Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. J., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, sídlem Čáslavská 1750/8, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024 č. j. 8 Tdo 1198/2023-10708, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2023 č. j. 4 To 3/2023-9978 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2022 sp. zn. 10 T 9/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi trestní soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a pravidlo in dubio pro reo.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Trestné činnosti se stěžovatel dopustil tím, že, zjednodušeně řečeno, se jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti X podílel na neoprávněném umělém snížení daňové povinnosti této společnosti skrze tzv. "ztracené společnosti" (jde o schéma též označované jako tzv. missing traders fraud) za období července 2016 až února 2018, přičemž celkem zkrátil DPH o 6 362 439,72 Kč. Za to Městský soud v Praze stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let; dále k peněžitému trestu ve výši 400 000 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 4 let.
Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele zamítl a Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl. Oba soudy se přitom ztotožnily s hodnocením věci tak, jak jej učinil městský soud.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že jeho vina nebyla nikdy prokázána. Soudy závěr o vině neopřely o jediný důkaz a své závěry vystavěly na pouhých domněnkách a na vině ostatních odsouzených. Stěžovatel opakovaně poukazuje na to, že k závěru o vině dospěly soudy výhradně na základě jeho postavení ve společnosti. Přitom soudy nedostatečně zkoumaly velikost společnosti, její organizační strukturu, dělbu práce atd. Výkon funkce jednatele a jediného společníka podle stěžovatele neznamená, že o páchání trestné činnosti ve prospěch jeho společnosti musel vědět.
Trestní soudy hodnotily důkazy v rozporu s pravidlem in dubio pro reo a neprokázaly stěžovateli úmysl. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud pominul výsledky provedeného dokazování při formulování svých závěrů o nerealizovaných plněních. Ve zbytku ústavní stížnost v zásadě jen přebírá obsah odvolání a dovolání, žádnou další ústavněprávní argumentaci neobsahuje (ani odkazy na judikaturu Ústavního soudu), a proto Ústavní soud nepovažuje za účelné na tomto místě její obsah podrobněji rekapitulovat.
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
5. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 zákona trestního řádu). Přezkum Ústavním soudem se vztahuje toliko k možnému vybočení rozhodnutí trestních soudů z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v nich nebyl důkazní postup pečlivě popsán a logicky odůvodněn [např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000
(N 181/20 SbNU 267)]. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
6. Byť jsou napadená rozhodnutí značně rozsáhlá a charakter trestné činnosti komplikovaný a sofistikovaný, podstatu argumentace stěžovatele lze shrnout velmi stručně, stejně jako odpověď Ústavního soudu na ni. Stěžovatel tvrdí, že trestní soudy bez konkrétního důkazu dospěly k závěru, že se podílel na krácení daně ve prospěch jeho společnosti. To však není pravda. Trestní soudy své závěry o důkazy opřely, byť šlo o důkazy nepřímé. Na tom však není nic neústavního. Nepřímými důkazy lze prokázat vinu stejně jako důkazy přímými, pokud řetězec či souhrn těchto důkazů jinou alternativu než vinu nepřipouští (srov. nález ze dne 15.
2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2773/20 , bod 29). Právě k takovému závěru trestní soudy dospěly, řádně a logicky jej odůvodnily a pečlivě hodnotily všechny nepřímé důkazy. Trestní soudy vyšly z toho, že stěžovatel byl jednatelem a jediným společníkem obchodní společnosti, odůvodnily, proč je nemyslitelné, aby stěžovatel o páchání trestné činnosti nevěděl. Zdůraznily dlouhodobost a rozsah trestné činnosti (srov. např. bod 529 rozsudku městského soudu, bod 98 rozsudku vrchního soudu či bod 130 usnesení Nejvyššího soudu).
Ostatně, byla to právě jeho společnost, která z trestné činnosti měla prospěch, a to dokonce jeden z nejvyšších ze všech společností zapojených do trestné činnosti. I kdyby stěžovatel aktivně nejednal (např. zanášením fiktivních faktur do účetnictví) a veškerá aktivita spočívala v jednání jeho zaměstnance, který byl taktéž odsouzen, není závěr soudů o stěžovatelově spolupachatelství neústavní.
7. Stěžovatel ani netvrdí žádný extrémní rozpor v provedeném dokazování, který by zakládal neústavnost. Pouze fakticky vyzývá Ústavní soud k tomu, aby opětovně důkazy hodnotil a zaujal k nim odlišné stanovisko. To však Ústavnímu soudu nepřísluší.
8. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že Nejvyšší soud přiznal neústavnost napadených rozhodnutí, neboť uvedl, že stěžovatel byl "fakticky odsouzen na základě okolností případu a úvah o tom, jaké varianty skutkového děje jsou za daného stavu logicky možné (reálné, přijatelné) a jaké nikoliv." Ani na této pasáži ale nic neústavního není. Nejvyšší soud jen uvedl, že k odsouzení stěžovatele došlo na základě hodnocení kombinace nepřímých důkazů a okolností případu, avšak zároveň shledal, že závěry městského soudu a vrchního soudu jsou zcela logické.
9. Stranou Ústavní soud ponechává argumentaci stěžovatele týkající se toho, zda některá plnění ve prospěch obchodní společnosti X byla nakonec skutečně realizovaná, anebo nikoli (stěžovatel v této souvislosti poukazuje na údajnou rozpornost některých závěrů městského soudu a Nejvyššího soudu). Na zhodnocení tohoto aspektu věci totiž podstata odsuzujících rozsudků zjevně nestojí. Stejně tak Ústavní soud ponechává stranou námitky stěžovatele k formě úmyslu. Již Nejvyšší soud totiž stěžovateli vysvětlil, že i kdyby městský soud a vrchní soud hodnotily odlišně, zda šlo o úmysl přímý, anebo nepřímý, je to pro závěr o vině nerozhodné (bod 131 usnesení Nejvyššího soudu). Tyto přehledné závěry Nejvyššího soudu stěžovatel bez dalšího přechází, proto na ně Ústavní soud odkazuje.
10. Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu