Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem, sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2025 č. j. 7 Tdo 61/2025-646, I. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. září 2024 č. j. 8 To 201/2024-614 a výroku o vině, trestu a povinnosti k zaplacení nemajetkové újmy rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. února 2024 č. j. 2 T 23/2021-552, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Klatovech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, resp. jejich výroků, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem (poté, co byl jeho v pořadí první rozsudek zrušen) uznal stěžovatele vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, uložil mu trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let, podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu uložil povinnost zaplatit poškozené za nemajetkovou újmu 500 000 Kč a se zbytkem nároku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle závěrů soudu dopustil tak, že nejméně od srpna 2015 do března 2019 ve společném trvalém bydlišti soustavně ponižoval poškozenou - svoji tehdejší manželku - jednáním blíže popsaným v rozsudcích a poškozená, aby byl v rodině klid, se nechala zcela ovládat a manipulovat sebou a souhlasila s tím, že jejich děti budou vychovávat jeho rodiče, přičemž jeho verbální a fyzické útoky pociťovala jako těžké příkoří a v důsledku jeho jednání se v ní rozvinula duševní porucha, a to porucha přizpůsobení, která se mimo jiné projevovala tím, že poškozená prožívala silné úzkosti, měla depresivní náladu, poruchy spánku, strach o život svůj i svých dětí a podceňovala se.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání a poškozená se odvolala proti výroku o náhradě újmy. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem uvedeným v záhlaví zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 trestního řádu rozhodl o náhradě nemajetkové újmy poškozené (I. výrok), a zamítl jako nedůvodné odvolání podané poškozenou (II. výrok).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatel namítá, že ve věci nerozhodoval zákonný soudce, neboť senát okresního soudu byl tvořen předsedkyní a dvěma přísedícími, kteří jsou manželé, tedy osoby blízké. Poukazuje na to, že ačkoli vznášel námitku podjatosti přísedících a námitku nesprávného obsazení soudu, krajský soud tuto otázku posoudil v rozporu s ústavněprávními normami. Vymezuje se proti závěru, že by přísedící jako manželé mohli zaručit nestranné rozhodování, když jsou v každodenním vzájemném kontaktu a tvoří jednu domácnost. Dovozuje, že za těchto okolností nelze vyloučit vzájemné názorové ovlivňování či promítání soukromých záležitostí do utváření rozhodovací vůle.
6. Stěžovatel brojí proti tomu, aby princip laického prvku v rozhodování, který má reprezentovat pluralitu názorů a zajišťovat kontrolu veřejnosti nad soudním rozhodováním, byl fakticky vyprázdněn obsazením senátu okresního soudu osobami sdílejícími společnou domácnost. Zdůrazňuje, že přísedící mají při rozhodování stejné postavení jako soudce, a musejí tedy být při výkonu funkce nezávislí a autonomní. Podle stěžovatele v době projednání věci působilo u okresního soudu několik desítek přísedících, přičemž nenachází jediný důvod, proč by měly v jednom trestním řízení působit osoby v poměru osob blízkých. Pouhé spolehnutí na slib přísedícího nepovažuje za dostatečnou záruku k rozptýlení těchto pochybností.
7. Jde-li o rozsudek okresního soudu ze dne 15. 2. 2024 č. j. 2 T 23/2021-552, který zrušil krajský soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2024 č. j. 8 To 201/2024-614, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé).
8. Z § 72 odst. 1, 3 a 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Proto je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Subsidiarita ústavní stížnosti má přitom dimenzi procesní i materiální. První dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí podat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje, a z materiální subsidiarity plyne povinnost tyto prostředky odůvodnit způsobem, který obecnému soudu umožní náležitý přezkum, přičemž splní všechny procesní požadavky pro jejich meritorní projednání [srov. např. nálezy ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79), ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05 (N 182/38 SbNU 457) či ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631) a usnesení ze dne 6. 9. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000 , ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02 , ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08 a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
9. Jinými slovy, materiálně nepřípustná je zásadně taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo. Je logické, že má-li Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti hodnotit ústavnost napadeného rozhodnutí obecného soudu, je referenční rámec tohoto přezkumu vytyčen primárně samotným stěžovatelem, na kterém spočívá břemeno tvrzení. Zásada subsidiarity řízení o ústavní stížnosti totiž nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy; jde o tzv. vnitřní subsidiaritu).
10. Z obsahu dovolání, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, je zřejmé, že v tomto opravném prostředku nenamítal, že obsazením senátu okresního soudu došlo k zásahu do jeho práv. Tato jeho výtka, uplatnil-li by ji v dovolání, by mohla naplnit dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Stěžovatel přitom danou okolnost namítal již před krajským soudem ve svém odvolání proti v pořadí prvnímu rozsudku okresního soudu (v podání ze dne 20. 2. 2023).
11. Ústavní stížnost neobsahuje žádné další námitky. Stěžovatel sice odkázal souhrnně na obsah napadených rozhodnutí, jakož i opravné prostředky, které v řízení uplatnil, avšak - chtěl-li v nich uplatněné námitky (např. k právnímu posouzení skutku či k principu ultima ratio) učinit předmětem ústavněprávního přezkumu, měl povinnost v ústavní stížnosti odpovídajícím způsobem vytýkat neústavnost napadených rozhodnutí a podložit tyto výhrady konkrétními argumenty [§ 34 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 1 občanského soudního řádu]. Ústavní soud si za stěžovatele nemůže argumentaci domýšlet [srov. usnesení ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. II. ÚS 632/06 (U 12/43 SbNU 639)]. Třeba zdůraznit, že stěžovatel (zastoupený advokátem) ani nijak neavizoval, že odůvodnění ústavní stížnosti hodlá po jejím podání doplnit.
12. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku okresního soudu ze dne 15. 2. 2024 č. j. 2 T 23/2021-552, který již zrušil krajský soud) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a dílem (co do námitek proti obsazení senátu okresního soudu) jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. října 2025
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj