Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele JUDr. Miloslava Kalvody, právně zastoupenému advokátem JUDr. Miloslavem Petrželou, Kobližná 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012 sp. zn. 5 Tdo 1638/2011 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2011 sp. zn. 1 To 48/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel ve svém návrhu zásadně nesouhlasí s tím, jak bylo jeho jednání z hlediska trestněprávní kvalifikace posouzeno a je toho názoru, že trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle ustanovení § 128 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), se nedopustil. Obecné soudy se v souvislosti s posuzováním jeho jednání měly dopustit opětovně několika pochybení. Předně se nepřidržely závěrů Ústavního soudu a neprovedly jím "nařízené" úkony a doplnění.
Vrchní soud v Olomouci se nijak nevypořádal s argumentem, podle nějž byl stěžovatel se svým společníkem JUDr. Barákem sice jediným společníkem a statutárním orgánem společnosti KAB, spol. s r. o., ovšem současně oba figurovali v postavení akcionářů a statutárního orgánu společnosti CENTRUM KAB, a. s. (třetím akcionářem byla jimi ovládaná společnost KAB, spol. s r. o). Z uvedeného pak stěžovatel dovozuje, že jeho jednání postrádá jakoukoliv společenskou nebezpečnost. Přitom již sám Ústavní soud v minulosti vybídl obecné soudy k prozkoumání majetkové struktury dotčených společností.
Vrchní soud se dle stěžovatele vůbec nevyjádřil k tomu, jakým způsobem dospěl k závěru o trestnosti stěžovatelova jednání, resp. jak byla naplněna materiální stránka trestného činu. Na tuto skutečnost poukazuje i Nejvyšší soud, když uvádí, že vrchní soud nezmínil existenci společenské nebezpečnosti explicitně, ale v podstatě ji lze z jeho rozhodnutí dovodit. Tento přístup, kdy je prováděn výklad rozhodnutí vrchního soudu až soudem nejvyšším, považuje stěžovatel za nepřípustný. Stejně tak se vrchní soud nevyjádřil k tomu, v čem je spatřována nevýhodnost sporné nájemní smlouvy, z níž nebylo nikdy plněno.
Dle jeho názoru jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů projevem libovůle, čímž dochází k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, jež je mu garantován ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Při projednávání předmětné ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud z toho, že se věcí v minulosti již jednou zabýval a v rámci své činnosti se tak zaměřil především na posuzování těch skutečností, jež ho vedly k vydání kasačního rozhodnutí. Přitom nelze pochopitelně odhlížet od toho, že vytýkané a posuzované skutečnosti nemohou být hodnoceny samostatně, ale v kontextu celého případu.
Namítá-li stěžovatel, že vrchní soud nepromítl do svého odůvodnění závěry týkající se předložených znaleckých posudků nebo výše údajně způsobené škody, nelze mu dát za pravdu. Důvodem je především ta skutečnost, že vrchní soud se výší škody, znaleckými posudky a majetkovým propojením stěžovatele a společnosti KAB, spol. s r. o. a CENTRUM KAB, a. s., zabýval (srov. str. 16 a 18 usnesení vrchního soudu). Vrchní soud uvádí, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení § 128 tr. z. spatřuje v tom, že sice nedošlo ke snížení majetku společnosti KAB, spol.
s r. o., ale došlo ke změně majetkové struktury uvedené společnosti, neboť namísto nemovitosti získala hodnotu obchodního podílu, s nímž nemohla neomezeně oproti dřívějšímu stavu nakládat - v uvedeném pak vrchní soud považoval porušení standardních tržních podmínek. V kontextu změny majetkové struktury je pak třeba nahlížet i na následné uzavření nájemních smluv (vznik závazku), z nichž sice nebylo ničeho plněno, ale ve srovnání s předchozím ekonomickým postavením společnosti došlo k jeho zhoršení, a to právě v důsledku jednání stěžovatele.
Vrchní soud vzal přitom při hodnocení případu v úvahu i jeho širší souvislosti, které spatřoval v tom, že společnost CENTRUM KAB, a. s., od svého založení až do změny vlastníků obchodních podílů společnosti KAB, spol. s r. o., nevyvíjela žádnou vlastní obchodní činnost za účelem vytvoření a fungování tvrzeného holdingového uspořádání.
V dalším nutno konstatovat, že se vrchní soud vypořádal ústavně konformním způsobem (na str. 17. svého usnesení) i s námitkami stěžovatele směřujícími k nezohlednění vyhotovených znaleckých posudků. Vrchní soud ve svých úvahách vycházel z toho, že pokud by obchodní dům v hodnotě 50mil. Kč (zatížený nesplacenými úvěry včetně úroků ve výši 41.565.822,01 Kč) byl odprodán samotnou společností KAB, spol. s r. o., tedy nikoli přes společnost CENTRUM KAB, a. s., zůstala by v jejím majetku částka 8.434.177,99 Kč, která představovala získaný prospěch společnosti CENTRUM KAB, a.
s., a také obžalovaných. Je sice pravdou, že obě společnosti jsou nadány totožným personálním obsazením, nicméně de iure vzato se jedná o rozdílné právní subjekty. Navíc Nejvyšší soud v rámci svého odůvodnění poukázal na skutečnost, že samotné konkurzní řízení, jež bylo prohlášeno na majetek společnosti KAB, spol. s r. o., již svědčí o tom, že tato společnost jako dlužník nebyla schopna plnit své splatné závazky i vůči jiným věřitelům, jichž se dotýká vyvedení jediného majetku obviněným a jeho společníkem.
Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatel toliko polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41). Vzhledem k výše uvedenému má Ústavní soud za to, že se obecné soudy se závěry Ústavního soudu obsaženými v nálezu I. ÚS 2227/10 vypořádaly ústavně konformním způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů protiústavnost nezakládá.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. července 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu