Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2024 č. j. 28 Cdo 969/2024-728, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. ledna 2024 č. j. 13 Co 288/2023-674, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. května 2023 č. j. 9 C 294/2020-623, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Ing. Pavla Kulhánka a Ing. Petra Kulhánka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejším účastníkům vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v rozhodném znění (dále jen "zákon o půdě"), plynoucí z rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 15. 4. 2003 č. j. PÚ 3247/92/3, ze dne 22. 4. 2003 č. j. PÚ 3247/92/4, ze dne 20. 8. 2003 č. j. PÚ 3807/92, a ze dne 15. 9. 2003 č. j. PÚ 3247/92/5.
Vedlejší účastníci podali k Okresnímu soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") žalobu o nahrazení projevu vůle stěžovatelky uzavřít smlouvu o převodu pozemků, ve výši dosud nevypořádaného restitučního nároku 76 596 Kč pro každého z nich (z původního nároku ve výši 902 016,94 Kč pro každého z nich). Okresní soud žalobě napadeným rozsudkem vyhověl a nahradil projev vůle stěžovatelky uzavřít s vedlejšími účastníky smlouvu o bezúplatném převodu tam uvedených pozemků, neboť postup stěžovatelky v daném řízení shledal liknavým a vedlejšími účastníky navržené pozemky k bezúplatnému převodu nejsou dotčeny překážkou převoditelnosti podle § 11 a § 11a zákona o půdě, ani podle § 6 zákona č. 503/2012 Sb., zákona o Státním pozemkovém úřadu a změně některých souvisejících zákonů.
Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud stěžovatelkou podané dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
3. Stěžovatelka namítá, že její postup vůči vedlejším účastníkům v daném řízení nelze kvalifikovat jako liknavý či svévolný, přičemž neuspokojení nároku zákonem předpokládaným způsobem přičítá nedostatečné aktivitě vedlejších účastníků. Vedlejší účastníci se dle evidence stěžovatelky účastnili veřejných nabídek v letech 2005-2008, kdy byly jejich nároky částečně uspokojeny a dále pak v roce 2018. V letech 2019-2021 se neúčastnili žádné z vypsaných veřejných nabídek. Vedlejšími účastníky vybrané pozemky přitom byly předmětem veřejných nabídek. Stěžovatelka dále tvrdí, že soudy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu uznaly nárok vedlejších účastníků na bezúplatný převod geometrickým plánem oddělenou část pozemku ve vlastnictví státu. Stěžovatelka namítá, že nabídla vedlejším účastníkům dostatek vhodných pozemků bez nezbytnosti dělení pozemku. Takové dělení pozemků považuje stěžovatelka za nepřípustné, neboť jím dochází ke znehodnocení jejího majetku.
4. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka jedná souladu s § 30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , N 5/1 SbNU 41], přičemž do nezávislé činnosti obecných soudů zasahuje jen ve výjimečných případech.
6. Ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry obecných soudů, čímž stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance.
7. Judikatura Ústavního soudu [viz např. nález ze dne ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02
(N 33/32 SbNU 303), nález ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05
(N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.), nález ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1835/08
(N 215/55 SbNU 27)] i Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu stěžovatelky může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo nutné vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009).
8. Z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka neakceptuje závěry soudů v předchozích třech již pravomocně skončených řízeních, jejichž předmětem bylo uspokojení restitučního nároku vedlejších účastníků plynoucích z týchž rozhodnutí Pozemkového úřadu, a které jsou skutkově i právně totožné s nyní posuzovaným případem. Postup stěžovatelky ve vypořádání restitučního nároku vedlejších účastníků neobstál, neboť byl obecnými soudy shledán, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, liknavý a svévolný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
9. 2014 č. j. 28 Cdo 1219/2014-187; rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017 č. j. 17 Co 53/2017-289; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019 č. j. 29 Cdo 2802/2019-158). Soudy dospěly k závěru, že navzdory tomu, že svůj nárok vedlejší účastníci uplatnili již v roce 1992, předchůdce stěžovatelky (Pozemkový fond ČR) o jejich uplatněném nároku rozhodl až v roce 2003, v roce 2006 nárok vedlejších účastníků částečně přecenil, aby již v roce 2009 toto přecenění sám zpochybnil. V těchto předchozích řízeních byla prokázána liknavost stěžovatelky, i to, že stěžovatelka vedlejším účastníkům znemožnila účast v nabídkových řízeních nesprávným oceněním jejich nároku, i když se jeho uspokojení vedlejší účastníci po dobu téměř 30 let domáhali.
Z obsahu napadených rozhodnutí je zjevné, že se soudy námitkou stěžovatelky o liknavosti či svévoli v jejím postupu při uspokojení zbývajícího nároku vedlejších účastníků dostatečně zabývaly (viz bod 5. rozsudku okresního soudu a body 10. až 16. rozsudku krajského soudu) a jejich závěry nelze považovat za extrémní či za projev libovůle.
9. Stěžovatelka namítá nevhodnost převodu geometrickým plánem oddělené části pozemku, přičemž odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu. Avšak odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu není v dané věci příhodná. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4161/2017 vhodnost převodu části pozemku oddělené geometrickým plánem neřeší, neboť v tomto případě se žalobce domáhal v několika řízeních odčinění téže majetkové křivdy (vznášel stejný restituční nárok, a to vždy v plném rozsahu) převodem různých nemovitostí.
Nejvyšší soud konstatoval, že je na stěžovatelce, jež nepochybně disponuje informacemi, u jakých soudů proti ní žalobce podal žaloby směřující k vydání náhradních pozemků, aby ve vlastním zájmu stav jednotlivých řízení soudům sdělovala. Stěžovatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2462/2014 není příhodné, neboť v daném případě nebyl obecnými soudy postup stěžovatelky shledán liknavým či svévolným, dovolatelkami požadovaný pozemek k převodu byl dotčen blokačním ustanovením zákona o půdě, navíc měl být vydán ideální podíl na pozemku.
Odvolací soud v dané věci sice shledal rovněž, že není vhodné vydávat ideální část pozemku z důvodu dopadů na hospodářské využití pozemku a vznik předkupního práva, nic z toho však v posuzované věci zjištěno obecnými soudy nebylo. Ústavní soud v dané věci odkazuje i na stanovisko pléna ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21 (ST 54/108 SbNU 318; 408/2021 Sb.), které dospělo k závěru, že rozhodnou-li obecné soudy v řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby k bezúplatnému převodu náhradního pozemku na oprávněnou osobu podle § 11a zákona o půdě na základě k rozsudku přiloženého geometrického plánu, nepostupují ultra vires, nýbrž poskytují ochranu právu podle čl.
36 odst. 1 Listiny.
10. Soudy v daném případě postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu připouštějící vydání části parcely (viz rozsudky ze dne 27. 4. 2021 č. j. 28 Cdo 509/2021-2181, ze dne 7. 7. 2021 č. j. 28 Cdo 1520/2021-1552), přičemž vyhodnotily, že oddělením pozemku nevznikne žádnému z vlastníků zásadní újma a ani tím nedochází k jeho znehodnocení, jak namítá stěžovatelka (viz bod 5. rozsudku okresního soudu a bod 17. rozsudku krajského soudu). Samotné posouzení, zda v tom kterém případě jde o "vhodný pozemek" k bezúplatnému převodu, je věcí obecné justice, která tak činí s ohledem na konkrétní okolnosti případu, a Ústavní soud by do něho mohl zasáhnout pouze za předpokladu, že by příslušné závěry nebyly náležitě odůvodněny, a dané rozhodování by tak neslo známky zjevné libovůle, anebo by je z věcného hlediska bylo možné označit za "extrémní". To však Ústavní soud v posuzovaném případě nezjistil.
11. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala, v. r. předseda senátu