11 Tdo 75/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2025 o dovolání obviněných 1. M. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, 2. M. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, a 3. N. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2024, sp. zn. 11 To 57/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 14/2023, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. A. a N. A. odmítají.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 5 T 14/2023, byli obviněný M. R. pod body 1. a 2., obviněný M. A. pod body 1., 3. a 4. a obviněná N. A. pod body 1. a 3. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

2. Za uvedené jednání byl obviněný M. R. krajským soudem odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl jmenovaný obviněný dále odsouzen k trestu propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný M. A. byl za uvedené jednání krajským soudem odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněná N. A. pak byla za uvedené jednání krajským soudem odsouzena podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla jmenovaná obviněná dále odsouzena k trestu propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku krajský soud vyslovil rovněž ochranné opatření zabrání věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části jeho rozsudku.

3. Výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni byl následně v zákonné lhůtě napaden jednak ve výroku o vině a trestu odvoláními podanými všemi výše jmenovanými obviněnými a jednak ve výroku o trestu odvoláním podaným v neprospěch všech třech jmenovaných obviněných (stejně jako spoluobviněného D. B.) státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Plzni. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 12. 8. 2024, sp. zn. 11 To 57/2024, a to tak, že napadený rozsudek krajského soudu z podnětu odvolání obviněných M.

R. a M. A. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k jmenovaným obviněným ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze pak byl obviněný M. R. za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. A. byl vrchním soudem za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr.

ř. při nezměněném výroku o vině podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Naopak odvolání obviněné N. A., stejně jako odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných M. R., M. A. a N. A. (stejně jako spoluobviněného D. B.) byla vrchním soudem podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.

4. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni se obvinění M. R., M. A. a N. A. předmětné trestné činnosti dopustili společně se spoluobviněným D. B. v podstatě tím, že: 1. obvinění M. R., M. A. a N. A. společně v přesně nezjištěné době, nejméně od 23. 7. 2022 do 28. 3. 2023 v prostorách neobydleného rodinného domu na adrese XY, okres Plzeň-XY, který zajistil M. R., neoprávněně, skrytým způsobem za účelem výroby marihuany a jejího dalšího budoucího prodeje dosud blíže neustanoveným osobám, ve velkém rozsahu, za použití nákladné a sofistikované technologie společně pěstovali rostliny konopí, kdy v prvním pěstebním cyklu od 23. 7. 2022 do 26. 9. 2022 vypěstovali nejméně 725 rostlin konopí o hmotnosti drti 15.863 g s obsahem D-9-THC o hmotnosti 2.442,9 g, v druhém pěstebním cyklu od 18. 10. 2022 do 22. 12. 2022 nejméně 740 rostlin konopí o přesně nezjištěné hmotnosti a ve třetím pěstebním cyklu od 27. 1. 2023 až do dne 28. 3. 2023 pěstovali 742 rostlin konopí o hmotnosti drti 17.857,92 g s obsahem D-9-THC o hmotnosti 1.935,05 g, kdy na sadbě nových rostlin, jejich zpracování, sušení, uskladnění do připravených bílých plastových kbelíků či jiných nádob a při následném úklidu prostoru pěstíren se podíleli převážně M. a N. A., o pravidelné zalévání se staral převážně M. A., poté sklidili rostliny konopí a tyto dále zpracovávali sušením, tedy do stavu již způsobilého k spotřebě jakožto omamné látky (marihuany), přičemž konopí z posledního, třetího pěstebního cyklu již nestihli sklidit, neboť toto bylo zabaveno Policií ČR při domovní prohlídce, na nakládání a odvozu sušiny konopí (marihuany) se podílel M. R., kdy tento sušenou marihuanou odvážel do svého bydliště do rodinného domu na adrese XY, XY, a dále ji distribuoval dalším neustanoveným osobám,

2. obviněný M. R. od přesně nezjištěné doby roku 2022 až do 28. 3. 2023 v prostorách rodinného domu a penzionu na adrese v obci XY, okres XY, který vlastnil M. R., neoprávněně, skrytým způsobem za účelem výroby marihuany a jejího dalšího budoucího prodeje dosud blíže neustanoveným osobám, za použití nákladné a sofistikované technologie pěstoval konopí, kdy nejméně v pěstebním cyklu v době od 20. 2. 2023 do 28. 3. 2023 vypěstoval celkem 143 rostlin konopí o hmotnosti drti 2.181,08 g s obsahem D-9-THC o hmotnosti 74,16 g, které již ale nestihl sklidit, neboť to bylo zabaveno Policií ČR při domovní prohlídce,

3. obvinění M. A., N. A., D. B. společně v přesně nezjištěné době nejméně od 31. 5. 2022 do 28. 3. 2023 v prostorách neobydleného rodinného domu, na adrese v obci XY, okres XY, který byl ve vlastnictví D. B., neoprávněně skrytým způsobem za účelem výroby marihuany a jejího dalšího budoucího prodeje blíže neustanoveným osobám, za použití nákladné a sofistikované technologie pěstovali konopí, a to nejméně od 31. 5. 2022 do 23. 7. 2022 a od 1. 9. 2022 do 14. 11. 2022, kdy v druhém cyklu vypěstovali celkem 207 rostlin konopí o hmotnosti drti 6.784,77 g s obsahem D-9-THC o hmotnosti 834,53 g, a dále ve třetím cyklu od 8. 2. 2023 až do 28. 3. 2023 pěstovali rostliny konopí o celkovém počtu 230 kusů rostlin konopí s hmotností drti 4.815,94 g a s obsahem D-9-THC o hmotnosti 481,35 g a dále již měli připraven suchý rostlinný materiál konopí o hmotnosti 475,36 g s obsahem D-9-THC o hmotnosti 9,51 g, 22 suchých rostlin konopí v rockwoolových kostkách o hmotnosti drti 8,70 g, s obsahem D-9-THC o hmotnosti 0,22 g, vypěstované rostliny konopí dále zpracovávali oddělením a sušením, tedy do stavu již způsobilého k spotřebě jakožto omamné látky (marihuany), přičemž rostliny konopí z posledního pěstebního cyklu již nestihli sklidit, neboť toto bylo zabaveno Policií ČR při domovní prohlídce, o sadbu a pravidelné zalévání se staral M. A., na sklizni rostlin konopí a jejich dalším zpracování - sušení se podílela i N. A., o odvoz sušiny rostlin konopí se staral D. B., který sušinu z objektu odvážel a distribuoval dalším blíže neustanoveným osobám,

4. obviněný M. A. od přesně nezjištěné doby do 28. 3. 2023, v prostorách svého rodinného domu na adrese v obci XY, XY, okr. XY, neoprávněně skrytým způsobem za účelem výroby marihuany a jejího dalšího budoucího prodeje blíže neustanoveným osobám, za použití nákladné a sofistikované technologie pěstoval konopí, kdy ke dni 28. 3. 2023 takto vypěstoval celkem 60 kusů rostlin konopí o hmotnosti drti cca 1.576,8 g s obsahem D-9-THC o hmotnosti cca 129,3 g, dále měl již připraven suchý rostlinný materiál o hmotnosti drtě 127,61 g s obsahem D-9-THC o hmotnosti 1,66 g, vypěstované rostliny konopí dále chtěl zpracovat sušením a dělením do stavu již způsobilého ke spotřebě jakožto omamné látky (marihuany), kdy o sadbu, pravidelné zalévání se staral v úmyslu ji dále distribuovat dalším blíže neustanoveným osobám, přičemž uvedené rostliny konopí již nestihl sklidit, neboť tyto byly zabaveny Policií ČR při domovní prohlídce,

přičemž uvedeného jednání pod body 1. až 4. se dopustili v rozporu s § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, když neměli povolení Ministerstva zdravotnictví k zacházení s návykovými látkami ve smyslu § 4, § 8 odst. 5 a § 8a odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, neboť konopí je uvedeno v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, jako omamná látka zařazená do seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách, vyhlášené pod č. 47/1965 Sb., ve znění Protokolu o změnách Jednotné úmluvy o omamných látkách, vyhlášeného pod č. 458/1991 Sb., a jeho účinná látka delta-9-tetrahydrokanabinol je uvedena v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, jako psychotropní látka zařazená do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách, vyhlášené pod č. 62/1989 Sb.

II. Jednotlivá dovolání a vyjádření k nim

5. Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2024, sp. zn. 11 To 57/2024, napadl obviněný M. R. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, přičemž tak učinil v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jmenovaný obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zároveň napadené rozhodnutí podle obviněného spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný M. R. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že celé trestní řízení je stiženo zásadními procesními vadami, které ve svém důsledku vedly k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Napadená rozhodnutí jsou postižena především vadou tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, přičemž v důsledku této skutečnosti byla porušena zásada in dubio pro reo, jelikož nebylo prokázáno, že by v rámci jednání popsaného pod bodem 1) právě on provozoval pěstírnu konopí.

Obviněný trvá na tom, že s touto pěstírnou neměl nic společného a statek, v němž se pěstírna nacházela, navštěvoval proto, že zde měl uskladněn stavební materiál a zaparkovaný obytný vůz. Pokud byl zachycen na videozáznamu v prostorách pěstírny, tak tomu bylo podle jeho tvrzení proto, že předal do užívání obviněnému M. A. dodávku. Místo nájmu si naopak od něj bral sušinu konopí a občas mu i pomáhal, přičemž o této skutečnosti svědčí podle obviněného videozáznam, na němž obviněný M. A. řekl „každá pomoc je dobrá“.

Podle obviněného se přitom do statku mohla dostat další osoba a statek měl podle výpovědi svědka M. K. pronajat M. M., který si dveře pronajatého prostoru opatřil vlastním zámkem. M. M. pak v tomto prostoru měly vidět také osoby J., S. a Š. Podle obviněného tedy soudy pochybily, pokud výpovědi svědka M. K. neuvěřily mimo jiné s ohledem na tvrzenou ústní formu nájemní smlouvy, byť není písemná forma pro tuto smlouva zákonem vyžadována. Relevantní po posouzení pravdivosti výpovědi jmenovaného svědka podle obviněného není ani skutečnost, že tento neměl na M.

M. telefonní číslo a M. M. nebyl v objektu pěstírny spatřen v rámci monitorování policií, jelikož statek měl vícero přístupů a všechny z nich nebyly monitorovány. Podle obviněného přitom žádný důkaz neprokazuje, že by on byl provozovatelem pěstírny v rámci jednání popsaného pod bodem 1), a to ani výsledky domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor, odposlech telekomunikačního provozu, znalecké posudky a výsledky sledování osob a věcí. Za této situace podle obviněného neexistuje souvislý, ničím neporušený řetězec důkazů, které by zcela jednoznačně ukazovaly na jeho osobu jakožto možného pachatele tohoto jednání, a současně by spolehlivě vylučovaly jako pachatele jakoukoliv jinou osobu.

7. Obviněný dále namítl, že se plně doznal k jednání popsanému pod bodem 2) a nerozporoval ani právní kvalifikaci předmětného skutku, pročež byl podle jeho mínění Krajský soud v Plzni povinen vysvětlit mu opětovně a podrobněji institut prohlášení viny a upozornit jej na následky tohoto prohlášení. Pokud by pak obviněný tuto možnost využil, nemusel soud prvního stupně provádět v tomto rozsahu dokazování. Dovolatel ovšem nebyl ze strany krajského soudu opětovně dotázán, zda nechce učinit prohlášení viny a nebyl o tomto institutu podle svého mínění dostatečně podrobně poučen, v důsledku čehož považuje postup soudu prvního stupně za nezákonný a veškeré důkazy provedené ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2) za procesně nepoužitelné.

8. Zároveň bylo podle obviněného řízení před soudy nižších stupňů zatíženo vadou tzv. opomenutých důkazů, jelikož navrhl vyslechnout svědky J., S., Š. a P., kteří se mohli vyjádřit k setkání (či setkáním) svědka M. K. a M. M. ve statku, v němž byla provozována pěstírna konopí v rámci jednání popsaného pod bodem 1). Dále obhajoba navrhovala výslech svědka S. k původu kýblů, které byly zajištěny u obviněného. Tyto obhajobou navrhované důkazy však byly zamítnuty pro nadbytečnost, s čímž obviněný nesouhlasí a v tomto ohledu poukazuje na své výše uvedené skutkové námitky směřující proti výsledkům dokazování ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1). Obviněný zdůrazňuje, že nebyly provedeny důkazy obhajoby, nýbrž pouze důkazy navržené obžalobou. Soud prvního stupně pak podle jeho mínění vůbec nerozhodl o jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem zpracovatelů znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví fyzikální chemie a elektrotechnika, který přednesl v rámci hlavního líčení konaného dne 16. 1. 2024.

9. V následující námitce obviněný poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení stranám v rámci prováděného dokazování předložil k nahlédnutí sedm znaleckých posudků z oboru kriminalistika, odvětví elektrotechnika, genetika, biologie a fyzikální chemie, přičemž tak učinil, aniž by si podle § 211 odst. 5 tr. ř. k tomuto postupu vyžádal souhlas státního zástupce a obviněného. Absenci tohoto souhlasu přitom podle dovolatele nelze obcházet postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř.

10. Obviněný konečně s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že není vyloučeno, že nebyl naplněn zákonný kvantifikační znak vyjadřující rozsah trestné činnosti, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle obviněného je tomu tak proto, že nebyly provedeny jednoznačné důkazy k části pěstebních cyklů a obsah čistého THC v rostlinách konopí mohl být ovlivněn mnoha faktory s ohledem na pěstební podmínky a proces jejich růstu. Obviněný označuje čísla policie vztahující se k obsahu THC v konopí za nadhodnocená a v tomto kontextu zdůrazňuje, že nelze vycházet jen z množství vypěstovaného konopí a v něm obsažené účinné látky, ale je třeba zohlednit i další okolnosti, za nichž byl daný čin spáchán.

11. Závěrem svého podání proto obviněný M. R. navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, zrušil jím napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon trestu, který mu byl napadeným rozhodnutím uložen.

12. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2024, sp. zn. 11 To 57/2024, napadli dovoláními podanými prostřednictvím svého společného obhájce rovněž obvinění manželé M. A. a N. A. (dále též jen „obvinění A.“), přičemž tak učinili v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku oba jmenovaní obvinění odkázali na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., neboť podle jejich názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zároveň napadené rozhodnutí podle jejich mínění spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

13. Obvinění A. s odkazem na výše uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v úvodu svých mimořádných opravných prostředků shodně namítli existenci vady extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými na jejich základě, a to ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 3), kterého se podle jejich tvrzení se spoluobviněným D. B. vůbec neúčastnili. Provedenými důkazy nebyl podle jejich přesvědčení prokázán jejich podíl na tomto jednání a samy důkazy netvořily souvislý, ničím neporušený řetězec, který by zcela jednoznačně ukazoval na jejich osoby jako na možné pachatele a současně by spolehlivě vylučoval jako pachatele jakoukoliv jinou osobu. Tím, že soudy nižších stupňů k takovému závěru dospěly, mají dovolatelé za to, jejich závěry jsou z logického hlediska neúplnými, neobjektivními a v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Konkrétně pak obviněný M. A. dodává, že měl v objektu spoluobviněného D. B. uskladněn stavební materiál, který potřeboval k výkonu povolání. Z tohoto důvodu tento objekt s manželkou navštěvovali, přičemž závěr o jeho vině nemohl být učiněn ani na základě nálezu otisku jeho prstu na průtokovém ventilátoru v pěstírně, nálezu jeho DNA na rukavicích a bundě nalezené v pěstírně, ani s ohledem na aktivity, při nichž byl zachycen na tomto místě v rámci sledování osob a věcí. Obviněný M. A. dále poukazuje na skutečnost, že spoluobviněný D. B. jej za provozovatele pěstírny v rámci jednání popsaného pod bodem 3) neoznačil, přičemž krajský soud tohoto spoluobviněného označil za věrohodného. Obviněná N. A. uvedla identické námitky, v rámci kterých poukazuje zejména na to, že žádný z provedených důkazů nevyvrátil její obhajobu spočívající v tom, že sama pouze pomáhala svému manželovi s přesunem stavebního materiálu a uklízela vnitřní prostor dotčeného objektu.

14. Obviněný M. A. dále poukázal na skutečnost, že jednání popsané pod body 1) a 4) doznal a nerozporoval ani právní kvalifikaci předmětného skutku, pročež byl podle jeho mínění Krajský soud v Plzni povinen vysvětlit mu opětovně a podrobněji institut prohlášení viny a upozornit jej na následky tohoto prohlášení. Poučovací povinnost soudu byla ve vztahu k jeho osobě podle jeho mínění zesílena skutečností, že je cizincem, nerozumí plynně česky a k hlavnímu líčení, v rámci kterého se doznal k výše popsanému skutku, nebyl přizván tlumočník, byť tak být učiněno mělo. Obviněný v tomto ohledu poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 986/22, v němž je zdůrazněno, že povinnost poučit obviněného o povaze prohlášení viny leží na straně soudu i v případě, že má obviněný obhájce. Pakliže by dovolatel využil možnost učinit prohlášení viny, nemusel by krajský soud podle jeho mínění provádět v tomto rozsahu dokazování. Postup soudu prvního stupně tedy považuje za nezákonný, v důsledku čehož označuje i veškeré důkazy provedené ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1) za procesně nepoužitelné. Námitku ve zcela identickém znění pak ve svém dovolání vznesla rovněž obviněná N. A., kterážto poukázala na skutečnost, že je cizinkou, v rámci hlavního líčení se doznala k jednání popsanému pod bodem 1) a nerozporovala právní kvalifikaci tohoto skutku, přičemž ani ona nebyla soudem prvního stupně dostatečně a opakovaně poučena o možnosti učinit prohlášení viny.

15. Obvinění A. dále shodně namítli, že řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo vadou tzv. opomenutých důkazů, jelikož obhajoba navrhla vyslechnout zpracovatele odborných vyjádření, jimiž byl stanoven obsah THC v zajištěných rostlinách, dále požadovali výslech K. J. a zpracování znaleckého posudku Zemědělskou univerzitou v Praze. Soud prvního stupn,ě však tyto návrhy nedůvodně zamítl, načež se jimi odmítl zabývat i soud odvolací, byť odborná vyjádření stanovující obsah THC v rostlinách, která byla zpracována orgány činnými v trestním řízení, podle dovolatelů nesplňovala základní požadavky odborného posouzení, jelikož zde chyběly např. informace o tom, o jaký druh rostlin konopí se fakticky jednalo, ve kterých částech pod osvětlením byly rostliny konopí v pěstírně odebrány, atd. Předmětná odborná vyjádření tak byla podle obou dovolatelů nepoužitelná k prokázání množství obsahu THC v rostlinách, pročež navrhovali provedení dalších důkazů, které by tyto nejasnosti postavily najisto, avšak soudy obou nižších stupňů bezdůvodně rozhodly o tom, že budou provedeny pouze důkazy navrhované obžalobou a nikoli důkazy obhajoby.

16. Obvinění A. konečně s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shodně namítli, že není vyloučeno, že v daném případě nebyl naplněn zákonný kvantifikační znak vyjadřující rozsah trestné činnosti, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle obviněných je tomu tak proto, že nebyly provedeny jednoznačné důkazy k části pěstebních cyklů, přičemž obsah čistého THC v rostlinách konopí mohl být s ohledem na pěstební podmínky a proces jejich růstu ovlivněn mnoha faktory. Dovolatelé označují čísla policie vztahující se k obsahu THC v konopí za nadhodnocená a v tomto kontextu zdůrazňují, že nelze vycházet jen z množství vypěstovaného konopí a v něm obsažené účinné látky, ale je třeba zohlednit i další okolnosti, za nichž byl daný čin spáchán.

17. Závěrem svého dovolání proto obvinění A. navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň oba jmenovaní obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon jim uložených trestů.

18. K podaným dovoláním jednotlivých obviněných zaslal své písemné stanovisko ze dne 17. 1. 2025, sp. zn. 1 NZO 837/2024-63, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatuje, že dovolatelé ve svých dovoláních opakují obhajobu, kterou uplatnili v předchozích stadiích trestního řízení. S těmito námitkami se proto již vypořádaly oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž státní zástupce se s jejich argumentací ztotožňuje, pročež na tuto ve stručnosti odkazuje.

19. K vlastním námitkám uplatněným obviněnými státní zástupce uvádí, že jejich námitky vztahující se k hodnocení důkazů a úplnosti dokazování s velkou dávkou tolerance pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Dokazování realizované Krajským soudem v Plzni bylo totiž úplné a bezvadné, v jeho rámci byly provedeny všechny důkazy klíčové pro ustálení skutkového stavu v míře potřebné pro rozhodnutí, přičemž skutková zjištění byla zformována výlučně na podkladě důkazů řádně obstaraných a provedených, a tedy procesně využitelných. V tomto směru – pokud jde o vymezení důkazů vedoucích k usvědčení všech obviněných – státní zástupce odkazuje na přiléhavé shrnující úvahy zaznamenané v odůvodnění rozsudků Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze. Zejména krajský soud v jednotlivých přehledně oddělených pasážích odsuzujícího rozsudku rozvedl ty důkazy, které jednotlivé obviněné usvědčovaly, poukázal na stěžejní význam sledování osob a věcí, jehož prostřednictvím byl monitorován pohyb dovolatelů na místě činu a jejich činnost zde, vyhodnotil, proč některým částem jejich popěrné obhajoby, případně svědecké výpovědi M. K., neuvěřil, stejně jako připomněl skutečnosti, jež naopak dovození jejich viny v některých případech bránily. Na něj pak navázal odvolací vrchní soud, který přiléhavě reagoval na všechny námitky, jejichž prostřednictvím se obvinění v podaných odvoláních snažili vlastní trestní odpovědnost umenšit a dosáhnout tak příznivějšího rozhodnutí o vině a uložení mírnějšího trestu.

20. K problematice dovolateli zpochybňované úplnosti dokazování pak státní zástupce konstatuje, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. Jeho povinností je výlučně objasnit skutkový stav v míře nezbytné pro řádné, odůvodněné a spravedlivé rozhodnutí. Odmítne-li nicméně provést důkaz navržený některou ze stran trestního řízení, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V aktuálně řešené trestní věci je přitom podle státního zástupce zjevné, že pokud již některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly. Vyhodnotily ho tedy z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho neprovedení rovněž zdůvodnily, a to chybějícím důkazním potenciálem k věci, absencí dostatečné vypovídací hodnoty, potažmo zjevnou nadbytečností. S argumenty soudů nižších stupňů se státní zástupce beze zbytku ztotožňuje a vyjadřuje přesvědčení, že neprovedením dalších obviněnými navržených důkazů, jež byly zjevně nadbytečné a nedisponovaly patřičnou vypovídací hodnotou, jejich právo na spravedlivý proces narušeno být nemohlo. Skutková zjištění Krajského soudu v Plzni byla totiž v míře naprosto dostačující prokázána všemi dalšími ve věci provedenými důkazy.

21. Podle státního zástupce naopak nelze pod žádný z dovolacích důvodů podřadit takovou námitku obviněných, v jejímž rámci soudu prvního stupně vytkli, že údajně nebyli řádně, a srozumitelně poučeni o možnosti prohlásit vinu, a tedy tohoto institutu nemohli využít. Nadto se podle jeho mínění jedná o výtku naprosto odporující realitě, jelikož z protokolu o hlavním líčení ze dne 15. 1. 2024 vyplývá, že obvinění byli řádně poučeni mimo jiné i podle § 206a až § 206d tr. ř., přičemž všichni tři, a to v přítomnosti svých zvolených obhájců, shodně uvedli, že poučení porozuměli, prohlásit vinu nechtějí a s právní kvalifikací skutku nesouhlasí. Státní zástupce dále uvádí, že mu není zřejmé, z jakého důvodu nyní obvinění M. A. a N. A. poukazují na svůj zahraniční původ a naznačují, že snad z důvodu jazykové bariéry nemuseli poučení a podstatě institutu prohlášení viny řádně porozumět. Sami totiž v průběhu trestního řízení uvedli, že v České republice žijí delší dobu, český jazyk ovládají slovem i písmem, přičemž tlumočníka ani překlad do svého mateřského (či jiného) jazyka nežádají.

22. Ve vztahu k námitkám, které všichni dovolatelé shodně podřadili pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce konstatuje, že obvinění sice vyjádřili pochybnosti o naplnění zákonného znaku „spáchal čin ve velkém rozsahu“, který je určující pro dovození zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, avšak rozsah spáchané trestné činnosti zpochybnili výlučně prostřednictvím výhrad proti způsobu, jímž byly hmotnost rostlinné hmoty a obsah účinné látky v ní vypočteny. Takto koncipované námitky však pod vytýkaný dovolací důvod podle státního zástupce podřadit nelze, neboť jejich prostřednictvím dovolatelé

nesprávné právní posouzení skutku (ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení) fakticky nevytýkají. V projednávané věci se přitom jednání jednotlivých dovolatelů vztahovalo k neoprávněnému nakládání s takovým množstvím marihuany, respektive THC v ní obsaženého, jež z kvantitativního hlediska jednoznačně (dokonce vícenásobně) přesáhlo výše zmíněnou hranici velkého rozsahu.

23. K námitce obviněných, že určení rozsahu u trestného činu podle § 283 tr. zákoníku nemůže být redukováno jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž nakládal, státní zástupce uvádí, že tuto jedinou výtku sice pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit lze, postrádá však opodstatnění. Primárním kritériem pro stanovení rozsahu je totiž obsah účinné látky, přičemž nelze-li ho zjistit, nastupuje kritérium hmotnosti drogy. Zejména v hraničních případech je pak třeba hodnotit i další podpůrná kritéria vyjádřená okolnostmi, za nichž byl čin spáchán. V posuzovaném případě však množství drogy a obsah účinné látky v ní z kvantitativního hlediska přesáhly hranici velkého rozsahu několikanásobně. Další, svou povahou toliko pomocné okolnosti charakterizující spáchané trestněprávní jednání a tvořící jakési podpůrné (kvalitativní) hledisko znaku velkého rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přitom u dovolatelů nebyly v natolik výjimečné či neobvyklé intenzitě v jejich prospěch, aby ve svém souhrnu převážily nad kvantitativním hlediskem a umožnily tak dovodit, že čin nespáchali ve velkém rozsahu. Podle státního zástupce tomu bylo právě naopak, neboť obvinění sice neoprávněně nakládali s tzv. měkkou drogou, nicméně se tak dělo ve vícero případech, po delší časové období a se ziskuchtivou pohnutkou. O naplnění zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku tak podle státního zástupce nemůže být žádných pochyb.

24. Státní zástupce tedy v závěru svého vyjádření shrnul, že soudy dospěly ke korektním skutkovým zjištěním a těm přisoudily také odpovídající právní kvalifikaci. Konkrétní námitky uvedené všemi dovolateli pak podle státního zástupce dílem žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají a dílem jsou neopodstatněné, pročež za tohoto stavu navrhl, aby Nejvyšší soud jejich dovolání v neveřejném zasedání odmítl postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S ohledem na tuto skutečnost současně označil za neopodstatněný požadavek dovolatelů na odklad výkonu rozhodnutí soudů nižších stupňů.

25. Vyjádření státního zástupce k dovoláním podaným shora jmenovanými obviněnými bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájcům jednotlivých obviněných k jejich případným replikám, které však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných dovoláních nebyly tomuto soudu předloženy.

III. Přípustnost dovolání

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou jednotlivá dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda učiněná podání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

27. Po prostudování podaných dovolání Nejvyšší soud shledal, že obvinění všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež předmětná dovolání vyhodnotil jako přípustná a v tomto směru vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze jednotlivými obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

29. V souvislosti s obviněnými uplatněnými a shodně zaměřenými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

30. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností ode dne 1. 1. 2022 však nikterak nedošlo k obecnému rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkového charakteru, nejedná-li se o výše zmíněný případ zásadních vad ve skutkových zjištěních.

31. Všichni obvinění ve svých podáních odkázali též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá- li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu přitom nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

32. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

33. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněných M. R., M. A. a N. A. splňují kritéria jimi uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jejich obsahu a připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněný M. R. ve svém dovolání vznesl mimo jiné námitky, jež jsou sice zčásti formálně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně tyto Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné. Naproti tomu dovolání obviněných manželů A. obsahovala argumentaci, jíž pod žádné zákonem taxativně stanovené dovolací důvody podřadit v žádném ohledu nelze, a to ani částečně.

34. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak tento uplatnil obviněný M. R. ve všech alternativách a obvinění A. v jeho první a třetí alternativě. K první z alternativ citovaného dovolacího důvodu spočívající v existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů Nejvyšší soud předně znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.

Jak již bylo konstatováno shora, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.

Za případ extrémního (zjevného) nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž soudem zvolené postupy jsou odvoditelné z obsahu provedených důkazů a tyto se nepříčí zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

35. Z popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím všichni dovolatelé nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudem prvního stupně přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění krajského soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Obvinění se totiž ve svých dovoláních primárně omezili pouze na opětovné předložení výtek, jejichž prostřednictvím napadají hodnocení provedených důkazů a domáhají se změny skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů v jejich prospěch. Podstata dovolací argumentace obviněných tedy netkví v osvědčení vad spočívajících v tom, že by skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jejich vině přisouzenými zločiny neměla podklad v provedených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a s odkazem na zásadu in dubio pro reo prosadit vlastní (pro jejich osoby příznivější) variantu průběhu skutkového děje. Takovéto námitky vznesené všemi obviněnými však s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod jimi uplatněné, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř., nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

36. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má ryze procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové tedy není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud v rámci své konstantní rozhodovací praxe doposud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury lze v tomto směru poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

37. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti skutkových námitek vznesených obviněnými Nejvyšší soud uvádí, že Krajský soud v Plzni v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění jeho rozsudku, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti, jelikož průběh i rozsah všemi obviněnými spáchané trestné činnosti byl detailně prokázán.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě tento soud dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch kteréhokoliv z obviněných. Svým povinnostem přitom dostál taktéž Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který odvolání obviněných M. R., M. A. a N. A. řádně přezkoumal a se všemi jejich námitkami se přesvědčivě vypořádal, přičemž odvolací argumentace jmenovaných obviněných směřující do skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni v podstatě odpovídá argumentaci, kterou tito obvinění v nezměněné podobě uplatnili rovněž v rámci podaných dovolání.

Taktéž odvolací soud totiž v odůvodnění svého rozhodnutí o podaných řádných opravných prostředcích podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněnými.

38. Jde-li o skutkové námitky obviněného M. R., pak tento obviněný svůj podíl na jednání popsaném pod bodem 1) ve svém dovolání - stejně jako v průběhu řízení před oběma soudy nižších stupňů - rozporoval zejména tvrzením, že se nepodílel na provozu pěstírny umístěné na statku v obci XY, když tento objekt navštěvoval pouze za účelem vyzvednutí svého zde uskladněného stavebního materiálu. Pokud byl pak obviněný v rámci sledování osob a věcí zachycen v samotné pěstírně a odnášel odsud sušinu konopí, jednalo se podle jeho tvrzení pouze o odměnu za zapůjčení dodávky obviněnému A.

Skutečným provozovatelem pak podle obviněného mohl být M. M., který podle svědka M. K. měl prostory s pěstírnou od jmenovaného svědka pronajaty a opatřil si je vlastním zámkem. Obviněný tak ve svém dovolání v podstatě pouze zopakoval obhajobu, kterou podle obou soudů nižších stupňů vyvrátily již zmíněné výsledky sledování osob a věcí, resp. videozáznam pořízený v jeho průběhu. V rámci těchto byl obviněný R. zachycen v objektu pěstírny, a to nejen společně s obviněným M. A., ale rovněž sám v době ukončení prvního a druhého pěstebního cyklu, kdy bez kontroly ze strany jakékoli třetí osoby vážil konečný produkt, tedy sušinu konopí, přičemž tuto opakovaně naskladňoval do plastových nádob, které následně z pěstírny odnesl.

V této souvislosti přitom nelze pominout skutečnost, že identické nádoby znečištěné marihuanou byly posléze nalezeny v garáži užívané právě obviněným M. R. Zachyceny byly rovněž návštěvy tohoto obviněného v pěstírně, během nichž stříhal květy konopí a manipuloval s technickým zařízením pěstírny, jakož i případy, kdy obviněný M. A. z domu obviněného M. R. odnášel opakovaně krabice, z nichž posléze v pěstírně vybalil pěstební sazenice konopí. Z dat uložených v mobilním telefonu obviněného M. R. pak byla zjištěna elektronická komunikace, v níž svědek M.

K. dne 28. 3. 2023 informoval jmenovaného obviněného o skutečnosti, že „na statku jsou policajti“. Zbylé důkazy pak dokládají (převážně) pouze skutečnost, že obviněný R. byl v pěstírně a realizoval zde činnosti spojené s pěstováním konopí, což ovšem nikterak nepopírá, a to s poměrně obecným tvrzením o výpomoci obviněnému M. A.

39. S ohledem na výše uvedené důkazy objektivní povahy, jimiž byl zdokumentovaný průběh návštěv obviněného M. R. v pěstírně v obci XY, odvoz sušiny konopí jeho osobou, jeho podíl na dodání sazenic konopí nezbytných pro její chod, jakož i skutečnost, že to byl právě tento obviněný, koho majitel objektu, v němž byla pěstírna umístěna, v době realizace úkonů ze strany orgánů činných v trestním řízení o těchto úkonech prakticky okamžitě informoval, se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, podle kterých byla zcela vyloučena obviněným nabízená varianta průběhu skutkového děje, podle které pouze vypomáhal obviněným A., aniž by byl na chodu pěstírny jakkoli zainteresován.

Výše uvedené přitom zdůraznil zcela správně již Vrchní soud v Praze, který v bodech 42. až 49. odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal odvolací námitky obviněného M. R., pročež na zde uvedenou argumentaci vrchního soudu Nejvyšší soud v plné míře odkazuje, jelikož jmenovaný obviněný zde vypořádané odvolací námitky v nezměněné podobě učinil rovněž součástí svého dovolání. Přitom ve svém dovolání zcela opomenul existenci výše uvedených usvědčujících důkazů či jen obecně odmítá jejich hodnocení tak, jak bylo učiněnou oběma soudy.

Stěžejním učinil zejména poukaz na výpověď svědka M. K., který za osobu, jež měla statek pronajatý, označil M. M. K danému proto pouze nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že výpověď jmenovaného svědka byla zcela v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými na základě výše shrnutých důkazů. Účelovost výpovědi jmenovaného svědka byla podpořena rovněž zjištěním, že jím označený M. M. nebyl v objektu pěstírny ani na samotném statku nikdy zachycen, a to navzdory tomu, že tato nemovitost byla po dobu přibližně šesti měsíců poměrně podrobně sledována ze strany orgánů činných v trestním řízení, jakož i zjištěním, že tato osoba v průběhu přípravného řízení zemřela ještě předtím, než byla svědkem M.

K. označena za možného provozovatele dotčené pěstírny. Nadto lze ve shodě se soudy nižších stupňů konstatovat, že výpověď svědka M. K. se jeví jako nevěrohodná již sama o sobě, když podle jmenovaného svědka měl být pronájem nemovitosti realizován na základě ústní dohody, kdy mu M. M. údajně hradil nájem v hotovosti při jejich náhodných setkáních a jmenovaný svědek na něj ani neměl telefonní kontakt.

40. Pokud jde o skutkové námitky obviněných manželů A., pak tito svůj podíl na jednání popsaném pod bodem 3) v rámci podaných dovolání odmítli - stejně jako v průběhu řízení před oběma soudy nižších stupňů - s tvrzením, že nemovitost s pěstírnou ve vlastnictví spoluobviněného D. B. navštěvovali za účelem vyzvedávání zde uskladněného stavebního materiálu. I v tomto případě se Vrchní soud v Praze s touto argumentací jmenovaných obviněných řádně vypořádal v bodech 54. až 56. odůvodnění svého rozsudku, když správně upozornil, že jednání jmenovaných obviněných bylo velice dobře zdokumentováno při sledování osob a věcí s ohledem na cca šestiměsíčním natáčení exteriéru a interiéru objektu, v němž obvinění se spoluobviněným D.

B. v rámci jednání popsaného pod bodem 3) zajišťovali pěstování konopí. V rámci tohoto sledování byli obvinění A. v místnosti nacházející se přímo vedle pěstírny - která zevnitř monitorována nebyla - zachyceni se spoluobviněným B. v několika desítkách případů, a to zejména při vnášení a vynášení pytlů, dalších předmětů a agrotechnických prostředků, rostlinného odpadu, květináčů či zeminy, z čehož je zcela zřejmé, že se nejednalo o obviněnými tvrzený a blíže nespecifikovaný „stavební materiál“. V daném objektu byly dále zachyceny hovory, v nichž obviněný M.

A. sděluje spoluobviněnému D. B. „tady máme připraveno, rozsvítí se, topení a dosype se zemina“. Hovořili spolu také o množství hnojiv, přenastavování spínačů a nutnosti dokoupení roztoku na úpravu PH vody. V tomto kontextu nelze pominout skutečnost, že obvinění A. doznali, že společně působili v roli zahradníků pečujících o rostliny konopí rovněž v rámci jednání popsaného pod bodem 1), přičemž obviněný M. A. provozoval také pěstírnu konopí ve svém vlastním domě v rámci jednání popsaného pod bodem 4).

Oba manželé tedy disponovali patřičnými zkušenostmi a vědomostmi, které využívali při pěstování konopí za účelem zisku. Ačkoli tedy nebyli obvinění A. zachyceni přímo při aktivitách spojených s pěstováním konopí v samotné pěstírně uvedené pod bodem 3), nález jejich DNA a daktyloskopických stop na předmětech zde se nacházejících a užitých při pěstební činnosti ve spojení s výše uvedeným zcela vyloučil jejich obhajobu, podle níž do těchto míst jezdili pouze za účelem uskladnění stavebního materiálu v objektu spoluobviněného D.

B., zatímco s pěstírnou umístěnou v tomto objektu neměli údajně ničeho společného. Pokud pak obvinění A. poukázali na výpověď jmenovaného spoluobviněného, pak je k jeho výpovědi na místě zdůraznit, že se k provozování pěstírny v rámci jednání popsaného pod bodem 3) sice doznal, avšak pouze zcela obecným způsobem, kdy hovořil toliko o vlastní činnosti a vypověděl, že ve vztahu k jeho osobě se usnesení o zahájení trestního stíhání zakládá na pravdě. K podílu obviněných A. na tomto jednání naopak ničeho nevypovídal, na dotazy neodpovídal a zapojení jmenovaných obviněných tak nerozporoval ani nepotvrdil, tzn. že svým vyjádřením nepotvrdil (ale ani nevyvrátil) jejich obhajobu.

Tato svědecká výpověď tedy v žádném případě přímo nevyvrací jejich podíl na tomto jednání, kterak obvinění A.

41. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným znovu souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí.

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry krajského soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14.

7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění, kterak byla předložena všemi dovolateli v rámci jejich mimořádných opravných prostředků či jimi plošně učiněné odmítnutí veškerých skutkových zjištění či jejich části jakožto nepodložených, nemají v dané věci procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost.

Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil i soud odvolací, a to při plném respektování práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

42. Obviněný M. R. své další námitky, které uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřoval proti zákonnosti průběhu procesu dokazování, a to s ohledem na krajským soudem učiněné předložení posudků znaleckých ústavů procesním stranám k nahlédnutí, ke kterému tento soud přistoupil podle § 213 odst. 1 tr. ř. v rámci hlavního líčení konaného dne 16. 1. 2024. Nejvyšší soud v této souvislosti dospěl k závěru, že tyto výhrady jmenovaného dovolatele stran procesní nepoužitelnosti důkazů, kteréžto podle jeho mínění nebyly provedeny zákonným způsobem, jsou z hlediska jejich podřazení pod shora uvedený dovolací důvod relevantní, nicméně je shledal neopodstatněnými.

V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že identickou námitkou se v bodě 32. odůvodnění svého rozsudku důkladně zabýval již Vrchní soud v Praze, přičemž ve shodě s ním Nejvyšší soud shledal, že postupovaly-li soudy obviněným poukazovaným způsobem, nelze v jejich počínání shledat jakéhokoli pochybení. Posudek znaleckého ústavu je totiž podle § 110 odst. 2 tr. ř. podáván písemně s označením osoby nebo osob, které jej vypracovaly a mohou být v případě potřeby jako znalci vyslechnuty. Takovýto posudek se tedy v rámci procesu dokazování konaného v řízení před soudem vždy provádí jako důkaz listinný jeho předložením stranám k nahlédnutí podle § 213 odst. 1 tr.

ř. či je na žádost kterékoli ze stran přečten podle § 213 odst. 2 tr. ř., přičemž k danému postupu (podle § 213 odst. 1 tr. ř.) není vyžadován souhlas stran podle § 211 odst. 5 tr. ř. (jak je tomu v případě ostatních znaleckých posudků, které nebyly zpracovány znaleckým ústavem). Teprve v situaci, kdy se to ukáže býti potřebným, lze dále vyslechnout jako znalce ústavem v posudku označenou osobu (popř. osoby), která posudek vypracovala (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 3/1989 a č. 25/1970 Sb. rozh.

tr.). Ze spisového materiálu zároveň vyplynulo, že obviněný M. R. měl - stejně jako zbylí obvinění – řádnou možnost se v řízení před soudem k předmětným posudkům vyjádřit. I přes tato zjištění se obviněný M. R. ve svém dovolání omezil na prosté označení postupu Krajského soudu v Plzni za „obcházení zákona“, aniž by k tomuto tvrzení předložil jakoukoli podrobnější věcnou argumentaci. Za tohoto stavu tak nelze než konstatovat, že toto tvrzení je neopodstatněné pro jeho přímý rozpor nejen s platnou právní úpravou, ale i relevantní ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

43. Jedná-li se o námitky všech třech dovolatelů, které směřují proti úplnosti provedeného dokazování, pak ani tyto nelze - s jedinou výjimkou - podřadit pod žádnou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Všichni obvinění totiž svá tvrzení o existenci vady v podobě tzv. opomenutého důkazu vznesli ve vztahu ke svým důkazním návrhům zejména v kontextu svých výše vypořádaných skutkových námitek a tato fakticky představují jen prosté zopakování jejich přetrvávajícího přesvědčení, že v dané věci bylo pro prokázání jejich participace na trestné činnosti a jejího rozsahu nezbytné, aby byly soudy nižších stupňů provedeny další jimi navrhované důkazy v podobě svědeckých výpovědí a odborných vyjádření.

44. Výjimkou z výše uvedeného je pouze námitka obviněného M. R., který nad rámec vyjádření nespokojenosti s odůvodněním zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování vyjádřil rovněž své přesvědčení, že o jeho důkazním návrhu na výslech zpracovatele znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví fyzikální chemie, elektrotechnika a biologie nebylo soudem prvního stupně jakkoli rozhodnuto. Nejvyšší soud v této souvislosti dospěl k závěru, že takto formulované výhrady obviněného M. R. jsou z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. relevantní, nicméně je shledal neopodstatněnými. K dané námitce je na místě v prvé řadě připomenout, že se jí podrobně věnoval již odvolací soud v bodě 35. odůvodnění svého rozsudku, v němž poukázal mimo jiné na skutečnost, že důkazní návrh obviněného R. učiněný jím v rámci hlavního líčení konaného dne 16. 1. 2024 nebyl v důsledku jeho formulace v prvé řadě zcela jednoznačný, jelikož z tohoto návrhu nebylo zřejmé, ke kterému z několika důkazů provedených znaleckých posudků z oboru kriminalistika, odvětví elektrotechnika, se tento návrh vztahoval.

Krajský soud v Plzni přitom v rámci hlavního líčení konaného dne 13. 3. 2024 svým procesním usnesením zamítl „návrhy obžalovaných na doplnění dokazování o výslech zpracovatelů odborných vyjádření z oboru chemie, elektrotechniky a biologie a znalecký posudek Zemědělské univerzity v Praze“. Z vrchním soudem poukazovaného procesního usnesení Krajského soudu v Plzni přitom nelze shledat, že by se mělo vztahovat pouze na důkazní návrhy učiněné v rámci hlavního líčení konaného dne 13. 3. 2024, když z něj při absenci takto zužujícího vymezení naopak implicitně vyplývá, že se vztahuje na veškeré do té doby vznesené (a dosud nevypořádané) návrhy obviněných na doplnění dokazování o důkazy tohoto druhu.

Tato skutečnost následně našla svůj odraz i v bodě 108. a 109. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v nichž krajský soud dostatečně odůvodnil nadbytečnost všech těchto důkazních návrhů s ohledem na skutečnost, že o správnosti závěrů již provedených odborných vyjádření a znaleckých posudků neměl žádných pochyb. S poukazovanými závěry odvolacího soudu se pak Nejvyšší soud zcela shoduje, když nikterak neshledal, že by Krajský soud v Plzni jakkoli pochybil, pokud o širším okruhu postupně vznášených důkazních návrhů všech obviněných rozhodl souhrnně v rámci jednoho z odročených termínů hlavního líčení a nikoli přímo v rámci toho jednacího dne, ve kterém byly tyto důkazní návrhy procesními stranami uplatněny.

45. Nejvyšší soud k danému nad rámec výše uvedeného pouze pro úplnost dodává, že ačkoli se nemohl nikterak ztotožnit s názorem obviněného R., který výše citované závěry odvolacího soudu ve svém dovolání nikterak nereflektoval, ani nerozporoval a ve svém dovolání se omezil pouze na zopakování své námitky vystavěné na svém subjektivním přesvědčení, lze ve formulaci, jíž Krajský soud v Plzni zvolil v rámci citovaného zamítavého usnesení, shledat určitý prostor pro přesnější a z pohledu procesních stran srozumitelnější vymezení rozsahu důkazních návrhů, o nichž soud prvního stupně v rámci hlavního líčení konaného dne 13. 3. 2024 rozhodoval, a to zejména s ohledem na časový odstup od předchozího hlavního líčení, při němž byly některé z těchto návrhů vzneseny. Přesto je na místě uzavřít, že dovolání má jako mimořádný opravný prostředek sloužit k nápravě pouze těch nejvážnějších procesních vad, kteréžto jsou způsobilé zkrátit obviněného na jeho právech a jako takové mohou ve svém důsledku vést k porušení jeho práva na spravedlivý proces, k čemuž však v nyní posuzovaném případě rozhodně nedošlo.

46. Ke zbylým námitkám tzv. opomenutých důkazů vzneseným všemi třemi obviněnými pak Nejvyšší soud opětovně připomíná, že soudy vždy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, kterak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Oba soudy nižších stupňů přitom svá rozhodnutí vydaná v nyní posuzované věci řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jakož i to, jakým způsobem se vypořádaly s obhajobou jednotlivých obviněných. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu. Ta vylučuje, aby se v případě tohoto dovolacího důvodu jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.

47. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování je podle zjištění Nejvyššího soudu zřejmé, že se v nyní posuzované věci o tzv. opomenuté důkazy nejedná a jednat ani nemůže, neboť za opomenuté nelze označit takové důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv.

Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud se přitom v dané věci plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozsudku přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Nelze tedy než zopakovat, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud zamítly návrhy obviněného M.

R. na doplnění dokazování výslechem osob J., S., Š. a P. v postavení svědků, když jmenované osoby měly vypovídat k údajným setkání svědka M. K. a M. M. ve statku, v němž byla provozována pěstírna v rámci jednání popsaného pod bodem 1), jakož i návrh jmenovaného obviněného na doplnění dokazování výslechem osoby P. S. k původu zajištěných kbelíků v garáži jmenovaného obviněného. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené výsledky komplexně provedeného dokazování, jakož i přesvědčivé odůvodnění závěrů obou soudů nižších stupňů stran hodnocení řady důkazů, zejména výsledků sledování osob a věcí, neshledal (ve shodě se závěry obou soudů nižších stupňů) žádných indicií svědčících o případných pochybnostech stran toho, zda nemohl být právě jmenovaný M.

M. a nikoli obviněný M. R. provozovatelem pěstírny konopí v rámci jednání popsaného pod bodem 1), pročež bylo na místě předmětné důkazní návrhy jmenovaného obviněného označit za nadbytečné, jak již ostatně přiléhavě uzavřely oba soudy nižších stupňů v bodech 48. odůvodnění jejich rozsudků.

48. Nejvyšší soud neshledal žádných pochybení ani v postupu, během něhož soudy nižších stupňů zamítly návrhy obviněných M. A. a N. A. na doplnění dokazování, jelikož všechny návrhy těchto obviněných se opíraly o jejich snahu zpochybnit odborná vyjádření, kterážto stanovila obsah THC v zajištěných rostlinách konopí, a to prostřednictvím prostých zcela teoretických úvah deformujících obsah jimi napadaných odborných vyjádření či odmítajících v podstatě jakoukoli metodu stanovení množství THC opřenou o zkoumání reprezentativního vzorku rostlin nebo umožňující odhadnout budoucí výnos jimi pěstovaných rostlin konopí. Soudy nižších stupňů přitom zcela správně těmto snahám obviněných M. A. a N. A. nevyhověly, když zejména odvolací soud za tímto účelem v bodech 57. až 60. odůvodnění svého rozsudku podrobně vysvětlil, proč neměl žádných důvodů pochybovat o správnosti a úplnosti odborných závěrů z oboru kriminalistika, odvětví chemie, fyzikální chemie, vztahujících se k zajištěnému konopnému materiálu, neboť tyto závěry vycházely z nadnárodně standardizovaných metod běžně respektovaných a akceptovaných soudní praxí. Nad rámec toho pak označený soud provedl k důkazu obviněnými navrhované odborné vyjádření Ing. Kosmákové Janatové, Ph.D., kteréžto ovšem s ohledem na jeho čistě teoretickou povahu označil ve vztahu k nyní projednávané věci za fakticky irelevantní.

49. Námitky obviněného M. R. stran existence opomenutých důkazů v důsledku zamítnutí návrhů obhajoby na provedení výslechu osob J., S., Š., P. a P. S. v postavení svědků, stejně jako identicky zaměřené námitky obviněných M. A. a N. A. vztahující se k návrhům obhajoby na provedení důkazů výslechem zpracovatelů odborných vyjádření, jimiž byl stanoven obsah THC v zajištěných rostlinách konopí a zadáním zpracování znaleckého posudku Zemědělské univerzitě v Praze, je tak s ohledem na výše uvedené na místě označit za zcela irelevantní, jelikož obvinění ve svém dovolání ani netvrdí, že by některý z jimi učiněných důkazních návrhů zůstal opomenut. Podle zjištění Nejvyššího soudu ze spisového materiálu naopak jasně vyplynulo, že soudy nižších stupňů nikterak neopomenuly rozhodnout o každém vzneseném důkazním návrhu, jehož provedení všichni obvinění v rámci hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání výslovně žádali, přičemž odmítnutí obhajobou vznesených důkazních návrhů dostatečně odůvodnily.

50. Namítají-li dále všichni obvinění, že se Krajský soud v Plzni dopustil závažného procesního pochybení, pokud je opakovaně nepoučil o možnosti učinit prohlášení viny, pak Nejvyšší soud konstatuje, že ani takto formulovaná procesní námitka není podřaditelná pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. V daném případě je přitom porušení tohoto práva obviněných jednoznačně vyloučeno, jelikož z protokolu o hlavním líčení konaném dne 15. 1. 2024 vyplývá, že všichni obvinění byli ze strany soudu prvního stupně na počátku tohoto jednání řádně poučeni mimo jiné i podle § 206a až § 206d tr.

ř., přičemž všichni tři, a to v přítomnosti svých zvolených obhájců, shodně uvedli, že danému poučení porozuměli, prohlásit vinu nechtějí a s právní kvalifikací skutku nesouhlasí. Jak přitom již zcela správně poukázal Krajský soud v Plzni v bodě 102. odůvodnění svého rozsudku, jednání všech dovolatelů představovalo kontinuální nepřerušenou činnost, jejíž podstatou bylo zajišťování výroby marihuany, pročež představovalo v jednotlivých případech vždy jeden trvající trestný čin, který tak nebylo možné rozdělit na samostatné skutky nebo jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu.

Předpokladem řádného prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř. je přitom učinění takového vyjádření, v němž by některý z obviněných prohlásil, že je vinný spácháním skutku (anebo jen některého z více samostatných skutků, popř. některých z dílčích útoků pokračujícího trestného činu) uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku, kterak je uvedena v obžalobě. Skutečnost, že v nyní posuzované věci nebylo možné jednání obviněných rozdělit na samostatné skutky nebo jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu, tak přímo vylučovala možnost, aby obvinění mohli (ve shodě se svými námitkami) učinit pouze částečné prohlášení viny, tedy že by mohli dané prohlášení učinit pouze k části svého jednání, když však právě z této chybné premisy všichni dovolatelé ve svých dovolacích námitkách vycházejí.

Zároveň je na místě zdůraznit, že přijetí prohlášení viny obviněného příslušným soudem představuje ryze fakultativní postup, tzn. že osobě obviněného nesvědčí právo učinit prohlášení viny, s nímž by byla zároveň spojena automatická povinnost soudu toto prohlášení vždy přijmout.

51. Na výše uvedeném pak ničeho nemění ani skutečnost, že obvinění manželé A. poukázali rovněž na svou ukrajinskou státní příslušnost s tím, že nevyužití institutu prohlášení viny připsali na vrub nepochopení poučení o možnosti jeho využití a absenci přítomnosti tlumočníka u hlavního líčení, jelikož i tito obvinění - jako již Nejvyšší soud dříve zdůraznil - v rámci hlavního líčení konaného dne 15. 1. 2024 po řádném poučení, jež zahrnovalo rovněž poučení podle § 206c tr. ř. o možnosti učinit prohlášení viny, výslovně uvedli, že poučení porozuměli, prohlásit vinu nechtějí a s právní kvalifikací skutku nesouhlasí.

S ohledem na tyto skutečnosti a obhajobu obviněných M. A. a N. A. pak Krajský soud v Plzni neměl žádných pochybností o tom, že by snad jmenovaní obvinění nevyužili možnosti učinit prohlášení viny v důsledku pouhého nepochopení provedeného poučení z důvodu případné jazykové bariéry. Z obsahu celého spisového materiálu bylo zároveň krajskému soudu zřejmé, že obvinění A. komunikují s dalšími osobami v českém jazyce, a to jak v každodenním životě, tak v rámci trestního řízení, např. se znalci, policisty či svým obhájcem.

Již v protokolu o výslechu osoby zadržené ze dne 28. 3. 2023 obviněná N. A. výslovně uvedla, že v České republice žila v této době již osm let, češtinou mluví, rozumí slovem i písmem a tlumočníka tedy nevyžaduje. Taktéž obviněný M. A. při svém výslechu v postavení obviněného dne 29. 3. 2023 výslovně uvedl, že se v České republice zdržuje skoro dvacet let a rozumí dobře česky slovem i

písmem. Následně již o tlumočníka ani jeden z dovolatelů nepožádal, sami podali v hlavním líčení obsáhlou výpověď a nebyl tedy dán žádný důvod se domnívat, že by v jejich případě existovala jakákoli jazyková bariéra, která by jim bránila či ztěžovala pochopení průběhu trestního řízení, včetně obsahu poučení, jehož se jim dostalo ze strany soudu. Krajský soud v Plzni tedy neměl a priori důvod se bez dalšího domnívat, že se obvinění manželé A. nebudou moci s ohledem na vedení řízení v českém jazyce, který není jejich mateřským jazykem, plnohodnotně účastnit ústně vedeného hlavního líčení a pochopit poučení poskytnuté jim soudem.

52. K danému lze proto shrnout, že žádný z obviněných ve svém dovolání fakticky nenamítá, že by o možnosti učinit prohlášení viny byl poučen chybně či neúplně, nýbrž všichni poukazují pouze na skutečnost, že prohlášení viny neučinili, ačkoli jej podle svého přesvědčení hypoteticky učinit mohli. S tímto přesvědčením se ovšem Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené nemohl jakkoli ztotožnit a za tohoto stavu tedy nelze v nyní posuzované věci hovořit o porušení práva obviněných vyvěrajících z trestního řádu a tím ani o porušení jejich práva na spravedlivý proces, neboť k tomuto vůbec nedošlo.

53. Ohledně argumentace všech dovolatelů směřující proti závěru soudů nižších stupňů o tom, že svým jednáním naplnili kvalifikační znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že všichni obvinění identickou argumentací fakticky rozporují zejména skutková zjištění vztahující se k rozsahu jejich trestné činnosti. Ani tyto námitky tedy neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť v nich obvinění pouze negují rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, která zcela potvrdil i soud odvolací, a opakují svou argumentaci o nedostatcích odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, fyzikální chemie, a svůj názor stran toho, že z těchto nelze určit množství účinné látky v jimi vypěstovaném konopí.

Nejvyšší soud na tomto místě znovu zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů zjevně postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., a zjistily skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, přičemž výsledky zkoumání obsaženého v odborných vyjádřeních z oboru kriminalistika, odvětví chemie, fyzikální chemie, vztahujících se k zajištěnému konopnému materiálu nelze v souladu s představami dovolatelů označit za jakkoli hypotetické či nadsazené, jelikož jejich zpracovatelé striktně vycházeli jak ze skutečností zjištěných přímo v prostorách dotčených pěstíren, tak i ze zkoumání zajištěného rostlinného materiálu.

Všichni dovolatelé se přitom podíleli na pěstování konopí v pěstírnách, kteréžto byly v době zásahu policie plně funkční, činili tak prostřednictvím nákladné a sofistikované technologie, přičemž obviněným se vytvořením vhodného prostředí a pravidelnou péčí dařilo pěstovat zdravé a životaschopné rostliny. Ke stanovení množství rostlin a množství v nich obsažené účinné látky THC, jakožto cílového produktu, k němuž směřovalo jednání obviněných, pak bylo použito nejpřesnějších nadnárodně standardizovaných metod akceptovaných soudní praxí.

Za tohoto stavu se také daná vyjádření podle Nejvyššího soudu mohla zcela nepochybně stát podkladem pro závěr o celkovém množství využitelné konopné sušiny s obsahem THC pěstovaném obviněnými, kteréžto ve svém souhrnu několikanásobně překročilo hranici velkého rozsahu vymezenou (definovanou) stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněným pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr. Namítají-li tedy obvinění ve svém dovolání, a to ve snaze zpochybnit právní kvalifikaci jim přisouzeného jednání, opětovně a zcela obecně to, že proces růstu rostlin konopí a množství v nich obsažené účinné látky mohou být ovlivněny mnoha faktory vyvěrajícími ze samotného procesu růstu, který může být dále ovlivněn řadou vnějších podmínek, nelze tyto námitky považovat ve vztahu k žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů za jakkoli relevantní.

54. Identicky pak Nejvyšší soud shledal jakožto obsahově shodné námitky, v nichž všichni tři obvinění (dovolatelé) nad rámec výše uvedeného stran rozsahu jejich trestné činnosti již pouze namítli, že pro stanovení rozsahu jim přisouzené trestné činnosti je na místě vyhodnotit také další okolnosti jejího spáchání. Takto formulované námitky totiž podle Nejvyššího soudu postrádají jakoukoli vlastní věcnou argumentaci obviněných a představují pouze citaci obecných východisek, na něž poukázaly již oba soudy nižších stupňů. Žádný z obviněných se tedy v těchto identicky vnesených námitkách fakticky ani nepokusil jakkoli vyvrátit závěr odvolacího soudu stran toho, že v dané věci nejsou dány jakékoli další okolnosti charakterizující spáchané trestněprávní jednání, které tvoří podpůrné (kvalitativní) hledisko zákonného znaku velkého rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to v natolik výjimečné či neobvyklé intenzitě v jejich prospěch, aby ve svém souhrnu převážily nad kvantitativním hlediskem a umožnily tak dovodit, že obvinění jim přisouzené trestné činy nespáchali ve velkém rozsahu. K tomuto stavu Nejvyšší soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizuje, není dovolací soud povinen je za něho jakkoli domýšlet (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07).

55. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že obviněná N. A. za situace, kdy bylo její odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Plzni odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné, tak ve svém dovolání fakticky brojí proti závěrům učiněným soudem prvního stupně. Tím de facto uplatnila jí uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť – jak již bylo uvedeno výše - jí podané odvolání bylo Vrchním soudem v Praze podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněnou N. A. uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn ani jmenovanou dovolatelkou výslovně neuplatněný (nicméně v jí podaném dovolání implicitně vyjádřený) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

VI. Závěr

56. V souvislosti s uplatněnou argumentací výše jmenovaných dovolatelů je třeba zdůraznit, že všichni obvinění prakticky veškeré své dovolací námitky uplatnili již v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek jednotlivých obviněných přitom považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněných). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

57. Současně je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně a následně ani soud odvolací se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněných mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně přitom platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněných na spravedlivý proces. Současně byly všechny projednávané skutky, resp. jeho části Krajským soudem v Plzni správně právně kvalifikovány, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněny.

58. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2024, sp. zn. 11 To 57/2024, jakožto i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaných mimořádných opravných prostředků dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání obviněných M. A. a N. A. byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., pročež tato dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Ve věci dovolání obviněného M. R. pak nebylo nikterak zjištěno, že by došlo k jakémukoli porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů, pročež bylo dovolání tohoto obviněného v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí všech podaných dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

59. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě dovolání podaných jednotlivými obviněnými a obsahu příslušného spisového materiálu v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů ani v jim předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., zejména práva obviněných na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné podmínky podle § 265h odst. 3 tr. ř. pro případný odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podanými dovoláními obviněných napadeno. Za tohoto stavu tak Nejvyšším soudem nebylo vyhověno souhlasnému podnětu všech tří obviněných na odklad, resp. přerušení výkonu uloženého trestu, aniž by bylo s ohledem na vlastní rozhodnutí o jimi podaných dovoláních třeba o těchto podnětech rozhodnout samostatným výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 2. 2025

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu