Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3c, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. března 2020 č. j. 0 Nt 2407/2020-15 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Kroměříž, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 24. února 2020 č. j. KRPZ-84606-524/TČ-2016-150881-DST, za účasti Okresního soudu v Kroměříži a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Kroměříž, Oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Kroměříži, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Kroměříž, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 24. 2. 2020 č. j. KRPZ-84606-524/TČ-2016-150881-DST bylo po předchozím souhlasu státní zástupkyně rozhodnuto dle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu o zajištění věci, a to pohledávky na blíže specifikovaném bankovním účtu stěžovatele do výše 3 362 940 Kč, jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti.
3. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 3. 2020 č. j. 0 Nt 2407/2020-15 byla stížnost stěžovatele proti tomu usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
4. Z rozhodnutí napadených ústavní stížností vyplývá, že dne 6. 1. 2020 bylo pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zahájeno trestní stíhání stěžovatele a obchodní společnosti X, která měla jakožto jeden z článků daňového řetězce z titulu fiktivních dodavatelských faktur získat zvýhodnění v podobě neoprávněně uplatněného odpočtu DPH. Nebylo zjištěno, jakým způsobem obviněné osoby s majetkovým prospěchem z titulu nepřiznané a neuhrazené daně v celkovém rozsahu 3 362 940 Kč naložily. U obviněné společnosti nebyl zjištěn žádný majetek, ale byla zjištěna existence soukromého účtu stěžovatele se zůstatkem 403 265,30 Kč. K zajištění náhradní hodnoty (a nikoliv přímého výnosu z trestné činnosti) bylo přistoupeno proto, že v důsledku neodvedení příslušné daně z přidané hodnoty nedošlo ke zmenšení majetku obviněných a těmto tak zůstaly k dispozici finanční prostředky, se kterými mohli volně nakládat a spotřebovávat je. K námitce stěžovatele, proč by měl být zajištěn právě jeho majetek, když ke zkrácení daně mělo dojít společností X, okresní soud uvedl, že stěžovatel byl v roce 2013, kdy mělo k trestné činnosti dojít, jediným společníkem a jediným jednatelem obviněné společnosti a byl tedy jedinou fyzickou osobou, která mohla mít z vyšetřované trestné činnosti přímý majetkový prospěch.
a contrario).
8. Ve své judikatuře Ústavní soud setrvale zdůrazňuje princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů je třeba vycházet ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků, ale omezení dispozičního práva s nimi.
Jde o omezení vlastnického práva, avšak v rámci legitimní výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Orgány činné v trestním řízení mají povinnost zkoumat, zda důvody k uplatnění institutu zajištění pominuly, a procesní prostředky k ochraně svých práv mají i dotčené subjekty, kterým je přiznáno právo žádat o zrušení nebo omezení zajištění.
9. Požadavky, které jsou na rozhodnutí o zajištění majetku z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nemůže být projevem svévole, což znamená, že závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, když při naplnění výše uvedených požadavků Ústavnímu soudu další přezkum nepřísluší (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1935/09 , sp. zn. IV. ÚS 1054/12 , sp. zn. I. ÚS 3201/13 , sp. zn. IV. ÚS 948/14 , sp. zn. II. ÚS 3691/17 , sp. zn. I. ÚS 93/18 , sp. zn. IV. ÚS 3312/19 či sp. zn. II. ÚS 1995/20 a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení základních práv a svobod stěžovatele neshledal.
12. Policejní orgán i okresní soud uvedly, v čem je trestná činnost stěžovatele a obviněné společnosti spatřována, jakož i to, jaké dosud zjištěné skutečnosti je k tomuto závěru vedou. Vysvětlily také, jakými úvahami se řídily při rozhodování o zajištění majetku, a způsobem adekvátním povaze dané věci reagovaly také na námitky stěžovatele. Důvody pro zajištění finančních prostředků na účtu stěžovatele coby náhradní hodnoty jsou dle přesvědčení Ústavního soudu z rozhodnutí seznatelné, přičemž relevantní argumentaci způsobilou zpochybnit důvody tohoto zajištění stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí.
13. Skutečnost, že u trestného činu zkrácení daně pachatel získává majetkový prospěch v podobě nezmenšení vlastního majetku a tento prospěch je proto třeba považovat za výnos z trestné činnosti, takže může být předmětem zajištění podle § 79a a násl. trestního řádu, vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14 , na které v napadeném rozhodnutí odkazoval i policejní orgán, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3521/19 ).
14. Jelikož nedostatky, pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. listopadu 2020
Josef Fiala v. r. předseda senátu