Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SUNPEMA ENERGY s.r.o., sídlem Pod Humny 308, Hustopeče nad Bečvou, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. února 2024 č. j. 4 As 39/2022-45 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. ledna 2022 č. j. 62 A 8/2020-73, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Energetického regulačního úřadu, sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že správní soudy porušily její ústavně zaručená práva podle čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu plyne, že stěžovatelka na konci roku 2009 získala licenci na výrobu elektřiny pro solární elektrárnu v Hustopečích nad Bečvou. V roce 2018 však Energetický regulační úřad (ERÚ) nařídil obnovu řízení o žádosti o udělení licence, protože vyšlo najevo, že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem. Nynější ústavní stížnost se týká již řízení obnoveného. V něm ERÚ rozhodnutí o udělení licence z roku 2009 zrušil zpětně ke dni udělení licence.
Současně stěžovatelce udělil licenci na výrobu elektřiny, ovšem o nižším instalovaném výkonu než původně (část solárních panelů byla v mezidobí odstraněna, proto též v části původně požadovaného výkonu žádost zamítl) a především s účinností teprve od právní moci nového rozhodnutí. Revizní technik totiž v roce 2009 vypracoval nepravdivou revizní zprávu, kterou stěžovatelka předložila jako podklad k žádosti o udělení licence. Trestní soudy revizního technika i stěžovatelku shledaly vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu ve stadiu pokusu.
Proti rozhodnutí ERÚ podala stěžovatelka rozklad, Rada ERÚ následně rozhodnutí ERÚ potvrdila. Proti rozhodnutí ERÚ se stěžovatelka bránila u správních soudů, leč neúspěšně. Správní soudy dospěly mj. k závěru, že nezákonnost rozhodnutí o vydání licence způsobila především či výlučně stěžovatelka. Revizní technik vyhotovil nepravdivou revizní zprávu o solární elektrárně, stěžovatelka si musela být vědoma, že revizní zpráva není pravdivá. Stěžovatelka se tak nemohla dovolávat dobré víry ve správnost rozhodnutí o udělení licence.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti z valné většiny zopakovala námitky, které již vznesla před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem. Správní soudy se měly zabývat předpoklady pro nařízení obnovy řízení před ERÚ. Především ale tvrdí, že nezákonnost rozhodnutí o udělení licence nezavinila, resp. že ji přinejmenším nezavinila převážně. Současně vznáší řadu dílčích, byť většinou obecných argumentů. Tvrdí, že revizní zpráva pro udělení licence není podstatná. Dále např. vytýká ERÚ, že neprovedl v obnoveném řízení důkaz celým spisem z trestní věci stěžovatelky, soudy se pak podle stěžovatelky nevypořádaly např. s jejím návrhem na doplnění dokazování.
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena [§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
5. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud zasahuje do výkladu či aplikace podústavního práva v oblasti veřejné správy jen z důvodu ochrany ústavnosti [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikatura]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
6. Stěžovatelčinými žalobními, resp. kasačními námitkami se správní soudy podrobně zabývaly a vysvětlily, proč je nepovažovaly za důvodné. Stěžovatelka tedy měla možnost na závěry správních soudů reagovat. Přesto celé strany ústavní stížnosti tvoří slovo od slova zkopírované pasáže z žaloby či kasační stížnosti. Stěžovatelka se v nich ani nepokouší polemizovat s argumenty správních soudů. Podobně stěžovatelka opakovaně vznáší řadu zcela obecných námitek, které již správní soudy s konkrétními odkazy na judikaturu vyvrátily, nebo které již posuzovaly v řízení o žalobě proti nařízení obnovy řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2023 č. j. 3 As 54/2021-38, bod 14; na používání mnohdy i mimoběžných argumentů tehdy upozornil stěžovatelku také Ústavní soud, srov. usnesení ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2256/23 , bod 13).
7. Ústavněprávní argumentace je v ústavní stížnosti jen jakýmsi dovětkem na konci ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatelka stručně vypočítává, jaká ústavně zaručená práva správní soudy porušily. Ústavní soud se ovšem nemůže stavět do role stěžovatelčina advokáta, za stěžovatelku domýšlet, upravovat či upřesňovat její argumentaci. Podobě ústavní stížnosti proto Ústavní soud přizpůsobil i podobu odůvodnění nynějšího usnesení.
8. Rozhodnutí o nařízení obnovy řízení stěžovatelka napadla jinou žalobou, které správní soudy nevyhověly. Jejich rozhodnutí tehdy nebyla neústavní (výše uvedené usnesení IV. ÚS 2256/23; k ústavnosti pojetí "dvoufázovosti" obnovy řízení obecně usnesení ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3562/20 , bod 10).
9. Jádro ústavní stížnosti pak tvoří námitky vnesené v návaznosti na nález ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 946/16
(N 105/89 SbNU 543), FVE Mozolov. Správní soudy však přesvědčivě vysvětlily, proč stěžovatelčina situace spadala pod třetí modelový případ popsaný v tomto nálezu, tedy že nezákonnost udělení licence způsobila právě stěžovatelka, nikoli ERÚ. Správní soudy vyšly mj. z výroků o vině trestního rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. 50 T 2/2016, kterým byli revizní technik a stěžovatelka shledáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu ve stadiu pokusu (z výroků mj. plynulo, že revizní technik vypracoval jasně nepravdivou zprávu, o čemž stěžovatelka věděla).
Nejvyšší správní soud vysvětlil, proč si stěžovatelka musela být vědoma, že předkládá nepravdivou revizní zprávu (mj. proto, že její jednatelé byli v rozhodné době podrobně informováni o zpoždění výstavby solární elektrárny, srov. body 45 a 46 napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud vysvětlil význam toho, že stěžovatelka striktně vzato nebyla odsouzena za neoprávněné vylákání licence od ERÚ, ale "až" za vědomě neoprávněné využívání garantované výkupní ceny elektřiny. A vypořádal se též s jejími (blíže neodůvodněnými požadavky) na vyžádání celého trestního spisu (body 33 a 44 tamtéž).
10. Právě v této (fakticky nejdůležitější) části ústavní stížnosti stěžovatelka jen kopíruje text kasační stížnosti, nijak nereaguje na odůvodnění napadených rozsudků a opakuje již vyvrácené či vysvětlené. Stěžovatelka např. soustavně tvrdí, že revizní zpráva není rozhodná pro udělení licence. Správní soudy však s odkazy na četnou judikaturu, a to včetně předchozích rozhodnutí ve věci stěžovatelky, zásadní význam revizní zprávy potvrdily (bod 28, resp. bod 42 napadených rozsudků). Stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu jen obecně bez odkazu na jediné konkrétní rozhodnutí namítá, že údajně existuje judikatura tvrdící opak (resp. že jsou taková rozhodnutí dostupná a známá ERÚ). Nejvyšší správní soud též srozumitelně shrnul, proč se stěžovatelka nemohla dovolávat dobré víry ve správnost rozhodnutí o udělení licence a proč nebyl důvod zkoumat, kdy vlastně byla solární elektrárna dokončena (body 48 a 49 rozsudku).
11. Ústavní soud žádná porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu