USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) P. K., a b) P. K., zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o převodu zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 294/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2024, č. j. 13 Co 288/2023-674,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 14 340,92 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. 5. 2023, č. j. 9 C 294/2020-623, jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převodkyně) uzavřít s žalobci (nabyvateli) smlouvu (v tam uvedeném znění) o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a geometrickým plánem oddělené části pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY [jako náhradních zemědělských pozemků k uspokojení restitučního nároku žalobců podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“].
2. Rozsudek odvolacího soudu v jeho prvním (meritorním) výroku napadla dovoláním žalovaná (dále jen „dovolatelka“). Podle mínění dovolatelky odvolací soud nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyhodnotil otázku naplnění předpokladů, za nichž se oprávněná osoba může domáhat uspokojení svého restitučního nároku na převod zemědělského pozemku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků, tedy žalobou na vydání konkrétního pozemku. Dovolatelka vytýká, že její postup nelze kvalifikovat jako liknavý či svévolný, a neuspokojení nároku zákonem zásadně předpokládaným způsobem, tj. cestou veřejné nabídky, přičítá nedostatečné aktivitě žalobců, v jejichž postupu shledává prvky účelovosti. Za rozporný s konstantní judikaturou považuje i závěr odvolacího soudu, že lze oprávněným osobám vydat toliko (geometrickým plánem oddělenou) část pozemku z vlastnictví státu, namítajíc, že žalobci mohou nárokovat jen pozemky v hodnotě nepřevyšují restituční nárok a že dělení pozemků není vhodné ani účelné a dochází jím ke znehodnocení majetku státu.
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první o. s. ř.).
6. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
7. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33, ročník 2004, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný tamtéž pod č. 174, ročník 2007, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
8. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
9. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
10. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
11. Závěr o liknavosti či svévoli žalované (jejího předchůdce) ohledně uspokojení zbylé části nároku nevylučuje pak ani zjištění, že v minulosti byl již nárok oprávněné osoby částečně uspokojen (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).
12. S výše uvedenými tezemi rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi není a odvolacím soudem učiněnou hodnotící úvahu – ústící v konkluzi, že za neuspokojením restitučního nároku žalobců stojí svévole a liknavost žalované – nelze označit za nepřiměřenou zjištěným okolnostem. Přestože odvolací soud akcentoval zejména dobu (delší dvou desetiletí), po kterou zůstával restituční nárok žalobců nevypořádán, založil své rozhodnutí na komplexním posouzení zjištěných okolností, jež ve svém souhrnu umožňují učinit závěr, že proces uspokojování restitučního nároku žalobců byl silně ovlivněn zejména nesprávným postupem žalované (jejího předchůdce), jde-li o kvantifikaci restitučního nároku, kdy nárok v celém svém rozsahu nebyl (nemohl být) uspokojen zákonem reglementovaným způsobem, tj. cestou veřejných nabídek pozemků, navzdory žalobci vyvíjené aktivitě (nikoliv jen sporadické a účelové) zahrnující i účast ve veřejných nabídkách.
13. V dovolání obsažená kritika soudy učiněných závěrů o svévoli a liknavosti žalované, relativizující současně i snahu žalobců o uspokojení nároku v době předcházející jeho uplatnění u soudu, vychází z části z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a v tomto směru překračuje způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
14. V kontextu prokázané skutkové situace se odvolacím soudem přijaté právní konkluze neodchylují ani od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu či Ústavního soudu, jež se otázkou liknavosti státu při uspokojování restitučního nároku oprávněných osob zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem posuzovaných případů. Nejvyšší soud akcentuje, že formulace určitých závěrů v jednotlivých soudních rozhodnutích je podmíněna existencí jedinečných skutkových okolností posuzovaného případu, což také limituje jejich přenositelnost do poměrů jiné věci.
15. Naproti tomu odvolací soud nikoliv nepřiléhavě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1219/2014, a ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2802/2019, jež byla o téže otázce vydána v jiných, již dříve skončených věcech účastníků, v nichž byl rozhodnutím soudu nahrazen projev vůle žalované k převodu náhradních pozemků žalobcům (a jimiž dovolací soud již tehdy aproboval závěr soudů nižších stupňů, dle nějž lze postup žalované /jejího předchůdce/ při uspokojování restitučního nároku žalobců kvalifikovat jako liknavý, kdy žalovaná těmto oprávněným osobám znemožnila účast v nabídkových řízeních právě i z důvodu objektivně nesprávného ocenění restitučního nároku).
16. K další dovoláním předestřené otázce hmotného práva upínající se k posouzení, lze-li oprávněné osobě vydat geometrickým plánem oddělenou část parcely (coby vhodného náhradního zemědělského pozemku) k uspokojení restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., lze pak také odkázat na její řešení ustálenou rozhodovací praxí (z níž srovnej zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, uveřejněný pod číslem 13/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2128/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, a ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2488/2021; dále pak i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21, a na něj navazující nález ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21). Nejvyšší soud se přitom opětovně přiklonil k té ustálené judikatuře, dle níž i rozhodnutí soudu o náhradní naturální restituci (podle zákona č. 229/1991 Sb.) je rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.
12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017); soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, pak v rozsudku odkáže na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje – v případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, v této souvislosti odkazující na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, uveřejněné pod číslem 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009). Současně lze připomenout i restituční rozměry řešeného problému – se zásadou ex favore restitutionis není plně slučitelný závěr, dle něhož by uspokojení restitučního nároku formou vydání geometrickým plánem oddělené pozemkové části nebylo lze soudně vynutit – měl by být vyžadován souhlas státu (Státního pozemkového úřadu) ocitajícího se v prodlení s uspokojením restitučního nároku či rozhodovací ingerence stavebního úřadu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1222/2021).
17. Není tedy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí (akcentující i účel restitučního zákonodárství), jestliže odvolací soud aproboval postup soudu prvního stupně, který žalobcům vydal i geometrickým plánem oddělenou část pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (ve vlastnictví státu a příslušnosti hospodaření Státního pozemkového úřadu; § 11b zákona č. 229/1991 Sb.), jehož cena (spolu s cenou současně vydávaného pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY) koresponduje hodnotě ve věci uplatňovaného restitučního nároku (k tomu a contr. srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, nebo rozsudek ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017), v situaci, kdy zde nebyly zjištěny žádné překážky převoditelnosti této geometrickým plánem oddělené části pozemku či jiné komplikace, pro které by bylo lze daný pozemek považovat za nevhodný k náhradní naturální restituci (a kdy nebylo jakkoliv doloženo ani tvrzení dovolatelky, že dělením pozemku za účelem náhradní naturální restituce je majetek státu znehodnocován).
18. Ze shora uvedeného vyplývá, že zákonem normované předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny. Dovoláním vytčené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
19. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud nepřípustného dovolání (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
20. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům každého z žalobců patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání, z tarifní hodnoty 152 850,95 Kč) v částce 5 776 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], dále pak náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 488,92 Kč, tj. celkem 14 340,92 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu