Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného JUDr. Martinem Supem, Ph.D., advokátem, sídlem Tikovská 2198/14, Praha 20 - Horní Počernice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2025 č. j. 8 Tdo 892/2024-28651, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2024 č. j. 7 To 45/2023-28124, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2022 sp. zn. 57 T 3/2020 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2020 sp. zn. 57 T 3/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze, J. K., R. B., J. H. a J. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu mělo dojít v trestním řízení, v němž stěžovatel nebyl připuštěn jako poškozený k hlavnímu líčení a o jeho nároku na náhradu škody nebylo rozhodováno. Za obdobných okolností byla k hlavnímu líčení nepřipuštěna řada dalších poškozených, jejichž ústavní stížnost je před Ústavním soudem vedena pod sp. zn. I. ÚS 1592/25 .
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu trestního spisu vedeného Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 57 T 3/2020 Ústavní soud zjistil, že výrokem II. napadeného usnesení městského soudu ze dne 3. 11. 2020 bylo rozhodnuto o nepřipuštění stěžovatele k hlavnímu líčení, a to podle § 206 odst. 3 a 4 trestního řádu za použití § 44 odst. 2 trestního řádu. Městský soud konstatoval, že vzhledem k vysokému počtu poškozených bylo již v přípravném řízení Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 8. 3. 2018 sp. zn. 1 Nt 1139/2018 rozhodnuto o tom, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, jehož si sami zvolí, o čemž měli být poškození informováni přípisem policejního orgánu ze dne 15. 1. 2019 č. j. NCOZ-1688-1200/TČ-2016-412402. Jelikož se poškození mezi sebou nedohodli a ve věci vystupovalo až 87 společných zmocněnců, obvodní soud usnesením ze dne 21. 10. 2019 č. j. 1 Nt 1234/2019-13 určil jako společného zmocněnce JUDr. Ing. Pavla Jíchu. Orgány činné v trestním řízení nadále komunikovali již jen s takto určeným společným zmocněncem. Poškozené, kteří se sice k trestnímu řízení se svými nároky na náhradu škody připojili a jejichž nároky byly též součástí popisu skutku podané obžaloby, avšak společnému zmocněnci ani k prvnímu dni hlavního líčení neudělili plnou moc, městský soud k hlavnímu líčení nepřipustil. Mezi nimi byl i stěžovatel.
3. Následně městský soud napadeným rozsudkem ze dne 9. 6. 2022 rozhodl o vině a trestu obviněných a o nároku na náhradu škody některých osob, přičemž o tvrzeném nároku stěžovatele rozhodováno nebylo. Obvinění, zúčastněné osoby a poškození (včetně skupiny poškozených, která nebyla připuštěna do hlavního líčení a která zahrnovala i stěžovatele) podali proti tomuto rozsudku odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem ze dne 9. 1. 2024 (mimo jiné) odvolání skupiny poškozených (včetně stěžovatele), kteří nebyli připuštěni do hlavního líčení napadeným usnesením městského soudu, zamítl jako podané osobami neoprávněnými. Toto rozhodnutí vrchní soud odůvodnil tím, že nebyli-li poškození připuštěni k hlavnímu líčení, nemohou v řízení uplatňovat svá práva a nejsou ani oprávněni podat odvolání.
4. Stěžovatel proti rozsudku vrchního soudu a usnesení městského soudu podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 27. 6. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1100/24 odmítl pro nepřípustnost s tím, že ve věci probíhá řízení o dovolání (osob odlišných od stěžovatele). Nejvyšší soud posléze napadeným usnesením ze dne 19. 3. 2025 č. j. 8 Tdo 892/2024-28651 dovolání odmítl.
5. Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že svůj nárok na náhradu škody řádně uplatnil v přípravném řízení, a to ještě předtím, než soud rozhodl o tom, že poškození mohou svá práva uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce. Soudy se tedy jeho nárokem měly zabývat, neboť po poškozeném nelze požadovat, aby svůj nárok "přeuplatňoval" skrze společného zmocněnce. Opačný výklad považuje stěžovatel za protiústavní.
6. Stěžovateli nebylo doručeno žádné rozhodnutí o tom, že by mu vznikla povinnost být v trestním řízení zastupován výlučně společným zmocněncem, nebylo mu doručeno rozhodnutí o jeho nepřipuštění do hlavního líčení, ani žádné z rozhodnutí ve věci samé. Nebylo mu umožněno nahlížení do spisu. Kvůli postupu orgánů činných v trestním řízení mohl pro ochranu svých práv stěžovatel brojit až proti rozsudku městského soudu, o němž se dověděl díky svému zájmu o předmětné trestní řízení a proti němuž podal odvolání.
7. Podle stěžovatele bylo v uvedené trestní věci postupováno neústavním způsobem vůči obrovskému množství poškozených, a to zejména nedoručováním listin (týkajících se povinnosti mít společného zmocněnce, rozhodnutí o jejich nepřipuštění jako poškozených do trestního řízení, samotných rozsudků aj.) a formalistickým postupem trestních soudů.
8. Ústavní soud se nejdříve zabýval procesními předpoklady řízení a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení městského soudu je ústavní stížnost podána po dvouměsíční lhůtě stanovené zákonem k jejímu podání (§ 72 odst. 3 a násl. zákona o Ústavním soudu).
9. Zaprvé, proti usnesení o nepřipuštění poškozených k hlavnímu líčení není přípustný opravný prostředek, a nepřipuštění poškození se tak proti němu mohou a mají bránit přímo ústavní stížností bez nutnosti uplatňování opravných prostředků proti následným rozhodnutím o náhradě škody, resp. rozhodnutím, která výroky o náhradě škody podle stěžovatele měla obsahovat [viz např. nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 3439/17
(N 47/93 SbNU 143)]; činit tak mají ve lhůtě odvíjející se právě od usnesení o jejich nepřipuštění k hlavnímu líčení (srov. usnesení ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 866/21 ). Ve vztahu k usnesení o nepřipuštění poškozených k hlavnímu líčení není důvod s podáním ústavní stížnosti vyčkávat na konec celého trestního řízení (srov. např. usnesení ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2724/22 či ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 4050/19 ). Toho si měl být společný zmocněnec, jehož prostřednictvím podal stěžovatel odvolání proti rozsudku městského soudu, vědom.
10. Zadruhé, lhůta k podání ústavní stížnosti proti usnesení o nepřipuštění k hlavnímu líčení nebyla zachována. Stěžovateli lze dát za pravdu, že městský soud pochybil, když uvedené usnesení doručoval pouze společnému zmocněnci a nedoručil je těm poškozeným, kteří společným zmocněncem zastoupeni nebyli. Neznamená to však, že by lhůta k podání ústavní stížnosti díky tomuto pochybení nikdy nezačala plynout. Je pravda, že Ústavní soud zásadně při posuzování včasnosti ústavních stížností proti rozhodnutím odvíjí počátek běhu lhůty od doručení takového rozhodnutí (srov. § 72 zákona o Ústavním soudu).
Neplatí to však bezvýjimečně - v případech, kdy napadené rozhodnutí není stěžovateli nikdy formálně doručeno, resp. kdy otázka doručení souvisí s otázkou řešenou ústavní stížností, Ústavní soud nevykládá zákon tak, že by stěžovatel měl časově zcela neomezený prostor ústavní stížnost podat, nýbrž přihlíží k tomu, kdy se stěžovatel o napadeném rozhodnutí prokazatelně dozvěděl [viz např. nálezy ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 559/2000
(N 111/27 SbNU 233), ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. II. ÚS 351/04
(N 167/35 SbNU 267), ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 843/08
(N 3/52 SbNU 19), usnesení ze dne 15. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 1578/13 či ze dne 4. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 2219/10 ]. V nyní posuzované věci se stěžovatel o napadeném usnesení o jeho nepřipuštění k hlavnímu líčení dozvěděl skrze nyní napadený rozsudek městského soudu ze dne 9. 6. 2022 sp. zn. 57 T 3/2020, který z usnesení o nepřipuštění vychází. Ústavní soud ze spisu vedeného městským soudem pod sp. zn. 57 T 3/2020 ověřil, že stěžovatel dal společnému zmocněnci dne 6. 2. 2023 plnou moc k zastupování v uvedeném trestním řízení a k uplatňování jeho nároků jako poškozeného.
Stěžovatel následně podal (společně s dalšími poškozenými) dne 16. 3. 2023 prostřednictvím společného zmocněnce odvolání, v němž (resp. v jeho doplnění ze dne 14. 4. 2023) se k uvedenému usnesení městského soudu o nepřipuštění k hlavnímu líčení poškození vyjádřili. Nejpozději v době podání odvolání byl stěžovatel s obsahem usnesení městského soudu o nepřipuštění k hlavnímu líčení seznámen a začala mu plynout lhůta pro podání ústavní stížnosti.
11. Zatřetí, na shora uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 1100/24 odmítl dřívější ústavní stížnost stěžovatele (podanou dne 18. 4. 2024) pro nepřípustnost s tím, že v době jejího podání stále probíhalo trestní řízení, a to ve fázi řízení dovolacího. Stěžovatel se tehdy i nyní nedomáhal zrušení pouze usnesení o nepřipuštění k hlavnímu líčení, ale i rozhodnutí vrchního soudu o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku městského soudu, v němž nebylo rozhodnuto o jeho nároku na náhradu škody.
Právě proti rozhodnutí vrchního soudu bylo přitom tehdy podáno dovolání. Ústavní soud v daný moment nemohl předjímat jeho výsledek a začít rozhodnutí vrchního soudu, které zrovna podléhalo probíhajícímu přezkumu v soustavě obecných soudů, paralelně přezkoumávat z pozice orgánu ochrany ústavnosti. Takovým postupem by překročil meze svých pravomocí, které pro něj vyplývají z ústavního pořádku. Navíc, ve vztahu k usnesení městského soudu o nepřipuštění poškozených do hlavního líčení, však byla ústavní stížnost podána opožděně již v době podání první ústavní stížnosti (vedené pod sp. zn. IV.
ÚS 1100/24 ). To, že Ústavní soud ve svém dřívějším usnesení konstatoval, že stěžovateli bude - podá-li novou ústavní stížnost poté, co ve věci rozhodne Nejvyšší soud - zachována lhůta, znamená pouze to, že budoucí ústavní stížnost nebude shledána opožděnou z důvodu Ústavním soudem vynuceného vyčkání s jejím podáním na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jinými slovy jde o to, aby postup Ústavního soudu nešel stěžovateli k tíži, což se nyní neděje.
12. Ústavní soud tedy v daném usnesení nevyslovil závěr o včasnosti ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení o nepřipuštění k hlavnímu líčení, ani nezaručil, že nová ústavní stížnost bude jako včasná posouzena. V souladu s citovanou judikaturou a s ohledem na popsané okolnosti je nyní naopak potřeba konstatovat, že ve vztahu k danému usnesení městského soudu ústavní stížnost podána včas (již původně) nebyla.
13. Garance zachování lhůty vyslovená v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1100/24 je ale samozřejmě respektována; proto ve vztahu k rozsudku městského soudu a rozsudku vrchního soudu, vůči nimž byla původní ústavní stížnost podána včas, byla nyní posuzovaná ústavní stížnost shledána včasnou bez ohledu na relevanci rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které stěžovatel vyčkával. Včasná je (podle údajů v ní obsažených) ústavní stížnost i vůči usnesení Nejvyššího soudu.
14. Pro (kvazi)meritorní posouzení této části ústavní stížnosti je nicméně podstatná ta skutečnost, že v trestním řízení bylo vydáno rozhodnutí o nepřipuštění stěžovatele k hlavnímu líčení (které Ústavní soud již nemůže přezkoumávat). Nebyl-li totiž stěžovatel připuštěn k hlavnímu líčení, pak logicky o jeho nároku nebylo a nemohlo být městským soudem v napadeném rozsudku rozhodováno. Právě to je totiž podstatou rozhodnutí o nepřipuštění poškozeného k hlavnímu líčení. Stejně tak postupoval ústavně konformním způsobem vrchní soud, když odvolání stěžovatele zamítl pro neoprávněnost stěžovatele je podat s ohledem na to, že je vázán rozhodnutím o jeho nepřipuštění k hlavnímu líčení (srov. bod 15 citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 3439/17 ). Konečně, usnesení Nejvyššího soudu se práv stěžovatele bezprostředně netýkalo. V části, v níž nebyla ústavní stížnost shledána opožděnou, tak byla shledána zjevně neopodstatněnou.
15. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že v důsledku napadených rozhodnutí stěžovatel nepřichází o možnost domáhat se nároku na náhradu škody občanskoprávní cestou, byť v ní stěžovatel spatřuje překážky.
16. Ústavní soud neshledal u stěžovatele porušení jeho základních práv, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu