Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného JUDr. Martinem Supem, Ph.D., advokátem, sídlem Tikovská 2198/14, Praha 9, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2024 č. j. 7 To 45/2023-28124, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2022 sp. zn. 57 T 3/2020, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2020 sp. zn. 57 T 3/2020, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní soud obdržel několik ústavních stížností proti rozsudku vrchního soudu uvedenému v záhlaví (tedy v kauze obchodní skupiny X a mj. podnikatele J. K.). Podobně jako v případě dalších již obdržených ústavních stížností se však nynější ústavní stížností nemůže věcně zabývat (srov. usnesení ze dne 9. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1024/24 a ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 1107/24 a
II. ÚS 1108/24 , ze dne 27. 6. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1169/24 ).
2. Věcnému rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatele brání zásada subsidiarity ústavní stížnosti. Ta má dvě stránky, a sice formální a materiální. Nestačí jen formálně vyčerpat všechny dostupné opravné prostředky, které stěžovatelům právní předpis přiznává (tzv. formální stránka). Věc musí být pro orgány veřejné moci definitivně uzavřena, kdy již nemají žádné zákonné procesní prostředky, jak napravit protiústavnost (tzv. materiální stránka). Až v tomto okamžiku může Ústavní soud "vstoupit do hry" a případně zasáhnout na ochranu základních práv a svobod stěžovatelů [k tomu nedávno stanovisko pléna ze dne 7. 3. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (č. 57/2023 Sb.), body 23 až 25].
3. Ústavní soud zásadně nemůže zasahovat do probíhajícího soudního řízení; nemůže rozhodnout dříve, než tak učiní obecný soud. Probíhá-li tedy souběžně s řízením o ústavní stížnosti jiné soudní řízení, třebas řízení o opravném prostředku, Ústavní soud se musí zdržet bližšího posouzení ústavní stížnosti.
4. Stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení poškozeného (§ 43 trestního řádu). Obecné soudy napadenými rozhodnutími rozhodly tak, že stěžovateli nepřiznaly právo na náhradu škody způsobené trestnou činností. Stěžovatel se dále nemohl bránit podáním dovolání k Nejvyššímu soudu (a contrario § 265d trestního řádu). Formálně tedy před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny zákonné prostředky ochrany svých práv. Stěžovateli nezbývalo nic jiného než se obrátit na Ústavní soud.
5. Dovolání v dané věci však podala některá z oprávněných osob (§ 265d odst. 1 trestního řádu). Ústavní soud ověřil dne 21. 6. 2024, že dovolání podali dva obžalovaní a jedna ze zúčastněných osob. Věc tedy není definitivně rozhodnuta, není naplněna materiální stránka subsidiarity ústavní stížnosti.
6. Nyní tedy souběžně probíhá jiné soudní řízení. Ústavní soud nemůže předjímat, jakým způsobem Nejvyšší soud rozhodne. Ústavní soud tak logicky nemůže rozhodnout o ústavní stížnosti dříve, než se k věci vyjádří sám Nejvyšší soud. Pokud by tak učinil, mohl by tím nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecného soudu. Ať už Nejvyšší soud rozhodne jakkoli, je ústavní stížnost vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud tím samozřejmě stěžovateli nezavírá dveře k ústavnímu přezkumu. Stěžovatel se může obrátit na Ústavní soud, poté co obecné soudy ve věci pravomocně rozhodnou, tj. rozhodnou s konečnou platností. Zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti bude tedy zachována.
8. Soudce zpravodaj proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. června 2024
Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj