Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ZEVES 5 s. r. o., sídlem Tovární 629, Chomutov, zastoupené Mgr. Radkem Salajkou, LL.M., advokátem, sídlem Hlubočepská 1156/38b, Praha 5 - Hlubočepy, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. dubna 2023 č. j. 3 As 31/2023-15 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2023 č. j. 30 A 41/2022-100, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Energetického regulačního úřadu, sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 5. 2022 č. j. 30 A 41/2022-62 (dále jen "usnesení o zastavení řízení") zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí vedlejšího účastníka, neboť stěžovatelka ve stanovené lhůtě nezaplatila soudní poplatek. Toto usnesení nabylo právní moci dne 2. 6. 2022, kasační stížnost proti němu Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 26. 9. 2022 č. j. 8 As 145/2022-24.
3. Dne 3. 6. 2022 stěžovatelka soudní poplatek uhradila. Krajský soud usnesením ze dne 16. 6. 2022 č. j. 30 A 41/2022-66 (dále jen "usnesení o vrácení soudního poplatku") rozhodl o vrácení soudního poplatku, neboť k jeho zaplacení po marném uplynutí lhůty nemohl přihlížet. Kasační stížnost proti tomuto usnesení Nejvyšší správní soud odmítl usnesením ze dne 14. 9. 2022 č. j. 6 As 56/2022-20.
4. Stěžovatelka proti všem výše uvedeným rozhodnutím podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3263/22 .
5. Dne 27. 1. 2023 byla krajskému soudu doručena žádost stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka současně znovu uhradila soudní poplatek za podání žaloby. Krajský soud napadeným usnesením žádost zamítl a opět rozhodl o vrácení soudního poplatku. V odůvodnění uvedl, že žádost o prominutí zmeškání lhůty musí být podána do doby pravomocného skončení řízení o žalobě, jinak k ní nelze přihlížet. Jelikož stěžovatelka tuto žádost podala až po nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení, nebylo možné žádosti vyhovět.
6. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala kasační stížnost, ve které namítala, že se krajský soud nezabýval jejím odůvodněním. Důvodem podání žádosti bylo závažné onemocnění tehdejšího jednatele stěžovatelky, které bylo příčinou nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka rovněž nesouhlasila s názorem, že po pravomocném skončení řízení již nelze žádosti o prominutí zmeškání lhůty vyhovět. O důvodu prominutí zmeškání lhůty se dozvěděla až v listopadu 2022, a proto nemohla žádost podat dříve.
7. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřípustnou, neboť usnesení o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty je rozhodnutím, kterým se pouze upravuje vedení řízení [§ 104 odst. 3 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.")]. V této souvislosti uvedl, že rozhodnutí o prominutí či neprominutí zmeškání lhůty má pouze provizorní charakter. V případě prominutí nemůže dojít k žádné újmě, naopak neprominutí může představovat vadu řízení, avšak její vliv na zákonnost konečného rozhodnutí může Nejvyšší správní soud přezkoumat v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí ve věci samé. Uvedený závěr nemohlo změnit ani to, že žádost o prominutí zmeškání lhůty byla podána až po pravomocném skončení řízení. Poplatková povinnost totiž stěžovatelce vznikla již podáním žaloby [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích)]. Neučinila-li tak a spoléhala na dodatečné uhrazení soudního poplatku ve lhůtě stanovené výzvou krajského soudu, vystavila se sama ze své vůle riziku opomenutí úhrady, a to i z důvodů na ní nezávislých. Toto riziko spočívalo i v tom, že případný důvod pozdní úhrady může vyjít najevo až po pravomocném skončení řízení, čímž se připraví o možnost přezkumu neprominutí zmeškání lhůty v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí o zastavení řízení. Své závěry opřel Nejvyšší správní soud zejména o nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/20 (č. 193/2021 Sb.).
8. Nejvyšší správní soud pouze na okraj vytkl krajskému soudu, že stěžovatelku nesprávně poučil o přípustnosti kasační stížnosti. Rovněž podotkl, že o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty rozhodoval senát namísto předsedy senátu (§ 40 odst. 5 s. ř. s.), avšak tímto postupem nedošlo ke zkrácení práv stěžovatelky.
9. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby, ačkoli důvodem pro nesplnění této povinnosti bylo závažné nádorové onemocnění jejího tehdejšího jednatele, které se vyznačuje zapomínáním a o kterém se stěžovatelka dozvěděla až po pravomocném zastavení řízení.
10. Stěžovatelka uvádí, že ji krajský soud nesprávně poučil o možnosti podat kasační stížnost proti usnesení o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty a nadto rozhodoval v nesprávném obsazení, neboť namísto předsedy senátu rozhodoval senát. Nejvyšší správní soud tato pochybení nenapravil, když napadené usnesení krajského soudu nezrušil.
11. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, podle kterého nelze o žádosti o prominutí zmeškání lhůty rozhodnout po pravomocném skončení řízení, neboť toto řízení již nemůže "obživnout". I usnesení o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty je evidováno pod spisovou značkou původního řízení a je tedy zřejmé, že "obživlo". Pokud přesto soudy shledaly nepřípustnost žádosti o prominutí zmeškání lhůty pro zaplacení soudního poplatku, měly ji podle jejího obsahu posoudit jako návrh na obnovu řízení.
12. Závěrem stěžovatelka zopakovala, že důvodem zmeškání lhůty bylo závažné onemocnění jednatele, o kterém se dozvěděla až v listopadu 2022, přičemž řízení bylo pravomocně zastaveno již dne 2. 6. 2022. V této souvislosti poznamenala, že nerozumí, jaký jiný závažný důvod, než uvedla, by pro prominutí zmeškání lhůty podle § 40 odst. 5 s. ř. s. měl postačovat.
13. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady k řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána oprávněnou osobou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
14. Ústavní stížnost byla podána včas. Ústavní soud nepřehlédl, že Nejvyšší správní soud odmítl napadeným usnesením kasační stížnost pro její nepřípustnost danou ze zákona, a proto by podaná kasační stížnost neměla představovat efektivní vyčerpání opravných prostředků. Lhůta pro podání ústavní stížnosti by tedy počínala běžet doručením usnesení o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Je však třeba přihlédnout k tomu, že krajský soud stěžovatelku nesprávně poučil o přípustnosti mimořádného opravného prostředku, což nemůže jít k její tíži [viz např. nález ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 387/20 (N 105/100 SbNU 221)].
15. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti je proto nutno považovat za zachovanou i vůči usnesení o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty, neboť počala běžet až doručením napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu.
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem proto není přezkum běžné zákonnosti a správnosti napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posouzení výhradně toho, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je proto v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
17. Na tomto místě je třeba uvést, že značná část námitek stěžovatelky byla vypořádána již v usnesení ze dne 3. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3263/22
. Přesto Ústavní soud opakuje, že právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny předpokládá, že se každý může svého práva domáhat pouze stanoveným postupem. Tento postup může zahrnovat i omezení, která však nesmějí být nepřiměřená a nesmějí narušovat podstatu chráněného základního práva (čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 4 Listiny). V této souvislosti Ústavní soud již v minulosti rozhodl, že povinnost hradit soudní poplatky, stejně jako dodržovat procesní lhůty, je standardní podmínkou řádného a účinného vedení soudního řízení [viz např. nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07
(N 193/47 SbNU 539)].
18. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), přitom dává dostatečný prostor pro splnění uvedené povinnosti. Ačkoli je soudní poplatek splatný již podáním návrhu na zahájení řízení [§7 odst. 1 ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích], žalobce (navrhovatel) má náhradní možnost jej zaplatit na základě výzvy soudu v dodatečně stanovené lhůtě. Teprve po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví a k následnému zaplacení soudního poplatku již nepřihlíží (§ 9 odst. 1 téhož zákona).
19. Tuto právní úpravu přitom Ústavní soud opakovaně shledal ústavně konformní [viz např. nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 2535/18
(N 88/94 SbNU 148) nebo usnesení ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1680/18 )]. Zároveň zdůraznil, že již stanovení náhradní lhůty pro zaplacení soudního poplatku představuje pro poplatníka jisté dobrodiní, neboť zákon předpokládá, že k zaplacení soudního poplatku dojde současně s podáním návrhu na zahájení řízení. Poplatník by proto neměl spoléhat na to, že během soudem stanovené lhůty nenastanou žádné, byť i jím nezaviněné překážky (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 9/20 ). Zaplacení soudního poplatku přitom není právním úkonem, který by musel či byl oprávněn provést pouze statutární orgán právnické osoby. Jestliže tedy stěžovatelka svěřila splnění uvedené povinnosti jediné osobě, jejímu jednateli, aniž by nastavila jakékoli kontrolní mechanismy, sama se vystavila riziku, že mohou nastat nenadálé a na vůli její i jejího jednatele nezávislé okolnosti, které zaplacení soudního poplatku znemožní.
20. I přesto soudní řád správní poskytuje v pořadí již třetí (!) příležitost zvrátit negativní důsledek nesplnění poplatkové povinnosti (zastavení řízení), a to prostřednictvím žádosti o prominutí zmeškání lhůty k provedení úkonu. Tu je nutno podat do dvou týdnů po odpadnutí překážky a je třeba s ní spojit zmeškaný úkon (§ 40 odst. 5 s. ř. s.). Ani tato možnost však nemůže být bezmezná. Ústavní soud proto již v minulosti přijal výklad Nejvyššího správního soudu, podle kterého lze zmeškání lhůty pro zaplacení soudního poplatku prominout nejpozději do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení (viz usnesení ze dne 25.
5. 2021 sp. zn. III. ÚS 1198/21 ). Takový výklad vyplývá mimo jiné z § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, který stanoví, že poplatková povinnost zaniká nabytím právní moci usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Stejně tak lze vycházet i ze samotné podstaty lhůt, kterou je zejména omezení stavu nejistoty v právních vztazích a urychlení procesu rozhodování [viz např. nález ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97
(N 163/9 SbNU 399)]. Z hlediska pravomocného skončení věci je pak nepodstatné, že usnesení o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty bylo evidováno pod spisovou značkou původního řízení. Tuto skutečnost nelze považovat za "obživnutí" věci.
21. Ve světle uvedených úvah nemůže obstát ani argument stěžovatelky, že nemohla žádost o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku podat před nabytím právní moci usnesení o zastavení řízení, neboť se o "vážných omluvitelných důvodech" ve smyslu § 40 odst. 5 s. ř. s. dozvěděla až poté. Nesplněním zákonné povinnosti zaplatit soudní poplatek současně s podáním žaloby na sebe stěžovatelka vzala rovněž riziko, že se o důvodech případné překážky uhrazení soudního poplatku v soudem dodatečně stanovené lhůtě nedozví včas, tedy ještě před pravomocným skončením řízení. Je však třeba podotknout, že zastavení řízení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté a stěžovatelce nic nebránilo, aby žalobu podala znovu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 9/20 ].
22. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatelky, podle kterých Nejvyšší správní soud nenapravil pochybení krajského soudu, neboť shledal kasační stížnost nepřípustnou. Ústavní soud v obecné rovině přijal Nejvyšším správním soudem zastávaný výklad § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s., podle kterého je usnesení o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty rozhodnutím, kterým se pouze upravuje vedení řízení [viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2018 č. j. 2 As 141/2017-19 (č. 3689/2018 Sb. NSS)].
23. Procesní postup stěžovatelky je v posuzované věci zvláštní tím, že o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku požádala až několik měsíců po pravomocném zastavení řízení. Je tedy zřejmé, že pro nyní napadené usnesení krajského soudu není zcela přiléhavé, že jde o rozhodnutí, kterým se pouze upravuje vedení řízení. Jednoduše již není (neprobíhá) řízení, jehož vedení by se upravovalo. Nelze proto uplatnit obecný předpoklad, že se stěžovatelka mohla zamítnutí své žádosti bránit kasační stížností, potažmo ústavní stížností, proti usnesení zastavení řízení. Žádost o prominutí zmeškání lhůty totiž podala až po jejich vyčerpání.
24. Z hlediska zachování právní jistoty a jednoty a předvídatelnosti právního řádu však zároveň nelze akceptovat, aby určitý procesní úkon požíval různé míry soudní ochrany pouze na základě toho, kdy byl uplatněn. Ústavní soud proto považuje za přijatelné, že to byla právě stěžovatelka, která se nesplněním své primární zákonné povinnosti, tj. nezaplacením soudního poplatku současně s podáním žaloby, vystavila riziku, že se může připravit o možnost účinně chránit svá práva prostřednictvím kasační stížnosti. Jak již bylo řečeno, musela být srozuměna s tím, že se o "vážných omluvitelných důvodech" zmeškání lhůty může dozvědět až po pravomocném rozhodnutí, kterým se řízení končí, a po vyčerpání všech opravných prostředků proti němu.
25. Jestliže Nejvyšší správní soud správně dospěl k závěru, že je kasační stížnost proti usnesení o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty nepřípustná, nemohl jeho zákonnost přezkoumávat. Jeho "výtky" vůči krajskému soudu je proto nutno chápat nanejvýš jako určitou formu obiter dicti.
26. Ústavní soud k tomu pouze dodává, že nesprávné poučení o možnosti či nemožnosti podat opravný prostředek by bylo porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze v případě, že by jím došlo k zamezení přístupu k soudu (viz např. nález ze dne 21. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 1140/22 ). V případě stěžovatelky však krajský soud "přiznal" právo na opravný prostředek, který je ze zákona nepřípustný. Ani skutečnost, že namísto předsedy senátu rozhodl o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty celý senát, nemá ústavněprávní relevanci.
Byť jde o nesprávné obsazení soudu, rozhodování předsedy je nejen ve správním soudnictví výjimkou z pravidla rozhodování senátu, u kterého se presumuje vyšší míra ochrany práv účastníků řízení, neboť se na něm podílí více osob. K porušení práva na zákonného soudce (řádné obsazení soudu) by mohlo dojít pouze v opačném případě, tedy kdyby namísto senátu rozhodoval jen jeho předseda [viz např. nález ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 708/17
(N 58/88 SbNU 817)].
27. Konečně je pak zcela nepřípadné tvrzení stěžovatelky, že měl krajský soud její žádost posoudit jako návrh na obnovu řízení. Procesní úkony byly výhradně v její dispozici. Jestliže učinila určité a srozumitelné podání (žádost o prominutí zmeškání lhůty), soud nemohl takto jednoznačně vyjádřené vůli přikládat jiný význam (přiměřeně srov. usnesení ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3357/09 nebo ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 2502/20 ).
28. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu