USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Sallerova výstavba Emporium II k.s., IČO 27266303, se sídlem v Otvicích, Obchodní zóna 266, zastoupená Ass.jur. Denisem Dieterem Riedigerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, proti žalovaným: 1) UNITED BAKERIES a. s., IČO 28976231, se sídlem v Praze 5, Pekařská 598/1, zastoupená JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, a 2) SWEET DELIGHT a. s., IČO 270 62708, se sídlem Nupaky, Komerční 532, zastoupená JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, o zaplacení 8 695 004,51 Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 372/2014, o dovoláních žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2022, č. j. 55 Co 208/2022-1052, t a k t o:
Dovolání se odmítají.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 9. 2022, č. j. 55 Co 208/2022-1052, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. 3. 2022, č. j. 18 C 372/2014-987, jímž byla povolena obnova řízení (vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 18 C 372/2014 o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 8 695 004,51 Kč), jež skončilo pravomocným zamítnutím žaloby (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 1. 2020, č. j. 18 C 372/2014-838, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29.
7. 2020, č. j. 55 Co 134/2020-872); soudy v tehdejší při vycházely z pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 11. 2016, č. j. 18 C 190/2009-1407, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, č. j. 25 Co 96/2018-1578, jimiž v řízení, jehož se účastnila (mimo jiné) na straně žalující současná žalovaná 1) a na straně žalované současná žalobkyně, bylo určeno, že vlastníkem pozemků zastavěných stavbami z titulu, jejichž umístění na cizích pozemkových parcelách je v projednávané věci uplatňováno vydání bezdůvodného obohacení, je Česká republika (a nikoli současná žalobkyně) – žalobě tak se zřetelem na uvedená rozhodnutí nebylo vyhověno pro nedostatek aktivní věcné legitimace.
2. Proti usnesení odvolacího soudu o povolení obnovy řízení podaly dovolání obě žalované. Předestřely otázku, zda za rozhodnutí, jež nemohlo být použito v původním řízení, a představuje tak důvod jeho obnovy (§ 228 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), jest považovat nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2856/19, jímž byla rozhodnutí (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 11. 2016, č. j. 18 C 190/2009-1407, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, č. j. 25 Co 96/2018-1578), kterými bylo určeno vlastnické právo České republiky k posuzovaným zastavěným pozemkům, zrušena. Měly za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Poukazovaly přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo
42/2012, ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4183/2011, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4620/2017, ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 552/2018, ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4508/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3446/2019, ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2478/2010, ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 552/2018, ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1469/2016, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3288/2016, ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3530/2007, ze dne 27.
3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 498/2019, a ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 207/2021, jakož i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 1913/19. Uváděly rovněž, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, spatřoval-li důvody obnovy řízení v existenci jiných rozhodnutí, než které byly uplatněny v žalobě na obnovu řízení. Argumentovaly přitom tím, že žalobkyně navrhovala obnovu řízení se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2856/19, zatímco odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně obnovu řízení odůvodnil existencí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3.
5. 2021, č. j. 18 C 190/2009-1875, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 25 Co 302/2021, jimiž po kasačním nálezu Ústavního soudu žaloba žalované 1) – směřující vůči žalobkyni – o určení vlastnického práva České republiky k posuzovaným zastavěným pozemkům byla pravomocně zamítnuta. Vytýkaly taktéž, že soudy nižšího stupně obsah uvedených rozhodnutí (rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 5. 2021, č. j. 18 C 190/2009-1875, a Městského soudu v Praze ze dne 9.
12. 2021, sp. zn. 25 Co 302/2021) učinily předmětem dokazování z vlastní iniciativy, kritizujíce současně i způsob, jímž bylo dokazování provedeno. Žalovaná 2) nadto měla za to, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu spatřuje důvody obnovy řízení v existenci rozhodnutí, jež byla vydána v řízení, jehož se neúčastnila (řízení o určení vlastnického práva České republiky ke sporným zastavěným pozemkům, v jehož průběhu byly vyhlášeny rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3.
5. 2021, č. j.
18 C 190/2009-1875, a Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 25 Co 302/2021, účastna nebyla). Odkazovala přitom na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 329/2016, a ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1793/2013.
3. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl.
4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 1982, sp. zn. Cpj 67/82 (uveřejněného pod číslem 2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyplývá, že důvodem pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. může být pozdější rozhodnutí příslušného orgánu řešící odchylně předběžnou otázku, šlo-li o případ, v němž byl soud při původním rozhodování vázán rozhodnutím jiného orgánu (§ 135 odst. 1 o. s. ř.), anebo o případ, v němž soud vycházel při svém rozhodování z rozhodnutí vydaného dříve příslušným orgánem (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Stejně tak může být důvodem obnovy řízení rozhodnutí příslušného orgánu o předběžné otázce, šlo-li o případ, v němž si soud sám v souladu s ustanovením § 135 odst. 2 o. s. ř. vyřešil předběžnou otázku, protože vycházel ze zjištění, že o této otázce nebylo dosud příslušným orgánem rozhodnuto, zjistí-li se potom, že tento příslušný orgán svým kdykoliv vydaným rozhodnutím vyřešil uvedenou otázku odchylně. Z citovaného stanoviska pak Nejvyšší soud vycházel i ve své další rozhodovací praxi; viz například usnesení ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2215/2019, v němž přímo řešil otázku pozdějšího rozhodnutí jako důvodu obnovy řízení a uzavřel, že důvodem pro povolení obnovy řízení může být i pozdější rozhodnutí jiného orgánu, vypovídá-li toto rozhodnutí o skutečnostech a důkazech, které byly předmětem původního řízení, zejména řeší-li předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodující pro výsledek původního řízení. Srovnej nad rámec výše uvedeného např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/1998, uveřejněné pod číslem 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4415/2009, a ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1496/2010.
6. Odvolací soud se výše citované judikatuře dovolacího soudu (na níž není důvodu čehokoliv měnit) nikterak nezpronevěřil. V souladu s ní totiž dovodil, že důvodem obnovy řízení je pozdější nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2856/19, jenž se zabývá (řeší) otázkou vlastnického práva k pozemkům zastavěným stavbami žalovaných, jejíž zodpovězení je rozhodující pro výsledek původního řízení (z hlediska posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku umístění staveb žalovaných na těchto pozemcích). V situaci, kdy zodpovězení otázky vlastnictví k zastavěným pozemkům (jeho vydržení právními předchůdci žalobkyně, resp. žalobkyní), řešené nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2856/19, je určující i pro výsledek řízení ve vztahu k žalované 2), nevylučuje nedostatek její procesní účasti na řízení o vlastnické žalobě (žalobu o určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům podala toliko žalovaná 1/) sám o sobě naplnění předpokladů obnovy původního řízení též v poměru k ní; žalovanou 2) odkazovaná rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 329/2016, a ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1793/2013, pak na projednávanou věc pro zcela odlišné skutkové okolnosti nedopadají.
7. Na vyřešení otázky, zda mohou soudy důvod obnovy řízení shledávat v existenci jiných, než v žalobě na obnovu řízení označených rozhodnutích, pak rozhodnutí odvolacího soudu evidentně nezávisí, jestliže tento shledává důvod obnovy řízení právě v žalobkyní označeném nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2856/19, a pouze pro úplnost uvádí, že v řízení následujícím po vyhlášení tohoto kasačního nálezu byla žalovanou 1) podaná žaloba o určení vlastnického práva České republiky k předmětným pozemkům pravomocně zamítnuta (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 5. 2021, č. j. 18 C 190/2009-1875, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 25 Co 302/2021), v důsledku čehož je jako jejich vlastník v katastru nemovitostí nadále evidována žalobkyně; dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 25 Co 302/2021, bylo pak odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 827/2022.
8. K výtkám dovolatetek stran dokazování realizovaného soudy nižšího stupně dlužno uvést, že ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).; prostřednictvím vytýkaných vad řízení tedy na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je pak dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
9. Zákonné předpoklady přípustnosti podaných dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustná odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 4. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu