Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ivany Němcové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti části I. výroku a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2024 č. j. 68 Co 61/2024-139 a II. a III. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. října 2023 č. j. 20 C 29/2023-116, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: .
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení konkretizovaných výroků v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 20 C 29/2023 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala vůči vedlejší účastnici omluvy za diskriminaci a nezákonný zásah do svých práv způsobených jejími mimořádnými opatřeními ze dne 22. 10. 2021 č. j. MZDR 47828/2020-30/MIN/KAN a ze dne 18. 11. 2021 č. j. 47828/2020-31/MIN/KAN, která byla vydána s odkazem na § 80 odst. 1 písm. g) a § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, a dále náhrady majetkové škody ve výši 5 200 Kč s příslušenstvím. Diskriminaci spatřovala stěžovatelka v rozdílném zacházení, protože jako neočkovaná osoba byla bez legitimního důvodu nucena z vlastních zdrojů hradit vyšetření na přítomnost viru SARS-CoV-2, chtěla-li využít různých služeb, zatímco očkované osoby tuto povinnost neměly. Škoda ve výši 5 200 Kč stěžovatelce vznikla v příčinné souvislosti s těmito mimořádnými opatřeními, neboť byla nucena sedmkrát podstoupit PCR test, který si musela na rozdíl od očkovaných osob hradit. Vznik škody stěžovatelka doložila fakturami za testy. V žalobě poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterými byly části mimořádných opatření prohlášeny za rozporné se zákonem, a dále zdůraznila, že proti řadě opatření obecné povahy brojila návrhy na jejich zrušení.
3. Obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelky na zaslání omluvy (I. výrok), zamítl žalobu na zaplacení částky 5 200 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (III. výrok). Vyšel z toho, že část mimořádného opatření ze dne 22. 10. 2021 byla prohlášena za rozpornou se zákonem rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2022 č. j. 8 Ao 39/2021-47, v němž Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že rozdílné zacházení s očkovanými a neočkovanými osobami z hlediska vymezení podmínek pro hrazené testování postrádalo racionální vztah k účelu mimořádného opatření a nebylo způsobilé přispět k dosažení primárního cíle omezit šíření onemocnění, pročež část mimořádného opatření založila mezi osobami očkovanými a neočkovanými nerovné zacházení, které bylo v rozporu s čl. 1 Listiny. Z obdobného důvodu byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2022 č. j. 3 Ao 24/2021-58 prohlášena nezákonnost části mimořádného opatření vedlejší účastnice ze dne 18. 11. 2021. Obvodní soud proto přisvědčil stěžovatelce v tom, že byla splněna podmínka existence nezákonných rozhodnutí podle § 5 písm. a), resp. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Obě mimořádná opatření (jejich části) však byla prohlášena jako rozporná se zákonem na návrh jiné osoby než stěžovatelky, takže nebyla splněna podmínka stanovená § 7 odst. 1 a § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a proto stěžovatelka není osobou aktivně legitimovanou. Na tom nic nemění ani její argumentace, že tak neučinila z důvodu vědomosti o již podaných návrzích na zrušení opatření jiným navrhovatelem a z důvodu možného vzniku nákladů řízení, které jí nebudou přiznány. Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nebylo sporu o to, že se stěžovatelka nepřihlásila do řízení ani k výzvám Nejvyššího správního soudu zveřejněným na jeho úřední desce jako osoba zúčastněná na řízení, která byla vydáním mimořádných opatření přímo dotčena na svých právech. Nákladový výrok obvodní soud odůvodnil plným úspěchem vedlejší účastnice, pročež jí odkazem na § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přiznal náhradu nákladů řízení, a to za pět úkonů, každý po 300 Kč.
4. Městský soud k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 600 Kč (II. výrok). Ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru o nedostatku aktivní legitimace, neboť se stěžovatelka nedomáhala zrušení mimořádných opatření vedlejší účastnice ze dne 22. 10. 2021 a ze dne 18. 11. 2021. K požadované omluvě za tvrzenou diskriminaci (nemajetkovou újmu) poznamenal, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, protože ani k výzvě soudu nedoložila důkazy na podporu svých tvrzení.
5. Stěžovatelka napadá II. výrok rozsudku obvodního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 5 000 Kč s příslušenstvím, a III. výrok téhož rozsudku o náhradě nákladů řízení. Dále napadá I. výrok rozsudku městského soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen II. a III. výrok rozsudku obvodního soudu, a domáhá se rovněž zrušení II. výroku rozsudku městského soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. Namítá přitom porušení výše uvedených základních práv a svobod a uvádí, že soudy jí měly nárok na zaplacení náhrady majetkové škody přiznat přímým použitím čl. 11 odst. 4 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
6. Těžištěm stěžovatelčiny argumentace je tvrzení, že mimořádná opatření ze dne 22. 10. 2021 a ze dne 18. 11. 2021 byla nezákonná, přičemž v příčinné souvislosti s nimi jí vznikla škoda ve výši 5 200 Kč představující částku, kterou musela vynaložit na PCR testování. Jelikož mimořádná opatření nebyla vydávána ve správním (či jiném) řízení, nelze po stěžovatelce požadovat splnění podmínky účastenství v řízení podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka zdůrazňuje, že pokud již došlo ke zrušení mimořádného opatření vedlejší účastnice (jeho prohlášení za nezákonné), nemohl již být její návrh ve správním soudnictví úspěšný. Soudy zcela pominuly, že zrušení mimořádných opatření nebo konstatování jejich nezákonnosti má účinky erga omnes. V době, kdy byla mimořádná opatření vedlejší účastnice vydána, nemohla stěžovatelka rozumně očekávat, že budou soudy pro účely přiznání náhrady škody vyžadovat, aby se přímo domáhala jejich zrušení u soudu.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Nutno tudíž vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiného než ústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů.
9. Stěžovatelka ústavní stížnost omezila toliko na výroky rozsudků městského soudu a obvodního soudu zamítající žalobu na zaplacení náhrady majetkové škody ve výši 5 200 Kč s příslušenstvím, a na nákladové výroky. Výroky rozsudků o zamítnutí žaloby na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu (diskriminaci) ústavní stížností nenapadla. Svou povahou jde tak o tzv. bagatelní věc, u které Ústavní soud přistupuje ke kasačnímu zásahu pouze v případě výjimečné (excesivní) svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovatelce, pokud v jeho důsledku nastala kolize se samotnou podstatou ústavně zaručeného základního práva (viz např. usnesení ze dne 3.
7. 2024 sp. zn. I. ÚS 739/24 , bod 6.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Je především na stěžovatelce, aby ve své ústavní stížnosti vysvětlila, proč věc přes bagatelní povahu vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 , bod 6. odůvodnění). To však stěžovatelka nečiní, tudíž je její ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
10. I přes tento závěr Ústavní soud považuje za vhodné doplnit, že v posuzované věci nebylo pochyb o tom, že části mimořádných opatření vedlejší účastnice ze dne 22. 10. 2021 a ze dne 18. 11. 2021 byly nezákonné, což konstatoval Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích, jejichž závěry byl obvodní soud vázán (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Obvodní soud rovněž ústavně konformně vyložil, že náhrada škody (újmy) náleží poškozenému u nezákonných mimořádných opatření (srov. nález ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III.
ÚS 3319/22 a nález ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 331/24 ). Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že o uvedených mimořádných opatřeních se nevedlo řízení o návrhu opatření obecné povahy, v němž by mohla uplatnit námitky nebo připomínky. Proti mimořádným opatřením se však mohla bránit v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části podle § 101a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ve spojení s § 13 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 25.
2. 2022 (dále jen "pandemický zákon").
11. Pandemický zákon umožnil u mimořádných opatření, která pozbyla platnosti v průběhu řízení, deklarovat jejich nezákonnost (§ 13 odst. 4), což má zásadní vliv i na možnou náhradu škody (viz § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). K tomu podal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2024 č. j. 30 Cdo 384/2024-90 (bod 28.) ústavně souladný výklad, že setrvání na zákonném požadavku účastenství poškozeného podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je založeno návrhem na zrušení mimořádného opatření podle § 13 odst. 1 pandemického zákona.
Rovněž Ústavní soud opakovaně potvrdil, že aktivní legitimace podle zákona č. 82/1998 Sb. je zásadně omezena jen na ty osoby, které využily v zákonem stanovené lhůtě všech procesních prostředků k ochraně svých práv, čímž daly najevo, že příslušné opatření obecné povahy vnímají jako škodlivé a natolik zasahující do jejich práv, že se proti jeho vydání hodlají zákonnými prostředky bránit (viz nález sp. zn. III. ÚS 3319/22 , bod 29.). Takovým prostředkem může být i účast na zrušení mimořádného opatření v postavení osoby zúčastněné na řízení podle § 34 s.
ř. s. (nález sp. zn. IV. ÚS 331/24 , bod 25.). Stěžovatelka přitom Nejvyššímu správnímu soudu neoznámila, že bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Ústavní soud dále podotýká, že pandemický zákon, ve znění účinném od 26. 2. 2022, sice použití § 34 s. ř. s. v řízeních o přezkumu mimořádných opatření vyloučil (§ 13 odst. 6), avšak podle přechodného ustanovení čl. II zákona č. 39/2022 Sb., se soudní řízení o přezkumu mimořádných opatření zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle pandemického zákona, ve znění účinném do 25.
2. 2022. Řízení o návrhu vedené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 8 Ao 39/2021 bylo zahájeno dne 30. 1. 2021 a řízení o návrhu vedené pod sp. zn. 3 Ao 24/2021 bylo zahájeno dne 22. 11. 2021, tj. ještě před účinností změnového zákona. Nepodala-li tedy stěžovatelka návrh na zrušení předmětných mimořádných opatření (jejich prohlášení za nezákonná), mohla v těchto řízeních vystupovat v postavení osoby zúčastněné na řízení, čehož však nevyužila.
12. Závěry obvodního soudu a městského soudu z výše uvedených důvodů nelze označit za ústavně vybočující, ale naopak za následující rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by požadavek na vyčerpání všech procesních prostředků ochrany vůči nezákonným opatřením obecné povahy byl překvapivý, protože vyplývá přímo z § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž v obecné rovině byla nutnost vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ve vztahu k opatřením obecné povahy zdůrazňována judikaturou i právní naukou již v minulosti (viz SIMON, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 124).
13. Soudům lze v posuzované věci vytknout, že se výslovně nevyjádřily k tomu, zda a proč (ne)shledaly důvody zvláštního zřetele hodné pro netrvání na podmínce vyplývající z § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a to zejména v kontextu ostatních návrhů na zrušení jiných mimořádných opatření vedlejší účastnice, které stěžovatelka podávala, jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu. Vzhledem k bagatelní povaze věci (viz bod 9. výše) však nejde o vadu dosahující takové intenzity, která by odůvodnila kasační zásah Ústavního soudu.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu