Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Renatou Martínkovou, advokátkou, sídlem Písecká 325/8, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2025 č. j. 3 Tdo 1120/2024-496, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2024 č. j. 4 To 41/2024-421 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2024 č. j. 6 T 78/2023-394, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost zaplatit poškozené A. A. (jedná se o pseudonym) na náhradě nemajetkové újmy částku 150 000 Kč s příslušenstvím a se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal poškozenou podle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle závěrů krajského soudu jednáním podrobně popsaným v napadeném rozsudku, čímž poškozené způsobil těžkou újmu na zdraví spočívající v posttraumatické stresové poruše.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání proti rozsudku krajského soudu podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatel vytýká zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Zpochybňuje výpověď poškozené, že se probudila ve chvíli, kdy měla jeho prsty ve vagíně, přičemž kraťasy a kalhotky měla odhrnuté stranou. Podle stěžovatele kraťasy, které jí na noc půjčila svědkyně L. Ch., sahaly poškozené při její menší postavě až do poloviny stehen. Tvrdí, že chtěl-li by se skutečně dopustit skutku, pro který byl odsouzen, musel by k tomu vynaložit nemalé úsilí a v podstatě "se prodrat" celým svým předloktím skrze nohavici kraťasů. Z vyjádření poškozené navíc není zřejmé, kterou ruku k tomu měl použít. Obecné soudy opomenuly rozhodující skutečnosti důsledně zkoumat a bez dalšího presumovaly, že zneužil stavu bezbrannosti poškozené. Stěžovatel nezpochybňuje, že tímto stavem může být i spánek, avšak namítá, že zachoval-li by se vytýkaným způsobem, pak by se poškozená musela probudit již ve fázi pokusu trestného činu.
6. Věrohodnost výpovědi poškozené dále zpochybňuje její nelogické tvrzení, že si nechtěla lehnout do jiné místnosti, jelikož by za ní stěžovatel mohl přijít. Taková úvaha podle něj postrádá smysl, neboť místnosti mají zevnitř uzamykatelné dveře, tedy je zajištěno bezpečí. Stěžovatel zdůrazňuje, že v době příchodu obou žen spal, což bylo prokázáno.
7. Stěžovatel brojí také proti procesnímu postupu obecných soudů při dokazování. Vytýká zejména vrchnímu soudu, že bez detailnějšího zdůvodnění nevyhověl jeho návrhu na opatření revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, k posudku vypracovanému MUDr. Lucií Závěšickou a Mgr. Hanou Fechtnerovou, jejichž závěry o příčinné souvislosti mezi inkriminovanou událostí a úzkostnými stavy poškozené vycházely právě a jen z její výpovědi. Znalkyně si po jeho výtce nevyžádaly výpis ze zdravotní dokumentace poškozené, ačkoli bylo zjištěno, že s depresemi a dalšími psychickými obtížemi se léčila již před řešeným incidentem. Zůstává podle něj otázkou, zda k těžké újmě na jejím zdraví vedlo právě údajné znásilnění. Stěžovatel navrhoval vyhotovení revizního posudku se zaměřením na kriminogenní faktory, aby bylo objasněno, jak případně mohla poškozená vlastním přičiněním přispět ke spáchání skutku.
8. Výroku o trestu stěžovatel vytýká, že obecné soudy při úvaze o trestu v rozporu s ustálenou judikaturou patřičně nezohlednily, respektive vůbec nezkoumaly, jeho specifické osobní poměry, neboť se stará o mnohočlennou rodinu, která je závislá na jeho výdělku. Opomenuly, že vyživuje pětiletého syna a devítiměsíční dceru a že z předchozího manželství má ještě dalšího syna, který už sice nabyl zletilosti, ale mají spolu velmi dobrý vztah a jsou v prakticky každodenním kontaktu. Stěžovatel tedy pečuje o tři děti, které jsou na něm závislé po finanční i citové stránce. Ztráta otce by pro děti znamenala extrémní zásah do jejich citového a osobnostního vývoje i hmotného zajištění. O nezletilou dceru bude stěžovatel moci v případě výkonu pětiletého nepodmíněného trestu odnětí svobody pečovat až od jejího nástupu na základní školu, o nezletilého syna teprve od druhého stupně základní školy a výkon uloženého trestu negativně dopadne i na jeho zletilého syna.
9. Stěžovatel uvádí, že trpí vážným srdečním onemocněním a v minulosti musel být oživován při převozu do nemocnice kvůli srdeční zástavě způsobené akutním infarktem myokardu. Nyní je rizikovým pacientem, který musí být pod pravidelnou lékařskou kontrolou, což odůvodňuje uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby, neboť výkon trestu vyměřeného v jeho zákonném rozmezí by pro něj mohl mít zvlášť nepříznivé následky. Jeho nápravy, jako osoby dosud netrestané, lze nepochybně dosáhnout i trestem kratšího trvání. Nepostupovaly-li soudy podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku, zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
10. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že při rozhodování o dovolání nerespektoval základní kautely práva na spravedlivý proces, čímž zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nedostatku odůvodnění, a tedy jeho absolutní nepřezkoumatelnosti, a postupem tak překročil meze ústavnosti. Zpochybňuje přístup Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl s tím, že námitky neodpovídají uplatněnému, ale ani žádnému jinému, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 trestního řádu. Namítá, že dovolací důvod byl naplněn, což odůvodňuje odkazem na komentářovou literaturu. Nejvyšší soud tímto usnesením ignoroval argumentaci stěžovatele, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu znemožnil domáhat se přezkoumání a nápravy nesprávného hmotněprávního posouzení soudů nižších stupňů.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
15. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel námitky tohoto druhu neuplatnil.
16. Do druhé skupiny pochybení soudů při dokazování patří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [např. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
17. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
18. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelovy námitky, že obecné soudy neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu, neopatřily si revizní znalecký posudek a nevěnovaly dostatečnou pozornost jeho obhajobě, že skutek se nemohl udát soudy popsaným způsobem.
19. Ústavní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že obecné soudy se nedopustily žádného z výše uvedených pochybení ani se jiným způsobem nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům, na něž poukazuje stěžovatel.
20. Podle zjištění Ústavního soudu provedly obecné soudy rozsáhlé dokazování zahrnující výslech poškozené, výpovědi řady svědků, znalecký posudek i listinné důkazy. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky o výstižnosti hodnocení důkazů, neshledal, že by uvedené závěry a posouzení, jaké skutečnosti k nim obecné soudy vedly, vybočovaly z mezí ústavnosti. Vrchní soud náležitě reagoval na námitky stěžovatele, týkající se např. oblečení poškozené, či místa stěžovatelova syna v ložnici, a jeho závěry nelze považovat za excesivní. Ústavněprávní roviny nedosahují ani stěžovatelovy úvahy, v jaké místnosti měla poškozená spát a kdy nejpozději se mohla probudit.
21. Vrchní soud se ústavně konformním způsobem vypořádal s návrhem na provedení revizního znaleckého posudku, neboť jej shledal nadbytečným. Znalkyně měly dostatečné podklady k vypracování znaleckého posudku, včetně zdravotní dokumentace (pořízené lékařkou, k níž poškozená docházela). Z provedeného znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že poškozená před inkriminovaným skutkem jakoukoliv duševní poruchou ani chorobou netrpěla. Posttraumatická stresová porucha jí byla diagnostikována až v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele a její intenzivní příznaky trvaly sedm měsíců. Dřívější psychické potíže, s nimiž se měla poškozená svěřit svědkyni H., nelze zaměňovat s klinicky diagnostikovanou poruchou.
22. K námitce stěžovatele o neuplatnění institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, kdyby soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (viz čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 ). Taková situace ve stěžovatelově věci nenastala.
23. Ústavní soud připomíná, že § 58 odst. 1 trestního zákoníku zakotvuje jeden z prostředků soudcovské individualizace trestu a je projevem depenalizace. Postup podle tohoto ustanovení umožňuje reagovat na situace, kdy by trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby neodpovídal okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele, a byla-li by dolní hranice tohoto trestu stanovená v zákoně důvodně pociťována jako překážka, která brání uložení přiměřeného trestu v intencích § 39 trestního zákoníku. Jde proto o mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby. Použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku je třeba posuzovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Jde o ustanovení obecné, které je subsidiární vůči ostatním zvláštním případům uvedeným v dalších odstavcích § 58 trestního zákoníku. Již z nadpisu tohoto ustanovení, podle něhož jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, vyplývá, že nebude možno jej použít pravidelně, na jakoukoliv věc, ale na situace něčím zvláštní, neobvyklé, které se odlišují od případů běžně se vyskytujících (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 8 Tdo 550/2014), byť jinak podmínky užití tohoto ustanovení nejsou vázány na "výjimečné" okolnosti případu či "mimořádné" poměry pachatele. Proto bude velmi záležet na individuálním posouzení každého konkrétního případu soudem a na jeho řádném odůvodnění, přičemž je obtížné tyto situace vzájemně porovnávat a paušalizovat.
24. Uvedené ustanovení obsahuje tři kumulativně stanovené podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby: a) existenci určitých okolností případu nebo poměrů pachatele, b) pro které použití "normální" (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a c) existuje možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
25. Znaky neústavního postupu nespatřuje Ústavní soud ani v závěrech obecných soudů, podle kterých jimi vyhodnocené polehčující okolnosti ve spojení i s dalšími okolnostmi případu či poměry stěžovatele rozhodně nejsou natolik netypické až výjimečné, aby dovolily vyslovit závěr, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem bylo pro stěžovatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 6 Tdo 780/2016).
26. Obecné soudy v odůvodnění rozsudku vyložily, jakými úvahami se řídily při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a závěry, k nimž dospěly, též řádně zdůvodnily (bod 10. usnesení vrchního soudu a bod 46. rozsudku krajského soudu), přičemž se výslovně zabývaly i možným snížením trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel spáchal závažný sexuální delikt na poškozené, které v době činu bylo 18 let, přičemž jí způsobil vážnou psychickou újmu. Za této situace krajským soudem zvolený druh trestu a jeho výměra odpovídají požadavku na zohlednění osobních poměrů stěžovatele při současné nutnosti respektování principu rovnosti před zákonem a veřejného zájmu na adekvátním postihu pachatelů sexuálně motivovaných trestných činů. Vrchní soud se také ztotožnil se závěrem krajského soudu, že za situace, kdy stěžovatel neprojevil žádnou sebereflexi a zřejmě si neuvědomuje, jak závažným způsobem zasáhl do života poškozené, by uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí zákonem stanovené trestní sazby bylo nepřiměřeně mírné. Stěžovatel se ke skutku nedoznal, nevyjádřil lítost nad způsobenou újmou a nepodnikl žádné kroky k odškodnění poškozené nad rámec rozhodnutí soudu. Tato absence sebereflexe je relevantním kritériem pro posouzení, zda lze dosáhnout účelu trestu i sankcí mírnější.
27. K námitkám týkajícím se dopadům trestu na nezletilé děti stěžovatele lze připomenout nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 631/23 (bod 50.), v němž Ústavní soud konstatoval, že veřejný zájem na potrestání pachatele trestného činu bude nad nejlepším zájmem dítěte převažovat v naprosté většině případů. Situace, kdy tomu je naopak, se vyznačují zcela mimořádnými okolnostmi, kdy např. dítě nízkého věku bylo odkázáno na stěžovatele jako na jedinou pečující osobu, bylo na něj silně citově fixováno, v důsledku nedbalostního trestného činu stěžovatele přitom ztratilo celý zbytek své nejbližší rodiny a odloučení od stěžovatele by pro něj znamenalo další silně traumatizující událost [srov. nálezy ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17 (N 137/86 SbNU 315) či ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 950/19 (N 70/99 SbNU 362), bod 65.]. V nyní posuzované věci však tyto okolnosti nebyly zjištěny.
28. Obecně k tématu možného porušení ústavně zaručených základních práv osoby odsouzené k trestu odnětí svobody v důsledku neslučitelnosti jejího zdravotního stavu s výkonem trestu odnětí svobody Ústavní soud poukazuje na závěry své dřívější rozhodovací praxe, podle nichž je povinností orgánů veřejné moci zajistit, aby výkonem trestu odnětí svobody osob ve špatném zdravotním stavu nedošlo k ohrožení zdraví či života takových osob [srov. nález ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 3063/20 (N 82/105 SbNU 344)]. K tomu slouží především instituty odkladu výkonu trestu podle § 322 odst. 1 trestního řádu, přerušení výkonu trestu podle § 325 odst. 1 trestního řádu a upuštění od výkonu zbytku trestu podle § 327 odst. 3 trestního řádu, přičemž Ústavní soud akcentuje, že hypotetická potencialita budoucího zhoršení zdravotního stavu odsouzeného k trestu odnětí svobody jeho výkonem apriorním důvodem nenařízení výkonu tohoto trestu není [např. usnesení ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 373/06 (U 11/42 SbNU 537)].
29. V poměrech nynější věci je zřejmé, že byť napadená rozhodnutí představují zásah do stěžovatelovy osobní svobody, neboť na jejich základě je povinen strpět výkon trestu odnětí svobody, není jimi bezprostředně a neodvratitelně zasaženo současně stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na ochranu zdraví podle čl. 31 věty první Listiny. Napadená rozhodnutí totiž nevylučovala možnost podání návrhu na odklad jeho výkonu, ani nepředznamenala, jaké konkrétní podmínky poskytování lékařské péče budou v daném případě vzhledem ke stěžovatelově situaci ve výkonu trestu nastaveny. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby jeho zdravotní stav v souvislosti s nástupem do výkonu trestu odnětí svobody učinil předmětem zkoumání příslušných orgánů veřejné moci na podkladě aktuálních lékařských dokumentů i stanoviska příslušné věznice. Z těchto zjištění bylo možné určit, jak konkrétně bude výkonem trestu odnětí svobody do stěžovatelova práva na ochranu zdraví zasaženo a zda tento zásah bude ústavně souladný.
30. Sankce uložená stěžovateli na samé spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku není v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, přičemž není neslučitelná s ústavním principem přiměřenosti trestní represe. Rozhodnutí o trestu není ani nepřezkoumatelné z důvodu absence potřebného odůvodnění.
31. Stěžovatel vytýká, že Nejvyšší soud nepřisvědčil jeho námitkám, nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvádí, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
32. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil dospět k přesvědčivému závěru o stěžovatelově vině. Jeho vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v navazujícím právním hodnocení zjištěného skutkového stavu. Věcně udržitelné jsou též úvahy o výši trestu odnětí svobody.
33. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu