Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti obchodní společnosti UNITED BAKERIES, a. s., sídlem Pekařská 1/598, Praha 5 - Jinonice, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2023 č. j. 28 Cdo 678/2023-1106, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2022 č. j. 55 Co 208/2022-1052 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. března 2022 č. j. 18 C 372/2014-987, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, a obchodních společností 1) Sallerova výstavba Emporium II, k. s., sídlem Obchodní zóna 266, Otvice, a 2) SWEET DELIGHT, a. s., sídlem Komerční 532, Nupaky, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na rovné zacházení podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") vyhověl žalobě první vedlejší účastnice, když povolil obnovu řízení vedeného týmž soudem pod sp. zn. 18 C 372/2014. V tomto řízení byla obvodním soudem pravomocně zamítnuta žaloba první vedlejší účastnice na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 8 695 004,51 Kč, a to z důvodu nedostatku její aktivní věcné legitimace. Ten měl spočívat v tom, že první vedlejší účastnice nebyla vlastníkem pozemku, za jehož užívání se po stěžovatelce a druhé vedlejší účastnici domáhala vydání bezdůvodného obohacení. Obvodní soud při posouzení této otázky vyšel z jiného pravomocného rozhodnutí v jiné věci - rozsudku obvodního soudu ze dne 28. 11. 2016 č. j. 18 C 190/2009-1407, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 6. 2018 č. j. 25 Co 96/2018-1578 - vydaného v řízení o určení vlastnického práva k předmětnému pozemku. Některé výroky soudních rozhodnutí uvedených v předchozí větě, jakož i některé výroky usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019 č. j. 28 Cdo 4660/2018-1728, kterým bylo mimo jiné odmítnuto dovolání první vedlejší účastnice v řízení o určení vlastnického práva k pozemku, zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2856/19 . Ústavní soud přitom zrušil i výroky soudních rozhodnutí, na jejichž základě bylo určeno a následně do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo České republiky (a nikoliv první vedlejší účastnice) k pozemku a na jejichž základě pak první vedlejší účastnice byla neúspěšná i v řízení o žalobě o zaplacení bezdůvodného obohacení proti stěžovatelce.
3. Obvodní soud odůvodnil povolení obnovy řízení odkazem na shora uvedený nález Ústavního soudu a podotkl, že ve věci bylo opětovně rozhodnuto (bod 5 odůvodnění), a to v souladu s tímto zrušujícím nálezem. Jde přitom o rozhodnutí, která mohou pro první vedlejší účastnici přivodit příznivější rozhodnutí v řízení o vydání bezdůvodného obohacení (bod 7 odůvodnění), pročež je naplněna podmínka pro povolení obnovy řízení.
4. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka a druhá vedlejší účastnice odvolání, na jehož základě městský soud napadené rozhodnutí potvrdil. Podotkl, že první vedlejší účastnice jako důvod pro povolení obnovy řízení uvedla nález sp. zn. IV. ÚS 2856/19 , kterým Ústavní soud zrušil části rozhodnutí nalézacích soudů řešících vlastnictví k pozemkům. Na jejich podkladě pak byla první vedlejší účastnice neúspěšná v řízení, jehož obnovy se domáhá, a to pouze z důvodu nedostatku aktivní legitimace s tím, že jí vlastnické právo k pozemku nenáleží. Nález Ústavního soudu byl vydán po pravomocném skončení sporu, pročež jde o nové rozhodnutí podle § 228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud nepřisvědčil námitce, že obvodní soud postupoval v rozporu s dispoziční zásadou, když sám "vyhledával" další (navazující) rozhodnutí ve věci. Konstatoval-li obvodní soud, že existují "další rozhodnutí soudu vydaná po zrušujícím nálezu Ústavního soudu a řešící otázku vlastnictví zcela rozdílně, nedopustil se procesního pochybení. Tato rozhodnutí však přirozeně byla vydána až později, tedy pro lhůtě zákonem dané pro podání návrhu na obnovu řízení, a z tohoto pohledu je třeba i hodnotit důvodnost podaného návrhu ve vztahu k nálezu Ústavního soudu. Nemůže proto obstát odvolací argumentace..., že tento ústavní nález nemůže být tím rozhodnutím, na základě kterého lze povolit obnovu řízení, neboť by prakticky tam vyslovený právní názor nemohl zasáhnout do již skončeného řízení, vedeného pod sp. zn. 18 C 372/2014; mohla by se tak vytvořit absurdní právní situace, že by žalobkyně měla aktivní věcnou legitimaci, ovšem v dřívějším skončeném řízení by byla neúspěšná definitivně pro nesprávné právní posouzení skutkového stavu, tedy že jí nesvědčí vlastnictví k předmětným pozemkům, tudíž tuto aktivní věcnou legitimaci nemá" (bod 19 odůvodnění).
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky a druhé vedlejší účastnice, neboť dospěl k závěru, že městský soud se nikterak neodchýlil od jeho ustálené judikatury, když dovodil, že důvodem povolení obnovy řízení je pozdější zrušující nález Ústavního soudu (viz výše). Na řešení otázky, zda mohou soudy shledávat důvod obnovy řízení v existenci jiných než v žalobě na obnovu řízení označených rozhodnutích, pak rozhodnutí městského soudu zjevně nezávisí, neboť to shledává důvod obnovy řízení právě v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2856/19 , označeném první vedlejší účastnicí v žalobě na obnovu řízení.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení před soudy a namítá porušení svých výše uvedených základních práv (viz bod 1). Podstatou její argumentace je, že obvodní soud v řízení neprovedl důkaz nálezem sp. zn. IV. ÚS 2856/19 , nýbrž "sám vyhledal a provedl k důkazu soudní rozhodnutí vydaná v řízení o určení vlastnického práva po vrácení věci Ústavním soudem", přičemž tato rozhodnutí první vedlejší účastnice v žalobě na obnovu řízení neuplatnila. Tuto vadu pak nenapravil městský soud ani Nejvyšší soud, který se "protiústavní postup svévolně pokusil ospravedlnit". Nejvyšší soud nadto "ignoroval část dovolacích otázek". Stěžovatelka podotkla, že soudy jsou uplatněnými důvody obnovy řízení vázány a nemohou napadené rozhodnutí posuzovat z důvodů jiných.
7. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu právně zastoupena advokátem. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
8. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2947/20 nebo ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 196/21 , všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz). Řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na přezkumu věcí pravomocně skončených.
9. Ústavní soud není až na výjimky oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatelka ještě nevyčerpala všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná rozhodnutí ve věci, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny opravné procesní prostředky vyčerpány (z poslední doby viz usnesení ze dne 10. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 2342/23 ).
10. Výše uvedené se týká také ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věci "pouhého" povolení obnovy řízení na návrh první vedlejší účastnice, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje. V posuzované věci je podstatné, že stěžovatelka napadá toliko rozhodnutí vydané v rámci tzv. řízení obnovujícího (iudicium rescindens), kterým však nebylo rozhodnuto v meritu věci. O právech a povinnostech stěžovatelky, resp. o tom, zda je povinna vydat bezdůvodné obohacení, je rozhodováno až následně v rámci tzv. řízení obnoveného (iudicium rescissorium). Ačkoliv tedy stěžovatelka již nemůže podat žádný opravný prostředek bezprostředně proti rozhodnutím, která ústavní stížností napadá, může uplatnit procesní prostředky k ochraně svých práv podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu proti rozhodnutí ve věci samé vedené obvodním soudem pod sp. zn. 18 C 372/2014, a za podmínky vyčerpání těchto procesních prostředků proti rozhodnutí vydanému v řízení obnoveném může podat přípustnou ústavní stížnost.
11. Na posuzovanou věc lze přiměřeně uplatnit také právní názor obsažený ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933), v němž Ústavní soud označil za nepřípustnou ústavní stížnost proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby s odůvodněním, že nejde o rozhodnutí ve věci samé s tím, že stěžovatel má možnost podat opravné prostředky a posléze ústavní stížnost proti rozhodnutí ve věci samé. To přitom platí i v nynější věci. Jinými slovy řečeno, tím, že stěžovatelka napadá pouze dílčí rozhodnutí, a nikoliv pravomocné rozhodnutí ve věci samé vydané v řízení obnoveném, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv (jejichž vyčerpání v řízení obnoveném stěžovatelka nedokládá, a dokonce ani netvrdí), je její ústavní stížnost proti usnesení o povolení obnovy řízení materiálně nepřípustná.
12. Ústavní soud pro úplnost opětovně zdůrazňuje, že toto rozhodnutí stěžovatelku nijak neomezuje v podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věci samé. Bude-li mít za to, že pravomocné rozhodnutí ve věci samé bylo vydáno, aniž byly splněny podmínky řízení, resp. bylo vydáno v situaci, kdy vůbec neměla být obnova řízení povolena, nebude jí nic bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí po vyčerpání opravných prostředků podala novou ústavní stížnost.
13. Na základě výše uvedeného soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2023
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v. r. soudce zpravodaj