Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka a soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2025 sp. zn. 9 To 7/2025, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, o vyloučení soudce Josefa Fialy, takto: Soudce Josef Fiala není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1248/25
.
1. Přípisem ze dne 30. 4. 2025 soudce Ústavního soudu Josef Fiala předsedovi III. senátu Ústavního soudu sdělil, že byl na základě rozvrhu práce ustanoven soudcem zpravodajem ve věci vedené pod IV. ÚS 1248/25, a prohlásil, že jsou zde skutečnosti, které mohou vyvolat pochybnosti o jeho nepodjatosti. Z tohoto důvodu navrhl, aby III. senát Ústavního soudu rozhodl o jeho vyloučení z projednání a rozhodování věci. Své prohlášení odůvodnil tím, že je s právním zástupcem stěžovatele v úzkém mimopracovním styku, a to při výkonu značkařské činnosti Klubu českých turistů.
Soudce Josef Fiala je předsedou značkařského obvodu Měřín, v němž 9 kvalifikovaných značkařů, k nimž patří i právní zástupce stěžovatele, zajišťuje obnovu turistických značených tras a údržbu turistických informačních prvků. Soudce Josef Fiala v zastoupení Klubu českých turistů uzavírá s právním zástupcem stěžovatele každoročně příkazní smlouvy, na jejichž základě je tento zástupce povinen provést obnovu přidělených úseků turistických značených tras. Soudce Josef Fiala jej k této činnosti vybavuje příslušným materiálem a posléze posuzuje správnost vyúčtování (cestovného, stravného, případně dalších nákladů) a potvrzuje ho; s právním zástupcem stěžovatelů je v opakovaném osobním, telefonickém i e-mailovém kontaktu (osobně naposledy v dubnu 2025).
Z organizační struktury Klubu českých turistů a jeho složek vyplývá, že je přímým nadřízeným právního zástupce stěžovatele.
2. Podle § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nebo jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
3. Nestrannost soudce je vždy posuzována z hlediska subjektivního a objektivního. Zatímco subjektivní hledisko zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, (vedlejším) účastníkům nebo jejich zástupcům, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. nález ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05 ).
4. Ústavní soud již dříve rozhodoval o vyloučení soudce Josefa Fialy z projednání a rozhodování věci z důvodu jeho poměru k nynějšímu právnímu zástupci stěžovatelů, a to usneseními ze dne 11. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 3754/17 , ze dne 2. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3012/21 , ze dne 30. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1320/24 , v nichž dospěl k závěru, že důvody pro vyloučení soudce naplněny nebyly.
5. V těchto rozhodnutích Ústavní soud konstatoval především, že výčet obsažený v § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy poměr soudce k: 1. věci, 2. účastníkům, 3. vedlejším účastníkům nebo 4. jejich zástupcům, má co do potenciálu založit podjatost soudce či zdání o podjatosti "sestupnou tendenci", proto je zapotřebí tyto poměry rozlišit (srov. usnesení ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 808/13 ). Za poměr s největším potenciálem je považován poměr k věci samotné, naopak za nejslabší poměr soudce k zástupci účastníka, který rozhodující soudce v této věci namítá.
K vyloučení soudce na základě poměru k zástupci stěžovatele je třeba přistupovat obezřetněji a zdrženlivěji než v případě poměru k věci či účastníkům. K tomu lze dospět teprve tehdy, je-li zjevné, že poměr soudce k dané věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Poměr soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je proto třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to: a) jaká je povaha tohoto poměru; b) zda jde o poměr relevantní, to znamená, zda dosahuje v tomto směru určité nezbytné intenzity (srov. nález ze dne 3.
7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01 ).
6. Poměr soudce Josefa Fialy k právnímu zástupci stěžovatele v nynější věci - stejně jako ve výše odkazovaných věcech - této intenzity nedosahuje. Je dán pouze tím, že soudce je stejně jako právní zástupce stěžovatele členem Klubu českých turistů (který navíc v řízení nevystupuje), v rámci něhož se oba ve svém volném čase podílejí na obnově turistických značených tras. Byť soudce Josef Fiala uvedl, že z organizační struktury Klubu českých turistů vyplývá, že je přímým nadřízeným právního zástupce stěžovatele, je třeba zohlednit, že se tak děje v rámci spolku zaměřeného na dobrovolné volnočasové aktivity.
Z vyjádření soudce vyplývá, že vůči právnímu zástupci provádí především administrativní či pomocnou činnost, v rámci níž navíc aktivita právního zástupce není nijak intenzivní. Ve vztahu k hodnocení možného ovlivnění soudce není bez významu, že soudce Josef Fiala není vůči právnímu zástupci v rámci Klubu českých turistů v podřízené pozici, nýbrž je mu nadřízen, což snižuje vnější pochybnosti o tom, že by tento vztah soudce Josefa Fialu v nezávislém a nestranném rozhodování omezoval. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že vztah soudce Josefa Fialy a právního zástupce stěžovatele vyplývající z jejich činnosti a postavení v Klubu českých turistů, nezakládá objektivní pochybnosti o soudcově nepodjatosti.
Jak je uvedeno výše, ke shodnému závěru Ústavní soud dospěl již v minulosti (viz bod 4 tohoto rozhodnutí).
7. S ohledem na uvedené proto III. senát Ústavního soudu rozhodl podle § 36 odst. 1 a 2 ve spojení s § 38 odst. 1 větou druhou zákona o Ústavním soudu tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
13. Ústavní soud připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, podle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, vymyká-li se postup orgánů činných v trestním řízení zcela ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
14. Dále Ústavní soud připomíná, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a zajištění je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside v. Spojené království, stížnost č. 5493/72, odst. 62). Skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, však nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
15. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází z jejich smyslu a účelu. Zajištění podle § 79a a násl. trestního řádu je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou není odnětí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených osob, avšak v hranicích výluky z jeho ochrany, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
16. Na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu jsou z ústavního pohledu kladeny následující požadavky: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení [srov. obdobně usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Kromě toho i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni.
17. Zajištění podle § 79a a násl. trestního řádu (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, či jsou opodstatněné obavy z jednání obviněného na úkor poškozeného, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
18. Legitimita zajištění v průběhu řízení se může oslabit v souvislosti s plynutím času. V tomto směru je vhodné upozornit zejména na nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že každé "zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti", totiž "musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli", kdy "tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho", přičemž "k tíži obviněných, a tím spíše k tíži subjektů dotčených trestním řízením, nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti (...) nelze přisvědčit tvrzení policejního orgánu, resp. státního zastupitelství o tom, že k průtahům došlo např. v důsledku organizačních těžkostí při vytváření podmínek pro vyšetřování, nedostatečným kapacitním zabezpečením apod. [srov. nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)]. Neúměrné prodlužování vyšetřování by takto dotčenou osobu postihovalo mimo oprávnění daných ústavním pořádkem. Neúměrné a nedůvodné protahování přípravného řízení by tedy mohlo založit neproporcionalitu předmětného zásahu".
19. Nutno uvážit, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že je institutem zatímní povahy, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (srov. např. usnesení ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3674/13 a ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 776/14 , která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí naplňuje výše uvedené požadavky, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. U mnohaletého zajištění se však situace podstatně mění.
20. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda napadené usnesení o zajištění naplňuje vymezené předpoklady, a to s přihlédnutím k možnostem stěžovatele dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal, neboť napadené usnesení zákonný podklad nepostrádá (čl. 2 odst. 2 Listiny), protože zajištění probíhá v procesním režimu § 79a odst. 1 trestního řádu, ve spojení s § 79g odst. 1 trestního řádu, rozhodováno je přitom orgány k tomu trestním řádem určenými (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a Ústavní soud ve věci nezjistil existenci svévole (čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
21. Stěžovatelova argumentace týkající se presumpce neviny neobstojí. Presumpce neviny neznamená, že by obviněný nemohl být v průběhu trestního řízení podroben zákonným omezením, která jsou nezbytná pro zajištění řádného průběhu trestního řízení a výkonu jeho výsledků. Zajištění majetku nepředjímá výsledek trestního řízení, ale představuje pouze preventivní opatření, které může být v případě osvobození obviněného zrušeno. Krajský soud přiměřeně zvážil všechny relevantní okolnosti a dospěl k závěru, že provedené zajištění není zjevně nepřiměřené celkové škodě, na jejímž vzniku se stěžovatel měl podílet. Krajský soud odkázal na výše označené usnesení policejního orgánu ze dne 26. 6. 2024, podle kterého byl stěžovatel nejméně od 1. 1. 2019 do zahájení trestního stíhání součástí společenství vícero osob s vnitřní organizovanou strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které blíže specifikovanou trestnou činností mělo z dotací Evropské unie vylákat 5 807 653 Kč a z "národních dotací" 39 013 471 Kč a dále neoprávněným uplatněním nároku na odpočet daně z fiktivních či daňově neuznatelných nákladů na vstupu snížit daň na výstupu, a tím zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmu právnických osob v celkové výši 71 620 836 Kč.
22. Stěžovatelovu námitku, že pro zajištění peněžních prostředků neexistuje legitimní důvod, neboť nejsou dána konkrétní skutková zjištění ani podezření ze spáchání trestné činnosti, považuje Ústavní soud za neopodstatněnou. Podle krajského soudu trestní stíhání stěžovatele vychází z podezření, že měl být jako člen organizované zločinecké skupiny na pozici právního, účetního a daňového poradce V. H. obeznámený se strukturou ovládaných obchodních společností, s tím, že jejich "rejstříkoví" jednatelé jsou tzv. bílí koně a že transakce uskutečňované mezi společnostmi jsou fiktivní, neboť přímo vedl ovládaným obchodním společnostem nepravdivé účetnictví. Podle dosavadních výsledků vyšetřování se stěžovatel měl na chodu zločinecké skupiny podílet rovněž konzultacemi a přípravou ekonomických výkazů požadovaných bankami či subjekty poskytujícími dotace, v již nepoužívaných ovládaných společnostech měl figurovat či do současnosti figuruje jako likvidátor a pro V. H. měl připravovat smlouvy k jím prováděným transakcím, resp. poskytovat mu účetní a právní rady, zejména v souvislosti s probíhajícími daňovými kontrolami.
23. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele, že došlo k neústavnímu zásahu do práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny. Ústavní soud zdůrazňuje, že toto právo nezakládá nárok na konkrétní způsob léčby ve zdravotnickém zařízení podle vlastního výběru pacienta. Krajský soud věcně správně konstatoval, že operace kyčelního kloubu, jakož i případná operace kolenních kloubů jsou plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, včetně následné rehabilitace. Skutečnost, že stěžovatel preferuje léčbu v soukromém zdravotnickém zařízení s nadstandardním ubytováním, nezakládá ústavněprávně relevantní důvod pro zrušení zajištění peněžních prostředků jako náhradní hodnoty.
24. Krajský soud též oprávněně poukázal na to, že stěžovatel má kromě důchodu další zdroje příjmů, jak vyplývá z výpisů z účtů přiložených k jeho žádosti o zrušení zajištění. Zejména má obchodní podíl ve společnosti K., ve výši 50 000 Kč, přičemž společnost podle účetní závěrky za rok 2023 vykazuje nerozdělený zisk ve výši 242 000 Kč. Není tedy prokázáno, že by stěžovatel byl zajištěním ponechán zcela bez prostředků na pokrytí nezbytných výdajů za zdravotní služby.
25. Jde-li o námitku porušení práva na lidskou důstojnost podle čl. 10 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledává, že by zajištění peněžních prostředků v rozsahu odpovídajícím škodě způsobené uvažovanou trestnou činností představovalo neústavní zásah. Zajištění majetku je časově omezené opatření, které neznamená definitivní odnětí vlastnického práva a je podmíněno výsledkem trestního řízení. Stěžovatel může - obdobně jako ostatní oprávněné osoby - nadále využívat zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, což neodpovídá situaci, která by byla neslučitelná s lidskou důstojností či dalšími ústavně chráněnými hodnotami. Krajský soud svými závěry nevybočil ze standardů rozhodování.
26. Orgány činné v trestním řízení se tedy nezpronevěřily nosným důvodům výše citované judikatury Ústavního soudu týkající se zajištění výnosů z trestné činnosti a náhradních hodnot.
27. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu