Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného JUDr. Radkem Závodným, advokátem, sídlem Litovelská 1340/2c, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2025 č. j. 3 Tdo 96/2025-1172, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. září 2024 č. j. 2 To 52/2024-1002 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2024 č. j. 2 T 8/2023-781, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání dvou zločinů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku. Za první zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, za přečin výtržnictví a za sbíhající se přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 1. 2023 č. j. 5 T 33/2022-225, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z uvedeného rozsudku Okresního soudu v Šumperku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za druhý zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovatel zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra částku 59 768,50 Kč a na náhradě nemajetkové újmy synům B. B. (jedná se o pseudonym) a C. C. (jedná se o pseudonym) každému částku 60 000 Kč. Se zbytky uplatněných a soudem nepřiznaných nároků jak na náhradu škody, tak nemajetkové újmy, byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve skutkové větě okresní soud podrobně popsal slovní a fyzické útoky stěžovatele proti družce D. D. (jedná se o pseudonym) , způsobené újmy na jejím zdraví a chování stěžovatele porušující povinnost dočasně opustit společné obydlí, zdržet se vstupu do něj a zdržet se styku s poškozenou a navazování kontaktu s ní.
3. Rozsudek okresního soudu napadli odvoláním státní zástupce, stěžovatel i poškození B. B. a C. C. K odvolání státního zástupce a poškozeného B. B. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") tento rozsudek částečně změnil, zatímco odvolání stěžovatele a poškozeného C. C. zamítl jako nedůvodná. Změna se týkala skutků, v nichž okresní soud spatřoval dva zločiny týrání osoby žijící ve společném obydlí, a spočívala v tom, že krajský soud v obou těchto skutcích shledal naplnění také přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Rozsudek okresního soudu ohledně těchto dvou skutků proto zrušil, upřesnil skutková zjištění týkající se druhého skutku, v němž doplnil, že některým útokům stěžovatele na poškozenou byly přítomny nezletilé děti B. B. a C. C., a tyto skutky nově právně kvalifikoval v obou případech jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Provedená změna neměla žádný dopad na souběh jednotlivých skutků a krajský soud proto stěžovateli uložil tytéž tresty jako okresní soud, zopakoval též adhezní výroky týkající se Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra a C. C. a nově rozhodl o náhradě nemajetkové újmy pro B. B. ve výši 80 000 Kč. Ve zbytku uplatněných nároků na náhradu škody i na náhradu nemajetkové újmy odkázal všechny tři poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Dovolaní stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces a principu rovnosti zbraní a tvrdí, že zahájení trestního stíhání dne 3. 3. 2022 bylo založeno na výpovědi poškozené D. D. ze dne 23. 9. 2021, označené za neodkladný a neopakovatelný úkon, ačkoliv podmínky § 160 odst. 4 trestního řádu splněny nebyly. Poukazuje na skutečnost, že svědkyně byla dostupná a nehrozilo zmaření důkazu, přičemž ze spisu a z odůvodnění návrhu státního zastupitelství vyplývá, že bez tohoto úkonu by k zahájení stíhání nedošlo. Vytýká, že proces byl započat nezákonným zahájením trestního stíhání, čímž jsou všechny následně obstarané důkazy zatíženy vadou. Brojí proti postupu krajského soudu, který tuto námitku odbyl konstatováním, že neshledal žádné podstatné vady, aniž by se s ní věcně vypořádal. Zpochybňuje též závěr Nejvyššího soudu, který pouze uzavřel, že námitce stěžovatele nelze přisvědčit s odůvodněním, že je zcela nerozhodný charakter dokumentu, v němž měly původ prvotní informace nasvědčující spáchání trestného činu, aniž by svoji úvahu blíže odůvodnil.
6. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), zejména rozsudky ze dne 12. 7. 1988 ve věci Schenk v. Švýcarsko, stížnost č. 10862/84, ze dne 12. 5. 2000 ve věci Khan v. Spojené království, stížnost č. 35394/97, velkého senátu ze dne 11. 7. 2006 ve věci Jalloh v. Německo, stížnost č. 54810/00, ze dne 5. 2. 2008 ve věci Ramanauskas v. Litva, stížnost č. 74420/01, velkého senátu ze dne 1. 6. 2010 ve věci Gäfgen v. Německo, stížnost č. 22978/05, podle nichž formální porušení procesních pravidel samo o sobě nezakládá rozpor s čl. 6 Úmluvy, avšak je-li rozhodující důkaz získán vědomým a závažným porušením procesních záruk, je proces jako celek nespravedlivý. Zdůrazňuje, že pochybení bylo účelové a zásadní, nezákonný výslech byl pro zahájení stíhání rozhodující, obhajoba neměla možnost tento důkaz konfrontovat při hlavním líčení a žádné kompenzační mechanismy nebyly nastaveny. Vymezuje se proti tomu, že nesprávnost procesního postupu nebyla odstraněna, nýbrž převzata do meritorních rozhodnutí.
7. Poukazuje rovněž na judikaturu Ústavního soudu, jmenovitě na nálezy ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51) a ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), podle nichž opomenuté či nezákonně získané důkazy vedou k neústavnosti, nevypořádá-li se s nimi soud ústavně konformně, a na usnesení ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. III. ÚS 466/21 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), které požaduje při omezení přístupu k podkladům kompenzační záruky. Na základě těchto principů tvrdí, že soud nesmí stavět rozhodnutí na důkazech, které obhajoba nemohla efektivně napadnout.
8. Posléze stěžovatel namítá porušení práva na presumpci neviny a pravidla in dubio pro reo s argumentací, že krajský soud bez předchozího dokazování odbornými posudky a bez odstranění rozumných pochybností nově podřadil jednání stěžovatele i pod § 201 trestního zákoníku. Vytýká, že své rozhodnutí opřel o listinné důkazy, zejména zprávy praktické lékařky a zařízení Ostrůvek, z nichž dovodil opožděný psychomotorický vývoj, problémy s hygienou a projevy agrese, a tyto jevy bez další odborné opory přičetl jednání stěžovatele. Zpochybňuje, že v řízení nebyl proveden žádný znalecký posudek z dětské psychologie ani jiný odborný důkaz, který by kauzální souvislost mezi tvrzeným domácím násilím a popsanými projevy dětí prokázal, takže závěr o naplnění všech znaků § 201 trestního zákoníku stojí na domněnkách, nikoli na přesvědčivém dokazování.
9. Stěžovatel uvádí, že krajský soud porušil presumpci neviny a pravidlo in dubio pro reo také rozšířením právní kvalifikace na základě předpokladů a indicií bez odborné verifikace. Poukazuje na to, že presumpce neviny neznamená jen zákaz předčasně označovat osobu za pachatele, ale také povinnost soudu založit odsuzující výrok na důkazech, které spolehlivě a bez rozumných pochybností prokazují všechny zákonné znaky. Nahrazuje-li soud dokazování úvahou, co "mohlo být důsledkem nevyváženého rodinného prostředí", a současně odmítne provést specializované důkazy navržené obhajobou, popírá standard "nade vší pochybnost" a staví stěžovatele do situace, kdy musí vyvracet neprokázané hypotézy.
10. Stěžovatel dále odkazuje na rozsudek ze dne 20. 3. 2001 ve věci Telfner v. Rakousko, stížnost č. 33501/96, kde ESLP shledal porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy právě proto, že soudy vycházely z indicií a fakticky přenesly důkazní břemeno na obviněného, aniž by vina byla prokázána bez důvodných pochybností. Poukazuje též na rozsudek ESLP ze dne 6. 12. 1988 ve věci Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, stížnosti č. 10590/83, 10591/83 a 10592/83, podle něhož odsouzení nesmí spočívat na neujasněných a rozporných důkazech a každou pochybnost je třeba vykládat ve prospěch obviněného, a na rozsudek ESLP ze dne 7. 10. 1988 ve věci Salabiaku v. Francie, stížnost č. 10519/83, který připustil existenci zákonných domněnek pouze v rozumných mezích a za podmínky zachování práva na účinnou obhajobu.
11. Stěžovatel rovněž připomíná nálezy Ústavního soudu, který opakovaně stanovil, že závěr o vině musí stát na spolehlivém skutkovém základu a libovůle při hodnocení důkazů je protiústavní. Např. v nálezu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), Ústavní soud výslovně formuloval doktrínu tzv. opomenutých důkazů a stanovil, že neprovedení navrženého důkazu je ústavně akceptovatelné jen tehdy, pokud soud jasně a racionálně vysvětlí, že jde o důkaz irelevantní, bez vypovídací potence nebo nadbytečný po dosažení praktické jistoty, jinak vzniká "důkazní mezera" odporující čl. 36 a 38 Listiny. V nálezu se rovněž připomíná, že zásada volného hodnocení důkazů neumožňuje soudu důkazy selektivně ignorovat a opření odsuzujícího výroku o jednostranné svědecké výpovědi bez umožnění kontradiktorního přezkumu je porušením rovnosti zbraní.
12. Stěžovatel uzavírá, že krajský soud nejen rozšířil právní kvalifikaci bez poskytnutí prostoru k obhajobě, ale své závěry o naplnění znaků § 201 trestního zákoníku opřel o indicie, jejichž odborné posouzení chybí, přičemž byl odsouzen za další přečiny, aniž by bylo prokázáno, že právě jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu ohrožení výchovy dětí, respektive způsobilo poruchy ve vývoji dětí. Vytýká, že presumpce neviny byla tímto postupem porušena, protože krajský soud neprokázal vinu stěžovatele v rozsahu vyžadovaném Listinou a Úmluvou a nahradil je spekulativními úvahami.
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
16. Maje na zřeteli tyto zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
17. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. S určitou mírou benevolence lze této kategorii vad důkazního řízení podřadit námitku, že výslech poškozené (vztahující se k prvému skutku) byl proveden dne 23. 9. 2021 jako neodkladný a neopakovatelný úkon, aniž byly splněny podmínky podle § 160 odst. 4 trestního řádu, v důsledku čehož jsou i všechny následně provedené důkazy zatíženy vadou.
18. Názor stěžovatele však Ústavní soud nesdílí. Nejvyšší soud stěžovateli připomenul, že výslech poškozené provedený dne 23. 9. 2021 jako neodkladný a neopakovatelný úkon nebyl okresním soudem jako důkaz v hlavním líčení proveden. Dále objasnil, že i kdyby poškozená byla 23. 9. 2021 pouze takzvaně "vytěžena" na úřední záznam, v němž by uvedla totéž, co ve výslechu nenaplňujícím podmínky neodkladného a neopakovatelného úkonu, nic by to na oprávněnosti zahájení trestního stíhání neměnilo. Trestní stíhání je totiž možné zahájit i na podkladě procesně dále nepoužitelných úředních záznamů. Závěry obecných soudů nikterak nekolidují ani s nosnými důvody nálezů ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 2260/10 (N 50/64 SbNU 617) a ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) týkajícími se - v některých zahraničních právních řádech uplatňované - tzv. doktríny plodů z otráveného stromu (fruit of the poisonous tree doctrine). Rovněž ESLP se k této doktríně staví kriticky, neboť při posuzování dodržení práva na spravedlivý proces soud hodnotí řízení jako celek, nikoliv pouze to, zda důkaz měl nebo neměl být připuštěn (např. rozsudek ze dne 12. 7. 1988 ve věci Schenk v. Švýcarsko, stížnost č. 10862/84). Z judikatury ESLP vyplývá povinnost zkoumat, zda užití důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, připravilo obviněného o právo na spravedlivý proces (srov. rozsudek ze dne 15. 1. 2015 ve věci Dragojević v. Chorvatsko, stížnost č. 68955/11). Jak se uvádí výše, stěžovatelem zpochybňovaný výslech nebyl v hlavním líčení proveden jako důkaz, z čehož plyne, že k relevantnímu zásahu do práv stěžovatele dojít nemohlo.
19. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, téměř vždy založí nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
20. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
21. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelovy námitky, že krajský soud podřadil jednání stěžovatele pod § 201 trestního zákoníku bez řádně prokázané kauzální souvislosti mezi tvrzeným domácím násilím a popsanými projevy dětí, čímž na obhajobu nepřípustně přenesl důkazní břemeno.
22. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelovou polemikou s údajným skutkovým zjištěním krajského soudu o tom, že problémy nezletilých dětí s hygienou, vývojem či chováním mají být důsledkem jednání stěžovatele vůči jejich matce, se ústavně konformním způsobem vypořádal Nejvyšší soud. Konstatoval, že žádné takové jednoznačné skutkové zjištění krajský soud neučinil. Krajský soud toto propojení potíží nezletilých dětí s jednáním stěžovatele zmínil pouze k dokreslení okolností a jako skutečnost podpůrně nasvědčující negativnímu vlivu partnerské agrese na nezletilé děti. Tento vliv je však primárně založen již charakterem, délkou a intenzitou jednání stěžovatele, aniž by hrálo roli, zda zanechalo nějaký hmatatelný následek v jakékoliv podobě (vývojové deficity, osobnostní rozpad, výchovné problémy apod.). Posléze Nejvyšší soud zdůraznil, že i kdyby teoreticky mělo být dovozováno, že krajský soud takové skutkové zjištění učinil, pak nejde o rozhodné skutkové zjištění, neboť přečin ohrožování výchovy dítěte je deliktem ohrožovacím, který nevyžaduje prokázání následku. Neobstojí proto ani stěžovatelova argumentace, že si obecné soudy měly opatřit psychologický znalecký posudek, resp. že na něj coby obviněného přenesly důkazní břemeno.
23. Stěžovatel vytýká, že Nejvyšší soud nepřisvědčil jeho námitkám, nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami, neuvádí a Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze v podrobnostech odkázat.
24. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny, jejich hodnocení nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v navazujícím právním hodnocení zjištěného skutkového stavu.
25. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu