trestného činu, ale i subjektivní stránky daného trestného činu. O splnění této podmínky ovšem u obviněného S. v rámci jeho výslechu v přípravném řízení nelze hovořit, když obviněný popíral naplnění subjektivní stránky, když výslovně uvedl, že netušil, že dělá něco nelegálního, že na to přišel, až věc začala vyšetřovat Policie ČR.

Takže i z tohoto pohledu muselo být obhájkyni obviněného zřejmé, že obviněný nesplňuje podmínky pro přiznání statusu spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 tr. ř. a to z hlediska formálních předpokladů pro použití tohoto institutu. Obdobná je situace v případě obviněného B., který při svém výslechu obviněného nedodržel předpoklad podat pravdivou a úplnou výpověď o skutečnostech týkajících se předmětné trestné činnosti, když při druhém výslechu v rámci přípravného řízení odmítl vypovídat na otázky obhájců vztahující se k danému skutku.

Obecně z pohledů těchto závěrů považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že po celou dobu přípravného řízení byli oba obvinění zastoupeni obhájci, tedy osobami, které měly hájit jejich práva a které jim nepochybně měly a mohly objasnit institut spolupracujícího obviněného z hlediska jeho předpokladů nad rámec poučení provedeného státní zástupkyní a to i z toho pohledu, jaké požadavky jsou na jejich doznání v přípravném řízení kladeny, např. z pohledu objasnění subjektivní stránky či skutečností týkajících se skutku, pro který bylo vedeno trestní řízení.

O tom, že nakonec bylo oběma obviněným zřejmé, že status spolupracujícího obviněného jim nebude přiznán, svědčí i jejich faktický postup ve věci, když po výslechu podle § 178a odst. 3 tr. ř. již nečinili v tomto směru žádné adekvátní kroky, jako např. dotaz na státní zástupkyni ohledně přiznání tohoto statutu, ačkoliv v době tohoto výslechu nebyli vyslechnuti jako obvinění a neučinili prohlášení podle § 178a odst. 1 písm. c) tr. ř. a to ani při seznámení s výsledky vyšetřování.

70. Zde je také třeba uvést, že nakonec z přípisu státní zástupkyně JUDr. Ivany Komárkové obhájkyni JUDr. Lucii Hrdé ze dne 21. 10. 2016 (č. l. 2204-2205), byť lze připustit, že tento jí byl zaslán až po podání obžaloby, je patrný důvod, proč státní zástupkyně nepřistoupila u dovolatelů k aplikaci institutu spolupracujících obviněných. Oba dovolatelé totiž podle jejího vyjádření nesplnili podmínku § 178a odst. 1 písm. a) tr. ř., když ve své výpovědi učiněné ve smyslu § 178a tr. ř. neuvedli žádné skutečnosti, které by byly způsobilé významně přispět k objasnění zločinu, jak je požadováno v tomto ustanovení.

Jinak vyjádřeno, podle státní zástupkyně oba obvinění ve svých výpovědích neuvedli žádné nové skutečnosti, neboť svojí výpovědí před státní zástupkyní potvrdili jenom to, co již policejní orgán dříve zjistil a konstatoval v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 7. 2014. Orgány činné v trestním řízení tak výslechem provedeným podle § 178a odst. 3 tr. ř. nezískali žádné nové skutečnosti způsobilé významně přispět k objasnění zločinu. Nakonec lze mít za to, že i z dalšího postupu státní zástupkyně po provedení výslechu podle § 178a odst. 3 tr.

ř., muselo být obhájcům obviněných zřejmé, že v dané věci státní zástupkyně nezvažuje přiznání statusu spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 tr. ř., a že jim tento status nebude přiznán.

71. Lze připustit, že komentář k trestnímu řádu uvádí, že státní zástupce je povinen informovat obviněného o tom, že se o označení obviněného za spolupracujícího po zvážení všech rozhodných okolností neuvažuje. Je ovšem třeba mít za to, že takový postup ze strany státního zástupce je nutný jen tehdy, jestliže státní zástupce přistoupí k výslechu obviněného podle § 178a odst. 3 tr. ř. a ze strany obviněného jsou v době tohoto výslechu splněny všechny formální předpoklady pro přiznání statusu spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 písm. a), b), c) tr.

ř. Tak tomu v dané věci nebylo, jak již bylo naznačeno v předchozích odstavcích. Navíc je třeba zdůraznit, že zda státní zástupce označí obviněného za spolupracujícího obviněného je věcí jeho uvážení, když meze jeho uvážení jsou dány nejen splněním formálních předpokladů, ale zejména materiálních předpokladů. I pokud by tedy byly splněny formální předpoklady (tak tomu v dané věci nebylo) pro přiznání statusu spolupracujícího obviněného a státní zástupce by obviněného nevyrozuměl o tom, že mu uvedený status nepřiznává, tak by takové pochybení nebylo zpravidla takové intenzity, že by mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces.

Je tomu tak proto, že o tom, jaký je záměr státního zástupce, se obviněný, který projeví zájem být označen za spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 tr. ř., dozví nejpozději při podání obžaloby, neboť pokud státní zástupce sezná, že v dané věci je na místě označit obviněného jako spolupracujícího (§ 178a odst. 1 nebo 2 tr. ř.) je povinen to uvést v té částí obžaloby, v níž uvádí osobní údaje obviněného, v samostatně odděleném odstavci a s odkazem na §

178a odst. 1 nebo 2, a to v závislosti na variantě, o kterou se jedná (srov. čl. 48 odst. 3 pokynu obecné povahy NSZ č. 8/2009) (In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2317). Pokud by v případě dovolatelů státní zástupkyně dospěla k závěru, že jim danou pozici přizná, pak by je takto označila v podané obžalobě, což však neučinila. Zde je na místě zdůraznit, že státní zástupce musí jako spolupracujícího obviněného s účinky, které se k tomu pojí, nejpozději označit obviněného v podané obžalobě, po podání obžaloby to již nemůže učinit s výjimkou postupu podle § 182 tr.

ř. Z výše uvedeného muselo být tedy obviněným nejpozději při podání obžaloby zřejmé, že státní zástupkyně u nich naznala nesplnění podmínek pro přiznání statusu spolupracujících obviněných. Závěrem považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že by výjimečně bylo možno připustit porušení práva na spravedlivý proces za situace, pokud by z průběhu přípravného řízení bylo skutečně zřejmé, že státní zástupce záměrně nepravdivě utvrzoval obviněného v tom, že mu status spolupracujícího obviněného přizná, ačkoliv by to neměl nikdy v úmyslu a činil tak s úmyslem získat od obviněného doznání.

V takovém případě by bylo na místě zvažovat relevanci doznání učiněného pod záměrně nepravdivým přesvědčováním o přiznání statusu spolupracujícího obviněného.

72. Pokud jde o dovolatelem namítané chybné poučení předsedkyní senátu JUDr. Liškovou při prvním hlavním líčení konaném dne 19. 7. 2016, pak lze v tomto směru připustit jistou zmatečnost v postupu soudu prvního stupně. Rovněž se ovšem sluší dodat, že byť dovolatel B. mluví o chybném poučení JUDr. Liškovou ve vztahu ke své osobě, tak ze zvukového záznamu z hlavního líčení, jakožto i z protokolu o hlavním líčení je patrná debata mezi předsedkyní senátu a obhájkyní obviněného S. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že u tohoto hlavního líčení nedošlo k žádnému dokazování, fakticky se totiž hlavní líčení nekonalo, když bylo odročeno, přičemž mezi odročením a dalším hlavním líčením státní zástupkyně soudu sdělila, že obviněným nebylo přiznáno postavení spolupracujících obviněných.

Následně u dalšího hlavního líčení předsedkyně senátu před zahájením dokazování oba obviněné poučila o tom, že státní zástupkyně jim podanou obžalobou nepřiznala status spolupracujících obviněných podle § 178a odst. 1 tr. ř., a že je (předsedkyně senátu) tedy nesprávně v předchozím hlavním líčení poučila. Tímto okamžikem byli nepochybně oba obvinění srozumitelně poučeni o tom, že v daném stadiu řízení nemají postavení spolupracujícího obviněného ve smyslu § 178a odst. 1 tr. ř., a tomu mohli přizpůsobit svůj další postup z hlediska své obhajoby.

Je třeba uvést, že právu na vhodné a srozumitelné poučení podle § 2 odst. 13 tr. ř. neodpovídá povinnost soudu podrobně poučovat obviněného o jeho momentální procesní situaci z pohledu ustanovení § 2 odst. 13 tr. ř., ale zejména o vhodné taktice obhajoby, když k zajištění řádné obhajoby měli dovolatelé obhájce. Postačí, pokud je toto poučení srozumitelné, což v dané věci bylo naplněno, když obviněným přes jistě nepřesnosti (viz hl. líčení dne 19. 7. 2016), bylo před zahájením dokazování sděleno, že nemají status spolupracujících obviněných.

Pokud obviněný B. namítá, že v důsledku původně nesprávného poučení ze strany předsedkyně senátu následně zazmatkoval a u hlavního líčení, kde byl seznámen s tím, že nemá status spolupracujícího obviněného, popřel svoji pravdivou výpověď z přípravného řízení, takže v rámci dovolání tvrdí, že pravdivá je jeho výpověď z přípravného řízení, tak je třeba uvést, že obviněný měl u hlavního líčení obhájce, takže jeho právo na obhajobu bylo zajištěno, když za dané situace mohla obhajoba požádat o poradu a následně mohla zvážit svůj další procesní postup (např. zvážením práva nevypovídat).

Proto lze uzavřít, že nedošlo k porušení práva na vhodné a srozumitelné poučení tohoto obviněného a u obviněného nedošlo postupem soudu k porušení jeho práva na spravedlivý proces z pohledu namítaného čl. 40 Listiny.

73. Nad rámec tohoto závěru lze ještě uvést, že v posuzované věci následně však došlo z důvodu dlouhodobé nepřítomnosti JUDr. Liškové ke změně přidělené věci (dlouhodobá pracovní neschopnost), přičemž podle rozvrhu práce byla věc přidělena předsedkyni senátu JUDr. Silvii Slepičkové. Poté na základě požadavků obhájkyně obviněného S. a obhájce obviněného J. bylo hlavní líčení provedeno znovu (č. l. 2399 a násl.) Při tomto hlavním líčení již nebylo pochyb o postavení, jak obviněného B., tak obviněného S., resp. bylo postaveno najisto, že státní zástupkyně obviněné jako spolupracující neoznačila a řízení s nimi není vedeno jako se spolupracujícími obviněnými. Takže z pohledu tvrzení obviněného B., které uplatnil v rámci podaného dovolání o tzv. zazmatkování z důvodu změny jeho postavení u prvního hlavního líčení, ve kterém vypovídal, tomuto nic nebránilo v tom, aby se vrátil ke své původní, jak nyní tvrdí, pravdivé výpovědi z přípravného řízení, když nyní v rámci podaného dovolání tvrdí, že pravdivá je jeho výpověď z přípravného řízení a že jeho výpověď u hlavního líčení byla nepravdivá a vyvolána postupem předsedkyně senátu JUDr. Liškové. Proto v tomto směru nelze námitkám obviněného ohledně porušení práva na spravedlivý proces přisvědčit.

74. Na závěr je nutno uvést, že zmiňovaná judikatura Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3525/16 není na posuzovaný případ přiléhavá, neboť citovaný nález Ústavního soudu se zabýval situací, kdy obviněný byl v obžalobě označen za spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 tr. ř., přičemž v nyní posuzované věci tak dovolatel označen nebyl. Jinak vyjádřeno, v citované věci byla řešena situace, kdy státní zástupce obviněného jako spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 tr. ř. v podané obžalobě označil a soud mu tento status nepřiznal, přičemž tuto skutečnost se dověděl obviněný až z meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy soud ho o této skutečnosti v průběhu řízení nepoučil. O tento případ se v dané věci nejednalo, když přes jistou zmatečnost v postupu soudu prvního stupně není pochyb o tom, že oba obvinění věděli před zahájením dokazování, jaké je jejich procesní postavení z hlediska toho, zda jim byl či nebyl přiznán status spolupracujícího obviněného.

75. Obviněný B. dále namítal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když poukazuje na chybné uložení peněžitého trestu spoluobviněnému N. a zvýhodnění spoluobviněného S. při uložení trestu odnětí svobody, přičemž ve zvýhodnění těchto spoluobviněných za situace, kdy soudem druhého stupně nedošlo ke stejnému zvýhodnění jeho osoby v rámci uložených trestů, spatřuje porušení principu rovnosti účastníků řízení, a tedy i spravedlivého procesu. Stran námitek vztahujících se k uloženému trestu, jimiž se dovolatel B.

domáhá naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba uvést následující. Předně je třeba se ztotožnit s vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství, že podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Výroky o trestech uložené spoluobviněným N. a S. se dovolatele nedotýkají. Proto nemohou námitky obviněného naplňovat zvolený dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného se sluší obecně poznamenat, že princip rovnosti účastníků podle čl.

37 odst. 1 Listiny automaticky neznamená, že v případě vícero obviněných musí být všem obviněným uložen shodný druh trestu a ve shodné délce. Naopak není neobvyklé, že spoluobviněným jsou uloženy různé tresty a v rozdílné délce, neboť soud musí při ukládání trestu zohlednit řadu individuálních okolností, např. jejich motiv a podíl na spáchané trestné činnosti a význam jejich zapojení, jejich předchozí trestní minulost, jak napomohli k objasnění trestné činnosti, jakožto i jejich následný postoj ke spáchanému trestnému činu, nebo majetkové poměry při ukládání peněžitého trestu.

76. V tomto směru se nad rámec shora uvedených úvah sluší dodat, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. O takovou situaci se v případě obviněného B. nejedná, když obviněnému byl nepochybně uložen trest v rámci zákonné trestní sazby. Z pohledu námitek obviněného je třeba uvést, že porušení rovnosti účastníků řízení čl. 37 odst. 3 Listiny nelze dovozovat z toho, že obviněným musí být uloženy stejné tresty, jak již bylo naznačeno, a že pokud snad došlo při ukládání trestu k určitému pochybení spočívající v nesprávně uloženém trestu některému z obviněných a toto pochybení nelze napravit vzhledem k zákazu reformacio in peius, musí soud zbývajícím obviněným uložit stejné tresty, aby byla zachována rovnost účastníku řízení. Zásada rovnosti účastníku řízení spočívá v tom, že každá strana řízení musí mít přiměřenou možnost hájit svou věc, respektive argumentovat a vznášet důkazní návrhy ve prospěch své věci, za podmínek, které ji nestaví do zjevně nevýhodnější situace v porovnání s protistranou. Musí proto mít možnost přístupu k informacím obsaženým ve spise, stejně jako k informacím dodávaným protistranou, neboť ty všechny ovlivňují úsudek soudu, což platí jak v řízení trestním, tak civilním, ale i v soudním řízení správním. Jde o zachování férovosti procesu jako celku, což v dané věci nepochybně bylo zachováno.

Obviněný P. H.

77. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž, jak již bylo naznačeno, primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění, neboť rozporuje, že se jednání dopustil po předchozí vzájemné dohodě se samostatně stíhaným V.

J., při domovní prohlídce v jeho domě nebyl v garáži vůz zn. Mercedes-benz CL, výpověď spoluobviněného B. vylučuje jeho účast na trestné činnosti; svědek J. ve veřejném zasedání vyloučil jeho účast na celé trestní věci, a současně označil osobu J. Z., jako člověka, se kterým od počátku vše řešil; analyzuje výpověď spoluobviněného B. a vyhodnocuje, že jej jako osobu „XY“ neoznačil; z výpovědí dalších spoluobviněných a svědků nevyplývá, že by se trestné činnosti dopustil; odposlechy neprokazují jeho vinu; z obviněných osob zná jen J., a to v souvislosti s jinou věcí.

Na základě uvedeného následně vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, jakožto i závěr o porušení principu hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Současně poukazuje na zásadu in dubio pro reo a presumpci neviny. Zvolenou argumentací tedy obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, když jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů a jsou tedy mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu, ale i jiného dovolacího důvodu.

Dovolacím důvodem nejsou totiž námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí s výjimkou případu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani namítané porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny nejsou způsobilé založit přezkumnou pravomoc dovolacího soudu, když tato nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, neboť se jedná o pravidla procesního charakteru, týkající se skutkových otázek.

78. Obviněný poté, co provedl rozbor jednotlivých důkazů, tvrdí, že v dané věci je dána existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I.

ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).

Zároveň je třeba zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1.

2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).