Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. et Mgr. Jiřím Flamem, Ph.D., advokátem, sídlem Rohanské nábřeží 671/15, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2023 č. j. 3 Tdo 67/2023-5085 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2022 sp. zn. 3 To 10/2022, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2021 č. j. 62 T 7/2021-4619 stěžovatele uznal vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 a odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku [skutky ad 1) až ad 3) skutkové věty], popř. ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 téhož zákoníku [skutek ad 4) skutkové věty], a zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku [skutek ad 5) skutkové věty], jichž se částečně dopustil spolu s obviněným M. K. [tento obviněný se dopustil pouze spolupachatelství ke skutku ad 1) skutkové věty] a obviněnou J. V. [tato obviněná se dopustila toliko účastenství na skutku ad 5) skutkové věty ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku]. Za tyto trestné činy a za přečin podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 6. 2020 č. j. 2 T 204/2019-585 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 14. 10. 2020 č. j. 14 To 268/2020-617, stěžovatele krajský soud odsoudil podle § 211 odst. 6 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 a § 58 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 písm. c) téhož zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu krajský soud podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 700 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 700 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku stěžovateli dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu pěti let. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 25. 6. 2020 č. j. 2 T 204/2019-585 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 14. 10. 2020 č. j. 14 To 268/2020-617, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu. Uvedeným rozsudkem krajský soud rozhodl také o trestech pro M. K. a J. V. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rovněž rozhodl o povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem.
3. Uvedeného přečinu se podle zjištění krajského soudu dopustil stěžovatel - ve stručnosti vymezeno - tím, že jako jednatel obchodní společnosti A, k žádosti o poskytnutí podnikatelského úvěru ve výši 12 000 000 Kč adresované obchodní společnosti Volksbank Raiffeisenbank Nordoberpfalz eG pobočka Cheb (dále jen "poškozená"), přiložil dokumenty obsahující nepravdivé a oproti skutečnosti hrubě nadsazené údaje o hospodářských výsledcích zmiňované obchodní společnosti, po poskytnutí úvěru sjednal na základě těchto údajů bankovní záruku s obchodní společností Českomoravská záruční a rozvojová banka, a.
s. (nyní Národní rozvojová banka, a. s.), následně po předchozí domluvě se spoluobviněnou J. V., jednající jménem obchodní společnosti B, předkládal poškozené zfalšované faktury a další doklady neodpovídající skutečnosti za účelem vylákání peněžních prostředků, které byly po vyplacení vybírány v hotovosti nebo převáděny na účet obchodní společnosti B, a dále byly užity způsoby popsanými ve skutkové větě rozsudku krajského soudu. Celková škoda podle závěrů krajského soudu činila 11 631 480,17 Kč.
4. Proti rozsudku krajského soudu podali odvolání stěžovatel, M. K. a J. V. a v neprospěch stěžovatele a M. K. proti výroku o trestu i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, přičemž státní zástupkyně krajskému soudu vytkla i to, že nebylo rozhodnuto o zabrání náhradní hodnoty podle § 102 trestního zákoníku. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek krajského soudu zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) a e) a odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch stěžovatele a podle § 258 odst. 1 písm. d), e) a f) a odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání stěžovatele a J. V. ve vztahu k nim ve výrocích o uložených trestech a ve výrocích o náhradě škody týkajících se jedné z poškozených, a podle § 258 odst. 1 písm. e) a odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání M. K. ve vztahu k tomuto obviněnému ve výrocích o uložených trestech. Vrchní soud podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině stěžovatele odsoudil podle § 211 odst. 6 za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) téhož zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku stěžovateli uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 5 roků. Podle § 71 odst. 1 trestního zákoníku mu dále uložil trest propadnutí blíže specifikované náhradní hodnoty. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 25. 6. 2020 č. j. 2 T 204/2019-585 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 14. 10. 2020 č. j. 14 To 268/2020-617, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu. Vrchní soud napadeným rozsudkem dále rozhodl o trestech pro obviněné M. K. a J. V. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu rozhodl o povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn. Podle § 256 trestního řádu odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch stěžovatele a dále v rozsahu podaného odvolání směřujícího k uložení ochranných opatření zamítl.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
6. Stěžovatel namítá, že vrchní soud porušil jeho právo být přítomen ve veřejném zasedání, v důsledku čehož nerespektoval nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004 sp. zn. II. ÚS 102/03 (N 77/33 SbNU 249) a ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 2971/09 (N 28/56 SbNU 315).
7. Stěžovatel poukazuje na to, že neúčast ve veřejném zasedání konaném dne 6. 5. 2022 omluvil dne 5. 5. 2022, přičemž vrchní soud, ačkoli si byl vědom jeho nepřítomnosti, předem zaslané omluvy a sdělení, že se chce veřejného zasedání zúčastnit, omluvu a žádost o odročení (přeložení termínu) vyhodnotil tak, že ji pro nedůvodnost neakceptoval.
8. Vrchní soud před začátkem veřejného zasedání telefonicky kontaktoval příspěvkovou organizaci Fakultní nemocnice Královské Vinohrady (dále jen "fakultní nemocnice"), kde stěžovatel podle údajné lékařské zprávy dne 4. 5. 2022 (zaslané tomuto soudu dne 5. 5. 2022) absolvoval vyšetření pro bolesti pravé dolní končetiny a problémy s chůzí. I když ze sdělení zaměstnance tohoto zdravotnického zařízení vrchní soud zjistil, že zpráva je falsum, ani tento závěr podle stěžovatele nepostačoval k tomu, aby jeho požadavkům uplatněným dne 5. 5. 2022 nevyhověl. Stěžovatel tvrdí, že ve fakultní nemocnici vyšetření skutečně absolvoval, a to u osoby, která se mu představila jako MUDr. Šilhán a následně vystavila spornou zprávu.
9. Stěžovatel současně považuje za určující, že dne 6. 5. 2022 podstoupil lékařské vyšetření, a to na Infekčním oddělení Všeobecné ambulance Pardubické nemocnice. Dne 5. 5. 2022 kromě výše uvedené zprávy, kterou vrchní soud shledal za podvrh, zaslal též potvrzení o pracovní neschopnosti vystavené Pardubickou nemocnicí.
10. Vrchní soud, dovozuje dále stěžovatel, byl povinen přihlížet zejména ke skutečnosti, že dne 6. 5. 2022 se nacházel v Pardubické nemocnici ve stavu, který mu neumožňoval účastnit se veřejného zasedání, ačkoli se jej účastnit chtěl. Skutečnost, že je ošetřován v Pardubické nemocnici, a že tam byl ošetřován i dříve, soud za spornou nepovažoval. Existence "nesrovnalosti" o jeho ošetřování ve fakultní nemocnici v jiný den, než byl den veřejného zasedání, neznamená zánik práva na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti. Uvedl-li vrchní soud v napadeném rozsudku, že nepovažoval účast stěžovatele za nezbytnou, což odůvodňuje i tím, že byl o veřejném zasedání vyrozuměn, nikoli k němu předvolán, pak tato úvaha je v přímém rozporu s právem být přítomen u takového jednání, navíc za situace, kdy soudu sdělil, že se veřejného zasedání účastnit chce.
11. Stěžovatel též zpochybňuje doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 6. 5. 2022. Předmětnou doručenku se zástupci stěžovatele nepodařilo dohledat ve spisu a stěžovatel má za to, že nebyla dodržena lhůta podle § 233 odst. 2 trestního řádu, což si "vybavuje s odstupem času".
12. Stěžovatel namítá, že se z důvodu své neúčasti na veřejném zasedání nemohl vyjádřit k náhradě škody vzniklé nezaplacením úvěru poskytnutého obchodní společnosti A, v níž vykonával funkci jednatele. Z přihlášek podaných v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 57 INS 18738/2022 vyplývá, že Národní rozvojová banka, a. s., uhradila z titulu bankovní záruky poškozené částku 7 878 939,62 Kč. Soudy mu proto neměly uložit, aby úvěrující bance uhradil náhradu škody ve výši 8 857 614,45 Kč s příslušenstvím, ale pouze rozdíl mezi oběma částkami. Vrchní soud stěžovatele zbavil též možnosti oponovat výši trestu.
13. Závěrem stěžovatel označuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za formalistické, neboť přehlíží, že vrchní soud mohl telefonicky kontaktovat před začátkem veřejného zasedání též Š. (zaměstnankyni Pardubické nemocnice) a dotázat se jí na jeho aktuální zdravotní stav. Podle stěžovatele ani případné předložení zprávy, kterou soud považuje za falsum, nepředstavuje důvod pro ztrátu základního práva účastnit se jednání u soudu.
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
16. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny především (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového náležitého posouzení lze zjistit z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
17. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
18. Maje na zřeteli uvedené zásady dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
19. Podle Ústavního soudu "právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen, je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2971/09 ), jež je ovšem "třeba poměřovat s dalšími významnými hodnotami, jako je např. požadavek účinné ochrany společnosti a obětí trestných činů a zájem na efektivním a rychlém fungování trestní justice, který nemůže být vydán napospas eventuálním obstrukcím ze strany účastníků trestního řízení" [srov. usnesení ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 2423/12 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. V judikatuře Ústavního soudu lze proto nalézt řadu rozhodnutí, kdy byl aprobován postup obecných soudů, které vyžadovaly přítomnost obviněného ve veřejném zasedání i přes jeho omluvu, neboť ji nepovažovaly za řádnou, a to při jeho pracovní neschopnosti (např. usnesení ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. II. ÚS 230/22 ), nebo nepřesvědčivých lékařských zprávách (např. usnesení ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3388/20 ).
20. Z výše uvedeného vyplývá, že v odvolacím řízení nastala situace, kdy proti sobě stály jednak základní právo stěžovatele na osobní přítomnost při veřejném zasedání a právo být slyšen, jednak požadavek na rychlé projednání věci bez zbytečných průtahů. Přestože požadavek na vyhovění právu stěžovatele na jeho osobní přítomnost je zásadní, nemůže se stát prostředkem obstrukčního jednání účastníků řízení.
21. Ústavní soud shledal, že v jednání stěžovatele v posuzované věci se projevují prvky účelové snahy o oddálení rozhodnutí vrchního soudu. Stěžovatel v odpoledních hodinách dne 5. 5. 2022, tedy v den předcházející konání předmětného veřejného zasedání, prostřednictvím svého tehdejšího obhájce, zaslal vrchnímu soudu žádost o přeložení termínu veřejného zasedání, k níž připojil dvě lékařské zprávy. První byla vystavena dne 25. 3. 2022 Pardubickou nemocnicí a týkala se zažívacích potíží, kterými měl stěžovatel v době vyšetření trpět.
Podle druhé, údajně vystavené fakultní nemocnicí a datované ke dni 4. 5. 2022, pak měl být stěžovatel v uvedený den vyšetřen pro bolesti pravé dolní končetiny a problémy s chůzí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel již v minulosti jednou předložil vrchnímu soudu falzifikát lékařské zprávy, si ověřil člen jeho senátu v den konání veřejného zasedání pravost této písemnosti. Zjistil přitom, že i ta neodpovídá skutečnosti, neboť v ní uvedený lékař stěžovatele nikdy neošetřoval. Z toho důvodu, jakož i proto, že vrchní soud nepovažoval osobní účast stěžovatele ve veřejném zasedání za nutnou, bylo veřejné zasedání k projednání odvolání konáno dne 6.
5. 2022 v jeho nepřítomnosti. Není pochyb, že falzifikát lékařské zprávy fakultní nemocnice podklad pro přeložení termínu veřejného zasedání nepředstavoval. Obdobný závěr se patří uplatnit též na zprávu ze dne 25. 3. 2022, neboť je zřejmé, že v době konání veřejného zasedání již neaktuální (šest týdnů starý) dokument potvrzující pouze zažívací problémy stěžovatele, nikterak neprokazuje existenci překážky účasti na předmětném veřejném zasedání. Stěžovatel namítá, že se dne 6. 5. 2022 dostavil do Pardubické nemocnice za účelem lékařské kontroly.
Jak již Nejvyšší soud připomenul, o tomto plánovaném vyšetření se v podání ze dne 5. 6. 2022 nezmínil. Stěžovatelova výtka, že vrchní soud měl ze své iniciativy zjišťovat, zda se nenachází v Pardubické nemocnici na vyšetření, již na první pohled neobstojí. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě vychází ze zásady odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva), jež předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici.
Uplatnění této zásady nelze zaměňovat s přepjatým formalismem, který stěžovatel přičítá Nejvyššímu soudu. Stojí za zmínku, že stěžovatel byl v odvolacím řízení zastoupen obhájcem. Nepřiměřeně "paternalistický" přístup státu ke vztahu mezi obhájcem a obhajovaným Ústavní soud odmítl též kupříkladu v nálezu ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96
(N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.) a usneseních ze dne 7. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 688/05 , ze dne 9. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 3785/14 , ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 977/15 a ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3929/18 , a to i s odkazy na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88 a ze dne 22. 2. 1994 ve věci Tripodi v. Itálie, stížnost č. 13743/88.
Obecné soudy též výstižně připomenuly, že stěžovatel mohl plánovanou kontrolu odložit na jiný termín, samotná pracovní neschopnost pak bez dalšího není důvodem k přeložení termínu veřejného zasedání.
22. Stěžovatel namítá, že nebyla dodržena pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání podle § 233 odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 5 Tdo 1058/2002 a ze dne 29. 7. 2020 sp. zn. 5 Tdo 992/2019, podle kterých platí, že ani poskytnutí kratší než stanovené lhůty samo o sobě nemá vliv na přítomnost obviněného u veřejného zasedání, ledaže nedodržení této lhůty zabránilo obviněnému v tom, aby se mohl osobně zúčastnit u veřejného zasedání (např. vzhledem k nemožnosti odložit jinou činnost). Dále lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2001 sp. zn. 11 Tz 179/2001, podle kterého pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání stanovená v § 233 odst. 2 trestního řádu pro doručování předvolání, resp. vyrozumění o tomto zasedání některým osobám se nevztahuje na jejich přípravu k odročenému veřejnému zasedání. V případech, kdy dojde k zásadní změně projednávaných otázek však bude namístě s ohledem na zásadu vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny, podle které má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby, poskytnout obviněnému, popř. i jeho obhájci potřebnou lhůtu na jejich přípravu k odročenému veřejnému zasedání.
23. V nyní posuzované věci vrchní soud veřejné zasedání původně nařídil na 11. 4. 2022, nicméně je odročil na výše uvedený termín z důvodů vymezených v bodě 17. odůvodnění napadeného rozsudku.
24. Stěžovatel přitom neargumentuje relevantně, že došlo v tomto mezidobí k podstatné změně projednávaných otázek, resp. že údajné nedodržení lhůty mělo vliv na jeho přítomnost u veřejného zasedání vrchního soudu. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti neobjasnil, proč na toto nyní tvrzené pochybení nepoukázal již jeho obhájce při veřejném zasedání vrchního soudu [k tzv. vnitřní subsidiaritě ústavněprávního přezkumu srov. např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000 , ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 , ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02 , ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05 , ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08 a ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 330/15 ].
25. Obecné soudy respektovaly též závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 102/03 a sp. zn. I. ÚS 2971/09 , které vycházejí z procesních situací zjevně odlišných od té, za níž stěžovatel usiloval o přeložení termínu veřejného zasedání.
26. Stěžovatel dále namítá, že částka stanovená v adhezním výroku byla poškozené ve významné části uhrazena ještě před rozhodnutím vrchního soudu, a proto má za to, že poškozená požadovala škodu neoprávněně v nesprávné výši. Stěžovatelova argumentace, že část pohledávky již poškozené uhradila Národní rozvojová banka, a. s., z titulu bankovní záruky, nedosahuje ústavněprávní roviny, jelikož se týká v první řadě vztahu mezi oběma bankami, přičemž je na dohodě mezi nimi a na výsledcích výše zmíněného insolvenčního řízení, jak budou předmětné nároky následně vypořádány; srov. mutatis mutandis nález ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 529/09 (N 51/64 SbNU 625) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 4 Tz 72/2007, ze dne 29. 9. 2009 sp. zn. 5 Tdo 875/2009 a ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. 3 Tdo 79/2020.
27. Stěžovatel dále obrací pozornost k závěrům obecných soudů o přiměřenosti stanovených trestů. K jeho výhradám Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu nebo upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 ). Závěry obecných soudů týkající se výše trestů se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn přistoupit ke kasačnímu zásahu. Ústavní soud odkazuje na body 36. až 40. rozsudku vrchního soudu. Tyto závěry aproboval též Nejvyšší soud, přičemž - jak bylo předznačeno - není důvod nesdílet jeho závěr, že o vybočení ze zásady proporcionality trestní represe nejde. Takto uložené tresty nelze považovat ve věci stěžovatele za nepřiměřeně přísné či dokonce excesivní, a tedy vybočující z ústavněprávních požadavků. Stěžovatel tvrdí, že neúčast ve veřejném zasedání (která byla procesním důsledkem ústavněprávně souladného postupu vrchního soudu) se jemu nepříznivým způsobem promítla do předmětné roviny, nicméně nelze přehlížet okolnost, že v ústavní stížnosti nekonkretizoval argumentaci, kterou nemohl u vrchního soudu uplatnit prostřednictvím svého obhájce.
28. Stěžovatel napadl rovněž usnesení Nejvyššího soudu, nicméně další důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo uvedeno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
29. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu