Rozhodnutí soudu o prominutí zmeškání lhůty podle § 40 odst. 5 s. ř. s., je rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení. Kasační stížnost proti němu není přípustná podle § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.
[20] K citovanému ustanovení existuje bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu, která ovšem dosud neřešila otázku, která je podstatná v projednávané věci – tedy zda usnesení o prominutí zmeškání lhůty je, či není „rozhodnutím, jímž se pouze upravuje vedení řízení“.
[21] Ve své judikatuře Nejvyšší správní soud například dospěl k závěru, že zejména usnesení soudu o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce, stejně jako usnesení o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků, nejsou rozhodnutími, jimiž se pouze upravuje vedení řízení, a kasační stížnost proti těmto rozhodnutím připustil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2003, čj. 1 Azs 5/2003-46, č. 108/2004 Sb. NSS, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2014, čj. 3 As 125/2012-43, č. 3072/2014 Sb. NSS).
[22] Nejvyšší správní soud naopak judikoval, že kasační stížnost není přípustná z důvodu podle § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. proti: (a) usnesení, jímž se zamítá návrh na opravu chyb v psaní a počtech či jiných zjevných nesprávností (rozsudek ze dne 14. 2. 2012, čj. 2 As 13/2012-14), (b) výzvě k opravě, resp. k odstranění vad podání, vydané podle § 37 odst. 5 s. ř. s. (rozsudek ze dne 8. 2. 2012, čj. 1 As 13/2012-12), (c) usnesení, kterým byl žalobce vyzván k úhradě soudního poplatku (rozsudek ze dne 27. 2. 2006, čj. 5 As 15/2005-47, č. 973/2006 Sb. NSS), či (d) rozhodnutí o spojení věcí ke společnému projednání (rozsudek ze dne 14. 7. 2004, čj. 2 Afs 3/2003-46).
[23] Z žádosti stěžovatelů je patrné, že stěžovatelé sami původně (tj. před vydáním napadeného usnesení) zastávali stanovisko, že usnesení o prominutí zmeškání lhůty je usnesením, jímž se upravuje vedení řízení, a kasační stížnost proti němu není přípustná. Tento názor stěžovatelé vyslovili zřejmě na základě předpokladu, že krajský soud jejich žádosti vyhoví (viz bod 17 žádosti). Bylo by jistě vnitřně rozporné, pokud by později stěžovatelé zaujali názor opačný jen proto, že krajský soud jejich žádosti o prominutí zmeškání lhůty v napadeném usnesení nevyhověl. Samotný fakt, že stěžovatelé kasační stížnost podali a k otázce její přípustnosti se v ní nevyjadřují, může nasvědčovat tomu, že jejich postoj byl účelový a závisel na (pro ně příznivém) výsledku řízení před krajským soudem. V každém případě je zřejmé, že si stěžovatelé již v době podání žádosti byli vědomi obsahu § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. a nepřípustnosti kasační stížnosti proti napadenému usnesení.
[24] Podle § 40 odst. 5 s. ř. s. se možnost prominutí lhůt týká jen těch lhůt, u nichž to zákon nevylučuje [naopak ale nelze prominout lhůtu k podání žaloby (§ 72 odst. 4, § 80 odst. 2 a § 84 odst. 2 s. ř. s.) nebo k podání kasační stížnosti (§ 106 odst. 2 s. ř. s.)]. Prominout je také možné lhůty soudcovské. Ve všech těchto případech však rozhodování soudu bude mít jen „provizorní“ či procesní charakter. Buď zmeškání lhůty promine, a pak žalobce nemůže dojít žádné újmy, anebo ji nepromine, a pak to může, ale nemusí představovat vadu řízení. Existenci této vady a její vliv na zákonnost konečného rozhodnutí může Nejvyšší správní soud přezkoumat v případném rozhodování o kasační stížnosti proti rozhodnutí ve věci samé. Institut prominutí zmeškání lhůty je svou povahou určen k promíjení zmeškání především těch lhůt, které jsou pojmově méně významné. Jejich prominutí není vyloučeno ustanovením zákona a jejich nedodržení nemá pro účastníky řízení fatální důsledky, např. ve smyslu odepření přístupu k soudu [typicky se může jednat např. o lhůtu k vyjádření k žalobě (§ 74 odst. 1 s. ř. s.) či o lhůtu k vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby (§ 73 odst. 2 s. ř. s.)].
[25] Ačkoli Nejvyšší správní soud zatím nejudikoval na téma nepřípustnosti kasační stížnosti proti usnesení o prominutí zmeškání lhůty, řešil již otázku podobnou, týkající se zamítavého rozhodnutí o žádosti o prominutí lhůty, která se ovšem vyskytla nikoli v soudním řízení správním, ale ve správním řízení na základě žádosti účastníka podle § 41 správního řádu. Ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 2008, čj. 9 As 88/2007-49, č. 1881/2009 Sb. NSS, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že (správní) rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty podle § 41 správního řádu je vyloučeno ze soudního přezkumu coby rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. V této souvislosti uvedl: „[B]yť rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu ve své podstatě předurčuje výsledek konečného rozhodnutí, konečné důsledky představující zásah do právní sféry účastníka správního řízení ve smyslu § 65 s. ř. s. konstituuje až výrok rozhodnutí o zmeškaném úkonu, zde o odvolání. Dříve není najisto postaveno, jaký vliv bude mít ono podkladové a předběžné rozhodnutí na práva a povinnosti dotyčného účastníka řízení. Odepření soudního přezkumu rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu tak v daném případě neznamená odepření přístupu k soudu, který by mohl ve svých důsledcích znamenat odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), ale toliko stanovení časového okamžiku pro přístup k soudu. Na soud se lze totiž v předmětné věci obrátit se správní žalobou vždy proti případným důsledkům rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu. Rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu tak není vyloučeno ze soudní ochrany, neboť jeho přezkumu lze dosáhnout v rámci přezkumu finálního rozhodnutí o podaném odvolání, a účastník řízení není zkrácen na svém právu přístupu k soudu. Z uvedených důvodů není možno brojit přímo proti rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty jako rozhodnutí podkladovému, ale až proti jeho důsledkům, které jedině mají v posuzované věci právní relevanci.“ (zvýraznění doplnil Nejvyšší správní soud).
[26] Citovaný názor lze přiměřeně vztáhnout i na otázku zde posuzovanou, tedy zda procesní rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty může být předmětem přezkumu na základě kasační stížnosti. Odpověď na tuto otázku je negativní z důvodů uvedených výše.
[27] Shodný názor zastávají i autoři komentáře k § 40 odst. 5 s. ř. s. (viz Potěšil, L.; Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha : Leges, 2014): „O prominutí zmeškání lhůty se rozhoduje usnesením (§ 53 odst. 2 s. ř. s.), proti kterému není přípustný žádný opravný prostředek [§ 104 odst. 3 písm. b) a § 114 s. ř. s.].“
[28] Krajskému soudu je nutno vytknout, že stěžovatele nesprávně poučil o možnosti podat proti napadenému usnesení kasační stížnost. Nesprávné poučení však nemůže založit právo stěžovatelů na kasační přezkum napadeného usnesení (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2004, čj. 3 Ads 37/2004-36, č. 737/2006 Sb. NSS).
[29] Je nasnadě, že řízení o věci samé (tedy o žalobě stěžovatelů proti napadenému rozhodnutí žalované) bylo pravomocně skončeno vydáním prvního usnesení. Je také nasnadě, že stěžovatelé byli po celou dobu zastoupeni advokátem, a že si tedy museli být vědomi toho, že předmětem přezkumu před krajským soudem bude právě včasnost, resp. eventuální opožděnost žaloby, protože v tomto směru Nejvyšší správní soud výslovně instruoval krajský soud (rozsudek ze dne 11. 1. 2017, čj. 3 Ads 115/2012-83) takto: „Podle § 129 odst. 1 s. ř. s. ve věcech správního soudnictví, v nichž zvláštní zákon svěřuje soudu rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. 12. 2002, lze ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona podat ve lhůtě třiceti dnů od doručení rozhodnutí, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinak, žalobu podle části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona, jsou-li splněny podmínky tam stanovené. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, má podání žaloby odkladný účinek. V projednávané věci bylo správní rozhodnutí žalované doručeno zástupci původního žalobce dne 30. 11. 2009, žaloba však byla podána až dne 6. 1. 2010. Bylo by proto nutné zabývat se i otázkou včasnosti podané žaloby z hlediska ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Teprve v případě kladného zodpovězení obou otázek by bylo možné zabývat se znovu i námitkami uplatněnými v žalobě.“ Jak je uvedeno v bodu [3], na otázku včasnosti (resp. možné opožděnosti) žaloby upozornil Nejvyšší správní soud také již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 6. 11. 2013, čj. 3 Ads 115/2012-29.
[30] Pokud tedy stěžovatelé měli za to, že mohou o prominutí lhůty k podání žaloby žádat, nic jim nebránilo v tom, aby o prominutí lhůty požádali ještě před vydáním prvního usnesení. Kdyby tak učinili, mohli by eventuální absenci prominutí zmeškání lhůty vytýkat krajskému soudu v kasační stížnosti proti prvnímu usnesení. Je zřejmé, že stěžovatelé si uvědomili, že mohou požádat o prominutí lhůty až po doručení prvního usnesení, tedy v době, kdy řízení o věci samé již bylo pravomocně skončeno. Na tom však nenesou žádný podíl soudy. Stěžovatelé měli a mohli vědět, že otázka včasnosti a zmeškání lhůty k podání žaloby bude předmětem úvah soudu, neboť o této otázce výslovně hovoří již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2013, čj. 3 Ads 115/2012-29.
[31] Nejvyšší správní soud také považuje za vhodné korigovat tvrzení stěžovatelů v jejich žádosti, že pokud by krajský soud zmeškání lhůty k podání žaloby prominul, „bude jím kasační soud vázán“ v řízení o kasační stížnosti proti prvnímu usnesení. Ani soud krajský, ani Nejvyšší správní soud totiž naopak není vázán usnesením, jímž se toliko upravuje vedení řízení (§ 55 odst. 2 věta druhá s. ř. s.). Toto pravidlo je pochopitelné: usnesení ryze procesní povahy představují pružný, a tedy i ze své povahy proměnlivý, nástroj, jak v rámci řízení dospět co nejhospodárněji a v souladu s příslušnými ústavními a dalšími procesními principy ke konečnému rozhodnutí. Slovy komentáře k § 55 odst. 2 s. ř. s.: „usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, je usnesení o procesních otázkách, jejichž pružné řešení vyžaduje zájem na hospodárném a rychlém rozhodnutí ve věci. Těmito usneseními soud není vázán, aby je mohl kdykoliv změnit nebo o stejné otázce rozhodnout jinak“ (viz Potěšil, L.; Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha : Leges, 2014).
[32] Z výše podaného výkladu je patrné, že nejen z textu, ale i z účelu citovaných ustanovení [§ 104 odst. 3 písm. b) a § 55 odst. 2 s. ř. s.] plyne, že mezi ryze procesní rozhodnutí patří i rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty. Pokud je takové rozhodnutí vadné, dotčený účastník řízení to pochopitelně může namítat jako vadu řízení v kasační stížnosti proti rozhodnutí ve věci samé.
[33] Pokud bychom připustili možnost brojit samostatně proti procesnímu rozhodnutí, jakým je rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty, zbytečně by to oddalovalo konečné rozhodnutí ve věci, nepřidalo by to žádná podstatná procesní práva účastníkům a bylo by to též i v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.