Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 11/06
Ústavní soud rozhodl dne 2. května 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Robertem Lososem, advokátem, AK se sídlem nám. Republiky 3, 301 16 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. září 2005, sp. zn. 11 Tdo 1126/2005, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 5 To 593/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. září 2004, sp. zn. 4 T 130/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, podanou ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů označená v záhlaví tohoto usnesení s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a dále právo garantované čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 130/2004, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. září 2004, sp. zn. 4 T 130/2004, soudu I. stupně, byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dále mu byla uložena podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit Oborové zdravotní pojišťovně Praha 4 škodu ve výši 6 411,- Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatel a státní zástupce odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 5 To 593/2004, obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, opřené o dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") usnesením ze dne 29.
září 2005, sp. zn. 11 Tdo 1126/2005, odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel brojí především proti usnesení Nejvyššího soudu. Namítá, že dovolací soud postupoval v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybnosti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., pokud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl tu část dovolání, v níž namítal, že rozhodnutí soudů nalézacího i odvolacího bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
Dále stěžovatel - byť připouští, že Nejvyšší soud se "poměrně obšírně" zabýval jeho námitkami směřujícími k právnímu posouzení skutků popsaných ve výroku o vině - namítá, že se nedopustil trestného činu podle § 222 odst. 1 tr. zák., nýbrž pouze trestného činu podle § 221 odst. 1, 2 tr. zák., a že v jeho případě nebyla naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. Rozhodnutím soudů prvých dvou stupňů vytýká toliko porušení ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. spočívajícím dle jeho náhledu především v tom, že ve skutkové větě výroku o vině není citováno předcházející odsouzení zakládající formální podmínku zvlášť nebezpečné recidivy.
K výzvě Ústavního soudu se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil jako účastník řízení Obvodní soud pro Prahu 10, který odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ,
III. ÚS 166/95 ), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Následně se proto Ústavní soud zaměřil především na otázku, zda interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona Nejvyšším soudem v napadeném rozhodnutí splňovala požadavky ústavnosti.
Dle již vysloveného názoru Ústavního soudu (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 412/2002 ) odmítl-li Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání a rozhodnutí o něm. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí, které spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť tím by se stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl.
83 a čl. 90 Ústavy České republiky nepřísluší. Může zkoumat toliko to, zda dovolací soud svým postupem neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby o jeho návrhu bylo zákonem stanoveným postupem rozhodnuto. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v daném případě postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení, věnoval předmětné věci náležitou pozornost a řádně odůvodnil své závěry o postupu podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř. ve spojení s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k části dovolání stěžovatele týkající se skutkového stavu věci, přičemž nevybočil ani z rámce ústavně konformní interpretace uvedených ustanovení jednoduchého práva. Pochybení v postupu Nejvyššího soudu nebylo zjištěno, ani pokud se týká druhé části dovolání, která byla odmítnuta podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., v níž stěžovatel brojil proti právní kvalifikaci jednání popsaného ve skutkových větách výroku o vině.
Právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny nelze chápat jako právo na takové rozhodnutí soudu, jaké si přeje stěžovatel. Z hlediska ústavněprávního má obviněný v trestním řízení - na rozdíl od řízení ve věcech občanskoprávních - právo na odvolání ve všech věcech a toto právo stěžovateli upřeno nebylo.
Stěžovatel tento řádný opravný prostředek uplatnil a odvolací soud se vyčerpávajícím způsobem se všemi jeho námitkami vypořádal. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že námitku týkající se nesouladu mezi větami skutkovými a větami právními ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku stěžovatel v odvolání neuplatnil, toto pochybení namítá až v ústavní stížnosti, tedy teprve poté, kdy na porušení ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. upozornil Nejvyšší soud. Ústavní soud považuje za nepochybné, což vyjadřuje i ve svých rozhodnutích, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce, a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku (viz např.usnesení sp.zn. II.
ÚS 651/02 ). Ústavní právo na přezkum pravomocných soudních rozhodnutí v trestní věci garantováno není. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, tj. právo na odvolání (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak Listina ani jiný (mezinárodněprávní) instrument neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v trestních věcech cestou dalšího (řádného či mimořádného) opravného prostředku. Má-li být mimořádný opravný prostředek, včetně dovolání, skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti podání dovolání i nutnost jeho projednání omezeny.
Ústavní soud proto zdůrazňuje, že zákonodárce mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů a současně stanovit i možný způsob rozhodnutí o dovolání. Bylo věcí zákonodárce, ve kterých případech podání tohoto opravného prostředku připustí a jaká omezení při rozhodování o něm nastaví. Je-li dle současného znění příslušných ustanovení trestního řádu dovolání přípustné proti všem pravomocným rozhodnutím soudu v trestních věcech, pokud soud rozhodoval ve věci samé ve druhém stupni, byl stěžovatel oprávněn tento mimořádný opravný prostředek podat, což učinil a dovolací soud o dovolání rozhodl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání stěžovatele je částečně opodstatněné, tj. shledal v části dovolání existenci uplatněného dovolacího důvodu, ale přesto dospěl k závěru, že není třeba zjištěnou vadu napadeného rozhodnutí napravit kasačním rozhodnutím dovolacího soudu ani vydáním nového rozhodnutí ve věci, a proto dovolání stěžovatele podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. Dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že splnění obou kumulativně stanovených podmínek pro postup dle citovaného ustanovení je zřejmé již ze samotného obsahu podaného dovolání a z obsahu napadeného rozhodnutí a splnění těchto podmínek (tj. projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu) v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr.
ř.
pečlivě odůvodnil, nelze v postupu dovolacího soudu shledat protiústavnost, neboť takovýto postup zákonodárce formulací předmětného ustanovení umožnil. Ve vztahu k rozsudku nalézacího soudu stěžovatel namítá neplný popis skutků, zejména chybějící citaci předchozího odsouzení odůvodňujícího aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., ve skutkové větě výroku o vině, kteréžto pochybení nenapravil ani odvolací soud. Tuto námitku Ústavní soud považuje za oprávněnou, avšak současně uvádí, že namítané pochybení konstatoval již Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí a s porušením ustanovení § 120 odst. 3 tr.
ř. se vypořádal. Nejvyšší soud velmi podrobně rozvedl důvodnost posuzování stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve vztahu k pokusu trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák., mimořádnou pozornost věnoval zejména naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, jejíž absenci stěžovatel namítal v dovolání a namítá i v ústavní stížnosti, a vypořádal se i dalšími námitkami stěžovatele vztahujícími se k právní kvalifikaci jeho jednání. Rovněž tak řádně odůvodnil závěr, že projednání dovolání v rozsahu, v němž je důvodné, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele.
Ústavní soud se s odůvodněním Nejvyššího soudu ztotožňuje a na toto odkazuje. Nesoulad mezi větou skutkovou a větou právní ve výroku odsuzujícího rozsudku je porušením ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., tedy porušením jednoduchého práva a tudíž nezákonným postupem obecných soudů. Má-li však být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat.
Tento dopad v dané věci zjištěn nebyl. I přes pochybení v popisu skutku ve výroku o vině, byla nalézacím soudem a zejména i soudem odvolacím přiléhavost právní kvalifikace jednání stěžovatele v návaznosti na zjištěný skutkový stav vyčerpávajícím způsobem v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. odůvodněna. Následně i Nejvyšší soud v rámci rozhodnutí o dovolání stěžovatele precizně odůvodnil správnost a zákonnost rozhodnutí o vině stěžovatele žalovanými trestnými činy, včetně aplikace ustanovení § 41 odst. 1 tr.
zák. Za situace, kdy z rozhodnutí obecných soudů nevyplývají žádné pochybnosti o vině stěžovatele a všechny podstatné skutkové okolnosti jsou podrobně popsány v odůvodněních rozhodnutí soudů prvých dvou stupňů, by kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to i vydaného na základě nálezu Ústavního soudu pouze proto, aby došlo k výslovnému vyjádření skutkových okolností odůvodňujících zvolenou právní kvalifikaci ve skutkové větě výroku o vině, bylo postupem čistě formálním; Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, že následné nové rozhodnutí soudů by nemohlo vést k výsledku, kterým by se situace stěžovatele změnila v jeho prospěch.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci proces jako celek byl spravedlivý, nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelem namítaného ani k porušení jiných základních práv či svobod vyplývajících z Listiny nebo Úmluvy, takže nebyl založen důvod pro kasaci stěžovaných rozhodnutí. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 2. května 2006
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu