Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., t. č. Vazební věznice Litoměřice, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2023 č. j. 11 Tdo 303/2023-320, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2022 č. j. 11 To 81/2021-245 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. května 2021 č. j. 1 T 1/2021-73, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na zákonný trest podle čl. 39 Listiny, presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny, a to vše ve spojení s porušením čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí následující skutečnosti.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen "krajský soud") napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným ze zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Za tuto trestnou činnost mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, peněžitý trest ve výši 130 000 Kč a trest propadnutí věci (mobilního telefonu a počítačové sestavy).
4. Podle krajského soudu se stěžovatel dopustil uvedeného zločinu zjednodušeně řečeno tím, že se podílel na činnosti organizované skupiny, která vyráběla pervitin v Nizozemsku a dovážela ho do Spolkové republiky Německo a České republiky, kde ho prodávala. Přinejmenším v jednom případě navíc dovezla do České republiky i hašiš. Stěžovatel působil podle krajského soudu jako nižší článek této skupiny a podle pokynů zajistil pro převoz drog nejméně kurýra Z. B. (obviněného v jiném trestním řízení), s kurýrem si přebíral kurýrní vozidla, kurýra vyplácel a během kurýrních cest s ním byl v kontaktu a prováděl další pomocné činnosti. Konkrétně se takto stěžovatel podílel na dovozu pervitinu z Nizozemska ve dnech 6. až 8. 12. 2017, za což obdržel 80 000 Kč, z nichž si 50 000 Kč ponechal (podrobněji bod I.5 skutkové věty rozsudku krajského soudu) a na dovozu pervitinu a hašiše z Německa dne 14. 12. 2017, za což obdržel 80 000 Kč (podrobněji bod I.6 skutkové věty rozsudku krajského soudu).
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí krajského soudu toliko ve výroku o trestu a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání jedenácti let spolu s peněžitým trestem ve výši 280 000 Kč. Ohledně viny stěžovatele se vrchní soud ztotožnil se závěry krajského soudu.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Podle Nejvyššího soudu nebylo hodnocení důkazů v posuzované věci zatíženo svévolí. S učiněnými skutkovými zjištěními není v žádném, natož pak extrémním rozporu ani právní posouzení věci. Uložený trest nelze označit za nepřiměřený, extrémně přísný či zjevně nespravedlivý. Již vrchní soud snížil o rok délku trestu odnětí svobody. Stěžovateli nesvědčí ani žádná výjimečná okolnost, která by odůvodňovala mimořádné snížení trestu odnětí svobody (§ 58 odst. 1 trestního zákoníku). Jiní odsouzení na rozdíl od stěžovatele uzavřeli dohodu o vině a trestu, a nejsou tedy ve srovnatelném postavení se stěžovatelem, který neměl ani status spolupracujícího obviněného.
7. Podle stěžovatele jsou skutkové závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Skutková zjištění jsou založena na spekulacích, a nikoli provedených důkazech. Závěr, že stěžovatel po vyzvednutí automobilu Volkswagen Passat u kurýra dne 8. 12. 2017 převezl tento automobil do garážového komplexu v Praze do ulice Papírníkovy, kde z automobilu jiné osoby vyzvedly zásilku pervitinu, je ve zřejmém rozporu s obsahem provedených důkazů. Z protokolu o sledování ze dne 8. 12. 2017 a 14. 12. 2017, jejichž části stěžovatel cituje, plyne, že daný automobil na místo dovezly osoby vietnamské národnosti. Stěžovatel na daném místě vůbec nebyl.
8. Stěžovatel brojí proti tomu, že dle obecných soudů měl k trestné činnosti zajistit "nejméně" daného kurýra pro dvě zahraniční cesty. Z užití výrazu nejméně vyplývá spekulativnost závěrů obecných soudů a tento výraz byl užit bez jakékoli důkazní opory pro to, že by stěžovatel sjednal i jiného kurýra nebo že by ho sjednal pro více než dvě cesty. Obecné soudy chybně vyhodnotily i výpověď kurýra, který chtěl stěžovateli co nejvíce uškodit. Zkreslily i výpověď družky kurýra, neboť vynechaly tu část její výpovědi, která zpochybňuje obsah úředního záznamu o jí podaném vysvětlení, a krajský soud naopak z důkazně nepoužitelných informací obsažených ve vysvětlení vycházel.
9. Stěžovatel namítá, že nebylo spolehlivě prokázáno, že věděl o převážení drog. I kdyby věděl, že kurýr se převážením bude podílet na nelegální činnosti, nebylo by zřejmé, o jakou přesně činnost by šlo. Odkazuje na rozsudky obecných soudů v jiném případě, v nichž byl položen důraz na nutnost prokázat vědomost obviněného o trestné činnosti jiné osoby. Dále namítá, že v případě kurýra dospěly obecné soudy k odlišnému závěru, tedy že nevěděl, že je využíván k přepravě drog, a už vůbec nevěděl o jejich množství.
10. Trest odnětí svobody v trvání jedenácti let považuje za zcela nepřiměřený vzhledem k okolnostem případu a k tomu, co je mu kladeno za vinu. Organizátoři trestné činnosti, kteří ji páchali velmi dlouhou dobu, byli potrestáni srovnatelnými tresty odnětí svobody, a to na 11 a 13 let, a kurýr, kterého měl dle obecných soudů stěžovatel sjednat, byl potrestán odnětím svobody jen na 18 měsíců. Obecné soudy měly přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody (§ 58 odst. 1 trestního zákoníku). Připomíná, že u drogových trestných činů jsou obecně nastaveny dolní hranice trestní sazby velmi vysoko. Nepřiměřená výše trestů byla i důvodem prezidentské milosti ze dne 23. 11. 2022 v jiném případě týkajícím se drogové trestné činnosti.
11. Krajský soud porušil i presumpci neviny. Stěžovatel nechtěl uzavřít dohodu o vině a trestu, podle níž by mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, neboť byl ochoten souhlasit nanejvýš s šesti lety odnětí svobody. Na to krajský soud uvedl, že pokud stěžovatel nepřijme nabídku státní zástupkyně nebo neprohlásí svoji vinu, předpokládá, že mu bude uložen trest odnětí svobody nad spodní hranicí trestní sazby na úrovni jedenácti až dvanácti let. Z toho plyne, že již před zahájením hlavního líčení byl krajský soud přesvědčen nejen o vině, ale i o trestu, který stěžovateli uloží.
12. Závěrem namítá, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce. Ve věci měl podle něj rozhodovat Městský soud v Praze, a nikoli Krajský soud v Ústí nad Labem. Trestná činnost i působiště organizátorů bylo v Praze a u Městského soudu v Praze je vedeno trestní řízení i proti kurýrovi, kterého měl dle obecných soudů zajistit za účelem dovozu drog.
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je jeho úkolem přezkoumat toliko ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
15. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Důvod pro zásah Ústavního soudu je dle ustálené judikatury ovšem dán mimo jiné tehdy, jsou-li učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz již nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)].
16. Námitka extrémního rozporu mezi závěrem obecných soudů, že si stěžovatel dne 8. 12. 2017 převzal automobil Volkswagen Passat u kurýra a odvezl ho do garážového komplexu, a obsahem protokolů o sledování ze dne 8. 12. 2017 a 14. 12. 2017, podle nichž naopak automobil do garážového komplexu dovezly osoby vietnamské národnosti, není důvodná. Obecné soudy učinily závěr o tom, že si stěžovatel převzal vozidlo Volkswagen Passat dne 8. 12. 2017 od kurýra a zavezl ho do garážového komplexu, na základě stěžovatelova doznání podepřeného svědeckými výpověďmi.
Protokoly o sledování v částech, na které stěžovatel poukazuje, se této skutkové otázky netýkají. Protokol ze dne 8. 12. 2017 se v pasáži citované stěžovatelem sice zmiňuje o osobách vietnamské národnosti, avšak proto, že tyto osoby přijely do garážového komplexu v jiném vozidle (značky BMW) a z automobilu Volkswagen Passat si vyzvedly zásilku drog ukrytou v zadní části nárazníků. Protokol ze dne 14. 12. 2017 není pro dění dne 8. 12. 2017 relevantní už vůbec a týká se druhé z cest, při které podle obecných soudů došlo k dovozu drog ze zahraničí.
Ani jeden z protokolů tedy skutková zjištění obecných soudů nijak nezpochybňuje.
17. Důvodná není ani námitka, že obecné soudy zkreslily výpověď družky kurýra a vynechaly tu část její výpovědi, která zpochybňuje obsah úředního záznamu o jí podaném vysvětlení, a vycházely z důkazně nepoužitelného úředního záznamu. Ústavní soud konstatuje, že výpověď uvedené svědkyně byla nanejvýš podpůrným důkazem a obecné soudy měly dostatečnou oporu pro závěr o vině a trestu v jiných důkazech. Již proto tato námitka stěžovatele postrádá ústavněprávní relevanci. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že úřední záznam o podání vysvětlení touto svědkyní byl dle krajského soudu čten se souhlasem státního zástupce z důvodu "opakované žádosti obhajoby", což stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil.
Se souhlasem obhajoby a státního zástupce je ovšem úřední záznam možné při dokazování využít (§ 211 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád; nález ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 808/22 , bod 38 a násl., citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
18. Další námitky stěžovatele týkající se dokazování představují pouhou polemiku se skutkovými závěry obecných soudů a postrádají ústavněprávní rozměr. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Jak uvedl již Nejvyšší soud, vina stěžovatele je dostatečně prokázána zejména jeho částečným doznáním, výpověďmi svědků, znaleckými posudky, protokoly o sledování a o provedených odposleších a záznamech telekomunikačního provozu, protokoly o domovních prohlídkách a o prohlídkách jiných prostor (usnesení Nejvyššího soudu, body 48 a 49). To platí i o vědomosti stěžovatele, že ze zahraničí jsou převáženy drogy.
19. Stěžovatel se doznal k tomu, že předmětem převozu byla "nelegální věc". Jeho vědomost o tom, že jde o drogy, plyne z dalších důkazů. Stěžovatel převezl, jak již bylo uvedeno, automobil od kurýra do prostoru garážového komplexu, aby si z něj jiné osoby mohly vyzvednout zásilku drog (bod 16 výše). Stěžovatel nenabízí žádné jiné vysvětlení, proč k převozu automobilu došlo. Převozu drog dále odpovídají i částky vyplácené za zahraniční cesty, jakož i odposlechnutá komunikace využívající kódovanou řeč. Případný závěr obecných soudů v jiném řízení, že sám kurýr o převozu drog nevěděl, nezpochybňuje ústavnost závěru, že u stěžovatele byla tato vědomost dána. Jak uvedl Nejvyšší soud, stěžovatel jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém.
20. Závěr obecných soudů, že stěžovatel sjednal "nejméně" daného kurýra k dvěma převozům drog ze zahraničí do zahraničí, nesvědčí o spekulativnosti jejich závěrů. Užití tohoto slova mělo signalizovat, že právě u dvou zahraničních cest byla trestná činnost stěžovatele prokázána mimo rozumnou pochybnost.
21. K námitce o nepřiměřenosti uloženého trestu a požadavku na mimořádné snížení trestu odnětí svobody (§ 58 odst. 1 trestního zákoníku) Ústavní soud zdůrazňuje, že při přezkumu přiměřenosti uloženého trestu je zdrženlivý a do rozhodování o trestu zasahuje jen zcela výjimečně [nález ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 492/17
(N 75/89 SbNU 153), body 49 a 50; nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 631/23 , bod 28]. V posuzované věci důvod pro takový zásah není, neboť obecné soudy při ukládání trestu nevybočily z ústavních mezí. Argumentace stěžovatele, že jiným osobám byly uloženy nižší či jen mírně vyšší tresty za srovnatelnou, nebo dokonce závažnější trestnou činnost, nezakládá sama o sobě neústavnost trestu uloženého stěžovateli. Ústavní soud navíc připomíná, že přinejmenším část osob není ve srovnatelném postavení se stěžovatelem, neboť uzavřela dohodu o vině a trestu.
Ani milost udělená prezidentem republiky v jiném případě drogové kriminality, na niž stěžovatel poukazuje, nic nevypovídá o zákonnosti či ústavnosti trestu, který byl uložen jemu. Trest odnětí svobody uložený stěžovateli se pohybuje u dolní hranice zákonné sazby. Rovněž bylo přezkoumatelně odůvodněno, proč není namístě mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a tuto úvahu přezkoumal i Nejvyšší soud (srov. opačně již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 631/23 , bod 51 a násl.).
22. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud porušil presumpci neviny, jelikož uvedl, že nepřistoupí-li stěžovatel na dohodu ani neprohlásí vinu, předpokládá, že mu bude uložen trest odnětí svobody v trvání 11 až 12 let. Ústavní soud konstatuje, že touto námitkou se již zabýval vrchní soud a z žádného z protokolů o hlavním líčení ani z protokolu o veřejném zasedání "nezjistil žádné indicie, že [...] došlo k porušení presumpce neviny" (rozsudek vrchního soudu, bod 41). Z toho plyne, že vrchní soud po seznámení se s protokoly neshledal, že by se krajský soud dopustil stěžovatelem namítaného sdělení.
Stěžovatel na závěr vrchního soudu v ústavní stížnosti nijak nereaguje a neuvádí, v čem je podle něj ústavně neudržitelný. V ústavní stížnosti toliko zopakoval námitku, kterou se zabýval již vrchní soud. Svou námitku nijak neupřesnil, nespecifikoval, kdy mělo ze strany krajského soudu dojít k namítanému prohlášení, a svou argumentaci nepodložil ani jiným důkazním návrhem. Není úkolem Ústavní soudu, aby za stěžovatele námitku dotvářel a dohledával skutečnosti svědčící o její důvodnosti. Za této situace nezbývá než uzavřít, že s námitkou stěžovatele se dostatečně vypořádal již vrchní soud a že tato námitka je pouhým argumentačně a důkazně nepodloženým tvrzením, které neodůvodňuje zásah Ústavního soudu.
23. Stěžovatel konečně namítá, že ve věci v prvním stupni rozhodoval místně nepříslušný krajský soud. Jelikož trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel i jiné osoby stíhány, probíhala v Praze, měl řízení vést Městský soud v Praze. Ani tato námitka není důvodná. Jak vyložil již vrchní soud, v Ústeckém kraji byla překračována státní hranice při dovozu drog, v tomto kraji si rovněž stěžovatel vyzvedl od kurýra vozidlo přepravující zásilku drog. Stěžovatel argumentaci vrchního soudu v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil. Za této situace je namístě uzavřít, že Krajský soud v Ústí nad Labem byl místně příslušným soudem dle § 18 odst. 1 trestního řádu jako soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán.
24. Ústavní soud z výše uvedených důvodů neshledal namítaná porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu