Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Kateřinou Brožkovou, advokátkou, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2025 č. j. 11 Tdo 75/2025-3537 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2024 č. j. 11 To 57/2024-3292, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 5. 2024 č. j. 5 T 14/2023-3156 uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za tento trestný čin uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále trest propadnutí movitých věcí specifikovaných ve výrokové části rozsudku. Rozhodl též o vině a trestu spoluobviněných. Uvedeného zvlášť závažného zločinu se stěžovatel podle závěrů krajského soudu - ve stručnosti uvedeno - dopustil tím, že společně se spoluobviněnými pěstovali rostliny konopí, zpracovávali je do stavu způsobilého k spotřebě jakožto omamné látky (marihuany) a dále je distribuovali (skutek pod bodem 1.), a v prostorách rodinného domu a penzionu, který vlastnil, vypěstoval celkem 143 rostlin konopí, které již nestihl sklidit, neboť to bylo zabaveno Policií České republiky při domovní prohlídce (skutek pod bodem 2.), přičemž uvedeného jednání se dopustili v rozporu s § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, neboť neměli povolení Ministerstva zdravotnictví k zacházení s návykovými látkami ve smyslu § 4, § 8 odst. 5 a § 8a odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil ve vztahu k němu ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, a za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl. Rozhodl též o odvoláních spoluobviněných.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl (rozhodl též o odvoláních spoluobviněných).
5. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s principy spravedlivého procesu a porušují jeho základní práva. Má za to, že právní závěry soudů jsou v nesouladu se skutkovými zjištěními a že hodnocení důkazů bylo provedeno svévolně, bez racionálního základu. Brojí proti tomu, že soudy jej označily za provozovatele pěstírny v H., ačkoli z důkazů uvedený závěr nevyplývá. Uvádí, že byly prováděny téměř výlučně důkazy navržené obžalobou, zatímco důkazní návrhy obhajoby, které byly způsobilé jeho vinu vyvrátit nebo zpochybnit skutkový děj, byly zamítnuty nebo ignorovány, a to s výjimkou výslechu svědka K.
6. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je povinností soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také jejich případné zamítnutí řádně odůvodnit. Jeho návrhy na výslech svědků J., S., Š., P. a S., kteří se mohli vyjádřit k okolnostem nájmu prostor v H. a původu zajištěných předmětů, však byly zamítnuty bez dostatečného odůvodnění. Soudy podle něj opakovaně označily tyto návrhy za nadbytečné, aniž se vypořádaly s tím, zda mohly zpochybnit skutkové závěry o jeho vině. Stěžovatel trvá na tom, že jeho přítomnost v objektu v H. byla vysvětlitelná jinými okolnostmi, zejména uskladněním stavebního materiálu a parkováním obytného vozu, a že jeho zachycení na videozáznamech souvisela s pomocí spoluobviněnému A., nikoli však s provozováním pěstírny.
7. Dále brojí proti tomu, že obecné soudy bagatelizovaly výpověď svědka K., který označil za nájemce prostor v H. jinou osobu (M. M.), a tuto verzi odmítly pouze s odkazem na absenci písemné nájemní smlouvy a další formální nedostatky. Stěžovatel upozorňuje, že právní řád nevyžaduje písemnou formu smlouvy o nájmu a že soudy se nevypořádaly s možností, že do objektu mohly vstupovat i jiné osoby, neboť přístupových cest bylo více, přičemž nikoli všechny byly monitorovány.
8. Namítá rovněž, že soudy neobjasnily řadu rozporů a nejasností v důkazní situaci a že odmítly rozšířit dokazování, ačkoli to bylo z hlediska zásady rovnosti zbraní nezbytné. Poukazuje, že věci zajištěné v jeho bydlišti a jiných prostorách mohly souviset s jeho vlastní pěstírnou v O., nikoli s činností v H., a že závěry soudů o původu kbelíků a dalších předmětů jsou spekulativní a nepodložené.
9. Stěžovatel dále vytýká obecným soudům, že nepostupovaly správně při provádění znaleckých posudků z oborů kriminalistiky, elektrotechniky, genetiky, biologie a fyzikální chemie. Namítá, že krajský soud posudky pouze předložil k nahlédnutí bez souhlasu státního zástupce a stěžovatele, což je v rozporu s požadavky trestního řádu. Tvrdí, že soudy jeho návrhy na výslech znalců neprojednaly řádně a rozhodly o nich pouze formálně, případně je zcela opomenuly.
10. Brojí také proti tomu, že soudy nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny. Podle jeho názoru nebyly odstraněny všechny pochybnosti o jeho vině a soudy upřednostnily pro něj nepříznivou skutkovou verzi, ačkoli existovaly i jiné, stejně pravděpodobné, varianty. Stěžovatel zdůrazňuje, že trestní řízení vyžaduje nejvyšší možný stupeň jistoty a že jeho odsouzení není podloženo souvislým a přesvědčivým řetězcem důkazů, který by vylučoval jiného pachatele.
11. V další části stěžovatel rozvádí, že jeho vina nebyla prokázána před krajským soudem, ani soudy vyšších stupňů. Uvádí, že jeho přítomnost ve stavbě v H. byla dána jinými důvody než provozováním pěstírny a že žádný důkaz neprokazuje, že sušinu konopí z H. odvážel a distribuoval dalším osobám. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení se ani nesnažily související okolnosti zjistit. Odposlechy a zajištěné předměty podle něj nemohou být považovány za důkaz jeho viny ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě.
12. Stěžovatel dále brojí proti tomu, že vrchní soud nevrátil věc krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, což by mu umožnilo vyjádřit se k provedeným důkazům a případně navrhnout další. Postup vrchního soudu, který rozhodl sám, považuje za zásah do svých práv.
13. Posléze stěžovatel namítá pochybení krajského soudu v souvislosti s jeho doznáním ke skutku pod bodem 2. rozsudku. Uvádí, že se k tomuto skutku plně doznal a nerozporoval právní kvalifikaci, soud jej však znovu a podrobněji nepoučil o institutu prohlášení viny a jeho důsledcích. Byl-li by řádně poučen, mohl institut prohlášení viny využít, což by vedlo k jinému procesnímu postupu a mohlo být zohledněno jako polehčující okolnost při ukládání trestu. Stěžovatel má za to, že tento procesní postup soudu je v rozporu s právními předpisy, a důkazy vztahující se k tomuto skutku jsou proto nepoužitelné.
14. Podle stěžovatele Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl, aniž by se věcně zabýval jeho konkrétními námitkami. Tvrdí, že Nejvyšší soud pouze odkázal na odůvodnění vrchního soudu a neprovedl vlastní přezkum jeho argumentace, zejména jde-li o tvrzené vady dokazování, opomenuté důkazy a extrémní nesoulad skutkových zjištění s důkazy. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že se spokojil s převzetím konstatování vrchního soudu, že jeho návrhy na doplnění dokazování (zejména výslechy dalších svědků a znalců) nebyly dostatečně konkrétní nebo byly nadbytečné, aniž by se sám zabýval, zda tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud akceptoval postup krajského soudu, který znalecké posudky provedl jako listinné důkazy bez souhlasu stran, a neřešil, zda tím byl porušen zákonný postup. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že se nevypořádal s jeho argumentací k nedostatečnému odstranění pochybností a porušení pravidla in dubio pro reo, a pouze odkázal na skutková zjištění soudů nižších stupňů, aniž by sám hodnotil, zda skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Podle stěžovatele Nejvyšší soud dovolání odmítl, aniž se zabýval jednotlivými konkrétními námitkami, a tím rezignoval na roli vrcholného soudního orgánu, který má garantovat ústavně konformní výklad práva a ochranu základních práv v trestním řízení.
15. Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), neboť soudy rozhodovaly na základě důkazní situace, která nebyla dostatečně objasněna, neprovedly jím navržené důkazy, neodůvodnily zamítnutí jeho návrhů a nerespektovaly zásadu presumpce neviny. Napadenými rozhodnutí dochází k zásahu do osobního a rodinného života stěžovatele, který se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, a proto žádá o odložení jejich vykonatelnosti.
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
18. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
19. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
20. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
21. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
22. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že soudy nevyhověly jeho návrhu na výslech zpracovatelů znaleckých posudků a že tyto posudky byly provedeny jen jako listinné důkazy. Vrchní soud se s uvedenými výhradami vypořádal konstatováním, že část uvedených posudků zpracoval Kriminalistický ústav Policie České republiky a část Odbor kriminalistické techniky a expertiz Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje. Oba subjekty mají postavení znaleckého ústavu podle zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Není důvod z ústavněprávních hledisek cokoli vytknout závěru vrchního soudu, že jimi podané posudky se proto provádějí, a to na rozdíl od posudků podaných znalci - fyzickými osobami, jako listinné důkazy podle § 213 odst. 1 a 2 trestního řádu, nikoli postupem podle § 211 odst. 5 trestního řádu, k jejich čtení tedy není třeba souhlasu stran. Uvedený názor zaujímá i ustálená soudní judikatura (kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 4. 3. 1970 sp. zn. 8 Tz 130/69 a usnesení Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 6. 10. 1987 sp. zn. 7 To 25/87, publikované pod č. R 25/70-I, resp. R 3/89) a dovozuje jej také komentářová literatura (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7 vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, bod 26 k § 211).
23. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost rozhodnutí, ale též jeho neústavnost.
24. Konečně třetí skupinu kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
25. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelovy námitky, že obecné soudy postupovaly v procesu dokazování tendenčně, kdy jeho důkazní návrhy zamítly či opomenuly, zatímco provedené důkazy hodnotily k jeho tíži, přičemž dovozuje, že soudy rozhodly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo.
26. Ústavní soud dospěl v posuzované věci k závěru, že obecné soudy se nedopustily žádného z výše uvedených pochybení ani se jiným způsobem nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům, na něž poukazuje stěžovatel.
27. Namítá-li stěžovatel extrémní nesoulad skutkových zjištění s důkazy a svévolné hodnocení důkazů, zejména v souvislosti s jeho údajnou úlohou provozovatele pěstírny v H., patří se připomenout, že vrchní soud přisvědčil krajskému soudu, že skutkové závěry o jeho roli vycházejí z řady navzájem se doplňujících důkazů, zejména z výsledků dlouhodobého sledování osob a věcí, včetně kamerových záznamů z interiéru pěstírny. Tyto záznamy opakovaně zachytily stěžovatele při manipulaci s marihuanou, jejím vážení, ukládání do nádob a odnášení z prostoru pěstírny. Podle obecných soudů je zásadní, že v rozhodujících okamžicích byl v pěstírně zachycen pouze stěžovatel, tedy nebyly zde přítomny další osoby, a jeho chování odpovídalo roli organizátora a uživatele výnosů z pěstírny. Soudy tak měly k dispozici přímé důkazy, které vylučují, že stěžovatel byl v objektu pouze kvůli stavebnímu materiálu či obytnému vozu. Tvrzení, že šlo jen o pomoc nebo kompenzaci za užívání vozidla, jsou podle obecných soudů v rozporu s obsahem provedených důkazů.
28. Stěžovatel tvrdí, že mu bylo odepřeno právo na obhajobu, protože soudy neprovedly jím navržené důkazy (zejména výslechy svědků J., S., Š., P. a S.). Obecné soudy zamítnutí těchto důkazních návrhů odůvodnily jejich nadbytečností. Vysvětlily, že skutkový stav byl podle provedených důkazů objasněn bez důvodných pochybností, v důsledku čehož další výslechy nemohly zpochybnit stěžejní důkazy (kamerové záznamy, zajištěné předměty, výsledky sledování osob a věcí). Soudy rozhodly o důkazních návrzích a svá rozhodnutí odůvodnily způsobem, který odpovídá požadavkům judikatury Ústavního soudu na vypořádání se s důkazními návrhy obhajoby, byť se lze ztotožnit s konstatováním Nejvyššího soudu (bod 45. usnesení), že bylo možné v některých pasážích formulovat rozsah a srozumitelnost zamítavých rozhodnutí přesněji a přehledněji.
29. Stěžovatel zpochybňuje způsob zjišťování množství THC, reprezentativnost vzorků a věrohodnost znaleckých posudků. Vrchní soud podrobně vysvětlil, že analýza THC byla provedena podle standardizovaných metod, které odpovídají právní úpravě. Zkoumání reprezentativního vzorku je běžnou a soudní praxí akceptovanou metodou. Znalecké ústavy, které analýzu prováděly, jsou k tomu odborně způsobilá pracoviště. Obecné soudy se vypořádaly i s námitkami ohledně druhu konopí, způsobu odběru vzorků i zpracování sušiny. Návrhy na další doplňování dokazování v této oblasti zamítly jako nadbytečné, neboť skutkový stav byl objasněn.
30. K námitce stěžovatele, že marihuanu nedistribuoval dalším osobám, přičemž odposlechy a zajištěné předměty neprokazují opak, vrchní soud uvedl, že množství vypěstované marihuany jednoznačně přesahovalo meze osobní potřeby a bylo určeno k další distribuci. Tuto skutečnost potvrzují i další poznatky z dokazování, včetně sledování osob a věcí, zajištěných předmětů a komunikace stěžovatele. Obecné soudy se nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům náležitého odůvodnění rozhodnutí ani závěrem, že marihuana byla určena k prodeji.
31. Stěžovatel zpochybňuje naplnění znaku "velkého rozsahu" podle § 283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a tvrdí, že soudy nezohlednily všechny podstatné okolnosti. Obecné soudy konstatovaly, že množství vypěstované marihuany a obsaženého THC výrazně přesáhlo hranici "velkého rozsahu" podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr. Kvalitativní hlediska byla zohledněna a žádné mimořádné okolnosti, které by mohly vést k jinému závěru, nebyly zjištěny. Soudy se tedy ani v tomto směru nedopustily výkladového excesu.
32. Stěžovatel brojí proti tomu, že vrchní soud nevyhověl návrhu na vrácení věci krajskému soudu k novému projednání, což by mu umožnilo vyjádřit se k důkazům a navrhnout další. Vrchní soud odůvodnil, že důkazní situace byla dostatečně objasněna a nebylo třeba dalšího dokazování. Ústavní soud v jeho závěrech nespatřuje porušení práva na obhajobu.
33. Stěžovatel namítá, že nebyl řádně poučen o institutu prohlášení viny u skutku pod bodem 2. a že krajský soud měl postupovat podle § 206c trestního řádu. Nejvyšší soud se k námitce, že stěžovatel nebyl poučen o možnosti prohlášení viny, vyjádřil tak, že z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že na začátku hlavního líčení nařízeného na 15. 1. 2024 byl řádně poučen podle § 206a až 206d trestního řádu, poučení porozuměl a prohlásit vinu nechtěl. Soud nepřijme částečné prohlášení viny, nelze-li jednání rozdělit na samostatné skutky nebo jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Tato okolnost soudům zamezovala v přijetí částečného prohlášení viny. Dále soudy zmínily, že prohlášení viny je fakultativní institut. Soudy postupovaly v souladu s trestním řádem a neporušily právo stěžovatele na obhajobu ani na soudní ochranu a spravedlivý proces.
34. Stěžovatel namítá porušení pravidla in dubio pro reo a zásady presumpce neviny, protože podle něj nebyly odstraněny všechny pochybnosti a soudy upřednostnily pro něj nepříznivou skutkovou verzi. Ústavní soud dovodil, že obecné soudy udržitelným způsobem vysvětlily, že skutkové závěry o vině stěžovatele byly opřeny o logický, ucelený a ničím nenarušený řetězec důkazů. Výsledky sledování osob a věcí, kamerové záznamy, zajištěné předměty a další důkazy byly hodnoceny jednotlivě i v souhrnu a soudy dospěly k závěru, že vina byla prokázána bez důvodných pochybností. Ústavněprávní roviny nedosahují ani další námitky hmotněprávní a procesní provenience.
35. Stěžovatel vytýká, že Nejvyšší soud nepřisvědčil jeho námitkám, nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvádí, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, bod 59. a 60., se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím není, jestliže dovolací soud na některé námitky obsažené v dovolání stěžovatele reagoval explicitním příklonem k závěrům soudů nižších stupňů, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
36. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v navazujícím právním hodnocení zjištěného skutkového stavu.
37. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. K návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozhodnutí napadených ústavní stížností Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, promítne se toto rozhodnutí i do návrhu uplatněného podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tento návrh tak sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu